VA(4) 26. kapitola

Myslím, že sprosté slova, které vyšly z mých úst, když jsem narazila na
zem byly snad srozumitelné v jakémkoliv jazyce. Bolelo to.
Keř nebyl měkký, ale ani trnitý, ale to nebylo tím, předčilo to
všechnu moji nejbujnější fantazii. Zmírnilo to můj pád, ačkoli to
nezachránilo můj kotník, který jsem si vymkla. "Do prdele!" Řekla jsem skrz zaťaté zuby, když jsem se postavila na nohy. Testovala jsem váhu na mém kotníku a cítila jsem píchnutí bolesti, ale nebyl zlomený. Podvrtnutý, díky Bohu. Zažila jsem ale i hořší bolest, přesto to bude zpomalovat můj útěk. Kulhala jsem pryč od křoví a snažila jsem zrychlit tempo a ignorovat bolest. Poklus byl tak akorát, vběhla jsem do bludiště ze křoví. Nebe bylo zatažené, ale pochybovala jsem, že měsíc by mi usnadnil navigaci. V tomhle listnatém bludišti se rozhodně brodit nebudu. Musím zjistit, kde končí a dostat se ven mimo.
Bohužel, když jsem kroužila kolem domu, zjistila jsem nemilou
pravdu: bludiště bylo všude. Dům je jím obklopený , jako nějakým středověkým vodním příkopem, i když jsem pochybovala, že by ho Galina měla jako obranu. Určitě si ho pořídila ze stejného důvodu jako ty křišťálové lustry a cenné obrazy na chodbách: bylo to stylové.
No, nedá se nic dělat. Vešla jsem do prvního otvoru v bludišti. Neměla jsem ponětí, kudy jít, žádnou strategii jak se dostat ven. Stíny číhaly všude, a často jsem vešla do slepé uličky . až když jsem byla na konci. Křoví bylo dost vysoké, že jakmile jsem vešla více do středu bludiště, úplně jsem ztratila z dohledu vrchní část domu. Pokud bych jej měla jako
navigační bod, možná bych byla schopna se pohybovat rovně (nebo
téměř rovně) podél linie pryč.
Místo toho jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsem šla stále dozadu nebo chodím v kruhu. V jednu chvíli jsem si byla dost jistá, že jsem už prošla kolem toho stejného jasmínu u mříže třikrát. Snažila jsem se vzpomenout na příběhy, které jsem četla o lidských navigacích v bludišti. Co to používali? Drobečky? Provázek? Nechtěla jsem vědět kolik času uběhlo, ale bolest kotníku rostla a to mě začalo odrazovat. Já bych v mém oslabeném stavu zabila Strigoje, ale nemohla jsem uniknout některým keřům.
Trapné, opravdu.
"Rozo!"
Po větru ke mně dolehl známý hlas a já ztuhla. Ne, to nemohl být on. Dimitrij. On přežil.
"Roza, já vím, že tam jsi," zavolal. "Cítím tě."
Měla jsem pocit, že blafuje. Nebyl ani dost blízko, aby se mi udělalo špatně. Navíc všude kolem voněly kytky, takže jsem pochybovala, že by mě přes ně cítil -i když, dost jsem se potila. Jen se mě snažil vyprovokovat, abych řekla, kde jsem. S novým odhodláním odhodláním jsem se vydala k dalšímu ohybu v křoví, a modlila se, abych už našla východ. Fjn, Bože, pomyslela jsem si. Dostaň mě z toho a já budu brát bohoslužby vážně. Dnes v noci si mi pomohl překonat bandu Strigojů. Chytit toho jednoho do pasti mezi dveřmi vypadalo totálně beznadějně, takže jsi určitě stál při měDostaň mě odsud a já...nevím. Daruju Adrianovy peníze chudým. Nechám se pokřtít. Vstoupím do kláštera. No, ne. To poslední ne.
Dimitri pokračoval v jeho vysmívání. "Nezabiju tě, ne vzdáš-li se sama. Ti dlužím laskavost. Sejmulas za mě Galinu, a teď tady velím já. Chtěl jsem jí nahradit o něco později, ale nevadí. Samozřejmě,že teď není tolik podřízených, když je Nathan a ostatní mrtví. Ale to se dá napravit. "
Neuvěřitelné. On skutečně přežil, i když to nevypadalo nadějně. Už jednou jsem to řekla, a řeknu znova: živý nebo nemrtvý, láska mého života je opravdu machr. Nebyl žádný způsob, jak by mohl porazit ty tři ... i když, už dřív jsem ho viděla porazit velkou přesilu. A to, že je tady, jen dokazuje jeho schopnosti.Cesta přede mnou se rozdvojovala, a já jsem náhodně vybrala tu po pravici.
To rozšířilo se někam do tmy, a já jsem vydechla úlevou. Bod pro mě.
Podle jeho hlasu, jsem věděla, že se také pohybuje
bludištěm, stále blíž a blíž. A na rozdíl ode mne, věděl, jakou cestou
a jak se z toho dostat.
"Nejsem naštvaný na tebe. Já bych udělal to stejné na tvém místě. Je to jen další důvod, proč bychom měli být spolu. "
Další záhyb vedl zase do slepé uličky. Snažila jsem se nadávat na sebe a ustoupila jsem.
"Jsi pořád nebezpečná. Pokud tě najdu,pravděpodobně tě budu
muset zabít. Nechci, ale začínám si myslet, že není
způsob, jak můžeme žít oba v tomto světě. Pojď ke mně z vlastní vůle, a já tě
probudím. Budeme ovládat Galininu říši dohromady. "
Málem jsem se rozesmála. Nemohla jsem ho najít, i kdybych chtěla v tom
chaosu. Kdybych neměla takovou schopnost, tak b ymi nebylo špatně od žaludku.
Ale ne. On byl stále blíž. Ví to už? Nechtěla jsem plně
pochopit, jak výše nevolnosti reagovala na vzdálenosti, ale na tom teď
nezáleželo. Byl příliš blízko. Jak blízko je třeba být, aby ucítil mou vůni ? Slyší mou chůzi na trávě? Každý druhý
ho přivedl blíže k úspěchu. Chytl mou stopu, byla jsem v háji.
Mé srdce začalo závodit rychlejic, zda je to vůbec možné v této chvíli, kdy jsem byla plná adrenalinu a skrze můj zkřehlý kotník, i přesto, že mě to zpomalilo v běhu.
Další slepá ulička se stáčela kolem mě, a já jsem se snažila, abych se uklidnila,
vím, že panika byla u mě sentimentální. Celou tu dobu, má nevolnost rostla s každým krokem. "I když se dostaneš ven, kam bys chtěla jít?" Zavolal. "Jsme
uprostřed ničeho. "Jeho slova byla jed, který mi prosakoval do kůže.
Zaměřila jsem se na to, aby můj strach nevyhrál, a já se nevzdala. Jakmile bych ho nechala přijít až ke mně, tak by mě nenchal žít. Můj život by mohl skončit v příštích několika minutách.
Po mé levici vedla odbočka k další stěně ze zeleně. I
Vyhýbala jsem se rychle a šla opačným směrem.
Dlouhé, rozsáhlé travnaté plochy se rozprostřely přede mnou, vedla tam cesta k
rozptýleným stromům v dálce. Už jsem v to ani nedoufala.
Bohužel, nyní mě zasáhla silná nevolnost. Byl blízko, a on musel vědět kde jsem. Podívala jsem se kolem, a já si uvědomila pravdivost jeho slov.
Opravdu jsme byli uprostřed ničeho. Kam bych mohla jít? Netušila jsem
kde jsme byli.
Tam. Po mé levici, viděla jsem slabé fialové záře na obzoru. Neuvědomila jsem si, co to bylo, ale pak jsem si to uvědomila. Byla to světla města, s největší pravděpodobností Novosibirsk, tam řádil Galinin gang. I kdyby to nebyl Novosibirsk, byla zo civilizace. Byli tam lidé. Bezpečí. Tam bych mohla najít pomoc.
Vyrazila jsem tak rychle, jak jen jsem mohla rychlě běžet s bosýma nohama. Nemohl ajsem už zadržovat adrenalin v mém těle, a při každém korku jsem cítila ostrou bolest v kotníku.
Zatím kotník držel. Já jsem nespadla, nebo nekulhala. Můj dech byl
tvrdý a trhaný, zbytek mých svalů byl stále slabý. I když jsem viděla svůj cíl, věděla jsem, že město bylo na míle daleko.
A celou tu dobu, nevolnost rostla a rostla. Dimitri byl blízko. On
musel být z bludiště, ale já nemohla riskovat ohlédnutí. Jen jsem
běžela směrem, kde byla fialová záře na obzoru, i když to
znamenalo, že jsem se chystala vstoupit do lesa. Možná, možná by mi to
poskytlo krytí.
Jsi hlupák, některé části mi šeptaly. Před ním se neschováš nikde. Vstoupila jsem na kraj lesa a zpomalila jen trochu, lapala po
dechu a opírala se o kmen stromu. Nakonec jsem se odvážila
Podívat se za mně, ale nic jsem neviděla. Dům zářil v dáli,
obklopen temnotou bludiště z živého plotu. Můj blbý žaludek
se nezhoršil, takže bylo možné , že jsem měla náskok.
Bludiště mělo několik východů, nevěděla, kudy jsem vyšla.
Moje chvíle oddechu skončila, musím být pořád v pohybu, držet měkké záři
světla města na dohled prostřednictvím poboček. Byla to jen otázka
chvílky, kdy mě Dimitrij najde. Jenže můj kotník začal stávkovat. Utíct mu, už bylo jen má fantazie.
Spadené listí šustilo, jak jsem jím porcházela, ale nemohla jsem si dovolit jej obcházet. Pochyboval jsem, musela jsem se starat už jen o to, že mě Dimitrij hledá. Najednou bylo ticho, a pak jsem uslyšela jeho.
"Rose! Přísahám, že ještě není příliš pozdě. "
Sakra. Jeho hlas byl blízko. Rozhlédl jsem se zoufale. Neviděla jsem
ho, takže když na mě volá, zřejmě mě ještě nevidí. Město bylo stále moje hlavní hvězda, ale mezi tím a mnou bylo ještě spousta stromů. Náhle, mi na mysl přišla neočekávaná osoba. Tasha Ozerová. Ona byla Christianova teta, velmi impozantní dáma, která prosazovala, aby se Morojové učili bojovat proti strigojům. "Můžeme ustupovat a ustupovat a navždy se nechat zahnat do kouta, "řekla jednou. "Nebo můžeme vyjít ven a setkat se s nepřítelem na místě a va čase, ketrý si sami zvolíme. Ne oni. "
Dobře, Tašo, pomyslel jsem si. Uvidíme, jestli mě tvoje rada zabije.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a našla strom s větvemi, na které jsem dosáhla. Strčila jsem kůl zpět do mé kapsy, chytla jsem se nejbližší větve a vyšvyhla se nahoru. Kotník mě sice bolel, ale bylo tam dost větví na to, abych po něm mohl apohodlně vylézt. Dolezla jsem k tlusté větvi, ketrá vypadala, že mě udrží. Držela. Vytáhla jsem kůl z kapsy a čekala. Asi po minutě jsem uslyšela slabé šustění listí, jak se Dimitrij blížil.. Počínal si mnohem tišeji než já. Po chvilce se ze tmy vynořila jeho vysoká postava, která vypadala jako zlý noční stín. Pohyboval se velmi tiše a opatrně, očima pozorval okolí a nepochybovala jsem, že ani jeho ostatní smysly nezahálejí. "Rozo ..." Promluvil tiše. "Vím, že jsi tady. Nemáš šanci
utéct. Nemáš šanci se schovat. "
Díval se nízko. Myslel si, že se schovávám za stromem nebo se někde
krčím. Ještě pár kroků. To bylo vše, co jsem od něj potřebovala.
Ruku, kterou jsem držela kůl, už jsem měla pěkně zpocenou, ale otřít jsem siji nemohla.
Nemohl ajsme se ani pohnout, skoro jsem ani nedýchala.
"Rozo ..."
Ten Hlas mě hladil po kůži, chladně a smrtelně. Dimitrij stále zkoumal okolí dole a postoupil o další krok. Pak další. A pak
další.
Napadlo ho zvednout hlavu až v okamžiku, kdy jsem skočila. Dopadla jsme na něj tak, že pod nárazem spadl na záda. Okamžitě se mě snažil odhodit, zatímco já se mu snažila kůlem probodnout srdce.. Známky únavy a boje byly všechny na něm znát.
Bitva s ostatními Strigoji si na něm vybrala svou daň, i když jsem o tom pochybovala , byla jsem
v mnohem lepší kondici, ale né zas tak dobře. Zápasili jsme spolu a mě se podařilo ho škrábnout do tváře... Zavrčel bolestí, ale udržoval si chráněný hrudník. Všimla jsme si, že má rozervanou košili v místě, kde jsme ho porvé bodla. Rána se mu už skoro zahojila.
"Ty. Jsi. Úžasná, "řekl a z jeho slov čišela jak hrdost, tak i zuřivost. Neměla jsem energii mu odpovědět. Mým jediným cílem bylo jeho srdce. Snažila jsem se udržet na něm a nakonec se mi podařilo bodnout ho do hrudníku, ale byl příliš rychlý. .
Odstrčil mi ruku dřív, než kůl stačil projet jeho srdcem.. Přitom mě ze sebe shodil celou. Odletěl ajsem několik metrů, ale naštěstí nikd epoblíž nebyli stromy. . Jsem se vydrápala na nohy, omámená,
a viděla ho přicházet ke mně. On byl rychlý-ale ne tak rychlý, jak
byl v předchozích bojích. Oba umřeme při snaze zabít se navzájem.
Už jsem neměla převahu, tak jsem se rozběhla mezi stromy. Věděla jsem , ž e poběží z amnou. Byla jsem si jistá, že by mohl mě předběhnout, ale pokud bych mohla
získat jen malé vedení, pak možná bych mohla zajistit další dobré
místo útoku a pokusit se... "Ach!"
Můj výkřik zněl do noci, prudký proti tiché tmě. Podlomila s emi noha a já sklouzla z příkrého srázu, sjížděl ajsem dolů a nedokázala se zastavit.. Nebylo tam moc stromů, ale zato kamení. Můj neřízený pád byl tím bolestivý, že jsmeměla na sobě jen šaty a pod nimi holé nohy. Netušil ajsem, jak semi podařilo udržet kůl v ruce. Tvrdě jsem dopadla a dokonce se mi podařilo i zvednout se, ale pak jsem zakopla a spadla znovu- do vody.
Dívala jsem se kolem. Jako Na povel, měsíc vykoukl z mraků, odlévání
dost světla, aby mi ukázal obrovskou rozlohu černé, rychle pohybující se vody
přede mnou. Zírala na to, naprosto zmatená, a pak jsem se obrátila na
směr z města. To byl Ob, řeka, která protékala
Novosibirskem.
Řekatekla přímo k němu. Podívala jsem se za sebe, a uviděla jsem Dimitrije
jak stojí na vrcholu hřebene. Na rozdíl od některých, on sleduje kam šlape. Nebo ho můj výkřik upozornil, že se něco děje.
Nicméně, b ymu netrvalo ani minutu, aby seběhl sráz z amnou dolů. . Podíval jsem se doprava, doleva a před sebe. Dobře.
Rychle tekoucí voda. Možná hluboká. Velmi široká. Sice bych ulevila mému kotníku,ale šance, že se nutopím, byla mizivá.
V legendách, prej upíři nemůžou překročit tekoucí řeku. Kéž by!.
Jen čirý mýtus.
Ještě jednou jsem se podívala doleva a všimla si velkého stínu nad řekou. Most? To byla nejlepší možnost jakou jsem měla. Ale potřebovala jsem, aby Dimitrij sestoupil dolů. Nechtěla jsem začít utíkat, a nechat ho, aby za mnou běžel nahoře po hřebeni. Potřebovala jsem
získat čas jeho sestupem. Konečně. Udělal jeden krok ze svahu, a já se bez ohlížení rozběhla. Most
byl blíž a blíž ke mně, a jak jsem se přibližovala, tak jsem si uvědomila, jak vysoko
byl. Z místa dopadu tak vysoký nevypadal. Svahy kolem něj byly vyšší než ten , ze kterého jsem spadla. Čeká mě pořádný výstup.
Žádný problém. S tím si budu lámat hlavu pak-asi tak za půl minuty, protože to bylo asi tak dlouho, než mě Dimitrij doběhne. Skutečně jsem už slyšela, jak cáká voda, jak běžel podél břehu, a je čím dál blíž.
Kdybych se tak mohla dostat na most, kdybych se jen mohla dostat na vyvýšené místo a
na druhou stranu. Nevolnost ve mně se zvýšila. Jeho ruk amě chytla prudce zezadu za svetr a strhl mě. Spadla jsem proti Dimitrijovi a
okamžitě jsem začala boj proti němu a snažila se od něj dostat. Ale Bože, já jsem byla
tak, tak unavená. Každý kousek na těle mě bolí, a bez ohledu na to, jak jsem byla unavená,se to zhoršovalo..
"Nech toho!" Křičel, a uchopil mě rukama. "Copak ti to nedochází? Nemůžeš vyhrát! "
"Tak mě zabij!" Kroutila jsem se, ale jeho držení mých rukou bylo příliš
silný, a dokonce i s kůlem, nemohla jsem s tím nic dělat.
"Říkals i, že to uděláš, když se nevzdám.Tak hádej co? Nevzdám se. Tak už to skonči. "
Přízračný měsíc mu osvítil obličej, z něhož v tu chvíli zmizely všechny stíny a proti temnému nebi působil sinale.
Jako by ze světa zmizely všechny barvy. Jeho oči moc tmavě nevypadaly, ale mně připadalo, že září jako plameny. Jeho
výraz byl chladný a vypočítavý.
Není to můj Dimitrij.
"Musel abys udělat něco horšího , Rose," řekl. "To nestačí."
Nebyla jsem přesvědčená. Stále mě držel pevně a kanlonil se. Chystal se mě kousnout. Ty zuby by propíchly mou kůži, a on by mě změnil ve zrůdu jakoje on, a nebo by pil tak dlouho, dokud by mě nezabil. Ať tak či onak, byla bych moc oblblá nebo zdrogovaná, než abych si to uvědomila. Rose Hatawayová odešla z tohoto světa, aniž by si to uvědomila.
Zachvátila mě panika - dokonce větší, než touha po dalších úžasných pocitech, ketré způsobují endorfiny. . Ne, ne. To nemůžu dopustit. Každičký nerv jsme měla jako v ohni.Chtěl ajsem útočit, bránit se, cokoliv...cokoli jen abych to zastavila. Nenechám se proměnit.. Nemůžu se nechat přeměnit. Zoufale jsem chtěl audělat něco, co by mě zachránilo. Celou svou bytostí jsme potom prahla. Cítila jsem, jak se ze mě ty pocity derou ven a hrozí exploze. Mohlajsem se jednou rukou dotknout druhé, ale ne Dimitrije. S trochou manévrování, jsemsi levou rukou sundala Oksanin prsten. Spadl mi do bláta, hned jakmile se Dimitrijovy zuby dotkly mé kůže.
Bylo to jako b yvybouchla atomovka. Mezi námi se objevily duchové, které jsem vyvolala cestou do Baji. Všichni byli
kolem, průhlední asvětélkující v odstínech světle zelené, modré,
žluté a černé. Já bych nechal volné všechny mé zábrany, nechala jsem
podlehnout své emoce tak, jak jsem nebyla schopna, když Dimitri
mě chytil poprvé. Léčivá síla mě držela při smyslech, ale prsten byl teď pryč. Mojí moci už nic nestálo v cestě.
Dimitri uskočil zpět, a vytřeštil oči. Stejně jako Strigoi na silnici, on
mával rukama kolem sebe,odháněl duchy, jako člověk
komáry. Jeho ruce prošly skrz ně, neúspěšně. Jejich
Útok byl více či méně neúspěšné příliš. Nemohli fyzicky ublížit
jemu, ale oni by mohly ovlivnit mysl, a oni byli zatraceně
otravní. Co to prohlásil Mark? Mrtvý nenávidí nemrtvé. A od
způsob, jakým tyto duchy rojili Dimitri, bylo jasné, že oni dělali.
Ustoupila jsem, prozkoumávajíc zem pode mnou. Tam. Stříbrný prsten se leskl v kaluži. Natáhla jsem se a popadla ho
, pak utekla a nechala Dimitrije jeho osudu. On přesně
nekřičel, ale vydával nějaký hrozný zvuky. Rozběhl se ke mně,
ale já jsem pořád utíkala dál, běžíc směrem k mostu. Asi po minutě jsem se dostala k pod něj. Byl přesně tak vysoký, jak jsem se obávala, ale byl pevný. Byl to vesnický most, po kterém může přejet sotva jedno auto.
"Až sem sem se dostala," zamumlala jsem, a zírala na břeh. To nebylo
pouze vyšší, ale taky byl strmější. Prsten i kůl jsem schovala do kapsy a rukama se chytla trsů trávy. Musel ajsem napůl lézt po čtyřech a napůl šplhat, abych se dostala nahoru. Kotníku jsem trochu ulevila, protože tady byla zapotřebí síla horní polovin ytěla a kolenou. Jak jsem lezla, tak jsem si všimla něčeho. Periferním viděním, jsem občas zahlídla bledé záblesky.. Vypadaly jako obličeje a lebkyA vzadu v hlavě se mi ozvala tepavá bolest. Jen to ne. To už se mi jednou stalo. Když jsem takhle panikařila, nedokázala jsem si zachovat obranu jako obyvkle, abych udržela mrtvé od sebe. Teď se ke mně blížili a vypadali spíš zvědavě, než agresivně. Ale jak
jejich počet rostl, to všechno se stalo zas matoucí jako to, co nyní zažíval Dimitrij.
Nemohl ymi ublížit, ale přesto mě děsily a navíc mě otupovala ta příšerná bolest hlavy.
Podívala jsem se zpátky k němu, a uviděla jsem něco úžasného. Dimitri se stále přibližoval. Opravdu byl bůh, bůh, který přinesl smrt blíž
s každým krokem. Duchové ho stále obklopovali jako mrak, ale on
udělal pokrok, jeden trýznivý krok za krokem. Otočila jsem se a
Pokračovala v lezení, ignorujíc mé vlastní zářící společníky, jak nejlíp jsem mohla.
Na dlouho poslední, jsem dosáhl vrcholu banky a narazila na
most. Sotva jsem stála, a moje svaly byly tak slabé. Udělala jsem
pár kroků a pak se zhroutila na ruce a kolena.Kolem mě výřilo čím dál víc duchů a já měla pocit, že mi exploduje hlava. Dimitrij postupoval pomalu, aůe blížil se. Snažila jsem se postavit znovu, pomocí zábradlí mostu ale neúspěšně. Hrubý rošt na mostě mi poškrábal holé nohy.
"Sakra."
Věděla jsem, co jsem musela udělat, abych zachránila sebe, i když přitom možná zahynu tak jako tak. Třesoucíma se rukama, Sáhl jsem do kapsy
a vytáhla prsten. Celá jsem se třásla tak šíleně, že jsme se bála, že ho pustím. Nějak se mi ale podařilo se ho nasadit na prstUcítilajsem, jak z něj do mě proudí teplo a po chvilce jsemse zase začala ovládat. Bohužel, duchové byli stále tady.
Pořád ve mně zůstával děs z toho, že buď umřu, nebo budu porměněna ve Strigolku, ale trochu se zmenšil,když už jsem nebyla v okamžitém ohrožení. Hned jsem si připadala vyrovnanější a tak jsem se poksila zase vztyčit obranné bariéry, které by tyhle návštěvníky udržely ode mně dál. "Běžte, běžte, běžte, "zašeptala jsem, se zavřenýma očima. Úsilí bylo jako
tlačí na hoře, nepřekonatelnou překážkou, že nikdo nemohl
sílu. To bylo to,o čem mě Mark varoval, proč jsem
bych to neměla dělat. Mrtví jsou silnou posilou, ale když je zavoláte, j etěžké se jich zbavit. Co to říkal? Ti, kteří tančili
na hraně temnoty a šílenství by to neměly riskovat.
"Jděte!" Křičela jsem, dávajíc můj poslední kousek síly do úsilí.
Jeden po druhém, přízraky kolem mě začínaly mizet. Cítila jsem, jak se můj svět usadil
zpět na své místo. Teprve, když jsem se podívala dolů, viděla jsem, že
duchové odešli od Dimitrije taky-jako bych to netušila. A stejně jako to, že byl na cestě znovu.
"Sakra." Mé slovo dne.
Podařilo se mi dostat na nohy, když tentokrát rozběhl nahoru do svahu.
Opět platí, že on byl pomalejší než obvykle-, ale stále více než dost rychle. Nikdy z něj nespouštěla oči. Zbavit se
duchů mi dal více síly, ale ne to, co jsem potřebovala dostat
pryč. Dimitri vyhrál.
"Další schopnost stínem políbené??" Zeptal se, a vešel na most.
"Jo." Polkla jsem. "Ukázalo se, že duchové nemají moc rád Strigole."
"A zdá se, že tytaky ne."
Udělaa jsem další pomalý krok dozadu. Kam bych mohla jít? Jakmile se otočím a rozběhnu se, v tu ránu bude u mě.
"Předvedla jsme ti toho dost na to, abys mě už nechtěl proměnit?" Zeptala jsem se, tak
vesele, jak jsem jen mohla zvládnout.
Dal mi křivý úsměv. "Ne . Tvoje schopnosti stínem políbené jsou užitečné...Škoda, že po probuzení o ně příjdeš. "
Tak. Tohle má v plánu. I přes to, žejsem ho vytočila do nepříčetnosti, pořád mě chtěl mít navěky nablízku.
"Ty mě neporbudíš," řekla jsem.
"Rose, neexistuje žádný způsob, jak bys mohla-"
"Ne!"
Vylezla jsem nahoru na zábradlí mostu, s jednou nohou přes něj. Věděl ajsem co se bude dít. Strnul.
"Co to děláš?"
"Říkala jsem ti. Já zemřu dřív, než ze mě bude Strigol. Nebudu jako ty, nebo jiní. Nechci to. Ani tys to kdysi nechtěl. "Uslzené tváře mi ovanul vítr a mě zastudil obličej. Přehodila jsem přes zábradlí i druhou nohu a zadívala se dolů na rychle plynoucí vodu. . Byli jsme mnohem výš, než v úrovni druhého patra. Kdybych narazila dost tvrdě do vody,
a dokonce i kdybych přežila ten pád, neměla bych sílu plavat
proudu a dostat na břeh. Jak jsem se dívala , uvažujíc o mé
smrti, vzpomněl ajsem si , ajk jsme kdysy s Dimitijem seděli na zadní sedačce v autě a probírali toto téma.
Bylo to poprvé, co jsme seděli takhle blízko sebe, a každé místo našeho
doteku bylo teplé a krásné. Uvědomil ajsem si , že jeho vůně už dávno zmizela. Tenkrát byl uvolněný a usmíval se. Bavili jsme se o tom, co to obnáší být n aživu a czel aovládat svou duši- a co obnáší stát se nemrtvým, ztratit lásku a světlo života a ty, které známe. Dívali jsme se na sebe a shodli se n atom, že smrt je lepší než takový osud. Při pohledu na Dimitrije teď, jsem musela souhlasit.
"Rose, nedělej to." Slyšela jsem v jeho hlase skutečnou paniku. Pokud skočím, ztratí mě. Žádná strigolka.. Žádné probuzení. Aby mě proměnil, musel b ymi vypít tolik krve, aby mě zabil, a pak by mi musel dát napít svojí krve.. Pokud bych skočila, voda by mě zabila, ne ztráta krve. Byly bych
dávno mrtvý dřív, než by mě našel v řece.
"Prosím," žadonil. V jeho hlasa byla stopa smutku, což mě překvapilo.. Trhalo mi to srdce. Připomnělo mi to příliš živého
Dimitrije, ten, který nebyl monstrum. Ten, kdo by se staral o mě
a miloval mě, kdo by mi věřil a miloval mě. Tento
Dimitri, ten, nebyl nic z těch věcí, udělal dva kroky pečlivě
vpřed, pak se znovu zastavil. "Musíme být spolu."
"Proč?" Zeptal jsem se tiše. To slovo odnesl vítr, ale Dimitrij ho přesto slyšel."Protože tě chci."
Dala jsem mu smutný úsměv, jestli tak se znovu setkáme ve světě
mrtvých. "Špatná odpověď," řekla jsem mu.
Pustila jsem se.
V tom okamžiku byl u mě.Stihl to svou Strigolí rychlostí v okamžiku, kdy jsem začala padat.
Natáhl se a chytil mě z ajednu ruku a přetáhl mě přes zábradlí. No, vlastně jen napůl-zbytkem těl ajsem visela nad řekou.
"Přestaň se semnou prát!" Křikl a snažil se mě tahat za ruku k sobě.
Sám byl také ve vratké pozici, obkročmo seděl n azábradlí a nakláněl se dolů, aby mě držel.
"pusť mě!" Křičela jsem zpátky.
Ale on byl příliš silný a podařilo se dopravovat většinu mě přes zábradlí,
natolik, že jsem nebyl v celkové nebezpečí pádu znovu.
V tu chvíli, než jsem se pustila, jsem opravdu
uvažovala o mé smrti. Já bych vyrovnat se s ní a přijal ji. Itak yjsem věděla, že Dimitrij tohl eudělá. Byl na to dost rychlý a dobrý. Proto jsem v druhé ruce , ketrá mi volně visela dolů, držela kůl.
Podívala jsem se mu do očí. "Vždycky tě budu milovat."
Pak jsem mu zabodla kůl do srdce.
Nebyl to tak přesný zýsah, jak jsem chtěla. Ne když tak zkušeně uhnul.. Snažila jsem se mu ho zarazit ještě hloub, ale z tohoto úhlu to šlo špatně. Pak se přestal bránit. Ohroměně se na mě podíval a pootevřel rty a téměř se usmál, i když to byl strašlivý a bolestný úsměv..
"To je to, co jsem měl říct ..." vydechl.
To byla jeho poslední slova.
Jeho neúspěšný pokus vyhnout sázce dělal jej ztratit jeho rovnováhu
na hraně. Magie v kůlu vše jenom usnadnila, když ochromila i jeho reflexy. Dimitrij padal.
Málem mě strhl s sebou, a jen tak tak jsem chytla zábradlí. Padal do tmy- dolů až do černoty řeky Ob. O chvíli později mi
zmizel z dohledu.
Dívala jsem se za ním, jestli bych ho viděl ve vodě, kdybych
zamžoural dost tvrdě. Ale neudělala jsem to. Řeka byla příliš tmavá a on příliš daleko.
Mraky se vrátiloi z aměsíc a tma zase všechno zahalila. Chvíli jsem zírala do řeky, a když mi došlo, co jsem právě udělala, chtěl ajsem se vrhnout z aním. Teď už určitě nedokážu žít..
Musíš. Můj vnitřní hlas byl mnohem klidnější a jistější
než by měl být. Staré Dimitri by chtěl abys žila. Pokudsi ho
opravdu milovala, pak musíte jít dál.
Roztřesená a udýchaná jsem lezla přes zábradlí a seskočila zpátk yna most a kupodivu jsem byl az ato bezpečí vděčná.. Nevěděl jsem, jak jsem
by dál žít, ale věděl jsem, že jsem chtěl. Nechtěl jsem mít pocit,
zcela v bezpečí, dokud jsem byl na pevné zemi, a se svým tělem rozpadá,
Začal jsem přes most jeden krok v době. Když jsem byl na druhé straně
straně, měl jsem na výběr. Postupujte podle řeky, nebo na silnici? Oni stočil pryč
od sebe navzájem trochu, ale jak šel zhruba ve směru
města světel. Jsem se rozhodla pro cestu. Nechtěl jsem, aby se nikde
v blízkosti řeky. Ani by mě nenapadlo o tom, co se právě stalo. I
nemohl myslet. Můj mozek odmítl. Bát zůstat naživu
první. Pak se starat o tom, jak budete žít.
Na silnici, zatímco jasně venkova, byl plochý a zabaleny a dělal pro snadné
chůze-pro někoho jiného. Déšť začal padat, který právě přidali
urážku zranění. Pořád jsem chtěl sednout a odpočinout, stočit do klubíčka a
myslet na nic jiného. Ne, ne, ne. Světlo. Musel jsem jít k
světlo. , Že téměř se mi smát nahlas. Bylo to legrační, opravdu. Stejně jako já
byl někdo s blízko-zážitek smrti. Pak jsem se smát. Tento
Celý večer byl plný blízko-zážitky smrti. To bylo
nejmenšího z nich.
To byl také poslední, a stejně jako já toužil po městě, to bylo příliš daleko
pryč. Nejsem si jistý, jak dlouho jsem šel předtím, než jsem nakonec musel zastavit a
sedět.
Jen minutu, jsem se rozhodl. Já bych odpočinek po dobu jedné minuty a pak dál. I
musel být neustále v pohybu. Pokud je v nějaké šílené náhodou jsem vynechal jeho srdce,
Dimitri by mohlo být lezení z řeky v každém okamžiku. Nebo jiných
přežívající Strigoi mohl být po mně přišel z panství.
Ale já jsem nevstal za minutu. Myslím, že může mít spal, a já
upřímně nevím, jak dlouho jsem seděl u toho, když světla
náhle pobídl mě bdělosti. Vůz zpomalil a přišel do
stop. Podařilo se mi dostat na nohy, osvěžující sebe.
Č. Strigoi dostali ven. Místo toho, starý lidský muž udělal. Podíval se na mě
a řekl něco v ruštině. Zavrtěla jsem hlavou a zálohování krok.
Naklonil se do vozu a řekl něco, a chvíli později,
Starší žena se k němu připojil. Podívala se na mě a její oči se rozšířily,
soucitný obličej. Říkala, že něco jemný-znít, a vydržel
ruku ke mně, opatrnější v tom, jak jeden by být, když se blíží
divokých zvířat. Zírala jsem na ni několik sekund a pak těžkých
ukázal na horizont fialové.
"Novosibirsk," řekl jsem.
Ona následovala moje gesto a přikývl. "Novosibirsk." Ukázala
a pak mi k autu. "Novosibirsk."
Váhal jsem trochu déle a pak ji nechal vést mě na zadní sedadlo.
Sundala si plášť a položil ji nade mnou, a pak jsem si všiml, že jsem byl
promočený od deště. Musel jsem být nepořádek po všem, co jsem byl
přes noc. Byl to zázrak, že bych dokonce zastavil. Starý muž
začal řízení znovu, a napadlo mě, mohl jsem jen dostal do
auto se sériovými vrahy. Ale pak, jak by se, že být jiné
od zbytku mé noci?
Duševní a fyzické bolesti začaly táhnout mě dolů, a
s mou poslední úsilí, jsem mokrý mé rty a udusilo se další klenot od
můj ruský slovník.
"Pazvaneet?"
Žena se ohlédla se na mě překvapeně. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem měl
slovo právo. Možná jsem jen požádal o telefonní budky místo buňky
telefon-nebo možná bych požádal o žirafa-ale doufejme, že zpráva
prošel bez ohledu na to. O chvíli později, sáhla do kabelky
a podal mi telefon. Dokonce i na Sibiři, byl zapojen každý.
S třesoucíma se rukama, jsem vytočil číslo jsem teď měl nazpaměť.
ženský hlas odpověděl.
"Halo? ."
"Sydney? Tady je Rose ... "