10. kapitola

Milý deníčku,
tohle píšu během hodiny trigonometrie a jenom doufám, že mě při tom paní Halpernová neuvidí.
Včera večer jsem neměla čas psát, i když jsem chtěla. Včerejšek byl bláznivý, zmatený den, stejně jako ten den, kdy se konal maturitní ples. Když tu dnes ráno sedím ve škole, mám skoro pocit, že všechno, co se stalo přes víkend, byl jen sen. To zlé bylo hodně zlé, ale to dobré bylo tak moc moc dobré!
Nevznesu proti Tylerovi obvinění na policii. Ale byl podmínečně vyloučen ze školy i z fotbalového týmu. Stejně tak Dick, za to, že se opil na plese. Nikdo to neřekl, ale myslím, že hodně lidí je přesvědčených, že je zodpovědný za to, co se stalo Vickie. Bonniina sestra viděla včera Tylera na klinice a říkala, že má pod každým okem monokla a obličej plný modřin. Nedokážu si pomoct, mám strach, co se stane, až se s Dickem vrátí do školy. Mají teď ještě o mnoho víc důvodů nenávidět Stefana.
Což mě přivádí ke Stefanovi. Když jsem se dneska ráno probudila, v panice jsem si pomyslela: "Co když to není pravda? Co když se to nestalo, nebo jestli si to rozmyslel?" A teta Judith si zase dělala starosti, protože jsem u snídaně nedokázala nic sníst. Ale když jsem došla do školy, uviděla jsem ho v chodbě u kanceláře a jen jsme se na sebe dívali. A to stačilo. Těsně předtím, než se odvrátil, se usmál, tak trošku s úšklebkem - a tomu jsem taky porozuměla. Měl pravdu, neměli bychom se k sobě přiblížit v hale školy, teda pokud se nechcem stát nejnovějším drbem sekretářek.
Rozhodně spolu chodíme. Teď jenom musím najít způsob, jak to říct Jean-Claudeovi, hihi.
Jen nerozumím tomu, proč z toho Stefan nemá takovou radost jako já. Když jsme spolu, dokážu poznat, jak se cítí, a vnímám, jak moc mě chce, jak mu na mně záleží. Je v něm téměř zoufalý hlad, když mě líbá, jako by mi chtěl vytáhnout duši z těla. Jako černá díra, která pořád 7. října, kolem 14.00 Musela jsem si dopřát malou přestávku, protože paní Halpernová mě přistihla. Dokonce začala předčítat, co jsem napsala nahlas, ale pak jí zřejmě téma přišlo příliš žhavé a nechala toho. Rozhodně z toho NEMĚLA RADOST. Ale já jsem příliš šťastná, než aby mi záleželo na takových podružnostech, jako je propadnutí z trigonometrie.
Obědvali jsme se Stefanem spolu - teda vlastně jsme si spolu sedli v rohu hřiště a podělili se o můj oběd. Neobtěžoval se něco si přinést a ukázalo se, že ani já nedokážu nic sníst. Moc jsme se nedotýkali - opravdu ne - ale povídali jsme si a hodně jsme se na sebe dívali. Chtěla jsem se ho dotknout. Víc, než kteréhokoli jiného kluka, s kterým jsem chodila. A vím, že on to taky chce, ale snaží se být zdrženlivý.
A tomu právě nerozumím, proč s tím bojuje, proč se drží zpátky. Včera v jeho pokoji jsem našla důkaz, že si mě všímal od začátku. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, že druhý den školy jsme byly s Bonnie a s Meredith na hřbitově? No, a včera ve Stefanově pokoji jsem našla tu broskvovou stužku, kterou jsem ten den měla. Vzpomínám si, že jsem ji ztratila, když jsme utíkaly a on ji musel najít a schovat si ji. Neřekla jsem mu, že to vím, protože to evidentně chce udržet v tajnosti, ale ukazuje to, že mu na mně záleží, že?
A ještě někdo z toho NEMÁ RADOST. Caroline. Zřejmě ho tahala každý den do fotokomory na oběd, a když se dneska neukázal, vydala se ho hledat a narazila na nás. Chudák Stefan, úplně na ni zapomněl a byl z toho sám zděšený. Jakmile odešla - a musím říct, že měla nezdravě zelený výraz - tak mi vyprávěl, jak se mu vnutila hned první týden školy. Řekla, že si všimla, že v polední pauze nejí, a ona prý taky ne, protože drží dietu, tak proč by si nenašli nějaký klidný koutek, kde by mohli relaxovat? Nic špatného o ní neřekl (což myslím byla také otázka slušnosti, gentleman takové věci nedělá), ale tvrdil, že mezi nimi k ničemu nedošlo. A myslím, že pro Caroline bylo horší to, že na ni zapomněl, než kdyby po ní házel kameny.
Divím se ale, proč Stefan neobědvá. U hráče fotbalu je to neobvyklé.
A jéje. Právě šel kolem pan Tanner a já jsem sotva stihla zakrýt deníček sešitem. Bonnie se hihňá za svojí učebnicí historie, vidím, jak se jí třesou ramena. A Stefan, který sedí přede mnou, vypadá tak napjatě, jakoby chtěl každým okamžikem vyskočit ze židle. Matt na mě vrhá ty svoje uražené pohledy a Caroline mě probodává pohledem. Já se tvářím hrozně nevinně, píšu a očima hltám pana Tannera vepředu. Takže pokud píšu trochu roztřeseně a nezřetelně, víš proč.
Během celého minulého měsíce jsem nebyla úplně sama sebou. Nebyla jsem schopná jasně uvažovat nebo se soustředit na nic jiného než na Stefana. Tolik jsem toho zatím zanedbala, až mě to skoro děsí. Mám mít na starost výzdobu na charitativní sbírku a ještě jsem kolem toho neudělala ani ťuk. A teď mi zbývá přesně tři a půl týdne, abych to všechno zorganizovala - a taky chci být se Stefanem.
Nemůžu se vzdát místa ve výboru, všechno by zůstalo na Bonnie a Meredith. A dobře si pamatuju, co řekl Matt, když jsem ho žádala, aby přivedl Stefana na ples: "Chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové."
To není pravda. Nebo alespoň, pokud to tak bylo dřív, postarám se, aby to už nebyla pravda. Chci - bude to znít sice úplně hloupě, ale chci být na Stefana hodná. Vím, že by nezradil kluky z týmu jen kvůli vlastnímu pohodlí. Chci, aby na mě mohl být hrdý.
Chci, aby mě miloval stejně, jako já miluju jeho.
"Pospěš si!" zavolala Bonnie od dveří tělocvičny. Vedle ní čekal školník, pan Shelby.
Elena vrhla poslední pohled na vzdálené postavy hráčů a pak neochotně přešla po asfaltu, aby se připojila k Bonnie.
"Jenom jsem chtěla říct Stefanovi, kam jdu," vysvětlila. I po týdnu se Stefanem ještě stále cítila nával vzrušení při pouhém vyslovení jeho jména. Každý večer za ní přicházel domů, okolo západu slunce se objevil u dveří s rukama v kapsách a límec bundy vyhrnutý. Obvykle se procházeli soumrakem, nebo seděli na verandě a povídali si. Ačkoli to nevyslovili, Elena věděla, že to je Stefanův způsob, jak se vyhnout tomu, aby spolu byli o samotě v soukromí. Od té plesové noci si na to dával pozor. Chrání moji čest, pomyslela si Elena s úšklebkem a s bodnutím u srdce, protože hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
"Nedokáže bez tebe být ani jediný večer," prohlásila Bonnie zhurta. "Jestli si s ním půjdeš povídat, tak tam zůstaneš věky a já bych se ráda dostala domů včas na večeři."
"Dobrý den, pane Shelby," pozdravila Elena školníka, který stále trpělivě čekal. K jejímu překvapení přivřel jedno oko a okázale na ni mrknul. "Kde je Meredith?" zeptala se.
"Tady," ozvalo se zezadu a objevila se Meredith s kartónovou krabicí plnou šanonů a zápisníků v náručí. "Mám ty věci z tvojí skřínky."
"To je všechno vaše?" podivil se školník. "Tak jo, děvčata, pak za sebou zabouchněte a zamkněte, rozumíte? Ručíte mi za to, že se nikdo nedostane dovnitř."
Bonnie, která se chystala vejít, se krátce zarazila a řekla opatrně: "A jste si jistý, že není nikdo už uvnitř?"
Elena ji šťouchla mezi lopatky: "Tak pospěš," napodobovala ji nevlídně. "Chci se dostat včas domů k večeři."
"Uvnitř nikdo není," ujistil je pan Shelby a pod knírem mu cukala ústa k úsměvu. "Ale pokud budete něco potřebovat, děvčata, tak volejte - budu poblíž."
Dveře se za nimi zavřely s podivně definitivním zvukem.
"Práce," prohlásila Meredith odevzdaně a položila krabici na podlahu.
Elena přikývla a rozhlédla se po prázdné místnosti. Každý rok Studentská rada na jejich škole pořádala v období Halloweenu charitativní sbírku formou strašidelného domu, kam návštěvníci platí vstupné. Elena byla v přípravném výboru poslední dva roky spolu s Bonnie a Meredith, ale být jeho předsedkyní bylo něco jiného. Musela činit rozhodnutí, která se dotknou ostatních, nemohla se prostě jen spoléhat na práci z minulých let.
Na strašidelný dům obvykle předělávali sklad dříví, ale vzhledem k rostoucímu znepokojení ve městě bylo rozhodnuto, že tělocvična bude bezpečnější. Pro Elenu to znamenalo překombinovat celý vzhled interiéru, jenže do Halloweenu už zbývaly jenom tři týdny.
"Je to tu vážně dost strašidelné," řekla tiše Meredith. Opravdu je cosi znepokojivého na tom, že jsou ve veliké zavřené místnosti, pomyslela si Elena. Zjistila, že mluví tlumeným hlasem.
"Pojďme to nejdřív změřit," vyzvala je. Přešly místnost a jejich kroky zněly dutou ozvěnou.
"Tak jo," prohlásila Elena, když skončily. "Dáme se do práce." Pokoušela se setřást pocit stísněnosti, říkala si, že je směšné pociťovat neklid v obyčejné školní tělocvičně, když jsou tu s ní Bonnie a Meredith a celý fotbalový tým trénuje necelých 200 metrů odsud. Usadily se na lavicích pro diváky s bloky a tužkami v rukou. Elena a Meredith se radily nad náčrty návrhů z předešlých let a Bonnie okusovala tužku a přemýšlivě se rozhlížela.
"Tak, tohle je tělocvična," vysvětlovala Meredith a črtala do bloku. "A tudy budou přicházet lidi. Krvavou mrtvolu bychom měly mít až na konci… jo, kdo vlastně letos bude dělat krvavou mrtvolu?"
"Myslím, že trenér Lyman. Loni odvedl výborný kus práce a taky pomáhá držet na uzdě kluky z týmu." Elena ukázala na náčrtek. "Dobře, tak tohle rozdělíme a uděláme tu středověkou mučírnu. Z ní vyjdou přímo do kobky živých mrtvých…"
"Myslím, že bychom měli přidat druidy," prohlásila Bonnie.
"Přidat co?" zeptala se Elena a ve chvíli, kdy Bonnie začala volat druuuidy, zamávala odmítavě rukou. "Dobře, dobře, už vím - ale proč?"
"Protože oni vynalezli Halloween. Opravdu. Začalo to jako jeden z jejich svátků, kdy dělali ohně a dávali si před obydlí dýně s vyřezanými obličeji, aby zaháněly zlé duchy. Věřili, že to je den, kdy je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí. A byli děsiví, Eleno. Přinášeli lidské oběti. Mohli bychom obětovat trenéra Lymana."
"Vlastně to není tak špatný nápad," řekla Meredith. "Krvavá mrtvola by mohla být oběť. Víš, na kamenném oltáři, s dýkou a spoustou krve okolo. A když pak přijdeš úplně nablízko, najednou se posadí."
"A tebe z toho trefí šlak," dodala Elena, ale připustila, že to je opravdu dobrý nápad, opravdu děsivý. Dělalo se jí trochu nevolno, jenom když si to představila. Všechna ta krev… ale ve skutečnosti je to jenom kečup.
Ostatní dívky také ztichly. Z chlapeckých šaten vedle slyšely zvuky tekoucí vody, bouchání dvířek od skříněk a nezřetelné hlasy.
"Trénink skončil," zamumlala Bonnie. "Venku už musí být tma."
"Ano, a náš hrdina se celý umývá," dobírala si ji Meredith a zvedla obočí směrem k Eleně. "Chceš nakouknout?"
"Aaach, jak po tom toužííím," odvětila Elena a myslela to jako vtip jen napůl. Atmosféra v místnosti jaksi nedefinovatelně potemněla. Zrovna v té chvíli si přála opravdu vidět Stefana, prostě být s ním.
"Slyšely jste něco o Vickie Bennettové?" zeptala se najednou.
"No," řekla Bonnie po chvíli. "Slyšela jsem, že jí rodiče shánějí psychiatra."
"Cvokaře? Proč?"
"No… asi si myslí, že všechny ty věci, co nám povídala, byly halucinace nebo něco takového. A má prý hrozné noční můry."
"Ach," řekla Elena. Zvuky z chlapecké šatny pomalu ustávaly a slyšely bouchnutí vnějších dveří. Halucinace, pomyslela si. Halucinace a noční můry Z nějakého důvodu si náhle vzpomněla na onu noc na hřbitově. Tu noc, kdy je Bonnie zahnala na útěk před něčím, co nebylo vidět.
"Radši bychom se měly vrátit k práci," řekla Meredith. Elena se probrala ze zasnění a přikývla.
"Mohly… mohly bychom taky udělat hřbitov," řekla Bonnie váhavě, jakoby četla Eleně myšlenky. "Myslím - ve strašidelném domě."
"Ne." vyštěkla Elena. "Ne, budeme se prostě držet toho, co máme," dodala už klidnějším hlasem a znovu se sklonila nad svým blokem.
Chvíli se neozývalo nic, než škrábání per a šustění papíru.
"Dobře," prohlásila Elena nakonec. "Teď už potřebujeme jenom rozměřit jednotlivé přepážky. Někdo bude muset vlézt za lavice pro diváky… co teď?"
Světla v tělocvičně zablikala a ztlumila se na poloviční výkon.
"Ach ne," vydechla Meredith podrážděně. Světla znovu zablikala, zhasla úplně a potom se opět matně rozsvítila.
"Nedokážu přečíst ani písmenko," rozčilovala se Elena a zírala na kus nečitelného papíru. Vzhlédla k Bonnie a Meredith a viděla jen dva bílé nezřetelné obličeje.
"Něco asi bude s náhradním generátorem," řekla Meredith. "Půjdu pro pana Shelbyho."
"Nemůžeme to prostě dodělat zítra?" navrhla Bonnie žalostně.
"Zítra je sobota," řekla Elena. "A měly jsme to mít hotové do konce týdne."
"Dojdu pro Shelbyho," zopakovala Meredith. "No tak, Bonnie, půjdeš se mnou?"
Elena začala: "Mohly bychom jít všechny…" ale Meredith ji přerušila.
"Pokud půjdeme všechny a nenajdeme ho, nedostaneme se zpátky dovnitř. No tak Bonnie, vždyť jdeme jenom po škole."
"Ale je tam tma."
"Tma je všude, vždyť je noc. No tak, když budeme dvě, nemůže se nám nic stát." Vlekla neochotnou Bonnie ke dveřím. "Eleno, nepouštěj dovnitř nikoho jiného."
"To mi nemusíš připomínat," řekla Elena, pustila je ven a dívala se, jak mizí v chodbě. Když se začaly rozplývat ve stínech, ustoupila dovnitř a zavřela dveře.
No, to je teda pěknej zmatek, jak říkávala její maminka. Elena přikročila ke krabici, kterou přinesla Meredith, a začala rovnat šanony a bloky zpátky dovnitř. V tomhle osvětlení viděla jenom nezřetelné tvary. Neozývaly se vůbec žádné zvuky kromě jejího vlastního dechu a zvuků, které dělala sama. Byla samotná ve veliké potemnělé místnosti…
Někdo ji pozoruje.
Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá. Někdo je v temné tělocvičně a pozoruje ji. Oči ve tmě, jak říkal ten starý muž. A Vickie to říkala také. A teď se ty oči dívají na ni.
Rychle se otočila, aby viděla do místnosti, a upírala zrak do tmy. Ani nedýchala. Měla strach, že když udělá nějaký zvuk, ta věc ji dostane. Ale nic neviděla ani neslyšela.
Lavice pro diváky vypadaly jako matné hrozivé tvary táhnoucí se do nekonečna. Vzdálenější strana místnosti se rozplývala v beztvaré šedé mlze. Tmavá mlha, pomyslela si a cítila, jak má napjaté v těle všechny svaly. Zoufale naslouchala. Panebože, co je zač ten tichý šeptavý zvuk? To musí být jen její představivost… Prosím, ať je to jen představivost.
Náhle se její mysl vyjasnila. Musí se odsud dostat, hned teď. Tady jí hrozí skutečné nebezpečí, není to jen fantazie. Něco tu je, něco zlého, něco, co ji chce. A ona je tu sama.
Něco se ve stínech pohnulo.
Výkřik jí zamrznul v hrdle. I svaly jí ztuhly, hrůza ji přimrazila na místě - a také jakási neznámá síla. Bezmocně přihlížela, jak se tvar ve tmě pohnul a zamířil k ní. Vypadalo to, jako by se k ní plížila sama oživlá temnota a nabývala podobu - lidskou podobu, podobu mladého muže.
"Je mi líto, že jsem tě vyděsil."
Hlas měl příjemný, s jemným přízvukem, který nedokázala zařadit. A vůbec nezněl, jako by mu bylo něco líto.
Úleva ji zasáhla tak náhle a totálně, až to skoro bolelo. Zhroutila se na lavici a konečně vydechla.
Byl to jenom kluk, jeden z bývalých studentů nebo asistent pana Shelbyho. Obyčejný kluk, který se trochu usmíval, jako kdyby ho pobavilo, že strachy skoro omdlela.
No… možná nebyl tak úplně obyčejný. Byl výjimečně hezký. V matném světle měl bledý obličej, ale dokázala rozlišit jemně črtané dokonalé rysy pod kšticí tmavých vlasů. Ty vysoké lícní kosti musely být sen každého sochaře. A téměř nebyl vidět, protože byl oblečený do černého: jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a koženou bundu.
Stále se mírně usmíval. Elenina úleva se změnila ve vztek.
"Jak ses dostal dovnitř?" dožadovala se vysvětlení. "A co tu děláš? Sem nikdo nesmí."
"Přišel jsem dveřma," odpověděl. Měl měkký kultivovaný hlas, ale pořád v něm ještě slyšela pobavení, což ji poněkud vyvádělo z rovnováhy.
"Všechny dveře jsou zamčené," řekla kategoricky a vyčítavě.
Zvedl obočí a usmál se: "Opravdu?"
Elena pocítila nový záchvěv strachu, vzadu na krku jí vstaly chloupky. "Měly by být," řekla tím nejchladnějším hlasem, jaký jen svedla.
"Jsi rozzlobená," řekl vážně. "Omluvil jsem se, že jsem tě vyděsil."
"Nebyla jsem vyděšená!" vyštěkla. Cítila se před ním poněkud pošetile, jako dítě, ze kterého si dělá legraci někdo starší a zkušenější. To ji naštvalo ještě víc. "Jenom jsem se lekla," pokračovala. "Což není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že se tu takhle plížíš potmě."
"Potmě se mohou stát zajímavé věci… občas." Pořád se na ni usmíval, viděla mu to na očích. Přikročil o krok blíž. Všimla si, že má velmi neobvyklé oči, téměř černé, ale s podivnými světélky. Jako byste se mohli dívat hloub a hloub, dokud do nich nespadnete, a pak budete padat navěky.
Uvědomila si, že na něj zírá. Proč světla ještě nenaskočila? Chtěla odsud vypadnout. Vydala se pryč tak, aby mezi nimi byla lavice pro diváky, a nacpala poslední šanony do krabice. Na zbytek práce pro dnešní večer zapomene. Jediné, co si teď přála, bylo odejít.
Ale pokračující ticho ji znejisťovalo. Prostě tam jen tak nehybně stál a pozoroval ji. Proč nic neříká?
"Přišels sem někoho hledat?" Měla vztek sama na sebe, že promluvila první.
Pořád na ni zíral, ty tmavé oči se na ni upíraly způsobem, který jí byl stále nepříjemnější. Polkla.
S očima upřenýma na její rty zamumlal: "Ano, ano."
"Co?" Zapomněla, na co se ptala. Tvář i hrdlo jí zčervenaly, přímo plály. Cítila téměř závrať. Kdyby jen na ni přestal zírat…
"Ano, přišel jsem někoho hledat," zopakoval potichu. Pak k ní udělal další krok, takže je dělil jen roh lavice.
Elena nemohla dýchat. Stál tak blízko. Dost blízko, aby se mohli dotknout. Ucítila jemnou vůni kolínské smíšenou s vůní kožené bundy. A očima se stále vpíjel do jejích - nedokázala uhnout. Nepodobaly se žádným očím, které zatím viděla, temné jako půlnoc, zornice roztažené jako kočičí. Vyplnily její zorné pole, když se k ní naklonil, skláněl svou hlavu k její. Cítila, jak přivírá oči a zrak se jí rozostřuje. Zaklonila hlavu, rty se jí pootevřely.
Ne! Právě včas uhnula hlavou do strany. Měla pocit, jakoby právě uskočila od hrany propasti. Co to dělám? pomyslela si s úlekem. Skoro jsem mu dovolila, aby mě políbil. Naprostému cizinci, někomu, s kým jsem se seznámila před pár minutami.
Ale to nebylo to nejhorší. Na těch pár minut se přihodilo něco neuvěřitelného. Na těch pár minut zapomněla na Stefana.
Ale nyní jeho tvář vyplnila celou její mysl a touha po něm rozechvívala celé její tělo jako bolest. Chtěla Stefana, chtěla cítit jeho objetí, chtěla být u něj v bezpečí.
Polkla. Nozdry se jí rozšířily rychlým dechem. Pokoušela se promluvit klidně a důstojně.
"Teď půjdu," řekla. "Pokud někoho hledáš, myslím, že bys měl jít hledat někam jinam."
Podivně na ni hleděl, ve tváři výraz, který nedokázala rozluštit. Byla v ní směs podrážděnosti a nevraživého respektu - a ještě něčeho. Něčeho žhavého a prudkého, co ji děsilo ještě jiným způsobem.
Počkal, dokud nesáhla po klice, než odpověděl. Hlas měl tichý, ale vážný, bez nejmenší stopy pobavení. "Možná už jsem ji našel… Eleno."
Když se otočila, neviděla ve tmě vůbec nic.