VA(4) 28. kapitola

Lissa nemusela nic říkat,aby vyjádřila svoje zděšení.Pocity naprostého ohromení,které se do mě vlévaly,vypovídaly za vše.Měla jsem pro ni jediný důležitý pokyn.
K zemi!
Byla tak překvapená,že reagovala okamžitě.Padla na podlahu.Ten pohyb byl dost neohrabaný,ale alespoň se dostala z Reedova okamžitého dosahu a trochu i od okna.Přesto jí Reed stihl narazit do ramene a do hlavy,ale bolelo ji to jen trochu.Že něco trochu bolí,ovšem pro každou z nás představovalo něco jiného.Lissu sice párkrát v životě mučili,ale většina jejích bojů byla jen psychická.Nikdy se neocitla v zápasu jeden na jednoho.Když mnou někdo mrskne pro ti zdi,připadá mi to už normální,ale pro ni je i malý úder do hlavy něčím monumentálním.
Odplaz se pryč,přikázala jsem jí.Dostaň sr co nejdál od něj a od okna.Plaz se ke dveřím,jestli to půjde.
Lissa se začala plazit,ale byla příliš pomalá.Reed ji popadl za vlasy.Připadala jsem si,jako když si hrajeme po telefonu na tichou poštu.Pokyny,jak se postavit a jak reagovat,jsem jí dávala s takovým zpožděním,jako by se tlumočily přes pět lidí,než se dostanou k ní.Přála jsem si,abych mohla pohybovat jejím tělem jako loutkář,ale bohužel neovládám éter.
Bude to bolet,ale otoč se a prašť ho,jak nejvíc můžeš.
Opravdu to bolelo.Jak se pokoušela otočit,tahal ji za vlasy ještě bolestivěji.Ale zvládla to pozoruhodně dobře a začala Reeda mlátit.Její údery nebyly moc koordinované,ale překvapily ho natolik,že jí pustil vlasy a začal se bránit.Všimla jsem si,že ani on neumí bojovat.Byl sice silnější než ona,ale zjevně za sebou neměl žádný trénink,kde by ho učili základní údery a využití vlastní váhy.On se sem nepřišel poprat.Přišel jen,aby ji vyhodil z okna a rychle to skončil.
Utíkej,jestli můžeš.Utíkej!
Sebrala se ze země,ale ke dveřím se bohužel nedostala.Zacouvala dál do místnosti,až narazila zády do židle na kolečkách.
Zvedni ji.Prašť ho tou židlí.
To se ovšem snadněji řekne,než udělá.V mžiku byl u ní a znovu se ji pokoušel chytit a vytáhnout na nohy.Lissa se chytila židle a rozjela ji proti němu.Chtěla jsem,aby ji zvedla a bouchla ho s ní,ale to pro ni nebylo vůbec jednoduché.Nicméně se aspoň zvedla a židli strčila mezi sebe a jeho.Řekla jsem jí,aby do něj bušila židlí aspoň natolik,aby se dal na ústup.Trochu to šlo,jenže neměla takovou sílu,aby mu způsobila nějaké zranění.Mezitím jsem tak napůl očekávala,že se do rvačky přidá i Avery.Ve dvou by Lissu snadno přemohli.Koutkem Lissina oka jsem ale viděla,že Avery tam jen nehnutě sedí a dívá se rozostřeným a zamlženým zrakem.Fajn.Bylo to sice zvláštní,ale nic jsem nenamítala proti tomu,že se drží od té potyčky stranou.Lissa a Reed se zatím ocitli v patové situaci,z níž jsem ji musela dostat.Zatím se jen bráníš,řekla jsem jí.Musíš na něj zaútočit.Konečně se mi dostalo přímé odpovědi.Co?Nic takovýho nesvedu!Netuším jak!Ukážu ti to.Kopni ho-nejlépe mezi nohy.To srazí většinu kluků.
Beze slov jsem se pokoušela poslat jí ten pocit,naučit ji,jak správně napnout svaly a vykopnout.Obrnila se a odstrčila židli stranou,takže mezi ní a Reedem už nebylo vůbec nic.To ho překvapilo a na chvilku se vůbec nekryl.Lissa vykopla.Určené místo ovšem minula a zasáhla ho do kolene.To bylo skoro stejně dobré:Zapotácel se,jak ho noha zradila,a tak tak se stihl zachytit židle,aby měl aspoň nějakou oporu.Ta se rozjela,což mu moc nepomohlo.V tu chvíli už Lissa nepotřebovala žádné pobízení,aby se rozeběhla ke dveřím-až na to,že byly zatarasené.Právě vcházel Simon.Lissa i já jsme okamžitě pocítily úlevu.Strážce!Strážci představují bezpečí.Strážci nás chrání.Tenhle strážce ale bohužel chránil Avery a brzy se ukázalo,že jeho povinnosti se netýkají jen toho,aby ji ochránil před Strigoji.Napochodoval dovnitř,bez váhání Lissu popadl a neomaleně ji táhl zpátky k oknu.V tu chvíli jsem jí neměla co poradit.Dařilo se mi udílet rady,jak setřást nešikovného teenagera.Ale strážce?A ten nešikovný teenager už se vzpamatoval a spěchal k Simonovi,aby mu pomohl dokončit tu práci.

Použij nátlak!
To byl můj poslední zoufalý příkaz.Teď už bylo vše jen na Lisse.Alkohol,který předtím vypila,z ní sice už pomalu vyprchával,takže měla koordinovanější pohyby,ale pořád ještě ovlivňoval její schopnost ovládat éter.Mohla se té síly dotknout-ale ne moc.I při tom ovládnutí si počínala neohrabaně.Nicméně její odhodlání bylo silné.Natáhla tolik éteru,kolik jen zvládla,a přetavila ho v nátlak.Nic se nestalo.Pak jsem ucítila to zvláštní lechtání v hlavě.Nejdřív jsem si pomyslela,že Avery je zpátky ve hře,ale pak mi došlo,že spíš než by se někdo natahoval do mě,natahuje seskrze mě.Síla v Lisse vzrostla a já si okamžitě uvědomila,co se stalo.Oksana se pořád skrývala kdesi v pozadí a teď jí propůjčila svou sílu.Vedla ji přese mě do Lissy.Simon strnul a působilo to skoro až zábavně.Trhl sebou a začal se pohupovat zepředu dozadu,jak se připravoval skočit na Lissu a dokončit svůj smrtící úkol.Ale bylo to,jako by uvízl v želé.Lissa váhala a nehýbala se.Bála se,že by nátlak v tu chvíli povolil.Taky šlo o to,že Reed pod žádným nátlakem nebyl.Jenže to,co se stalo Simonovi,ho natolik vykolejilo,že nevěděl,jak má zareagovat.
!Nemůžete mě jen tak zabít!" vyhrkla Lissa. "Nemyslíte,že by se všichni začali vyptávat,kdyby našli pod oknem moje tělo?"
"Nevšimnou si toho," vypravil ze sebe strnule Simon.Bylo znát,že i mluvení ho stojí hodně úsilí. "Ne,když budeš vzkříšena.A jestli ne,pak to budou všichni považovat za tragickou nehodu."
Pomaličku se začínal vymaňovat z jejího nátlaku.Její schopnosti trochu zeslabovaly-jako by někde byla nějaká
proláklina,kudy ta síla uniká ven.Podezírala jsem Avery,že v tom má prsty,nebo byla možná Lissa psychicky unavená.Nebo možná obojí.Simonovi se rozlil po tváři spokojený výraz,udělal výpad vpřed a pak...
Znovu strnul...
Lissiným periferním viděním jsem zaregistrovala příjemnou zlatou auru.Otočila hlavu natolik,že jsem spatřila ve dveřích Adriana.Tvářil se tak šokovaně,že to bylo až komické,ale rychle se sebral a zaměřil se na Simona.Teď držel strážce na místě Adrianův nátlak.Lissa se přikrčila a snažila se dostat od toho prokletého otevřeného okna.
"Zadrž ho! vykřikla.
Adrian se zašklebil. "Nemůžu...Co to sakra je?Jako by tady byl ještě někdo..."
"Avery," oznámila Lissa a střelila pohledem po druhé dívce.Avery byla v tu chvíli bledá i na Morojku.Těžce dýchala a potila se čím dál víc.Bojovala proti Adrianovu nátlaku.Po několika vteřinách se Simon opět vymanil z vlivu nátlaku.Vrhl se na Lissu s Adrianem,ale jeho pohyby byly dost zpomalené.
Ty hajzle,pomyslela jsem si.
Co teď?Chtěla vědět Lissa.
Reed.Běž po Reedovi.Vyřaď ho.
Reed se během toho zápasu se Simonem ani nepohnul,jen to uhranutě sledoval.A když se pohnul,jeho pohyby byly zpomalené,stejně jako strážcovy.Přesto se ale vyřítil na Lissu.Simon se zjevně usnesl,že Adrian představuje větší hrozbu,a tak šel po něm.Nejvyšší čas zjistit,jestli tohle rozdělení práce bude fungovat.
A co Adrian?Zeptala se Lissa.
Musíme ho na chvilku nechat,aby to zvládl sám.Ty jdi po Reedovi.
Nakopni ho.
Co???
Přesto se k němu vydala a pohybovala se s takovým odhodláním,že jsem na ni byla pyšná.Ušklíbl se a zavrčel.Choval se,jako by byl sám se sebou spokojen,ale neuvažoval jasně a pořád se pohyboval tak nemotorně.Znovu jsem se pokusila Lissu něco naučit beze slov.Nemohla jsem ji přinutit ke konkrétní akci,ale aspoň jsem se snažila předat jí ten pocit z toho,když někoho praští.Jak se rozmáchnout,správně skrčit prsty,soustředit sílu.Po tom,co předvedla před chvílí,jsem doufala aspoň v nějaký náznak úderu,který by ho na chvíli udržel od ní a zdržel ho.A vtom se stalo něco skutečně krásného.Lissa ho praštila do nosu.Opravdu praštila.Obě jsme slyšely,jak při té ráně křupla kost.Z nosu mu začala crčet krev.Odpotácel se kousek dozadu a já i Lissa jsme na něj jen zíraly s vykulenýma očima.Nikdy by mě nenapadlo,že by byla Lissa schopná něčeho takového.Žádná milá,slušná,krásná Lissa.Nejradši bych skákala a tančila radostí.Ale ještě to neskončilo.
Nepřestávej!Bouchni ho znovu.Musíš ho vyřídit!
To jsem udělala!zaječela.Samotnou ji zděsilo,co udělala.Taky ji hrozně bolela pěst.Během toho rychlotréninku jsem ji na to neupozornila.
Ne,musíš ho zneškodnit,přikázala jsem jí.Myslím,že on a Avery mají pouto a ona z něj nejspíš bere svou sílu.Teď už mi dávalo smysl,proč strnul,když si Avery brala sílu,kterou chtěla použít k nátlaku.Taky to vysvětlovalo,proč se objevil přesně ve chvíli,kdy měl.Přivolala ho jejich poutem.A tak Lissa znovu zaútočila na Reeda.Uštědřila mu ještě dvě rány a při jedné z nich mu narazila hlava o zeď.Pootevřel pusu a svaly v obličeji se mu uvolnily.Klesl na podlahu a v očích se mu objevil prázdný výraz.Nebyla jsem si jistá,jestli je skutečně v bezvědomí,ale pro tuto chvíli byl vyřazen.Trochu stranou jsem zaslechla tichý Aveřin pláč.Lissa se otočila k Adrianovi se Simonem.Adrian už se přestal pokoušet o nátlak,protože Simon zběsile útočil.Z Adrianova obličeje bylo patrné,že i on schytal pár ran.Uvědomila jsem si,že stejně jako Lissa,se ani on v životě nezapojil do takovéhle bitky.Lissa ode mě nepotřebovala žádnou další radu.Došla k nim a pokusila se o nátlak.Simon sebou překvapeně trhl,ale útočit nepřestal.Jen ho to trochu vykolejilo.Lissa byla pořád slabá,ale přesto k němu dokázala aspoň trochu proniknout.
"Pomoz mi!" vykřikla.
Když Simon na chvíli zaváhal,Adrian se pokusil přispět i svými schopnostmi.Lissa cítila i viděla změnu v jeho auře,jak skrze něj proudí magie.Vnímala,jak s ní spojil síly v psychickém útoku na Simona.Po chvilce jsem vycítila,že se k nim přidala i Oksana.Chtěla jsem si hrát na generála a křičet na všechny strany rozkazy,ale tohle už nebyl můj boj,Simon vyvalil oči a klesl na kolena.Lissa vycítila další dva uživatele éteru a Oksanina přítomnost ji trochu překvapila.Měla dojem,že každý z nich způsobuje Simonovi něco jiného.Ona se ho snažila přinutit,aby přestal útočit a prostě znehybněl.Její krátký kontakt s Adrianovou magií jí napověděl,že on se ho pokouší uspat.Oksana se ho zase snažila přimět,aby utekl z místnosti.Ty rozporuplné příkazy a tolik síly na něj byly příliš.Poslední Simonova obrana padla a všechny ty protichůdné příkazy ho zasáhly jako přílivová vlna éteru.Klesl na zem.Tři uživatelé éteru zkombinovali své magické síly a uvrhli ho do bezvědomí.Lissa s Adrianem se pak obrátili k Avery a v duchu se připravili na další boj.Toho ovšem nebylo třeba.Jakmile se veškerý éter vlil do Simona,Avery začala ječet.A ječela a ječela.Držela se za hlavu a její strašlivý křik nabíral na intenzitě.Lissa s Adrianem si vyměnili pohledy,protože netušili,jak se tohle může vyvíjet.
"Proboha," vydechl vyčerpaně Adrian."Jak jí zavřeme hubu?" Lissa nevěděla.Napadlo ji,že se prostě pokusí Avery pomoct,přestože tohle všechno způsobila.Ale po několika vteřinách Avery umlkla.Neomdlela jako její společníci.Jenom tam seděla a zírala.Už neměla tak zakalený zrak,jako když pracovala s éterem.Její pohled byl...prázdný.Jako by v ní nezbylo už vůbec nic.
"Co-co se stalo?" dotázala se Lissa.
Na to jsem měla odpověď.Nasála do sebe éter ze Simona.
Usmažilo ji to.
Lissu to překvapilo.Jak by to mohlo ze Simona přejít do ní?
Protože mají pouto.
Říkalas,že má pouto s Reedem!
To taky.Má pouto s oběma.
Lissa moc nevěnovala pozornost svému okolí,protože zápasila o holý život,ale já jsem si všimla jejíma očima aur všech přítomných.Avery už svou auru nemaskovala,takže ji měla zlatou,stejně jako Adrian a Lissa.Simon a Reed měli skoro stejné aury s obvyklými barvami,ale měli je černě orámované.Byli stínem políbení.Avery je oba vzkřísila z mrtvých. Lissa už se na nic nevyptávala a jenom se zhroutila Adrianovi do náruče.Nebylo v tom ale nic erotického,jen zoufalá potřeba být nablízku příteli.
"Jak to,že jsi přišel?" zeptala se ho.
"Děláš si srandu?Jak bych mohl nepřijít? Vždyť jste v sobě měly tolik éteru,že jste plály jako vatra. Cítil jsem to celou cestu kampusem." Rozhlédl se kolem."Páni mám tolik otázek."
"Tak to jsme dva," zamumlala.
Musím jít, řekla jsem Lisse.Bylo mi trochu líto,že je teď musím opustit.
Chybíš mi.Kdy se vrátíš?

Brzo.
Děkuju.Děkuju,žes mi pomohla.
Není zač.Připadalo mi,že jsem se i v jejím těle usmála.Jo a Lisso?Vyřiď Adrianovi,že jsem na něj hrdá.Místnost na Akademii zmizela.Opět jsem seděla na posteli na druhé straně světa.Abe mě se zájmem pozoroval.Mark sice také, ale ten měl oči hlavně pro Oksanu,která ležela vedle mě.Byla v podobném stavu jako Avery,taky byla hrozně bledá a zpocená.Mark jí zběsile drtil ruce a tvářil se zděšeně."Jsi v pořádku?"
Usmála se."Jsem jenom unavená.To bude dobré."
Nejradši bych ji objala."Děkuju ti," vydechla jsem."Moc ti děkuju."
"Ráda jsem pomohla," řekla."Ale doufám,že už to nebudu muset absolvovat znova.Bylo to...zvláštní.Ani nevím,jakou roli jsem v tom vlastně hrála."
"To já taky ne."Bylo to opravdu zvláštní.Někdy mi připadalo,že tam Oksana je a bojuje po boku Lissy a nás ostatních.Jindy jsem zase měla dojem,jako by se mnou splynula.Zachvěla jsem se.Tolik myslí spojených dohromady.
"Příště už u ní budeš," prohlásila Oksana."Ve skutečnosti."
Zmatená v rozpacích jsem sklopila oči ke svým rukám.Z jedné na mě zazářil stříbrný prsten.Sundala jsem si ho a podala ho Oksaně.
"Ten prsten mě zachránil.Může tě uzdravit,i když jsi ho sama vyrobila?"
Na chvilku ho sevřela v dlani a pak mi ho vrátila zpátky."Ne,ale řekla jsem,že se z toho vzpamatuju.Uzdravuju se rychle i sama."
To byla pravda.Lissa se taky se všeho rychle zotavila.To bylo součástí toho, že v sobě měla pořád éter.Zadívala jsem se na prsten a napadlo mě něco znepokojivého.Byla to myšlenka,která mě napadla už v autě s tím starším párem cestou do Novosibirsku,když jsem se propadala do bezvědomí.
"Oksano...,tohohle prstenu se dotkl Strigoj.A na chvíli,když ho měl v ruce,bylo to jako...,no,bezpochyby zůstával pořád Strigojem,ale v tu chvíli byl skoro jako dřív."
Oksana neodpověděla hned.Podívala se na Marka a oba si dlouze hleděli do očí.On si pak skousl ret a zavrtěl hlavou.
"Ne," prohlásil. "To jsou jen pohádky."
"Co," vykřikla jsem.Dívala jsem se z jednoho na druhého.
"Jestli o tom něco víte-o Strigojích-,musíte mi to říct!"
Mark cosi prohodil rusky ostrým varovným tónem a Oksana se tvářila stejně odhodlaně."Neměli bychom zadržovat informace," řekla nakonec.S vážným výrazem se ke mně otočila."Povídal ti Mark o jednom Morojovi,s nímž jsme se kdysi setkali?Taky ovládal éter."
Kývla jsem."Jo."
"Ten vykládal spoustu historek-a myslím,že většina z nich nebyla pravda.Ale jednou říkal... No,zkrátka prohlašoval,že vrátil Strigoje zpátky do života."
Aby,který až dosud mlčel,se jen ušklíbl."To jsou pohádky."
"Co?" Zatočil se se mnou celý svět."Jak?"
"To nevím.Nikdy to moc nerozebíral a podrobnosti jeho vyprávění se často lišily.Řekla bych,že polovina z toho,co vykládal,byly jen výplody jeho představivosti," objasnila.
"On je blázen,vložil se do toho Mark."Nebyla to pravda.Nenech se unést fantazií šílence.Neupínej se k tomu.Neudělej si z toho zas další poslání.Musíš se vrátit k té, se kterou máš pouto."
Polkla jsem a žaludek se mi sevřel.Je to pravda?Může uživatel éteru vrátit Strigoje zpátky do života?Teoreticky...,když uživatel éteru může uzdravovat a oživovat mrtvé,tak proč ne nemrtvé?A Dimitrij...Dimitrij se rozhodně choval úplně jinak,když držel v ruce tem prsten.Ovlivnil ho éter a probudil v něm část toho,kým býval dřív?V tu dobu jsem myslela,že ho obměkčily vzpomínky na jeho milované...
"Musím s tím chlapem mluvit," zamumlala jsem.
Ne že bych věděla proč.Ať už jsou to pohádky,nebo ne,stejně je na to pozdě.Udělala jsem to.Zabila jsem Dimitrije.Teď už ho zpátky nepřivede ani zázračný éter.Srdce se mi rozbušilo ještě víc a sotva jsem dokázala popadnout dech.V duchu jsem ho pořád viděla padat a padat...,věčně padat s kůlem zaraženým v hrudi.Řekl by,že mě miluje?Tuhle otázku si budu klást po zbytek života.Zachvátil mě žal a bolest,zároveň jsem ale pociťovala i jistou úlevu.Osvobodila jsem Dimitrije z jeho zlého stavu.Přinesla jsem mu mír a poslala ho do šťastnějšího světa.Třeba se tam někde v nebi setká s Masonem a budou spolu trénovat.Udělala jsem správnou věc.Neměla bych toho litovat.Oksana nedbala na moje rozpoložení a řekla:"Mark si nedělal legraci.Ten muž je blázen-tedy pokud ještě žije.Když jsme ho viděli naposled,nezvládal se ani normálně bavit,natož používat magii.Odešel někam do ústraní.Nikdo neví,kde je.Možná jen jeho bratr."
"To stačí," varoval ji Mark.
Nicméně to stačilo vyvolat Abeho pozornost.Se svým obvyklým prohnaným výrazem se naklonil dopředu. "Jak se jmenuje?"
"Robert Doru," odpověděl Mark po chvilce váhání.Nikoho takového jsem neznala a navíc jsem si začínala uvědomovat,že tohle nemá smysl.Ten chlap byl ztracený případ a ve svém šílenství si nejspíš jen představoval,že zachránil nějakého Strigoje.Dimitrij je mrtvý.Tahle část mého života skončila.Teď se musím vrátit k Lisse.Pak jsem si všimla,že Abe strnul.
"Vy ho znáte?" zeptala jsem se.
"Ne.A ty?"
"Ne." Pozorně jsem si prohlížela Abeho obličej."Rozhodně ale vypadáte,že něco víte,Zmejo."
"Vím o něm," upřesnil Abe."Je to nelegitimní královský.Jeho otec měl románek,jehož výsledkem byl právě Robert.Otec ho ale přesto zahrnul do rodiny.Robert vyrůstal se svými nevlastními bratry,ačkoli o tom nikdo moc neví." Zato Abe samozřejmě ano.
"Příjmení Doru získal Robert po matce."
Žádné překvapení.Doru není královské jméno."A jaké příjmení má jeho otec?"
"Daškov.Trentov Daškov."
"Tohle jméno znám," oznámila jsem mu.
S Trentonem Daškovem jsem se setkala před pár lety,když jsem doprovázela Lissu a její rodinu na královskou prázdninovou oslavu.Trenton byl tehdy shrbený stařík,který vypadal,že každou chvíli umře.Morojové se často dožívají věku i přes sto let,ale tomuhle už bylo sto dvacet-což bylo dost i na jejich normu.Nikdo si nešeptal,že by měl Trenton nemanželského syna.Jeho legitimní syn přijel spolu s ním.Dokonce se mnou tančil,čímž projevil nesmírnou zdvořilost k nízko postavené dhampýrce.'
"Trenton je otec Viktora Daškova," prohlásila jsem."Takže tvrdíte,že Robert Doru je nevlastním bratrem Viktora Daškova?"
Abe kývl a stále mě bedlivě pozoroval.Jak už jsem se zmínila,Abe ví snad všechno.Nejspíš zná i moji historii s Viktorem.Oksana se zamračila."Viktor Daškov je někdo důležitý,že?"
V jejich zapadlé sibiřské chatrči musejí být odříznuti od zpráv z dění v morojské politice.Nejspíš ani nevědí,že ten kdysi vlídný muž teď sedí ve vězení.
Rozesmála jsem se,i když ne proto,že bych tu situaci shledávala nějak humornou.Celé to bylo neuvěřitelné a šílené pocity z toho všeho jsem ze sebe dokázala dostat jedině hysterií. Zoufalstvím.Rezignací.Ironií.
"Co je na tom tak zábavného?" dotázal se udiveně Mark.
"Nic," odpověděla jsem.Věděla jsem,že když se nepřestanu smát,pravděpodobně se rozbrečím."To je právě to.Vůbec to není zábavný."
Jak nádherné obrátky nabral můj život!Jediná žijící osoba,která může něco vědět o záchraně Strigojů,je nevlastní bratr mého největšího nepřítele,Viktora Daškova.A jediný,kdo ví, kde by mohl Robert být,je sám Viktor Daškov.Viktor toho ví o éteru spoustu a já jsem až teď pochopila,kde všechny ty informace získal.
Ne že by na tom záleželo.Na ničem z toho už nezáleží.I kdyby sám Viktor uměl přeměnit Strigoje zpátky,je pozdě.Dimitrij zemřel mou rukou.Je mrtvý.Zachránila jsem ho jediným způsobem,který jsem znala.Když jsem musela vybrat mezi ním a Lissou poprvé.vybrala jsem si jeho.Teď už jsem ale nebyla na pochybách.Podruhé jsem zvolila ji.Ona je skutečná.Ona je naživu.Dimitriij už je minulostí.
Celou tu dobu jsem nepřítomně zírala do zdi,ale teď jsem se zadívala Abemu do očí."Dobře,starý pane," řekla jsem mu.
"Sbalte mě a pošlete domů."