To je doktor Feinberg, pomyslela si divoce Elena a pokusila se otočit a zároveň se vtisknout co nejhlouběji do stínů. Ale nespatřila mrňavou nosatou postavu doktora. Uviděla tvář s rysy jemnými jako z řeckých mincí a medailonů – a ztrápené zelené oči. Čas se na okamžik zastavil a pak už byla Elena v jeho náručí.
„Ach Stefane, Stefane…“
Cítila, jak jeho tělo strnulo ohromením. Držel ji mechanicky, zlehka, jako by byla cizí osoba, která si ho s někým spletla.
„Stefane,“ zašeptala zoufale a zabořila mu tvář do ramene, ve snaze vyvolat nějakou reakci. Jestli ji zavrhne, neunese to; jestli ji začne nenávidět, umře…
Zasténala a pokusila se k němu přivinout ještě blíž, toužila jím úplně prolnout, ztratit se v něm. Ach prosím, vzlykala beze slov, prosím, prosím…
„Eleno. Eleno, už je to v pořádku; držím tě.“ Mluvil na ni pořád dál a dál, opakoval hloupoučké útěšné nesmysly a hladil ji po vlasech. Cítila změnu, jak ji pevněji objal pažemi. Teď už věděl, koho to drží. Poprvé od té chvíle, kdy se dnes probudila, se cítila v bezpečí. Přesto trvalo ještě dlouho, než dokázala alespoň trochu uvolnit své pevné sevření. Neplakala; jen v panice lapala po dechu.
Konečně pocítila, že všechno kolem ní opět začíná zapadat na svá místa. Ale nepustila se ho; ještě ne. Další nekonečné minuty jen tak stála, hlavu na jeho rameni, a vstřebávala útěchu a bezpečí, které jí poskytovala jeho blízkost.
Pak zvedla hlavu a pohlédla mu do očí.
Když předtím ráno myslela na Stefana, přemýšlela o tom, jak by jí mohl pomoci. Měla v úmyslu ho žádat a prosit, aby ji zbavil téhle noční můry, aby z ní udělal zase člověka, jakým bývala dřív. Ale teď, když se na něho dívala, pocítila příval podivné zoufalé rezignace.
„Už se s tím nedá udělat vůbec nic, že ne?“ zašeptala tichounce.
Nepokusil se předstírat, že nerozumí. „Ne,“ odpověděl stejně tiše.
Elena měla pocit, jako by učinila poslední krok přes jakousi neviditelnou hranici, zpoza které není návratu. Když dokázala zase promluvit, řekla: „Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě chovala v lese. Nechápu, proč jsem to všechno dělala. Pamatuju si to, ale nevzpomínám si proč.“
„Ty se mi omlouváš?“ Chvěl se mu hlas. „Eleno, po tom všem, co jsem ti udělal, tohle všechno se ti přihodilo kvůli mně…“ Nedokázal dokončit větu, jen se k sobě těsněji přitiskli.
„Velmi dojemné,“ ozval se hlas od schodiště. „Chcete, abych imitoval lkaní houslí?“
Elenin těžce vydobytý klid se zhroutil, strach jí projel jako blesk. Zapomněla, jak hypnoticky intenzivní je Damonova přítomnost, jak planoucí jsou jeho černé oči.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Stefan.
„Předpokládám, že stejně jako ty. Přivábil mě planoucí maják zoufalství krásné Eleny.“ Damon byl skutečně rozzlobený; to Elena poznala. Nebyl jen podrážděný nebo nenaložený, ale planul hněvem a nenávistí.
Ale předtím se k ní choval slušně, když byla zmatená. Vzal ji do úkrytu; zajistil jí bezpečí. A když byla v tom děsivě zranitelném stavu, ani ji nepolíbil. Byl k ní… laskavý.
„Shodou okolností se tam dole cosi odehrává,“ poznamenal Damon.
„Já vím; zase Bonnie,“ odpověděla Elena, pustila Stefana a odstoupila.
„Tohle nemyslím. Něco se děje venku.“
Elena ho zaskočeně následovala dolů k prvnímu ohbí schodů, kde bylo okno ven na parkoviště. Když se podívala na scénu dole, cítila Stefanovu blízkost těsně za sebou.
Z kostela vyšel dav lidí, ale stáli všichni pohromadě v pevném šiku na kraji parkoviště, nikdo se neodvažoval dál. Proti nim, přímo na parkovišti, čekala stejně veliká smečka psů.
Vypadalo to jako dvě armády stojící proti sobě v poli. Nejděsivější bylo, že psi vyčkávali naprosto nehybně. Zdálo se, že lidé jsou paralyzováni nejistotou a psi na něco čekají.
Elena si nejprve uvědomila, že ve smečce jsou různé psí rasy. Byli tam malí psi, jako jezevčíci s dlouhými čumáky, černohnědí hladkosrstí teriéři a jeden Lhasa-apso s dlouhými zlatými chlupy. Vedle nich viděla i středně velké springer-španěly, airedale-teriéry a krásného samojeda, bílého jako sníh. A nechyběli ani velcí psi: rotvajler s mohutnou hrudí a kupírovaným ocasem, šedivý vlkodav a velký knírač černý jako uhel. Teprve potom je Elena začínala poznávat i podle jména.
„Támhle je boxer pana Grunbauma a támhle Sullivanovic německý ovčák. Ale co se to s nimi děje?“
Lidé, kteří byli nejprve nejistí, začínali nyní vypadat vyděšeně. Stáli těsně u sebe a nikomu se nechtělo porušit řadu a jít ke zvířatům blíž.
A přesto zvířata nic nedělala, jen tam seděla nebo stála, některým visely jazyky z tlamy. Jak je to divné, že jsou tak nehybní, pomyslela si Elena. Každý drobný pohyb, jako švihnutí ocasem nebo ušima, se zdál být neuvěřitelně přehnaný. Nikde však nebylo vidět vrtění ocasy ani žádné známky přátelství. Prostě… čekali.
Vzadu v davu stál Robert. Elenu překvapilo, že ho vidí, ale na okamžik si nedokázala vzpomenout, proč. Pak si uvědomila, že to je proto, že nebyl v kostele. Zatímco přihlížela, vzdálil se od skupiny ještě víc a zmizel pod stříškou někde pod Elenou.
„Chelsea! Chelsea…“
Kdosi konečně sebral odvahu vykročit z řady. To je Douglas Carson, uvědomila si Elena, ženatý starší bratr Sue. Vkročil na území nikoho mezi lidmi a psy a vztahoval dlaň.
Springer-španělka s dlouhýma ušima jako z hnědého saténu otočila hlavu. Bílý pahýl ocasu se jí zlehka tázavě zachvěl a zvedla hnědobílý čumák. Ale na zavolání nepřišla.
Doug Carson udělal další krok. „Chelsea… hodná holka. Pojď sem, Chelsea. K noze!“ Luskl prsty.
„Co cítíš z těch psů tam dole?“ zamumlal Damon.
Stefan zavrtěl hlavou, aniž spustil pohled z okna. „Vůbec nic,“ odpověděl stručně.
„Já taky nic.“ Damon přemýšlivě naklonil hlavu a přivřel oči. Jeho lehce poodhalené zuby Eleně připomínaly vlkodava. „Ale to bychom měli, to přece víš. Měli by vyzařovat nějaké emoce, které bychom zachytili. Místo toho pokaždé, když se je pokusím prozkoumat, je to jako bych narazil do holé zdi.“
Elena si přála pochopit, o čem to vlastně mluví. „Co myslíš tím ‚prozkoumat je‘?“ zeptala se. „Vždyť jsou to zvířata.“
„Vzhled může klamat,“ podotkl Damon ironicky a Elena si vzpomněla na duhové odlesky na peří havrana, který ji sledoval od prvního dne školy. Když se podívala důkladně, viděla stejné duhové odlesky, jak si pohrávají v Damonových hedvábných vlasech. „Ale na každý pád i zvířata mají emoce. Pokud máš dost mocné Síly, dokážeš zkoumat jejich mysl.“
Ale to mé Síly nejsou, pomyslela si Elena. Překvapilo ji náhlé bodnutí závisti, které jí projelo. Před pouhými několika minutami se tiskla ke Stefanovi a zoufale se snažila zbavit veškerých Sil, které snad měla, a proměnit se zpátky. A teď si najednou přeje být silnější. Damon na ni vždycky měl podivný vliv.
„Možná nedokážu prozkoumat Chelsea, ale rozhodně si myslím, že Doug by neměl chodit ani o krok blíž,“ řekla nahlas.
Stefan strnule zíral oknem ven a vraštil obočí. Teď neznatelně přikývl. „Taky si myslím,“ souhlasil.
„No tak, Chelsea, buď hodná holka. Pojď sem.“ Doug Carson se už dostal skoro až k první řadě psů. Všechny zraky, lidské i psí, byly upřené na něj a i ty nejdrobnější náznaky pohybu ustaly. Kdyby Elena neviděla, jak se boky několika psů zdvíhají a klesají jejich dechem, mohla by si myslet, že celá smečka patří k nějaké obří muzejní výstavě.
Doug se zastavil. Chelsea ho pozorovala zpoza jezevčíka a samojeda. Doug mlaskl. Natáhl ruku, zaváhal a pak ji vztáhnul ještě dál.
„Ne,“ zašeptala Elena. Dívala se na lesklé boky rotvajlera. Nádech a výdech, nádech a výdech. „Stefane, zkus ho ovlivnit. Dostaň ho odtamtud.“
„Ano.“ Viděla, jak se mu pohled rozostřil náporem soustředění; pak zavrtěl hlavou a vydechl jako někdo, kdo se pokusil zvednout něco příliš těžkého. „Nemá to smysl; jsem úplně vyhořelý. Odsud to nedokážu.“
Dole zatím Chelsea vycenila špičáky. Rudozlatý aierdale-teriér vyskočil na nohy jediným plavným pohybem, jako by někdo zatáhl za šňůrky. Svaly rotvajlera se napjaly ke skoku.
A pak udeřili. Elena nerozeznala, který ze psů zaútočil jako první; vzedmuli se jako jediná obrovská vlna. Půl tuctu jich srazilo Douga Carsona, až zmizel pod masou jejich těl.
Rozpoutala se pekelná vřava. Od vysokého štěkotu, který rozechvěl krokve kostela a způsobil Eleně okamžitou bolest hlavy, až po neustálé hluboké vrčení, které bylo spíše cítit, než slyšet. Psi rvali kusy oděvu, vrčeli a chňapali zubisky, zatímco dav se s křikem rozptýlil.
Elena si na kraji parkoviště povšimla Alarika Saltzmana – on jediný neprchal. Strnule tam stál a měla dojem, že se jeho ruce i rty pohybují.
Všude okolo se rozpoutalo pravé peklo. Kdosi popadl hadici a obrátil ji do středu útočící smečky, ale nemělo to pražádný účinek. Zdálo se, že psi naprosto zešíleli. Když Chelsea zvedla čumák od těla svého pána, byl zbarvený rudě.
Eleně tlouklo srdce, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. „Potřebují pomoc!“ zvolala právě ve chvíli, kdy se Stefan odtrhnul od okna a začal sbíhat schody. Elena sama už byla v půli cesty dolů, když si uvědomila dvě věci – Damon za nimi nejde a ona sama se nemůže nechat spatřit.
Nesmí. Hysterie, kterou by to vyvolalo, otázky i strach a nenávist, jakmile by ty otázky byly zodpovězeny. Cosi, co sahalo hlouběji než soucit a solidárnost nebo potřeba pomoci, ji zadrželo a přimělo přitisknout se ke zdi.
V chladném přítmí kostela zaznamenala horečnou činnost. Lidé pobíhali tam a zpět a křičeli. Viděla doktora Feinberga, pana McCullougha a reverenda Bethea. Nehybným středem skupinky byla Bonnie, která ležela na kostelní lavici, a Meredith, teta Judith a paní McCulloughová se nad ní skláněly. „Něco zlého,“ sténala a pak teta Judith zvedla hlavu a pohlédla směrem k Eleně.
Elena pelášila po schodech nahoru, jak nejrychleji mohla, a modlila se, aby ji teta nezahlédla. Damon stál pořád u okna.
„Já tam dolů nemůžu. Oni si přece myslí, že jsem mrtvá!“
„Ach, ty sis na to vzpomněla. To je dobře.“
„Kdyby mě doktor Feinberg vyšetřil, zjistil by, že něco není v pořádku, že?“ domáhala se odpovědi.
„Určitě by si pomyslel, že jsi zajímavý exemplář, to je pravda.“
„Takže tam nemůžu jít. Ale ty ano. Proč něco neuděláš!“
Damon se dál díval z okna a obočí mu vylétlo nahoru. „A proč?“
„Proč?“ Elenin neklid a vzrušení dosáhly kritického bodu, takže mu téměř vrazila políček. „Protože oni potřebují pomoc! A protože ty jim dokážeš pomoct! Copak se vážně nestaráš o nic jiného než o sebe?“
Damon nasadil svou nejneproniknutelnější masku – výraz zdvořilého údivu, který měl tehdy, když se pozval k nim domů na večeři. Ale věděla, že pod ní sálá vztek, vztek, že našel ji a Stefana pohromadě. Provokoval ji záměrně a s primitivním potěšením.
Elena nedokázala potlačit svoji reakci, svůj rozčarovaný a bezmocný hněv. Vystartovala po něm, ale chytil ji za zápěstí, držel ji a provrtával pohledem. Samotnou ji překvapil zvuk, který uslyšela vycházet ze svých rtů; bylo to syčení, které připomínalo spíš kočku než lidskou bytost. Uvědomila si, že zatíná prsty jako drápy.
Co to proboha dělám? Útočím na něj, protože nejde bránit lidi před psy, kteří na ně útočí? Copak to dává nějaký smysl? Ztěžka dýchala, ale uvolnila ruce a navlhčila si rty. Ustoupila a on ji nechal.
Následoval dlouhý okamžik, kdy jeden druhého pozorovali.
„Jdu dolů,“ oznámila Elena tiše a otočila se.
„Ne.“
„Potřebují pomoc.“
„Tak dobře, sakra.“ V životě neslyšela v Damonově hlase takovou zuřivost. „Já…“ nedopověděl a Elena, která se rychle otočila zpět, uviděla, jak udeřil pěstí do okna a roztříštil sklo napadrť. Ale soustředil se zcela na dění venku a hlas měl opět naprosto klidný, když suše poznamenal: „Pomoc už dorazila.“
Přijeli hasiči. Měli mnohem výkonnější hadice, než byla ta zahradní, a proudy vody z jejich stříkaček odehnaly psy silou. Elena uviděla šerifa s puškou a kousla se do jazyka, když ji přiložil k líci a zamířil. Ozvala se rána a velký knírač šel k zemi. Šerif zamířil znovu.
Pak už to skončilo rychle. Někteří psi utekli před záplavou vody a s dalším výstřelem se jich ještě více oddělilo od smečky a zamířilo k okrajům parkoviště. Vypadalo to, jako by síla, která je hnala, najednou povolila. Elena pocítila úlevu, když si všimla, že Stefan stojí nezraněný uprostřed srocení a odhání omámeného zlatého retrívra od nehybné postavy Douga Carsona. Chelsea učinila jeden plíživý krok ke svému pánovi, pohlédla mu do obličeje a svěsila hlavu i ocas.
„Je po všem,“ prohlásil Damon. V jeho hlase zněl jen mírný zájem, ale Elena na něj ostře pohlédla. Tak dobře, sakra, já co? přemýšlela. Co se to chystal říct? Neměl chuť jí to vysvětlovat, ale ona byla zrovna v náladě na něj tlačit.
„Damone…“ položila mu ruku na paži.
Strnul a otočil se k ní. „Co?“
Na okamžik tak stáli a dívali se jeden na druhého, pak se na schodech ozvaly kroky. Vracel se Stefan.
„Stefane, ty jsi zraněný!“ vykřikla a zamrkala, náhle zmatená.
„Jsem v pořádku.“ Otřel si krev z tváře roztrženým rukávem.
„A co Doug?“ zeptala se Elena a polkla.
„To nevím. Je zraněný. Jako spousta dalších. Tohle byla ta nejpodivnější věc, co jsem kdy viděl.“
Elena odstoupila od Damona a vyšla po schodech na kůr. Cítila, že potřebuje přemýšlet, ale v hlavě jí bušilo.
Nejpodivnější věc, kterou Stefan kdy viděl… to samo o sobě vypovídá hodně. Ve Fell’s Church se děje něco podivného.
Došla ke zdi za poslední řadou sedátek a opřela se o ni, pak sklouzla a sedla si na podlahu. Všechno jí připadalo zároveň zmatené i děsivě jasné. Něco podivného ve Fell’s Church. Ten den, kdy se konaly oslavy Dne zakladatelů, by přísahala, že se nestará ani za mák o Fell’s Church nebo lidi, kteří zde žijí. Ale teď věděla, že je to jinak. Když se dívala na zádušní mši, začala si myslet, že možná jí na nich přece jenom záleží. A když pak venku došlo k tomu psímu útoku, už to věděla jistě. Cítila se jaksi zodpovědná za tohle město, takovým zvláštním způsobem jako nikdy dřív.
Její dřívější pocit zoufalství a osamělosti pro tuto chvíli ustoupil. Teď je tu něco mnohem důležitějšího než její vlastní problémy. A ona se k tomu upnula, protože po pravdě řečeno, neměla zatím sílu se vyrovnat se svou situací. Ne, to vážně nezvládne…
Uslyšela vlastní vzlyk, a když vzhlédla, všimla si Stefana a Damona, kteří tam oba stáli a dívali se na ni. Jemně zavrtěla hlavou, položila si ruku na čelo a měla pocit, jako by se probouzela ze sna.
„Eleno…?“
Promluvil Stefan, ale Elena oslovila Damona.
„Damone,“ řekla chvějícím se hlasem, „když se tě na něco zeptám, odpovíš mi po pravdě? Já vím, že jsi to nebyl ty, kdo mě pronásledoval k Wickery Bridge. Cítila jsem tu věc, ať to bylo, co chtělo, a bylo to něco jiného. Ale chci se tě zeptat na tohle: byls to ty, kdo hodil Stefana před měsícem do studny starého Franchera?“
„Do studny?“ Damon se opřel o protější zeď a založil si ruce na hrudi. Jeho výraz vyjadřoval zdvořilou nedůvěru.
„O Halloweenu. Tu noc, co byl zabit pan Tanner. Poté, co ses poprvé ukázal Stefanovi v lesích. Řekl mi, že tě nechal na mýtině a vydal se zpátky k autu, ale někdo ho napadl, než tam stihl dojít. Když se probral, byl uvězněný ve studni a umřel by tam, kdyby nás k němu Bonnie nedovedla. Celou dobu jsem předpokládala, žes ho napadl ty. I on si to myslel. Ale je to pravda?“
Damon zkřivil rty, jako by se mu nelíbila zoufalá naléhavost v její otázce. Stočil výsměšný pohled od ní ke Stefanovi. Ten okamžik se protahoval, až Elena zatínala nehty do dlaní napětím. Pak Damon zlehka pokrčil rameny a odvrátil pohled.
„Vlastně ne,“ odpověděl.
Elena vydechla.
„Snad tomu nevěříš!“ vybuchl Stefan. „Nemůžeš věřit ničemu, co řekne.“
„A proč bych měl lhát?“ opáčil Damon a zjevně si užíval, jak Stefan nad sebou ztrácí kontrolu. „Přiznal jsem se k zabití Tannera. Pil jsem jeho krev, dokud se nescvrknul jako rozinka. A klidně bych udělal totéž tobě, bratříčku. Ale studna. To vážně není můj styl.“
„Já ti věřím,“ řekla Elena. Její mysl uháněla o překot. Obrátila se ke Stefanovi. „Copak to necítíš? Tady ve Fell’s Church je ještě něco dalšího, něco, co ani nemusí být lidské – a možná ani nikdy nebylo. Něco, co mě pronásledovalo a srazilo moje auto z mostu. Něco, co nutí psy útočit na lidi. Je tady nějaká příšerná síla, něco zlého…“ Hlas se jí vytratil a ohlédla se ke kostelní lodi, kde předtím viděla ležet Bonnii. „Něco zlého…“ zopakovala tiše. Měla pocit, jako by v jejím nitru vál ledový vítr, a schoulila se do sebe. Cítila se osamělá a zranitelná.
„Pokud hledáš něco zlého,“ odpověděl Stefan drsně, „nemusíš chodit daleko.“
„Nedělej se hloupější, než jsi,“ odsekl Damon. „Už před čtyřmi dny jsem ti říkal, že Elenu zabil někdo jiný. A taky jsem řekl, že ho najdu a vyřídím si to s ním. A to taky udělám.“ Svěsil ruce a postavil se zpříma. „Vy dva zatím můžete pokračovat v tom soukromém rozhovoru, který jste spolu vedli, než jsem vás vyrušil.“
„Damone, počkej.“ Elena nedokázala potlačit zachvění, které jí projelo, když řekl zabil. Mě přece nezabili; pořád jsem tady, pomyslela si zoufale a cítila, jak se jí opět zmocňuje panika. Ale potlačila ji a dál mluvila k Damonovi.
„Ať je to, co je to, je to silné,“ připomenula mu. „Cítila jsem to, když mě to pronásledovalo. Zdálo se, že to vyplnilo celou oblohu. Myslím, že nikdo z nás sám proti tomu nemá šanci.“
„Takže?“
„Takže…“ Elena zatím neměla čas věci domyslet takhle daleko. Uvažovala čistě instinktivně, na základě intuice. A intuice jí našeptávala, aby nenechala Damona odejít. „Takže… si myslím, že my tři bychom měli držet pohromadě. Myslím, že máme mnohem lepší šanci to najít a přemoct společně než každý zvlášť. A možná to dokážeme zastavit, než to zraní… nebo zabije… někoho dalšího.“
„Otevřeně řečeno, srdíčko, ostatní mi jsou srdečně ukradení,“ prohlásil Damon se svým obvyklým šarmem a pak jim věnoval jeden ze svých bleskových ledových úsměvů. „Chceš tím snad říct, že tohle je tvoje volba? Nezapomeň na naši dohodu, že až budeš zase sama sebou, zvolíš si.“
Elena na něj hleděla. Samozřejmě, že tohle není její volba, pokud to myslí z romantického hlediska. Nosí prsten, který dostala od Stefana; ona a Stefan patří k sobě.
Ale pak si jen zábleskem vzpomněla na něco dalšího: jak k Damonovi vzhlížela předtím v lesích a cítila takové… takové vzrušení a vzájemné spříznění, jako by rozuměl tomu plameni, který ji stravuje, tak jako nikdo jiný. Jako by společně mohli dokázat, cokoli si zamanou, dobýt svět nebo jej zničit; jako by byli lepší než všichni, kdo dosud žili.
Byla jsem mimo sebe, nemyslela jsem rozumně, říkala si, ale ten drobný záblesk vzpomínky nezmizel.
A pak si vzpomněla ještě na něco dalšího: jak se k ní Damon choval později ten večer, jak ji zavedl do bezpečí a dokonce k ní byl něžný.
Stefan se na ni díval a jeho výraz se pozvolna měnil od agrese k hořkému hněvu a nakonec ke strachu. Část jejího já si přála jej uklidnit, vrhnout se mu do náručí a říct mu, že je jeho a navždy bude a že na ničem jiném nezáleží. Ani na městu, ani na Damonovi, na ničem.
Ale neudělala to. Protože jiná její část tvrdila, že na městu záleží. A protože ještě další část jejího já byla příšerně, zoufale zmatená… tak zmatená…
Cítila, jak se v ní vzmáhá třes, a uvědomila si, že ho nedokáže potlačit. Emoční přepětí, pomyslela si a složila hlavu do dlaní.
2024 ©