SLUNOVRAT

Helston, Anglie - 21.června 1854

Ruce Luce byly opařené, skvrnité a sedřené až na kost.

Od chvíle, kdy před třemi dny přišla do domu Constancesových v Helstonu, musela vydrhnout nekonečné hromady nádobí. Pracovala od východu, do západu slunce. Drhla talíře, mísy, nádoby na omáčky a celé kupy stříbrného nádobí a příborů. Až na konci dne pro ní a pro další personál kuchyně její nová šéfka, slečna McGovernová, položila na stůl večeři - poloprázdný talíř studeného masa, suchý kousek sýra a několik tvrdých rohlíků. Každý večer po večeři se Luce odebrala ke svému bezesnému, nekonečnému spánku na lůžku na půdě, které sdílela s Henriettou, další pomocnicí v kuchyni, s velkými předními zuby, vlasy podobnými slámě a s velkými vnadami, která přišla do Helstonu z Penzance.

Jen to příšerné množství práce tady, bylo ohromující.

Jak se mohlo v jedné domácnosti objevovat tolik špinavého nádobí, aby ho museli dvě dívky umívat celých dvanáct hodin? Ale koše talířů s jídlem pořád přicházely, a slečna McGovernová měla oči neustále upřené na umyvadlo Luce. Do středy celé panství štěbetalo o párty o Letním slunovratu, který se konal ten večer, což pro Luce znamenalo jen víc jídla. Zadívala se na plechovou vanu plnou špinavé vody pohledem, který byl plný nenávisti.

"Tohle není zrovna to, co jsem měla na mysli," zamumlala směrem k Billovi, který se vznášel na okraji skříňky, vedle umyvadla. Stále nebyla zvyklá na to, že byla v kuchyni jediná, kdo ho mohl vidět. Byla nervózní pokaždé, když se vznášel nad ostatními zaměstnanci a vyprávěl sprosté vtipy, které mohla slyšet jen ona a nikdo -kromě Billa- se jim nesmál.

"Ty mé dítě milénia, nemáš absolutně žádnou pracovní morálku," řekl. "A jen tak mimochodem, mluv potichu."

Luce zaťala čelist. "Pokud mytí téhle nechutné mísy od polévky má něco společného s pochopením mé minulosti, bude se ti z mé pracovní morálky za chvíli točit hlava. Ale tohle je zbytečné." Mávla litinovou pánví po Billovi. Byla pokrytá vepřovým tukem. "Nemluvě o tom, že je to odporné."

Luce věděla, že její frustrace neměla nic společného s nádobím. Asi zněla jako rozmazlený spratek. Ale od chvíle, kdy skončila v tomhle životě, hned začala pracovat tady. Neviděla Daniela z Helstonu ani jednou, od té doby v zahradě, a netušila kde vlastně bylo její minulé já. Byla osamělá, apatická a depresivní stejně jako těch prvních strašných pár dní na Sword&Cross předtím, než potkala Daniela a předtím, než měla někoho, na koho se mohla doopravdy spolehnout.

Opustila Daniela, Milese a Shelby, Arriane a Gabbe, Callie, její rodiče - a proč vlastně? Aby byla služka v kuchyni? Ne, aby odhalila prokletí. Něco, o čem si ani nebyla jistá, že toho bude schopná. Takže si o ní Bill myslel, že je ufňukaná. Nemohla si pomoct. Byla jen kousíček od zhroucení.

"Nenávidím tuhle práci. Nesnáším tohle místo. Nenávidím tuhle příšernou párty Letního slunovratu a to odporné suflé z bažanta-"

"Lucinda bude dnes večer na párty," řekl jí najednou Bill. Jeho hlas byl nesnesitelně klidný. "Bude zbožňovat tohle suflé z bažanta." Slétl a sedl si se zkříženýma nohama na pracovní desku. Otočil hlavou o strašidelných 360 stupňů, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje.

"Lucinda tam bude?" Luce položila pánev a vycákla na ní sprška mýdlové vody. "Musím s ní mluvit. Vypadnu z kuchyně a promluvím si s ní."

Bill přikývl, jako kdyby to bylo celou dobu v plánu. "Vzpomeň si na svou pozici. Kdyby se na tvé příšerné nudné párty na internátní škole objevila nějaká budoucí verze tebe a řekla by ti, že-"

"Chtěla bych to vědět," řekla Luce. "Ať by to bylo cokoliv. Trvala bych na tom, že chci všechno vědět. Umřela bych pro to, abych to věděla."

"Mmm-hmm. Dobře." Bill pokrčil rameny. "Lucinda ne. To ti můžu zaručit."

"To není možné." Luce zavrtěla hlavou. "Ona je ... já."

"Ne. Je to jen jedna z tvých verzí. Byla vychována úplně jinými rodiči v úplně jiném světě. Sdílíte spolu duši, ale není jako ty. Uvidíš." Věnoval jí záhadný úsměv. "Jen postupuj opatrně." Billovi oči střelily směrem ke dveřím v přední části velké kuchyně, které se náhle otevřely. "Dívej se pořádně, Luce!"

Ponořil nohy do umyvadla a vydal chraplavý, spokojený povzdech, když slečna McGovernová vstoupila a chytila Henriettu za loket. Zrovna jí vyjmenovávala chody na večeři.

"Po dušených švestkách ...," hučela.

Na druhé straně kuchyně zašeptala Luce Billovi: "Tenhle rozhovor ještě neskočil."

Jeho kamenné nohy vystříkly pěnu na její zástěru. "Můžu ti jen doporučit, abys přestala mluvit se svými neviditelnými přáteli, zatímco pracuješ, jo? Lidé si o tobě budou myslet, že jsi blázen."

"Začínám o tom sama uvažovat." Luce si vzdychla a narovnala se s vědomím, že z Billa dostane všechno, co bude potřebovat vědět. Tedy až ostatní odejdou.

"Očekávám, že budeš ty a Myrthle dnes večer ve výborné formě," řekla slečna McGovernová Henrittě hlasitě. Ta věnovala Luce rychlý pohled.

Myrtle. Jméno, které napsal Bill do jejího doporučení.

"Ano, slečno," prohlásila Luce rozhodně.

"Ano, slečno!" V Henriettině odpovědi nebylo nic sarkastického. Luce měla Henriettu ráda, i když to vypadalo, že by si potřebovala dát koupel.

Jakmile slečna McGovernová vyběhla z kuchyně, obě dívky osaměly. Henrietta skočila na stůl vedle Luce a houpala svýma černýma botama sem a tam. Neměla ani tušení, že Bill seděl hned vedle ní a napodoboval její pohyby. "Nechceš švestku?" zeptala se Henrietta a vytáhla dvě červené kuličky z kapsy své zástěry. Jednu podala Luce.

Co se Luce na téhle dívce líbilo nejvíc bylo to, že nikdy nepracovala, pokud místnosti nebyla šéfka. Každá si vzala jednu a šklebily se na sebe, když jim sladká šťáva tekla z koutků úst.

"Myslela jsem, že jsem tě tu s někým slyšela mluvit," řekla Henrietta. Zvedla na ní obočí. "Máš tady nějakýho kluka? Och, prosím, neříkej že je to Harry ze stájí! Je to pěknej mizera."

V tu chvíli se dveře do kuchyně znovu otevřely. Obě dívky nadskočily, schovali ovoce a předstírali, že drhnou nejbližší talíř.

Luce čekala slečnu McGovernovou, ale ztuhla, když uviděla dvě dívky v krásných bílých hedvábných šatech, jak pištěly smíchy, zatímco se řítily po špinavé kuchyni. Jedna z nich byla Arriane.

A ta druhá - Luce chvíli trvalo, než si to uvědomila - byla Annabelle. Dívka s růžovými vlasy, s kterou se setkala v Den rodičů na Sword&Cross. Představila se jako sestra Arriane.

Ale ona vlastně svým způsobem její sestra byla.

Henrietta nezvedla oči od práce, jako kdyby tahle hra na honěnou v kuchyni byla úplně normální. Jako kdyby se mohla dostat do problémů, kdyby nedělala, že tyhle dvě dívky neviděla - a které pravděpodobně neviděli ani Luce nebo Henriettu. Bylo to, jako kdyby služky považovaly jen za další špinavé hrnce nebo pánve.

Anebo se Arriane a Annabelle jen tak dobře bavily. Když se mačkaly kolem stolu s těstovinami, Arriane popadla hrst mouky z mramorové desky a hodila ji Annabelle do obličeje. Půl vteřiny vypadala Annabelle rozzuřeně. Pak se začala smát ještě víc, popadla hrst mouky a hodila jí na Arriane.

Když vybíhaly ven zadními dveřmi, které vedly do malé zahrady, lapaly po dechu. Venku svítilo slunce. Teď tam někde mohl být Daniel. Luce umírala touhou následovat je.

Nemohla přijít na to, co cítila, i když se o to snažila - šok, rozpaky, údiv, zklamání?

To všechno jí muselo být vidět na tváři, protože se k ní Henrietta naklonila a zašeptala: "Ti všichni přijeli včera večer. Nějací bratranci a sestřenice z Londýna přijeli do města na párty." Přešla ke stolu s pečivem. "Málem tím svým dováděním shodily jahodový koláč. Ach, to musí být krásné, být bohatá. Možná v příštím životě, viď, Myrtle?"

"Jo." To bylo všechno, co jí na to Luce dokázala odpovědět.

"Musím jít prostřít stůl," řekla Henrietta a vzala si pod svou masitou růžovou paži hromadu porcelánu. "Proč si nevezmeš do ruky hrst mouky, abys jí mohla hodit po těch holkách v případě, že by se vraceli stejnou cestou?" Mrkla na Luce a strčila do dveří svým širokým pozadím, pak zmizela v chodbě. Na jejím místě se objevil někdo jiný: kluk, také v oblečení sluhy. Obličej měl skrytý za obrovským košem jídla. Postavil ho na stůl v kuchyni.

Trhla sebou, když rozpoznala jeho tvář. Ale jelikož před chvílí viděla Arriane, byla o něco líp připravená.

"Rolande!"

Škubl sebou, když se podíval nahoru. Pak se vzpamatoval. Když šel k ní, bylo to její oblečení, od kterého nemohl odtrhnout oči. Ukázal na její zástěru. "Proč jsi takhle oblečená?"

Luce zatahala za svojí zástěru a sundala si jí. "Nejsem ta, kdo si myslíš."

Zastavil se před ní a zíral na ní. Otočil hlavou nejdřív mírně vlevo, a pak vpravo. "Fajn, jako kdybys z oka vypadla jiné holce, kterou znám. Odkdy se Biscoesovi takhle ponižují v kuchyni?"

"Biscoesovi?"

Roland na ní pobaveně vytáhl obočí. "Aha, chápu. Hraješ si na někoho jiného. Jak si říkáš?"

"Myrtle," řekla Luce nešťastně.

"A ty nejsi Lucinda Biscoeová, které jsem před dvěma dny naservíroval koláč z kdoulí na terase?"

"Ne." Luce nevěděla, co by měla říct, aby ho přesvědčila. Otočila se k Billovi pro pomoc, ale ten zmizel z jejího dohledu. Samozřejmě. Roland byl padlý anděl a mohl by Billa vidět.

"Co by slečně Biscoeové řekl její otec, kdyby viděl, že je jeho dcera tady a navíc až po lokty ponořená v tuku?" Roland se usmál. "Byla by asi celkem sranda to na něj vytáhnout."

"Rolande, tohle není-"

"Co to přede mnou schováváš?" Roland pohodil hlavou směrem k zahradě. Ozvalo se plechové zarachocení ve spíži u nohou Luce v místě, kde zmizel Bill. Zdálo se, že jí posílal nějaký signál, ale ona neměla ani tušení, co to mělo znamenat. Bill asi chtěl, aby držela jazyk za zuby, ale co udělá? Vyleze ven a zastaví jí?

Na Rolandově čele byl vidět lesk potu. "Jsme tu sami, Lucindo?"

"Absolutně."

Naklonil k ní hlavu a čekal. "Nemám pocit, že bychom byli."

Jediná další bytost v místnosti byl Bill. Jak ho mohl Roland vycítit, když Arriane ne? "Podívej, opravdu nejsem ta holka, která si myslíš, že jsem," zopakovala mu Luce. "Jsem Lucinda, ale já - jsem z budoucnosti - je těžké to vysvětlit, opravdu." Zhluboka se nadechla. "Narodila jsem se v Thunderboltu v Gruzii ... v roce 1992."

"Aha." Roland polknul. "Dobře, dobře." Zavřel oči a začal mluvit hodně pomalu. "A hvězdy z oblohy padaly na zem, stejně jako fíky padaly ze stromů ve vichřici ..."

Ta slova byla záhadná, ale Roland je přenesl tak oduševněle, skoro jako kdyby citoval nějakou pasáž staré písničky. Druh skladby, kterou ho slyšela zpívat na karaoke párty na Sword&Cross. V tu chvíli se jí zdálo, že je Roland zpátky doma. Jako kdyby na chvíli vyklouzl z téhle viktoriánské doby.

Jenže, něco bylo na jeho slovech. Luce je odněkud znala. "Co je to? Co to znamená?" zeptala se ho.

Skříň znovu zarachotila. Tentokrát hlasitěji.

"Nic." Roland otevřel oči a vrátil se ke svému viktoriánskému já. Jeho ruce byly tvrdé a plné mozolů a jeho svaly byly větší, než byla zvyklá. Jeho šaty byly nasáklé potem. Měl snědou kůži. Vypadal unaveně. Na Luce padl těžký smutek.

"Jsi tady sluha?" zeptala se. "A ostatní -Arriane- tady jen pobíhají okolo ... Ale ty musíš pracovat, viď? Je to proto, že jsi-"

"Sluha?" řekl Roland a díval se na ní tak dlouho, dokud jí to nezačalo být nepříjemné a neuhnula pohledem. "Neboj se o mě, Lucindo. Už jsem trpěl mnohem horšími věcmi, než je lidská hloupost. Kromě toho, můj čas přijde."

"Je to ještě lepší," řekla a měla pocit, že každá jistota, kterou mu dá bude banální a nepodstatná a nebude záležet na tom, jestli to bude pravda. "Lidé umí být vážně hodně oškliví."

"No. Nemůžeme se o ně moc strachovat, ne?" Roland se usmál. "Jak ses sem dostala Lucindo? Daniel to ví? A Cam?"

"Cam je tady taky?" Luce by neměla být překvapena, ale byla.

"Pokud je načasování jeho příjezdu přesné, měl by být právě teď ve městě."

Luce se tím teď nechtěla zabývat. "Daniel to neví, ještě ne," přiznala. "Ale musím ho najít. A Lucindu taky. Musím vědět-"

"Podívej," řekl Roland. Couval od Luce a měl zvednuté ruce, jako kdyby byla radioaktivní. "Dneska jsi mě tady neviděla. Nikdy jsme nevedli tenhle rozhovor. Ale ty nemůžeš jít za Danielem-"

"Já vím," řekla. "Bude šílet."

"Šílet?" Roland to vyslovit tak zvláštně, že to téměř donutilo Luce se zasmát. "Pokud tím myslíš, že by se mohl zamilovat do téhle verze tebe" -ukázal na ní- "pak máš pravdu. Je to opravdu nebezpečné. Jsi tu jen turista."

"Fajn, tak jsem turista. Ale chci si s nimi alespoň promluvit."

"Ne, to nesmíš. Ty neobýváš tenhle život."

"Nechci nic obývat. Jen chci vědět proč-"

"To že jsi tady, je nebezpečné -pro tebe, pro ně, pro všechny. Chápeš?"

Luce mu nerozuměla. Jak by mohla být nebezpečná? "Nechci tu zůstat, jen chci vědět, proč se to všechno mezi mnou a Danielem pořád děje - myslím tím, mezi Lucindou a Danielem."

"To je přesně to, co mám na mysli." Roland si přejel rukou po tváři. Věnoval jí tvrdý pohled. "Poslouchej mě: Můžeš je pozorovat z dálky. Můžeš, já nevím, dívat se skrz okno. Tak dlouho, jak budeš vědět, že se tu do ničeho nesmíš míchat."

"Ale proč si s nimi nemůžu promluvit?"

Šel ke dveřím, zavřel je a zaklapl zástrčku. Když se otočil zpátky, jeho tvář byla vážná. "Poslyš, je možné, že bys mohla udělat něco, co změní tvojí minulost. Něco, co se odrazí do průběhu času a spraví ho tak, že ty -Lucinda z budoucnosti- budeš jiná."

"Takže budu opatrná-"

"Tady nejde o opatrnost. Ty jsi slon v porcelánu lásky. Nemáš žádnou šanci, jak bys mohla zjistit, co jsi zničila nebo jak důležité to mohlo být. Jakákoliv změna, kterou tady způsobíš, nebude vidět. Nebude tu žádný velký nápis, kde by se psalo: KDYŽ ZATOČÍŠ DOPRAVA, STANEŠ SE PRINCEZNOU A KDYŽ ZATOČÍŠ DOLEVA, ZŮSTANEŠ SLUŠKOU V TÉHLE KUCHYNI NAVŽDY."

"No, Rolande. Myslím, že mám trochu vznešenější cíle, než se stát princeznou." prohlásila Luce ostře.

"Mohl bych hádat, že je tu jedno prokletí, které chceš ukončit?" Luce zamrkala. Cítila se jako idiot.

"Tak dobře, hodně štěstí!" Roland se zasmál. "Ale i když se ti to podaří, nebudeš to vědět drahoušku. Moment, kdy změníš svou minulost? Ta událost způsobí to, že bude všechno tak, jak bylo. A všechno co přijde potom bude stejné, jako to bylo. Čas plyne dál. A ty jsi jeho součástí, takže nepoznáš žádný rozdíl."

"Musela bych se to dozvědět," řekla a doufala, že když to řekne nahlas, tak to bude znít skutečněji. "Určitě bych to cítila-"

Roland zavrtěl hlavou. "Ne. Ale spíš, než něco dobrého, bys mohl způsobit to, že Daniel z tohohle času zamiluje do tebe, místo do toho snobského hňupa Lucindy Biscoeové."

"Musím se s ní setkat. Musím se dozvědět, proč se milují-"

Roland opět zavrtěl hlavou. "To by bylo ještě horší, kdyby ses zapletla se svým minulým já, Lucindou. Daniel alespoň zná nebezpečí, a tak může pochopit to, že jsi prošla časem. Ale Lucinda Biscoeová? Neví nic."

"Žádná z nás nikdy nevěděla," řekla Luce přes náhlý knedlík v krku.

"Téhle Lucindě už nezbývá moc času. Nech jí ho strávit s Danielem. Nech jí být šťastnou. Pokud vstoupíš do jejího světa a všechno v něm změníš, může to změnit i tebe. A to by mohlo být krajně nepříjemné."

Roland zněl jako hodnější, míň sarkastická verze Billa. Luce už nechtěla dál poslouchat, co by měla a co by neměla dělat. Kdyby si prostě jen mohla promluvit se svým minulým já-

"Co kdyby mohla mít Luce víc času?" zeptala se. "Co kdyby-"

"To nejde. Kdyby nic jiného, jen urychlíš její konec. Tvým rozhovorem s Lucindou nic nezměníš. Jen uděláš svému minulému já v životě stejný nepořádek, jako máš ty."

"Můj život není v nepořádku. A já to zvládnu všechno urovnat. Budu muset."

"To se nejspíš ještě ukáže. Život Lucindy Biscoeové je u konce, ale tvůj konec ještě nebyl napsán." Roland si oprášil ruce o kalhoty. "Možná existuje nějaká změna, která by mohla ovlivnit tvůj život a změnit velký příběh tebe a Daniela. Ale tady nic nedokážeš."

Luce našpulila pusu. Rolandův výraz změkl. "Podívej," řekl. "Tak jako tak jsem rád, že jsi tady."

"Vážně?"

"Nikdo jiný ti to asi neřekne, ale všichni tady ti fandíme. Nevím, co tě sem přivedlo a jak jsi vůbec dokázala absolvovat celou cestu až sem. Ale musím si myslet, že je to dobré znamení." Díval se na ní, dokud se necítila směšně. "Půjdeš zas svým minulým já, viď?"

"Nevím," řekla Luce. "Myslím, že ano. Jen se to snažím pochopit."

"Dobře."

Najednou se v chodbě ozvaly hlasy. Roland se odtáhnul od Luce a vydal se ke dveřím. "Uvidíme se večer," řekl, když otevíral dveře a tiše vyklouznul ven.

Jakmile byl Roland pryč, dveře skříně se otevřely a praštily jí zezadu do nohy. Bill vylezl ven a hlasitě lapal po dechu, jako kdyby celou dobu zadržoval dech.

"Měl bych ti teď hned zakroutit krkem," řekl a jeho hruď se dmula.

"Nevím proč jsi zadýchaný. Nemusíš dýchat."

"Je to pro efekt! Všechny ty problémy kvůli tomu, abych tě sem dostal a nikdo si tě nevšimnul, a ty jdeš a prozradíš se prvnímu chlapovi, který vejde do dveří."

Luce obrátila oči v sloup. "Roland kvůli tomu, že mě tu viděl, neudělá žádnou scén. Je v pohodě."

"Jasně, on je tak strašně cool," řekl Bill. "On je tak chytrý. Když je tak dokonalý, proč ti neřekne to, co vím i já, o prolomení vzdálenosti mezi tebou a tvým minulým já? O tom dostat se" -dramaticky se odmlčel a vykulil na ní své kamenné oči- "dovnitř?"

Naklonila se k němu. "O čem to mluvíš?"

Založil si ruce na prsou a zavrtěl kamenným jazykem. "Nic jsem neřekl."

"Bille!" zaprosila Luce.

"Ještě ne. Nejdřív musíš nějak zvládnout dnešní večer."

...

Chvíli před soumrakem měla Luce v Helstonu svojí první přestávku. Těsně před večeří slečna McGovernová oznámila celé kuchyni, že potřebuje několik dalších zaměstnanců, aby pomáhali na párty. Luce a Henrietta, dvě nejmladší služky z kuchyně a dvě dívky, které zoufale stáli o to, aby se dostali na párty, byly první dobrovolníci, kteří se nabídli přiložit ruku k dílu.

"Dobře, dobře." Slečna McGovernová si poznamenala jména obou dívek. Oči jí ulpěly na Henriettiných mastných vlasech. "Pod jednou podmínkou, že se vykoupeš. Vy obě. Smrdíte jako cibule."

"Ano, slečno," souhlasily obě dívky. Jakmile jejich šéfka odešla z místnosti, Henrietta se obrátila k Luce. "Dát si koupel před párty? A riskovat, že budu mít na všech prstech varhánky? Tahle slečna je šílená!"

Luce se zasmála, ale ve skutečnosti byla radostí bez sebe, když si ve sklepě naplnila plechovou vanu vodou. Mohla v ní mít jen tak vroucí vodu, aby byla lázeň vlažná, ale i tak si to vychutnávala - tohle a představu dnešní noci, kdy konečně uvidí Lucindu. Uvidí taky Daniela? Oblékla si Henriettiny čisté šaty služky na párty. V osm hodin večer začali přijíždět severní bránou do domu první hosté.

Sledovala z okna v chodbě množství kočárů, které byly zaparkované na kruhové příjezdové cestě. Luce se zachvěla. V hale to vypadalo jako v úle. Kolem ní pobíhali ostatní zaměstnanci, ale Luce stála. Cítila chvění v hrudi, které jí naznačovalo, že je někde poblíž Daniel. Dům vypadal nádherně. Luce to tu viděla jen velmi krátce při pohovoru se slečnou McGovernovou to ráno, ale teď to v záři tolika lustrů skoro nepoznala. Bylo to, jako kdyby vstoupila do filmu Merchanta-Ivoryho. Vchod do haly lemovaly vysoké koše plné fialových lilií a sametově čalouněný nábytek stál u stěn, na kterých byly květinové tapety.

Lidé přicházeli předními dveřmi ve dvojicích a v trojicích. Hostě tak staří a bělovlasí, jako paní Constance a i tak mladí, jako byla Luce. Ženy měly rozzářené oči a byly zahalené v bílých letních pláštích. Muži v oblecích a vestách se před nimi klaněli. Číšníci v černých oblecích bleskurychle chodili přes halu a nabízeli křišťálové poháry šampaňského.

 

Luce našla Henriettu stát u dveří do hlavního sálu, který vypadal jako záhon plný kvetoucích rostlin: Místnost naplňovaly extravagantní, pestrobarevné šaty všech barev z tylu a hedvábí, s nádhernými šerpami přes jedno rameno. Mladší dívky nosili malé košíčky květin, které provoněly celý dům jako v létě.

Henriettiným úkolem bylo sbírat od dam u vchodu kabelky a šály, když vstoupily. Luce bylo řečeno, aby roznášela taneční kartičky - malé, draze vyhlížející kartičky s rodinným erbem Constancesových, vyšitým na přední straně a se seznamem písniček orchestru napsaným uvnitř.

"Kde jsou všichni muži?" zašeptala Luce Henrietta.

Henrietta si odfrkla. "Ty seš moje holka! V kuřárně, samozřejmě." Trhla hlavou doleva, kde byla tmavá chodba. "Jsou dost chytří na to, aby tam zůstali, dokud se nezačne podávat jídlo. Kdo chce slyšet všechno to blábolení o nějaké válce na jejich cestě do Krymu? Ne tyhle dámy. Ne já a ty, Myrtle." Pak Henrietta vytáhla svoje tenké obočí a ukázala směrem k francouzským oknům. "Och, zdá se, že jsem to zakřikla. Jeden z nich utekl."

Luce se otočila. Jeden muž stál v místnosti plné žen. Byl k nim zády a ukazoval jim jen své uhlově černé vlasy sepnuté do culíku pod jeho pláštěm. Mluvil s blond ženou v jemně růžových plesových šatech. Její diamantové náušnice jiskřily, když otočila hlavu - a podívala se na Luce.

Gabbe.

Krásný anděl několikrát zamrkal, jako kdyby se nemohla rozhodnout, jestli Luce není jenom zjevení. Pak naklonila hlavu k muži, u kterého stála, jako kdyby mu tím dávala signál. Dřív, než se otočil, Luce poznala jeho ostrý, nevinný profil. Cam.

Luce zalapala po dechu a upustila všechny brožury tanečního pořádku. Sklonila se a nemotorně je začala sbírat z podlahy. Pak je vrazila Henriettě do rukou a vyklouzla z místnosti.

"Myrtle!" zakřičela na ní Henrietta.

"Hned jsem zpátky," zašeptala Luce a utíkala po dlouhém, točitém schodišti předtím, než jí mohla Henrietta něco odpovědět.

Slečna McGovernová pošle Luce balit hned, jak se dozví, že Luce opustila své místo a taky drahé taneční brožurky ve velkém sále. Ale to byl ten nejmenší problém. Nebyla připravená čelit Gabbe. Ne, když bylo potřeba, aby se soustředila na Lucindu.

A už nikdy nechtěla být v blízkosti Cama. Ve svém vlastním životě, nebo v těch předchozích. Trhla sebou, když si vzpomněla, jak přímo na ní vystřelil šíp, protože si myslel, že je to ona a ne jen její odraz, který Psanci unášeli do nebe.

Jen kdyby tu byl Daniel.

Jenže nebyl. Všechno co mohla Luce udělat, bylo doufat, že na ni čeká a až se vrátí zpátky domů do současnosti, nebude se příliš zlobit, až zjistí co udělala.

V horní části schodiště Luce vběhla do první místnosti, kterou uviděla. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně, aby mohla popadnout dech.

Byla sama v obrovském salonu. Byl to úžasný prostor s polstrovaným křeslem z luxusní slonoviny a s pár koženými křesli postavenými u leštěného cembala. Křiklavě rudé závěsy byly pověšené na třech velkých oknech na západní stěně. V krbu praskal oheň.

Vedle Luce byla celá stěna pokrytá policemi s knihami. Řada za řadou silných v kůži vázaných svazků, které sahaly od podlahy až ke stropu tak vysoko, že musel být u polic postavený železný žebřík.

V koutě stál stojan. Něco na tom přišlo Luce povědomé. Nikdy nebyla nahoře a neviděla majetek Constanceových, a přece: jeden krok na perském koberci jí otevřel nějakou skrytou část její paměti a řekl jí, že tohle všechno už dřív viděla.

Daniel. Luce si vzpomněla na konverzaci, kterou měl s Margaret v zahradě. Mluvili o jeho obraze. On se živil jako umělec. Stojan v rohu muselo být místo, kde pracoval.

Přešla k němu. Musela zjistit, co maloval.

Těsně předtím, než odkryla obraz, tři vysoké hlasy jí donutily naskočit.

Byly hned za dveřmi.

Ztuhla a sledovala, jak někdo zvenčí otáčel klikou. Neměla jinou možnost, než vklouznout za tlusté červené sametové záclony a schovat se tam.

Ozvalo se zašustění šatů a pak jedno zalapání po dechu. Následoval smích. Luce si dala ruku před ústa a mírně se naklonila, aby viděla zpod závěsu.

Lucinda z Helstonu stála necelých deset stop od ní. Byla oblečená v bílých šatech s živůtkem z jemného hedvábí a zavazovacím korzetem na zádech. Tmavé vlasy měla vyčesané. Lesklé kadeře byly umístěné nahoře na její hlavě ve složitém účesu. Diamantový náhrdelník svítil na její bledé kůži. Vypadala tak vznešeně, že Luce téměř ztratila dech.

Její minulé já bylo to nejelegantnější stvoření, jaké kdy viděla.

"Dnes večer záříš, Lucindo," řekl tichý hlas.

"Ozval se ti znovu Thomas?" dobíral si ji jiný.

Další dvě dívky - Luce poznala jednu jako Margaret, starší dceru Constance, která se procházela s Danielem v zahradě. Ta druhá, mladší replika Margaret, musela být její mladší sestra. Vypadala, že je tak v Lucindině věku. Dobírala si jí jako dobrá kamarádka.

A měla pravdu. Lucinda vážně zářila. Muselo to být kvůli Danielovi.

Lucinda se zavrtala do křesla ze slonoviny a povzdechla si tak, jak by si Luce nikdy nepovzdechla. Byl to dramatický povzdech, kterým prosila o pomoc. Luce okamžitě věděla, že měl Bill pravdu. Ona a její minulé já si nebyly vůbec v ničem podobné.

"Thomas?" Lucinda pokrčila svůj malý nosík. "Thomas je jen obyčejný dělník-"

"To není pravda!" vykřikla mladší sestra. "Je to velmi neobvyklý dělník! Je bohatý."

"Přesto Amelie," řekla Lucinda a přetáhla si sukni kolem svých kotníků. "Je to obyčejný člověk z dělnické třídy."

Margaret si sedla na opěradlo křesla. "Nemyslela sis o něm, že je to takový chudák, když ti z Londýna minulý týden přivezl klobouk."

"No, věci se mění. A já zbožňuju krásné klobouky." Lucinda se zamračila. "Ale klobouky stranou, řeknu otci, aby už mu nedovolil znovu mě kontaktovat."

Jakmile domluvila, Lucinda vyměnila zamračení za zasněný úsměv a začala si pobrukovat. Obě dívky nevěřícně pozorovaly, jak si tiše zpívala a hladila krajkový šál. Dívala se z okna jen pár centimetrů od úkrytu Luce.

"Co to do ní vjelo?" zašeptala Amélie hlasitě své sestře.

Margaret si odfrkla. "Ona je taková."

Lucinda se zvedla a šla k oknu, což Luce donutilo ustoupit víc za závěs. Kůže Luce začala pálit, když slyšela jemné hučení hlasu Lucindy Biscoeové jen pár centimetrů od ní. Pak se ozvaly kroky, když se Luce odvrátila od okna a její zvláštní píseň náhle umlkla.

Luce se odvážila podívat se zpod záclony. Lucinda přešla ke stojanu, kde stála jako přikovaná.

"Co je to?" Lucinda zvedla plátno z obrazu, aby ho ukázala svým přátelům. Luce neviděla jasně co to bylo, ale vypadalo to obyčejně. Jen nějaký druh květin.

"To je práce pana Grigoriho," řekla Margaret. "Jeho náčrtky vypadaly tak slibně, když přišel, ale obávám se, že se nějak zaseknul. Už jsou to tři dny a nemaluje nic jiného, než pivoňky." Pokrčila rameny. "Zvláštní. Umělci jsou tak divní."

"No, ale on je tak hezký, Lucindo." Amelie vzala Lucindu za ruku. "Musíme tě dnes s panem Grigorim seznámit. Má tak krásné blond vlasy a oči ... "Och, z jeho očí se na místě rozpustíš!"

"Pokud se Lucinda cítí až příliš dobrá pro Thomase Kenningtona a všechny jeho peníze, pak pochybuju, že se jejímu ideálu vyrovná obyčejný malíř." Margaret to řekla tak prudce, že bylo Luce jasné, že sama chová k Danielovi nějaké city.

"Ráda bych se s ním setkala," řekla Lucinda. Její hlas se vrátil k jemnému pobrukování.

Luce zatajila dech. Takže Lucinda se s ním ještě nesetkala? Jak je tedy možné, že už do něj byla podle všeho zamilovaná?

"Tak teda pojďme," řekla Amelia a tahala Lucindu za ruku. "Klábosením tady nám uteče polovina párty."

Luce musela něco udělat. Ale podle toho, co jí řekl Roland a Bill, nemohla svoje minulé já zachránit. Bylo příliš nebezpečné i to jenom zkoušet. A i kdyby se jí to podařilo, cyklus životů Luce, které žila po tomhle, by byly nějak změněné. Luce by se mohla změnit. Nebo ještě hůř.

Vůbec by nemusela existovat.

Ale možná tu byl nějaký způsob, jak by mohla Luce Lucindu alespoň varovat. Tak, aby do toho vztahu nešla už zaslepená láskou. Tak, aby nebyla jenom pěšák v prastarém trestu bez toho, aby tomu alespoň trochu rozuměla. Dívky byly téměř u dveří, když Luce sebrala odvahu a vyšla zpoza záclony.

"Lucindo!"

Její minulé já se otočilo. Lucindiny oči se zúžily, když její zrak padl na šaty služky. "Tys nás špehovala?"

V jejích očích nebyl žádná jiskra poznání. Bylo zvláštní, že Roland si Luce s Lucindou v kuchyni spletl, ale na druhé straně Lucinda mezi nimi neviděla žádnu podobu. Co viděl Roland a tahle dívka ne? Luce se zhluboka nadechla a přinutila se přejít ke svému chatrnému plánu. "N-ne, nešpehovala, to ne," vykoktala. "Musím s tebou mluvit."

Lucinda se zasmála a podívala se na své dvě kamarádky. "Prosím?"

"Nejseš ty ta, co rozdávala taneční karty?" zeptala se Margaret Luce. "Matka nebude zrovna nadšená, že zanedbáváš svoje pracovní povinnosti. Jaké je tvoje jméno?"

"Lucindo." Luce se k ní blížila a ztišila hlas. "Jde o toho umělce. Pana Grigoriho."

Lucinda se podívala Luce do očí. Něco mezi nimi proběhlo. Lucinda vypadala, že není schopná odejít. "Jděte beze mě," řekla svým kamarádkám. "Budu dole za malou chvíli."

Dívky si vyměnily zmatené pohledy, ale bylo jasné, že Lucinda byla vůdce téhle malé skupiny. Její kamarádky vyklouzly bez jediného slova ven.

Luce zavřela dveře.

"Co je tak důležitého?" zeptala se Lucinda a pak jí věnovala malý úsměv. "Ptal se na mě?"

"Nesmíš se s ním zaplést," řekla Luce rychle. "Pokud s ním dnes večer budeš, pomyslíš si o něm, že je nádherný. Zamiluješ se do něho. Ale to nesmíš." Luce měla hrozný pocit, když musela o Danielovi mluvit takhle hnusně, ale byl to jediný způsob jak zachránit jejímu minulému já život.

Lucinda Biscoeová se rozzlobila a obrátila se k odchodu. "Znala jsem dívku z, um - Derbyshiru," pokračovala Luce, "která mi řekla různé historky o jeho příšerné pověsti. Už zranil hodně dívek. On - on je zničil."

Šokovaný výdech unikl z Lucindiných rtů. "Jak se vůbec opovažuješ oslovit mě! Kdo si myslíš, že jsi? A to, jestli se zajímám o toho umělce, nebo ne, není vůbec tvoje starost." Ukázala na Luce prstem. "Ty ses do něj zamilovala, ty jedna sobecká posluhovačko?"

"Ne!" Luce sebou škubla, jako kdyby jí někdo uhodil.

Bill ji varoval, že byla Lucinda jiná. Tahle namyšlená stránka, ale nemusela být všechno, co na ní bylo. Proč by ji jinak Daniel miloval? Jak by jinak mohla být součástí její duše?

Muselo je pojit něco hlubšího.

Ale Lucinda se sklonila nad stolkem a na kousek papíru naškrábala vzkaz. Narovnala se, složila ho a dala ho Luce do ruky.

"Nenahlásím paní Constanceové tuhle tvojí drzost," řekla s povýšeným pohledem upřeným na Luce, "když dáš panu Grigorimu tenhle vzkaz. Nenech si ujít šanci zachránit si práci." O vteřinu později už Luce viděla jen bílou siluetu, která mizela na schodech v chodbě. Šla zpátky na párty.

Luce otevřela vzkaz.

-

Vážený pane Grigori,

Od té doby, kdy jsme se náhodou setkali v krejčovství, na vás nedokážu přestat myslet. Sejdeme se dnes večer v devět hodin v altánku? Budu tam čekat.

Vaše Lucinda Biscoeová

-

Luce roztrhala dopis na kousky a hodila je do ohně v krbu. Jestli nikdy nedá Danielovi tenhle vzkaz, Lucinda bude v altánku sama. Luce by mohla jít ven a počkat tam na ní. Mohla by se jí pokusit znovu varovat.

Běžela do haly a ostře zahnula na schodiště pro služebnictvo, které vedlo dolů do kuchyně. Proběhla kolem kuchařů, pekařů a Henrietty.

"Dostaneš nás obě do potíží, Myrtle!" zavolala dívka na Luce, ale ta už byla venku ze dveří.

Když běžela, na tváři cítila chladný a suchý večerní vzduch. Bylo skoro devět hodin a slunce bylo ještě vidět nad stromy na západním konci pozemku. Běžela kolem cesty poseté růžovými květy a kolem zahrady plné zralých plodů, která byla provoněná opojnou a sladkou vůní růží. Nakonec proběhla kolem živého plotu ve tvaru bludiště.

Její pohled padl na místo, kde poprvé v tomhle životě vyšla z Vyhlašovatele. Její nohy se ubíraly po cestě k prázdnému altánu. Zastavila se těsně u něj, když jí někdo chytil za ruku.

Otočila se.

A ocitla se tváří v tvář Danielovi.

Lehký vítr mu nechal spadnout vlasy do čela. V jeho formálním černém obleku s řetízkem od zlatých hodinek, které mu vyčuhovaly z kapsy a s malou bílou pivoňkou připnutou ke klopě, byl Daniel ještě krásnější, než si ho pamatovala. Jeho kůže byla jasná a zářivá v záři zapadajícího slunce. Jeho rty byly stočené do jemného úsměvu. Jeho oči při pohledu na ní začaly hořet fialovou barvou. Unikl jí jemný povzdech. Toužila překonat těch pár centimetrů a přitisknout své rty na ty jeho. Chtěla, aby jí zabalil do své náruče a ona se dotkla místa na jeho širokých ramenou, kde mu vyrůstala křídla. Chtěla zapomenout proč sem přišla a jen ho držet a nechat ho, aby jí držel. Slovy nešlo vyjádřit, jak moc jí chyběl.

Ne. Byla tady kvůli Lucindě.

Daniel, její Daniel byl právě teď od nich daleko. Bylo těžké představit si co dělal nebo na co teď myslel. Ještě těžší bylo představit si jejich shledání po tomhle všem. Ale nebyl tohle cíl jejího pátrání? Zajistit v její minulosti, aby mohla být v jejím současném životě s Danielem? Aby spolu byli doopravdy?

"Nemáš tady být," řekla Danielovi z Helstonu. Nemohl tušit, že se tu s ním chtěla Lucinda setkat. Ale byl tady. Bylo to tak, že nic nemohlo stát v cestě jejich setkání - byli k sobě přitahováni bez ohledu na všechno ostatní.

Danielův smích byl úplně stejný jako ten, na který byla zvyklá. Ten, který slyšela poprvé na Sword&Cross, když jí Daniel políbil, ten který tak milovala. Ale tenhle Daniel jí neznal. Nevěděl kdo byla nebo co se tu snažila udělat.

"Ani ty bys tu neměla být." Usmál se. "Nejdřív jsme si měli uvnitř zatancovat, a později, až bychom poznali jeden druhého, bych tě vzal na procházku při měsíčku. Ale slunce ještě ani nezapadlo. Což znamená, že je tu pořád hodně tance, který musíme zvládnout." Natáhl ruku. "Jmenuju se Daniel Grigori."

Ani si nevšiml, že na sobě měla uniformu služky, místo plesových šatů. Že se nechovala jako správná britská dívka. Sotva jí spatřil, stejně jako Lucinda, už byl Daniel zaslepený láskou.

Tohle jí nutilo dívat se na jejich vztah z úplně jiného úhlu. Bylo to sice nádherné, ale taky tragicky krátkozraké. Byla to Lucinda, kterou Daniel tolik miloval, nebo to bylo všechno jenom stále se opakující cyklus, ze kterého se nemohl vymanit?

"To nejsem já," řekla Luce smutně.

Vzal jí za ruce. Trochu roztála.

"Samozřejmě, že jsi to ty," řekl. "Vždycky jsi to ty."

"Ne," řekla Luce. "Tohle k ní není fér, ty nejsi fér. A kromě toho, Danieli, ona je pěkně nepříjemná."

"O kom to mluvíš?" Vypadal, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli jí má brát vážně nebo se začít smát.

Koutkem oka Luce uviděla postavu v bílém, jak k nim pomalu přicházela ze zadní části domu.

Lucinda.

Přišla na schůzku s Danielem. Byla tu brzy. V jejím vzkazu bylo napsáno v devět hodin - tedy psalo se tam v devět předtím, než ho Luce hodila do ohně.

Luce se rozbušilo srdce. Nemohla tu být nachytaná, když přicházela Lucinda. A přesto tak brzy od Daniela nemohla odejít.

"Proč ji miluješ?" vyhrkla Luce. "Co tě nutí se do ní zamilovat, Danieli?"

Daniel jí položil ruku na rameno - tělem se jí rozlil nádherný pocit. "Zpomal," řekl. "Sotva jsme se potkali, ale můžu ti slíbit, že není nikdo, koho miluju kromě-"

"Ty tam! Služko!" Lucinda si všimla, že tón jejího hlasu nebyl zrovna radostný. Rozběhla se k altánku. Nadávala na šaty, blátivou trávu a na Luce. "Co jsi udělala s mým dopisem?"

"T-ta dívka, která k nám přichází," koktala Luce, "je já, v jistém slova smyslu. Já jsem ona. Ty nás miluješ a já to potřebuju pochopit-"

Daniel se otočil, aby se podíval na Lucindu, tu kterou miloval - v téhle době. Teď viděl její tvář jasněji. Viděl, že tu byly dvě.

Když se otočil zpátky k Luce, začala se mu třást ruka položená na jejím rameni. "To jsi ty, ta druhá. Co jsi to udělala? Jak jsi to udělala?"

"Ty! Služko!" Lucinda si všimla Danielovi ruka na rameni Luce. Celý obličej se jí stáhl zlobou. "Věděla jsem to!" Zaječela a rozběhla se ještě rychleji. "Nech ho, ty couro!"

Luce cítila, jak nad ní začíná vyhrávat panika. Neměla jinou možnost. Musela utéct, ale nejdřív: Dotkla se Danielovi tváře. "Je to láska? Nebo je to jen prokletí, které vás dává dohromady?"

"Je to láska," vydechl. "Copak ty to nevíš?"

Vytrhla se z jeho sevření a utekla. Běžela rychle a zběsile po trávníku. Míjela břízy a vrátila se na pole, které bylo zarostlé trávou. Tam vyšla z Vyhlašovatele. Začaly se jí plést nohy a ona zakopla. Přistála přímo na tváři. Všechno jí bolelo. A byla naštvaná. Příšerně naštvaná. Na Lucindu, že na ní byla tak hnusná. Na Daniela za to, že se do ní bez přemýšlení okamžitě zamiloval. Na vlastní neschopnost udělat něco, co by to mohlo změnit. Lucinda umře - Luce tu byla a nijak to nedokázala ovlivnit. Mlátila pěstmi do země a frustrovaně vydechla.

"No, no." Malá kamenná ruka jí hladila po zádech.

Luce jí odstrčila. "Nech mě být, Bille."

"Hej, to bylo náhodou znamenité úsilí. Tentokrát ses dostala vážně blízko. Ale" -Bill pokrčil rameny- "teď je konec."

Luce se posadila a zírala na něj. Kvůli jeho arogantnímu výrazu se chtěla vrátit zpátky a říct Lucindě kdo doopravdy je - říct jí o věcech, co jí zanedlouho čekají.

"Ne." Luce se postavila. "Ještě není konec."

Bill ji strhl zpátky. Byl neuvěřitelně silný na to, jak byl malý. "Och, tohle je konec. Pojď, jdeme do Vyhlašovatele."

Luce se otočila tam, kam jí Bill ukazoval. Nevšimla si hustého černého portálu, který se vznášel přímo před ní. Z jeho zatuchlého pachu jí bylo zle.

"Ne!"

"Ano," řekl Bill.

"Ty jsi ten, kdo mi řekl, ať hlavně zpomalím."

"Hele, dovol mi, abych něco poznamenal: V tomhle životě jsi pěkná děvka a Danielovi to vůbec nevadí. Jak šokující! Pár týdnů se uchází o tvojí přízeň a pak tu bude taky nějaká výměna kytek. Velká pusa a pak Bum. V pohodě? Už tu není nic k vidění."

"Ty to nechápeš."

"Co? Nechápu, že Viktoriáni jsou příšerně staromódní jako podkroví a nudní, jako když sleduješ, jak se loupe tapeta? No, jestli se ještě pořád chystáš na cestu cik cak tvojí minulostí, tak si pohni. Jdeme zase o dům dál. K jiné důležité události."

Luce se nepohnula. "Existuje způsob, jak zařídit, abys zmizel?"

"Musím tě nacpat do tohohle Vyhlašovatele jako kočku do kufru? Jdeme!"

"Musím vidět, že mě miluje. Ne jen nějakou představu o mě a ne kvůli prokletí, kterým je vázán. Potřebuju mít pocit, že je v tom něco silnějšího, co nás spojuje. Něco skutečného."

Bill se posadil na trávu vedle Luce. Pak se zdálo, že si to rozmyslel a vlezl jí na klín. Nejdřív ho chtěla praštit a pak pokračovat stejně s mouchami u jeho hlavy, ale když se na ní podíval, jeho oči byly upřímné.

"Miláčku, to jestli tě Daniel skutečně miluje, je ta poslední věc, která by ti měla dělat starosti. Jste zatracené duše. Vy dva jste vymysleli tuhle frázi. Nemusíš se držet poblíž, abys to viděla. Je to v každém životě stejné."

"Cože?"

"Chceš vidět pravou lásku?"

Kývla.

"Pojď." Přitáhl ji k sobě. Vyhlašovatel se vznášel nad nimi a začal se tvarovat do nové podoby. Nakonec se podobal stanu. Bill vyletěl do vzduchu. Vzal prsty za neviditelnou západku a stáhnul jí dolů. Vyhlašovatel se prodloužil a snížil se dolů jako padací most, dokud všechno, co Luce mohla vidět, nebyl jen tunel plný tmy.

Luce se podívala směrem, kde byl Daniel a Lucinda, ale nedokázala rozpoznat jejich obrysy. Barvy byly rozostřené. Bill pokynul rukou k Vyhlašovateli. "Běž dovnitř."

A ona to udělala.