4. kapitola

Než Elena došla ke své skřínce, ochromení přešlo a knedlík v krku se pokoušel rozpustit v slzách. Ale nebude brečet ve škole, opakovala si, nebude. Poté, co si zamkla skřínku, vydala se k hlavním dveřím. Už podruhé šla ze školy domů hned po vyučování a sama. Teta Judith bude v šoku. Ale když Elena dorazila domů, zjistila, že auto tety Judith nestojí na příjezdové cestě; určitě vyrazily s Margaret na trh. Dům byl tichý a klidný, když Elena vstupovala dovnitř. Byla za ten klid vděčná, chtěla teď být sama. Ale na druhou stranu přesně nevěděla, co si má se sebou počít. Teď, když konečně mohla plakat, zjistila, že slzy odmítají přijít. Nechala batůžek sklouznout na zem v hale a pomalu odešla do obýváku. Byl to hezký a působivý pokoj, jediná místnost v domě kromě Elenina pokoje, který zůstal zachován z původní stavby. Původní dům byl vystavěn někdy před rokem 1861 a téměř celý shořel za občanské války. Zachránit se dal jen tento pokoj s ozdobným krbem orámovaným tvarovanou římsou a veliká ložnice nad ním. Pradědeček jejího otce postavil nový dům a od té doby zde Gilbertovi žili. Elena se otočila, aby se mohla podívat ven z jednoho z velikých oken sahajících od stropu k podlaze. Sklo bylo tak staré, že bylo ještě mohutné a zvlněné, takže se všechno venku jevilo zkresleně a poněkud opile. Vzpomněla si, jak jí otec poprvé ukazoval ta vlnitá stará okna - to byla mladší, než je Margaret teď. Knedlík v krku se objevil znovu, ale žádné slzy nenásledovaly. Všechno se v jejím nitru pralo. Netoužila po společnosti, a přesto cítila bolestnou osamělost. Chtěla přemýšlet, ale když se o to teď pokoušela, myšlenky se jí vyhýbaly jako myšky prchající před sněžnou sovou. Sněžná sova… lovící pták… pojídač masa… havran, plynuly jí myšlenky hlavou. "Největší havran, kterého jsem kdy viděl," říkal přece Matt. V očích ji opět pálilo. Chudák Matt. Ranila ho, ale přesto k ní byl tak milý. Dokonce byl milý i ke Stefanovi. Stefan. Její srdce jednou hlasitě udeřilo a dvě horké slzy jí skanuly z očí. Konečně mohla plakat. Plakala zlostí, pokořením a marností - a čím ještě? Co dnes opravdu ztratila? Co opravdu cítí k tomuto cizinci, k tomuto Stefanu Salvatorovi? Byl pro ni výzvou, to ano, a tím byl odlišný, zajímavý. Stefan byl exotický… a vzrušující. Je to legrační, tohle přece občas říkali kluci o ní. A později se dozvěděla od nich, nebo od jejich kamarádů či sester, jak strašně byli nervózní, než s ní šli na rande. Jak se jim potily dlaně a svíral žaludek. Elena se těmito historkami vždycky bavila. Z žádného kluka, kterého zatím poznala, nebyla nervózní. Ale když dneska mluvila se Stefanem, zrychlil se jí puls a roztřásla kolena. A měla vlhké dlaně. A žaludek se jí nesvíral, ale přímo svíjel v křečích. Zajímá jí ten kluk, protože je kvůli němu nervózní? To není zrovna dobrý důvod, Eleno, řekla si. Vlastně je to docela blbý důvod. Ale jsou tu taky ta jeho ústa. Jemně tvarovaná ústa, která ji roztřásají úplně jinými pocity než nervozitou. A ty vlasy temné jako půlnoc - prsty ji přímo svrběly chutí ponořit se do těch hebkých vln. To pružné svalnaté tělo, dlouhé nohy… a ten hlas. A byl to ten hlas, kvůli kterému se včera definitivně rozhodla, že ho musí získat za každou cenu. Když mluvil s panem Tannerem, měl hlas klidný a přezíravý, ale právě proto podivně podmanivý. Zajímalo ji, zda se také umí proměnit na půlnočně temný, jak by asi vyslovil její jméno, šeptal její jméno… "Eleno!" Elena vyskočila, vytržená ze zasnění. Ale to ji nevolal Stefan Salvatore, jen teta Judith otevírající vchodové dveře. "Eleno? Eleno!" To byla Margaret pronikavým a pisklavým hláskem. "Jsi doma?" Trápení se jí opět vzedmulo v hrudi. Rozhlédla se po kuchyni. Zrovna teď nedokáže čelit tetiným ustaraným otázkám, ani Margaretinu nevinnému nadšení. Ne s vlhkými řasami a novými slzami, které hrozí každým okamžikem vytrysknout zpoza víček. Bleskově se rozhodla a tiše vyklouzla zadními dveřmi, zatímco přední dveře zaklaply. Jakmile se ocitla na dvorku, zaváhala. Nechtěla natrefit na nikoho známého. Ale kam by mohla jít, aby byla sama? Odpověď se vynořila téměř okamžitě. Samozřejmě. Půjde se podívat za mámou a tátou. Byla to dost dlouhá procházka, téměř až na kraj města - ale v posledních třech letech se pro Elenu stala důvěrně známou. Přešla přes Wickery Bridge a vystoupala do kopce podél polorozpadlého kostela a pak dolů do malého údolíčka pod ním. Tato část hřbitova byla pěkně udržovaná; to jen stará část poněkud zarostla. Tady byla tráva úpravně zastřižená a kytice květin vytvářely vodotrysky barev. Elena se posadila vedle velikého náhrobního kamene s vytesaným nápisem Gilbert. "Čau mami, čau tati," zašeptala. Sklonila se a položila na hrob květy rudých netýkavek, které natrhala cestou ke hřbitovu. Pak stočila nohy pod sebe a prostě zůstala sedět. Po té autonehodě sem chodila často. Margaret byl v té době jenom jeden rok, takže si je nepamatovala. Ale Elena ano. Teď nechávala svou mysl toulat se vzpomínkami a znovu cítila, jak se jí svírá hrdlo. Slzy tentokrát přišly snadněji. Pořád jí tolik chyběli. Máma, tak mladá a krásná, i táta, kterému tak často úsměv kreslil vrásky kolem očí. Samozřejmě má štěstí, že je tu teta Judith. Ne každá teta by se vzdala svého zaměstnání a odstěhovala se zpět na maloměsto, aby se postarala o dvě osiřelé neteře. A Robert, tetin snoubenec, byl pro Margaret spíš jako nevlastní otec než jako budoucí strýček. Ale Elena se na rodiče pamatovala. Občas, těsně po pohřbu, sem chodila na ně křičet vzteky, jak jen mohli být tak hloupí a nechat se zabít. V té době ještě tetu Judith moc dobře neznala a měla pocit, že najednou nikam nepatří. A kam patřím teď, přemýšlela. Nejsnadnější odpověď byla sem, do Fell's Church, kde prožila celý svůj život. Ale v poslední době jí snadné odpovědi začaly připadat nesprávné. Měla pocit, že někde na ni čeká něco víc, nějaké místo, které okamžitě pozná a nazve domovem. Dopadl na ni stín a ona poplašeně vzhlédla. Na okamžik jí dvě postavy nad ní připadaly cizí, neznámé a neurčitě hrozivé. Ztuhla jako přikovaná. "Eleno," oslovila ji menší postava úzkostlivě a dal ruce v bok, "občas mám o tebe vážně starost." Elena zamrkala a krátce se zasmála. Byly to Bonnie a Meredith. "Co musí člověk udělat, aby našel trochu soukromí?" řekla, když se usadily k ní. "Říct nám, abychom šly pryč," navrhla Meredith, ale Elena jen pokrčila rameny. Meredith a Bonnie sem často přicházely ji hledat v těch těžkých měsících po nehodě. Náhle za to byla ráda a byla jim oběma vděčná. Pokud snad nepatřila nikam jinam, určitě patřila ke kamarádkám, kterým na ní záleží. Nevadilo jí, jestli uvidí, že brečela. Přijala zmačkaný kapesník, který ji nabídla Bonnie, a otřela si oči. Chvíli jen tak společně potichu seděly a dívaly se, jak vítr pohupuje skupinou dubů na kraji hřbitova. "Je mi líto, co se ti stalo," řekla nakonec Bonnie měkkým hlasem. "Bylo to vážně hrozné." "A tvoje druhé jméno je Takt," prohlásila Meredith. "Nemohlo to přece být tak hrozné, Eleno." "Nebyly jste u toho," Elena se při té vzpomínce znovu začervenala. "Bylo to hrozné. Ale už je mi to jedno," dodala vzdorně. "S ním jsem skončila. Už ho nechci." "Eleno!" "Opravdu ne, Bonnie. Zjevně si myslí, že je pro Američanky moc dobrej. Takže si ty svoje sluneční brejle klidně může…" Dívky se rozřehtaly. Elena se vysmrkala a zavrtěla hlavou. "Tak," oslovila Bonnie a záměrně změnila téma, "alespoň že Tanner měl dneska lepší náladu." Bonnie se zatvářila zmučeně. "Víš, že mě napsal jako první na přednes referátu? Ale je mi to jedno, budu psát o druidech a…" "O čem?" "O druidech. Podivnejch starobylejch chlápcích, co ve starý Anglii postavili Stonehenge a dělali kouzla a takový věci. Moji předkové od nich pocházejí a proto jsem médium." Meredith si odfrkla, ale Elena se zamračila na stéblo trávy, které kroutila mezi prsty. "Bonnie, opravdu jsi včera v mojí dlani něco viděla?" zeptala se najednou. Bonnie zaváhala. "Já ti nevím," řekla nakonec. "Já - v tu chvíli, jsem si to myslela. Ale občas mám moc divokou fantazii." "Věděla, že budeš tady," pronesla neočekávaně Meredith. "Chtěla jsem se mrknout do bistra, ale Bonnie řekla: ‚Je na hřbitově.'" "Fakt?" Bonnie vypadala trochu překvapeně, ale spokojeně. "No tak tady to vidíte. Moje babička v Edinburghu má dar jasnovidectví a já ho mám taky. Vždycky se vyskytuje ob generaci." "Jo a jsi potomek druidů," prohlásila Meredith slavnostně. "No fakt je to pravda! Ve Skotsku dbají na staré tradice. Nevěřili byste tomu, co všechno moje babička dokáže. Umí zjistit, koho si vezmete a kdy umřete. Mně řekla, že umřu brzo." "Bonnie!" "No fakt. Budu v rakvi ještě mladá a krásná. Nemyslíte, že je to romantické?" "Ne, to teda ne. Myslím, že je to nechutné," prohlásila Elena. Stíny se prodlužovaly a vítr začínal být studený. "No a koho si teda vezmeš, Bonnie?" vyptávala se hbitě Meredith. "To nevím. Babička mi prozradila rituál, jak to zjistit, ale já jsem ho nikdy nevyzkoušela. Samozřejmě," Bonnie zaujala kultivovanou pózu, "musí být šíleně bohatý a naprosto úžasný. Například jako náš tajemný tmavý cizinec. Zvlášť, když ho nikdo jiný nechce." Vrhla na Elenu šibalský pohled. Elena návnadu nespolkla. "A co Tyler Smallwood?" zamumlala bezelstně. "Je jisté, že jeho otec je bohatý dost." "A ani nevypadá zle," souhlasila Meredith vážně. "Teda samozřejmě, pokud miluješ zvířata. Takové veliké bílé zubisko." Dívky na sebe pohlédly a současně vyprskly smíchy. Bonnie hodila na Meredith hrst trávy, ta ji smetla a hodila na ni zpátky pampelišku. Někde uprostřed všeho toho blbnutí si Elena uvědomila, že bude v pořádku. Už byla zase sama sebou, ne ztracená, ani cizí, ale Elena Gilbertová, královna Střední školy Roberta E. Leea. Stáhla si čelenku broskvové barvy a rozprostřela si uvolněné vlasy. "Právě jsem se rozhodla, o čem budu psát referát já," oznámila a přivřenýma očima pozorovala, jak si Bonnie vyčesává prsty trávu z vlasů. "O čem?" zeptala se Meredith. Elena zvedla bradu a pohlédla na zarudlou oblohu nad kopcem. Přemýšlivě se nadechla a dopřála si chvilku napětí. A pak klidně oznámila: "O italské renesanci." Bonnie a Meredith na ni zůstaly zírat, pak na sebe pohlédly a znovu se rozřehtaly. "Aha," prohlásila Meredith, když se vzpamatovaly. "Takže šelma se vrací ke kořisti." Elena se na ni divoce zašklebila. Otřesené sebevědomí se jí vrátilo. A ačkoli tomu sama přesně nerozuměla, byla si jistá jednou věcí: nenechá Stefana Salvatora uniknout živého. "Tak jo," řekla rázně. "A teď vy dvě poslouchejte. Nikdo jiný se o tomhle nesmí dozvědět, jinak by se mi smála celá škola. A Caroline by se zbláznila radostí nad vším, co by mě mohlo zesměšnit. Ale já ho opravdu pořád chci a taky ho budu mít. Ještě nevím jak, ale budu. Ale dokud nevymyslím plán, dáme mu studenou sprchu." "Cože, my?" "Ano, my. Nemůžeš ho dostat, Bonnie, je můj. A musím si být jistá, že vám můžu naprosto věřit." "Hej, počkej chvilku," zarazila ji Meredith se zábleskem v oku. Odepnula si z blůzky smaltovanou brož, natáhla palec a rychle do něj bodla. "Bonnie, dej mi ruku." "Proč?" vyzvídala Bonnie a podezřívavě pozorovala brož. "Protože tě chci požádat o ruku. No proč asi, ty hloupá?" "Ale… ale… no dobře. Au!" "A teď ty, Eleno." Meredith píchla i do Elenina palce a pak ho zmáčkla, aby vytlačila kapičku krve. "A teď," pokračovala a dívala se na ně tmavýma jiskřícíma očima, "všechny přitiskneme palce k sobě a budeme přísahat. Zvlášť ty, Bonnie. Přísahej, že to všechno uchováš v tajnosti a uděláš všechno, o co tě Elena požádá ohledně Stefana." "Podívej, přísahat na krev je nebezpečné," protestovala vážně Bonnie. "Znamená to, že musíš svoji přísahu dodržet bez ohledu na to, co se stane - bez ohledu na cokoli, Meredith." "Já vím," řekla Meredith nekompromisně. "A právě proto tě o to žádám. Pamatuju se, jak to bylo s Michaelem Martinem." Bonnie udělala obličej. "To už je dávno a stejně jsme se hned rozešli a … no dobře. Přísahám." Zavřela oči a odrecitovala: "Přísahám, že to všechno uchovám v tajnosti a udělám všechno, o co mě Elena požádá ohledně Stefana." Meredith zopakovala přísahu. A Elena hleděla na jejich bledé palce spojené v nastávajícím soumraku, zhluboka se nadechla a tiše řekla: "A já přísahám, že nepřestanu, dokud nebude můj." Studený vítr zavanul hřbitovem, rozevlál dívkám vlasy a sčesal k zemi pár suchých listů. Bonnie zalapala po dechu a ucukla. Všechny se rozhlédly okolo a nervózně se hihňaly. "Je už tma," zjistila Elena překvapeně. "Radši bychom měly jít domů," navrhla Meredith, připnula si brož zpátky a vstala. Bonnie se také postavila a strčila si palec do pusy. "Tak ahoj," řekla tiše Elena směrem k náhrobku. Červené květy byly už sotva vidět. Zvedla svou broskvovou čelenku, která ležela vedle nich, otočila se a kývla na Bonnie a Meredith. "Tak pojďme." Tiše vyrazily do kopce ke zřícenině kostela. Přísaha na krev v nich vyvolávala slavnostní pocit, a když procházely kolem kostela, Bonnie se zachvěla. Když slunce zapadlo, teplota prudce klesla a zvedal se vítr. Každý pohyb větru zašustil v trávě a prastará dubiska setřásla další listy. "Je mi pěkná zima," řekla Elena. Na chvíli se zastavila u temného otvoru, kde kdysi bývaly dveře kostela, a zahleděla se do krajiny pod nimi. Měsíc ještě nevyšel, takže jen stěží rozeznávala starý hřbitov a za ním Wickery Bridge. Starý hřbitov pocházel z časů občanské války a mnoho náhrobků tam neslo jména vojáků. Vypadal zanedbaně; ostružiny a různý plevel zarůstaly hroby, břečťan se plazil po rozpadající se žule. Elena to místo nikdy neměla ráda. "Vypadá jinak, že jo? Teda, když je tma, myslím," řekla nejistě. Nevěděla, jak přesně vyjádřit, co má na mysli… že to není místo pro živé. "Mohly bychom jít tou delší cestou," řekla Meredith. "Ale to by bylo dalších dvacet minut chůze." "Mě nevadí jít tudy," řekla Bonnie a ztěžka polkla. "Vždycky jsem říkala, že bych chtěla být pohřbená na starém hřbitově." "Mohly byste přestat mluvit o pohřbívání?" vyštěkla Elena a vyrazila dolů z kopce. Ale čím dál scházela úzkou pěšinou, tím nepříjemnější měla pocit. Zpomalila, až ji Bonnie a Meredith dohnaly. Když se přiblížily k prvnímu náhrobku, srdce jí začalo zrychleně bít. Pokoušela se to ignorovat, ale chlupy se jí ježily ostražitostí. Mezi závany větru se každý zvuk zdál hrozně intenzívní - křupání podrážek na listím poseté pěšině bylo ohlušující. Zřícenina kostela nyní za nimi tvořila temnou siluetu. Pěšinka vedla mezi lišejníkem pokrytými náhrobky, mnohé byly vyšší než Meredith. Je dost velký, aby se za ním něco schovávalo, pomyslela si Elena stísněně. Některé z náhrobků byly samy o sobě skličující - jako ten s andělem, který vypadal jako opravdové děťátko, až na to, že mu odpadla hlavička a byla pečlivě uložená vedle jeho těla. Široké žulové oči byly prázdné. Elena od nich nedokázala odtrhnout zrak a srdce jí už zas splašeně tlouklo. "Proč jsme zastavily?" zeptala se Meredith. "Já jen… promiň," zamumlala Elena, ale když se přiměla otočit, okamžitě strnula. "Bonnie?" zavolala. "Bonnie, co se děje?" Bonnie hleděla přímo doprostřed hřbitova, ústa pootevřená a oči stejně široké a prázdné jako u toho anděla. Elenou projela vlna strachu. "Bonnie, nech toho. Přestaň, vůbec to není legrace." Bonnie neodpověděla. "Bonnie!" oslovila ji Meredith. Pohlédly s Elenou na sebe a Elena si najednou uvědomila, že musí pryč. Otočila se, aby vyrazila po pěšině, ale vtom se za ní ozval podivný hlas, takže se s trhnutím otočila zpět. "Eleno," řekl hlas. Nebyl to Bonniin hlas, ale přicházel z Bonniiných úst. Bonnie vypadala jako bledá postava v temnotách a stále zírala do nitra hřbitova. Na tváři měla naprosto prázdný výraz. "Eleno," ozval se hlas znovu a Bonniina hlava se otočila k ní, "někdo na tebe čeká." Elena se už nikdy nedozvěděla, co se přesně zběhlo v následujících pár minutách. Zdálo se, že se něco pohnulo mezi tmavými přihrblými náhrobky, přemisťovalo se to a zvedalo. Elena zavřískla, Meredith vykřikla a obě se daly na úprk, Bonnie běžela s nimi a také křičela. Elena utíkala po úzké pěšině, zakopávala o kameny a drny trávy. Bonnie za ní lapala po dechu a Meredith, klidná a cynická Meredith divoce funěla. V dubu nad nimi se náhle ozval praskot a Elena zjistila, že dokáže běžet ještě rychleji. "Něco tam za námi je," vykřikla pronikavě Bonnie. "Panebože, co se to děje?" "Musíme se dostat k mostu," lapala Elena po dechu, plíce v jednom ohni. Nevěděla proč, ale byla si naprosto jistá, že to musí zvládnout až tam. "Nezastavuj Bonnie! A neohlížej se!" Popadla druhou dívku za rukáv a táhla ji za sebou. "Já to nezvládnu," vzlykala Bonnie a držela se za bok, její tempo ochabovalo. "Ale zvládneš," zavrčela Elena a nutila ji k dalšímu pohybu. "Dělej, dělej!" Zahlédla vepředu stříbrný třpyt vody. Mezi duby se objevila mezera a hned za ní most. Eleně se třásly nohy a dech jí hvízdal v hrdle, ale nedovolila si zvolnit tempo. Už viděla dřevěné plaňky na mostě. Most byl dvacet stop daleko, pak deset, nakonec pět. "Zvládly jsme to," hekala Meredith, když její kroky dusaly po dřevě. "Nezastavuj, běž až na druhou stranu!" Most skřípěl, jak po něm potácivě přebíhaly na druhou stranu, jejich kroky se nesly ozvěnou nad vodou. Když skočily na pytle s odpadky na druhé straně, Elena konečně pustila Bonniin rukáv a dovolila konečně svým nohám klopýtavě zastavit. Meredith se předklonila, ruce na stehnech a zhluboka dýchala. Bonnie plakala. "Co to bylo? Panebože, co to jen mohlo být?" ptala se. "Jde to pořád po nás?" "Myslela jsem, že expert jsi ty," odpověděla Meredith nejistě. "Pro boha živého, Eleno, vypadneme odsud." "Ne, teď už je to dobrý," zašeptala Elena. Měla také v očích slzy a celá se třásla, ale horký pocit pronásledování vzadu na krku už zmizel. Mezi tím a jimi se rozprostírala řeka. "Sem nás to nemůže následovat," řekla. Meredith na ni zírala, pak na druhý břeh stíněný duby a pak na Bonnie. Navlhčila si rty a krátce se zasmála: "Jasně. Nemůže nás to sledovat. Ale stejně pojďme domu, jo? Pokud se vám teda nechce strávit noc tady venku." Elenu rozechvěl jakýsi nepojmenovatelný pocit. "Ne, dneska v noci ne, díky," prohlásila. Položila ruku kolem ramen Bonnie, která stále ještě funěla. "Je to dobrý Bonnie, už jsme v bezpečí. Tak pojď." Meredith opět pohlédla přes říčku. "Víš, nevidím tam vůbec nic," řekla už klidnějším hlasem. "Možná za námi vůbec nic nebylo, možná jsme jen zpanikařily a vyděsily se navzájem. S malou pomocí zde přítomné druidské kněžky." Elena neřekla nic. Vydaly se na cestu a držely se na špinavé silnici blízko u sebe. Ale přemýšlela. Hodně přemýšlela.