DAR ŽIVOTA

Memphis, Egypt - Peret (SEZÓNA SETÍ)

(Podzim, přibližně 3100 př. n. l.)

 

"Ty tam," zakřičel na Luce nějaký hlas hned, jak překročila práh Vyhlašovatele. "Chci svoje víno. Na talíři. A přiveďte mé psy. Ne - mé lvi. Ne - oboje."

Vyšla v obrovské bílé místnosti s alabastrovými stěnami a tlustými sloupy, které na sobě držely vznešený strop. Ve vzduchu byla cítit slabá vůně pečeného masa.

Místnost byla prázdná, až na vysokou platformu na druhém konci na vzdáleném konci, která byla potažená kůží z antilopy. Na vrcholu se tyčil kolosální trůn vyřezaný z mramoru s polstrovanými, plyšovými, smaragdově zelenými polštáři a s dekorativním znakem na zadní straně, ve tvaru propletených mamutích kel.

Muž na trůně s černo olemovanýma očima, nahou svalnatou hrudí, zuby potaženými zlatem, ošperkovanými prsty a vlasy vyčesanými do ebenové věže, s ní mluvil. Odvrátil se od písaře s tenkými rty, který měl na sobě modrou róbu a v ruce držel papyrus. Teď se oba muži dívali na ní.

Odkašlala si.

"Ano, Faraone," zasyčel jí Bill do ucha. "Stačí říct, ano, Faraone."

"Ano, Faraone!" vykřikla Luce přes obrovský pokoj.

"Fajn," řekl Bill. "A teď padej!"

Vycouvala zpátky do stínu dveří a ocitla se na vnitřním nádvoří, uprostřed kterého byl klidný rybníček. Vzduch byl chladný, ale slunce divoce zářilo. Spalovalo řadu lotosů v květináčích, které lemovaly chodník. Nádvoří bylo obrovské, ale kupodivu ho měla s Billem celé pro sebe.

"Na tomhle místě je něco divného, ne?" Luce přešla ke stěně. "Faraon zřejmě nebyl moc znepokojený tím, že jsem se tam z ničeho nic objevila."

"Je moc důležitý na to, aby se zabýval s lidmi, kteří nic neznamenají. Viděl tvůj pohyb jen periferním viděním a odvodil si z toho, že tam někdo přišel, aby ho obsloužil. To je všechno. To taky vysvětluje, proč nebyl vyvedený z míry tím, že máš na sobě čínský bitevní oděv z budoucnosti vzdálené dva tisíce let," řekl Bill a luskl kamennými prsty. Ukázal na stinný altánek v rohu nádvoří. "Odlož si tam a já ti zatím seženu něco trošku módnějšího."

Před tím, než si Luce stačila sundat těžké brnění krále Shang, vrátil se Bill s jednoduchými bílými egyptskými šaty. Pomohl jí dostat se z koženého oblečení a navlékl jí šaty přes hlavu. Přehodil jí látku přes jedno rameno a uvázal šňůrkou kolem pasu. Byla to úzká sukně končící jen pár centimetrů nad jejími kotníky.

"Nezapomněla jsi na něco?" Bill to vyslovil s podivným důrazem.

"Aha." Luce sáhla do brnění a vyndala hvězdnou střelu s tupým hrotem. Když jí vytáhla ven, přišlo jí, že byla mnohem těžší, než si myslela.

"Nedotýkej se hrotu!" řekl Bill rychle. Zavázal šíp do tkaniny a ovázal ho další šňůrkou. "Ještě ne."

"Myslela jsem, že to může ublížit jenom andělům." Naklonila hlavu a vzpomněla si na boj s Psanci. Na to, jak šíp narazil do paže Callie a nezpůsobil jí ani škrábnutí. Vzpomněla si taky, jak jí Daniel řekl, aby zůstala od hvězdných střel co nejdál.

"Ať už ti tohle řekl kdokoliv, neřekl ti celou pravdu," oznámil jí Bill. "Týká se to jenom nesmrtelných. A v tobě je nesmrtelná část - ta prokletá. Tvoje duše. To je ta část, kterou se tu chystáš zabít, pamatuješ? Tak bude tvoje současné já Lucinda Priceová zase smrtelná a bude moct žít dál normálním životem."

"Když zabiju mojí duši," řekla Luce a dala si hvězdnou střelu pod šaty. I přes hrubou látku byla na dotek teplá. "Ještě jsem se nerozhodla-"

"Myslel jsem, že jsme se dohodli." Bill polkl. "Hvězdné střely jsou hodně cenné. Nedal bych ti jí, pokud bys-"

"Prostě pojď najít Laylu."

Nebylo to jen děsivé ticho v paláci, co jí tak znepokojovalo. Něco bylo na Billovi divného. Od té doby co jí dal ten stříbrný šíp, byl nervózní.

Bill se zhluboka chraplavě nadechl. "Dobře. Starověký Egypt. Tohle je rané období dynastie v hlavním městě Memphisu. Jsme teď asi pět tisíc let od Lucindy Priceové, která zdobí svět svou nádhernou přítomností."

Luce obrátila oči v sloup. "Kde je moje minulé já?"

"Proč se vůbec obtěžuju s lekcemi z dějepisu?" Bill předstíral, že mluví k publiku. "Všechno co chce pořád vědět je to, kde je její minulé já. Je tak sobecká, až je to nechutné."

Luce si založila ruce na prsou. "Kdybys chtěl zabít svou duši, myslím, že bys to chtěl mít za sebou dřív, než bys stihnul změnit názor."

"Takže ses teď rozhodla?" Bill zněl napjatě. "Ale no tak, Luce. Tohle je naše poslední společná výprava. Myslel jsem, že bys chtěla znát podrobnosti o těchhle starých časech. Tvůj život byl vážně jeden z těch nejromantičtějších vůbec." Sedl si jí na rameno a stále mluvil dál. "Jsi otrokyně Layla. Chráněná, ale osamělá - nikdy jsi nebyla mimo zdi paláce. Až do jednoho dne, když jsi šla na procházku s jedním hezkým novým velitelem armády. Hádej kdo to byl?"

Bill se vznášel vedle ní, když pustila hromadu brnění do altánku a zvolna se procházel kolem okraje rybníčku.

"Ty a temperamentní Donkor -říkej mu jen Don- jste se do sebe zamilovali a všechno bylo najednou růžové s vyjímkou jedné kruté reality: Don je zasnoubený s faraonovou zlou dcerou Auset. To je ale drama, co?"

Luce si povzdechla. Vždycky tu byly nějaké komplikace. Další důvod, proč by to měla všechno ukončit. Daniel by neměl být poután k nějakému pozemskému tělu. Zabřednout do věčných dramat smrtelníků jen proto, aby mohl být s Luce. To k němu nebylo fér. Daniel už trpěl příliš dlouho. Možná, že byl doopravdy konec. Měla by najít Laylu a spojit se s jejím tělem. Potom, až jí řekne Bill, jak zabít její prokletou duši, propustí Daniel na svobodu. Šla napjatě dál podlouhlým nádvořím. Když obešla rybníček, někdo jí prsty stiskl zápěstí.

"Chyťte jí!" Dívka, která chytila Luce byla štíhlá a svalnatá. Na obličeji měla pod tuny make-upu dramatický pohled. Uši měla propíchnuté nejméně deseti zlatými náušnicemi a na krku jí visel zlatý náhrdelník ozdobený kily zlatých šperků.

Faraónova dcera.

"Já-" začala Luce.

"Neopovažuj se říct ani slovo!" vyštěkla Auset. "Zvuk tvého příšerného hlasu zní mým ušním bubínkům jako pemza. Stráž!"

Objevil se obrovský muž. Měl dlouhý černý cop a předloktí tlustší než stehno Luce. Nesl dlouhé dřevěné kopí zakončené ostrou měděnou čepelí.

"Zatkněte jí," řekla Auset.

"Ano, Výsosti," vyštěkl strážný. "A z jakých důvodů, Výsosti?"

Ta otázka zapálila uvnitř faraónovy dcery naštvaný oheň. "Krádež. Mého osobního majetku."

"Uvězním jí, dokud v téhle oblasti nezasedne koncil a nerozhodne o trestu."

"To už jsme udělali jednou," řekla Auset. "A přesto je pořád tady a chová se jako kobra královská. Nemá žádné hranice. Musíme jí někam zavřít. Někam, odkud nebude moct uniknout."

"Přiřadím k ní stálou hlídku-"

"Ne, to nestačí." Něco temného přešlo Auset přes tvář. "Už nikdy tu dívku nechci znovu vidět. Hoď ji do hrobky mého dědečka."

"Ale, Vaše Výsosti, nikdo kromě velekněze nemá povoleno-"

"Přesně tak, Kafele," řekla Auset s úsměvem. "Hoď ji u vchodu dolů ze schodů a zamkni za ní dveře. Když nejvyšší kněz půjde ve slavnostní večer provést svěcení hrobu, objeví tam tuhle vykradačku hrobů. Pak ji potrestá tak, jak uzná za vhodné." Přišla k Luce blíž a posmívala se jí. "Dozvíš se, co se stane těm, co se snaží ukrást něco královské rodině."

Don. Měla na mysli, že se jí Layla snaží ukrást Dona.

Luce bylo jedno, jestli jí zamknou a zahodí klíč na tak dlouho, jak jen budou chtít, pokud dostane příležitost k tomu, spojit se nejdřív s Laylou. Jak jinak by mohla Daniela osvobodit? Bill létal ve vzduchu a plánoval. Prsty si klepal na kamenný ret.

Strážný vyndal z brašny u pasu pouta. Upevnil železné řetězy Luce na zápěstí.

"Sám se o to postarám," řekl Kafele a vzal za řetěz.

"Bille!" zašeptala Luce. "Musíš mi pomoct."

"Něco už vymyslíme," zašeptal Bill a přeletěl před nádvoří. Zahnul do tmavé chodby za rohem, kde byla kamenná socha Auset, která vypadala ponuře, ale hezky.

Když se Kafele otočil na Luce a mžoural na ní, proč si mluví sama pro sebe, švihnul mu do obličeje dlouhý černý cop a Luce dostala nápad.

Neviděl, že to přichází. Zvedla spoutané ruce nad hlavu a tvrdě mu trhla za vlasy. Poškrábala mu nehty hlavu. Vyjekl a spadl dozadu. Krvácel z rány na hlavě. Pak ho Luce loktem silně šťouchla do břicha.

Zabručel a znovu zaklopýtnul. Oštěp mu vyklouzl z ruky.

"Můžeš mi sundat ty pouta?" zasyčela Luce na Billa.

Chrlič zavrtěl obočím. Krátká černá střela narazila do okovů a ty spadly dolů na zem a zmizely. Na místě kde byli, Luce pálila kůže, ale byla volná.

"Hm," řekla a krátce pohlédla na její holá zápěstí. Popadla ze země kopí. Otočila se, aby přiložila ostří Kafelovi na krk.

"Jsem jeden krok před tebou, Luce," zavolal na ní Bill. Když se otočila, Kafele ležel na zádech se zápěstím připoutaným ke kamennému kotníku sochy Auset.

Bill si oprášil ruce. "Týmová práce." Podíval se na strážce s popelavou tváří. "Musíme si pospíšit. Brzy zjistí, že má ještě pořád hlasivky. Pojď za mnou."

Bill rychle vedl Luce chodbou až ke krátkým schodům z pískovce a pak přes další halu osvětlenou malými lampami a lemovanou hliněnými sochami jestřábů a hrochů. Chodbou kráčela dvojice strážných, ale předtím než mohli vidět Luce, Bill ji strčil do dveřím na kterých byl závěs z rákosu.

Zjistila, že je v ložnici. Vyřezávané kamenné sloupy vypadaly jako ovázané papyrem. Podpíraly nízký strop. Dřevěná židle z ebenového dřeva byla u otevřeného okna naproti úzké posteli, která byla vyřezaná taky ze dřeva a malovaná zlatem tak, aby se leskla.

"Co mám teď dělat?" Luce se opřela o stěnu pro případ, že by šel někdo kolem a podíval se oknem dovnitř. "Kde to jsme?"

"Tohle je komnata velitele armády."

Než si Luce mohla dát dohromady, že tím Bill myslel Daniela, prošla přes závěs žena a vstoupila do místnosti.

Luce se zachvěla.

Layla na sobě měla stejné bílé šaty se stejným úzkým střihem, jako měla Luce. Vlasy měla husté, lesklé a rovné. Za jedním uchem měla zastrčenou bílou pivoňku.

S těžkým pocitem smutku Luce sledovala, jak Layla přešla k dřevěnému toaletnímu stolku a dolila do lampy olej z nádoby, která byla vyrobená z černé pryskyřice. Tohle byl poslední život, který Luce navštíví. Tohle tělo, kterého se stane součástí se spojí s její duší a všechno tam bude moct skončit.

Kdy se Layla otočila, aby doplnila olej do lampy u postele, všimla si Luce.

"Ahoj," řekla tichým a chraplavým hlasem. "Hledáte někoho?" Její černě orámované oči vypadaly mnohem přirozeněji, než příšerná vrstva make-upu Auset.

"Ano, hledám." Luce neztrácela čas. Když se rychle natáhla, aby popadla dívku za zápěstí, Layla se podívala přes ni směrem ke dveřím a její tvář ztuhla strachem. "Kdo je to?"

Luce se otočila, ale uviděla jenom Billa. Jeho oči byly doširoka otevřené.

"Ty" -řekla Layle s úžasem- "ho vidíš?"

"Ne," řekl Bill. "Mluví o krocích, které se rozléhají chodbou. Pospěš si, Luce." Luce se otočila zpátky a vzala její teplou ruku do své. Zásobník s olejem se rozlil po zemi. Layla zalapala po dechu a snažila se udělat krok zpět, ale pak se to stalo.

Pocit, že je jí špatně od žaludku, už byl Luce celkem známý. Místnost se zhoupla a jediná věc, která byla v centru její pozornosti, byla dívka před ní. Její inkoustově černé vlasy a oči se zlatými skvrnkami. Čerstvý zamilovaný ruměnec ve tvářích. Luce i Layla zamrkaly a pak-

Zem se uklidnila. Luce se podívala dolů na své ruce. Ruce Layli. Třásly se.

Bill byl pryč. Ale měl pravdu: na chodbě se ozývaly kroky.

Zvedla ze země nádobku s olejem a odvrátila se od dveří. Přilila olej do lampy. Nejlepší bylo, když každý, kdo projde kolem uvidí, že si dělá jenom svojí práci.

Kroky za ní se zastavily. Ucítila v náruči teplý dotek prstů a pak si ji někdo přitiskl zády k hrudi. Daniel. Cítila jeho záři, aniž by se na něj otočila. Zavřela oči. Ovinul jí paže kolem pasu a na krku ucítila jeho hebké rty. Zastavily se těsně pod uchem.

"Našel jsem tě," zašeptal.

Pomalu se mu obrátila v náruči. Pohled na něj jí vzal dech. Stále to byl její Daniel, ale jeho kůže byla barvy čokolády a jeho vlnité černé vlasy měl na krátko ostříhané. Měl na sobě jen krátkou bederní roušku, kožené sandály a stříbrný náhrdelník kolem krku. Jeho hluboké, fialové oči se na ní šťastně upírali.

On a Layla byli hluboce zamilovaní.

Opřela si tvář o jeho hruď a poslouchala, jak mu bije srdce. Bylo to naposledy, co to udělal? Co ji měl ve svém srdci? Bylo to o tom udělat správnou věc. Pro Daniela. Ale pořád jí bolelo jen na to pomyslet. Milovala ho! Pokud jí tahle cesta něco naučila, tak jen to, jak moc doopravdy miluje Daniela Grigoriho. Nebylo spravedlivé, že musela udělat tohle rozhodnutí.

Přesto byla tady.

Ve starověkém Egyptě.

S Danielem. Naposled. Chystala se ho osvobodit.

Její oči byly zastřené slzami, když jí políbil na vršek hlavy.

"Nevěděl jsem jistě, jestli se budeme moct rozloučit," řekl. "Tohle odpoledne odjíždím do války v Nubii."

Když Luce zvedla hlavu, Daniel uchopil její mokré tváře do dlaní. "Laylo, vrátím se ještě před sklizní. Prosím, neplač. Za chvíli se budeš znovu plížit v temné noci s talířem granátových jablek do mé ložnice. Jako vždycky. Slibuju."

Luce se zhluboka nadechla. "Sbohem."

"Sbohem pro teď." Jeho výraz zvážněl. "Řekni to: Sbohem jen pro teď."

Zavrtěla hlavou. "Sbohem lásko. Sbohem."

Záclona z rákosí se roztáhla. Layla a Don se vymanili z objetí, kdy je obklopil shluk stráží s oštěpy, kteří vešli do místnosti.

Vedl je Kafele. Jeho tvář byla rudá vzteky. "Chyťte tu holku," řekl a ukázal na Luce.

"Co se děje?" vykřiknul Daniel, když stráže obklopili Luce a svazovali jí ruce. "Přikazuji vám, abyste toho nechali. Pusťte ji."

"Promiňte, veliteli," řekl Kafele. "Nařízení Faraóna. Měl byste vědět, že když není šťastná faraonova dcera, není šťastný ani faraon."

Když odváděli Luce pryč, Daniel vykřikl: "Přijdu za tebou, Laylo! Najdu si tě!"

Luce věděla, že jí nelhal. Nebylo to takhle vždycky? Potkali se, ona se dostala do potíží a on se objevil, aby jí zachránil - rok co rok už celou věčnost přicházel na poslední chvíli jako její strážný anděl a zachránil jí. Bylo unavující o tom přemýšlet.

Ale tentokrát, až se k ní dostane, bude mít připravenou hvězdnou střelu. Ta myšlenka jí poslala bolestivou vlnu do břicha. Znovu se jí nahrnuly slzy do očí, ale zahnala je. Alespoň se bude moct naposled rozloučit.

Stráže jí vedli nekonečnou sérií chodeb až někam ven na spalující slunce. Pochodovali ulicemi z nerovných kamenů, přes obrovskou klenutou bránu až k malému domku z třpytivého pískovce, který byl u zemědělské půdy na cestě ven z města. Táhli jí k obrovské zlaté hoře.

Když se přiblížili, Luce si uvědomila, že to byla budova. Pohřebiště, uvědomila si najednou. Mysl Layly zaplavil strach. Každý věděl, že to byla egyptská hrobka posledního faraona, Meniho. Nikdo, kromě několika málo z nejsvatějších kněží -a mrtvých- se neodvážil vstoupit do místa, kde byli pohřbená královská těla. Hroby totiž byly zamčené kouzly a zaříkáváními, které měli mrtvé provázet na cestě k jejich dalšímu životu a které měli každé živé bytosti zabránit přístupu dovnitř. Dokonce i stráže, kteří jí tam táhli, byli nervózní, když se blížili.

Brzy vstoupili do hrobky ve tvaru pyramidy, která byla vyrobená z vypalovaných hliněných cihel. Dva urostlí strážci zůstali u vchodu. Kafele strčil Luce do tmavých dveří a vedl jí dolů ještě tmavším schodištěm. Druhý strážce šel za nimi a nesl pochodeň, aby jim osvětlil cestu.

Pochodně vrhaly stíny na kamenné stěny. Ty byly pomalované hieroglyfy. Tu a tam Luce zahlédla kousek modlitby Tait, bohyně na kterou se lidé obrací s prosbami o pomoc, která měla zařídit, aby faraonova duše plula neporušená svým posmrtným životem.

Každým krokem míjeli falešné dveře, které byly jenom falešné kamenné výklenky ve stěnách. Luce si uvědomila, že jeden z nich byl opravdový vchod do místnosti, kde odpočívali členové královské rodiny. Teď byli zazdění kamenem a štěrkem tak, aby se k nim žádný smrtelník nedostal.

Čím dál šli, tím tam byla větší tma a chladno. Vzduch byl těžký a byl v něm cítit pach smrti. Když se blížili k otevřeným dveřím na konci chodby, strážný s pochodní jimi odmítnul projít - "Nebudu proklet bohy kvůli téhle dívce a její drzosti"- takže Kafele pokračoval sám. Zápasil se zámkem, který byl na dveřích. Pak vzduch zaplavila odporná octová vůně a otrávila ovzduší okolo.

"Myslíš si, že teď máš naději na únik?" zeptal se a sundal jí pouta ze zápěstí. Pak jí strčil dovnitř.

"Ano," zašeptala Luce, když se za ní zavřely těžké kamenné dveře a zámek zapadnul zpátky na své místo. "Poslední."

Byla sama v naprosté tmě a chlad jí pronikal kůží.

Pak se ozval zvuk -jako když do sebe někdo naráží kameny- a pak se uprostřed místnosti objevilo malé zlatavé světlo. Byl to plamínek mezi Billovýma kamennýma rukama.

"Ahoj, ahoj." Přiletěl ke straně místnosti a přendal plamínek z ruky do bohatě zdobené fialovo zelené kamenné lampy. "Tak se znovu setkáváme."

Luce zamžourala. První co uviděla, byl nápis na zdi. Byla pomalována hieroglyfy stejnými jako na chodbě. Tentokrát to ale byly modlitby k faraónovi -"Nerozlož se. Neshnij. Vkroč mezi nikdy nevyhasínající hvězdy." Kolem byly zlaté bedny, které překypovaly zlatými mincemi a oranžovými drahokamy. Před ní byla obrovská sbírka obelisků. Navíc tam byla zakonzervovaných asi tak deset psů a koček.

Místnost byla obrovská. Byl tam soubor nábytku do ložnice s kompletně vyskládaným toaletním stolkem s kosmetikou. Byla tam děkovná plocha s dvouhlavým hadem vyrytým navrchu. Mezi jejich propletenými krky byl výklenek s černým kamenem, který vrhal tmavě modré odlesky do stran.

Bill sledoval, jak ho Luce zvedla. "Myslím, že tohle ve svém posmrtném životě moc neužije."

Seděl na vrcholu překvapivě živě vypadající sochy bývalého faraóna. Mysl Layli řekla Luce, že ta socha představuje faraónu duši a ta ze shora shlíží na hrobku faraóna, která ležela za ní. V ní byl mumifikovaný faraón. Uvnitř sarkofágu byl vápenec a v něm byla vložená dřevěná rakev. Uvnitř té nejmenší byl nabalzamovaný vládce.

"Dávej pozor," řekl Bill. Luce si ani neuvědomila, že si k prsům tiskla malou dřevěnou nádobku. "V tomhle jsou faraónovi vnitřnosti."

Luce ucukla a vyndala z šatů hvězdnou střelu. Když šíp zvedla zjistila, že byl v jejích prstech teplý. "Vážně to bude fungovat?"

"Pokud si dáš pozor a uděláš všechno, co říkám," řekl Bill. "Teď sídlí tvoje duše přímo ve středu tvého těla. Jestli se k ní chceš dostat, pak si musíš přejet hrotem šípu přesně přes střed tvého hrudníku v okamžiku, kdy tě Daniel políbí a ty začneš cítit, že pomalu začínáš hořet. Pak budeš ty, Lucinda Priceová, vyhozená ze svého minulého já jako obvykle, ale tvoje prokletá duše bude uvězněná v těle Layly, kde shoří a zmizí."

"Já - já se bojím."

"Nemusíš. Je to jako vyndání slepého střeva. Je ti líp bez něj." Bill se podíval na svá prázdná šedá zápěstí. "Podle mých hodinek tu bude Don každou chvíli."

Luce držela stříbrný šíp tak, aby jí jeho ostří mířilo na prsa. Vyryté vzory se jí chvěly pod prsty. Ruce se jí třásly nervozitou.

"Připrav se." Billův vážný hlas zněl jako z dálky.

Luce se snažila soustředit se, ale v uších cítila vlastní zrychlený tep. Musela to udělat. Musela. Kvůli Danielovi. Chtěla ho osvobodit z trestu, který přijal kvůli ní.

"Budeš to muset udělat mnohem rychleji než cokoliv jiného, nebo tě Daniel zastaví. Jeden rychlý řez přes tvou duši. Budeš cítit, jak se něco uvolňuje, pak ucítíš závan chladu a - Bum!"

"Laylo!" Don se najednou objevil před ní. Dveře za ní byly ještě pořád zamčené. Jak se sem dostal?

Šíp jí vypadnul z ruky a zarachotil o podlahu. Rychle se sehnula a dala ho dovnitř šatů. Bill byl pryč. Ale Don byl - Daniel byl - přesně tam, kde ho chtěla mít.

"Co tady děláš?" Hlas se jí zlomil. Musela hrát překvapenou, že ho vidí.

Nezdálo se, že by si toho všimnul. Vrhl se k ní a sevřel jí v náruči. "Zachraňuju ti život."

"Jak ses dostal dovnitř?"

"O to se nemusíš starat. Žádný smrtelník, ani žádná kamenná deska nemůžou zabránit lásce, jako je ta naše. Vždycky si tě najdu."