EPILOG

NIC VÍC, JEN TOHLE

Savannah, Georgia - 27.listopadu 2009

Tak tohle byl poslední Vyhlašovatel, kterým Luce prošla. Dlouho to nebude chtít opakovat. Když Daniel otevřel stín pocházející od jasné hvězdy v tomhle zvláštním a nikde nekončícím nebi, Luce se neohlédla zpátky. Pevně držela jeho ruku. Rozprostřela se v ní úleva. Byla s Danielem. Kdekoliv teď byli, šli domů.

"Počkej," řekl předtím, než se vrhli dovnitř stínu.

"Co se děje?"

Našel svými rty její klíční kost. Vyklenula záda a položila mu ruce za krk, aby si ho mohla přitáhnout blíž. Narazily do sebe zuby, ale pak jeho jazyk našel ten její. Takhle by mohla zůstat pořád. Nepotřebovala ani dýchat.

Nechali dávnou minulost uzamčenou v tomhle jediném polibku - tak dlouho očekávaném a tak vášnivém, že všechno ostatní kolem Luce zůstalo rozmazané. Byl to polibek, o kterém většina lidí snila celý život. Tohle hledala duše Luce od té doby, co ho opustila v zahradě.

Byli k sobě stále přitisknutí, i když je Daniel vynesl z Vyhlašovatele nad klidné, hluboké stříbrné mraky.

"Víc," řekla, když se od ní odtáhl. Byli tak vysoko, že Luce skoro neviděla zem dole. Pod nimi byl měsíční oceán. Drobné vlnky se tříštily o tmavé pobřeží.

Daniel se zasmál a znovu si jí k sobě přitáhl. Nezdálo se, že by se mohl přestat usmívat. Cítila se tak dobře, když se tělem tisknul na to její. Jeho kůže vypadala tak velkolepě ve světle hvězd. Čím víc se líbali, tím víc si byla Luce jistá, že tohohle nikdy nebude mít dost. Byl jen malý rozdíl -a přitom i všechny rozdíly na světě- mezi Danieli, které potkala v jejích minulých životech a Danielem, který teď tiskl rty na ty její. V neposlední řadě mu Luce vracela polibek bez jakékoliv pochybnosti o jejich lásce. Cítila jen nekonečné štěstí. A když jí napadlo, že se málem všeho toho vzdala.

Dopadla na ní tíha reality. Selhala ve své snaze zlomit své a Danielovo prokletí. Byla podvedena a oklamána ... Satanem.

Ačkoliv nenáviděla přestat líbat Daniela, Luce vzala jeho teplý obličej do svých dlaní. Zadívala se do jeho fialových očí a snažila se sebrat sílu.

"Je mi to líto," řekla. "To, že jsem utekla."

"Nemusí," řekl pomalu, ale s naprostou upřímností. "Musela jsi jít. To bylo předem dané. Muselo k tomu dojít." Znovu se usmál. "Udělali jsme, co jsme udělat potřebovali, Lucindo."

Projela jí vlna tepla a zatočila se jí hlava. "Začala jsem si myslet, že už tě nikdy neuvidím."

"Kolikrát jsem ti říkal, že tě najdu vždycky?" Daniel ji otočil a přitisknul si jí zády k hrudi. Políbil jí na krk a ovinul jí ruce kolem pasu -což byla jejich letová poloha- a letěli pryč.

Bylo to něco, co Luce nikdy nemohlo unavit. Jeho bílá křídla byla roztažená ve vzduchu, bušící do půlnoční oblohy, když se pohybovali dál s neuvěřitelnou elegancí. Vlhkost z mraků jí orosila čelo i nos, zatímco Danielovi paže zůstaly ovinuté kolem ní. Opět se po dlouhé době cítila bezpečně.

"Podívej," řekl Daniel a lehce natáhnul krk. "Měsíc."

Zdál se tak velký a tak blízko, že se ho Luce chtěla dotknout.

Letěli vzduchem a stěží dělali vůbec nějaký zvuk. Luce se zhluboka nadechla a oči se jí překvapením rozšířily. Znala tenhle vzduch! Byl to zvláštní slaný mořský vánek pobřeží Georgie. Byla ... doma. V očích jí pálily slzy, když si vzpomněla na svou matku, otce a psa, Andrewa. Jak dlouho od nich byla pryč? Jaké to bude, až se vrátí zpátky?

"Jdeme ke mně domů?" zeptala se.

"Nejdřív spánek," řekl Daniel. "Jsi pryč teprve několik hodin, co se týče tvých rodičů. Je tam skoro půlnoc. Půjdeme tam hned ráno, jakmile si odpočineš."

Daniel měl pravdu: měla by si odpočinout a jí za nimi až dopoledne. Ale když jí nebere do jejího domu, tak kam?

Blížili se k hranici lesa. Úzké vrcholy borovic se kolébaly ve větru a prázdné písčité břehy zářily, když přes ně letěli. Blížili se k nedalekému ostrovu nedaleko pobřeží. Tybee. Když byla dítě, byla tam alespoň tak desetkrát-

Později ... tam byla jen jednou. Odebírali se do malého srubu se sedlovou střechou. Z komína vycházel kouř. Červené dveře v sobě měly malé okýnko. Oknem viděla do malého podkroví. Vypadalo to známě, ale Luce byla tak unavená a byla v poslední době na tolika místech, že tenhle srub poznala až potom, co dopadla nohama na pevnou zem. Bylo to místo, kam šla hned potom, co odešla ze Sword&Cross.

Potom, co jí Daniel řekl poprvé o jejich minulých životech, po zlé bitvě na hřbitově. Potom, co se slečna Sophia proměnila v odpornou babu a zabila Penn a potom, co všichni andělé řekli Luce, že je její život náhle v nebezpečí a že tu bude muset zůstat tři příšerné dny.

"Můžeme si tady trošku odpočinout," řekl Daniel. "Je to bezpečné útočiště pro padlé. Máme několik desítek těchhle míst roztroušených po celém světě."

Měla by být nadšená vyhlídkou na celou noc odpočinku -s Danielem po jejím boku- ale něco jí tížilo.

"Musím ti něco říct." Otočila se k němu čelem. Z borovice zahoukala sova a voda narážela na břeh. Jinak byl ale tmavý ostrov klidný.

"Já vím."

"Ty to víš?"

"Viděl jsem to." Danielovi oči měli šedou barvu bouřkových mraků. "Podvedl tě, ne?"

"Ano!" vykřikla Luce. Spalovala jí hanba.

"Jak dlouho s tebou byl?" Daniel se zavrtěl, jako kdyby se snažil potlačit žárlivost.

"Hodně dlouho." Luce sebou trhla. "Ale je to ještě horší. Má v plánu něco strašného."

"Vždycky plánuje něco strašného," zamumlal Daniel.

"Ne, tohle je velké." Vešla Danielovi do náruče a přitiskla si ruce k hrudi. "Řekl mi - řekl, že chce vymazat minulost."

Daniel ji sevřel pevněji kolem pasu. "Co ještě říkal?"

"Nerozuměla jsem všemu. Řekl, že se vrátí k Pádu a otevře Vyhlašovatele a vezme všechny anděly sebou a vezme je do současnosti. Řekl, že se chystá-"

"Vymazat čas mezi těmihle dvěma událostmi. Očistit naší existenci," řekl Daniel chraplavě.

"Ano."

"Ne." Popadl ji za ruku a táhl jí do srubu. "Mohli by nás špehovat. Sophie. Psanci. Kdokoliv. Pojď dovnitř. Tam je to bezpečné. Musíš mi říct všechno, Luce. Všechno."

Daniel otevřel červené dveře a vtáhnul je dovnitř. Než mohli udělat cokoliv jiného, Luce i Daniela zachvátily v obřím objetí dvě paže.

"Jste v bezpečí." Hlas byl naplněný úlevou.

Cam. Luce otočila hlavu a uviděla démona oblečeného celého v černém, jako když byly na Sword&Cross a museli nosit jednotné oblečení. Svá masivní zlatá křídla měl stáhnutá za rameny. Odrážely na stěny jiskry světla. Jeho pleť byla bledá a vypadal hubeně. Oči mu zářily jako dva smaragdy.

"Jsme zpátky," řekl Daniel opatrně a popleskal Cama po rameni. "Ale nejsem si jistý, jestli zůstanu v bezpečí i dál."

Cam si až přehnaně pečlivě prohlédl Luce. Proč tady byl? Proč se zdál být Daniel šťastný, že ho viděl?

Daniel vedl Luce k proutěnému houpacímu křeslu u praskajícího krbu a pokynul jí, aby se posadila. Zhroutila se do křesla a on si sednul na opěradlo. Položil jí ruku na záda.

Srub byl stejný, jako si ho pamatovala: teplý, suchý a voněl po skořici. Úzká postel v rohu, kde spala, byla pečlivě ustlaná. Byl tam úzký dřevěný žebřík, který vedl do malého podkroví nad hlavní místností. Z trámu visela zelená žárovka.

"Jak jsi věděl, že máš jít sem?" zeptal se Daniel Cama.

"Roland dneska ráno něco zachytil ve Vyhlašovatelích. Myslel si, že se vrátíš zpátky - a že by se mohlo začít dít něco velkého." Cam se podíval na Daniela. "Něco, co se týká nás všech."

"Jestli je to, co říká Luce pravda, pak to není něco, co bychom mohli každý zvládnout sám."

Cam naklonil hlavu k Luce. "Já vím. Ostatní už jsou na cestě. Dovolil jsem si to rozšířit." V tu chvíli se okno v podkroví rozbilo a Daniel i Cam vystřelili na nohy.

"Jen my!" zazpívala Arriane ze shora. "Máme za sebou Nephilimy. Vyzvedli jsme je, když jeli domů s jedním hodným hokejovým vysokoškolským týmem."

Objevil se velký výbuch zlatého a stříbrného světla a stěny srubu se otřásly. Luce vyskočila na nohy právě včas, aby uviděla Arriane, Rolanda, Gabbe, Molly a Annabelle -dívka, kterou Luce poznala v Helstonu byla anděl- kteří pomalu scházeli z podkroví. Všichni měli roztažená křídla. Měli v nich nespočetné množství barev: černou a zlatou, bílou a stříbrnou. Barvy je sice řadily na různé strany, ale byli tady. Společně.

O chvíli později se po dřevěném žebříku spustil i Miles a Shelby. Stále na sobě ještě měli oblečení -Shelby zelený svetr a Miles kšiltovku a džíny- které měli na sobě na Dni díkuvzdání. Zdálo se to jako věčnost.

Luce si myslela, že sní. Bylo tak úžasné vidět známé tváře. Tváře, o kterých uvažovala, jestli je ještě někdy uvidí. Jediní, kdo tu chyběli, byli samozřejmě její rodiče a Callie. Ale ty brzy uvidí.

Počínaje Arriane si jí a Daniela všichni andělé a Nephilimové vystřídali v masivním objetí. I Annabelle, kterou sotva znala. A dokonce i Molly.

Najednou se všichni začali překřikovat-

Annabelle zamrkala svými třpytivými růžovými očními víčky: "Kdy ses vrátila? Musíme toho tolik dohnat!" A Gabbe políbila Luce na tvář: "Doufám, že jsi byla opatrná ... a doufám, že jsi viděla všechno, cos potřebovala." A Arriane: "Nepřivezla si nám něco dobrýho?" A Shelby bez dechu. "Hledali jsme tě snad, no, asi celou věčnost. Viď, Milesi?" A Roland: "Je super tě vidět doma v jednom kuse, kotě." A Daniel, který je všechny umlčel závažným tónem v jeho hlase. "Kdo sem přivedl ty Nephilimy?"

"Já." Molly přehodila ruku přes Shelby a Milese. "Máš snad něco proti?"

Daniel přejel pohledem přes přátele Luce ze Shoreline. Předtím, než měla šanci se před ně postavit a obhajovat je, Danielovi koutky se vytáhly do úsměvu a on řekl: "Dobrá práce. Budeme potřebovat každou pomoc, kterou můžeme sehnat. Všichni si sedněte."

...

"To nemůže Lucifer myslet vážně," řekl Cam a ohromeně zavrtěl hlavou. "Je to jeho zoufalá poslední možnost. On nemůže - Nejspíš se jen snažil dostal Luce do-"

"Ale může," řekl Roland.

Seděli v kruhu kolem ohně a dívali se na Luce a Daniela v houpacím křesle. Gabbe našla v kuchyni párky v rohlíku a marshmallow a balíčky s horkou čokoládou, kterou připravila v malém hrnku na krbu.

"Raději by začal znovu, než ztratil svojí hrdost," přidala se Molly. "Kromě toho nemá co ztratit, když vymaže minulost."

Miles upustil párek v rohlíku a talíř zarachotil o dřevěnou podlahu. "Neznamenalo by to, že bychom Shelby a já - už neexistovali? A co Luce? Co by se s ní stalo?"

Nikdo neodpověděl. Luce se cítila trapně jako jediný člověk v místnosti s ani kapkou andělské krve. Přes vrcholky ramen se jí přelilo horko.

"Tak proč jsem pořád tady, pokud už byla minulost přepsaná?" zeptala se Shelby.

"Protože ještě není dokončený Pád," řekl Daniel. "Pokud se to stane. Ta věc skončí, už nebude možné to zastavit."

"Takže máme-" Arriane polohlasně počítala. "Devět dní."

"Danieli?" Gabbe k němu vzhlédla. "Řekni nám, co můžeme udělat."

"Je jednom jedna věc," řekl Daniel. "Všechna zářící křídla se k němu ve srubu s očekáváním otočila. "Musíme každého přivést na místo, kde andělé úplně poprvé dopadli."

"Což je kde?" zeptal se Miles.

Nikdo dlouhou dobu nic neřekl.

"To je těžké říct," řekl nakonec Daniel. "Stalo se to dávno a všichni jsme byli na zemi noví. Ale" -řekl a podíval se na Cama- "máme prostředky, jak na to přijít."

Cam pokorně zapískal. Bál se?

"Devět dní není dost času, abychom našli místo Pádu," řekla Gabbe. "Natož ještě přijít na to, jak zastavit Lucifera, jestli se tam skutečně objeví."

"Musíme to zkusit." Luce odpověděla bez přemýšlení. Byla překvapená jistotou v jejím hlase.

Daniel se rozhlédl po shromáždění andělů, takzvaných démonů a Nephilimů. Jeho pohled je zahrnul všechny. Jako kdyby to byla jeho rodina. "Jsme v tom společně, ne? Každý z nás?" Konečně se jeho pohled stočil k Luce.

A i když si Luce nedokázala představit, co bude zítra, vstoupila Danielovi do náruče a řekla: "Navždy."