Kapitola dvacet Dny poté, byly jako sen. Ve skutečnosti upřímně nemohu říct kolik dní uběhlo. Možná to bylo jedno. Ztratila jsem pojem o dnu a noci. Můj čas byl rozdělen s Dimitrim nebo bez Dimitriho. Byl můj svět. Když tu nebyl, chvílemi to byly muka. Strávila jsem je tak, jak nejlíp jsem uměla, ale zdálo se, že se to táhne navždy. Televize byla mím nejlepším přítelem, když tu nebyl. Ležela jsem na gauči hodiny. Měla jsem přístup k satelitní televizi, což znamenalo, že jsem mohla sledovat pár amerických programů. Inna mě pravidelně kontrolovala. Přinesla mi jídlo a donesla mi čisté prádlo. Měla jsem na sobě šaty a čekala kolem tiše, když chtěla zjistit jestli nepotřebuji něco jiného. Potřebovala jsem jen Dimitriho. Pokaždé, když odešel, některá vzdálená části mě si vzpomněla, že jsem měla něco udělat … využít ji, to bylo ono. Měla jsem nějaký plán podívat se na dveře a použití ji jako způsob k útěku, že jo? Ale teď, jsem se rozhodla ten plán odvolat. Zdálo se to jako hodně práce. A pak, konečně, Dimitri přišel, a nuda byla pryč. Rádi jsme spolu leželi na posteli, zabalený v náručí. Nikdy jsme neměli sex, ale líbali jsme se a dotýkali se a ztráceli se v těle toho druhého, někdy skoro úplně nahý. Po chvíli jsem zjistila, že je těžké uvěřit, že jsem kdysi měla strach z jeho nového vzhledu. Jistě, ty oči byly trochu šokující, ale byl stejně nádherný ... stále neuvěřitelně sexy. A poté, co jsme si povídali někdy chvilku, někdy celé hodiny, jsem ho nechala mě kousnout. Pak ke mně spěchaly, ten ... ten nádherný, nádherný příval euforie, který mě vznesl od všech mých problémů. Ať už jsem měla pochybnosti o Boží existenci, tak zmizely v těch chvílích, protože jsem byla jistá, že se dotýkám Boha, když jsem ztratila sama sebe v tom kousnutí. Bylo to nebe. "Ukaž mi svůj krk," řekl jednou. Leželi jsme spolu jako obvykle. Byla jsem na boku, a on byl přitulený k mím zádům s jednou rukou pověšenou kolem mého pasu. Přetočila jsem se a odkryla vlasy daleko od místa, kde mi padaly přes krk a dekolt. Šaty jsem měla dneska námořnickébarvy, letní šaty z přiléhavého materiálu. "Už?" Zeptala jsem se. Obvykle mě kousl u konce jeho návštěvy. Zatímco část mě po tom toužila a čekala v očekávání na pocit euforie znovu. To bylo, když hladina endorfínů byla nejnižší v mém těle, takže jsem byla schopna vést nějaký rozhovor. Rádi bychom mluvili o bojích co byly v mém životě, nebo si představoval jaký by to bylo kdybych byla Strigol. Nic moc sentimentálního, ale pěkné,nicméně. Připravila jsem se na kousnutí, prohnula se v očekávání. K mému překvapení, se nade mně nenaklonil a nezakousl své zuby do mého krku . Sáhl do kapsy a vytáhl náhrdelník. Bylo to buď bílé zlato, nebo platina. Nemohla jsem to s určitostí říct. Měl tři tmavě modré safíry o velikosti čtyř karátů. Přinášel mi spoustu klenotů tento týden, a já jsem přísahala, každý kus byl krásnější než ten předchozí. Dívala jsem se s úžasem na jeho krásu, na způsob jakým se modré kameny třpytily ve světle. Položil náhrdelník proti mojí kůži a připnul ho za krkem. Přejel prsty po jeho náhrdelníku, kývl na souhlas. "Krásné." Jeho prsty sjely po rámínku z šatů. Vsunul ruku pod ně, bylo to vzrušení pro mou kůži. "Ten dotyk." Usmála jsem se. Za starých časů jsem od Dimitriho téměř nikdy nedostala dárky. Neměl na to a já jsem to nechtěla tak jako tak. Teď jsem byla neustále oslňována při každé jeho návštěvě. "Kde si to vzal?" Zeptala jsem se. Kov byl chladný proti mé zarudlé kůži, ale ani zdaleka tak studený jako jeho prsty. Potupelně se usmál. "Mám své zdroje." Káral mě hlas v hlavě, že někdy se mi podařilo proniknout přes opar ve kterém jsem žila a poznamenal, že jsem byla zapletená s nějakým upírským gangsterem. Jeho varování okamžitě kleslo zpátky do mého snového oblaku existence. Jak bych mohla být naštvaná, když náhrdelník byl tak krásný? Něco mě najednou napadlo, bylo to vtipný. "Jsi jako Abe." "Kdo?" "Ten chlap se kterým jsem se setkala. Abe Mazur. Je to nějaký šéf ... on šel po mě. " Dimitri ztuhl. "Abe Mazur šel po tobě?" Nelíbil se mi ten tmavý stín, který náhle padl přes jeho rysy. "Jo. A co? " "Proč? Co ti chtěl? " "Já nevím. Držel se mě, chtěl vědět, proč jsem byla v Rusku, ale nakonec to vzdal a chtěl jen, abych odešla. Myslím, že někdo z domova ho najal, aby mě našel. " "Nechci, aby ses zapletla Abe Mazur. Je to nebezpečné. "Dimitri se zlobil, a já jsem to nenáviděla. O chvíli později z něj vztek zmizel, a hladil prsty po moji paži a shrnul ramínko od šatů. "Samozřejmě, že lidé jako on nemůže být problém, když se probudíš." Někde vzadu v hlavě, jsem přemýšlela, jestli měl Dimitri odpovědi, které jsem chtěla od Abe, o tom co Abe udělal. Ale mluvit o Abe Dimitriho štvalo, a já jsem si řekla, že změním téma. "Co jsi dělal dnes?" Zeptala jsem se, zapůsobila jsem na své schopnosti mluvit normálně. Mezi endorfiny a dotýkání se ho, byla normálnost v mém hlase obtížná. "Pochůzky pro Galinu. Večeře. " Večeře. Oběť. Zamračila jsem se. Pocity, které ve mně inspirovala nebyly odporné tolik jako ... žárlivost. "Piješ z nich ... pro zábavu?" Přejel rty po mém krku a posmíval se mi kůže, ale to nezabralo. Zalapala jsem po dechu a přitiskla se k němu. "Ne, Roza. Je to jídlo, to je všechno. Je to více než rychlé. Jsi jediná z čeho mám radost. " Cítila jsem samolibé uspokojení, že i nepříjemný duševní hlas řekl, že to bylo neuvěřitelně špatně a odporné. Jaksi jsem doufala, že mě kousne brzy. Obvykle jsem uzavřela racionální hlas. Natáhla jsem se a dotkla se jeho tváře, pak přes ruku, až na ty krásné, hedvábné vlasy, které jsem vždy milovala. "Pořád mě chceš probudit ..., ale nebudeme schopni to dělat, už ne. Strigolové nemůžou pít od sebe navzájem, co? " "Ne," souhlasil. "Ale bude to stát za to. Můžeme tak učinit mnohem víc ... " Spustil ", takže mnohem více" na mou představivost, a příjemný mráz běžel skrze mne. Líbání a odběr krve byl opojný, ale tam byli několik dní, že jsem udělala, že chci, dobře ... více. Vzpomínky na to jak jsme se milovali mě pronásledovaly, když jsme byli tak blízko a často jsem toužila udělat to znovu. Z jakéhokoli důvodu, se nikdy nesnažil o sex, bez ohledu na to, jak vášnivé věci se staly. Nebyla jsem si jistá, jestli to používal,jako návnadu pro moje probuzení, nebo jestli tam nebyly některé nesrovnalosti mezi Strigoly a dhampíry. Mohli to žívý a mrtvý dělat? Jednou byla myšlenka sexu s jedním z nich naprosto odporná. Teď ... Jen jsem si to nemyslela, že by to bylo tak těžké. Ale ačkoli se nepokusil o sex, se mi často posmíval tím, že mě líbal a dotíkal se mého stehna a hrudníku a jiných nebezpečných míst. Navíc, mi připomínal, jak se jednou naše těla dotýkaly, bylo to úžasný cítit naše těla ... jeho řeči o tomhle byly více popichovací než laskavé, ačkoli. V jedné chvíli jsem si byla jistá, jsem upřímně myslela, že to bylo divné, že jsem ještě nesouhlasila se státt Strigolem. Endorfin z mlhy ve mně se dohodl, že to bylo téměř vše, co jsem chtěla. Padla jsem pohodlně, oblékala se pro něj, zůstala ve zlaceném vězení, a souhlasila, aby se ze mě napil každých pár dní. A přesto v některých chvílích jsem se cítila špatně. Nějaká vnitřní část mě odmítala ustoupit. Většinu času, se smál mému odmítnutí, jako by to byl vtip. Ale jednou za čas, když jsem odmítla, jsem viděla jiskru hněvu v jeho očích. Ty chvíle mě děsily. "Už je to tady," dobírala jsem si. "Zaprodat se. Věčný život. Neporazitelnost. Nic nebude stát v cestě. " "To není vtip," řekl. Chybička se vloudila. Moje nerozvážnost přivedla jeho tvrdost zpátky. Touha a láska kterou jsem právě viděla byla teď roztříštěná na milion kousků a mizela pryč. Ruce, které mě právě hladily mě najednou chytily za zápěstí a držely mě na místě, když se sklonil. "Nemůžeme zůstat takhle navždy. Nemůžeš tu zůstat navždy. " Wau, ten hlas. Buď opatrná. To nezní dobře. Sevření mi mohlo ublížit, a já jsem často přemýšlela, jestli to byl jeho záměr, nebo pokud si prostě nemohl pomoci od jeho násilí. Když mě konečně pustil, zalomila jsem ruku kolem jeho krku a snažila jsem se ho políbit. "Nemůžeme mluvit o tom později?" Naše rty se setkaly, požár kvetl mezi námi a naléhavost proudila mým tělem. Mohla jsem říct, že mi odpovídal stejnou touhou, ale o pár vteřin později, přestal. Chladná nepříjemnost byla ještě na jeho tváři. "Pojď," řekl a odtáhl se ode mě. "Pojďme." Vstal, a jsem se na něj dívala hloupě. "Kam jdeme?" "Ven." Posadila jsem se na posteli, vyjevená. "Ven ...? Ale ... to není povoleno. Nemůžeme. " "Můžeme dělat to co chci," odsekl. Natáhl ruku a pomohl mi vstát. Sledoval jsem ho ke dveřím. Byl jak zručný jako Inna na blokování mě od klávesnice, nikoli, že na tom záleželo nyní. Nebyl tam žádný způsob, jak bych si ho mohla někdy pamatovat, že dlouhé pořadí už neplatí. Dveře se otevřely, a vedl mě ven. Zírala jsem na zázrak, moje omámený se stále snažilo zpracovat tuto svobodu. Jak jsem si všimla, první den, vedly dveře do krátké chodby k dalším dveřím. Dimitri je otevřel, a já jsem byl ochotna se vsadit, že dvoje dveře měly různé kódy. Vedl mě za ruku přes ty dveře a do jiné chodby. Přes jeho pevné sevření, jsem si nemohla pomoct, ale byla jsem v klidu. Možná jsem neměla být překvapená bohatstvím, které jsem zrovna viděla. Koneckonců, žila jsem v tomto místě. Ale chodba vedoucí ven z mého pokoje byl ostrá a ručně dělaná, a nějak jsem si tak představovala zbytek domu. To tak nebylo. Místo toho jsem se cítila, jako bych byla v nějakém starém filmu, kde se jaksi lidé scházeli na čaj v salonu. Plyšový koberec byl pokryt zlatem, který se táhl pryč v obou směrech haly. Staré obrazy pověšené na zdi, ukazovaly lidi ve věku od let komplikovaného oblečení po šaty, které vypadaly levně a běžně. Celý prostor byl osvětlen malými lustry, které byly rozmístěny podél stropu každých šest stop nebo tak. Krystaly ve tvaru slzy odrážely světlo, rozptylovaly malé skvrny na stěnách. Dívala jsem se, okouzlena tím leskem a barvou, což je pravděpodobně důvod, proč jsem si nevšimla jedné další věci v hale. "Co to děláš?" Krutý zvuk hlasu Nathana mě prudce od pohledu na křištálový lustr. Byl opřený o zeď naproti mím dveřím a narovnal se ihned jak nás viděl. Měl stejný krutý výraz v jeho tváři, který byl tak normální pro Strigola, co jsem občas viděla na Dimitrim, bez ohledu na to, jak okouzlující byl. Dimitriho postoj se otočil ktuhé defenzivě.
"Beru ji na procházku. "Znělo to, jako by mluvil o psovi a protože můj strach z myšlenek Nathana, my nedovolil nad tím přemýšlet. "To je proti pravidlům," řekl Nathan. "Je dost špatný že tu pořád ještě je. Galina vydala rozkazy pro tebe, abys ji omezoval. Nemáme zapotřebí aby nám tu pobíhal mizerný dhampír. " Dimitri kývl směrem ke mně. "Vypadá, že je hrozba?" Nathan se podíval na mě. Nebyla jsem si úplně jistá, co viděl.Nemyslela jsem si to , ale malý úšklebek mu přešel přez rty a rychle zmizel, když se otočil zpátky k Dimitrimu.
"Ne, ale bylo mi nařízeno, abych hlídal ty dveře, a nechci mít problémy
kvůli vaší procházce. "
"Promluvím si s Galinou. Řeknu jí, že jsem tě přemohl. "
Dimitri dál mluvil s úsměvem. "Tomu by nemělo být tak těžké věřit."
Podíval se na Nathana a tlačil mě zpátky, dokud jsem narazila na zeď.
"Ty jsi tak plný sám sebe. Nechtěl jsem tě probudit, abys dělal že to tu máš na starosti. Chtěl jsem používat tvou sílu a informace. Měl si mi sloužit. "
Dimitri pokrčil rameny. Vzal mě za ruku a táhl pryč.
"Není to moje chyba, že nejsi dost silný, abys mě zastavil. "
V tom se Nathan vrhl na Dimitriho. Dimitri reagoval rychlím útokem. Myslela jsem si, že se to stane. Okamžitě mi pustil ruku, otočil se a chytil
Nathana, a hodil sním proti zdi. Nathan okamžitě vstal, netrvalo mu to dlouho pro někoho jako je on, ale Dimitri byl připravený. Stiskl Nathanův nos jednou, dvakrát, a pak po třetí, to vše v rychlém sledu.
Nathan padl, krev zakryla jeho tvář. Dimitri ho kopl tvrdě žaludku a tyčil se nad ním.
"Nezkoušejte to," řekl Dimitri. "Prohraješ." Otřel si Nathanovu krev z ruky a pak mě chytil znovu za ruku.
"Řekl jsem že budu mluvilt s Galinou. Ale díky za tvůj zájem. "
Dimitri znovu se otočil, zřejmě měl pocit, že už žádný útok nehrozí. Ale když jsme odcházeli, hodila jsem rychlý pohled přes rameno na místo, kde Nathan seděl na podlaze. Jeho oči jako dýky probodávaly Dimitriho a byla jsem si docela jistá, že jsem ještě nikdy neviděla čistou nenávist, alespoň dokud se neobrátil svůj pohled na mě. Cítila jsem z něj chlad a klopýtala jsem abych udržela krok s Dimitrim. Nathanův hlas zazněl za námi.
"Ty nejsi v bezpečí! Ani jeden z vás. Ona je oběd, Belikove. Oběd. "
Dimitri mi pevně stiskl ruku a zvedl tempo. Cítila jsem vztek jak vyzařuje z něj a najednou si nebyla jistá, koho bych se měla víc bát: Nathana nebo Dimitriho. Dimitri byl silný, živý nebo nemrtvý. V minulosti jsem ho viděla útočit na nepřátele beze strachu a bez zaváhání. Vždycky to bylo nádherné, choval se stejně statečně jak bych to řekla, jako jeho rodina. Ale pokaždé vždy měl správný důvod k boji, sebeobrana. Jeho střet s Nathanem byl něco víc, ačkoli. Bylo to prosazení dominance a možnost čerpat krev. Dimitri to měl. Co když se rozhodl mě obrátit takhle? Co
když moje neustálé odmítání ho donutí do mučení, a on by mi ublížil, dokud bych nakonec nesouhlasila?
"Nathan mě děsí," řekla jsem, nechtěla jsem, aby Dimitri věděl, že se bojím i jeho. Cítil jsem se slabá a naprosto bezbranná, něco, co se mi nestávalo velmi často. Obvykle, jsem byla připravena přijmout jakoukoliv výzvu, bez ohledu na to, jak zoufalou.
"Nedotne se tě," řekl Dimitri tvrdě. "Nemáš se čeho bát. "
Sešli jsme po schodech. Po několika krocích se ukázalo, že to nebudu schopna zvládnout. Kromě toho omámení, strnulosti z jeho kousnutí, častá krevní ztráta mě oslabila a vybírá si svoji daň. Beze slova, mě Dimitri vzal do náručí a nesl mě dolů bez námahy, lehce mě postavil,když jsme dosáhli na konec schodiště.
Z přízemí domu jsem měla stejný pocit jako velké hale nahoře. Vchod měl obrovský klenutý strop s komplikovaným lustrem, který byl trochu zakrslí od těch, které jsem viděla. Ozdobené dvoukřídlé dveře stály před námi, s okny z obarvených skel. Také tam stál další Strigol, muž seděl v křesle a zřejmě měl strážní službu.
Blízko byl panel vestavěný do zdi s tlačítky a blikajícími světly. Moderní zabezpečovací systém porušil kouzlo starého domu. Ztuhl, když jsme ho oslovili, a nejprve jsem si myslela, že to byl přirozený instinkt strážce, dokud jsem viděla jeho tvář. Byl to Strigol, kterého jsem mučila první noc v Novosibirsku, kterého jsem poslala, aby Dimitrimu vyřídil, že jsem ho hledala. Rty se mu zkroutily, když se setkal s mýma očima.
"Rose Hathaway," řekl Strigol. "Pamatuji si tvé jméno, stejně jakodi mi řekla. "
Nic víc neřekl, ale pevně jsem sevřela Dimitriho ruku, když jsme procházeli. Strigol nespustil oči ze mě, dokud jsme nevyšli ven a pak zavřel dveře za námi.
"Chce mě zabít," řekla jsem Dimitrimu.
"Všichni Strigolové tě chtějí zabít," prohlásil Dimitri.
"On opravdu ... Já ho mučila."
"Já vím. Je v nemilosti a od té doby ztratil něco ze svého postavení tady. "
"To neznamená, že se cítím lépe." Dimitri vypadal lhostejně.
"Nebudeš se muset o nikoho starat. Když si bojovala proti němu jen si ukázala Galině, že jste dobrá. Navíc tady je pod tebou. "
Nebylo to příliš uklidňující. Udělala jsem si příliš mnoho osobních nepřátel mezi Strigoly a nemohla jsem očekávat, že díky tomu kdybych byla Strigol byli by jsme přáteli.
Byla noc, samozřejmě. Dimitri by mě jinak ven nevzal. Vyšli jsme před
dům do rozsáhlé zahrady, která se šířila kolem nás.
Jestlipak jsme byli za domem. Nebo možná byl celý dům obklopen touto zelení. Byli jsme obklopeni bludištěm s krásnými detaily. Uvnitř bludiště bylo malé nádvoří, zdobené fontány nebo sochami. A všude byly
květiny a další květiny. Vzduch byl těžký jejich vůní, a já
si uvědomila, že někdo měl spoustu problémů aby našel kvetoucí kytky v noci.
Jedinou jsem okamžitě poznala, jasmín, jeho dlouhé bílé květy se táhly nahoru a obklopovaly sochy v bludišti.
Šli jsme mlčky a ocitli se ztraceni v romantice z toho všeho. Po celou dobu Dimitri a já, když jsme byli spolu ve škole, jsem se obávála toho, jak vyrovnáme náš vztah s naší povinností. Ta chvíle se mi líbila, procházka zahradou o jarní noci při svitu hvězd. Příliš bláznivá fantazie, když jsem nad tím zapřemýšlela.
I bez schodů mě procházka příliš unavila. Zastavila jsem se a vzdychla. "Jsem unavená," řekla jsem.
Dimitri se zastavil a pomohl mi si sednout. Tráva byla suchá a dráždivá proti mé kůži. Ležela jsem pod ním, a za chvíli se ke mně připojil.
Měla jsem děsivý okamžik deja vu, připomínající mi odpoledne s Anděly ze sněhu.
"To je úžasné," řekla jsem a dívala se na oblohu. Bylo jasné, mraky
v nedohlednu. "Jaký je to pro tebe?"
"Hmm?"
"Je tu dost světla, které vidím docela jasně, ale je to stále ještě slabé
ve srovnání s denním. Tvé oči jsou lepší než moje. Co vidíš? "
"Pro mě je světlo jako ve dne." Když jsem neodpověděla, dodal:
"Byl bych rád kdyby i pro tebe. "
Snažila jsem si to představit. Zdálo se mi to nebo to byl tajemný stín? Nebo měsíc a hvězdy svítí tak jasně? "Já nevím. Něco jako tmu. "
"Jen proto, že neznáš nic lepšího."
Povzdechla jsem si. "To mi říkáš pořád."
Otočil se ke mně a odkryl mi vlasy z obličeje.
"Rose, já se snad zblázním. Jsem unavený z tohoto čekání. Chci, abychom byli spolu. Nelíbí se ti to? To co jsme? Mohlo by to být ještě lepší. "
Jeho slova zněla romanticky, ale ten tón. Milovala jsem ten opar ve kterém jsem žila, opar, v němž všechny starosti zmizely. Milovala jsem jeho blízkost, milovala jsem to jak mě líbal a říkal mi, že mě chce ...
"Proč?" Zeptala jsem se.
"Proč, co?" Mluvil zmateně, něco, co jsem ještě od Strigola neslyšela.
"Proč chceš mě?" Neměla jsem tušení, proč jsem se zeptala, ale zjevně
nevěděl ani to.
"Proč bych neměl chtít?"
Mluvil tak z cesty, jako by to byla ta nejhloupější otázka na světě. Asi to tak bylo jsem si uvědomila, a přesto ... jako bych čekala jinou odpověď.
Pak se můj žaludek zkroutil. Celou tu dobu co jsem strávila s
Dimitrim, se mi opravdu podařilo snížit nevolnost ze Strigoilů.
Přítomnost jiného Strigola ji zvýšila, ačkoli. Posadila jsem se a Dimitri taky, téměř stejně. Měl by ho varovat jeho zesílený sluch. Temný stín se nad námi objevil, ze svitu hvězd. Byla to žena, Dimitri se postavil. Zůstala jsem tam kde jsem byla, na zemi.
Byla neobyčejně krásná, silným a hrozivým způsobem. Její postava byla
podobná mojí, což naznačuje, že nebyla Moroj, když se otočila.
Pane bože, Strigol který mě uvěznil, byl velmi starý, a moc z něj vyzařovala. Tahle žena nebyla zdaleka tak stará, ale měla jsem pocit, že byla starší než Dimitri a mnohem silnější.
Říkala mu něco v ruštině a její hlas byl chladný jako její krása. Dimitri odpověděl a jeho tón byl slušný. Slyšela jsem Nathana jak její jméno zmínil několikrát, když oní mluvili.
Dimitri se sehnul a pomohl mi vstát, cítila jsem se trapně, kvůli tomu
jak často jsem potřebovala jeho pomoc..
"Rose," řekl, "to je Galina. Ona je ten, kdo byl tak natolik laskav, abys tu zůstala. "
Galinin obličej nevypadal tak laskavě. Byl zbavený všech emocí, a měla
jsem pocit, že celé moje duše byla v jejích rukách. Zatímco jsem byla nejistá z hodně věcí tady, jsem sebrala dost na to, abych si uvědomila, že můj pobyt zde je vzácná a křehká věc. Polkla jsem.
"Spasibo," řekla jsem. Nevěděla jsem, jestli jí bylo příjemné se setkat
semnou a upřímně, byla jsem si jistá, že nebylo moc dobré být jí zavázana. Kdyby byla jeho bývalý instruktor a cvičila na normální akademii, nejspíš bych věděla, že uměla anglicky a předstírala
jako Yeva. Neměla jsem tušení, proč by to dělala, ale pokud byste mohli lapit dospívající dhampir po krku, jste oprávněni k tomu, co jste chtěli.
Galinin výraz se nezměnil s mými díky a obrátila pozornost zpět k Dimitrimu. Hovořili nade mnou, Dimitri na mě párkrát ukázal. Poznala jsem slovo pro silné.
Konečně, Galina vydal něco, co znělo jako ukončení a odešla bez jakýchkoliv rozloučení. Dimitrise nepohnul, ani když jsem se přiblížila k němu, až když jsem se nevolnost rozptýlila.
"Pojď," řekl. "Měli bychom jít zpátky."
Šli jsme zpátky bludištěm, i když jsem netušila, jak věděl, kam jít. Bylo to legrační. Když jsem poprvé přijela, můj sen byl se dostat ven a uniknout. Teď, když jsem tu byla ... no, to nevypadalo důležité.
"Co říkala?" Zeptala jsem se.
"Nelíbí se jí, že si pořád tady. Chce, abych tě probudit nebo zabil. "
"Ach. Ehm, a co budeš dělat? "
Chvíli mlčel. "Budu čekat o něco déle a pak … učiním volbou za tebe. "
Nemohla jsem zjisti, co z toho udělá, a začala jsem přemýšlet nad tím, že bych zemřela, než se stala Strigolem. A pak jsem místo toho řekla:
"Jak dlouho?"
"Moc dlouho ne, Roza. Musíš si vybrat. A učinit správné rozhodnutí. "
"Což je?"
Zvedl ruce. "Tohle všechno. Společný život. "
Vynořili jsem se z bludiště. Zírala jsem na dům, který byl obrovský při pohledu zvenčí a na krásné zahrady kolem nás. Bylo to jako sen. Kromě toho, nekonečný venkov se ztracel v temnotě a do černého nebe, až na jednu malou část, která měla měkkou fialovou záři na obzoru. Zamračila jsem se, studovala jej, pak jsem obrátila pozornost zpět k Dimitrimu.
"A co potom? Budu pracovat pro Galinu taky? "
"Na chvíli."
"Jak dlouho je na chvíli?"
Přišli jsme ke dveří. Dimitri se podíval dolů do mých očí, jeho tvář tak zářila, že jsem ustoupila o krok zpět.
"Dokud ji nezabijem, Rose. Dokud ji nezabijem a nevezmem si tohle všecko. "
2024 ©