Ona už si zvolila. Viděls to sám, když jsi nás ‚přerušil‘. Viď, že už sis vybrala, Eleno?“ Stefan to neprohlásil domýšlivě, ani se nedožadoval, jen mu z hlasu zaznívala jakási zoufalá statečnost.
„Já…“ Elena vzhlédla. „Stefane, já tě miluji. Ale copak nechápeš, že pokud si mám něco zvolit právě teď, musím si přát, abychom zůstali všichni tři spolu? Jenom prozatím. Chápeš to?“ Stefanova tvář byla tvrdá jako kámen, a tak se otočila k Damonovi: „Ty to chápeš?“
„Myslím, že ano.“ Věnoval jí spiklenecký, vlastnický úsměv. „Říkal jsem Stefanovi od začátku, že je sobec, když se o tebe nerozdělí. Bratři by se měli dělit, znáš to.“
„Tohle jsem tím nemyslela.“
„Opravdu?“ Damon se znovu usmál.
„Ne,“ odpověděl Stefan. „Já to nechápu a nerozumím tomu, jak ode mě můžeš žádat, abych s ním spolupracoval. On je zlý, Eleno. Zabíjí pro potěšení; nemá vůbec žádné svědomí. Nezajímá ho Fell’s Church; sám to řekl. Je to zrůda…“
„Ale právě teď je mnohem ochotnější spolupracovat než ty,“ opáčila Elena. Vzala jeho ruku do své, hledala nějaký způsob, jak k němu proniknout. „Stefane, já tě potřebuju. A oba dva potřebujeme jeho. Nemůžeš se pokusit to přijmout?“ Když neodpovídal, dodala:
„Stefane, opravdu chceš se svým bratrem zůstat nepřítel navždycky?“
„A ty si opravdu myslíš, že on si přeje něco jiného?“
Elena se dívala na jejich spojené ruce, na jejich plošky, záhyby a stíny. Chvíli neodpovídala, až nakonec tiše pronesla:
„Zabránil mi zabít tě.“
Pocítila sálání Stefanova bezmocného hněvu i to, jak pomalu mizí. Prostupovalo ho cosi velmi blízkého porážce, až sklonil hlavu.
„To je pravda,“ potvrdil. „A navíc, kdo jsem já, abych měl právo označovat ho za zlého? Co udělal on a já ne?“
Potřebujeme si promluvit, pomyslela si Elena. Tohle jeho sebeodsuzování nesnášela. Ale teď na to nebyl ten pravý čas.
„Takže souhlasíš?“ zeptala se váhavě. „Stefane, řekni mi, co si myslíš.“
„Právě teď si myslím, že ty si vždycky prosadíš svou. Protože to tak je, že ano, Eleno?“
Elena mu pohlédla do očí. Všimla si, jak má rozšířené zorničky, takže se kolem nich rýsuje pouhý proužek zelené duhovky. Už v nich nebyl hněv, ale únava a hořkost zůstaly.
Ale já to nedělám pro sebe, pomyslela si a vyhnala z hlavy náhlý záchvat pochybností. Dokážu ti to, Stefane; jen počkej. Konečně jednou nedělám něco jen pro sebe.
„Takže souhlasíš?“ zopakovala tiše.
„Ano. Já… souhlasím.“
„I já souhlasím,“ přidal se Damon a s přehnanou zdvořilostí vztáhl ruku. „Vlastně se zdá, že jsme tu všichni v naprosté shodě.“
Nech toho, pomyslela si Elena – ale v onu chvíli, kdy společně stáli v šeru kostelního kůru, cítila, že je to pravda, že jsou všichni tři propojení, silní a v souladu.
Pak Stefan odtáhl ruku. V tichu, které následovalo, slyšela Elena zvuky zvenčí i zdola z kostela. Stále se ozýval pláč a občasné zvolání, ale všeobecná pohotovost pominula. Při pohledu z okna viděla, jak lidé přecházejí přes mokré parkoviště mezi malými skupinkami, které se vytvořily kolem zraněných. Doktor Feinberg se pohyboval mezi nimi a zjevně poskytoval lékařskou pomoc. Vypadalo to jako po zemětřesení nebo po hurikánu.
„Nikdo není tím, kým se zdá,“ řekla Elena.
„Cože?“
„To přece řekla Bonnie při zádušní mši. Měla další z těch svých stavů. Myslím, že to může být důležité.“ Pokoušela se srovnat si myšlenky. „Myslím si, že ve městě jsou lidé, na které bychom si měli dát pozor. Jako třeba Alaric Saltzman.“ Stručně jim vyprávěla, co zaslechla ráno v jeho domě. „On opravdu není tím, kým se zdá, ale nevím přesně, co je zač. Myslím si, že bychom ho měli sledovat. A vzhledem k tomu, že se zjevně nemůžu objevit na veřejnosti, budete to muset zastat vy dva. Ale nesmí dostat podezření, že něco víte…“ Elena se zarazila, když Damon prudce zvedl ruku.
Dole u schodů kdosi volal: „Stefane? Jsi tam nahoře?“ Pak prohodil k někomu dalšímu: „Měl jsem dojem, že jsem ho viděl jít nahoru.“
Znělo to jako pan Carson. „Jdi tam,“ zasyčela Elena téměř neslyšně na Stefana. „Musíš se chovat co nejnormálněji, abys tady ve Fell’s Church mohl zůstat. Já budu v pořádku.“
„Ale kam půjdeš?“
„K Meredith. Vysvětlím ti to později. Běž už.“
Stefan zaváhal, pak se vydal dolů po schodech a volal:
„Už jdu.“ Pak se otočil zpátky. „Nenechám tě tady s ním,“ prohlásil příkře.
Elena podrážděně rozhodila ruce. „Pak teda jděte oba. Právě jste souhlasili, že budete spolupracovat; chcete snad vzít slovo zpátky?“ Ten poslední dovětek patřil Damonovi, který vypadal také velmi neústupně.
Věnoval jí další pokrčení rameny. „No dobře. Jenom jednu věc – nemáš hlad?“
„Já… ne.“ Žaludek se jí zhoupl, když si uvědomila, na co se ptá. „Ne, vůbec ne.“
„To je dobře. Ale později ho dostaneš, nezapomínej na to.“ Tlačil Stefana před sebou dolů po schodech, čímž si od něj vysloužil ostrý pohled. Ale když zmizeli, Elena ještě slyšela v mysli Stefanův hlas.
Vrátím se pro tebe později. Počkej na mě.
Přála si, aby mu dokázala odpovídat vlastními myšlenkami. Také si všimla, že Stefanův mentální hlas je mnohem slabší než před čtyřmi dny, když bojoval se svým bratrem. Když tak o tom přemýšlí, nebyl vůbec schopný mluvit mentálním hlasem až do Dne zakladatelů. Když se vzbudila u řeky, byla tak zmatená, že si to vůbec neuvědomila, ale teď jí to připadalo divné. Co se stalo, že měl najednou takovou sílu? A proč ho ta síla nyní opouští?
Elena měla dost času o tom přemýšlet, jak tu tak seděla na opuštěném kůru, zatímco lidé vycházeli z kostela a venku zatažená obloha pomalu temněla. Přemýšlela o Stefanovi i o Damonovi a uvažovala, zda si zvolila správně. Přísahala si, že jim nikdy nedovolí, aby o ni bojovali, ale tato přísaha již byla porušena. Zbláznila se snad, když je nutí žít v příměří, i když jen dočasném?
Když obloha venku konečně úplně zčernala, odvážila se dolů. Kostel byl prázdný a její kroky se v něm rozléhaly. Nepřemýšlela o tom, jak se dostane ven, ale postranní dveře byly naštěstí zavřené jen na závoru zevnitř. Vděčně vyklouzla ven do noci.
Teprve teď si uvědomila, jak je to krásné být venku v noci. Pobyt uvnitř budov v ní vyvolával pocit, že je v pasti, a denní světlo jí zraňovalo oči. Tohle bylo něco jiného – cítila se volná a nespoutaná – a neviděná. Její smysly se radovaly ze světa kolem. Vzduch byl tak klidný, že vůně v něm přetrvávaly dlouhou dobu – cítila spousty nočních stvoření. V něčích odpadcích se přehrabovala liška. Krysy cosi překusovaly v křoví. Můry se vzájemně vábily vůněmi.
Zjistila, že není vůbec těžké dostat se nepozorovaně k Mereditinu domu; vypadalo to, že se lidé raději zdržují uvnitř v domech. Ale jakmile se tam dostala, zůstala na elegantní farmářský dům hledět se strachem. Nemůže prostě přijít ke vstupním dveřím a zaklepat. Opravdu ji Meredith očekává? Pokud ano, nečekala by snad venku?
Jestli ji Meredith nečeká, má před sebou ošklivý šok, pomyslela si Elena a očima si měřila vzdálenost mezi střechou a verandou. Meredith měla pokoj hned nad verandou a za rohem. Bude to dost náročné, ale domnívala se, že to zvládne.
Dostat se na střechu bylo snadné; holými prsty rukou i nohou našla škvíry mezi cihlami a vyšplhala nahoru. Horší bylo vyklonit se kolem rohu tak, aby viděla k Meredith do pokoje. Zamrkala, když jí do očí dopadlo prudké světlo.
Meredith seděla na kraji postele, lokty se opírala o kolena a zírala do prázdna. Čas od času si prohrábla rukou tmavé vlasy. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 18:43.
Elena nehty zaťukala na okenní tabulku.
Meredith vyskočila, ale pohlédla špatným směrem – ke dveřím. Stála v obranné pozici a v jedné ruce svírala polštář. Když se dveře neotevřely, učinila k nim krok nebo dva, stále přichystaná k obraně.
„Kdo je tam?“ zeptala se.
Elena znovu zaťukala na sklo.
Meredith se prudce obrátila k oknu a zajíkla se.
„Pusť mě dovnitř,“ řekla jí Elena. Nevěděla, jestli ji Meredith slyší, takže raději zřetelně artikulovala. „Otevři okno.“
Meredith lapala po dechu a rozhlížela se po pokoji, jako by čekala, že se odněkud zjeví nějaká pomoc. Když k tomu nedošlo, pomalu přistoupila k oknu, jako kdyby za ním bylo nebezpečné zvíře. Ale neotevřela.
„Pusť mě dovnitř,“ požádala Elena znovu. Pak netrpělivě dodala: „Pokud jsi nechtěla, abych přišla, proč sis se mnou dávala schůzku?“
Všimla si, jak se Meredith trochu uvolnila. Pomaličku, neobvykle neobratnými prsty otevřela okno a ustoupila.
„A teď mě pozvi dál. Jinak nemůžu vejít.“
„Pojď…“ Meredith selhal hlas a musela se pokusit znovu. „Pojď dál,“ vydechla nakonec. Když Elena skokem vrazila do pokoje a protahovala si křečí zkroucené prsty, dodala Meredith omámeně: „To opravdu musíš být ty. Takhle přikazovat nikdo jiný neumí.“
„Jsem to já,“ potvrdila Elena. Přestala rozhánět křeče a pohlédla kamarádce do očí. „Opravdu jsem to já, Meredith.“
Meredith kývla a viditelně polka. Právě v tu chvíli by Elena vyměnila všechno na světě za to, kdyby ji kamarádka pořádně objala. Ale Meredith nebyla zrovna objímací typ a právě teď zvolna ustupovala, aby se mohla znovu posadit na postel.
„Posaď se,“ řekla nepřirozeně klidným hlasem. Elena vytáhla židli od psacího stolu a bezděčně zaujala stejnou pozici, ve které našla Meredith – lokty na kolenou a skloněnou hlavu. Pak vzhlédla. „Jak jsi to věděla?“
„Já…“ Meredith na ni jen chvíli zírala. Pak se vzpamatovala a řekla. „No, tvoje tělo se nenašlo. To bylo divné. A pak ty útoky na toho staříka, na Vickie a na pana Tannera – a Stefan a pár drobností, kterých jsem si u něho všimla – ale nevěděla jsem to. Nevěděla jsem to jistě. Až doteď.“ Skončila téměř šeptem.
„No, rozhodně máš dobrý odhad,“ odpověděla Elena. Pokoušela se chovat normálně, ale co je v takové situaci normální? Meredith se chovala, jako by sotva dokázala unést pohled na ni. Elena se kvůli tomu cítila ještě osamělejší než kdy předtím.
Dole se ozval zvonek. Elena to slyšela, ale poznala, že Meredith ne. „Kdo to sem jde?“ zeptala se. „Někdo je u dveří.“
„Poprosila jsem Bonnie, aby se v sedm zastavila, jestli ji máma pustí. To bude asi ona. Půjdu se podívat.“ Zdálo se, že Meredith se až nezdvořile těší pryč.
„Počkej. Ona to ví?“
„Ne… Aha, ty chceš říct, že bych jí to měla oznámit nějak citlivě.“ Meredith se nejistě rozhlédla po pokoji a Elena rozsvítila malou lampičku u postele.
„Zhasni hlavní světlo. Stejně mě bolí do očí,“ řekla tiše. Když Meredith poslechla, bylo v pokoji dostatečné šero, aby se dokázala skrýt ve stínech.
Zatímco čekala, až Meredith přivede Bonnii, choulila se v rohu. Možná nebyl dobrý nápad do toho vtahovat Bonnii a Meredith. Pokud i chladnokrevná Meredith nedokáže zvládat situaci, co udělá Bonnie?
Meredith ohlásila jejich příchod neustálým opakováním: „Teď hlavně nesmíš křičet, nesmíš křičet…“ a strkala Bonnii přes práh.
„Co je to s tebou? Co to děláš?“ bránila se Bonnie. „Nech mě. Ty ani nevíš, co jsem musela vytrpět, aby mě máma pustila dneska večer z domu. Chtěla mě vzít do nemocnice v Roanoke.“
Meredith kopnutím zavřela dveře. „Tak,“ oznámila Bonnii. „Teď uvidíš něco, co bude… no, bude to šok. Ale nesmíš křičet, rozumíš? Pustím tě, když mi to slíbíš.“
„Je tu moc velká tma, než abych vůbec něco viděla. A děsíš mě. Co je to s tebou, Meredith? No dobře, slibuju, ale o čem to…“
„O Eleně,“ řekla Meredith. Elena to pochopila jako pozvání a pokročila vpřed.
Bonnie reagovala jinak, než čekaly. Zamračila se a naklonila dopředu, pokoušela se očima proniknout šero. Když uviděla Eleninu postavu, zalapala po dechu. Ale pak, když se podívala Eleně do tváře, spráskla ruce radostí.
„Já jsem to věděla! Věděla jsem, že se pletou! Tak vidíš, Meredith, a to sis myslela, že se Stefanem víte o utopení a první pomoci úplně všechno. Ale já jsem věděla, že se pletete! Ach Eleno, tolik jsi mi chyběla! Všichni budou tak…“
„Ticho, Bonnie! Buď zticha!“ tišila ji Meredith naléhavě. „Říkala jsem ti, ať nekřičíš. Poslouchej, ty hloupá, myslíš, že kdyby Elena opravdu byla v pořádku, že by se sem plížila uprostřed noci, aby ji nikdo neviděl?“
„Ale ona je v pořádku, vždyť se na ni podívej. Stojí tady. Jsi to ty, Eleno, že jo?“ Bonnie k ní vyrazila, ale Meredith ji znovu popadla za ruku.
„Ano, jsem to já.“ Elena měla podivný pocit, že se ocitla uprostřed surrealistické komedie, ale že nezná svůj text. Nevěděla, co má Bonnii říct, když vypadá tak nadšeně.
„Jsem to já, ale… nejsem úplně v pořádku,“ prohlásila neobratně a znovu si sedla. Meredith pošťouchla Bonnii, aby si sedla na postel.
„Proč jste vy dvě tak hrozně tajemné? Je tu a není úplně v pořádku. Co to má jako znamenat?“
Elena nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat. „Podívej, Bonnie… já nevím, jak ti to mám říct. Mluvila s tebou někdy tvoje babička jasnovidka o upírech?“
Zavládlo těžké ticho. Minuty odtikávaly. Bonniiny oči se neuvěřitelně rozšířily – a pak se stočily k Meredith. Následovalo několik dalších minut ticha a pak se Bonnie pohnula ke dveřím. „Hm, tak podívejte,“ řekla tiše, „tohle už začíná být vážně zvrhlé. Chci říct, opravdu, opravdu, opravdu…“
Elena zapátrala v mysli. „Můžeš se podívat na moje zuby,“ nabídla. Odhrnula si horní ret a ukázala prstem na ostrý špičák. Ucítila, jak se reflexivně prodloužil a zostřil, jako když kočka líně vytahuje drápy.
Meredith popošla k ní a podívala se, pak rychle odvrátila pohled. „Je mi to naprosto jasné,“ řekla, ale v hlase jí nezazněl ani náznak pýchy na svoji důvtipnost. „Bonnie, podívej se taky,“ řekla.
Všechno nadšení a vzrušení z Bonnie vyprchalo. Vypadala, jako by se měla každou chvíli pozvracet. „Ne, já nechci.“
„Musíš. Musíš tomu věřit, nebo se nikdy nikam nedostaneme.“ Meredith se potýkala se vzdorující Bonnií a táhla ji dopředu. „Tak otevři oči, ty malej pitomečku. Vždyť ty přece miluješ všechny tyhle nadpřirozené věci.“
„Myslím, že jsem změnila názor,“ odpověděla Bonnie a skoro vzlykala. V hlase jí zněl tón skutečné hysterie. „Nech mě bejt, Meredith; já se nechci podívat,“ a vykroutila se jí.
„Vždyť nemusíš,“ zašeptala omráčeně Elena. Vzmáhala se v ní vlna hrůzy a oči se jí zalily slzami. „Tohle nebyl dobrý nápad, Meredith. Já půjdu.“
„Ne. Ne, prosím nechoď.“ Bonnie se obrátila zpět stejně rychle, jako se předtím odvrátila a vrhla se Eleně do náručí. „Omlouvám se, Eleno; promiň mi to. Je mi jedno, čím ses stala; jsem ráda, že jsi zpátky. Bez tebe to bylo hrozné.“ Teď už doopravdy vzlykala.
Slzy, které nepřišly, když byla Elena se Stefanem, přišly teď. Plakala a objímala Bonnii, cítila, že Meredith je objala obě. Plakaly všechny – Meredith tiše, Bonnie hlasitě a Elena s vášnivou intenzitou. Měla pocit, že pláče pro všechno, co se jí přihodilo, pro všechno, co ztratila, pro všechnu tu osamělost, strach i bolest.
Nakonec skončily všechny vsedě na podlaze těsně u sebe, stejně, jako když bývaly malé a společně přespávaly u jedné z nich a kuly tajné plány.
„Jsi tak statečná,“ řekla Bonnie Eleně a popotáhla. „Nechápu, jak to dokážeš nést tak statečně.“
„To nevíš, jak se cítím uvnitř. Vůbec nejsem statečná. Ale musím se s tím nějak vyrovnat, protože nevím, co jiného dělat.“
„Nemáš vůbec studené ruce,“ Meredith stiskla Eleně prsty. „Jenom takové chladivé. Myslela jsem, že budou studenější.“
„Stefan taky nemá studené ruce,“ odpověděla Elena a chystala se pokračovat, ale Bonnie vykřikla: „Stefan?“
Meredith s Elenou na ni pohlédly.
„Měj rozum, Bonnie. Upírem se nestaneš jen tak. Někdo ho z tebe musí udělat.“
„To chceš říct, že Stefan…? Chceš říct, že on je…?“ Bonnii se zadrhl hlas.
„Myslím,“ ozvala se Meredith, „že je asi čas, abys nám pověděla celý příběh, Eleno. I všechny ty drobnosti, které jsi vynechala, když jsme to po tobě chtěly minule.“
Elena přikývla. „Máš pravdu. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím to.“ Zhluboka se nadechla. „Bonnie, pamatuješ na první den školy? Tenkrát jsem tě poprvé slyšela věštit. Podívala ses mi do dlaně a řekla, že potkám tmavého chlapce, cizince. A že není vysoký, ale kdysi vysoký býval. No,“ pohlédla na Bonnii a pak na Meredith, „Stefan teď skutečně není moc vysoký. Ale kdysi býval… v porovnání s ostatními lidmi v patnáctém století.“
Meredith přikývla, ale Bonnie se ohromeně zajíkla. „Chceš říct…“
„Chci říct, že žil v renesanční Itálii. Lidé tenkrát bývali menší. Takže Stefan v porovnání s nimi vypadal vysoký. A než omdlíš, měla bys vědět ještě něco. Damon je jeho bratr.“
Meredith znovu přikývla. „Myslela jsem si něco takového. Ale proč se Damon vydával za studenta z univerzity?“
„Oni spolu moc dobře nevycházejí. Stefan dlouho ani nevěděl, že Damon je ve Fell’s Church.“ Elena zaváhala. Stojí na pokraji Stefanova soukromého příběhu s pocitem, že tato tajemství má právo odhalit jen on sám. Ale Meredith má pravdu; je čas vyjít na světlo s celým příběhem. „Poslouchejte, bylo to takhle,“ prohlásila. „Stefan i Damon tenkrát oba milovali jednu dívku. Byla z Německa a jmenovala se Katherine. Důvodem, proč se mi Stefan zpočátku vyhýbal, bylo, že jsem mu ji připomínala; ona taky měla světlé vlasy a modré oči. A tohle býval její prsten.“ Elena pustila Meredithinu ruku a ukázala jim umně rytý zlatý kroužek osazený jediným kamenem, lapisem lazuli.
„A problém byl v tom, že Katherine byla upír. Muž jménem Klaus z ní udělal upíra, když se jí doma v Německu pokoušel zachránit před smrtelnou nemocí. Stefan i Damon to oba věděli, ale nezáleželo jim na tom. Požádali ji, ať si mezi nimi vybere toho, koho si vezme.“ Elena se zarazila a pousmála se, když si vzpomněla, že pan Tanner měl pravdu; historie se opakuje. Jen doufala, že její příběh neskončí stejně jako ten Katherinin. „Ale ona si zvolila oba. Vyměnila si krev s oběma a pak jim řekla, že mohou být všichni spolu až do věčnosti.“
„To zní dost excentricky,“ zamumlala Bonnie.
„Zní to pitomě,“ prohlásila Meredith.
„Přesně tak,“ potvrdila Elena. „Katherine byla líbezná, ale ne moc chytrá. Stefan a Damon se už tak nesnášeli. Řekli jí, že si musí vybrat, že je ani nenapadne, aby se o ni dělili. A ona s pláčem utekla. A druhý den našli její tělo, nebo spíš jeho zbytky. Víte, upír totiž potřebuje talisman, jako třeba tenhle prsten, aby mohl chodit ve dne a slunce ho nezabilo. A Katherine vyšla do slunce a ten prsten si sundala. Myslela si, že když jim nebude stát v cestě, Damon a Stefan se usmíří.“
„Ach bože, to je román…“
„Ne, to teda není,“ uťala Elena Bonnii prudce. „Vůbec to není romantické. Stefan od té doby žije s pocitem viny a Damon také, i když by to nikdy nepřiznal. A okamžitým výsledkem bylo, že popadli meče a zabili se navzájem. Ano, zabili. A proto jsou z nich teď upíři, a proto se tolik nenávidí. A proto jsem nejspíš blázen, když se je teď pokouším přimět ke spolupráci.“
2024 ©