15. kapitola

Jakmile Stefan dovedl Elenu k jejímu domu, zamířil do lesů.
Jel po Old Creek Road, řídil svůj vůz pod mohutnými mraky, skrze které nebylo vidět ani kousíček oblohy, až na to místo, kde parkoval první den školy.
Zanechal tam auto a pokusil se vrátit přesně po svých stopách na mýtinu, kde zahlédl havrana. Jeho lovecký instinkt mu pomáhal, připomínal si tu tvar keře, tu podivně zkroucený kořen, až najednou stál na pasece lemované věkovitými duby.
Tady. Pod touto duchnou špinavě hnědých listů možná ještě zůstaly kosti onoho králíka.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, aby posbíral své Síly a vyslal zkoumavou myšlenku.
A poprvé od chvíle, kdy přišel do Fell's Church, pocítil záchvěv odpovědi. Ale zdál se matný a kolísavý a nedokázal určit, odkud pochází.
Povzdechnul si a obrátil se - a zůstal jako přikovaný.
Před ním stál Damon, paže zkřížené na prsou, a opíral se o dub. Vypadal, jako by tu stál celé hodiny.
"Takže," pronesl Stefan ztěžka, "je to pravda. Uplynula dlouhá doba, bratře."
"Ne tak dlouhá, jak by se zdálo, bratře." Stefan si ten hlas pamatoval - ten sametový ironický hlas. "Sledoval jsem tě celé roky," řekl Damon klidně. Smetl kousek kůry z rukávu své kožené bundy tak ležérně, jako si kdysi rovnal manžetové knoflíčky. "Ale ty jsi to nevěděl, že? Tvoje Síly jsou slabé - jako vždy."
"Buď opatrný, Damone," řekl Stefan tiše a výhružně. "Dnes večer buď velmi opatrný. Nejsem v tolerantní náladě."
"Svatý Štěpán se zlobí? Jen si to představte. Předpokládám, že tě rozmrzely mé malé výpady do tvého teritoria. Dělal jsem to jen proto, že jsem ti chtěl být nablízku. Bratři by si měli být blízcí."
"Dnes večer jsi zabíjel. A pokoušel ses mě přesvědčit, že jsem to udělal já."
"A jsi si naprosto jistý, žes to neudělal? Možná jsme to udělali spolu. Opatrně!" varoval, když Stefan přikročil blíž. "Ani já nejsem dnes večer v tolerantní náladě.
Měl jsem jenom seschlého mrňavého učitele historie, a ty jsi měl hezkou holku."
Zuřivost ve Stefanově nitru zaplála, jakoby se soustředila do jediného žhavého bodu, jako by měl uvnitř malé slunce. "Drž se od Eleny dál," zašeptal tak výhružně, že Damon skutečně trochu ucukl hlavou. "Drž se od ní, Damone. Vím, žes ji špehoval a sledoval. Ale s tím je konec. Ještě jednou se k ní přiblížíš a budeš toho litovat."
"Tys byl vždycky sobecký. To je tvoje jediná slabost. Nechceš se o nic dělit, že?" Náhle se Damonovy rty rozvlnily v jediném krásném úsměvu. "Ale krásná Elena je naštěstí velkorysejší. Vyprávěla ti o našich malých dostaveníčkách? Skoro se mi vzdala na místě hned, když jsme se poprvé potkali."
"To je lež!"
"Kdepak, drahý bratře. Nikdy nelžu o důležitých věcech. Nebo jsem chtěl říci o nedůležitých? Na každý pád tvá lepá panna téměř omdlela v mém náručí. Myslím, že se jí líbí muži v černém." Zatímco na něj Stefan zíral a pokoušel se ovládnout svůj dech, Damon dodal téměř něžně: "Víš, mýlíš se v ní. Myslíš si, že je sladká a poddajná jako Katherine. Ale není. Není to vůbec tvůj typ, můj zbožný bratře. Má v sobě jiskru a oheň, se kterými by sis ty nevěděl rady."
"Ale předpokládám, že ty ano."
Damon uvolnil zkřížené paže a opět se pomalu usmál. "Ach, ano."
Stefan měl sto chutí po něm skočit a rozbít mu ten jeho krásný arogantní úsměv, roztrhat mu hrdlo. Řekl stěží ovládaným hlasem: "Máš pravdu v jedné věci. Je silná. Dost silná, aby tě odrazila. A teď, když ví, kdo opravdu jsi, to také udělá. Jediné, co k tobě teď cítí, je odpor."
Damon zdvihl obočí. "Opravdu? Teď? To ještě uvidíme. Možná zjistí, že skutečná temnota je jí více po chuti než mdlé pološero. Já alespoň dokážu přiznat pravdu o své přirozenosti. Ale o tebe mám strach, mladší bratříčku. Vypadáš slabý a podvyživený. Ona je koketka, že?"
Zab ho, dožadovalo se cosi ve Stefanově mysli. Zab ho, zlom mu vaz, rozervi mu hrdlo na krvavé cáry. Ale věděl, že Damon se dnes večer velmi dobře nakrmil. Jeho bratr měl nyní mohutnou temnou auru, pulsovala a téměř zářila životní podstatou, kterou vsál.
"Ano, napil jsem se zhluboka," řekl Damon vlídně, jakoby věděl, na co Stefan myslí. Povzdychnul si a přejel si rty jazykem ve šťastné vzpomínce. "Byl malý, ale měl překvapující množství šťáv. Nebyl hezký jako Elena a rozhodně tak hezky nevoněl. Ale vždycky mi přináší radost cítit, jak nová krev zpívá v mých žilách." Damon hlasitě vydechl, odstoupil od stromu a rozhlédl se kolem. Stefan si vzpomínal i na ty elegantní pohyby, každé gesto provedené s maximálním sebeovládáním a naprosto dokonale. Za ta staletí se Damonovo držení těla jen vytříbilo.
"Mám pak chuť dělat třeba tohle," prohlásil Damon a přikročil k mladému stromku o pár metrů dál. Stromek byl téměř stejně vysoký jako on a když ho objal prsty, nedokázal je na druhé straně spojit. Ale Stefan si všimnul, jak se Damon rychle nadechl a svaly pod černou košilí se mu napjaly - a najednou vytrhl strom ze země, až se mu kořeny kývaly. Stefan ucítil štiplavou vlhkost porušené zeminy.
"Stejně se mi tady nelíbil," řekl Damon a mrštil stromkem tak daleko, jak propletené kořeny dovolily. Pak se podmanivě usmál. "Nebo třeba tohle."
Najednou se zamihotal záchvěv pohybu a Damon byl pryč. Stefan se rozhlédl kolem, ale nikde ho neviděl.
"Tady nahoře, bratříčku." Hlas se ozýval seshora, a když Stefan vzhlédnul, uviděl Damona usazeného mezi rozložitými větvemi dubu. Zlatohnědé listy zašustily a on znovu zmizel.
"A teď jsem zas tady, bratře," Stefan ucítil poklepání na rameno. Trhnul sebou a otočil se jako na obrtlíku, ale za sebou neviděl nic. "Přímo tady, bráško." Znovu se otočil. "Ne, zkus to tady." Stefan se vztekle otočil na druhou stranu ve snaze Damona dopadnout, ale v prstech sevřel jen vzduch.
Tady, Stefane. Tentokrát se hlas ozýval z jeho mysli a jeho Síla jím otřásla do hloubi duše. Vysílat myšlenky takto zřetelně vyžadovalo nesmírnou energii. Pomalu se ještě jednou otočil a uviděl Damona zpátky na původním místě, jak se opírá o dubisko.
Ale tentokrát se humor z těch tmavých očí vytratil. Byly jen temné a neproniknutelné. A Damonovy rty se svíraly v tenkou čárku.
Jaký další důkaz bys chtěl, Stefane? Jsem o tolik silnější než ty, o kolik jsi ty silnější než ti ubozí lidičkové. Jsem také rychlejší než ty a mám takové Síly, o kterých jsi sotva slyšel. Prastaré Síly, Stefane. A nebojím se je používat. Pokud se se mnou pustíš do boje, použiji je proti tobě.
Tak proto jsi přišel? Chceš mě mučit?
Byl jsem k tobě shovívavý, bratře. Mnohokrát jsem tě mohl zabít, ale vždy jsem ušetřil tvůj život. Ale tentokrát je to jiné. Damon opět vykročil od stromu a promluvil nahlas: "Varuji tě, Stefane, nestav se proti mně. Nezáleží na tom, proč jsem přišel. To, co chci teď, je Elena. A pokud se mi pokusíš zabránit v tom, abych si ji vzal, zabiju tě."
"Můžeš to zkusit," odpověděl Stefan. Žhavý vztek v něm plál mocněji než dřív a vyvřel na povrch jako žhavá láva. Nějak záhadně věděl, že tím ohrožuje Damonovu temnotu.
"Myslíš, že to nedokážu? Ty se nikdy nepoučíš, že, mladší bratříčku?" Stefan sotva stihnul postřehnout Damonovo znavené zavrtění hlavou, když se najednou objevil další rozmazaný pohyb a ucítil, jak ho popadly silné paže. A najednou divoce zápasil a pokoušel se ho veškerou silou setřást. Ale bylo to, jako by se pokoušel setřást paže z oceli.
Divoce ho udeřil a snažil se zasáhnout zranitelné místo pod čelistí. Vůbec to nepomohlo; paže měl znehybněné vzadu, tělo imobilizované. Byl bezbranný jako pták v drápech štíhlé obratné kočky.
Na okamžik ochabnul a položil se na Damona mrtvou vahou. Pak se náhle vzepjal všemi svaly a pokusil se vytrhnout. Ale ony kruté ruce ho jen sevřely pevněji. Jeho úsilí bylo zbytečné a žalostné.
Ty jsi byl vždycky tvrdohlavý. Možná tě tohle dokáže přesvědčit. Stefan pohlédl do tváře svého bratra, bledé jako zamrzlá okenní skla penzionu, a do jeho černých bezedných očí. Pak ucítil, jak ho bratrovy prsty popadly za vlasy, škubnul jí dozadu a odhalil tak hrdlo.
Zápasil nyní s dvojnásobným úsilím, zoufale a zběsile. Nenamáhej se, ozval se hlas v jeho hlavě a pak ucítil ostrou pronikavou bolest zubů. Cítil pokoření a bezmocnost jako oběť šelmy, jako lovený, jako kořist. A pak bolest, jak mu byla vysávána krev proti jeho vůli.
Odmítal se tomu poddat a bolest se zhoršovala. Měl pocit, jako by se mu snažili vytrhnout duši, stejně jako ten stromek ze země. Pronikaly jím plamenné jazyky, které se soustřeďovaly kolem ranek v hrdle, kam se zanořily Damonovy zuby. Agónie mu svírala hrdlo i čelist a rozlévala se dolů po hrudi a ramenou. Pocítil závrať a uvědomil si, že ztrácí vědomí.
Pak ho náhle ty ruce pustily a on padnul k zemi na vlhké a rozkládající se dubové listí. Lapal po dechu a s bolestí se opřel o ruce a kolena.
"Vidíš bratříčku, jsem silnější než ty. Jsem dost silný, abych si tě vzal, abych si vzal tvoji krev i tvůj život, pokud si to budu přát. Nech Elenu mě, nebo to udělám."
Stefan vzhlédl. Damon stál nad ním se vztyčenou hlavou a mírně rozkročenýma nohama jako dobyvatel, který pokládá nohu na krk přemoženého. Ty oči černé jako půlnoc triumfálně planuly a na rtech měl Stefanovu krev.
Stefana naplnila nenávist, taková nenávist, jakou nikdy dříve nepocítil. Bylo to, jakoby veškerá dřívější nenávist k Damonovi byla jen kapkou vody v tomto divokém zpěněném oceánu zášti. Mnohokrát za minulá dlouhá staletí litoval, co svému bratrovi udělal, a celou duší si přál, aby to mohl změnit. Nyní si jen přál udělat to znovu.
"Elena není tvoje," vydechnul. Zvedl se na nohy a snažil se, aby nebylo znát, jaké úsilí ho to stojí. "A nikdy nebude." Soustředil se na každý krok, kladl jednu nohu před druhou a vydal se pryč. Celé tělo ho bolelo, ale hanba, kterou pociťoval, ho trýznila víc, než veškerá fyzická bolest. Na oblečení se mu zachytily kousky mokrých listů a zeminy, ale nesmetl je dolů. Veškeré úsilí soustředil na to, aby se udržel v pohybu, aby dokázal vzdorovat slabosti, která se zmocnila jeho údů.
Ty se nikdy nepoučíš, bratře.
Stefan se neohlédl ani se nepokusil o odpověď. Zatnul zuby a pokračoval v chůzi. Další krok. A další krok. A další.
Kdyby si tak mohl jen na okamžik sednout a odpočinout si…
Další krok… a další. Auto už nemůže být daleko. Listí mu šustilo pod nohama a pak uslyšel šustot za sebou.
Pokusil se rychle otočit, ale jeho reflexy byly téměř nulové. A prudký pohyb byl na něj příliš. Temnota ho naplnila, naplnila jeho tělo i mysl a ucítil, jak padá. Padal navždy do černé a absolutní noci. A pak milosrdně ztratil vědomí