VĚZEŇ

Paříž, Francie - 1. prosince 1723

Daniel zaklel.

Vyhlašovatel ho vyhodil na posteli z vlhké, špinavé slámy. Otočil se a posadil. Zády se opřel o kamennou ledovou zeď. Nějaká studená olejovitá kapka mu spadla ze stropu na čelo. Nebylo tam ale dost světla na to, aby viděl, co to bylo. Naproti němu v oknu zasazeném v kamenné zdi, byl otevřený malý otvor. Nebyl dost velký ani na to, aby se jím dala protáhnout pěst. Procházelo jím jen slabé měsíční světlo, ale zároveň i noční vzduch, který nořil místnost do bodu mrazu.

Neviděl krysy běhat po cele, ale cítil jejich slizká svíjející se těla pod plesnivou slámou pod jeho nohama. Cítil, jak svými zničenými zuby hryžou do kůže jeho bot. Sotva mohl dýchat z toho příšerného pachu, který vydávaly. Vykopnul a ozvalo se zakňučení. Pak zvednul nohy na postel a objal si je rukama.

"Jdeš pozdě."

Nadskočil při zvuku hlasu vedle něj. Velmi neopatrně předpokládal, že byl sám. Ten hlas, který byl podobný vyprahlému, chraplavému šepotu, mu přišel nějak známý.

Pak se ozval škrábavý zvuk, jako kdyby někdo přes sebe tahal kameny. Daniel ztuhl, když se černý kus stínu oddělil z tmy a naklonil se dopředu. Postava přešla do světle šedého světla pod oknem, kde Daniel konečně uviděl siluetu tváře.

Jeho vlastní tváře.

Zapomněl na tuhle celu, zapomněl na tenhle trest. Takže tohle bylo místo, kde tehdy skončil.

V nějakých věcech vypadalo Danielovo minulé já stejně, jako on: stejný nos, ústa, stejná vzdálenost mezi jeho šedýma očima. Jeho vlasy byly sice špinavé a mastné, ale byly stejně zlatavé, jako měl on teď. A přesto tenhle vězeň vypadal tak odlišně. Jeho obličej byl strašně vyhublý a bledý. Čelo měl potažené špínou. Jeho tělo vypadalo podvyživeně a na jeho kůži byly korálky potu.

To bylo to, co mu způsobovala její nepřítomnost. Ano tahal za sebou na řetězu kouli, jako každý vězeň - skutečným trestem byl pro něj ale pocit viny.

Teď si na to vzpomněl. Vzpomněl si na návštěvu jeho budoucího já, se kterým vedl frustrující a bolestný rozhovor. Paříž. Bastila. Když ho zavřeli stráže Duca de Bourbonu potom, co Lys zmizela z paláce. Za svojí existenci už byl i v jiných vězeních, měl krutější podmínky pobytu a horší jídlo. Ale nemilosrdnost vlastních výčitek, které měl celý rok v Bastile, byla jednou z nejtěžších zkoušek, které musel překonat. Hodně z nich mělo co dělat s nespravedlností, která na něm byla spáchána. Byl obviněn z její vraždy.

Ale-

Když už byl Daniel tady, zamčený v Bastile, znamenalo to, že Lys už byla mrtvá. Takže Luce už tu byla ... a zase odešla.

Jeho minulé já mělo pravdu. Přišel příliš pozdě.

"Počkej," řekl vězni v temnotě. Přišel k němu blíž, ale ne tak blízko, aby se mohli nějakým nedopatřením dotknout. "Jak víš, proč jsem se vrátil?"

Ozvalo se skřípání železné koule, když se vězeň opřel o zeď. "Nejsi jediný, kdo jí sem přišel hledat."

Danielovi začala pálit křídla. Lopatky mu olizovaly vlny horka. "Cam."

"Nebyl to Cam," odpovědělo mu jeho minulé já. "Byly to dvě děti."

"Shelby?" Daniel praštil pěstí do kamenné stěny. "A ten druhý ... Miles. To nemyslíš vážně. Ti Nephilimové? Byli tady?"

"Asi tak před měsícem myslím." Ukázal na stěnu za ním, kde byly na stěně vyryté křivé čáry. "Snažil jsem se zaznamenat každý den, ale znáš to. Čas plyne velmi zábavným způsobem. Lehce se od něj oprostíš."

"Vzpomínám si." Daniel se zachvěl. "Ale ti Nephilimové. Mluvil jsi s nimi?" Probíral se pamětí a vybavily se mu slabé vzpomínky na dívku a chlapce. Vždy je považoval jen za smutné přízraky. Ty iluze, které ho trápily, když odešla a on byl zase sám.

"Jen chvíli." Hlas vězně zněl unaveně a vzdáleně. "Moc se o mě nezajímali."

"To je dobře."

"Když zjistili, že je mrtvá, spěchali zase rychle dál." Jeho šedé oči se na něj pronikavě podívaly. "To je něco, co ty i já dokážeme až moc dobře pochopit."

"Kam šli?"

"Nevím." Vězeň se neubránil úsměvu na jeho až příliš hubené tváři. "Nemyslím si, že to zvládli. Měl jsi vidět, jak dlouho jim trvalo otevřít Vyhlašovatele. Vypadaly jako dva blázni potácející se ve tmě."

Daniel se skoro začal smát.

"To není sranda," řeklo jeho minulé já. "Záleží jim na ní."

Ale Daniel k těm Nephilimům nic pozitivního necítil. "Jsou hrozbou pro nás všechny. Zkáza, kterou by mohli způsobit ..." Zavřel oči. "Nemají nejmenší ponětí, co dělají."

"Proč jí nemůžeš chytit, Danieli?" Jeho minulé já se suše zasmálo. "Už jsme se během těch tisíců let viděli mnohokrát - pamatuju si, jak jí honíš. A nikdy jí nechytneš."

"Já - já nevím." Danielovi slova uvízla v krku. Následoval dlouhý povzdech. Potlačil zachvění. "Nemůžu se k ní dostat. Nějak vždycky přijdu příliš pozdě. Jako kdyby byl za tímhle vším někdo, kdo jí drží dál ode mě."

"Tvoji Vyhlašovatelé tě vždycky donesou tam, kde potřebuješ být."

"Potřebuju být s ní."

"Možná ví co potřebuješ líp, než ty sám."

"Co?"

"Možná, že by neměla být zastavená." Řetězy vězně zarachotily. "To, že jimi vůbec může cestovat znamená, že došlo k nějaké zásadní změně. Možná jí nebudeš moct chytit až do chvíle, než změní původní kletbu."

"Ale-" Nevěděl co na to říct. V hrudi Daniela rozkvetla ničivá bolest. Jeho srdce se topilo v záplavě smutku a hanby. "Potřebuje mě. Každou sekundou může být ztracená navěky. A pokud udělá chybný krok, může být všechno ztracené. Mohla by změnit minulost a ... přestat existovat."

"Ale takový risk je, ne? Sázíš všechno i na tu nejmenší naději." Jeho minulé se začalo přibližovat, téměř se dotýkal Danielovi paže. Oba chtěli cítit to spojení. Na poslední chvíli se mu Daniel vytrhl.

Jeho minulé já si povzdechlo. "Co když to jsi ty, Danieli? Co když jsi ty ten, kdo má změnit minulost? Co když jí neodkážeš chytit, dokud nepřepíšeš celé to prokletí a tím nezahladíš tu mezeru mezi vámi?"

"To není možné." Daniel si odfrkl. "Podívej se na mě. Podívej se na sebe. Jsme bez ní jen ubožáci. Nejsme nic, když nejsme s Lucindou. Neexistuje žádný důvod, proč by ji moje duše nechtěla co nejrychleji najít."

Daniel chtěl odsud odlétnout. Ale něco na jeho minulém já mu to nedovolilo.

"Proč jsi mi nenabídl, že mě budeš doprovázet?" zeptal se nakonec. "Odmítl bych tě, samozřejmě, ale někteří - když jsem se setkal s mými minulými já, chtěli se ke mně připojit. Proč ty ne?"

Krysa se připlazila k nohám vězně. Zastavila se a očichávala krvavé řetězy u jeho kotníků.

"Už jednou jsem utekl," řekl pomalu. "Pamatuješ?"

"Ano," řekl Daniel. "Když jsi - když jsme- unikly hned na začátku. Šli jsme rovnou do Savoy." Podíval se na falešné naděje, které mu nabízelo světlo za oknem. "Proč jsme šli tam? Měli jsme vědět, že jdeme přímo do pasti."

Vězeň se znovu se zarachocením řetězů opřel o zeď. "Neměli jsme jinou možnost. Bylo to místo, kde jsme k ní měli nejblíž." Zhluboka se nadechl. "Je to tolik těžké, když je někde mezi. Nikdy nemám pocit, že bych mohl jít dál. Byl jsem rád, když Duke přepokládal můj útěk a přišel na místo, kam jsem šel. Čekal v Savojsku. Čekal u jídelního stolu mého patrona se svými muži. Čekal, až mě bude moct odtáhnout znovu sem."

Daniel si vzpomněl. "Ten trest byl pro mě jako výhra."

"Danieli." Vězňova prázdná tvář vypadala, jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem. Znovu vypadal živý. Nebo alespoň jeho oči. Zářily fialově. "Myslím, že to mám." Ta slova z něj vyletěla. "Vem si z Duka poučení."

Daniel si olízl rty. "Prosím?"

"Ve všech těch životech, o kterých jsi mluvil, jsi na místo dorazil až po ní. Tak udělej to, co udělal vévoda s námi. Předvídej její kroky. Nesnaž se jí jenom chytit. Dostaň se tam jako první. Počkej tam na ní."

"Ale já nevím, kam jí donesou Vyhlašovatelé."

"Samozřejmě, že ano," trvalo si na svém jeho minulé já. "Přece musíš mít slabě vzpomínky na to, kde všude se objevila. Možná, že se neobjeví v každém jejím životě, ale všechno musí skončit tam, kde to začalo."

Proběhlo mezi nimi slabě porozumění. Daniel položil ruce na zeď podél okna a povolal stín. Ve tmě byl téměř neviditelný, ale on cítil, jak k němu míří a jak obratně nabývá tvar. Tenhle Vyhlašovatel se zdál stejně sklíčený, jako se cítil. "Máš pravdu," řekl a prudce otevřel portál. "Je jedno místo, kde jí určitě najdu."

"Ano."

"A ty. Měl bys dát na svojí vlastní radu a opustit tohle místo," řekl Daniel ponuře. "Hniješ tady."

"Alespoň bolest těla odvádí pozornost od bolesti v mé duši," řeklo jeho minulé já. "Ne. Přeju ti hodně štěstí, ale teď tyhle zdi neopustím. Ne, dokud se neusadí ve své další reinkarnaci."

Danielovi projelo křídly brnění. Snažil se uspořádat si čas, život a vzpomínky v hlavě, ale stále myslel jen na jednu věc.

"Ona - ona se právě teď usadila. Byla počata. Ty to necítíš?"

"Ach," tiše na něj dopadla jeho minulost. Zavřel oči. "Nemyslel jsem si, že to ještě nikdy ucítím."

Vězeň si těžce povzdychl. "Život je noční můra."

"Ne, to není. Už ne. Já ji najdu. Vykoupím nás oba," zakřičel na něj Daniel a zoufale se snažil dostat odsud pryč. Beznadějně udělal další skok do víru času.