ZAPSÁNO V KOSTECH

Yin, Čína - Qing Ming

(přibližně 4.dubna 1046 před.n.l.)

 

Na druhém konci tunelu Vyhlašovatele byl hrozný jas. Políbil jí na kůži jako letní ráno v domě jejích rodičů, v Georgii.

Luce se mu vydala vstříc.

Nespoutaná svatozář. Tohle bylo to, čemu Bill říkal hořící světlo duše Daniela. Jen dívat se na pravé Danielovo andělské já způsobilo, že celá komunita lidí na Mayském obětování samovolně vzplanula - včetně Ix Cuat, minulého já Luce.

Ale byl tam jeden moment.

Chvíle čistého překvapení těsně předtím, než zemřela. Když se cítila k Danielovi blíž, než kdy předtím. Nezajímalo jí, co říkal Bill: poznala Danielovu zářící duši. Musela ji vidět znovu. Možná tam byl nějaký způsob, jak by to mohla přežít. Musela se o to alespoň pokusit.

Náhle vyšla z Vyhlašovatele a ocitla se v chladné prázdné obrovské ložnici.

Tenhle pokoj byl alespoň desetkrát větší, než kterákoliv jiná místnost, kterou Luce kdy viděla. Všechno tady bylo tak honosné. Podlahy byly z toho nejhladšího mramoru, na kterých byly obrovské koberce celé z kůže a na jednom byla ještě neporušená tygří hlava. Čtyři dřevěné sloupy se zvedaly k doškovému stropu. Stěny byly vyrobené z pleteného bambusu. U otevřeného okna byla obrovská postel s nebesy s pokrývkou ze zelenozlatého hedvábí.

Na parapetu okna byl malý dalekohled. Luce ho zvedla a odhrnula zlatý hedvábný závěs na okně. Dalekohled byl těžký a chladný, když si ho přiložila k oku.

Byla v centru obrovského opevněného města. Byla v druhém patře. Pod ní bylo bludiště kamenných přeplněných silnic a staře vypadajících staveb z dubového proutí. Vzduch byl teplý a voněl po třešňových květech. Modrou oblohou proletěl pár žluv.

Luce se obrátila k Billovi. "Kde to jsme?" Tohle místo vypadalo jako svět Mayů. A stejně tak daleko v minulosti.

Pokrčil rameny a otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale pak-

"Psst," zašeptala Luce.

Ozvalo se popotahování. Někdo měkce a tiše plakal. Luce se obrátila k tomu zvuku. Tam, na druhé straně místnosti, to zaslechla znovu.

Luce se přesunula ke klenuté chodbě a pomalu posouvala po kamenné podlaze její bosé nohy. Vzlykání neustávalo a lákalo jí. Úzký průchod ústil do další prostorné místnosti. Tahle byla bez oken, s nízkým stropem. Byla spoře osvětlená září dvanácti malých bronzových lamp.

Všimla si velkého kamenného umyvadla a malého stolu plného černých lahviček vonných olejů, které celé místnosti propůjčovaly teplou a kořeněnou vůni. Zelená obrovská vyřezávaná skříň stála v rohu místnosti. Byly na ní nakreslení malá zelení draci. Šklebily se na Luce, jako kdyby věděly něco, co ona ne.

A ve středu pokoje, ležel na podlaze mrtvý muž.

Předtím, než Luce mohla vidět něco víc, byla oslepena světlem před ní. Byla to stejná záře, kterou viděla z druhé strany Vyhlašovatele.

"Co je to za světlo?" zeptala se Billa.

"To je ... ehm, ty to vidíš?" Bill zněl překvapeně. "To je tvoje duše. Je to jediný způsob, jak poznat tvoje minulé já, když je od tebe nějak fyzicky odlišné." Odmlčel se. "Nikdy dřív sis toho nevšimla?"

"Tohle je poprvé, myslím."

"Hm," řekl Bill. "To je dobré znamení. Děláš pokrok."

Luce se najednou cítila těžce a vyčerpaně. "Myslela jsem, že to bude Daniel."

Bill si odkašlala, jako kdyby chtěl něco říct, ale neudělal to. Záře ze sebe vydala další srdeční tep. Pak ta dívka náhle vyštěkla. Luce jí uviděla až za chvíli, když si její oči přivykly záři.

"Co tady děláš?" zeptal se jí hlas hrubě.

Díky světlu uviděla uprostřed místnosti hubenou, čínskou, asi sedmnáctiletou dívku. Byla příliš mladá a elegantní na to, aby stála za mrtvým tělem.

Tmavé vlasy jí sahaly až k pasu. Kontrastovaly s jejími dlouhými, hedvábnými šaty. I když byla roztomilá, vypadala jako ten typ dívky, která se nebojí bojovat.

"Tak to jsi ty," řekl Luce do ucha Billův hlas. "Tvoje jméno je Lu Xin. Žila jsi mimo hlavní město Jin. Jsme na konci dynastie Shang, co je něco jako tisíc let před naším letopočtem pro případ, že by sis to chtěla poznamenat do svého zápisníčku."

Lu Xin se musela zdát Luce asi šílená. Pobíhala tam ve spálené zvířecí kůži a v náhrdelníku vyrobeném z kostí. Vlasy měla rozcuchané a špinavé. Jak to bylo dlouho od chvíle, kdy se naposled podívala do zrcadla? Kdy se naposled koupala? Navíc teď mluvila s neviditelným chrličem.

Ale na druhou stranu, Lu Xin stála obraně nad mrtvým chlápkem a dívala se na Luce pohledem ´nezahrávej si se mnou´, takže se sama zdála trošku bláznivá.

Ach sakra. Luce si předtím nevšimla zeleného nože s tyrkysovou rukojetí a ani malého rybníčku krve ve středu místnosti na mramorové podlaze.

"Kde jsem to-" začala se ptát Billa.

"Ty." Hlas Lu Xin byl překvapivě silný. "Pomoz mi schovat jeho tělo."

Vlasy mrtvého byly kolem spánku bílé a vypadal tak asi na šedesát let. Byl štíhlý a svalnatý pod vrstvou komplikovaně zdobených šatů a vyšívaném plášti.

"Já -um, vážně si nemyslím-"

"Jakmile zjistí, že je král mrtev, taky zemřeš."

"Cože?" zeptala se Luce. "Já?"

"Ty, já a všichni lidi uvnitř těchhle stěn. Kde jinde by našli tisíc lidí, kteří musejí být pohřbeni s tyranem?" Dívka si otřela tváře do sucha svou rukou s malými zelenými prsteny. "Tak pomůžeš mi, nebo ne?"

Na žádost dívky, vzala Luce krále za nohy. Lu Xin ho vzala za ruce.

"Král," řekla Luce a mluvila starými původními slovy Shang, jako kdyby tu řeč používala od malička. "Byl-"

"Není to, jak to vypadá." Lu Xin zavrčela pod tíhou jeho těla. Král byl o dost těžší, než vypadal. "Nezabila jsem ho. Alespoň ne-" odmlčela se "fyzicky. Byl mrtvý, už když jsem vešla do místnosti." Popotáhla. "Bodnul se do srdce. Řekla jsem mu, že to neudělá, ale on mě vyvedl z omylu."

Luce se podívala na jeho tvář. Jedno oko měl otevřené. Jeho ústa byla zkroucená. Vypadalo to, jako kdyby tenhle svět opustil v agónii. "Byl to tvůj otec?"

V té době došli až k obrovské zelené skříni. Lu Xin otevřela dveře a udělala krok dozadu. Pak dovnitř hodila polovinu těla.

"Byl to můj manžel," řekla chladně. "A navíc byl pěkně děsivý. Předkové domluvili naše manželství, ale já jsem to nemohla udělat. Bohatý silný starší muž není nic oproti pravé lásce." Studovala Luce, která položila královy nohy pomalu do skříně.

"A co ti přišlo do tvých plánů, že sis odmítla vzít krále?"

Lu Xin si všimla mayského oblečení Luce. Vzala do ruky lem krátké hnědé sukně. "Oni tě najali na naší svatbu? Jsi nějaká tanečnice? Nebo klaun?"

"Ne tak úplně." Luce cítila, jak jí hoří tváře. "Podívej se, nemůžeme tady nechat jeho tělo jen tak. Někdo to zjistí. Myslím tím, je to král, ne? A je tu všude krev.

Lu Xin sáhla do skříně a vytáhla z ní rudé hedvábné šaty. Padla na kolena a odtrhla z nich pruh látky. Byly to krásné jemné hedvábné šaty s malými černými kvítky vyšitými kolem výstřihu. Ale Lu Xin si to asi nemyslela, když je použila na vyčištění krve na podlaze. Popadla ještě modrý župan a hodila ho Luce, aby jí pomohla s vytíráním.

"Fajn," řekla Luce. "No, je tu ještě ten nůž." Ukázala na lesknoucí se bronzovou dýku špinavou až po rukojeť od královy krve.

V blesku si dala Lu Xin nůž dovnitř záhybů svého roucha. Podívala se na Luce, jako kdyby jí říkala Ještě něco?

"Co je to támhle?" Luce ukázala na něco, co vypadalo jako malý krunýř želvy. Viděla, že to královi vypadlo z ruky, když přesunovali jeho tělo.

Lu Xin si klekla na kolena. Odhodila zakrvácený hadr a vzala krunýř do rukou. "To je kost orákula," řekla tiše. "Mnohem důležitější, než nějaký král."

"Co je to?"

"Tohle přijímá odpovědi od božstev nahoře."

Luce přistoupila blíž a klekla si, aby viděla věc, která na tu dívku udělala takový dojem. Kost orákula nebylo nic víc, než obyčejná želvovina. Tohle bylo ale malé, leštěné a neporušené. Když se Luce naklonila blíž, viděla, že na spodní stranu někdo něco namaloval černými jemnými tahy.

Je mi Lu Xin věrná, nebo miluje někoho jiného?

V očích Lu Xin se objevily slzy. Prolomily tu chladnou skořápku, kterou ukazovala Luce. "Ptal se předků," zašeptala a zavřela oči. "Museli mu odhalit můj podvod. Já - já si nemohla pomoct."

Daniel. Musela mluvit o Danielovi. Tajná láska, kterou ukrývala před králem. Ale nebyla schopná jí skrýt tak dobře.

Srdce Luce chápalo Lu Xin. Věděla každým kouskem svojí duše, co teď ta dívka cítila. Sdíleli lásku, kterou nemohl zakázat ani samotný král. Nikdo jí nedokázal uhasit. Láska silnější, než příroda.

Vzala Lu Xin do hlubokého objetí.

A cítila, jak se pod nimi houpe zem.

Neměla v úmyslu to udělat! A její žaludek už se zhoupnul a vidění se jí rozmazalo. Viděla se zvenčí. Cizí a divokou dívku, která držela její minulé já. Pak se místnost zastavila a Luce byla sama. Svírala v ruce kost orákula. Stalo se to. Ona byla Lu Xin.

"Zmizím pryč na 3 minuty a ty vkročíš do 3-D?" řekl Bill. Vypadal rozzlobeně. "To si nemůže dát chrlič ani šálek jasmínového čaje, aniž by se vrátil zpátky a zjistil, že si jeho svěřenec vykopal vlastní hrob? Už si vůbec pomyslela a to co se stane, až na dveře zaklepou stráže?"

Ozvalo se ostré klepání na bambusové dveře v hlavní místnosti.

Luce naskočila.

Bill si založil ruce na hrudi. "My o vlku," řekl. Pak zakřičel vysokým zoufalým hlasem: "Ach Bille! Pomoz mi, Bille, co mám teď dělat? Zapomněla jsem se tě zeptat co mám udělat, než jsem se dostala do téhle příšerné situace, Bille!"

Luce ale nekladla Billovi žádné otázky. Znalosti Lu Xin jí řekli vše: Věděla, že tenhle den nebude označený jen jako sebevražda mizerného krále, ale i jako něco většího. Temnějšího. Krvavějšího. Velký střet mezi armádami. To klepání na dveře? To byla královská rada, která na něj čekala, aby je doprovodil do války. Měl stát v čele vojska v bitvě.

Ale král byl mrtvý a nacpaný do skříně.

A Luce byla v těle Lu Xin zavřená v jejich soukromé komnatě. Kdyby jí tu našli samotnou...

"Králi Shang." Těžké údery se rozezněly po celé místnosti. "Čekáme na vaše rozkazy."

Luce stála bez hnutí. V hedvábných šatech Lu Xin jí zamrazilo. Jeho sebevražda nechala dynastii bez krále. Chrámy bez velekněze. A armádu bez generála těsně před bitvou, která měla zachránit dynastii.

"Tak tomuhle říkám pěkně blbě načasovaná královražda," řekl Bill.

"Co mám dělat?" Luce se otočila zpátky ke skříni s draky a škubla sebou, když nahlédla dovnitř na krále. Jeho krk byl ohnutý v nepřirozeném úhlu a krev na jeho hrudi se barvila do rezavě hnědé. Lu Xin nenáviděla krále, když byl naživu. Luce věděla, že slzy které vyplakala, když sem přišla nebyly slzy smutku, ale strachu, co by se stalo s její láskou. S De. Do doby před třemi týdny žila Lu Xin u své rodiny na farmě u břehu řeky Huan. Jednoho slunečné odpoledne projížděl král na svém voze jejím krajem a zahlédl Lu Xin, jak se stará o úrodu. Rozhodl se, že jí chce mít. Další den přišli dva milicionáři k nim domů. Musela opustit svou rodinu a svůj domov. Musela opustit De. Hezkého mladého rybáře z vedlejší vesnice.

Před tím, než si jí předvolal král, jí De ukázal, jak se chytají ryby pomocí páru kormoránů. Kousek provazu se jim uvázal volně kolem krku tak, aby mohli chytit do úst několik ryb, ale nespolkli je. Sledovala, jak De lovil ryby ze zobáků legračních ptáků. Lu Xin se do něj zamilovala. A hned příští ráno se s ním musela rozloučit. Navždy.

Nebo si to alespoň myslela.

Bylo to už devatenáct západů slunce, kdy Lu xin viděla De naposledy. Pak jí přišel svitek z domova se špatnou zprávou: De a pár dalších kluků z okolních farm utekly a vstoupili do povstalecké armády. Bylo to těsně před tím, než královi muži vyrabovali vesnici a hledali dezertéry.

Když by našli krále mrtvého, muži Shang by s Lu Xin neměli žádné slitování. Ona by už nikdy nenašla De. Nikdy by se nesešla s Danielem.

Pokud tedy královská rada zjistí, že je jejich král mrtev.

Šatní skříň byla nacpaná barevnými, exotickými oděvy, ale jeden objekt jí zaujal. Velká zakřivená helma. Byla těžká, vyrobená převážně z tlustých kožených řemínků sešitými k sobě pevnými švy. Nahoře byla hladná bronzová deska s ozdobným drakem chrlícím oheň, vyřezaným do kovu. Drak byl zvíře v zodiaku roku, kdy se narodil král.

Bill k ní přiletěl. "Co to děláš s královou helmou?"

Luce si dala helmu na hlavu a strčila si černé vlasy dovnitř. Pak otevřela i druhé dveře skříně. Byla nadšená, ale zároveň i nervózní z toho co našla.

"Totéž, co dělám s jeho brněním," řekla a vzala si těžkou spleť kůže do náručí. Oblékla si pár širokých kožených kalhot a tlustou koženou tuniku, pár kožených rukavic, a bot, které jí byly až příliš velké, ale i tak odvedli svojí práci. Pak si navlékla bronzový kryt na hruď, který byl vyrobený z překrývajících se kovových destiček. Ten samý černý, oheň chrlící drak, byl vyšitý na přední straně haleny. Bylo těžké uvěřit, že někdo mohl ve válce bojovat i pod tíhou těchhle šatů, ale Lu xin věděla, že král ve skutečnosti nebojoval. Jen vedl od svého sídla až na bitevní pole svou armádu.

"Není čas si hrát na módní přehlídku!" Bill do ní bodl prst s drápem. "Nemůžeš tam jít takhle."

"Proč ne? Sedí mi to. Skoro." Ohrnula si nahoře kalhoty, a pevně přes ně zavázala pásek.

V blízkosti umyvadla našla hrubé zrcadlo z leštěného plechu uvnitř bambusového rámu.

V odraze byl obličej Lu Xin zakrytý silnou bronzovou deskou přilby. Její tělo v kožené zbroji vypadalo objemně a silně. Luce vyšla ven z šatny zpátky do ložnice.

"Počkej!" zakřičel za ní Bill. "Co jim chceš říct o králi?"

Luce se obrátila k Billovi a zvedla těžkou koženou kuklu tak, aby viděl její oči. "Já jsem teď král."

Bill zamrkal a pro jednou se jí nepokusil zastavit.

Luce projela vlna síly. Uvědomila si, že maskovat se jako hlava armády bylo přesně to, co by udělala Lu Xin. Musela se stát vojákem, protože De byl někde na frontě v téhle bitvě. A ona tohle udělala, aby ho našla.

Ozvalo se další bušení na dveře. "Králi Shang, armáda Zhou postupuje. Musíme vás pořádat o vaši přítomnost!"

"Mám takový dojem, že k vám někdo mluví, Králi Shang." Billův hlas se změnil. Byl hluboký, drsný a prohnal se místností tak prudce, že se Luce lekla. Ale neotočila se, aby se na něj podívala. Vzala za těžkou bronzovou kliku a otevřela silné bambusové dveře.

Tři muži v nádherném červeno žlutém bojovém rouchu ji úzkostlivě pozdravili. Luce okamžitě poznala tři královy nejbližší rádce: Hu, s malými zuby a zúženýma zažloutlýma očima. Cui, nejvyšší z nich, s širokými rameny a očima daleko od sebe. A Huang, nejmladší a nejmilejší z celé rady.

"Král už je oblečený do války," řekl Huang a díval se za Luce tázavě do prázdného pokoje. "Král vypadá ... jinak."

Luce ztuhla. Co by na to měla říct? Nikdy neslyšela hlas mrtvého krále, a navíc byla vážně špatná v napodobování.

"Ano." Hu souhlasil s Huang. "Dobře si odpočinul."

Po hlubokém úlevném výdechu Luce strnule přikývla a dala pozor, aby jí helma nespadla z hlavy. Tři muži pokynuli králi -na Luce- aby šla do mramorového sálu. Hunag a Hu si stoupli po jejích stranách a tlumeně si povídali o smutném stavu morálky armády. Cui šel přímo za Luce, což jí bylo trochu nepříjemné.

Palác byl nekonečný - vysoké stropy, všechny zářící bíle, stejné nefritové a onyxové sochy na každém kroku, stejná bambusová rámy zrcadel na každé stěně. Když konečně přešli přes poslední práh a vstoupili do šedého rána, Luce si všimla červeného válečného vozu a málem se jí z toho podlomila kolena.

Musela v tomhle životě najít Daniela, ale děsila se jít do bitvy.

Na voze se královští členové rady uklonili a políbili ji na rukavici. Byla vděčná za kožené rukavice, ale rychle a vystrašeně se z jejich doteku odtáhla, aby se náhodou neprozradila. Huang jí podal dlouhé kopí s dřevěnou rukojetí a zakřivenou špičkou několik centimetrů od jeho konce. "Vaše halapartna, Vaše Výsosti."

Mále upustila tuhle těžkou věc.

"Odvezou vás na vyhlídku nad frontu," řekl. "Pojedeme za vámi a setkáme se tam s vámi i s kavalérií."

Luce se obrátila k vozu. Byla to v podstatě dřevěná deska na dlouhé nápravě, kterou spojovali dvě velká dřevěná kola. Táhly ho dva obrovští černí koně. Kočár byl vyrobený z lesklého červeného dřeva a měl dostatek prostoru, aby tam mohli stát nebo sedět tři lidi. Kožená stříška a závěsy mohly být odstraněny během bitvy, ale teď byly pověšené, což cestujícím poskytovalo alespoň trochu soukromí.

Luce vylezla na kočár, prošla závěsy a posadila se. Vevnitř to bylo čalouněné kůží tygra. Kočí s tenkým knírkem vzal otěže a další voják se sklopenýma očima se vyšplhal nahoru a stoupnul i po jejím boku. Po prásknutí bičem se koně dali do svalu a ona cítila, jak se kola pod ní začala otáčet.

Když projížděli kolem vysokých, strohých bran paláce, slunce pronikalo skrz mlhu a ukázalo jí velkou rozlohu zemědělské zelené půdy na západě. Země byla krásná, ale Luce byla tak nervózní, že to nedovedla pořádně ocenit.

"Bille?" zašeptala. "Pomůžeš mi?"

Žádná odpověď. "Bille?"

Odhrnula trochu záclonu a podívala se ven. To ale jen přitáhlo pozornost vojáka se sklopenýma očima, který dělal během cesty královi bodyguarda. "Vaše Veličenstvo, prosím, pro Vaši bezpečnost na tom musím trvat." Ukázal na Luce, aby od okna odstoupila.

Luce zasténala a opřela se o polstrované sedadlo vozu. Dlážděné ulice města musely skončit, protože cesta tady byla uvěřitelně hrbolatá. Luce sebou na sedadle házela a měla pocit, jako kdyby byla na dřevěné horské dráze. Prsty svírala plyšovou srst kůže tygra.

Bill nechtěl, aby tohle udělala. Dával jí lekci tím, že se na ní vykašlal teď, když jo nejvíc potřebovala?

Kolena jí o sebe praštila pokaždé, když byl na cestě nějaký hrbolek. Neměla absolutně žádnou představu, jak najde De. Nechají jí královské stráže rozhlédnout se po okolí a jak blízko jí pustí k frontě?

Ale pak-

Jednou, před několika tisíci lety její minulé já sedělo v tomhle voze. Byla přestrojená za zesnulého krále. Luce to cítila - i když se nemohl spojit se svým minulým já tak věděla, že tohle bylo místo, kde Lu Xin právě teď měla být.

A zvládla to bez pomoci nějakého zvláštního tvrdohlavého chrliče. A to bylo důležitější, než všechny poznatky, které zatím na své cestě posbírala. Viděla, jak se jí Daniel v Chichén Itzá ukázal ve své pravé podobě. V Londýně byla svědkem a konečně pochopila hloubku jeho prokletí. Viděla jeho pokus o sebevraždu v Tibetu. Zachránil jí od příšerného života ve Versailles. Pozorovala ho, jak se snažil prospat smutek v Prusku, a jak byl ve spánku neklidný, jako kdyby byl pod vlivem nějaké kletby. Viděla, jak se do ní v Helstonu zamiloval, i když byla arogantní a nedospělá. V Miláně se dotkla jizvy po jeho křídlech a pochopila, že se kvůli ní vzdal Nebe. Viděla zmučený výraz v jeho očích, když jí ztratil v Moskvě. Jak se znovu a znovu trápil.

Luce mu to dlužila. Musela najít nějaký způsob, jak zlomit to prokletí.

Chariot s trhnutím zastavil a Luce to téměř odhodilo z jejího místa. Venku se ozvalo bouřlivé bušení kopyt koní, což bylo divné, protože královský vůz stál na místě.

Venku někdo byl.

Luce slyšela kovové zvuky mečů narážejících do sebe a pak dlouhý a bolestivý výkřik. Vůz sebou drsně škubnul. Něco těžkého spadlo na zem. Ozvalo se víc střetů mečů, víc sténání, krutých výkřiků a dalších úderů, když něco padalo k zemi. Třesoucíma se rukama Luce odhrnula kousek kožené záclony a viděla mrtvé vojáky válející se v kaluži krve pod nimi.

Královský vůz byl přepaden.

Jeden z povstalců před ní odhrnul záclony. Cizí bojovník pozvedl meč.

Luce si nemohla pomoct a zakřičela.

Meč ve vzduchu zaváhal. Luce zaplavil ten nejteplejší pocit, koloval jí v žilách, uklidnil jí nervy a zpomalil tlukot jejího srdce.

Ten bojovník na voze byl De.

Jeho kožená helma mu skrývala vlasy dlouhé až po ramena, ale jeho tvář byla nezakrytá. Byl nádherný. Jeho fialové oči kontrastovali s jeho jasnou olivovou pletí. Vypadal zmateně, ale zároveň i plný naděje. Meč měl pořád natažený, ale držel ho nejistě, jako kdyby tušil, že by ho neměl použít. Luce si rychle sundala helmu z hlavy a hodila jí na sedadlo.

Její tmavé vlasy spadly dolů. Pak si sundala svůj bronzový krunýř. Vidění měla rozostřené, když se jí oči zalily slzami.

"Lu Xin?" De jí vzal pevně do náruče. Opřel si nos o ten její a ona si položila tvář na tu jeho. Měla pocit tepla a bezpečí. Zdálo se, že se nemůže přestat usmívat. Zvedla hlavu a políbila ho na krásné křivky jeho rtů. Vrátil jí vášnivě její polibek a Luce si užívala každý krásný okamžik. Cítila proti sobě váhu jeho těla. Toužila, aby mezi nimi nebylo tolik těžkého brnění.

"Ty jsi ten poslední člověk, kterého jsem čekal, že uvidím," řekl De tiše.

"Mohla bych ti říct totéž," řekla. "Co tady děláš?"

"Když jsem se spojil s rebely Zhou, slíbil jsem si, že zabiju krále a dostanu tě nazpátek."

"Král je - ach, na tom už nezáleží," zašeptala Luce. Líbala ho na tváře a na oční víčka. Pevně ho držela kolem krku.

"Na ničem nezáleží," řekl De "Jen na tom, že jsem s tebou."

Luce si vzpomněla na záři v Chichén Itzá. Když ho viděla v těch dalších životech, místech a časech, které byly tak daleko od jejího domova, pokaždé si jen potvrdila, jak moc ho miluje. Pouto mezi nimi bylo nerozbitné. Bylo to jasné ze způsobu, jakým se na sebe dívali. Jak si mohli část navzájem myšlenky. Jak měli, když byli spolu pocit, že jsou konečně celí.

Ale jak mohla zapomenout na prokletí, které trvalo už věky? A na to, že byla na cestě zničit ho? Byla až příliš daleko na to, aby zapomněla, že je na cestě k tomu, aby byla skutečně s Danielem hodně překážek. Každý život ji něco naučil. Tenhle život bude mít určitě taky nějaké poselství. Kdyby jen věděla, kde ho hledat.

"Věděli jsme, že králova jízda dorazí sem dolů," řekl De. "Povstalci měli v plánu přepadnout jí."

"Jsou na cestě," řekla Luce, když si vzpomněla na slova Huanga. "Budou tu každou chvíli."

De přikývl. "A až se sem dostanou, budou po mě rebelové chtít, abych bojoval."

Luce sebou trhla. Byla s Danielem už dvakrát, když se intenzivně připravoval na bitvu a pokaždé to vedlo k něčemu, co už nikdy nechtěla vidět. "Co mám dělat, zatímco ty budeš-"

"Já nejdu do bitvy, Lu Xin."

"Cože?"

"Tohle není naše válka. Nikdy nebyla. Můžeme tu zůstat a bojovat za jiné lidi nebo můžeme dělat to, co děláme už dlouho a vybrat si sebe před vším ostatním. Chápeš, co tím myslím?"

"Ano," zašeptala. Lu Xin neznala hlubší význam těchhle slov, ale Luce si byla jistá, že pochopila. Daniel ji miloval a ona milovala jeho a rozhodli se být spolu.

"Nenechají nás jen tak odejít. Rebelové mě zabijí za to, že jsem dezertoval." Dal jí na hlavu helmu. "Budeme se muset probojovat ven."

"Cože?" zašeptala. "Nemůžu bojovat. Sotva tu věc zvednu." Ukázala na halapartnu. "Nemůžu-"

"Ano," řekl a dal na to slovo velký důraz. "Můžeš."

Přeprava se naplnila světlem. Na okamžik si Luce myslela, že to byl okamžik, kdy se její tělo vznítilo, a že Lu Xin zemře a její duše bude vyhoštěná do stínů.

Ale to se nestalo. Záře šla z hrudi De. Bylo to světlo Danielovi duše. Nebyla tak silná, ani tak zářivá, jako u Mayského obětiště, ale stejně to bylo úžasné. Luce to připomnělo záři její vlastní duše, když poprvé uviděla Lu Xin. Možná, že se doopravdy naučila vidět svět takový, jaký byl. Možná, že se konečně zbavila iluzí.

"Dobře," řekla a dala si dlouhé vlasy dovnitř přilby. "Tak jdeme."

Rozhrnuli závěsy uvnitř vozu. Před nimi byli rebelové na koních. Bylo jich tak dvacet a čekali u okraje hory asi padesát stop od vozu krále. Měli na sobě jednoduché rolnické oblečení. Hnědé kalhoty a hrubé, špinavé košile. Na jejich štítech bylo znamení krysy. Symbol armády Zhou. Všichni se dívali na De, jestli splnil svůj úkol.

Z údolí se ozvalo hřmění stovek koní. Luce pochopila, že tam jela armáda Shang, která žíznila po krvi. Slyšela je zpívat staré válečné písně, které Lu Xin znala už od té doby, kdy se naučila mluvit. A někde za nimi byl Huang a zbytek soukromých vojáků krále, kteří byli na cestě na plánované setkání s kavalerií. Jeli do krveprolití a Luce a De museli utéct předtím, než to všechno vypukne.

"Následuj mě," zamumlal De. "Zamíříme do hor na západ tak daleko od téhle bitvy, jak nás naši koně dokážou odvést."

Odříznul jednoho koně, který táhnul vůz a dotáhnul k němu Luce. Kůň byl ohromný, černý jako uhlí s bílou skvrnou ve tvaru diamantu na hrudi. De pomohl Luce do sedla. V jedné ruce měl královu halapartnu a v té druhé kuši. Luce se nikdy ve svém životě kuše nedotkla, natož aby z ní vystřelila. A Lu Xin ji použila jenom jednou, aby odehnala rysa od kolébky její malé sestřičky. Luce vzala do rukou kuš a věděla, že kdyby došlo na nejhorší, dokázala by z ní vystřelit.

De se usmál jejímu výběru zbraně a hvízdl na svého koně. Krásná žíhaná klisna přiklusala k nim. Skočil jí na hřbet.

"De! Co to děláš?" zavolal na něj polekaný hlas z řady koní. "Měls zabít krále! Ne ho doprovázet na jednom z našich koní!"

"Ano! Zabít krále!" zařvali na něj další naštvané hlasy.

"Král je mrtev!" zakřičela Luce a umlčela vojáky. Ženský hlas za helmou je všechny donutil překvapeně zavzdychat. Ztuhle stáli a nevěděli, jestli mají pozvednout zbraně.

De přijel na svém koni blíž k Luce. Vzal ji za ruku. Jeho dotek byl teplejší, silnější a mnohem víc uklidňující, než kdy jindy.

"Ať se stane cokoliv, miluju tě. Naše láska pro mě znamená všechno."

"I pro mě," zašeptala Luce.

De ze sebe vydal bojový pokřik a jejich koně se rozběhli v šíleném tempu. Kuše jí skoro vyklouzla z ruky, když se Luce naklonila dopředu, aby vzala do ruky otěže.

Pak rebelové vykřikli: "Zrádci!"

"Lu Xin!" De zakřičel hlasem tak vysokým, že se měnil v jekot. "Jeď!" Zvedl ruku vysoko nahoru, směrem do kopců.

Její kůň cválal tak rychle, že bylo těžké vidět jasně krajinu před ní. Svět svištěl kolem ní. Rebelové se řítili za nimi a kopyta koní byla tak hlasité, že to připomínalo nekonečně zemětřesení.

Dokud De s jeho halapartnou nedostihnul rebel, Luce úplně zapomněla na kuši v její ruce. Teď ji bez námahy zvedla. Stále sice nevěděla jak ji používat, ale věděla, že zabije každého, kdo se pokusí ublížit De.

Teď.

Vystřelila šíp. Šokovalo jí, že rebela trefila a ten mrtvý spadnul z koně. Zhroutil se do oblaku prachu. Dívala se zpátky v hrůze na mrtvého muže s šípem v hrudi, který ležel na zemi.

"Pokračuj!" zakřičel na ní De.

Těžce polkla a nechala svého koně, aby jí vedl. Něco se dělo. Najednou se v sedle cítila lehčí, jako kdyby jí najednou gravitace stála míň energie. Jako kdyby víra, kterou v ní De měl, nutila to zvládnout. Mohlo se to povést. Mohla s ním utéct.

Dala do kuše další šíp a vystřelila. A pak znovu a znovu. Nemířila na nikoho určitého. Jen se bránila. Ale bylo tam tolik vojáků, že byla brzy bez šípů- Už měla jen dva.

"De!" vykřikla.

Byl skoro pryč ze svého sedla. Použil sekeru, a tvrdě srazil k zemi vojáka Shang. De neměl rozevřená křídla, ale taky se zdálo, že byl lehčí, než vzduch a nebezpečně smrtící. Daniel zabil čistě několik nepřátel. Jejich smrt byla okamžitá a tak bezbolestná, jak to jen bylo možné.

"De!" vykřikla hlasitěji.

Při zvuku jejího hlasu prudce zvedl hlavu. Luce se nadzvedla nad sedlo, aby mu ukázala svoje skoro prázdné pouzdro na šípy. Hodil jí zahnutý meč.

Chytila ho za rukojeť. Přišel jí v ruce tak nějak zvláštně přirozený. Pak si vzpomněla na lekci šermu, kterou měla na Shoreline. Ve svém úplně prvním zápase porazila Lilith, pruderní, krutou spolužačku, která šermovala celý život. Jistě, že by to mohla zvládnout znovu.

V tu chvíli bojovník seskočil ze svého koně, na toho jejího. Z jeho náhlé váhy kůň klopýtnul a Luce zaječela. Ale o chvíli později měl proříznuté hrdlo a ostří jejího meče halila čerstvá krev.

Ucítila v hrudi teplo. Celé její tělo bylo víc a víc žhavější. Vyrazila vpřed. Donutila koně klusat tak rychle, jak jen mohl. Zrychlovala a zrychlovala dokud-

Svět nezbledl.

Pak se ponořil do temnoty.

Nakonec byly všude kolem ní zářivé barvy.

Zvedla ruku, aby zablokovala to bodavé světlo, ale to nepřicházelo z ní. Její kůň stále cválal pod ní. V zatnuté pěsti pořád svírala meč. Stále sekala vlevo a vpravo, do krků a hrudníku. Nepřátelé jí padali k nohám.

Ale Luce už tam nebyla. Její mysl napadaly nepokojné vize, které museli patřit Lu Xin a další, které nemohly patřit Lu Xin.

Viděla Daniela, jak se nad ní vznášel v prostém selském oblečení ... ale o chvilku později před ní stál s odhaleným hrudníkem s dlouhými blond vlasy ... a najednou měl na sobě rytířskou helmu a zvedl její hledí, aby jí mohl políbit na ústa ... ale než to stačil udělal, přesunul se do současnosti. Byl to Daniel, kterého nechala v zahradě její rodičů v Thunderboltu, když vstoupila do Vyhlašovatele.

Uvědomila si, že to byl Daniel, kterého celou tu dobu hledala. Natáhla se k němu, zavolala na něj jménem, ale pak se zase změnil. A znovu. Viděla víc Danielů, než si kdy myslela, že bude možné. Každý z nich byl ještě hezčí, než ten před ním. Představy se do sebe složily jako obrovská harmonika. Každá vzpomínka na něj se nakláněla a měnila se ve světle oblohy za ním. Jiný nos, jiná čelist, barva jeho kůže, tvar rtů, všechno bylo rozostřené a postupně se měnilo. Všechno, kromě očí.

Jeho fialové oči zůstali vždycky stejné. Pronásledovaly ji. Skrývaly něco strašného. Něco, čemu nerozuměla. Něco, čemu nechtěla rozumět.

Strach?

Děs v očích Daniel bal tak intenzivní. Luce se chtěla odtrhnout od jejich krásy. Co by asi někomu tak silnému jako byl Daniel, mohlo nahnat strach?

Existovala jen jedna věc: Luce umírala.

Znovu a znovu zažívala montáž jejích smrtí. Takhle vypadaly oči Daniela pokaždé těsně předtím, než její život skončil v plamenech. Viděla u něj ten strach už dřív. Nenáviděla ho, protože to vždycky znamenalo, že jejich čas skončil. Viděla to v každé z jeho tváří. Strach tam byl v každém čase a na každém místě. Najednou jí to došlo:

Nebál se o ní proto, že by šla do temnoty a znovu zemřela. Neměl strach, že by jí to mohlo způsobit bolest.

Daniel se bál jí.

"Lu Xin," zavolal na ní jeho hlas z bitevního pole. Viděla ho přes mlžný opar svých představ. Byl jediný, co viděla jasně, protože všechno okolo ní zářilo překvapivě bíle. A všechno uvnitř ní taky. Byla její láska k Danielovi to, proč vždycky shořela? Byla to její vášeň a ne jeho, která jí pokaždé zničila?

"Ne!" Natáhl ruku k té její. Ale bylo příliš pozdě.

...

Hlava jí bolela. Nechtěla otevřít oči.

Bill se vrátil, podlaha byla chladná a Luce byla obklopená tmou. Někde v dálce hučel vodopád a mrholil jí na tváře, po kterých stékaly hořké slzy.

"Takže jsi po tom všem v pořádku," řekl.

"Nemusíš znít tak zklamaně," řekla Luce. "Jak mi vysvětlíš tvoje zmizení?"

"Nemůžu ti to vysvětlit." Bill natáhl ruku ke rtům a přejel si přes ně, jako kdyby je zapínal na zip.

"Proč ne?"

"To je osobní."

"Jde o Daniela?" zeptala se. "Je to kvůli tomu, že by tě viděl? A je tu snad nějaký důvod proč nechceš aby věděl, že mi pomáháš?"

Bill si odfrkl. "Ty nejsi moje jediná práce, Luce. Mám v rybníku i jiné rybky. Kromě toho, v poslední době už vypadáš celkem nezávisle. Možná je čas ukončit naše malé spojenectví a sundat ti moje trenérská pomocná kolečka. K čemu mě sakra ještě potřebuješ?"

Luce byla příliš vyčerpaná na to podlézat mu a příliš ohromená tím, co právě viděla. "Je to beznadějné."

Billa opustil všechen vztek stejně rychle, jako když se vzduch upouští z balónu. "Jak to myslíš?"

"Když umírám, není to kvůli ničemu, co dělá Daniel. Je to kvůli tomu, co se děje ve mně. Možná, že jeho láska to všechno přináší - ale je to moje vina. Musí to být součást prokletí, ale já nemám ani ponětí, co to znamená. Všechno co vím je, že když se mu podívám do očí před tím, než zemřu, je to vždycky stejné."

Naklonil hlavu. "Zatím."

"Je kvůli mně smutný mnohem víc, než šťastný," řekla. "Pokud se mě nevzdá on, pak to udělám já. Už mu to nemůžu dál dělat." Sklopila si hlavu do dlaní.

"Luce?" Bill si jí sednul na klín. Byla tu ta zvláštní něha, kterou jí ukázal, když se poprvé potkali. "Chceš konečně skončit tuhle nekonečnou šarádu? Kvůli Danielovi?"

Luce vzhlédla a utřela si oči. "Chceš tím říct, že si tím už nebude muset projít znovu? Je tu něco, co bych mohla udělat?"

"Když si opět vezmeš na sebe tělo jednoho z tvých nejstarších těl, v každém tvém životě je jeden moment, těsně předtím, než zemřeš, kde se tvoje duše a dvě těla -minulost a současnost- rozdělí od sebe. Stává se to jen na zlomek okamžiku."

Luce přimhouřila oči. "Myslím, že jsem to cítila. V okamžiku, kdy mi došlo, že umřu. Je to těsně předtím, než se to skutečně stane?"

"Přesně tak. Má to co dělat s tím, že se dva tvoje životy propojily dohromady. V tomhle zlomku okamžiku je možnost, jak rozštěpit tvou prokletou duši od tvého současného těla. Je to něco jako osvobození tvojí duše. Určitě by to ukončilo tvoje reinkarnace i tvoje tíživé prokletí."

"Ale já jsem si myslela, že na konci celého cyklu reinkarnací se už nevrátím. Kvůli té věci s křtem. Protože jsem nikdy-"

"Na tom vůbec nezáleží. Stále skáčeš v čase, abys viděla svou reinkarnaci na úplném začátku. Jakmile se vrátíš do současnosti, stále můžeš v každém momentě zemřít kvůli-"

"Mé lásce k Danielovi."

"Jo, něco takového," řekl Bill. "Ehm. Teda jenom, pokud nezlomíš pouto s tvojí minulostí."

"Takže se odštěpím od své minulosti a ona zemře jako vždycky-"

"A ty budeš vyhozená z jejího těla stejně jako vždycky předtím, když jsi nechala zemřít svojí duši. A tělo se vrátí do" -šťouchnul jí do ramene- "téhle schránky - která bude mít možnost žít mimo kletbu, co nad vámi visí už od počátku věků."

"Žádné další umírání?"

"Ne, pokud neskočíš z budovy nebo si nesedneš do auta s vrahem nebo se nepředávkuješ Unisomem nebo-"

"Chápu," přerušila ho. "Ale není to jako" -snažila se zklidnit svůj hlas- "není to jako, kdyby mě Daniel políbil a já bych ... nebo-"

"Tady vůbec nezáleží na Danielovi. Ať už udělá cokoliv." Bill se na ní dlouze zadíval. "Už k němu nebudeš ničím přitahovaná. Můžeš jít prostě dál. Pravděpodobně najdeš nějakou nudnou lásku a budete mít spolu dvanáct děti."

"Ne."

"Ty i Daniel budete volní. Zničíš prokletí, které oba nenávidíte. Budeš volná. Slyšíš to? Můžeš prostě jít dál a být šťastná. Nechceš, aby byl Daniel šťastný?"

"Ale Daniel a já-"

"Ty a Daniel nebudete vůbec nic. Je to prostě tvrdá realita. Jasný? Ok? Ale přemýšlej o tom: už mu přece nechceš dál ubližovat. Musíš dospět, Luce. V životě je toho mnohem víc, než jen vášeň dospívající holky."

Luce otevřela ústa, ale nechtěla slyšet, její zlomený hlas. Život bez Daniela byl nepředstavitelný. Ale to bylo i to vrátit se do jejího současného života a snažit se být s Danielem, když by mohla každou chvíli zemřít. Bylo tak těžké najít nějaký způsob, jak zlomit tohle prokletí. Řešení jí stále unikalo. Ale možná, že tohle byl způsob. Teď to znělo hrozně, ale kdyby se vrátila do svého současného života a ani Daniela neznala, nechyběl by jí. A ona by nechyběla jemu. Možná, že by to tak bylo lepší. Pro ně oba.

Ale ne. Byli spřízněné duše. A Daniel přinesl do jejího života mnohem víc, než jenom svou lásku. Arriane, Rolanda a Gabbe. I Cama. Bylo toho tolik, co jí o ní naučili - co vlastně chce, co nechce a jak se postavit na vlastní nohy. Vyrostla a stala se lepším člověkem. Bez Daniela by nikdy nešla na Shoreline a nenašla tam opravdové přátele Shelby a Milese. Šla by vůbec na Sword&Cross? Kde by vlastně vůbec byla? A kdo by byla?

Mohla by být bez něj jednou šťastnější? Zamilovat se do někoho jiného? Nemohla snést pomyšlení na to. Život bez Daniela by byl bezbarvý a pochmurný, až na jednu dobrou věc, která Luce stále nutila zabývat se tímhle řešením: Co kdyby mu už nikdy neublížila?

"Řekněme, že bych si to chtěla ještě promyslet." Luce mluvila sotva slabým šepotem. "Jen to ještě zvážit. Jak by to vlastně fungovalo?"

Bill sáhl za sebe a pomalu vyndal něco dlouhého a stříbrného, z malého, černého pouzdra na zádech. Nikdy předtím, si toho nevšimla. Natáhl k ní plochý stříbrný šíp, který okamžitě poznala.

Pak se usmál. "Už jsi někdy viděla hvězdnou střelu?"