TAK JSME SE PROBOJOVALI

Tahiti - 11.prosince 1775

Luce se ocitla na balancujícím dřevěném trámu.

Zaskřípal a mírně se naklonil doleva. Pak opět zaskřípal a velmi pomalu se zhoupnul doprava. Houpání bylo stabilní a nekončící. Jako kdyby trám byl spojený s velmi krátkým kyvadlem.

Horký vítr jí posílal vlasy do tváře a sfouknul jí z hlavy čepec služky. Trám pod ní se znovu zakymácel a jí podklouzla noha. Spadla na trám a stěží se ho dokázala chytit, aby nespadla dolů-

Kde byla? Před ní bylo nekonečně modré nebe. U obzoru se stávalo tmavším. Podívala se dolů. Byla neuvěřitelně vysoko.

Pod ní se asi tři metry táhla mokrá tyč, která končila na dřevěné palubě. Och. Byl to stožár. Luce seděla na horním trámu velké plachetnice.

Velká ztroskotaná plachetnice, která byla hned u ostrova s černým pobřežím.

Příď byla rozbitá ostrým shlukem lávových kamenů. Úplně jí zdemolovaly. Hlavní plachta byla roztrhaná: kousky vybledlého plátna volně vlály ve větru.

Vzduch voněl, jako kdyby bylo právě po velké bouři, ale loď byla tak ztrouchnivělá, že to vypadalo, jako by tu byla celá léta. Pokaždé, když vlny na pobřeží přinesly černý písek, voda vystříkla desítky metrů vysoko a zmizela ve štěrbinách ve skále. Vlny narážely do vraku -a do trámu, který Luce pořád držela- který se ale houpal tak moc, že jí z toho začínalo být zle. Jak se dostane dolů? Jak se dostane k břehu?

"Hej! Podívej, kdo přistál jako pták na okounovi." Billův hlas překřičel vlnobití. Objevil se na druhém konci hnijícího trámu. Když šel, měl rozpřáhlé ruce, jako kdyby byl na kladině.

"Kde to jsme?" Luce byla moc nervózní na to, aby udělala nějaký prudký pohyb.

Bill zhluboka nasál vzduch do plic. "Ty to necítíš? Severní pobřeží ostrova Tahiti!" Svalil se na prkno vedle Luce. Kopal ve vzduchu svýma krátkýma nohama a natáhl své krátké šedivé paže nahoru a pak je sepjal za hlavou. "No není to ráj?"

"Myslím, že budu zvracet."

"Nesmysl. Jen musíš najít své mořské nohy."

"Jak se dostaneme-" Luce se kolem sebe rozhlédla po Vyhlašovateli. Neviděla ani jeden stín. Jen nekonečně prázdné modré nebe.

"Já se tu postarám o veškerou dopravu. Mysli na mě jako na cestovní kancelář a na sebe, jako kdybys byla na dovolené."

"Nejsme na dovolené, Bille."

"Nejsme? Myslel jsem, že jsme na Velké cestě za Láskou." Promnul si čelo a z hlavy mu spadlo pár kamenných vloček. "Já to špatně pochopil?"

"Kde je Lucinda a Daniel?"

"Počkej." Vznesl se do vzduchu před Luce. "Nechceš trochu historie?"

Luce ho ignorovala a posunula se víc nad stožár. Natáhla nestabilní nohu na jeden z nejvyšších příček, které byly po stranách stěžně.

"Nechceš podat ruku?"

Zadržela dech a snažila se nedívat na to, jak už potřetí její noha sklouzla z dřevěné příčky. Nakonec suše polkla a natáhla ruku, aby chytila chladnou hrubou Billovu ruku s drápy, kterou natahoval směrem k ní.

Když ho vzala za ruku, Bill ji k sobě přitáhl a úplně jí sundal ze stožáru. Vyjekla, když jí mokrý vítr začal bičovat tvář a sukně jí vlála kolem pasu. Zavřela oči a připravovala se na skok na shnilou palubu pod nimi.

Jenže žádného skoku se nedočkala.

Slyšela zasvištění a cítila, jak se její tělo houpe ve vzduchu. Otevřela oči. Billova podsaditá křídla se nafoukla a plachtila po větru. Nesl celou její váhu jen v jedné ruce a pomalu ji nesl ke břehu. Byl zázrak, jak byl mrštný a lehký. Luce byla překvapená, když zjistila, že vlastně relaxuje - najednou jí pocit, že létá, přišel nějak přirozený.

Daniel. Jako kdyby jí vzduch objímal. Najednou jí dostihla bolest z toho, že není s ním. Chtěla slyšet jeho hlas, ochutnat jeho rty - Luce nedokázala myslet na nic jiného. Co by dala za to, kdyby jí právě teď v pažích držel on!

Daniel, kterého potkala v Helstonu, jakkoliv byl šťastný, že jí viděl, jí nikdy ve skutečnosti neznal. Ne způsobem, jako její Daniel. Kde teď byl?

"Cítíš se teď líp?" zeptal se Bill.

"Proč jsme tady?" zeptala se Luce, když plachtili nad vodou. Byla tak čistá, že viděli inkoustově černé stíny, které se pohybovaly pod vodou. Byla to obří hejna ryb, které plavaly u pobřeží.

"Vidíš ty palmy?" Bill ukázal volnou rukou do vzduchu. "Tu nejvyšší, třetí, která končí v té písčině?"

Luce zamžourala a přikývla.

"To je místo, kde tvůj otec v tomhle životě postavil dům. Nejhezčí chatrč na pláži!" Bill se rozkašlal. "Vlastně je to spíš bouda na pláži. Na téhle straně ostrova se ještě ani neobjevili Britové. Takže když tvůj tatínek zaklepal bačkorama, ty a Daniel jste měli tohle místo sami pro sebe."

"Daniel a já ... my jsme žili ... spolu?"

Ruku v ruce Luce s Billem přistáli na pobřeží s jemnou elegancí dvou tanečníků. Luce byla vděčná -a taky byla trochu v šoku- jak hladce ji dostal ze stožáru lodi. Když ale pevně dosedli na zem, vytáhla ruku z jeho špinavé ruky a utřela si jí do zástěry.

Bylo to tu opravdu nádherné. Křišťálově čistá voda omývala zvláštní, ale krásné černé písčité pláže.

Stromy s citrusy -a s jasně oranžovými plody- a palmy se nakláněly nad pobřežím. Za stromami byly nízké hory, které byly porostlé deštnými pralesy. Po jejich stranách byly vodopády. Vítr tu nebyl tak prudký. Byl provoněný vůní ibišku. Bylo těžké si představit, jak by tu strávila dovolenou, natož celý život.

"Žila jsi tady." Bill šel podél pobřeží a v malé ruce s drápy stisknul černý písek. "Tvůj táta a všech deset dalších domorodců, kteří od sebe žili na délku jedné kánoe, ti říkali - no znělo to jako Lulu."

Luce šla rychle, aby s ním udržela krok. Měla na sobě ale vrstvenou sukni Helstonské služky, kterou táhla za sebou v písku. Zastavila se a udělala na něj znechucený obličej.

"Co je?" řekl Bill. "Myslím, že je Lulu roztomilá. Lulululululu."

"Nech toho."

"Každopádně, Daniel byl jakýsi druh darebného badatele. A ta loď za námi? Tvůj skvělý přítel jí ukradl ze soukromé sbírky Georgovi třetímu." Podíval se na vrak. "A kapitánovi Blighovi a jeho vzpurné osádce trvalo ještě pár let, než Daniela vysledovali a pak ... vždyť víš."

Luce polkla. Daniel byl v té době už nejspíš hodně dlouho pryč, protože Lucinda byla už dávno mrtvá.

Dorazili k mezeře mezi plamami. Polosladká řeka ústila do oceánu a vytékala z vnitrozemního sladkovodního jezírka. Luce přešla po několika plochých kamenech a vkročila do vody. Vykasala si spodničku a přemýšlela, že by si sundala šaty úplně a skočila přímo do oceánu.

"Kolik času budu mít s Lulu?" zeptala se. "Než se to stane?"

Bill zvedl ruce. "Myslel jsem, že jsi chtěla vidět důkaz o tom, že láska, co je mezi tebou a Danielem je skutečná."

"To jsem chtěla."

"Tak na to nebudeš potřebovat víc, než deset minut."

Přišli ke krátké cestě lemované orchidejemi, která končila na pláži. Na okraji světle modré vody uviděla malou plstěnou střechu chaty, která stála na vysokých dřevěných podpěrách. Za chatou se třásla palma.

Bill vyletěl nad její rameno a vznášel se ve vzduchu. "Omrkni jí." Svojí kamennou dlaní ukázal na palmu. Luce v úžasu sledovala, jak se vysoko - jen pár metrů pod listy stromu - na třesoucím se kmeni vynořily dvě nohy. Dívka, která na sobě neměla nic víc, než tkanou sukni a obrovský květinový věnec, hodila na pláž čtyři hnědé střapaté kokosové ořechy. Pak se spustila po hrbolatém kmenu na zem.

Měla dlouhé a rozpuštěné vlasy. Na světle se leskly jako diamanty. Luce věděla, jaké je mít dlouhé vlasy. Jak jí lechtají na rukách, když se jí ve vlnách houpou kolem pasu. Slunce zbarvilo kůži Lulu do zlatohněda. Tmavší, než kdy byla Luce opálená, i když strávila celé léto u babičky v domě na pláži v Biloxi. Její obličej i ruce byly pokreslené tmavými geometrickými tetováními. Byla naprosto k nepoznání od normální Luce. "Páni," zašeptala Luce a Bill ji strhl do úkrytu za keř s fialovými květy.

Hej - Au! Co to děláš?"

"Přepravuju tě na bezpečnější místo, odkud se můžeš dívat." Bill ji znovu vytáhl do vzduchu, dokud se nedostaly do koruny stromů. Potom co skoro očesali strom, vyletěl s ní až na vysokou, robustní větev a tam jí vysadil. Mohla vidět celou pláž.

"Lulu!"

Ten hlas se jí zanořil hluboko pod kůži a zasáhl jí přímo do srdce. Danielův hlas. Volal na ní. Chtěl jí. Potřeboval jí. Luce se ohlédla za zvukem. Ani si nevšimla, že právě seděla na hodně vysoké větvi. Bylo to jako, kdyby prostě mohla jen seskočit z koruny stromu a jít za ním. Bill jí chytil za loket.

"Právě proto jsem sem musel dotáhnout tvůj zadek. On nemluví s tebou. Mluví s ní."

"Aha." Luce se ztěžka opřela o větev. "Jasně."

Na černém písku se Lulu, dívka s kokosovými ořechy, dala do běhu. A dolů po pláži k ní běžel Daniel. Byl bez košile, nádherně opálený a svalnatý a na sobě měl jenom tmavě modré kalhoty, které byly na nohavicích roztrhané. Jeho kůže se leskla od mořské vody. Právě vylezl z oceánu. Jeho bosé nohy se nořily do písku. Luce záviděla té vodě. Záviděla písku. Záviděla všemu, co se dostalo do kontaktu s Danielem, když ona musela zůstat sama na tomhle stromě. A nejvíc záviděla svému minulému já.

Když běžel k Lulu, Daniel vypadal šťastnější a přirozenější, než si Luce pamatovala. Chtělo se jí brečet. Doběhli k sobě. Luce ho objala a on jí vzal do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. Postavil jí zpátky na nohy a zasypal jí polibky. Líbal jí od konečků prstů až k jejímu předloktí, ramenům, krku a ústům.

Bill se opřel Luce o rameno. "Probuď mě, až se začne něco dít," řekl a zívl.

"Úchyle!" Chtěla ho praštit, ale nechtěla se ho dotýkat.

"Myslím tetování, ty chlípníku. Jenom tetování, jasný?"

Když se Luce ohlédla zpátky na pláž, Lulu vedla Daniela k tkané dece, která ležela na písku nedaleko jejich chaty. Daniel vytáhl od opasku krátký meč a probodl s ním jeden z kokosových ořechů. Po několika dalších úderech oddělil horní polovinu a zbytek podal Lulu. Zhluboka se napila, až jí mléko kapalo z koutků úst. Daniel jí ho slíbal z tváře.

"Tady nejde o žádné tetování, oni budou prostě-" Luce se zarazila, když její minulé já zmizelo do domu. Když se o chvíli později objevila, nesla malý balíček, který byl svázaný palmovými listy. Rozbalila ho a vyndala z něj nástroj, který vypadal jako dřevěný hřeben. Štětiny se leskly na slunci, jako kdyby to byly ostré jehly. Daniel si lehl na záda na deku a sledoval, jak Lulu ponořila hřeben do velké mělké mušle, naplněné černým prachem.

Lulu mu dala letmý polibek a začala. Nejdříve mu hřeben vtiskla do kůže na hrudní kosti. Pracovala rychle, tvrdě a rychle. Pokaždé, když odtrhla od Daniela hřeben, na kůži mu zůstalo černé tetovací barvivo. Luce začala rozpoznávat design: malá šachovnice, se vzorem pancíře. Vypadalo to, že mu bude zabírat celou hruď. Luce byla v tetovacím salonu jen jednou. S Callie v New Hampshiru, kde si chtěla nechat dát vytetovat na bok malé růžové srdce. Trvalo to míň než minutu a Caliie celou dobu křičela. Tady ležel Daniel tiše a nevydal ani hlásku. Nepřestával sledovat Lulu. Trvalo to dlouho a Luce cítila, jak jí stéká po zádech pot, když je sledovala.

"Eh? Cos to chtěla říct?" Bill do ní šťouchl. "Slíbil jsem ti, že ti ukážu lásku. Nebo jsem ti neslíbil, že ti ukážu lásku?"

"Jo, zdají se být zamilovaní." Luce pokrčila rameny. "Ale-"

"Ale co? Máš vůbec tušení, jak bolestné tohle je? Podívej se na toho kluka. Právě je do něj napouštěný inkoust a ona se tváří, jako kdyby ho hladil jen lehký vánek."

Luce rukama sevřela větev. "Takže jaké je ponaučení? Bolest se rovná láska?"

"To mi řekni ty," řekl Bill. "Možná tě to překvapí slyšet, ale na Billovi dveře ženy zrovna nebuší."

"Myslím tím, kdybych si nechala na tělo vytetovat Danielovo jméno, znamenalo by to, že jsem ho milovala víc, než ho miluju teď?"

"Je to symbol, Luce." Bill si chraplavě povzdechnul. "Jsi příliš doslovná. Přemýšlej o tom takhle: Daniel je první pěkný kluk, jakého kdy Lulu viděla. Dokud se na jejím břehu před několika měsíci neobjevil, tak byl pro tuhle holku celý svět její otec a pár tlustých domorodců."

"Je Miranda," řekla Luce, když si vzpomněla na milostný příběh z Bouře, který četla v desátém ročníku na semináři o Shakespearovi.

"Jak jsi civilizovaná!" Bill sevřel rty v tichém schválení. "Jsou jako Ferdinand a Miranda: pohledný cizinec, který ztroskotal na břehu jejího ostrova-"

"Takže je samozřejmé, že to byla pro Luce láska na první pohled," zamumlala Luce. To bylo to, čeho se bála: stejná bezmyšlenkovitá, automatická láska, která jí tak trápila v Helstonu.

"Přesně tak," řekl Bill. "Neměla na výběr a zamilovala se do něj. Ale to, co je tady tak zajímavé, je Daniel. On se nemusel naučit řemeslo tkaní plachet, aby tak získal důvěru jejího otce tím, že bude v sezóně chytat ryby nebo by-" Bill ukázal na milence na pláži- "nesouhlasil s tím, že si nechá potetovat tělo, podle místních zvyklostí. Stačilo by, kdyby se tu Daniel prostě jen ukázal. Lulu by ho milovala tak jako tak."

"Dělá to kvůli tomu, že-" Luce přemýšlela nahlas. "Protože si chce zasloužit její lásku. Protože jinak, by prostě jen tak propadl jejich prokletí. Protože tu není žádná možnost, jak oklamat ten cyklus. Jeho láska k ní je ... opravdová."

Tak proč o tom Luce pořád nebyla přesvědčená?

Daniel se na pláži posadil. Uchopil Lulu za ramena a začal jí něžně líbat. Jeho hruď krvácela kvůli tetování, ale ani jeden z nich si toho nevšiml. Měly pootevřené rty a ani jeden nespustil toho druhého z očí.

"Chci odejít," řekla najednou Luce Billovi.

"Opravdu?" Bill zamrkal a postavil se na větev stromu, jako kdyby ho překvapila.

"Ano, opravdu. Zjistila jsem to, kvůli čemu jsem sem přišla a jsem připravená jít dál. Hned." Snažila se taky postavit, ale větev se pod její váhou prohnula.

"Ehm, fajn." Bill ji vzal za ruku, aby jí podepřel. "Kam?"

"Nevím, ale ať je to rychle." Slunce na obloze za nimi klesalo. Prodlužovalo stíny milenců na písku. "Prosím. Chci si na tohle udržet ty nejlepší vzpomínky. Nechci vidět, jak umírá."

Billův obličej byl pobledlý a zmatený, ale nic neřekl.

Luce nemohla dál čekat. Zavřela oči a nechala svou touhu, aby jí přivolala Vyhlašovatele. Když znovu otevřela oči, uviděla jak se chvěje stín nedaleké mučenky. Soustředila se na něj. Volala ho ze všech svých sil, až se začal třást.

"Pojď," řekla a zaskřípala zuby.

Konečně se Vyhlašovatel uvolnil a začal se ve vzduchu přibližovat. Zastavil se přímo před ní.

"Jen klid," řekl Bill a vznesl se nad větev. "Zoufalství a Vyhlašovatel není pro cestování zrovna dobrá kombinace. Stejně jako okurky a čokoláda."

Luce na něj zírala.

"Myslím tím: Nebuď tak zoufalá, nebo pomalu ztratíš přehled o tom, co vlastně chceš."

"Chci se odsud dostat," řekla Luce, ale nemohla přemluvit stín, aby se nějak vytvaroval. Bez ohledu na to, jak moc se snažila. Nedívala se na milence na pláži, ale přesto cítila, jak se na obloze nad pláží začíná tvořit temnota. A nebyly to dešťové mraky. "Pomoc mi. Bille?"

Povzdechl si a sáhl po temném tvaru před nimi. Přitáhl si ho k sobě. "Uvědom si, že je to tvůj stín. Já s ním můžu manipulovat, ale je to tvůj Vyhlašovatel a tvoje minulost."

Luce přikývla.

"Což znamená, že nemáš ani tušení kam tě to donese. A já za to nenesu žádnou odpovědnost."

Znovu kývla.

"Dobře." Mnul v rukách Vyhlašovatele, doku nebyl tmavší. Pak chytil tmavý stín a drápem ho roztáhl. Fungovalo to, jako jakási klika. Vyvalil se z něj pach plísně a zaplavil je. Luce se rozkašlala.

"Jo, taky to cítím," řekl Bill. "Je starý." Pokynul jí dopředu. "Dámy mají přednost."

-

Prusko - 7.ledna 1758

-

Luce dopadla na nos sněhová vločka.

Pak další a další a další, až vzduch naplnila sněhová bouře a celý svět byl najednou bílý a mrazivý. Dlouze vydechla a ve vzduchu se objevila mrazivá pára.

Nějak věděla, že tu měli skončit, i když si nebyla moc jistá tím, kde byla. Věděla jen, že odpolední obloha byla tmavá díky zuřící bouři. Déšť se sněhem prosakoval jejími černými koženými botami. Mráz se jí zakusoval do prstů. Procházel jí až morkem kostí.

Šla na svůj vlastní pohřeb. Ucítila to v okamžiku, kdy udělala poslední krok z Vyhlašovatele. Blížící se chlad byl nemilosrdný, jako listy ledu. Zjistila, že byla u bran hřbitova. Všechno bylo pokryté sněhem. Za ní byla cesta lemovaná stromy. Holé větve se tyčily k cínové obloze. Před ní byla zem pokrytá velkou vrstvou sněhu. Z bílé země náhle vyrůstaly náhrobky a kříže a vypadaly jako rozeklané špinavé zuby.

Pár metrů za ní někdo zapískal. "Víš jistě, že jsi na tohle připravená?" Bill. Zněl udýchaně, jako kdyby jí právě dohonil.

"Ano." Cvakaly jí zuby. Neotočila se, dokud se Bill nevznášel u jejích ramenou.

"Tady," řekl a natáhl před ní tmavý norkový kožich. "Myslel jsem, že by ti mohla být zima."

"Kdes to-"

"Štípnul jsem ho z nedalekého trhu tam. Mají tam vážně široký výběr. Neboj se, je to jenom napodobenina."

"Bille!"

"Hej, potřebovalas ho!" Pokrčil rameny. "Nos ho, kvůli svému zdraví."

Zahalil jí do hustého kožichu a Luce si ho přitáhla blíž k tělu. Byl neuvěřitelně měkký a teplý. Přehnala se přes ní vlna vděčnosti. Zvedla ruku a vzala tu jeho do své. Bylo jí jedno, že je lepkavá a studená.

"Fajn," řekl Bill a stiskl jí ruku. Na okamžik Luce ucítila zvláštní teplo v konečcích prstů. Ale pak to bylo pryč a Billovi prsty byly stále studené a kamenné. Vypustil hluboký, nervózní povzdech. "Um. Ehm. Prusko. Polovina osmnáctého století. Žiješ v malé vesničce na břehu řeky Handel. Velmi malebné." Odkašlal si a vyplivnul velké množství hlenu, než pokračoval. "Řekl bych, ehm, že jsi žila. Teda vlastně jsi prostě - no-"

"Bille?" Natáhla krk, aby se na něj podívala, jak měl dopředu shrbená ramena. "To je v pořádku," řekla tiše. "Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nech to být. Cítím to."

"Tak je to asi nejlepší."

Když Luce procházela klidnou bránou hřbitova, Bill byl pozadu. Seděl se zkříženýma nohama na vrcholu lišejníkem pokryté svatyně. Sundaval si písek z jeho drápů. Luce si přetáhla šátek přes hlavu, aby si tak zakryla víc své tváře. Vpředu byli černě odění pozůstalí. Vypadali temně. Těsně se k sobě tiskli, aby se trochu zahřáli a vypadaly jako jeden velký zástup smutku. Až na jednu osobu, která stála osamocená mimo skupinu. Blonďatou hlavu měl skloněnou dolů. Nikdo s Danielem nemluvil. Ani se na něj nepodíval. Luce nemohla říct, jestli ho trápí, že odešla, nebo jestli je rád.

Ve chvíli, kdy došla k zadní straně davu, se pohřeb chýlil ke konci. Do šedého náhrobku bylo vytesáno: Lucinda Müler. Kluk, ne starší než dvanáct let, s tmavými vlasy a světlou pletí, měl na tváři slzy. Podpíral svého otce -jejího otce z tohohle života?- když na hrob házel první lopatu plnou hlíny.

Tihle lidé museli mít něco společného s jejím minulým já. Museli jí milovat. Byly tam ženy a děti, které brečely - Lucinda pro ně musela být důležitá. Možná pro ně znamenala všechno.

Ale Luce Priceová tyhle lidi neznala. Cítila se bezohledně, když jí došlo, že pro ni nic neznamenají, i když viděla bolest na jejich tváři. Daniel tam byl jediný, na kom jí záleželo. Chtěla se k němu rozběhnout, ale musela se držet zpátky.

Nebrečel. Ani nezíral na hrob, jako každý jiný. Měl před sebou sepjaté ruce a díval se někam do dálky. Ne na nebe, ale do dálky. V jednu chvíli byly jeho oči fialové. Za chvíli byly zase šedé.

Když členové rodiny hodili na rakev několik dalších lopat hlíny, hodili tam i pár květin a pak se diváci rozešli. Šli nejistě zpátky k hlavní silnici. Bylo po všem.

Zůstal tu jenom Daniel. Byl nehybný, jako kdyby byl mrtvý.

Luce se držela zpátky. Schovala se za mauzoleum o několik metrů dál a sledovala, co udělá.

Bylo šero. Měli hřbitov sami pro sebe. Daniel padnul na kolena vedle hrobu Lucindy. Sníh padal na hřbitov. Usazoval se Luce na ramenou, zaplétal se jí do řas a máčel jí špičku nosu. Stála za rohem mauzolea a celé tělo měla napnuté.

Postrádal jí vůbec? Proč neklesl na zmrzlou zem, nezačal bít rukama do náhrobku a nebrečel tak dlouho, dokud by mu už nezbyly žádné slzy? Nemohl být tak klidný, jak vypadal. To nebylo možné. Ale Daniel se sotva podíval na hrob. Lehl si na bok do sněhu a zavřel oči.

Luce se na něj dívala. Byl pořád stejný a tak nádherný. Se zavřenými víčky vypadal absolutně klidně. Byla napůl bláznivě zamilovaná a napůl zmatená. Zůstal tak několik minut, než byla natolik zmrzlá, že si musela o sebe třít ruce a běhat na místě, aby se zahřála.

"Co to dělá?" zašeptala nakonec.

Bill se objevil za ní a mihnul se jí kolem ramen. "Vypadá, že spí."

"Ale proč? Nikdy jsem nevěděla, že andělé potřebují spánek-"

"Potřebovat není to správné slovo. Můžou spát, když chtějí. Daniel vždycky několik dní po tvé smrti prospí." Bill zaklonil hlavu. Zdálo se, že si vybavil něco nepříjemného. "Dobře, ne úplně vždycky. Většinou. Musí být dost náročné ztratit jedinou věc, kterou miluješ. Můžeš ho za to obviňovat?"

"M-můžu," koktala Luce. "Já jsem ta, kdo se proměnil v plameny."

"A on je ten, kdo zůstal sám. Prastará otázka: Co je horší?"

"Ale ani nevypadal špatně. Vypadal, že se během celého pohřbu nudil. Kdybych byla na jeho místě já, tak bych ... já bych ..."

"Ty bys co?"

Luce se přesunula k hrobu a zastavila se až u místa, kde byla hromada hlíny. Pod ním ležela rakev.

Její rakev.

Z té myšlenky jí přeběhl mráz po zádech. Klesla na kolena a opřela se dlaněmi o bláto na zemi. Bylo vlhké, tmavé a mrazivě ledové. Pohřbila do něj svoje ruce. Okamžitě měla pocit, že jí zmrzly na kost, ale bylo jí to jedno. Vítala pocit, že jí ruce hoří. Chtěla, aby se Daniel probudil. Ucítil na zemi její tělo. Zešílel by, že jí má zpátky - živou a v jeho náruči.

Ale on stále spal. Spal jako zabitý a tak si nemohl všimnout, že klečí hned vedle něj. Chtěla se ho dotknout, aby ho probudila. Ale ani nevěděla, co by mu řekla, kdyby otevřel oči.

Místo toho zahrabala rukama v blátivé zemi, dokud květiny, které tam byly tak úhledně položené, nebyly rozházené a polámané. Dokud krásný norkový kožich nebyl špinavý a její ruce i obličej nebyly pokryté bahnem. Kopala do země a odhazovala zem stranou, dokud nespadla hlouběji, k jejímu minulému mrtvému já. Toužila po tom, aby ucítila nějaké spojení.

Konečně její prsty chytily něco tvrdého: dřevěné víko rakve. Zavřela oči a čekala na ten typ záblesku, který ucítila v Moskvě. Spirálu vzpomínek, která jí zaplavila, když se dotkla opuštěné brány kostela a ucítila život Luschky.

Nic.

Jen prázdnota. Osamělost. Povlávající bílý vítr.

A Daniel - spící a nedosažitelný.

Posadila se na paty a začala brečet. Nevěděla nic o dívce, která zemřela. Měla pocit, jako kdyby nikdy nebyla.

"Yoo-hoo," řekl Bill tiše za jejím ramenem. "Nejsi tady, víš to?"

"Cože?"

"Přemýšlej o tom. Nejsi tam. Zbyla z tebe jenom hromádka popela, takže nejsi nic. Nemělas tělo, které by mohli pohřbít, Luce."

"Kvůli požáru. Och. Ale proč ...?" Zeptala se, ale pak se zarazila. "Moje rodina to tak chtěla."

"Jsou to příšerní luteráni." Bill přikývl. "Každý Müler za posledních sto let měl na tomhle hřbitově svůj náhrobní kámen. Takže tvoje minulé já ho muselo mít taky. V té rakvi prostě není nic. Jen tvé oblíbené šaty. Dětské panenky. Tvoje kopie Bible. A tak podobně."

Luce polkla. Není divu, že se uvnitř cítila tak prázdná. "Takže Daniel - to je důvod, proč se nedíval na hrob."

"On je jediný, který chápe, že je tvoje duše někde jinde. Zůstal tady, protože je to nejbližší místo, kde zůstala nějaká památka na tebe." Bill se k němu přesunul tak blízko, že jeho kamenná křídla Danielovi čechraly vlasy. "Bude se snažit spát, dokud se tvoje duše neusídlí někde jinde. Dokud nenajde další reinkarnaci."

"Jak dlouho to trvá?"

"Někdy sekundu, někdy i roky. Ale nebude spát roky. I když by pravděpodobně chtěl."

Daniel se na zemi pohnul a donutil tak Luce nadskočit. Ze rtů mu unikl zoufalý povzdech.

"Co se děje?" řekla Luce, klesla na kolena a sáhla na něj.

"Nebuď ho!" řekl Bill rychle. "Jeho spánek je sice plný očních můr, ale je to pro něj lepší, než být vzhůru. Dokud se tvoje duše neusídlí v novém životě, je Danielova celá existence jako mučení."

Luce byla rozpolcená mezi tím, zmírnit Danielovu bolest a zkusit pochopit, že kdyby ho probudila, mohlo by to všechno jenom zhoršit.

"Jak jsem řekl, někdy má takový druh nespavosti ... a to je tehdy, když se to stává opravdu zajímavým. Ale to bys nechtěla vidět. Ne."

"Chtěla," řekla a posadila se. "Co se děje?"

Billova oplácaná křídla sebou škubla, jako kdyby byl při něčem chycený. "No, hodně krát jsou kolem něj ostatní padlí andělé," řekl a nedíval se jí do očí. "Dostanou se k němu a snaží se ho utěšit."

"Viděla jsem to v Moskvě. Ale to není to, o čem mluvíš. Je tu něco, cos mi neřekl. Co se stane, když-"

"Ty nechceš vidět tyhle životy, Luce. Je to jeho část, která-"

"Je to jeho část, která mě miluje, ne? Dokonce i kdyby to bylo temné, zlé nebo znepokojivé, musím to vidět. Jinak pořád nebudu moct porozumět tomu, čím prochází.

Bill si povzdechl. "Díváš se na mě, jako kdybys potřebovala moje svolení. Tvoje minulost patří tobě."

Luce už byla na nohou. Rozhlédla se po hřbitově a oči jí padly na malý stín, který se táhnul na zadní straně jejího náhrobku. Tam. To byl on. Luce byla překvapená její jistotou. To se nikdy předtím nestalo.

Na první pohled to vypadalo jako kterýkoliv jiný stín, který neohrabaně přivolala v lese na Shoreline. Ale tentokrát Luce dokázala něco vidět ve stínu. Nebyl to obraz, který by naznačoval nějaký konkrétní cíl, ale podivné stříbrné světlo, které jí napovídala, že tenhle Vyhlašovatel by jí mohl vzít tam, kam její duše potřebuje jít.

Volal jí.

A ona mu odpověděla. Našla ho sama v sobě. Přitáhla si ho k sobě za tu záři, jako za vodítko. Úlomek temnoty se odloupl od bílého sněhu a pomalu měnil tvar, když se k ní blížil. Byl hluboce černý. Chladnější, než sníh okolo ní. Dorazil k Luce jako obrovský, temný list papíru. Její prsty byly popraskané a chladem necitlivé, když ho rozšířila do většího, pravidelnějšího tvaru. Ucítila známý zápach, který se linul z jeho jádra. Portál byl široký a stabilní. Luce si uvědomila, že nedýchala.

"Začínáš v tom být dobrá," řekl Bill. V jeho hlase bylo něco zvláštního. Luce ale neměla čas na to, aby zjistila co. Taky neztrácela čas tím, aby na sebe byla hrdá, i když jí napadlo, že kdyby tu byl Miles nebo Shelby, asi by na ní teď koukali jako na zjevení. To byl zdaleka ten nejlepší portál, který udělala ona sama.

Ale oni tu nebyli. Luce byla sama, a tak všechno, co mohla udělat, bylo vstoupit do dalšího života a podívat se na další Lucindu a Daniela. Vstřebat všechno to, co se stalo, dokud jí to nezačne dávat nějaký smysl. Cítila pod vlhkým okrajem Vyhlašovatele nějaký knoflík, nebo kliku. Nakonec za to zatáhla a Vyhlašovatel se otevřel.

Luce se zhluboka nadechla. Znovu pohlédla na Billa. "Jdeš nebo co?"

Vážně, skočil jí na ramena a popadl jí za klopy kabátu, jako kdyby to byly otěže na koni a oba prošli skrz.

-

Lhasa, Tibet - 30.dubna 1740

-

Luce zalapala po dechu.

Vyšla z temného Vyhlašovatele do nějaké rychle se pohybující mlhy. Vzduch byl chladný a řídký. Každý jeho kousek jí bodal na hrudi. Nemohla popadnout dech. Mlha v podobě bílé páry jí odfoukla vlasy dozadu. Vtahovala jí do sebe jako do otevřené náruče. Namočila jí oblečení rosou a pak zmizela.

Luce si uvědomila, že stojí na okraji toho nejvyššího útesu, jaký kdy viděla.

Zakymácela se a udělala krok dozadu. Dostala závrať, když uviděla, jak nohou uvolnila kamínek, který překonal zbylých pár centimetrů a spadnul přes okraj. Pak navždy klesl dolů.

Zalapala po dechu. Tentokrát to bylo kvůli strachu z výšek.

"Dýchej," nařídil jí Bill. "Víc lidí omdlí z paniky, než z nedostatku kyslíku, protože ve skutečnosti není pravda, že by měli nedostatek kyslíku."

Luce se opatrně nadechla. Bylo to o něco lepší. Stáhla si špinavý norkový kožich z ramenou a nastavila tvář slunci. Ještě pořád si ale nemohla zvyknout na ten pohled.

Pod útesem, na kterém byla, si všimla táhnoucího se zeleného údolí, které vypadalo jako zemědělská půda a zavodněné rýžové pole. Po obou stranách se do výšky tyčily hory.

Daleko vpřed byl přímo na jednom příkrém svahu impozantní palác. Byl majestátně bílý s tmavě červenou střechou. Jeho vnější zdi byly ověnčené více schodišti, než mohla spočítat. Palác vypadal jako z nějaké dávné pohádky.

"Co je to za místo? Jsme v Číně?" zeptala se.

"Kdybychom tu stáli dost dlouho, tak by to Čína byla," řekl Bill. "Ale teď je to Tibet, díky Dalai Lamovi. To je jeho sídlo." Ukázal na monstrózní palác. "Elegantní, že?"

Luce se ale nedívala tam, kam ukazoval prstem. Slyšela někde poblíž smích a obrátila se, aby našla jeho zdroj. Její smích. Měkký a veselý smích, o kterém ani netušila že ho zná, dokud nepotkala Daniela.

Nakonec spatřila dvě postavy několik set metrů pod okrajem útesu. Bude muset vyšplhat po pár balvanech, aby se dostala blíž, ale to by nemělo být tak těžké. Zachumlala se do svého huňatého kabátu a začala si razit cestu sněhem za tím zvukem

"Nechoď tam." Bill jí chytil za límec. "Vidíš nějaké místo, kde bychom se mohli schovat?"

Luce se rozhlédla po holé krajině: všude byly skály a otevřené prostory. Nic by jim nemohlo sloužit jako úkryt před větrem. "Jsme nad hranicí lesa, zlato. A ty jsi sice malá, ale nejsi neviditelná. Budeš se muset držet zpátky."

"Ale já nic nevidím-"

"Kapsa," řekl Bill. "Není zač."

Sáhla do kapsy kabátu, který měla na pohřbu v Prusku a vytáhla nový, velmi drahý dalekohled. Ale ani se neobtěžovala zeptat Billa, kde ho vzal. Jen si ho dala k očím a zaostřila.

Tam.

Ti dva stáli naproti sobě. Několik metrů od sebe. Její minulé já mělo černé vlasy svázané do drdolu a tkané dívčí šaty se vzorem růžových orchidejí. Vypadala mladá a nevinná. Usmívala se na Daniela. Houpala dopředu a dozadu nohou, jako kdyby byla nervózní. Sledovala každý jeho pohyb s nehraným zájmem. Daniel se na ní díval škádlivě. Měl v náručí bílé pivoňky. Jednu po druhé jí dával, čímž jí nutil pokaždé se na něj víc a víc usmát.

Luce je pečlivě sledovala přes dalekohled a všimla si, že se ani jednou nedotkli. Drželi se od sebe v určité vzdálenosti. Proč? Bylo to skoro šokující.

V dalších životech, na které se dívala, viděla Luce spíš utrpení a hladovou vášeň. Ale tady to bylo jiné. Tělo Luce začalo brnět. Toužila po tom, aby mezi nimi proběhlo byť i jen na okamžik fyzického spojení. Pokud se Daniela nemohla dotýkat ona, tak mohlo alespoň její minulé já.

Ale oni tam jen stáli a chodili kolem sebe v kruhu. Nikdy se k sobě nepohnuli ani o krok blíž, a ani o krok dál.

Každou chvíli slyšela Luce jejich smích.

"No?" Bill se pořád snažil přiblížit svou tvář vedle Luce tak, aby se taky mohl dívat přes čočku dalekohledu. "Co si říkají?"

"Jsou to jen obyčejné řeči. Flirtují spolu, jako kdyby byli cizinci. Zároveň se ale zdá, že se znají hodně dobře. Já to nechápu."

"Takže na to jdou pomalu. Co je na tom špatného?" zeptal se Bill. "Dnešní mládež na to chce jít rychle - bum, bum, bum."

"Není nic špatného na tom, jít na to pomalu, já jen-" Luce odmlčela.

Její minulé já padlo na kolena. Opřela se o skálu za ní a pak si stiskla hlavu. Nakonec si ruce přitiskla na srdce. Přes Danielovu tvář přešel zděšený pohled. Měl barvu jako jeho bílé kalhoty a košile. Stál nehybně jako socha. Zavrtěl hlavou a podíval se na oblohu. Rty se mu hýbaly v tichém Ne. Ne. Ne.

Její dívčí oříškové oči byly divoké a planoucí, jako kdyby jí něco posedlo. Horami se nesl pronikavý výkřik. Daniel padl na zem a zabořil si obličej do dlaní. Natáhl se pro ní, ale jeho ruka zůstala viset ve vzduchu bez toho, aby se dotkl její kůže. Jeho tělo bylo zkroucené a chvělo se. Když došlo k nejhoršímu, odvrátil pohled.

Luce byla jediná, kdo se díval, jak se dívka z ničeho nic změnila v hranici ohně. Tak rychle. Jeho obličej se leskl mokrými slzami. Vypadal stejně zmučeně, jako pokaždé, když se musel dívat, jak umírá. Ale tentokrát bylo něco jinak - vypadal taky šokovaně. Něco se změnilo. Něco bylo špatně.

Když jí Daniel poprvé vyprávěl o jeho prokletí, řekl, že tu byl život, ve kterém jí zabil i jediný jeho polibek. Ještě horší ale bylo, když jí zabil i bez toho, aby jí políbil. Bez toho, aby se jí dotkl.

Ani se nedotkli. Luce to sledovala celou dobu. Byl tak opatrný, aby se od ní držel dál. Myslel si, že by jí mohl mít u sebe déle, kdyby jí držel dál od jeho náruče? Myslel si, že by mohl přelstít kletbu tím, že by se jí nedotýkal?

"Ani se jí nedotknul," zašeptala.

"Nepříjemné," řekl Bill.

Nikdy se jí nedotknul, a i tak se milovali. A teď bude muset čekat, až se to všechno odehraje znovu a ani nebude vědět, jestli vůbec bude nějaké příště. Jak mohl ještě v něco doufat, když se ocitl tváří v tvář takové porážce? Nic nedávalo smysl.

"Když se jí nedotknul, co pak vyvolalo její smrt?" Obrátila se na Billa, který naklonil hlavu a podíval se na oblohu.

"Hory," řekl. "Nádherné!"

"Ty něco víš," řekla Luce. "Co je to?"

Pokrčil rameny. "Já nic nevím," řekl. "Nic, co bych ti mohl říct."

Hrozný, sklíčený výkřik se rozlehl údolím. Zvuk Danielova utrpení se rozezněl horami a ještě znásobený se vrátil, jako kdyby truchlilo sto Danielů. Luce si vrátila k očím dalekohled a viděla, jak mu klesají květy z náruče na zem.

"Musím jít za ním," řekla.

"Příliš pozdě," řekl Bill. "Přichází."

Daniel stoupal k útesu. Luce bušilo srdce ze strachu z toho, co se chystá udělat. Určitě se nechystal jít spát. Rozběhl se, dokud se nedostal k okraji útesu a nevrhl se z něj.

Luce čekala, že rozevře svá křídla. Čekala na měkký zvuk, když je rozevře a začne s nimi mávat ve vzduchu s dokonalým odrazem svatozáře. Viděla ho létat už v minulosti. Vždycky jí ale napadlo jen jedno: Jak zoufale ho miluje.

Ale Danielova křídla se na jeho zádech neobjevila. Když dorazil k okraji útesu, byl jako každý jiný člověk. A taky se z něj vrhl jako každý jiný člověk.

Luce vykřikla. Byl to hlasitý, dlouhý a vyděšený výkřik. Bill jí přitiskl špinavou kamennou ruku na ústa. Odtrhla ho od sebe a běžela k okraji útesu. Klesla na kolena a naklonila se dopředu.

Daniel pořád padal. Byl to dlouhý pád. Dívala se, jak jeho tělo bylo stále menší a menší.

"Rozevře křídla, ne?" Zalapala po dechu. "Uvědomuje si, že bude padat a padat, dokud ..."

Nemohla to říct.

"Ne," řekl Bill.

"Ale-"

"Spadne přímo na zem. Je to asi tři tisíce stop, to ano," řekl Bill. "Zlomí si všechny kosti v těle. Ale neboj se, nemůže se zabít. Jen si přeje, aby mohl." Obrátil se k ní a povzdechl si. "Tak teď už věříš, že tě miluje?"

"Ano," zašeptala Luce, protože všechno co v tuhle chvíli chtěla udělat, bylo skočit z toho útesu za ním. Tolik ho milovala. Ale bylo by to k ničemu.

"Byli tak opatrní." Její hlas se třásl. "Oba jsme viděli, co se mezi nimi stalo, Bille: nic. Byla tak nevinná. Tak jak mohla zemřít?"

Bill vyprskl smíchy. "Myslíš si, že víš o ní všechno jen kvůli tomu, že jsi viděla tři minuty jejího života z okraje hory?"

"To ty jsi mi dal ten dalekohled ... oh!" Ztuhla. "Počkej!" Pronásledovala jí vzpomínka na to, jak se změnily na úplném konci oči jejího minulého já. A najednou to Luce věděla: "To, co jí zabilo tentokrát nebylo něco, čeho bych mohla být svědkem ..."

Bill zvedl ruku s drápy a čekal, až dokončí myšlenku.

"Stalo se to uvnitř ní."

Pomalu zatleskal. "Myslím, že teď bys mohla být připravená."

"Připravená na co?"

"Vzpomínáš si, o čem jsi se předtím zmínila v Helstonu? Potom, co jsi mluvila s Rolandem?"

"Nesouhlasil jsi s ním ... v tom, že se nemám přibližovat ke svému minulému já?"

"Stále nemůžeš přepsat tenhle příběh, Luce. Nemůžeš změnit příběh. Kdyby ses o to pokusila-"

"Já vím, změnila bych budoucnost. Nechci změnit minulost. Jen potřebuju vědět, co se to děje a proč pořád umírám. Myslela jsem, že to bylo kvůli polibku nebo dotyku nebo kvůli něčemu fyzickému, ale zdá se to složitější, než jen tohle."

Bill vytáhl stín zpoza nohou Luce a ovládal ho jako toreador červený plášť. Jeho okraji problikávalo stříbrné světlo. "Jsi připravená dostat svou duši tam, o čem mluví tvoje ústa?" zeptal se. "Jsi připravená jít do 3-D?"

"Jsem připravená." Luce otevřela Vyhlašovatele a zapřela se proti silnému větru z vnitřku. "Počkej," řekla a podívala se na Billa, který se vznášel po jejím boku. "Co je to 3-D?"

"Pohled budoucnosti, zlato," řekl.

Luce mu věnovala tvrdý pohled.

"Dobře, je to né moc častý technický termín pro -štěpení- ale 3-D pro mě zní mnohem zábavněji." Bill vletěl do temného tunelu a pokynul jí svým křivým prstem, aby ho následovala. "Věř mi, zamiluješ si to."