VA(5) 22. kapitola

Nevnímala jsem rady těch chlapů a odtrhnout odtamtud, i když jsem vlastně neměla sedět na schodech. Připlížila jsem se ke shluku stromů s třešněmi, mělo být jen otázkou času, než shromáždění skončí a lidé odejdou ven dveřmi. Několik minut uplynulo a nic se nestalo. Otočila jsem na Lissinu mysli a zjistila, co bylo ještě v plné síle. Přes Taťánino prohlašování, když bylo po zasedání, lidé ještě stáli kolem a argumentovali ve skupinách.
Taša stála v jedné takové skupině s Lissou a Adrianem, takže jeden z těch vášnivých projevů musí být fakt dobrý. Taša nemusí být tak chladně vypočítavá jako byla Taťána, když přišlo k politickým tahům, ale Taša přece měla horlivý smysl pro systém a uznávané příležitostí, když přišli. Byla proti výnosu o snížení věku. Byla pro bojovou výuku Morojů. S tím se moc daleko nedostala, a tak vyskočila na další nejlepší věc: Lissu.
"Proč se dohadujeme mezi sebou o tom, jak nejlépe zabít Strigoje, když je můžeme zachránit?" Taša dala jednu ruku kolem Lissy a druhou kolem Adriana, popostrčila oba dopředu. Lissa stále měla vyrovnaně jistý pohled, ale Adrian vypadal, že tomu dával půl šance. "Vasilisa - komu je mimochodem opravdu odpíráno spravedlivý hlas, díky archaickému právu - ukázala, že Strigojové mohou být změněni zpět."
"To nebylo prokázáno," zvolal jeden muž v davu.
"Děláš si srandu?" zeptala se žena vedle něho. "Moje sestra byla se skupinou, která ho přivedla zpátky. Ona říká, že je rozhodně dhampýr. Dokonce byl na slunci!"
Taša kývla na souhlas ženě. "Byla jsem tam také. A teď máme dva uživatelé ducha, které to dokážou s ostatními Strigoji."
Tak jako jsem respektovala Tašu, nebyla jsem úplně s ní s tímto tématem. Množství energie - nemluvě o úsilí probodávání- , kterou si Lissa vyžádala pro Dimitrije byla ochromující. Dokonce to dočasně ublížilo poutu. To ovšem neznamená, že to nemůže udělat znovu. Ani to znamená, že znovu nechtěla. Byla jen naivně dost soucitná na to, aby se vrhla do požáru pomáhat ostatním. Ale věděla jsem, že čím více sílu ducha používala, tím rychleji se cesta k šílenství přibližovala.
A Adrian. . . No, on byl téměř nepoužitelný. I kdyby chtěl jít měnit Strigoje, neměl tak mocnou léčivou sílu, že by to obnovovalo - alespoň ne teď. Pro Moroje bylo neobvyklé používat jejich moc různými způsoby. Někteří uživatelé ohně, jako Christian, měli sami kvalifikované kontroly plamene. Jiní mohou používat pouze své kouzlo, řekněme, teplý vzduch v místnosti. Stejně tak, Lissa a Adrian měli své síly. Jeho největší triumf v hojení byly zlomeniny, a ona stále nemohla chodit sny, bez ohledu na to, jak moc cvičila.
Takže vlastně, Taša měla jednoho uživatele ducha,který může zachránit Strigoje, a jeden mohl jen stěží transformovat legie těchto monster. Taša si to zřejmě neuvědomovala.
"Rada by neměla ztrácet čas se zákonem ohledně věku," pokračovala. "Potřebujeme, aby vyhledávali více uživatelů ducha a s jejich pomocí zachraňovali Strigoje." Upřela pohled na někoho v davu. "Martine, nebyl tvůj bratr přeměněn proti jeho vůli? S nějakou námahou bychom ho mohli přivést zpět. Do života. Stejně, jako jsi ho znal. Jinak, pokud ho najdou strážci, tak ho probodnou - a nebo samozřejmě bude dál zabíjet nevinné."
Jo, Taša byla dobrá. Stačilo pár slov, a skoro Martina dohnala k slzám. Vlastně se ani nezmínila o lidech, co se přeměnili dobrovolně. Lissa, stále ještě stojící s ní, si nebyla jistá, co cítila k myšlence armádě duchů zachraňující Strigoje, ale dobře si uvědomovala, že to bylo součástí plánů, které Taša měla- včetně toho, jak dostat Lissu do hlasování.
Taša hrála s Lissinými schopnostmi a charakterem, jízlivě na to, že starý zákon uvedl situaci, s kterou dřív v žádném případě nepočítali. Taša dále uvedla, že zpráva o úplné Radě dvanácti rodin by se rozeslala po Strigojích a sjednotila Moroje.
Nechtěla jsem slyšet víc. Já nechala jsem Tašu ovládat její politickou magii a s Lissou si promluvím později. Byla jsem stále tak vzrušená z toho, co se stalo, když jsem křičela na Radu, že jsem tu místnost už nemohla vidět. Nechala jsem její mysl a vrátila se do mé vlastní, vykřikla, když jsem uviděla tvář přímo přede mnou.
"Ambrosi!"
Jeden z nejkrásnějších dhampýrů na planetě - po Dimitrijovi, samozřejmě - na mě mrknul, jako v nějakém hvězdičkovém filmu. "Vůbec ses nehýbala, tak jsem si myslel, že se možná pokoušíš být dryáda."
Mrkla jsem. "Co?"
Ukázal na třešeň."Přírodní kouzla. Krásné ženy, které se staly jedním ze stromů."
"Nejsem si jistá, jestli to byl kompliment, nebo ne," řekla jsem. "Ale jsem ráda, že tě zase vidím."
Ambrose by doopravdy podivín v naší kultuře: muž dhampýr, který neměl ani slib strážce ani se neutekl schovat mezi lidi. Dhampýrské ženy se často vzdaly strážcovství a zaměřily se na svou rodinu. To je důvod, proč jsme byly tak vzácné. Ale muži? Neměli žádnou omluvu, pokud většina lidí byla zaujatá. Spíše než utéct mezi lidi,se Ambrose rozhodl zůstat a jednoduše pracovat pro Moroje jiným způsobem. Byl to v podstatě sluha - vysoká třída, které sloužila elitním třídám s drinky a masíroval královské ženy. Také, jestli pověsti byly pravdivé, sloužil Taťáně ve fyzikálních způsobech. To bylo tak strašidelný, přesto mi to okamžitě přišlo na mysl.
"Já taky," řekl mi. "Ale pokud nekomunikuješ s přírodou, co to děláš?"
"To je dlouhá historie. Vyhodili mě ze zasedací rady."
Vypadal dojat. "Doslova vyhodili?"
"Vlekli, myslím. Překvapuje mě, že jsem tě nikde neviděla," dumala jsem. "Samozřejmě, že jsem byla, ehm, roztržitá v minulých týdnech."
"Slyšel jsem," řekl, dal mi sympatický pohled. "I když jsem vlastně byl pryč. Právě jsem se vrátil včera v noci."
"Pravý čas na zábavu," zamumlala jsem.
Bezelstný výraz v jeho tváři mi řekl, že neslyšel o vyhlášce. "Co děláš teď?" zeptal se. "To nevypadá jako trest. Dokončuješ svou meditaci?"
"Něco na ten způsob. Na někoho teď čekám. Asi půjdu do svého pokoje."
"No, jestli se chystáš zabíjet čas, proč se nejdeš podívat na Rhondu?"
"Rhondu?" Zachmuřila jsem se. "Bez urážky, ale tvoje teta na mě s svýma silami posledně nezapůsobila."
"Žádné překvapení," řekl vesele. "Ale přemýšlela o tobě. A Vasilise. Takže, pokud právě nemáš co dělat..."
Zaváhala jsem. Měl pravdu, že jsem neměla nic lepšího na práci. Zasekla jsem se nad možnostmi jak s Dimitrijem a hloupým usnesením Rady. Přesto Rhonda - jeho budoucnost odhalující teta - nebyla někdo, koho jsem chtěla znovu vidět. Přes má pohotová slova byla pravda, že ve zpětném pohledu, se předpovědi Rhondy staly skutečností. Jen jsem neměl rád to, co bývali.
"Fajn," řekla jsem a snažila se vypadat znuděně. "Ať je to rychle."
Usmál se znovu, jako by mohl vidět přes mou lest a vedl mě k budově, kde už jsem byla jednou. Je v ní místěn luxusní salon a lázně navštěvované Královskými Moroji. Lissa a já jsme si tam nechaly udělat nehty, a jak Ambrose a já jsme šli tou cestou k Rhondě, cítila jsem v sobě podivný záchvěv. Manikúra a pedikúra. . . zdály se, jako jiné zbytečné věci na světě. Ale ten den to bylo úžasné. Lissa a já jsme se musely smát a smát. . . těsně před tím, než naše škola byla napadena a vše se rozpadlo. . . .
Rhonda měla své bohatství v zadní místnosti, která byla daleko od rušných lázní. Navzdory mému divnému pocitu, jsem ocenila její místnosti a recepci. Nebo, no, kde byla. Tentokrát, stůl byl prázdný, a Ambrose mě vedl přímo až do pokoje Rhondy. Vypadalo to tam přesně stejné jako dříve, jako by jsme byli uvnitř srdce. Všechno bylo červené: tapety, dekorace a polštáře pokrývající podlahu.
Rhonda seděla na zemi, jedla jogurt, který vypadal hrozně obyčejné pro někoho, kdo údajně ovládá mystické síly. Kudrnaté černé vlasy rozházené kolem ramen, takže velké zlaté kruhy v uších se lesky.
"Rose Hathawayová," řekla šťastně, odložila jogurt stranou. "Jak milé překvapení."
"Neměla jste mě vidět přicházet?" Zeptala jsem se suše.
Její rty se zachvěly pobavením. "To není moje síla."
"Omlouvám se, že tě rušíme při večeři," řekl Ambrose, půvabně protahující jeho svalnaté tělo a posadil se. "Ale Rose není snadné chytit."
"Umím si to představit," řekla. "Jsem nadšená, že vůbec přišla. Co pro tebe dnes mohu udělat, Rose?"
Pokrčila jsem rameny a posadila se vedle Ambrose." Nevím. Jsem tu jen proto, že Ambrose mě k tomu přemluvil."
"Ona si nemyslí, že tvoje poslední čtení bylo velmi dobré," řekl.
"Hele!" Střelila jsem ho káravým pohledem." To není přesně to, co jsem řekla." Minule, Lissa a Dimitrij byli se mnou. Rhonda tarotovýma kartami ukázala Lisse moc a sílu-žádné překvapení. Rhonda řekla Dimitrijovi, že ztratí to, čeho si cení nejvíc a on ztratil: jeho duši. A já? Rhonda mi stroze řekla, že budu zabíjet nemrtvé. Posmívala jsem se tomu, protože jsem věděla, že mám před sebou celý život plný zabíjení Strigojů. Teď jsem přemýšlela, jestli 'nemrtvých', znamenala část Strigoje v Dimitrijovi. I když jsem ho neprobodla, určitě jsem hrála hlavní roli.
"Možná jiný výklad by mohl dát větší smysl?" nabídla.
Moje mysl si dávala dohromady další podvod, což byl důvod, proč to bylo tak ohromující, když moje ústa řekla: "To je ten problém. Dají větší smysl. Obávám se. . . Obávám se toho, co další karty řeknou."
"Karty nedělají budoucnost," řekla jemně." Pokud se něco má stát, bude to bez ohledu na to, zda to uvidíte tady. A i potom. . . no, budoucnost se vždy mění. Pokud bychom neměli možnost volby, v životě by nebyla žádná pointa."
"Uvidíme teď," řekla jsem uštěpačně, "to je druh cikánské odpovědi, kterou jsem čekala."
"Romové," opravila "Ne Cikáni". Přes moji zlobu, pořád se zdála být v dobré náladě. Pohodový postoje se musí dědit v rodině. "Chceš karty, nebo ne?"
Chci? Měla pravdu v jedné věci - budoucnost se bude vyvíjet i bez toho, jestli ji uvidím v kartách. A i když karty ukáže, asi to stejně pochopím až potom.
"Dobře," řekla jsem. "Jen tak pro legraci. Myslím, že naposledy to bylo jen štěstí v hádání."
Rhonda obrátila oči v sloup, ale nic neřekla a začala míchat tarotové karty. Udělala to s takovou přesností, že se karty zdály, že se pohybují sami. Když se konečně zastavila, podala mi je. Sejmula jsem a ona je zas složila dohromady.
"Předtím jsme měli tři karty," řekla. "Máme nějaký čas navíc, pokud budeš chtít. Zkusíme pět?"
"Čím více, tím větší je pravděpodobnost, že ti něco dokážu vysvětlit."
"Pokud v ně nevěříš, pak by to neměl být problém."
"Dobrá, tedy. Pět."
Narovnala se, oči pečlivě analyzovala. Dvě z karet vyšly vzhůru nohama. Nebrala jsem to jako dobré znamení. Minule jsem se naučila, že to nebyly šťastné karty. . . No, ne tak šťastné.
První z nich byla se dvěmi poháry, které ukazovaly muže a ženu dohromady v travnatém-květinovém místě, zatímco slunce svítilo nad nimi. Samozřejmě, to bylo obráceně.
"Poháry jsou vázány na emoce," Rhonda vysvětlila. "Dva poháry ukazují spojení, dokonalou lásku a kvetoucí radostné pocity. Ale protože je to obrácené -"
"Víš co?" Přerušila jsem ji. "Myslím, že tuhle chápu. Můžeš ji přeskočit. Mám dobrou představu, co to znamená." Na této kartě jsem mohla být já s Dimitrijem, šálek prázdný a plný trápení. .. . Opravdu jsem nechtěla slyšet,jak Rhonda říká, co mi už roztrhalo srdce.
Šla tedy k další: Královna mečů, vzhůru nohama.
"Karty takhle odkazují na konkrétní lidi," Rhonda řekla. Královna mečů vypadala velmi panovačná, s kaštanovými vlasy a stříbrnými šaty. "Královna mečů je chytrá. Daří se jí, může přelstít své nepřátele a je ctižádostivá."
Povzdechla jsem si. "Ale vzhůru nohama..."
"Vzhůru nohama," řekla Rhonda, "Všechny tyto vlastnosti jsou obrácené. Ona je pořád chytrá, stále se snaží dostat svou cestu... Ale ona to dělá přes neupřímné způsoby. Existuje mnoho nepřátel a lží. Řekla bych, že jsi nepřítel."
"Jo," řekla jsem s pohledem upřeným na korunu. "Myslím, že mohu hádat, kdo to je. Jen jí říkám pokrytecká mrcha."
Rhonda nekomentovala a přešla na další. Čelila zase něčemu zlověstnému, a já si přála, aby to nebyla pravda. Měla spoustu mečů uvízlých v zemi a svázanou ženu a někoho se svázanýma očima. Osm z mečů.
"Ale no tak," zvolala jsem. "Co je to se mnou a mečemi? Posledně jsem je měla taky." Na ní bylo, že žena plakala a ve zdi byli meče.
"To bylo devět mečů," nesouhlasila. "Mohlo by to být vždy horší."
"Tomu se těžko věří."
Pozvedla kupičku karet, nakonec vytáhla jednu kartu. Deset mečů. "Tohle je horší." Byl na ní mrtvý muž ležící na zemi s mečemi skrz něho.
"Přímý úder," řekla jsem. Ambrose se zasmál vedle mě. "Co devět znamená?"
"Devět je v pasti. Nelze se dostat ven ze situace. To může také znamenat, pomluvy nebo obvinění. Vyzývající k útěku." Podívala jsem se zpět na královnu, myslela, co jsem řekla v místnosti Rady. To určitě bylo obvinění. A v pasti? No, existuje vždy možnost nadoživotí papírovat. . .
Povzdechla jsem si. "Dobře, co je další?" Šest mečů. Měla spoustu lidí v lodi, veslovali nad měsícem zalitou vodou.
"Cesta," řekla.
"Zrovna jsem na cestě. Několika z nich." Zadívala jsem se na ní podezřele. "Člověče, není to jako jakási duchovní cesta?"
Ambrose se znovu zasmál. "Rose, kéž by sis nechávala číst budoucnost každý den."
Rhonda si ho nevšímala. "Kdyby to bylo v pohárech, možná. Ale meče jsou hmatatelný. Akce. Pravda, venku-a-o cestě."
Kde na Zemi bych šla? To znamená, že půjdu na akademii, jak Taťána navrhla? Nebo bylo možné, že přes všechny mé porušené pravidla a nazývání Její královské výsosti děvkou, bych po všem mohla dostat přidělení? Někoho od soudu?
"Mohla bys někoho hledat. Může to být fyzická cesta v kombinaci s duchovní cestou," řekla, což znělo celkem tak, že byla zmatená. "Ta poslední..." Její obočí vyletělo zamračeně nahoru nad pátou kartou. "Je pro mě skrytá."
Nakoukla jsem na ni. "Stránka z pohárů. Zdá se, že je do jisté míry zřejmý. Je to strana s, ehm, poháry."
"Obvykle mám jasnou vizi.... Karty mluví ke mně, jak se připojit. Tahle není jasná."
"Pouze věc, která není jasná, zda je to holka nebo kluk." Osoba na kartě vypadala mladá, ale měla vlasy a hermafroditní tvář, že se pohlaví nedalo určit. Modré punčochy a tuniky nepomohly, ale slunečné oblasti v pozadí vypadaly slibně.
"To může být jeden nebo druhý," řekla Rhonda. "Je to nejnižší hodnost karet, které představují lidé v každém obleku: Král, královna, rytíř, a pak Stránka. Kdo je stránka, je to něco důvěryhodného a způsobujícího. Optimistický. Mohlo by to znamenat, někoho, kdo jede na cestu s tebou - nebo možná důvod cesty."
Jakýkoliv optimismus nebo pravda, kterou jsem v kartách měla, s tím do značné míry zmizely. Vzhledem k tomu, že právě řekla asi sto věcí, co by to mohlo být, jsem se opravdu považovala za autoritativní. Obvykle si všimla mojí skepse, ale její pozornost byla ještě na kartě, když se zamračila.
"Ale já prostě nemůžu říct.... Je kolem něj mrak. Proč? To nedává smysl."
Něco z jejího zmatku mě zamrazilo v zádech. Vždycky jsem si říkala,že byla falešná, ale pokud to všechno byla pravda. . . No, proč by nedokázala přečíst Stránku? Nejednala moc přesvědčivě, pokud tato poslední karta dělala svou otázku sama. Myslela jsem, že tam byla nějaká mystická síla,která jí blokovala, kvůli mému postoji.
S povzdechem se podívala na poslední. "Omlouvám se, že je to vše, co mohu říct. Pomohla jsem ti?"
Zkoumala jsem karty. Zármutek. Nepřítel. Obvinění. Uvěznění. Cesta. "Některé z nich mi říkají, co už vím. Zbytek mi zanechává další otázky."
Usmála se vědomě. "To je tak, jak to obvykle je."
Poděkovala jsem jí za čtení, tajně ráda, že jsem za to nemusela platit. Ambrose mě vyprovodil ven a já jsem se snažila setřást náladu, kterou do mě vpustila budoucností Rhonda, protože i bez hloupých karet jsem měla ve svém životě dost problémů.
"Budeš v pořádku?" zeptal se, když jsme konečně vyšli ven. Slunce bylo nahoře. Královský dvůr by měl jít brzy spát, ukončit tento bouřlivý den. "Já... Já bych tě tam nevodil, kdybych věděl, jak moc tě to rozruší."
"Ne, ne," řekla jsem. "Není to kartami. Ne tak docela. Děje se tu spoustu jiných věcí... Takové, které bys měl asi vědět."
Nechtělo se mi to moc říkat, ale jako dhampýr, měl právo slyšet o tom, co se stalo. Jeho obličej byl dokonale klidný, ještě jak jsem mluvila, s výjimkou jeho tmavě hnědých očí, které rozšiřovaly, zatímco příběh postupoval.
"Tady je nějaký omyl," řekl nakonec. "To by neudělali. Neudělali by to šestnáctiletým."
"Jo, no, taky jsem si to myslela, ale oni byli zřejmě natolik závažný, že mě vyhodili, když jsem, um, to zpochybnila."
"Dovedu si představit tvoje 'zpochybnění'. To vše udělá, že z dhampýrů bude více strážců... Pokud samozřejmě je, že mladí díky tomu jsou otevřenější k vymývání mozků."
"Pro tebe citlivá oblast, co?" Zeptala jsem se. Koneckonců, i on byl strážce.
Zavrtěl hlavou. "Zůstat v této společnosti, bylo téměř nemožné pro mě. Pokud se kterýkoli z těchto dětí rozhodnete odstoupit, nebudou mít mocné přátele jako já. Budou vyděděnci. To je všechno, co to způsobí. Buď odrovnat teenagery nebo je odříznout od vlastních lidí."
Přemýšlela jsem, jak mocné přátele musel mít, když sotva vypustil kořeny. "No, královská děvka se o to nestará."
Přemýšlel, ale najednou se v jeho očích objevil zlostný pohled. "Neříkej jí tak," varoval pohledem. "To není její vina."
Ou. Překvapení. Skoro nikdy jsem neviděla sexy, charismatického Ambrose být cokoliv, než přátelský. "Samozřejmě že je to její chyba! Ona je nejvyšším vládcem Morojů, pamatuješ?"
Jeho zamračení se prohloubilo. "Rada hlasovala taky. Ne ona samotná."
"Jo, ale hlasovala ve prospěch této vyhlášce. Ona rozhoupala hlasy."
"Musí být nějaký důvod. Ty ji neznáš tak jako já. Ona by nechtěla tyhle věci."
Začala jsem se ptát, jestli se nepominul, ale zarazila se, když jsem si vzpomněla na jeho vztah s královnou. Z těchto romantických historkách se mi dělalo špatně od žaludku, ale pokud by byly pravdivé, mohl o ní mít legitimní starosti. Také jsem se rozhodla, že bylo asi nejlepší, že jsem ji neznala, jako on. Kousance na krku ukázaly nějaké intimní činnosti.
"Ať se děje mezi vámi cokoliv, je to vaše věc," řekla jsem mu klidně, "ale použila na tebe trik, aby sis myslel, že je někdo, kdo není. Udělala mi to taky a já ji na to skočila. Je to všechno podvod."
"Já tomu nevěřím," řekl, stále ještě kamenně stál. "Jako královna má nejrůznější těžké situace. Musí v tom být víc, než jen ta vyhláška, jsem si jistý."
"Jako královna," řekla jsem, imitujícím tónem,"by měla mít možnost -"
Moje slova spadla, jak se ozval hlas v mé hlavě. Lissin. Rose, budeš to chtít vidět. Ale musíš mi slíbit, že nezpůsobíš žádné potíže.Lissa vyhrkla, spolu s pocitem naléhavosti.
Ambrose se přesunul do obav. "Jsi v pořádku?"
"Já - jo. Lissa mě potřebuje." Povzdechla jsem si. "Podívej, já se nechci hádat, jo? Samozřejmě, každý jsme dostal jiný pohled na situaci... Ale myslím, že jsme se oba shodli na stejném klíčovém bodu."
"Že děti by neměly být odeslány na smrt? Ano,na tom se můžeme shodnout." Usmál se nejistě jsme se na mě a hněv se mezi námi rozptýlil. "Promluvím s ní, Rose. Zjistím skutečný příběh a dám ti vědět, jo?"
"Dobře." Těžko se mi věřilo, že by dokázal něco z Taťány dostat, ale opět, v jejich vztahu toho může bát víc, než jsem si uvědomila. "Díky. Ráda jsem tě viděla."
"Já tebe taky. Teď jdi - jdi k Lisse."
Nepotřebovala jsem žádné další naléhání. Spolu s pocitem naléhavosti, od Lissy přišla další zpráva prostřednictvím pouta, který zrychlil můj krok: Jde o Dimitrije.