BLÁZNI SPĚCHAJÍ

Milano, Itálie - 25.květen 1918

 

Luce se vypotácela z Vyhlašovatele za zvuku výbuchu. Sklonila se a zakryla si uši. Prudký výbuch otřásl zemí. Přicházela jedna příšerná rána za druhou. Každá byla vždy větší a víc ochromující, než ta předtím, dokud se zvuky nesjednotily a nezdálo se, že mezi nimi není už žádná pauza. Nebyl žádný způsob jak uniknout tomu hluku, který neměl konce.

Luce se ocitla v oslepující tmě. Stočila se a snažila se chránit své tělo. Výbuchy se jí ozývaly až v hrudi. Prášily jí do očí a do pusy hlínu.

To všechno se stalo ještě předtím, než měla vůbec možnost vidět, kde skončila. Při každém výbuchu, který osvětlil okolí, zahlédla kousek polí, které byly protkané zákopy a polorozbořenými ploty. Ale pak světlo zmizelo a ona byla zase slepá.

Bomby. Stále padaly.

Něco bylo špatně. Luce chtěla projít časem a dostat se pryč z Moskvy a z války. Ale musela skončit zpátky tam, kde začala. Roland jí varoval před nebezpečím cestování Vyhlašovatelem. Ona ale byla příliš tvrdohlavá, aby ho poslouchala.

Ve tmě Luce o něco zakopla a tvrdě spadla na zem do bláta obličejem dolů.

Někdo vyjeknul. Někdo, na kom přistála.

Vydechla a zvedla se. Ucítila ostré bodnutí v boku, na který spadla. Ale když uviděla na zemi ležet muže, zapomněla na vlastní bolest.

Byl mladý, asi v jejím věku. Malý s jemnými rysy a plachýma hnědýma očima. Jeho tvář byla bledá. Měl mělký dech. Dlaň, kterou si tisknul k břichu, měl pokrytou černou špínou. Pod rukou byla jeho uniforma nasáklá tmavě červenou krví.

Luce nemohla odtrhnout pohled od rány. "Neměla bych tu být," zašeptala si sama pro sebe.

Chlapcovi se zachvěly rty. Jeho krvavá ruka se třásla, když si dělal na hrudi znamení kříže. "Och, umřel jsem," řekl s pohledem upřeným na ni. Měl doširoka otevřené oči. "Ty jsi anděl. Já jsem zemřel a dostal se do - Jsem v Nebi?"

Natáhl po ní svou třesoucí se ruku. Chtěla křičet a bylo jí na zvracení, ale všechno co mohla udělat, bylo vzít jeho dlaň do své a zakrýt mu s ní zející díru v jeho střevech. Další rána otřásla zemí a i s chlapcem, který na ní ležel. Přes prsty Luce začala prosakovat čerstvá krev.

"Jsem Giovanni," zašeptal a zavřel oči. "Prosím. Pomoc mi. Prosím."

Teprve potom si Luce uvědomila, že už není v Moskvě. Země pod ní byla teplejší. Ne zasněžená, ale travnatá. Místy byla zničená a místo trávy tam byla bohatá černá půda. Vzduch byl suchý a prašný. Ten kluk s ní mluvil v italštině a stejně jako v Moskvě, mu rozuměla.

Její oči se přizpůsobily tmě. Viděla v dálce světlomety, které barvily kopce do fialova. A za kopci byla vidět večerní obloha pokrytá jasně bílými hvězdami. Luce se odvrátila. Nemohla se dívat na hvězdy, aniž by myslela na Daniela, a zrovna teď nemohla myslet na Daniela. Ne s rukama přitisknutýma k břichu toho chlapce, ne když umíral.

Alespoň ještě nezemřel.

Jen si myslel, že jo.

Ani se mu nedivila. Byl zraněný a pravděpodobně byl v šoku. A pak možná viděl Vyhlašovatele. Černý tunel, který se zčistajasna objevil přímo vedle něj. Musel být vyděšený.

"Budeš v pořádku," řekla dokonalou italštinou. Jazykem, který vždycky toužila umět. Cítila, že je pro ní přirozené mluvit tímhle jazykem. Její hlas jí taky přišel měkčí a jemnější, než očekávala. Nutilo jí to být zvědavá, jaká v tomhle životě bude.

Nadskočila při záplavě ohlušujících výstřelů. Střelba. Nekonečné, rychlé světelné oblouky na obloze. Zbarvily její vidění na bílo. Následovala spousta výkřiků v italštině. Pak uslyšela blížící se kroky v blátě. Blížili se.

"Jsme na ústupu," zamumlal chlapec. "Tohle není dobré."

Luce se podívala směrem ke zvuku blížících se vojáků a poprvé si všimla, že ona a zraněný voják nebyli sami. Nejméně deset dalších mužů leželo zraněných kolem nich. Sténalo a chvělo se. Krev se vsakovala do černé země. Jejich šaty byly spálené a roztrhané od pozemní miny, která je musela překvapit. Všude okolo byl ve vzduchu těžký pach hniloby, potu a krve, který všechno pohlcoval. Bylo to tak příšerné. Luce se kousla do rtu, aby nevykřikla.

Kolem ní proběhl muž v důstojnické uniformě. Pak se zastavil. "Co ta tady dělá? Tohle je válečná zóna, ne místo pro zdravotní sestry. Těmhle mrtvým už nepomůžeš, děvče. Alespoň dělej něco užitečného. Potřebujeme ošetřit zraněné."

Odběhnul dřív, než mu Luce stačila odpovědět. Oční víčka chlapce pod ní klesly a jeho tělo se začalo třást. Zoufale se rozhlédla kolem sebe a hledala pomoc.

Asi půl míle daleko bylo na úzké polní cestě dvě staře vypadající nákladní auta a dvě malé sanitky, zaparkované u nich.

"Hned jsem zpátky," řekla Luce chlapci a pevněji mu přitiskla ruce na břicho, aby zastavil krvácení. Když se od něj odtáhla, zoufale zakňučel.

Běžela ke kamionům. Klopýtala, když za ní vybuchnul další granát a zem se otřásla. Hlouček žen v bílých uniformách byly shromážděné kolem zadní části jednoho z kamionů. Sestry. Měly by vědět co dělat a jak pomoct. Ale když se Luce dostala dost blízko, aby jim viděla do obličeje, sevřelo se jí srdce. Byli to dívky. Některým z nich nemohlo být víc, než čtrnáct. Jejich uniformy vypadaly jako kostýmy. Prohlížela si tváře a hledala jednu konkrétní. Musel být nějaký důvod, proč se ocitla v tomhle pekle. Ale nikdo jí nepřišel povědomý. Bylo těžké pochopit klidné a jasné výrazy v jejich tvářích. Ani na jedné tváři nebyla vidět stejná hrůza, jakou bylo jasné, že má ve tváři vepsanou Luce. Možná, že už toho ve válce viděli tolik, že byly zvyklé na to, co dělaly.

"Voda." Ozval se hlas starší ženy z vnitřku vozu. "Obvazy. Gáza."

Dávala dívkám potřebné zásoby z vozu, které se pak pouštěly do práce a dávaly dohromady provizorní kliniku na pravé straně vozu. Řada zraněných mužů už byla přesunuta na vozíky. Další byli na cestě. Luce přešla k zásobám. Byla tma a nikdo jí neřekl ani slovo. Teď už to mohla cítit - stres, v jakém sestry byly. Musely být vyškolené, aby byly vyrovnané, a klidné kvůli zraněným vojákům, ale když se dívka před Luce natáhla, aby jí podala zásoby, třásly se jí ruce.

Kolem nich prošli vojáci v párech. Drželi zraněné za paže a za nohy. Někteří z mužů zamumlaly pár otázek o bitvě a zeptali se, jak těžce byli raněni. Byli tu ale i vážně ranění, jejichž rty nemohly vyřknout žádné otázky, protože byly příliš zaneprázdnění výkřiky bolesti, když museli být drženi v pase, protože jednu nebo dvě nohy jim utrhla mina.

"Voda." V náručí Luce přistála konvice. "Obvazy. Gáza." Vrchní sestra mechanicky dávala dávky ven z vozu a byla připravená dát zásoby další dívce, ale neudělala to. Upřela pohled na Luce. Sjela jí očima a Luce si uvědomila, že má na sobě stále ještě tlustý vlněný kabát babičky Luschky z Moskvy. Což bylo dobře, protože pod ním měla košili a džíny z jejího současného života.

"Uniforma," řekla nakonec žena stejně monotónním hlasem a hodila na ní stejné bílé šaty zdravotní sestry a čepici, jaké měly sestry okolo ní.

Luce vděčně kývla a pak se přikrčila za vozíkem a převlékla se. Byly to bílé volné šaty, které jí byly až ke kotníkům a byly silně cítit bělidlem. Snažila se utřít z rukou do vlněného kabátu vojákovu krev a pak ho hodila za strom. Ale ve chvíli, kdy si zapnula uniformu, vyhrnula si rukávy a zavázala si pásek kolem pasu, byla zcela pokrytá červenými skvrnami.

Popadla zásoby a rozběhla se zpátky silnicí. Scéna před ní byla příšerná. Důstojník nelhal. Bylo tam přinejmenším sto mužů, kteří potřebovali pomoc. Podívala se na obvazy v jejím náručí a přemýšlela, co by s nimi měla dělat.

"Sestro!" zavolal muž. Zrovna strkal nosítka do zadní části sanitky. "Sestro! Tenhle člověk potřebuje zdravotní sestru!"

Luce si uvědomila, že mluvil s ní. "Ach," řekla slabě. "Já?" Podívala se do sanitky. Bylo to tam malé a tmavé. Bylo tam místo tak pro dvě osoby, ale teď jich tam bylo šest. Ranění vojáci byli naloženi na nosítkách ve třech patrech po obou stranách. Pro Luce tam nebylo místo jen na podlaze. Někdo ji strčil do strany: Muž posunul na prázdné místo na podlaze další nosítka. Voják byl v bezvědomí a černé vlasy měl přilepené k tváři.

"Pokračuj," řekl voják Luce. "Odcházím."

Když se nehýbala, ukázal na dřevěné sedátko připevněné lanem k vnitřním zadním dveřím ambulance. Sklonil se a udělal ze svých rukou stoličku, aby pomohl Luce na sedátko. Další výbuch otřásl zemí a Luce nedokázala zadržet výkřik, který jí unikl ze rtů. Podívala se omluvně na vojáka, který zalapal po dechu a nadskočil.

Když seděla na malém sedátku, předal jí nádobu s vodou, obvazy a gázu. Začal zavírat dveře.

"Počkejte," zašeptala Luce. "Co mám dělat?"

Muž se odmlčel. "Víš, jak dlouhá jízda do Milána je. Ovaž jim rány a udrž je v pohodlí. To je to nejlepší, co můžeš udělat."

Dveře se za Luce s bouchnutím zavřely. Musela se přitisknout ke stoličce, aby nespadla a nepřistála na vojáka u jejích nohou. V ambulanci bylo dusivé horko. Byl tam hrozný smrad. Jediné světlo vycházelo z malé lucerny, která visela na hřebíku v rohu. Na vnitřní straně dveří přímo za její hlavou bylo okno. Nevěděla, co se stalo Giovannimu, klukovi s kukou v břiše. Jestli ho ještě někdy znovu uvidí. A jestli vůbec přežije noc.

Auto nastartovalo. Ambulance zařadila rychlost a rozjela se vpřed. Voják na nejvyšších nosítkách začal sténat.

Potom, co jeli dál ustálenou rychlostí, Luce slyšela nějaký zvláštní zvuk. Něco kapalo. Naklonila se na stoličce a snažila se zaostřit v matném světle lucerny.

Byla to krev vojáka z horního lůžka, která kapala skrz prostěradlo vojáka na střední lůžko. Voják na prostředním lůžku měl otevřené oči. Díval se, jak mu kape krev na hruď, ale byl natolik zraněn, že se nemohl ani pohnout. Nevydal žádný zvuk. Ne, dokud se pramínek krve neproměnil skoro v potok.

Luce zanaříkala spolu s vojákem. Začala se zvedat ze sedátka, ale nebylo tam tolik místa, aby si mohla stoupnout. Musela se rozkročit kolem vojáka na zemi. Opatrně se zaklínila nohama vedle jeho hrudi. Když se sanitka třásla, zatímco jeli po hrbolaté cestě, chytila se napnutého prostěradla na horním lůžku a přitiskla mu gázu na břicho. Během několika vteřin byla prosáklá krví.

"Pomoc!" zavolal na řidiče záchranky. Nevěděla, jestli ji slyšel.

"Co se děje?" zeptal se řidič se silným přízvukem.

"Ten člověk tady - krvácí. Myslím, že umírá."

"Tady všichni umírají, krásko," řekl řidič. Opravdu s ní teď flirtoval? O sekundu později se otočil a podíval se na ní otvorem za sedadlem řidiče. "Podívejte, omlouvám se. Ale nedá se nic dělat. Musím dostat zbytek těchhle lidí do nemocnice."

Měl pravdu. Už bylo příliš pozdě. Když sundala ruku z jeho břicha, začala z něj znovu stříkat krev. Tak hrozně moc, až se to zdálo nemožné.

Luce neměla žádná slova útěchy pro chlapce, který ležel pod ním, jehož oči byly doširoka rozevřené a vypadal k smrti vyděšený, když jeho rty zuřivě šeptaly Ave Maria. Proud krve, který šel od druhého chlapce, kapal po stranách a sdružovala se na prostěradle u jeho boků.

Luce chtěla zavřít oči a zmizet. Chtěla přivolat stíny, které obklopovaly lampu a najít Vyhlašovatele, který by ji přenesl někam jinam. Kamkoliv jinam.

Třeba na pláž na skalách pod Shoreline. Když s ní Daniel tančil na moři pod hvězdami. Nebo k tůni, kde zahlédla Daniela a její minulé já v žlutých plavkách potápět se. Brala by i Sword&Cross, spíš než tuhle ambulanci. A to i nejdrsnější momenty tam. Třeba, když jednu noc odešla za Camem do baru. Nebo když ho políbila. Dokonce by brala i Moskvu. Tohle bylo horší. Nikdy nečelila něčemu takovému.

Kromě-

Samozřejmě kromě jejího minulého života. Musela už zažít něco skoro přesně takového. To byl důvod, proč skončila tady. Někde v tomhle světě zničeném válkou byla dívka, která zemřela a vrátila se zpátky k tomuhle životu a pomalu směřovala k tomu, aby se stala jí. Byla si tím jistá. Musela ovázat rány a omýt je vodou a mezitím odolávat nutkání pozvracet se. To dalo Luce sílu přemýšlet o dívce, která si tohle v tomhle životě prožívala.

Proud krve už začal jen kapat a pak velmi pomalu začal mizet. Chlapec pod ním omdlel, takže to Luce mlčky celou dobu sledovala sama. Až se kapání zastavilo úplně.

Pak sáhla po ručníku a vodou začala omývat vojáka na lůžku uprostřed. Už to bylo dlouho od chvíle, kdy měl naposledy koupel. Luce ho jemně omyla a vyměnila mu obvaz kolem hlavy. Když se probral, dala mu napít vody. Jeho dýchání se vyrovnalo. Přestal se hýbat a v hrůze zíral na lůžko nad ním. Zdálo se ale, že se cítí trochu pohodlněji.

Zdálo se, že se všichni vojáci trochu uklidnili, když o ně pečovala. I ten uprostřed podlahy, který ještě neotevřel oči. Očistila i tvář kluka na horní posteli, který zemřel. Nemohla vysvětlit proč. Chtěla, aby taky vypadal klidněji.

Nemohla říct, kolik času uplynulo. Všechno co Luce věděla bylo, že tam byla tma a příšerný zápach. Bolela jí záda a byla vyprahlá a vyčerpaná- ale bylo jí líp než většině mužů kolem ní.

Nechala si vojáka na levých spodních nosítkách až jako posledního. Byl těžce zraněn a Luce se bála, že by mohl ztratit ještě víc krve, kdyby se mu znovu snažila obvázat ránu. To nejlepší co mohla udělat, bylo sednout si vedle něj, umýt mu houbou jeho špinavou tvář a smýt mu krev z blonďatých vlasů. Byl krásný, i když byl špinavý od bahna. Moc krásný. Ale znepokojoval jí jeho krk, který pořád ještě krvácel do gázy. Pokaždé, když se dotkla místa vedle rány, vykřikl bolestí.

"Neboj se," zašeptala. "Zvládneš to."

"Já vím." Zašeptal to tak tiše a tak neuvěřitelně smutně, že si Luce nebyla jistá, že mu dobře rozuměla. Do té doby si myslela, že byl v bezvědomí. Zdálo se, že něco v jejím hlase ho donutilo probrat se.

Jeho víčka se zachvěla. Pak pomalu otevřel oči.

Byly fialové.

Džbán vody jí spadnul z rukou.

Daniel.

Její instinkt byl lehnout si vedle něj a pokrýt jeho rty polibky. Předstírat, že není tak těžce zraněný, jako byl.

Při pohledu na ní Daniel vytřeštil oči a snažil se posadit. Ale pak mu začala téct krev z krku a jeho tvář byla opět bez barvy. Luce neměla na výběr. Musela ho zastavit.

"Psst." Zatlačila mu na ramena a položila ho na nosítka. Pokoušela se ho přimět odpočívat. Svíjel se pod jejím sevřením. Pokaždé, když to udělal, na obvaze se objevila nová krev.

"Danieli, musíš přestat bojovat," zaprosila. "Prosím, přestaň se vzpírat. Kvůli mně."

Jejich oči se na dlouhou intenzivní chvíli setkaly, a pak ambulance náhle zastavila. Zadní dveře se otevřely. Dovnitř začal z ulice proudit šokující závan čerstvého vzduchu. Byla tichá, ale i uprostřed noci měla Luce pocit, že je tohle místo součástí nějakého velkého města.

Miláno. Právě tam jí voják řekl, že jeli, když jí přidělil k ambulanci. Museli být v nemocnici v Miláně.

U dveří se objevili dva muži v armádních uniformách a začali rychle vynášet ven nosítka. Během několika minut byli zranění umístěni na kovových vozících s koly. Muži odtlačili Luce z cesty, aby mohli vyndat i Danielova nosítka. Jeho víčka se znovu zachvěla a ona si všimla, že k ní natahuje ruku. Dívala se za ním, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak se začala třást.

"Jsi v pořádku?" Dívka strčila hlavu dovnitř. Byla mladá a krásná s malými červenými ústy a dlouhými tmavými vlasy staženými do nízkého drdolu. Šaty ošetřovatelky jí sedly mnohem líp, než Luce ty její a byli tak čisté a bílé, že si Luce uvědomila, jak krvavá a zablácená byla. Luce vyskočila na nohy. Měla pocit, jako kdyby jí někdo přistihl při něčem zahanbujícím.

"Jsem v pořádku," řekla rychle. "Já jen-"

"Nemusíš mi nic vysvětlovat," řekla dívka. Její tvář se zachmuřila, když se rozhlédla po vnitřku sanitky. "Můžu říct, že to asi bylo hodně zlý."

Luce se dívala, jak dívka zvedla těžký kbelík vody do ambulance. Hned se dala do práce. Drhla krvavé skvrny, vytírala podlahu a tím posílala zadními dveřmi ven proud červené vody. Nahradila špinavé prádlo ve skříni čistým a přidala do lucerny víc plynu. Nemohlo jí být víc, než třináct. Luce se postavila, že jí pomůže, ale dívka na ní jen mávla. "Posaď se. Odpočívej. Vždyť ty jsi s nimi přijela v sanitce, ne?"

Luce váhavě přikývla.

"Ty jsi byla jediná, kdo přijel z fronty?" Dívka se na chvíli zastavila od mytí, a když se podívala na Luce, její oříškově hnědé oči přetékaly soucitem.

Luce se chystala odpovědět, ale její ústa byla tak suchá, že nemohla mluvit. Jak to, že jí trvalo tak dlouho, než poznala, že se dívá sama na sebe?

"Ano," vypravila ze sebe šeptem. "Byla jsem úplně sama."

Dívka se usmála. "No, už nejsi. Je nás tu v nemocnici parta. Máme tu ty nejhezčí sestřičky. A nejhezčí pacienty. Ale nemyslím si, že sis toho ještě nevšimla." Začala k ní natahovat ruku, ale pak se podívala dolů a uvědomila si, jak byla špinavá.

Zachichotala se a znovu zvedla mop. "Já jsem Lucia."

Luce se zastavila, aby jí neřekla: Já vím. "Já jsem-"

Její mysl byla prázdná. Snažila se vymyslet nějaké jméno, jakékoliv, které by jí mohlo projít. "Já jsem Doree - Doria," řekla nakonec. Skoro řekla jméno její matky. "Víš, kam odvezli vojáky, kteří tu byli?"

"Uh-oh. Nezamilovala ses do jednoho z nich, že ne?" Dobírala si ji Lucia. "Nové pacienty berou do východního oddělení, kde dají dohromady jejich životní funkce."

"Východní oddělení," zopakovala Luce.

"Ale měla bys jít za slečnou Fiero na sesternu. Dělá registraci a rozpisy" -Luce se zachichotala a ztišila hlas, když se naklonila k Luce- "doktorů, každé úterní odpoledne!"

Všechno co mohla Luce udělat, bylo zírat na Lucie. Zblízka bylo její minulé já tak opravdové, tak živé, takový typ dívky, kterého by se Luce okamžitě ujala. Za jiných, normálních, okolností. Chtěla natáhnout ruku a obejmout Lucii, ale byla paralyzovaná nepopsatelným strachem. Vyčistila rány sedmi napůl mrtvým vojákům -včetně lásky jejího života- ale nebyla si jistá co dělat, když přišlo na Lucii. Ta dívka se zdála příliš mladá na to, aby věděla něco o tajemstvích, po kterých Luce pátrala, o prokletí, o Psancích. Luce se bála, že by z ní měla Lucia jen strach, kdyby začala mluvit o reinkarnaci a o nebi. Něco bylo na očích Lucie. Něco, díky čemu vypadala tak hrozně nevině - Luce si uvědomila, že Lucie toho ví ještě míň než ona.

Vystoupila z ambulance a odcházela.

"Těšilo mě, Dorio," zavolala na Luce.

Ale Luce už byla pryč.

Než Luce našla jeho pokoj, musela projít šest špatných pokojů a vylekat tři vojáky, z nichž jeden svrhl lékárničku. Daniel byl na pokoji na Východním oddělení s dalšími dvěma vojáky. Jeden z nich byl tichý muž, který měl celý obličej zavázaný. Další hlasitě chrápal a měl pod polštářem ne moc dobře skrytou láhev whisky. Obě dvě nohy měl zlomené a zavěšené na pásce.

Samotná místnost byla holá a sterilní. Bylo v ní okno, ze kterého byl výhled na širokou městskou ulici lemovanou pomerančovníky. Stála nad jeho postelí a sledovala, jak spí. Luce došlo, jakým způsobem tu vykvetla jejich láska. Lucia mu nosila jídlo a on díky ní pomalu začal jíst. Pár byl neoddělitelný v době, kdy se Daniel uzdravoval. Nutilo jí to cítit se provinile, žárlivě a zmateně, protože nemohla říct, jestli tahle láska byla krásná nebo to byl jen další příklad toho, jak moc je všechno tohle zlé.

Jestli byla takhle mladá, když se setkali, museli mít v tomhle životě vážný vztah. Určitě s ním strávila roky, než se to stalo. Předtím, než zemře a bude reinkarnovaná do jiného života. Musela si myslet, že už budou navždy spolu - nemá ani tušení že navždy pro ní nebude znamenat navždy.

Ale Daniel to věděl. Vždycky to věděl.

Luce klesla na stranu jeho postele. Dala pozor, aby ho nevzbudila. Možná, že nebyl vždycky tak uzavřený a nepřístupný. Viděla, jak jí Moskvě těsně před smrtí něco zašeptal do ucha. Možná, že kdyby si s ním mohla v tomhle životě promluvit, zacházel by s ní jinak, než Daniel, kterého znala. Třeba by před ní všechno neschovával. Mohl by jí pomoct, to pochopit. Řekl by jí pro změnu pravdu.

Pak by se mohla vrátit do současnosti a tam už by před sebou neměli žádná tajemství. To bylo všechno, co doopravdy chtěla: aby se oba dva otevřeně milovali. A aby nezemřela.

Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Milovala jeho tváře. Byl otlučený a zraněný a pravděpodobně měl otřes mozku, ale jeho tvář byla teplá a hladká jako ta Danielova. Jeho obličej byl ve spánku tak klidný, že by se na něj mohla Luce dívat celé hodiny a nikdy by jí to neomrzelo. Byl pro ní perfektní. Jeho dokonalé rty byly pořád stejné. Když se jich dotkla prstem, byly tak měkké, že se musela sehnout a políbit ho. Ani se nepohnul.

Přejela mu rty po čelisti a políbila ho na stranu krku, kde nebyl pohmožděný. Pak pokračovala na klíční kost. V horní části jeho pravého ramene se její rty zastavily na malé bílé jizvě. Pro někoho jiného by to bylo téměř nerozeznatelné, ale Luce věděla, že to bylo místo, kde mu z těla vyrůstala křídla. Políbila zjizvenou tkáň. Bylo tak těžké vidět ho, jak bezmocně leží na nemocničním lůžku, když věděla, co umí. Když kolem ní rozprostřel svá křídla, Luce vždycky ztratila přehled o světě. Dala by všechno za to vidět ho, jak roztahuje svá obrovská bílá nádherná křídla, která by ukradla všechno světlo z místnosti. Opřela si hlavu o jeho rameno. Do kůže jí pálila jeho horká jizva.

...

Prudce zvedla hlavu. Neuvědomila si, že usnula, dokud jí nevzbudilo skřípání nosítek na nerovné dřevěné podlaze na chodbě.

Kolik bylo hodin? Sluneční světlo pronikalo dovnitř a osvětlovalo bílé přikrývky na postelích. Protáhla se a snažila se uvolnit ztuhlá ramena. Daniel ještě spal.

Jizvy na jeho rameni v ranním světle vypadaly ještě bělejší. Luce chtěla vidět druhou stranu jizvy, ale měl jí zavázanou. Alespoň se zdálo, že rána už nekrvácí.

Dveře se otevřely a Luce prudce vyletěla nahoru.

Lucia stála ve dveřích a měla v náručí tři tácy. "Ach! Tady jsi." Zněla překvapeně. "Už jsi snídala?"

Luce se začervenala a zavrtěla hlavou. "Já - uh -"

"Aha." Lucii se rozzářily oči. "Znám ten pohled. Do někoho ses zakoukala." Položila tácy na vozík a postavila se vedle Luce. "Neboj se, neřeknu to - pokud to nebudeš chtít." Naklonila hlavu a podívala se na Daniela. Dívala se na něj velmi dlouhou dobu. Nepohnula se, ani se nenadechla.

Její pohled připomínal ten její, když Daniela uviděla poprvé. Nevěděla, co by teď měla cítit. Pochopení. Závist. Zármutek. Všechno to v ní bylo.

"Je božský." Lucia zněla, jako kdyby jí bylo do pláče. "Jak se jmenuje?"

"Jmenuje se Daniel."

"Daniel," zopakovala po ní mladá dívka. To slovo znělo téměř zbožně, když opustilo její rty. "Jednoho dne potkám takového muže. Jednou je všechny poblázním. Stejně jako ty, Dorio."

"Co tím myslíš?" zeptala se jí Luce.

"Je tu ten další voják, o dvě dveře dál, ne?" řekla Lucia Luce, aniž by odtrhla pohled od Daniela. "Znáš ho? Giovanniho?"

Luce zavrtěla hlavou. Nic jí to neříkalo.

"Ten, který jde na operaci a pořád se na tebe ptá."

"Giovanni." Ten kluk, co byl postřelený do břicha. "Je v pořádku?"

"Jasně." Usmála se Lucia. "Neřeknu mu, že máš přítele." Mrkla na Luce a ukázala dolů na tácy se snídaní. "Dám ti teď něco k jídlu," řekla, když vycházela ven. "Uvidíme se později? Chci slyšet všechno o tobě a o Danielovi. Celý příběh, ano?"

"Jasně," zalhala jí Luce a její srdce trochu pokleslo.

Když byla zase sama s Danielem, znervózněla. V zahradě jejích rodičů, po bitvě s Psanci, se zdál Daniel šokovaný, když viděl, jak prochází Vyhlašovatelem. V Moskvě taky. Kdo ví, co by tenhle Daniel udělal, kdyby otevřel oči a zjistil, odkud pochází?

Jestli teda někdy otevře oči.

Znovu se naklonila nad postelí. Musel otevřít oči, ne? Andělé nemohli umřít. Bylo logické, že si myslela, že to není možné, ale co když tím, že procházela zpátky časem, něco pokazila? Viděla v kině Návrat do budoucnosti a kdysi složila ve vědecké třídě zkoušku z kvantové fyziky. To co dělala, měnilo časoprostorové kontinuum. A Steven Filmore, démon, který učil humanitní vědy na Shorelině, jí říkal něco o změně v čase.

Vlastně nevěděla, co to všechno znamenalo, ale věděla, že by to mohlo být hodně špatné. Stejně jako "zničit celou její existenci" špatné. Nebo možná jakoc"zabít svého andělského přítele" špatné.

V tu chvíli Luce zpanikařila. Chytila Daniela za ramena a začala s ním třást. Jemně - přece jen byl ještě před chvíli ve válce. Ale stačilo to na to, aby věděl, že potřebuje nějaké znamení. Hned teď.

"Danieli," zašeptala. "Danieli?"

A bylo tam. Začala se mu jemně hýbat oční víčka. Vydechla. Jeho oči se pomalu otevřely stejně, jako včera v noci. A stejně jako včera v noci, když jí uviděl, vyvalil na ní oči. Pohnul rty. "Ty jsi ... stará."

Luce se začervenala. "Nejsem," řekla se smíchem. To jí ještě nikdo nikdy neřekl.

"Ano, jsi. Ty jsi vážně stará." Vypadal skoro zklamaně. Promnul si čelo. "Chci říct, jak dlouho jsem-"

Pak jí to došlo: Lucia byla o několik let mladší. Ale Daniel se s Luciou do teď ještě nesetkal. Jak by mohl vědět, kolik jí je?

"Neboj se," řekla mu. "Musím ti něco říct, Danieli. Já - já nejsem kdo si myslíš, že jsem. Myslím tím, já jsem, myslím, vždycky jsem to byla já, ale tentokrát jsem přišla z ... no ..."

Daniel zkřivil svou tvář. "Samozřejmě. Prošla jsi skrz a dostala ses sem."

Přikývla. "Musela jsem."

"Úplně jsem na to zapomněl," zašeptal a tím zmátnul Luce ještě víc. "Z jaké doby jsi? Ne, neříkej mi to." Mávl rukou a přitiskl se zády ke své posteli, jako kdyby měla nějakou nemoc. "Jak je to vůbec možné? V prokletí nebyly zjištěny žádné mezery. Neměla bys být schopna být teď tady."

"Mezery?" zeptala se Luce. "Nějaké nedostatky? Potřebuju to vědět-"

"Nemůžu ti pomoct," řekl a odkašlal si. "Musíš to zjistit na vlastní pěst. Taková jsou pravidla."

"Dorio." Žena, kterou Luce nikdy neviděla, stála ve dveřích. Byla blond, starší a vypadala přísně s její červenou naškrobenou čepicí Červeného kříže připnutou tak, aby jí na hlavě seděla šikmo.

Nejdřív Luce nedošlo, že žena mluví k ní. "Jste Doria, ne? Nová sestra co přijela transferem?"

"Ano," řekla Luce.

"Dnes ráno budeme muset udělat nějaké papírování," řekla žena krátce. "Nemám žádné vaše záznamy. Ale nejprve pro mě uděláte laskavost."

Luce přikývla. Poznala, že má potíže, ale ona měla mnohem důležitější věci na starosti než papírování s touhle ženou.

"Doprovodíte Bruna na sál," řekla sestra.

"Dobře." Luce se snažila soustředit na sestru, ale všechno co chtěla, bylo vrátit se ke svému rozhovoru s Danielem. Konečně se mohla někam dostat. Další dílek do skládačky jejího života!

"Doprovodíte Giovanniho Bruna na operaci? Žádal si sestru, co byla ve službě, když byl převezen do nemocnice. Říká, že je sladká, a že mu zachránila život. Jeho anděl?" Žena věnovala Luce tvrdý pohled. "Holky mi říkali, že jste to vy."

"Ne," řekla Luce. "Já ne-"

"Na tom nezáleží. To je to, co si myslí." Sestra ukázala ke dveřím. "Pojďme." Luce vstala z Danielovi postele. Nedíval se na ní. Jeho pohled směřoval ven z okna. Povzdechla si. "Musíme si promluvit," zašeptala, když jí stále neopětoval pohled. "Hned jsem zpátky."

...

Operace nebyla tak hrozná, jak mohla být. Všechno co musela Luce udělat, bylo držet Giovanniho malé, měkké ruce a šeptat mu různé věci, zatímco podávala doktorovi nástroje a snažila se nedívat se, když hledal množství kousků šrapnelů v jeho krvavých střevech a následně je vyndával. Pokud doktora napadlo, že k tomuhle nemá dostatečné množství zkušeností, nic neřekl. Nebyla pryč ani hodinu.

Bylo to ale dost dlouho na to, aby se vrátila do Danielova pokoje a našla jeho postel prázdnou. Lucia měnila povlečení. Vrhla se k Luce a ta si myslela, že jí chce obejmout. Místo toho se jí zhroutila k nohám.

"Co se stalo?" zeptala se Luce. "Kam zmizel?"

"Já nevím." Dívka začala plakat. "Odešel. Právě odešel. Já nevím kam." Podívala se na Luce. Její oříškové oči byly naplněné slzami. "Řekl mi, ať ti od něj vyřídím sbohem."

"Nemůže být pryč," řekla Luce polohlasně. Ani neměli možnosti si promluvit. Samozřejmě, že neměli. Daniel věděl přesně co dělá, když odešel. Nechtěl jí říct celou pravdu. Něco skrýval. Jaká jsou pravidla, o kterých se zmiňoval? A co ta zadní vrátka?

Tvář Lucie zrudla. Její slova byla provázená škytáním. "Vím, že bych neměla plakat, ale já to nedokážu vysvětlit ... Mám pocit, jako kdyby někdo zemřel."

Luce znala ten pocit. To měli společné: Když Daniel odešel, obě dívky byly neutišitelné.

Luce zaťala dlaně do pěstí. Cítila vztek a zklamání.

"Nebuď dětinská."

Luce zamrkala. Nejdřív si myslela, že dívka mluví s ní, ale pak si uvědomila, že Lucia kárala sama sebe. Luce se narovnala a snažila se nedávat najevo třes svých ramenou, jako kdyby její klid měl vzchopit i sestru vedle ní.

"Lucio." Luce se natáhla k dívce, aby jí mohla obejmout.

Dívka ale udělala krok zpět. Obrátila se k Luce zády a čelila Danielově prázdné posteli. "Jsem v pohodě." Vrátila se ke stlaní postele. "Jediná věc, kterou můžeme kontrolovat je práce, kterou děláme. To vždycky říká sestra Fiero. Zbytek je jen v našich rukou."

Ne. Lucia se mýlila, ale Luce jí nechtěla opravovat. Luce tomu moc nerozuměla, ale jedno věděla - její život neměla ve svých rukou ani náhodou. Ona mohla ovlivnit svůj osud. Nějak. Ještě nevěděla jak, ale cítila, že se řešení už blížilo. Jak jinak by se mohla objevit na tomhle místě v tenhle čas? Jak jinak by věděla, že je čas jít dál?

V pozdním ranním světle se za skříní v rohu táhnul stín. Vypadalo to, že by ho mohla použít, ale nebyla si úplně jistá, jestli má schopnosti na to přivolat ho. Chvíli se na něj soustředila a čekala. Dívala se na místo, kde sebou stín škubal. Bojovala proti pocitu znechucení, který jí najednou prostoupil. Popadla ho. Na druhé straně místnosti se Lucia zaměřovala na převlékání povlečení a snažila se nedat najevo, že pláče.

Luce pracovala rychle, přičemž Vyhlašovatele vytvarovala do koule. Pak ho zpracovala prsty. Bylo to rychlejší, než kdy předtím.

Zadržela dech, něco si přála a zmizela.