VA(5) 21. kapitola

Bylo toho více, co jsem Michailovi mohla říct, ale to můžu nechat na později. Nechtěla jsem ho dostat do potíží za to, co udělal a nechala se vyvést strážci ven. Jak jsme se objevili venku, viděla jsem červenající oblohu na východě. Slunce už bylo skoro nahoře, pro nás půlnoc. Stručně jsem se koukla do Lissiny mysli,přečetla, že Hodina mrtvých nakonec skončila a ona byla na cestě zpátky do svého pokoje - strachovala se o mě a pořád byla naštvaná, že se Christian ukázal s Miou.
Sledovala jsem Lissu krátce a zajímala se, jestli spánek může zmírnit utrpení, které Dimitrij zanechal v mém srdci. Pravděpodobně ne. Přesto jsem poděkovala Michailovi za jeho pomoc a riziko, které podstoupil. On jen přikývl, jako mu nemám za co děkovat. To bylo přesně to, co on by si přál, abych udělala pro něj, pokud by naše role byly obrácené a paní Karpová byla za mřížemi.
Na posteli jsem upadla do těžkého spánku, ale mé sny byly neklidné. Znovu a znovu, jsem slyšela Dimitrije, jak říká, že už mě nemůže milovat. Bilo to do mě znova a znova, rozbíjelo mé srdce na kousíčky. Na najednou jsem cítila něco víc, než jen bušení ve snu. Slyšela jsem skutečné bití. Někdo bušil na mé dveře a tak jsem se pomalu vyvlekla z mých strašných snů.
Se zakalenýma očima jsem se dívala do dveří a našla Adriana. Scéna byla téměř stejná, jako když mě přišel pozvat na Hodinu mrtvých. Jen tentokrát jeho tvář byla mnohem pochmurnější. Na vteřinu jsem si myslela, že slyšel o mé návštěvě Dimitrije. Nebo se možná dostal do mnohem větších potíží, než jsem si uvědomila, protože proplížil polovinu svých přátel na tajný pohřeb.
"Adriane... Je pro tebe brzy...." Pohlédla jsem na hodiny, zjistila, že jsem skutečně spala dlouho.
"Po všem moc brzy ne," potvrdil, stále tvářící se vážně. "Děje se spousta věcí. Musel jsem přijít říct novinky, než by jsi je slyšela někde jinde."
"Co je nového?"
"Verdikt rady. Nakonec prošel, teď bude následovat velká debata. Ta, na kterou půjdeš."
"Počkej. Udělali to?" Je třeba připomenout, co Michail říkal, že Rada má velký utajený problém. Kdyby to bylo hotové, pak by mohla přejít na něco jiného - třeba jako oficiálně Dimitrije prohlásit znovu za dhampýra. "To je skvělá zpráva." A pokud to opravdu bylo spojené s tím, že jsem Taťáně musela popsat své schopnosti. . . No, byla tam opravdu šance, že bych mohla být jmenována Lissiným strážcem? Mohlo by to královně opravdu projít? Včera v noci se chovala dost přátelsky.
Adrian na mě pohlížel tak, co jsem od něj ještě nikdy neviděla: Lítost. "Ty o tom nic nevíš, co?"
"Nevím o čem?"
"Rose..." Něžně mi položil ruku na rameno. "Rada pouze vyhlásila snížení věku u strážců na šestnáct let. Dhampýři budou absolvent ve druhákách a pak půjdou ven dělat svou práci."
"Co?" Určitě jsem neslyšela dobře.
"Víš, jak zpanikařili, že není dostatečná ochrana a nemají dostatek strážců, že jo?" Vzdychl. "To je jejich řešení, jak zvýšit vaše čísla."
"Ale oni jsou moc mladý!" Vykřikla jsem. "Jak může někdo myslet, že šestnáctiletí jsou připraveni vyrazit do boje?"
"No," řekl Adrian, "protože ty jsi svědčila, že jsou."
Moje pusa klesla, všechno kolem mě se zmrazilo. Ty jsi svědčila, že jsou. . . Ne, to nemohlo být možné.
Adrian mi jemně šťouchl do paže a snažil se vytřepat mě z otupělosti. "No tak, oni jsou pořád nerozhodní. Udělali oznámení na veřejném zasedání, a někteří lidé jsou.. . trochu naštvaní."
"Jo, já taky." Nepotřeboval mi to říkat dvakrát. Okamžitě jsem tomu rozuměla a pak si uvědomila, že jsem v pyžamu. Rychle jsem se převlékla a učesala si vlasy, přesto jsem jen stěží mohla uvěřit tomu, co právě řekl. Má příprava trvala pouze pět minut a pak jsme byli venku ze dveří. Adrian nebyl příliš sportovní typ, ale stále držel docela dobré tempo, jak jsme se vydali směrem k Radě.
"Jak se to stalo?" Zeptala jsem se. "Neznamená opravdu, že... Že to, co jsem řekla hrálo roli?" Moje slova požadovala odpověď, ale nechtěla jsem ji slyšet.
Zapálil si cigaretu bez zastavení a já jsem se neobtěžovala s káráním. "Patrně to z toho udělalo žhavé téma. Bylo to docela blízko hlasování. Lidí snažící se o to věděli, že potřebují prokázat mnoho důkazů, aby vyhráli. Jsi jejich hlavní výhra: Dhampýrský teenager odešel zabíjet Strigoje a právě dlouho před maturitou."
"Ne tak dlouho," zamumlala jsem, můj vztek se rozlítil. Šestnáct? To jako vážně? Bylo to absurdní. Ze skutečnosti, že jsem nevědomky posloužila k podpoře této vyhlášky se mi udělalo blbě od žaludku. Já je byla blázen, když jsem si myslela, že všichni ignorovali moje porušení pravidla a prostě mě začali chválit. Využili mě. Taťána mě využila.
Když jsme došli na místo, v sále obrovský chaos, jak Adrian naznačoval. Pravda, nestrávila jsem moc času na těchto schůzích, ale byla jsem si jistá, že lidé stojící všude kolem a křičící na sebe nebylo normální. Hlasatel rady pravděpodobně obvykle nijak nekřičel kolem sebe chraplavě a nesnažil se vnést řád do davu.
Sama Taťána byla naprosto klidná, sedící trpělivě v jejím trůně v centru stolu, stejně jak etiketa Rady diktovala. Vypadala velmi spokojená sama se sebou. Zbytek jejích kolegů ztratilo veškerý smysl pro slušnost a byli na nohou jako publikum, dohadovali se mezi sebou nebo připraveni na sebe skočit. Zírala jsem v úžasu, nevěděla, co dělat, aby se všichni uklidnili.
"Kdo hlasoval pro?" Zeptala jsem se.
Adrian studoval členy Rady a vypočítával je na prstech. "Szelsky, Ozera, Badica, Daškov, Conta, a Drozdov. Oni byli proti."
"Ozera?" Zeptala jsem se překvapeně. Neznala jsem princeznu Ozerovou - Evette - moc dobře, ale vždycky se mi zdála docela tuhá a nepříjemná. Měla jsem k ní novou úctu.
Adrian kývl k místu, kde Taša zuřivě řešila něco s velkou skupinou lidí, očí blikající a divoce mávající rukama. "Evette byla přesvědčena některým ze svých rodinných příslušníků."
To se mi na chvíli vrátilo úsměv taky, ale jen na chvíli. Bylo dobré, že Taša a Christian byli znovu uznáni mezi svůj klan, ale náš problém byl stále naživu a kopal. Mohla jsem si odvodit zbytek jmen.
"Takže... Princ Ivaškov hlasoval pro to," řekla jsem. Adrian pokrčil rameny,jako omluvu pro svou rodinu. "Lazar, Zeklos, Tarus, a Voda." Že rodina Voda hlasovalo pro extra ochranu nebylo úplně překvapení, vzhledem k nedávné porážce jednoho z jejich členů. Priscilla ještě dosud nebyla ve svém hrobě a nový princ Voda, Alexander,se zdál,že zjevně nevěděl, co dělat s jeho náhlým povýšením.
Dala jsem Adrianovi ostrý pohled. "To je pět a šest. Aha." Svitlo mi náhle. "Do prdele. Královský tie-breaker."
Hlasovací Morojský systém byl zřízen z dvanácti členů, jeden za každou rodinu, a pak ten, kdo vládnul-král nebo královna. Pravda, to tedy znamenalo,že jedna rodina má dva hlasy, protože monarcha zřídka hlasovala proti jeho nebo její vlastní rodině. Bylo známo, že se to stalo. Bez ohledu na to, systém třinácti hlasů by měl předcházet hádky. S výjimkou. . . Nedávný problém se vyvíjel. V radě už nebyli žádní Dragomirové, což znamená, že k neshodám by mohlo dojít. V tomto vzácném případě, Morojské právo diktovalo, že hlasování vládce má extra váhu. Slyšela jsem, že to vždy bylo kontroverzní a přesto současně tam toho nebylo moc proto, co udělat. Vazby v Radě by znamenaly, že by se nikdy nic nevyřešilo a protože monarchové byli zvoleni, mnozí věřili, že budou jednat v nejlepším zájmu Morojů.
"Taťána byla šestá," řekla jsem. "A její rozhodnutí to rozhoupalo." Rozhlédla jsem se a viděla trochu vztek na tvářích těch, od rodin, kteří hlasovali proti této vyhlášce. Zdá se, že ne všichni věřili, že Taťána jedná v nejlepším zájmu Morojů.
Lissina přítomnost mi zpívala přes pouto,takže její příchod o několik okamžiků později nebylo žádné překvapení. Novinky se šířily rychle, ale ona ještě netušila jemné detaily. Adrian a já jsme na ni mávli. Byla stejně vyjevená jako jsme byli my.
"Jak to můžou udělat?" zeptala se.
"Vzhledem k tomu, že se příliš bojí, že je někdo může naučit se bránit. Tašina skupina začíná být příliš hlasitá."
Lissa zavrtěla hlavou. "Ne, ne jenom to. Chci říct, proč vůbec zasedají? Měli by jsme smutnit po tom,co se stalo v minulých dnech - veřejně. Celý Soud, nikoli jen nějaká tajemná jeho část. Jeden člen Rady i zemřel! Nemohou počkat na pohřeb?" V jejím vnitřním zraku jsem viděla obrázky z té strašlivé noci, kde Priscilla zemřela přímo před očima Lissy.
"Ale byla snadno nahraditelná," nový hlas. Christian se k nám připojil. Lissa vzala pár kroků od něj, stále naštvaná kvůli Mie. "A vlastně, je to ten správný čas. Lidem, kteří to chtěli, vyskočila jejich příležitost. Pokaždé, když je tu velký boj se Strigoji, všichni zpanikaří. Strach tím poslal na palubu hodně lidí. A pokud některý z členů Rady byl nerozhodnutý před tím, bitva ho zřejmě k tomu dotlačila."
To byly docela rozumné důvody od Christiana a Lissa byla ohromena, přes její ustaraný city k němu právě teď. Hlasateli Rady se konečně podařilo, aby jeho hlas byl slyšet nad výkřiky z publika. Přemýšlela jsem, jestli by se skupina uklidnila, pokud by na ně Taťána sama začala řvát, aby byli zticha. Ale ne. To bylo pravděpodobně pod její důstojnost. Pořád seděla klidně, stejně, jako by se nic neobvyklého ani nedělo.
Nicméně, trvalo několik vteřin než se každý usadil a zabral svá místa. Mí přátelé a já jsme rychle popadli první, které se nám podařilo najít. Díky dosaženému klidu, se unavený hlasatel připlížil na podlahu u královny.
Usmívající se velkolepě na lidi, oslovila je v jejím nejvíce velitelským hlasem. "Chtěli bychom poděkovat všem za dnešní účast a vyjádření svých... Názorů. Vím, že někteří si stále nejste jisti o tomto rozhodnutí, ale Morojský zákon byl následoval zde - zákon, které jsou již starý století. Budeme mít další sezení a brzy si poslechneme, co musíte říct-spořádaně." Něco mi řeklo, že to bylo jen prázdné gesto. Lidé mohou mluvit vše, co chtěli a ona je nechtěla poslouchat. "Toto rozhodnutí - tento verdikt - bude prospěch pro Moroje. Naši strážci jsou již tak vynikající." Blahosklonně kývla směrem k obřadním strážcům stojící podél zdi místnosti. Měli typicky neutrální tváře, ale hádala jsem, že stejně jako já, pravděpodobně chtěli zmlátit polovinu Rady. "Oni jsou ve skutečnosti tak vynikající, že dokážou vycvičit své studenty, aby byli připraveni k naší obraně v raném věku. Pro nás všechny to bude bezpečnější od tragédie, jako ta, ke které došlo v poslední době."
Sklonila hlavu v tom momentu, což musela být hra na truchlící. Připomněla jsem si včera v noci, jak se zadusila nad Priscillou. Bylo tomu tak? Hodila se smrt její nejlepší přítelkyně, aby prosadila její vlastní věc. Jistě. . . jistě, nebyla chladná.
Královna zvedla hlavu a pokračovala. "A znovu jsme rádi, že budeme moct naslouchat vaše názory, i když naše vlastní zákony tuto záležitost řeší. Další zasedání bude muset počkat až do přiměřeného období smutku,které k nám nešťastně přišlo."
Její tón a řeč těla znamenala, že to byl opravdu konec diskuse. Poté, drzý hlas náhle zlomil ticho v místnosti.
Můj hlas.
"No, já bych chtěla zaregistrování mého názoru nyní."
Uvnitř mé hlavy Lissa křičela: Sedni si, sedni si!Ale já už byla na nohou, směrem ke stolu Rady. Zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti, který by na mě nechal upozornění, ale ne, aby mě strážci napadli. A oh, všimli si mě. Hlasatel zrudl jasně červenou na moje porušení pravidla.
"Ty nejsi v souladu a v rozporu se všemi protokoly Rady! Hned se posaď, nebo budeš vyvedena." Pohlédl na strážce, jako by čekal, že mě přijdou napadnout hned. Žádný z nich se nehnul. Buď mě nevnímali jako hrozbu nebo byli zvědaví, co jsem chtěla dělat. To by mě taky zajímalo.
S malým gestem ruky, Taťána mávla na hlasatele."Troufám si říct, že už bylo tolik porušení protokolu, že dnes ještě jeden incident nebude mít význam." Upřela se na mě s milým úsměvem, který měl zřejmě v úmyslu ukázat, jaké jsme byly kamarádky. "Kromě toho, Strážkyně Hathawayová je jednou z našich nejcennějších prostředků. Já jsem vždy zvědavá, co na to řekne."
Byla to pravda? Čas to zjistit. Moje slova byla určena radě.
"Tato věc, kterou jste právě řešili, je zcela a naprosto šílená." Na mé straně byl obrovský úspěch, že jsem nepoužila žádné nadávky, protože jsem zrovna pomyslela na nějaké, které by to vyjádřily výstižněji. Kdo říkal, že jsem nerozuměla etiketě Rady? "Jak může každý z vás sedět tam a myslet si, že je v pořádku zaslat šestnáct-let-staré riskovat své životy?"
"Jde pouze o rozdíl dvou let," řekl princ Tarus. "Není to, jako bychom posílali deset-let-staré."
"Dva roky jsou hodně." Myslela jsem na chvíli, kdy mi šestnáct. Co se stalo v těch dvou letech? Já utekla s Lissou, sledovala přátele umírat, cestovala po celém světě, zamilovala se. . . . "Můžete žít celý život ve dvou letech. A pokud chcete, abychom se udrželi v přední linii - což většina z nás ochotně dělá, když absolvuje - pak nám dlužíte ty dva roky."
Tentokrát jsem se ohlédla na publikum. Reakce byly smíšené. Někteří se mnou jednoznačně souhlasili a přikývli. Někteří vypadali, jako by nic na světě nemohlo změnit jejich myšlení o této vyhlášce. Jiní se nesetkali s mýma očima. . . . že bych je rozhoupala? Nemohli se rozhodnout? V rozpacích nad vlastním sobectvím? Mohou být klíče.
"Věřte mi, já bych rád viděl,jak vaši lidé mají své mládí." To mluvil Nathan Ivaškov. "Ale teď, to není volba, kterou máme. Strigojové nás svírají. My ztrácíme více Morojů a strážců každý den. Získávání dalších bojovníků to zastaví a opravdu, potřebujeme dovednosti strážců a přestat ztrácet čas čekáním. Tento plán bude chránit oběnaše rady."
"Bude nás to zabíjet rychleji!" Řekla jsem. Uvědomila si, že bych mohla začít křičet, kdybych ztratila kontrolu, tak jsem se zhluboka nadechla, než se to stalo. "Nebudou připraveni. Nebudou mít všechny dovednosti, které potřebují."
A to byl čas, kdy se Taťána stala pánem hry. "Přesto tvoje vlastní doznání bylo, že jsi jistě byla připravena v mladém věku. Zabila jsi víc Strigojů před tvými osmnáctinami, než někteří strážci zabijí za celý svůj život."
Dala jsem jí pohled zúžených očí. "Já," řekla jsem chladně, "měla výborného učitele. Kterého máte v současnosti pod zámkem. Chcete-li mluvit o mrháním zkušeností, pak se podívejte do svého vlastního vězení."
Došlo k mírnému mumlání v publiku a Taťániny kamarádi se tvářili trochu chladně. "To není problém, který řešíme dnes. Zvyšování naší ochrany. Věřím, že jste se dokonce vyjádřila v minulosti, že řady strážci mají malá čísla." Moje vlastní slova z poslední noci na mě hodila. "Musí být vyplněna. Vy - a mnoho z vašich společníků - jste prokázali schopnost je doplnit."
"Byli jsme výjimky!" Bylo to sobecký, ale to byla pravda. "Ne všichni nováčci dosáhli této úrovni."
Nebezpečné záblesk se objevil v jejích očích a její hlas zněl znovu hedvábně. "No, pak, možná potřebujeme více vynikající organizaci školení. Možná bychom tě měli poslat do svatého Vladimíra, nebo nějaké jiné akademie, takže můžeš zlepšit své mladé kolegy ve vzdělávání. Já to chápu tak, že tvůj budoucí úkol bude trvale správní zde u soudu. Pokud by jsi chtěla napomoci tomu, aby tato nová vyhláška byla úspěšná, můžeme změnit tvůj úkol a budeš jejich učitel. To by mohlo urychlit návrat úkol pro bodyguarda."
Dala jsem jí nebezpečný úsměv. "Přestaňte," Varovala jsem, "Nesnažte se mi hrozit, uplácet mě nebo vydírat. Nikdy. Nebudou se vám líbit následky."
To by mohlo zajít příliš daleko. Lidé v publiku si vyměňovaly polekaný pohledy. Některé jejich výrazy byly znechuceny, jako by ode mě nemohli očekávat nic lepšího. Poznala jsem pár těch Morojů. Zaslechla jsem je hovořit o mým vztahu s Adrianem a jak královnu nenávidím. Také jsem měla podezření na řadu Královských,kteří z včerejší ceremonie byli i zde. Oni viděli Taťánu, jak mě vedla ven a není pochyb, že můj výbuch a dnešní nevraživost byl druh pomsty.
Morojové nebyli jediní, kdo reagoval. Bez ohledu na to, zda sdíleli mé názory, pár strážců vykročilo vpřed. Postarala jsem se,abych zůstala přesně tam, kde jsem byla, a to spolu s Taťániným nedostatkem strachu jsem se udržela na místě.
"Jsme dostat unavení z tohoto rozhovoru," Taťána řekla, přešla na královské my. "Můžete mluvit - a to řádným způsobem - když bude naše další setkání a říkat vaše komentáře. Prozatím, ať se ti to líbí nebo ne, toto usnesení prošlo. Je to zákon."
Ona ti umožňuje ustoupit!Lissin hlas byl zpět v mé hlavě. Vycouvej z tohoto před tím,než něco uděláš, co ti přinese reálné potíže. Argumentuj později.
Bylo to ironické, protože jsem byla na pokraji exploze a chtěla nechat svá slova vypustit ven. Lissina slova mě zastavila - ale ne pro jejich obsah. Byla to Lissa sama. Když Adrian a já jsme diskutovali o výsledkách, poznamenala jsem jeden kus vadné logiky.
"Nebylo to spravedlivé hlasování," prohlásila jsem. "Nebylo to zákonní."
"Vy jste právník, slečno Hathawayová?" Královna se bavila, a její nápad mého strážcovství byl očividný nedostatek respektu. "Jestli máš na mysli, že hlasování monarchy má větší váhu než jiní z Rady, pak tě můžeme ujistit, že toto je Morojské právo již po staletích." Podívala se přitom na členy Rady, z nichž žádný nevznesl protest. Dokonce i ti, kteří hlasovali proti ní nemohli najít chybu.
"Jo, ale celá rada nehlasovala," řekla jsem. "Měli jste prázdné místo v Radě pro posledních několik let - ale už ne." Otočila jsem se a ukázala na své přátele, kde seděli. "Vasilisa Dragomirová je osmnáctiletá a to jí dává naplnit její místo v Radě." Ve všem tom chaosu se jejím narozeninám nevěnovala pozornost,ani ode mě.
Oči v místnosti zapluly k Lisse - něco, co se jí nelíbilo. Lissa byla však zvyklá být ve veřejném oku. Věděla, co se očekávalo od královského, jak se dívat a nosit se. Takže spíše než se hrbila, posadila se rovně a zadívala se vpřed chladně s nádherným vzhledem, který říkal, že ona by mohla jít až k tomuto stolu právě teď a vyžadovat své místo. Ať už to byl nádherný postoj sám nebo možná trochu charisma ducha, bylo téměř nemožné, odvrátit od ní pohled. Její krása má své obvyklé světelné kvality, a po místnosti se v mnoha tváří objevila stejná úcta k ní, kterou jsem pozorovala kolem soudu. Dimitrijova přeměna byla ještě záhadou, ale ti, kteří tomu věřili o ní mluvili jako o svaté. Začínala být v očích ostatních vidět,kvůli jejímu příjmení a tajemným silám - a teď moc, jak obnovit Strigoje.
Arogantně jsem se podívala na Taťánu. "Není osmnáct právně pro věk hlasování?" Šach mat, děvko.
"Ano," řekla vesele. "Pokud Dragomirovi jsou usnášeníschopní."
Neřekla bych, že se mé senzační vítězství rozbil na tom místě, ale určitě jsem ztratila trochu ze svého lesku. "Co?"
"Usnášeníschopní. Podle zákona Rady, musí mít rodinu. Ona nemá. Ona je jediná."
Zírala jsem nevěřícně. "Co, vy říkáte, že musí mít dítě,aby mohla volit?"
Taťána se ušklíbla. "Teď ne, samozřejmě. Jednoho dne, jsem si jistá. Pro rodinu, aby hlasovala, musí mít nejméně dva členy, z nichž jeden musí být starší osmnácti let. Je to Morojské právo - opět, právo, která bylo v knize po staletí."
Několik lidí si vyměnilo zmatený a překvapený výrazy. Bylo jasné, že mnozí z nich nejsou s tímto zákonem obeznámeni. Samozřejmě, že k této situaci - královská linie snížena na jednu osobu - nedošlo nikdy v naší historii.
"Je to pravda," řekla Ariana Szelská neochotně. "Četla jsem to."
Dobře, moje úchvatné vítězství bylo v troskách. Rodina Szelských byla jedna, které jsem věřila, a Ariana byla starší sestra chlapa,kterého moje máma chránila. Ariana byla docela knižní typ člověka, a když jsem viděla, jak hlasovala proti změně věku strážců, zdálo se nepravděpodobné, že by nabídla tento důkaz, kdyby to nebylo pravda.
S malou municí jsem se uchýlila ke svým starým zálohám.
"To," řekla jsem Taťáně, "je nejvíce zasrané právo, jaké jsem kdy slyšela."
To byla poslední kapka. Publiko vypuklo v šoku klábosení a Taťána se vzdala jakéhokoliv předstírání o našem přátelství. Dala všechny příkazy, které předtím chtěl dát hlasatel.
"Vyveďte ji!" vykřikla Taťána. I s rychle rostoucím hlukem, její hlas zněl jasně přes místnost. "Nebudeme tolerovat tento druh vulgárního chování!"
Strážci u mě byli ve vteřině. Upřímně řečeno, s tím, jak často jsem byla odvlečena z míst v poslední době, na tom bylo něco pohodlně známého. Nechtěla jsem bojovat se strážci, když mě vedli ke dveřím, ale také mě nenechali bez pár slov na rozloučenou.
"Dal by se změnit zákon usnášeníschopné, pokud bys chtěla, mohla bys ty pokrytecká děvko!" Křikla jsem zpátky. "Zkroutila jsi zákon, protože jsi sobecká a vystrašená, děláš největší chybu svého života. Budeš toho litovat! Počkej a uvidíš - budeš si přát, abys to nikdy nedělala!"
Nevím, jestli někdo slyšel mou tirádu, neboť do té doby, byl sál zpět v chaosu, jako bylo, když jsem vstoupili. Strážci - tři z nich - mě nepustili, dokud jsme nebyli venku. Jakmile mě pustili, všichni kolem mě na chvíli nemotorně stáli.
"Co teď?" Zeptala jsem se. Snažila jsem se udržet hněv z mého hlasu. Měla jsem ještě vztek a ten lezl napovrch, ale to nebyla chyba těchto chlapů. "Zavřete mě?" Vidět, jak mě odvádějí zpět k Dimitrijovi by byla skoro odměna.
"Oni jen řekli, aby jsme tě vyvedli," zdůraznil jeden ze strážců. "Nikdo neřekl, co s tebou dělat po tom."
Další strážce, starý a prošedivělý, ale stále divoký, mi dal ironický pohled. "Vyvedl jsem tě ještě dřív, než tě stačili skutečně potrestat."
"Ne, že by tě nenašli,pokud by opravdu chtěli," dodal první strážce.
S tím se vrátili dovnitř, takže jsem byla zmatená a rozrušená. Moje tělo bylo ještě roztočené pro boj, a já jsem byla plná frustrací. Vždycky zkušená,že kdykoli jsem se tváří v tvář situaci, cítila jsem se bezmocná. Vše jsem křičela pro nic za nic. Já jsem ničeho nedosáhla.
"Rose?"
Přesunula jsem se z mé vířící emoce a vzhlédla k budově. Starší strážce nešel dovnitř a ještě stál ve dveřích. Jeho tvář byla klidná, ale myslela jsem, že jsem viděla záblesk v očích. "Za to to stojí," řekl mi, "já myslím, že jsi tam byla fantastická."
Necítila jsem se na úsměvy, ale mé rty mě zradily. "Díky," řekla jsem.
No, možná jsem dosáhla jedné věci.