12. kapitola

Elena se zvolna otáčela před velkým zrcadlem v ložnici tety Judith. Margaret seděla v nohách veliké sloupkové postele a vážně kulila modrá kukadla obdivem.
"Přeju si, abych měla taky takové šatičky na Halloween," řekla. "Mně se nejvíc líbíš jako malé bílé koťátko," odpověděla Elena a políbila ji mezi dvě bílá ouška, která Margaret měla na čelence ve vlasech. Pak se obrátila k tetě, která stála u dveří s připravenou jehlou a nití. "Jsou dokonalé," pochválila vřele. "Nemusíme změnit vůbec nic."
Dívka v zrcadle klidně mohla vystoupit z jedné z Eleniných knih o renesanci. Měla holé hrdlo a ramena a těsný živůtek ledově modrých šatů zdůrazňoval její štíhlounký pas. Dlouhé široké rukávy byly prostřižené tak, že jimi vykukovala bílá hedvábná košilka vespod. Široká rozevlátá sukně se letmo dotýkala podlahy kolem ní. Byly to opravdu krásné šaty a bledě modrá barva podtrhovala tmavější modř jejích očí.
Když se Elena odvracela od zrcadla, padl jí zrak na starobylé kyvadlové hodiny nad toaletním stolkem. "Ale ne, je skoro sedm. Stefan tu bude každou chvilku."
"Támhle je jeho auto," upozornila ji teta Judith, když pohlédla z okna. "Sejdu dolů a pustím ho dovnitř."
"To je v pořádku," odpověděla Elena. "Otevřu mu sama. Ahoj a užij si rozdávání dárků k Halloweenu!" A už pospíchala se schodů.
Tak tady jsem, pomyslela si. Když se natáhla po klice, vzpomněla si na ten den, nyní již skoro dva měsíce vzdálený, kdy zastoupila Stefanovi cestu po hodině evropských dějin. Měla stejný pocit očekávání, vzrušení a napětí.
Jen doufám, že tohle dopadne líp, než ten minulý plán, pomyslela si. Minulý týden a půl upínala svoje naděje k tomuto okamžiku, k tomuto večeru. Pokud se se Stefanem nedají dohromady dnes večer, nestane se to už nikdy.
Dveře se otevřely a ona ustoupila se sklopeným zrakem. Cítila se téměř plaše, obávala se, co uvidí ve Stefanově tváři. Ale když uslyšela jeho prudký nádech, rychle vzhlédla - a v srdci pocítila chlad.
Hleděl na ni s údivem, to ano. Ale nebyl to radostný údiv, který viděla v jeho očích oné první noci v jeho pokoji. Tenhle měl blíže k šoku.
"Tobě se to nelíbí," zašeptala, poděšená jeho ostrým pohledem.
Rychle se probral jako vždy. Zamrkal a zavrtěl hlavou. "Ne, ne, jsou krásné. Ty jsi krásná."
Tak proč tu stojíš, jako bys právě viděl ducha? pomyslela si. Proč mě neobejmeš, nepolíbíš - proč?
"Vypadáš dobře," řekla tiše. A byla to pravda. Ve smokingu a pláštěnce, kterou měl pro svou roli, vypadal štíhle a krásně. Byla překvapená, že s rolí souhlasil, ale když mu to navrhla, vypadal spíš pobaveně. Právě teď vypadal elegantně a spokojeně, jako by se v těchto šatech cítil stejně pohodlně jako ve svých džínách.
"Raději bychom měli jít," řekl stejně tiše a vážně.
Elena přikývla a vydala se s ním k autu, ale srdce již neměla jen chladné, ale úplně ledové. Byl jí vzdálenější než dřív a neměla ani ponětí, jak ho přivést zpátky.
Když se rozjeli ke škole, zarachotil jim nad hlavami hrom a Elena vyhlédla z okénka v němém úleku. Mračna nad nimi byla mohutná a černá, ačkoli ještě nezačalo pršet. Vzduch byl nabitý elektřinou a nevlídné kupovité mraky dodávaly obloze hororový přídech. Byla to dokonalá atmosféra pro Halloween, hrozivá a nepřirozená, ale v Eleně budila jen děs. Od oné noci u Bonnie ztratila veškerý zájem o záhady a tajemno.
Její deníček se už neobjevil, ačkoli prohledaly Bonniin dům od půdy po sklep. Stále nemohla uvěřit, že je opravdu pryč, a představa, jak si někdo cizí čte její nejtajnější myšlenky, ji přiváděla k zuřivosti. Protože samozřejmě byl ukraden; jiné vysvětlení neexistovalo. V McCulloughovic domě byly té noci otevřeny víc než jedny dveře; kdokoli mohl prostě vejít dovnitř. Měla chuť zabít toho, kdo to udělal.
V mysli se jí vynořila představa oněch tmavých očí. Ten kluk, ten, kterému se téměř oddala v Bonniině domě, ten, který ji přinutil zapomenout na Stefana. Byl to on?
Probrala se, až když dorazili ke škole. Jak procházeli školou, přinutila se k úsměvu. V tělocvičně vládl sotva organizovaný chaos. Za tu hodinu, co byla Elena pryč, se všechno změnilo. Předtím byla místnost plná studentů posledního ročníku - členů Studentské rady, fotbalového týmu nebo Key Clubu - a všichni dokončovali poslední úpravy scény. Nyní byla plná cizinců a většina z nich ani nebyli lidé.
Několik zombie se otočilo, když Elena vešla. Rozšklebené lebky jim prosvítaly shnilým masem na tvářích. Groteskně deformovaný hrbáč kulhal směrem k ní spolu s mrtvolou, která měla sinalou pleť a prázdné oči. Z jiného směru přicházel vlkodlak, vrčící čumák pokrytý krví, spolu s tmavou a dramatickou čarodějnicí.
Elena si s nepříjemným překvapením uvědomila, že nedokáže poznat ani polovinu z těch lidí v kostýmech. A pak už ji obklopili, obdivovali její ledově modré šaty a hlásili jí problémy, které se ještě objevily. Elena je umlčela mávnutím a obrátila se k čarodějnici, jejíž dlouhé tmavé vlasy splývaly po zádech těšně padnoucích černých šatů.
"Tak jak to vypadá, Meredith?" zeptala se.
"Trenér Lyman je nemocný," odvětila Meredith příkře, "takže někdo pozval Tannera, aby ho nahradil."
"Pana Tannera?" zděsila se Elena.
"Ano, a už dělá potíže. Chudák Bonnie to právě před chvílí schytala. Radši by ses tam měla jít podívat."
Elena s povzdechem přikývla a pak se vydala po zakroucené stezce strašidelným domem. Když procházela hrozivou mučírnou a děsivým pokojem Šíleného rozparovače, měla dojem, že všechno postavili až příliš dobře. Tohle místo je skličující dokonce i za světla.
Pokoj druidů byl blízko východu. Zde postavili kartónový Stonehenge. Ale hezounká malá kněžka, která stála mezi realisticky vypadajícími monolity v bílé róbě a s věncem z dubových listů, vypadala, že brzy propukne v pláč.
"Ale vy musíte mít na sobě krev," přemlouvala kohosi. "Je to součást scény; jste oběť."
"Už to, že mám na sobě tyhle hadry, je dost hrozné," odseknul pan Tanner. "Nikdo mi neřekl, že si budu muset všude rozpatlat kečup."
"Ale on nepřijde přímo na vás" uklidňovala ho Bonnie. "Bude jen na kostýmu a na oltáři. Jste oběť," opakovala, jakoby ho tím snad mohla přesvědčit.
"Co se toho týče," prohlásil pan Tanner znechuceně, "je přesnost celé téhle scény značně podezřelá. V rozporu s obecným přesvědčením, Stonehenge nepostavili druidové, postavila ho kultura z doby bronzové, která…"
Elena pokročila dopředu. "Pane Tannere, na tom ve skutečnosti nezáleží."
"Ne, vám asi ne," odpověděl. "A proto vy a vaše neurotická kamarádka obě propadáte z historie."
"Tohle nebylo nutné," ozval se hlas za ní a Elena rychle pohlédla přes rameno na Stefana.
"Pan Salvatore," řekl Tanner a vyslovoval to jméno tónem, který jakoby říkal a teď už mám den zkažený úplně. "Předpokládám, že nám můžete nabídnout nová slova moudrosti. Nebo hodláte udělat monokl i mě?" Pohledem zkoumal Stefana, který tu stál v neúmyslně elegantní póze, v perfektně střiženém smokingu, a Elena pocítila náhlý šok z poznání.
Tanner vlastně není o mnoho starší než my, pomyslela si. Vypadá starší kvůli ustupujícím vlasům, ale vsadila bych se, že je mu něco přes dvacet. A pak si z nějakého důvodu vzpomněla, jak Tanner vypadal na plese, v levném oblýskaném obleku, který mu nepadl dobře.
Vsadím se, že to v životě nedotáhl ani ke svému vlastnímu maturitnímu plesu, pomyslela si. A poprvé k němu pocítila něco jako účast.
Stefan to možná pocítil také, protože ačkoli pokročil přímo před mužíka a stál mu nyní tváří v tvář, promluvil tichým hlasem. "Ne to nehodlám. Myslím, že se to všechno vymklo ze správné perspektivy. Proč bychom ne…" Elena neslyšela zbytek, protože dál mluvil tichým uklidňujícím hlasem a zdálo se, že pan Tanner skutečně naslouchá. Pohlédla zpět na skupinku, která se za ní shromáždila: čtyři nebo pět démonů, vlkodlak, gorila a hrbáč.
"Tak jo, všechno je pod kontrolou," řekla a oni se rozešli. Stefan se o to postará - ačkoli si nyní nebyla jistá, protože viděla jen temeno jeho hlavy.
Temeno jeho hlavy… Najednou jí před očima probleskla vzpomínka na první den školy. Jak Stefan stál v kanceláři a hovořil se sekretářkou paní Clarkovou a jak podivně se paní Clarková chovala. Byla si docela jistá, když se tak dívala teď na pana Tannera, že má stejný jemně omámený výraz. Elena pocítila pomalý záchvěv znepokojení.
"Tak jo," obrátila se na Bonnie, "půjdem se podívat dopředu."
Prošly přímo skrze pokoj mimozemšťanů a pokoj živých mrtvých, protáhly se mezi přepážkami a vyšly v prvním pokoji, kudy budou přicházet návštěvníci, aby je pozdravil vlkodlak. Vlkodlak si sundal hlavu a povídal si s párem mumií a s egyptskou princeznou.
Elena musela připustit, že Caroline vypadá jako Kleopatra úchvatně, linie bronzového těla jemně prosvítající lehoučkou plátěnou róbou, kterou měla na sobě. Matta, který dělal vlkodlaka, by sotvakdo mohl vinit, kdyby se mu oči začaly stáčet níž od Carolininy tváře.
"Jak to jde tady?" zeptala se Elena s nucenou lehkostí.
Matt se trochu lekl a obrátil se k nim. Elena ho od plesové noci sotva zahlédla a věděla, že se se Stefanem také odcizili. Kvůli ní. A těžko z toho vinit Matta, i když věděla, jak moc to Stefana zasáhlo.
"Všechno je v pohodě," odpověděl Matt a očividně se necítil ve své kůži.
"Až Stefan skončí s Tylerem, myslím, že ho pošlu sem," řekla Elena. "Pomůže přivábit lidi."
Matt netečně pokrčil jedním ramenem a pak řekl. "Až skončí s Tannerem co?"
Elena na něj překvapeně pohlédla. Přísahala by, že byl ještě před minutou v místnosti druidů a viděl to. Vysvětlila, o co jde.
Venku znovu zahřmělo a Elena zahlédla otevřenými dveřmi zablýsknutí na noční obloze. O pár vteřin později se ozval další hrom, ještě hlasitější.
"Doufám, že nebude pršet," zanaříkala Bonnie.
"Ano," souhlasila Caroline, která stála tiše, zatímco Elena mluvila s Mattem. "byla by taková škoda, kdyby nikdo nepřišel."
Elena na ni zostra pohlédla a v jejích úzkých kočičích očích spatřila otevřenou nenávist.
"Caroline," oslovila ji impulzivně, "podívej. Nemůžeme vyhlásit příměří? Nemůžeme zapomenout na všechno, co se stalo, a začít znovu?"
Carolininy oči pod kobrou na čele se rozšířily a pak znovu zúžily. Zkřivila ústa a přistoupila k Eleně blíž.
"Já ti to nikdy nezapomenu," řekla, otočila se a odkráčela.
Rozhostilo se ticho, Bonnie a Matt hleděli na podlahu. Elena přikročila ke dveřím, aby pocítila chladivý vzduch na tvářích. Venku viděla pole a rozkývané větve dubů za ním. Opět ji přemohl podivný pocit neblahé předtuchy. Dneska nastala ona noc, pomyslela si zoufale. Dneska nastala ona noc, kdy se všechno přihodí. Ale co je ono všechno, neměla ani ponětí.
Z přestavěné tělocvičny se ozvalo volání: "Tak jo, všichni jsme připravení vpustit sem lidi z parkoviště. Zhasni světla, Ede!" Náhle záře pohasla a vzduch zaplnilo sténání a šílený smích, jako když se ladí orchestr. Elena si povzdychla a obrátila se.
"Bonnie, radši se připrav je popohánět skrz," upozornila ji tiše. Bonnie přikývla a zmizela ve tmě. Matt si nasadil vlkodlačí hlavu a otáčel se v rytmu nahrávky, která ke změti zvuků přidávala ještě strašidelnou hudbu.
Stefan se vynořil za rohem. Vlasy a oděv mu splývaly s temnotou, jen bílá náprsenka se jasně rýsovala. "S Tannerem je všechno zařízeno," prohlásil. "Můžu ještě nějak pomoct?"
"No, mohl bys zůstat tady s Mattem a lákat lidi dovnitř…," Eleně se vytratil hlas. Matt se nakláněl nad kazeťákem a dolaďoval hlasitost, ani nevzhlédl. Když pohlédla na Stefana, zjistila, že má tvář napjatou a prázdnou. "Nebo bys mohl jít do chlapecké šatny a vzít si na starost kafe a sváču pro strašidla," dodala unaveně.
"Půjdu do šatny," řekl. Když se odvrátil, všimla si v jeho kroku drobného zakolísání.
"Stefane? Jsi v pořádku?"
"Je mi fajn," odpověděl, když nabyl rovnováhu. "Jsem trochu unavený, to je všechno." Dívala se, jak odchází a v hrudi cítila čím dál větší tíhu.
Obrátila se k Mattovi a chtěla mu něco říct, ale v tu chvíli se už dovnitř nahrnuli návštěvníci.
"Šou začala," prohlásil a přihrbil se do stínu.
Elena přecházela z místnosti do místnosti a řešila problémy. V minulých letech si tuhle část večera užívala nejvíc, dívala se, jak hrůzné scény ožívají a návštěvníci se s nadšením nechávají děsit, ale tentokrát se jí v myšlenkách usídlil děs a napětí. Dnes nastala ona noc, pomyslela si opět a led v hrudi se ještě o něco rozrostl.
Strašlivý rozparovač - nebo alespoň předpokládala, že ona postava v černém hávu s kapucí má představovat jeho - ji minula a ona si bezděčně pokusila vzpomenout, zda ho viděla na některém Halloweenském večírku. Na tom, jak se postava pohybovala, bylo něco známého.
Bonnie si vyměnila uštvaný úsměv s vysokou štíhlou čarodějnicí, která řídila provoz směrem k pavoučímu pokoji. Několik mladíků z nižších ročníků plácalo do visících pavučin, pokřikovalo a vůbec tropilo nepřístojnosti. Bonnie je popostrčila do pokoje druidů.
Přerušované světlo dodávalo celé scéně snový přídech. Bonnie pocítila zasmušilý triumf, když spatřila pana Tannera nataženého na oltáři, bílý šat mohutně postříkán krví, jak upírá zrak ke stropu.
"Supeeer," zařičel jeden z kluků a přicválal k oltáři. Bonnie stála a zubila se v očekávání toho, jak krvavá oběť povstane a vyděsí kluka k smrti.
Ale pan Tanner se nepohnul, dokonce ani když kluk strčil prst do louže krve u hlavy oběti.
To je divné, pomyslela si Bonnie a pospíchala k oltáři, aby zabránila klukovi zmocnit se obětního nože.
"To nedělej," vyštěkla, takže kluk místo toho natáhl zakrvavenou ruku ke stropu, kde rudě zazářila s každým rozžehnutím světla. Bonnie pocítila náhlý iracionální strach, že pan Tanner čeká, až se nad ním skloní a teprve pak bafne. Ale on jen nepřestával zírat do stropu.
"Pane Tannere, jste v pořádku? Pane Tannere! Pane Tannere!"
Nedočkala se žádného pohybu ani zvuku. Ty široké oči ani nemrkly. Nedotýkej se ho, ozval se hlásek někde uvnitř její mysli náhle a naléhavě. Nedotýkej se ho, nedotýkej se ho, nedotýkej se ho.
Pod stroboskopickým světlem viděla vlastní ruku, jak se vztáhla dopředu, uchopila pana Tannera za rameno a zatřásla jím, viděla, jak se jeho hlava bezvládně převalila směrem k ní. A pak uviděla jeho hrdlo.
Začala vřískat.
Elena uslyšela výkřiky. Byly pronikavé a neustávaly, nepodobaly se žádným jiným zvukům ve Strašidelném domě. Okamžitě pochopila, že tady nejde o žádnou legraci.
Všechno, co se dělo potom, bylo jako noční můra.
Doběhla do místnosti druidů a uviděla výjev, který však nebyl naaranžován pro oči návštěvníků. Bonnie vřískala a Meredith ji držela za ramena. Tři mladí kluci se pokoušeli dostat pryč závěsem, který zakrýval východ, a dva hlídači u východu zas nakukovali dovnitř a stáli jim v cestě. Pan Tanner ležel na kamenném oltáři, roztažený a jeho tvář…
"Je mrtvej," vzlykala Bonnie, výkřiky se konečně převtělily do slov. "Panebože, ta krev je skutečná a on je mrtvej. Dotkla jsem se ho, Eleno, a je mrtvej, je opravdu mrtvej…"
Do místnosti se začali sbíhat lidé. Někdo další začal křičet a šířilo se to, pak se všichni snažili dostat ven, tlačili se v panice a naráželi do přepážek.
"Rozsviťte světla!" zavolala Elena a uslyšela, jak ostatní ten pokyn předávají dál. "Meredith, rychle běž k telefonu a zavolej záchranku a policii… Tak rozsviťte ty světla!"
Když světla naskočila, Elena se rozhlédla, ale neviděla nikoho dospělého, nikoho, kdy by mohl převzít dohled nad situací. Část jejího nitra byla ledově chladná, mysl uháněla jako splašená a snažila se vymyslet, co dělat dál. A druhá část byla prostě ochromená hrůzou. Pan Tanner… nikdy ho neměla ráda, ale to nějak dělalo věci horší.
"Dostaňte odsud všechny děcka, všichni kromě personálu ven," zavelela.
"Ne! Zavřete dveře! Nepouštějte ven nikoho, dokud nepřijede policie," zavolal vlkodlak vedle ní a sundal si masku. Elenu překvapil jeho hlas a uviděla, že to není Matt, ale Tyler Smallwood.
Pustili ho zpět do školy teprve tento týden a tvář měl ještě poznamenanou Stefanovou rukou. Ale v hlase mu zazněl tón autority a Elena si všimla, že hlídači dveře opravdu zavřeli. Slyšela, jak se na druhé straně tělocvičny zabouchly další dveře. Asi tucet lidí se nacpal do místnosti se Stonehenge a jen jeden z nich ve Strašidelném domě pracoval. Zbytek byli lidé, které znala ze školy, ale nikoho z nich dobře. Jeden z nich, oblečený za piráta, oslovil Tylera.
"Ty si myslíš… ty myslíš, že to udělal někdo z nás?"
"Někdo tady to udělal, to je jasné," odpověděl Tyler. V hlase měl podivný vzrušený tón, jako kdyby si to téměř užíval. Ukázal na kaluž krve na skále. "Je pořád tekutá, nemůže to být moc dlouho. A podívejte, jakým způsobem má proříznuté hrdlo. Vrah to musel udělat támhletím," ukázal na obětní nůž.
"Pak tu ten vrah může být právě teď," zašeptala dívka v kimonu.
"A není moc těžké uhodnout, kdo to je," prohlásil Tyler. "Někdo, kdo Tannera nenáviděl, kdo se s ním dneska večer pohádal. Viděl jsem to."
Takže to ty jsi byl ten vlkodlak v téhle místnosti, pomyslela si Elena omráčeně. Ale cos tu proboha dělal? Nepatříš mezi strašidla.
"Někdo, kdo se dopustil násilí už dřív," pokračoval Tyler a zle se usmál. "Někdo, kdo, pokud víme, je psychopat a přišel do Fell's Church určitě jen proto, aby zabíjel."
"Tylere, o čem to proboha mluvíš?" Elenino omráčení prasklo jako bublina. Zuřivě přistoupila k vysokému ramenatému klukovi. "Ty ses zbláznil!"
Pokynul k ní, aniž se na ni podíval. "To říká jeho přítelkyně - ale možná je malinko předpojatá."
"A možná jsi malinko předpojatý ty, Tylere," ozval se hlas zpoza chumlu a Elena zahlédla druhého vlkodlaka, jak si klestí cestu do místnosti. Matt.
"Opravdu? Tak proč nám neřekneš, co víš o Salvatorovi? Odkud pochází? Kde je jeho rodina? Kde přišel ke všem těm penězům?" Tyler se obrátil a oslovil zbytek místnosti. "Kdo o něm vůbec něco ví?"
Lidé potřásali hlavami. Elena viděla, jak v jejich tvářích postupně roste nedůvěra. Nedůvěra ve všechno neznámé, všechno odlišné. A Stefan se lišil. Byl to cizinec v jejich středu. A zrovna teď potřebovali obětního beránka.
Dívka v kimonu začala: "Slyšela jsem povídat…"
"A to je taky všechno, co o něm víte - povídačky!" prohlásil Tyler. "Nikdo o něm doopravdy nic neví. Ale je tu jedna věc, kterou vím. Ty útoky ve Fell's Church začaly první týden školy - a to je týden, kdy sem přijel Stefan Salvatore."
Na ta slova se začalo ozývat mumlání a Elenu samu to poznání zaskočilo. Samozřejmě, všechno je to směšné, je to jenom shoda náhod. Ale to, co říká Tyler, je pravda. Útoky začaly, když Stefan přijel.
"A ještě něco vám řeknu," zavolal Tyler a pokynul jim, aby byli zticha. "Poslouchejte mě! Řeknu vám ještě něco!" Počkal, dokud se všechny pohledy neupřely na něj, a pak pronesl pomalu a významně: "Byl na hřbitově tu noc, kdy byla napadena Vickie Bennettová."
"Samozřejmě, že byl na hřbitově - a upravoval ti fasádu," ozval se Matt, ale jeho hlas postrádal obvyklou sílu. Tyler se té poznámky chopil a navázal na ni.
"Ano, a skoro mě zabil. A dneska v noci někdo opravdu zabil - pana Tannera. Nevím, co si myslíte vy, ale já myslím, že to udělal on. On to byl!"
"Ale kde je?" zakřičel někdo z davu.
Tyler se rozhlédnul. "Pokud to udělal, musí tu pořád někde být," zavolal. "Najdeme ho."
"Stefan nic neudělal! Tylere…," zvolala rozčileně Elena, ale hluk davu ji překřičel. Tylerova slova se rychle roznesla. Najděte ho… najděte ho… najděte ho. Elena slyšela, jak se ta slova předávají od úst k ústům. A tváře v místnosti druidů nyní vyjadřovaly víc než nedůvěru; Elena v nich nyní rozeznávala i vztek a žízeň po pomstě. Dav se změnil v něco ohavného, něco mimo veškerou kontrolu.
"Tak kde je, Eleno?" zeptal se Tyler a viděla, jak mu oči triumfálně planou. Opravdu si to užíval.
"Já nevím." vyštěkla zuřivě a měla chuť ho udeřit.
"Musí tu ještě být! Najděte ho!" vykřikl kdosi a najednou se zdálo, že se všichni dali do pohybu, ukazovali a tlačili se. Přepážky byly strženy a odloženy stranou.
Eleně se rozbušilo srdce. Tohle už nebyl dav, to byla smečka. Měla strach, co udělají se Stefanem, jestli ho najdou. Ale kdyby ho běžela varovat, zavedla by Tylera přímo k němu.
Zoufale se rozhlédla. Bonnie stále zírala do mrtvé tváře pana Tannera. Tady se pomoci nedočká. Otočila se a očima propátrala dav. Pohledem se setkala s Mattem.
Vypadal zmateně a rozzlobeně, světlé vlasy měl rozčepýřené a tváře rudé a zpocené. Elena vložila veškerou svou sílu do prosebného pohledu.
Prosím, Matte, přála si. Tomuhle přece nemůžeš věřit. Víš, že to není pravda.
Ale jeho oči odpovídaly já nevím. Viděla v nich zmatek a znepokojení.
Prosím, volala Elena očima a přála si, aby pochopil, co mu chce sdělit. Ach prosím, Matte, jenom ty ho můžeš zachránit. I když si nejsi jistý, prosím, pokus se důvěřovat… prosím…
Viděla, jak se jeho obličej změnil, zmatek vyprchal a vystřídalo ho odhodlání. Ještě okamžik na ni zíral, oči ponořené do jejích, a pak přikývnul. Potom se otočil a zmizel v drtícím a lovícím davu.
Matt si hbitě proklestil cestu na druhou stranu tělocvičny. U dveří do chlapecké šatny tam stáli nějací prváci; příkře jim přikázal, aby začali odnášet popadané přepážky, a když byla jejich pozornost rozptýlena, otevřel dveře a proklouzl ven.
Rychle se rozhlédnul, protože nechtěl volat. Stefan musel všechen ten rámus z tělocvičny slyšet. Pravděpodobně už zmizel. Ale pak Matt zahlédnul černě oblečenou postavu na bílé kachlíčkové podlaze.
"Stefane! Co se stalo?" Na jeden děsivý okamžik si Matt pomyslel, že shlíží na další mrtvé tělo. Ale když pokleknul vedle Stefana, postřehl pohyb.
"Hej, jsi v pořádku? Sedej si pomalu… pomalinku. Jsi v pořádku, Stefane?"
"Ano," odpověděl Stefan. Ale nevypadá v pořádku, pomyslel si Matt. Měl mrtvolně bledou tvář a silně rozšířené zornice. Vypadal, že je dezorientovaný a je mu nevolno. "Děkuju ti," řekl.
"Za chvíli mi už možná děkovat nebudeš. Stefane, musíš odsud vypadnout. Slyšíš je? Jdou po tobě."
Stefan se otočil k tělocvičně a naslouchal. Ale na tváři se mu neobjevil ani náznak pochopení. "Kdo po mě jde? A proč?"
"Všichni. To teď není podstatné. Podstatné je, abys odsud vypadnul dřív, než sem přijdou." Když Stefan prostě jen dál nechápavě zíral, dodal: "Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na Tannera, pana Tannera. Je mrtvý, Stefane. A oni si myslí, žes to udělal ty."
Konečně viděl, jak se Stefanovi v očích objevuje pochopení. Pochopení a hrůza a jakási rezignovaná porážka, která mu připadala děsivější než všechno, co za tento večer prožil. Uchopil pevně Stefana za rameno.
"Já vím, žes to neudělal," řekl a v tu chvíli to byla pravda. "Oni si to taky časem uvědomí, až se nad tím zamyslí. Ale mezitím bys měl radši zmizet."
"Zmizet… ano," odpověděl Stefan. Dezorientovaný výraz se vytratil a v tom, jak vyslovil ona slova, byla jen břitká hořkost. "Tak jo… já zmizím."
"Stefane…"
"Matte." Zelené oči temně plály a Matt si uvědomil, že od nich nedokáže odtrhnout pohled. "Je Elena v pořádku? Dobře. Tak se o ni postarej. Prosím."
"Stefane, o čem to mluvíš? Jsi nevinný, všechno to vyšumí…"
"Prostě se o ni postarej, Matte."
Matt ustoupil a stále hleděl do těch podmanivých zelených očí. A pak pomalu přikývnul.
"Postarám," řekl tiše. A díval se, jak Stefan odchází.