3. kapitola

První ranní úsvit začal probouzet nový den. Stefan to pozoroval z okna svého pokoje v penzionu. Pronajal si tento pokoj speciálně kvůli padacím dveřím ve stropě, které vedly na ochoz na střeše. Právě teď byly ty dveře otevřené a studený vlhký vítr fučel dolů kolem žebříku. Stefan byl již úplně oblečený, ale ne proto, že by vstával brzo. Vůbec nešel spát. Zrovna se vrátil z lesů. Několik útržků vlhkého listí mu ulpělo na botách. Úzkostlivě je očistil. Včerejší poznámky studentů mu neunikly, věděl, že čuměli na jeho oblečení. Vždycky se oblékal co nejlépe, nejen z marnivosti, ale protože mu to tak přišlo správné. Jeho školitel to často zdůrazňoval: Aristokrat by se měl oblékat tak, jak přísluší jeho stavu. Pokud to nedělá, dává tím najevo, že pohrdá ostatními. Každý má na světě své místo a jeho místo kdysi bývalo mezi šlechtou. Kdysi. Proč na takových věcech lpí? Samozřejmě, měl si uvědomit, že pokud bude hrát roli studenta, připomene mu to jeho vlastní studentská léta. Teď se mu vzpomínky vracely silně a jedna za druhou, jakoby listoval stránkami časopisu. Jeden obraz mu nyní živě vyvstal před očima: obličej jeho otce, když Damon oznámil, že odchází z univerzity. Jeho výraz nikdy nezapomene. V životě neviděl otce tak rozzlobeného… "Co tím myslíš, že se tam nevrátíš?" Giuseppe byl obvykle spravedlivý muž, ale byl vznětlivý a jeho starší syn v něm probouzel jeho prudkou povahu. Právě teď si jeho syn poklepával na rty šafránově žlutým kapesníkem. "Doufal jsem, že dokonce i ty porozumíš takhle jednoduché větě, otče. Mám ti ji zopakovat latinsky?" "Damone…," tvrdě ho zarazil Stefan, poděšen takovým výrazem neúcty. Ale otec ho přerušil. "Chceš mi říct, že já, Giuseppe, Conte di Salvatore, budu muset pohlédnout do tváře svým přátelům s vědomím, že můj syn je scioparto? Budižkničemu? Flákač, který Florencii nepřispěje ničím užitečným?" Jak v něm stoupal vztek, sloužící se začali vytrácet. Damon ani nemrknul. "Zřejmě ano. Pokud nazýváš přáteli ty, kdo ti podlézají v naději, že jim půjčíš peníze." "Sporco parasito!" zařval Giuseppe a vyskočil ze židle. "Copak nestačí, že pobytem na škole plýtváš svým časem a mými penězi? Ale ano, vím vše o tvých hazardních hrách, soubojích i ženách. A také vím, že kdyby nebylo tvého sekretáře a těch, kdo tě doučují, propadl bys v každém kurzu. Ale nyní mě chceš zostudit úplně. Ale proč? Proč?" Popadl svou obrovskou rukou Damona za bradu. "Aby ses mohl vrátit ke svému lovu a sokolničení?" Stefan musel bratrovi uznat k dobru, že ani nemrknul. Jen tak stál, téměř se rozvaloval v otcově sevření, každým coulem aristokrat - od elegantně prosté čapky na tmavé hlavě, přes hermelínem lemovaný plášť, až po měkké kožené boty. Jeho horní ret vyjadřoval naprostou aroganci. Tentokrát jsi zašel příliš daleko, pomyslel si Stefan, když sledoval oba muže zaklesnuté do sebe pohledem. Ani ty s využitím veškerého svého šarmu tentokrát nedokážeš z tohohle vybruslit. Ale právě v tu chvíli se ozval lehký krok ve dveřích pracovny. Stefan se otočil. Oslnily ho oči barvy lapisu lazuli orámované dlouhými zlatými řasami. Byla to Katherine. Její otec, baron von Schwartzchild ji přivezl ze studených držav německých princů na italský venkov v naději, že jí to pomůže zotavit se z dlouhé nemoci. A od toho dne, kdy přijela, se pro Stefana všechno změnilo. "Velmi se omlouvám. Nechtěla jsem rušit." Měla jasný a čistý hlas. Učinila jemný pohyb, jako by chtěla odejít. "Ne, nechoď prosím. Jen zůstaň," vyzval ji rychle Stefan. Toužil říci více, vzít ji za ruku… ale neodvažoval se. Ne v otcově přítomnosti. Vše, co mohl dělat, bylo hledět do těch očí modrých jako drahokamy, které se na něj upíraly. "Ano, zůstaň," přitakal Giuseppe a Stefan si povšimnul, že otcův rozezlený výraz poněkud změknul a že pustil Damona. Pokročil vpřed a narovnal si těžké záhyby svého dlouhého pláště lemovaného kožešinou. "Tvůj otec by se dnes měl vrátit z obchodní cesty do města a bude jistě potěšen, až tě uvidí. Ale máš bledé líce, malá Katherine. Doufám, že nejsi opět nemocná?" "Přece víte, že jsem bledá vždy, pane. Nepoužívám růž jako vaše smělé italské dívky." "Ty to nepotřebuješ," vyhrknul Stefan, než se stihl zarazit, a Katherine se na něj usmála. Byla tak krásná. Ucítil známou bolest v hrudi. Jeho otec pokračoval: "A tak málo tě přes den vídám. Málokdy nás poctíš svou přítomností před soumrakem." "Věnuji se studiu a meditacím ve svých pokojích, pane," odpověděla Katherine tiše a sklopila zrak. Stefan věděl, že to není pravda, ale neřekl nic; nikdy by nevyzradil Katherinino tajemství. Opět pohlédla na jeho otce. "Ale teď jsem zde, pane." "Ano, ano, to je pravda. A musím dohlédnout na to, abychom dnes večer přichystali speciální pohoštění u příležitosti návratu tvého otce. Damone - promluvíme si později." Když Giuseppe pokynul sloužícímu a rázně vyšel z místnosti, Stefan se potěšeně obrátil ke Katherine. Jen zřídkakdy mohli spolu hovořit bez přítomnosti otce či Gudren, její flegmatické německé děvečky. Ale Stefan si všiml něčeho, co na něj zapůsobilo jako rána do žaludku. Katherine se usmívala - jemným tajným úsměvem, který tak často sdíleli spolu. Ale nedívala se na něj. Dívala se na Damona. V tu chvíli Stefan svého bratra nenáviděl. Nenáviděl jeho tmavou krásu a půvab a smyslnost, která k němu vábila ženy jako můry plamen. V ten okamžik toužil Damona udeřit, rozmlátit jeho krásu na kusy. A místo toho musel jen stát a přihlížet, jak Katherine zvolna kráčí k bratrovi, krok za krokem, a její zlaté brokátové šaty šustí po dlážděné podlaze. A přestože se díval, Damon podal Katherine ruku a usmál se krutým triumfálním úsměvem… Stefan se prudce odvrátil od okna. Proč otvírat staré rány? Avšak i v té chvíli, kdy si to pomyslel, držel v dlani zlatý řetízek, který nosil pod šaty. Mezi palcem a ukazováčkem pohladil prstýnek, který na něm visel, a pak ho podržel proti světlu. Malý kroužek byl dokonale vypracován ze zlata a ani pět století nezkalilo jeho třpyt. Byl osazen jediným kamenem, lapisem velikosti nehtu na malíčku. Stefan na něj pohlédl, pak přenesl pohled na těžký stříbrný prsten, rovněž osazený lapisem, který se třpytil na jeho vlastní ruce. A v hrudi opět pocítil známou bolest. Nemohl zapomenout na minulost - a ani si to nepřál. Navzdory všemu, co se odehrálo, s láskou uchovával vzpomínku na Katherine. Ale existuje jedna vzpomínka, kterou nesmí vyvolat, jedna stránka knihy, kterou nesmí otočit. Kdyby musel ještě jednou prožít tu hrůzu, tu… sprostotu… zešílel by z toho. Jako zešílel ten den, ten poslední den, kdy vyhledal své vlastní zatracení… Stefan se opřel o okno, přitiskl čelo k chladivému povrchu. Jeho školitel měl ještě jedno oblíbené rčení: Zlo nikdy nedojde klidu. Může triumfovat, ale nikdy nedojde klidu. Proč vlastně přišel do Fell's Church? Doufal, že zde nalezne klid, ale to nebylo možné. Nikdy nebude přijat, protože byl zlý a nedokázal změnit, čím se stal. Elena se to ráno probudila ještě dříve, než obvykle. Slyšela, jak teta Judith lomozí ve svém pokoji a chystá se do koupelny. Margaret stále tvrdě spala, stočená v postýlce jako koťátko. Elena se potichounku proplížila kolem polootevřených dveří pokoje své sestry a pokračovala dolů do haly, aby se dostala z domu. To ráno byl vzduch čerstvý a čistý; kdouloň obývali jen obyčejné sojky a vrabčáci. Elena, která šla spát s pulsujícím bolením hlavy, pozvedla obličej k čisté vymetené obloze a zhluboka se nadechla. Cítila se podstatně lépe, než včera. Slíbila, že se před školou setká s Mattem, a ačkoli se na to nijak netěšila, byla si jistá, že to bude v pořádku. Matt bydlel jen dvě ulice od školy. Byl to jednoduchý hrázděný dům, stejný jako ostatní v ulici, akorát závěs na verandě byl o něco ošumělejší a barva se trochu víc loupala. Matt už čekal před domem, a když ho zahlédla, na okamžik jí poskočilo srdce, jako tomu bývalo dřív. Opravdu vypadal dobře. O tom nebylo pochyb. Ne tím omračujícím, téměř znepokojivým způsobem jako… jako někteří lidé, ale takovým zdravým americkým způsobem. Matt Honeycutt byl ryzí Američan. Světlé vlasy měl na fotbalovou sezónu zastřižené nakrátko a kůži měl dohněda opálenou, jak pomáhal rodičům s prací na farmě. Z modrých očí čišela poctivost a upřímnost. A zrovna dnes, když rozpřáhl paže, aby ji něžně objal, byly ty oči trochu smutné. "Chceš jít dovnitř?" "Ne, pojďme se jen tak projít," navrhla Elena. Šli těsně vedle sebe, ale nedotýkali se. Ulice byla lemovaná javory a ořešáky, vzduch byl ještě po ránu klidný. Elena se dívala na své nohy, jak dopadají na vlhký chodník, a náhle pocítila nejistotu. Nakonec nevěděla, jak začít. "Pořád jsi mi ještě nevyprávěla o Francii," poznamenal. "Bylo tam nádherně," řekla Elena a pohlédla na něj úkosem. Také hleděl do chodníku. "Všechno tam bylo nádherné," pokračovala a pokoušela se hlasem vyjádřit alespoň nějaké nadšení. "Lidé, jídlo, prostě všechno. Bylo to skutečně…" Hlas se jí vytratil a nervózně se zasmála. "Ano já vím, skvělé," dokončil místo ní. Zastavil a jen tam stál a hleděl na svoje ošoupané tenisky. Elena je poznávala ještě od loňska. Mattova rodina finančně sotva přežívala; možná si nové boty nemohl dovolit. Vzhlédla a viděla, jak se ony modré oči upírají na její tvář. "Víš, vypadáš zrovna teď naprosto nádherně," řekl. Elena vystrašeně otevřela ústa, ale on pokračoval: "A myslím, že mi chceš něco říct." Zatímco se na něj dívala, usmál se raněným úsměvem. Pak opět rozpřáhl paže. "Ach Matte," vzdychla a pevně ho objala. Pak couvla a pohlédla mu do tváře. "Matte, ty jsi ten nejmilejší kluk, kterého jsem zatím potkala. Nezasloužím si tě." "Aha, tak proto mi dáváš kopačky," řekl Matt, když se vydali dál. "Protože jsem pro tebe moc dobrý. Měl jsem si to uvědomit dřív." Šťouchla ho do paže. "Ne, proto ne. A nedávám ti kopačky. Budem prostě kamarádi, ano?" "No jasně. To je skvělý." "Protože jsem si uvědomila, že přesně to jsme." Zastavila a opět k němu vzhlédla. "Jsme dobří přátelé. Buď k sobě teď upřímný, Matte, copak to necítíš taky tak?" Pohlédl na ni a obrátil oči v sloup. "Mám se odvolat na Pátý dodatek ?" Když Elena posmutněla, ještě dodal: "A nemá to vůbec nic společného s tím novým klukem, že jo?" "Ne," Elena nepostřehnutelně zaváhala a rychle dodala: "Ještě jsem se s ním nepotkala. Ani ho neznám." "Ale chceš ho poznat. Ne, neříkej to." Jemně ji položil paži kolem ramen a otočil ji. "Pojď, půjdem do školy. Pokud nám zbude čas, možná ti i koupím koblihu." Jak šli, něco zapraskalo v ořešáku nad nimi. Matt hvízdnul a ukázal vzhůru: "Podívej! To je ten největší havran, co jsem kdy viděl." Elena vzhlédla, ale už byl pryč. Škola byla toho dne sotva příhodné místo, kde by Elena mohla přezkoumat svůj plán. Když se to ráno vzbudila, už věděla, co udělá. Během dne shromáždila o Stefanu Salvatorovi co nejvíce informací. To nebylo nijak těžké, protože ve škole o něm všichni mluvili. Bylo všeobecně známo, že měl včera jakousi rozepři se sekretářkou studijního oddělení. A dnes byl předvolán do kanceláře ředitele. Šlo o jeho papíry. Ale ředitel ho poslal zpět do třídy (prý poté, co volal mezistátně do Říma - nebo snad do Washingtonu?) a nyní to vypadalo, že se vše urovnalo. Alespoň oficiálně. Když Elena to odpoledne přišla na hodinu evropských dějin, pozdravil ji dlouhý hvizd z haly. Lelkovali tam Dick Carter a Tyler Smallwood - párek prvotřídních hňupů, pomyslela si a ignorovala hvízdání i jejich upřené pohledy. Mysleli si o sobě, že když hraje jeden v útoku a druhý v obraně ve studentském fotbalovém týmu, dělá to z nich sportovní hvězdy. Raději je sledovala, když sama okouněla v chodbě. Přetáhla si rty rtěnkou a upravovala si make-up. Dala Bonnie speciální pokyny a plán se měl začít realizovat v okamžiku, kdy se objeví Stefan. Zrcátko u pudřenky jí poskytovalo výborný přehled o dění v hale za ní. A přesto nějak přehlédla jeho příchod. Náhle se zjevil vedle ní, a když ji míjel, sklapla pudřenku. Měla v úmyslu ho zastavit, ale než se jí to podařilo, něco se přihodilo. Stefan strnul - nebo alespoň najednou zostražitěl. V tu chvíli se Dick a Tyler postavili před dveře učebny dějepisu a zablokovali vstup. Prvotřídní pitomci, pomyslela si opět Elena. Vztekle na ně zírala přes Stefanovo rameno. Vychutnávali si hru, hrbili se ve vchodu a předstírali, že Stefana vůbec nevidí. "Pardon." Použil stejný tón jako včera na profesora historie. Tichý a nezaujatý. Dick a Tyler pohlédli jeden na druhého a pak se rozhlédli, jakoby zaslechli hlasy ze záhrobí. "Pardóóón?" parodoval Tyler fistulí. "Pardon - kartón - seladon?" oba se rozesmáli. Elena si všimla, jak se pod tričkem před jejíma očima napjaly svaly. Bylo to naprosto nefér; oba byli vyšší než Stefan a Tyler byl téměř dvakrát tak široký. "Je tu nějaký problém?" Elena byla stejně překvapená jako oba kluci, když za sebou uslyšela další hlas. Ohlédla se a uviděla Matta. V modrých očích měl tvrdý výraz. Elena se kousla do rtů, aby se neusmála, když Tyler a Dick pomalu a neochotně uhýbali z cesty. Matt je kámoš, pomyslela si. Ale teď vcházel kámoš Matt do třídy vedle Stefana a jí nezbylo, než je následovat s výhledem na zadní stranu dvou triček. Když se usadili, vklouzla do lavice za Stefanem, odkud ho mohla pozorovat, aniž by si toho všimnul. Její plán bude muset počkat, až bude po hodině. Matt zacinkal drobnýma v kapse, což znamenalo, že chce něco říct. "Hm, hele," začal nakonec neohrabaně. "Víš, ti kluci…" Stefan se hořce zasmál. "Kdo jsem já, abych je soudil?" V jeho hlase bylo víc citu, než Elena zaslechla předtím, dokonce i v tu chvíli, kdy mluvil k panu Tannerovi. A ten cit byl syrový smutek. "Ostatně, proč bych tu měl být vítán?" zakončil, téměř sám pro sebe. "A proč bys neměl?" zíral na Stefana Matt a odhodlaně zaťal čelist. "Poslyš," začal. "Včera jsi mluvil o fotbale. No a náš nejlepší útočník si včera odpoledne natrhnul sval, takže potřebujeme náhradu. Konkurz je dneska odpoledne. Nechceš přijít?" "Já?" Stefan byl zaskočen. "Ale… já nevím, jestli to dokážu." "Umíš běhat?" "Cože?" Stefan se napůl pootočil k Mattovi a Elena si povšimla slabého náznaku úsměvu na jeho rtech. "Jasně." "A umíš chytat?" "Jasně." "To je všechno, co útočník musí umět. Já sám jsem taky v útoku. Pokud dokážeš chytit můj hod a utéct s míčem, dokážeš hrát." "Aha." Stefan se téměř usmíval a ačkoli Matt se tvářil vážně, jeho modré oči se smály. Elena si překvapeně uvědomila, že žárlí. Mezi těmi kluky zavládla taková spřízněnost, že ji to naprosto vyřazovalo z jejich společnosti. Ale v příštím okamžiku Stefanův úsměv zmizel. Odtažitě prohlásil: "Děkuju ti… ale nejde to. Mám jiné povinnosti." V tu chvíli dorazily Bonnie a Caroline a začala hodina. Během Tannerova výkladu o Evropě si Elena opakovala. "Ahoj, jsem Elena Gilbertová. Jsem v uvítací komisi nejvyššího ročníku a vybrali mě, abych tě provedla po škole. Určitě nechceš, abych měla problémy, že jsem nesplnila úkol, že?" Poslední větu řekne s rozšířeným tklivým pohledem - ale jen v tom případě, že by se snad chtěl vymluvit. Bylo to dokonale prosté. Nedokáže odolat dívkám v nesnázích. V polovině hodiny jí dívka sedící vedle ní podala psaníčko. Elena ho otevřela a poznala Bonniino kulaté dětské písmo. Psalo se tam: "Zdržovala jsem C, jak nejdýl to šlo. Co se stalo? Pomohlo to???" Elena vzhlédla a uviděla Bonnie, jak se otáčí ze svého místa v první řadě. Elena ukázala na psaníčko, zavrtěla hlavou a němě naznačila po škole. Zdálo se to jako celé století, než jim Tanner udělil závěrečné pokyny k referátům a propustil je. Všichni vyrazili najednou. Tak do toho, pomyslela si Elena a s bušícím srdcem vstoupila Stefanovi přímo do cesty a zablokovala tím uličku, takže nemohl projít okolo ní. Přesně jako Dick a Tyler, pomyslela si a potlačila chuť se hystericky rozesmát. Vzhlédla a zjistila, že má oči přesně v úrovni jeho úst. V hlavě se jí zatmělo. Cože to měla říct? Otevřela pusu a nějakým zázrakem se připravená slova vyřinula ven: "Čau, já jsem Elena Gilbertová, jsem v uvítací komisi nejvyššího ročníku a vybrali mě…" "Promiň, nemám čas." Celou minutu nedokázala uvěřit tomu, co řekl, že jí ani nedal možnost dokončit větu. Její ústa automaticky hovořila dál. "… vybrali mě, abych tě provedla po škole…" "Je mi líto, ale nemůžu. Musím spěchat na - na fotbalový konkurz." Stefan se otočil k Mattovi, který postával opodál a tvářil se překvapeně. "Říkals hned po škole, že ano?" "Ano," potvrdil Matt pomalu. "Ale…" "Takže bych sebou měl asi hodit. Možná bys mi mohl ukázat, kudy se tam jde." Matt bezmocně pohlédl na Elenu a pak pokrčil rameny. "No… jasně. Tak pojď." Když odcházeli, tak se ohlédnul. Stefan ne. Elena zjistila, že se nachází v kroužku zaujatých přihlížejících, včetně Caroline, která se otevřeně ušklebovala. Elena se cítila zcela ochromeně a v krku jí narostl veliký knedlík. Nedokáže tu vydržet ani o vteřinu déle. Otočila se a co nejrychleji opustila místnost.