Něco strhlo Elenu ze stromu. Zaskučela na protest, ale dopadla na nohy jako kočka. O vteřinu později spadla na kolena a odřela si je. Rychle se otočila, připravena zahnutými prsty zaútočit na toho, kdo to udělal. Damon jí však srazil ruku.
„Proč jsi mě stáhnul dolů?“ dožadovala se Elena vysvětlení.
„Proč jsi nezůstala tam, kde jsem ti řekl?“ odsekl.
Zuřivě zírali jeden na druhého. Pak cosi odvedlo Eleninu pozornost. Nahoře pokračovaly výkřiky doprovázené nyní i údery o sklo. Damon ji postrčil blíž k domu, kam nebylo shora vidět.
„Vypadneme z toho randálu,“ prohlásil rozmrzele a vzhlédl. Aniž čekal na odpověď, popadl ji za paži. Elena však vzdorovala.
„Musím jít dovnitř!“
„To nemůžeš.“ Věnoval jí vlčí úsměv. „A to myslím doslova. Nedokážeš vejít do toho domu. Nikdo tě nepozval.“
Elena na okamžik zaváhala a nechala ho, aby ji odtáhl o pár kroků. Pak se ale znovu zastavila.
„Ale já potřebuju svůj deník!“
„Cože?“
„Je v šatníku, pod prknem v podlaze. A já ho potřebuju. Bez deníku nemůžu jít spát.“ Elena nevěděla, proč kolem toho dělá takové cavyky, ale připadalo jí to důležité.
Damon vypadal podrážděně, ale pak se mu obličej rozjasnil. „Tu máš,“ řekl prostě a oči mu zářily. Vytáhl něco z bundy. „Vezmi si ho.“
Elena si pochybovačně prohlíželo to, co jí nabízel.
„Je to tvůj deník, nebo ne?“
„Ano, ale to je ten starý; já chci svůj nový deník.“
„Tenhle ti bude muset stačit, protože jiný nedostaneš. A pojď, než ten křik splaší celé sousedství.“ Hlas měl opět chladný a rozkazovačný.
Elena rozvažovala nad knížkou ve své ruce. Byla malinká, v modrém sametovém přebalu a s mosazným zámečkem. Možná to není nejnovější vydání, ale připadají známý. Usoudila, že je to přijatelné řešení.
Dovolila Damonovi, aby ji odvedl do noci.
Neptala se, kam ji vede. Bylo jí to celkem jedno. Ale ten dům na Magnolia Avenue poznala; tady bydlí Alaric Saltzman.
A byl to také Alaric, kdo otevřel dveře a vpustil Damona a Elenu dovnitř. Učitel historie však vypadal podivně a zdálo se, že je ve skutečnosti nevidí. Měl skelný pohled a pohyboval se jako automat.
Elena si olízla rty.
„Ne,“ zarazil ji Damon stručně. „Tenhle není k jídlu. Je trochu slizký, ale u něj v domě bys měla být v bezpečí. I já jsem tu spával. Tam nahoře.“ Vedl ji po schodech vzhůru na půdu s jediným malým okénkem. Byla přecpaná odloženými věcmi: byly tu sáňky, lyže, houpací síť. A úplně na konci ležela na podlaze stará matrace.
„Ráno nebude mít ponětí, že tu jsi. Lehni si.“ Elena poslechla a zaujala pozici, která jí připadala přirozená – natáhla se na záda a složila ruce kolem deníčku, který si položila na prsa.
Damon přes ni přehodil kus voskovaného plátna a zakryl jí bosé nohy.
„Spi, Eleno,“ řekl.
Sklonil se nad ní a na okamžik měla dojem, že se chystá… cosi udělat. Byla příliš popletená. Jeho pohled černý jako noc jí vyplnil zorné pole. Pak ustoupil a ona opět mohla dýchat. Přítmí půdy ji zahalilo. Zavřely se jí oči a usnula.
Probouzela se pomalu. Uvědomovala si, kde se nachází, kousek po kousku. Vypadá to na něčí půdu. Co tady proboha dělá?
Kdesi mezi hromadami věcí, pokrytými voskovaným plátnem, se proháněly myši nebo krysy, ale ten zvuk jí nevadil. Okolo okenice malého okénka neznatelně pronikal proužek světla. Elena odhodila provizorní přikrývku a vydala se na průzkum.
Určitě je na čísi půdě – a ne někde, kde by to znala. Měla pocit, jako by byla dlouho nemocná a právě se zotavila. Který je asi den, přemítala.
Dole pod sebou uslyšela hlasy. O patro níž. Něco jí říkalo, aby byla opatrná a zůstala naprosto zticha. Bála se způsobit jakýkoli hluk. Zvedla dveře na půdu naprosto tiše a opatrně sešla na podestu. Pod sebou viděla obývák. Poznávala ho; na té pohovce seděla, když Alaric Saltzman pořádal večírek. Je v domě Ramseyových.
A tam dole je Alaric Saltzman; viděla temeno jeho světlovlasé hlavy. Ale překvapil ji jeho hlas. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že to je proto, že nezní pošetile ani nejapné nebo jinak, jak obvykle zněl, když Alaric mluvil před třídou. Ani nežvástal o psychologii. Mluvil klidně a rozhodně ke dvěma dalším mužům.
„Může být kdekoli, klidně někde přímo před našima očima. Ale spíš bude mimo město. Možná v lesích.“
„Proč zrovna v lesích?“ zeptal se jeden z těch mužů.
Elena poznávala i tenhle hlas a tuhle lysou hlavu. Byl to pan Newcastle, ředitel střední školy.
„Nezapomínejte, že první dvě oběti byly nalezeny v blízkosti lesa,“ ozval se druhý muž. Není to doktor Feinberg? podivila se Elena. Co ten tady dělá? A co tu vůbec dělám já?
„Ne, je v tom víc než jen tohle,“ vysvětloval Alaric. Ostatní mu naslouchali s respektem, dokonce s úctou. „Ty lesy v tom hrají nějakou roli. Možná tam mají úkryt, nějaké doupě, kde mohou zmizet z povrchu zemského, pokud budou odhaleni. Pokud tam něco takového je, najdu to.“
„Jste si jistý?“ zeptal se dr. Feinberg.
„Jsem si jistý,“ potvrdil Alaric stručně.
„A myslíte, že tam najdete i Elenu,“ prohlásil ředitel. „Ale zůstane tam? Nebo se vrátí zpátky do města?“
„To já nevím.“ Alaric začal přecházet po místnosti, zvedl knihu z konferenčního stolku a mimoděk v ní zalistoval. „Jediný způsob, jak to zjistit, je dávat pozor na její přátele, Bonnii McCulloughovou a tu tmavovlásku, Meredith. Je dost pravděpodobné, že ony ji uvidí první. To se obvykle stává.“
„A co až ji vypátráme?“ zeptal se dr. Feinberg.
„To nechte na mě,“ řekl Alaric tiše a nekompromisně. Sklapl knihu a upustil ji zpět na konferenční stolek se znepokojivým úderem.
Ředitel pohlédl na hodinky. „Měl bych už raději jít; mše začíná v deset hodin. Předpokládám, že přijdete oba?“ Cestou ke dveřím se zastavil a nerozhodně se ohlédl zpět. „Alariku, doufám, že si s tím poradíš. Když jsem tě sem zavolal, nedošly ještě věci takhle daleko. A teď začínám uvažovat…“
„Já si s tím poradím, Briane. Jak jsem řekl; nech to na mně. Nebo bys měl radši školu všude v novinách nejen jako dějiště tragédie, ale i jako ‚Prokletou střední školu v Boone County‘? Shromaždiště duchů? Školu, kudy kráčejí nemrtví? Takovou publicitu bys chtěl?“
Pan Newcastle zaváhal a kousal si ret. Pak přikývl, ale stále vypadal nešťastně. „Tak dobře, Alariku. Zařiď to rychle a čistě. Uvidíme se v kostele.“ Odešel a doktor Feinberg ho následoval.
Alaric chvíli jen tak stál a zíral do prázdna. Nakonec sám pro sebe přikývl a také vyšel ze dveří.
Elena se pomalu vrátila po schodech nahoru.
Co se to tam do háje dělo? Byla zmatená, jako by se vznášela mimo čas a prostor. Potřebovala vědět, jaký je den, proč tu je a proč cítí takový strach. A proč má tak silný pocit, že ji nikdo nesmí spatřit ani uslyšet nebo si jí jakkoli všimnout?
Rozhlédla se po půdě, ale nespatřila nic, co by jí nějak pomohlo. Tam, co ležela, byla jen matrace a voskované plátno… a malá modrá knížečka.
Její deník! Dychtivě ho popadla, otevřela a listovala zápisky. Končily 17. října; nijak jí tedy nepomohly zjistit dnešní datum. Ale když tak hleděla na to písmo, začaly se jí před očima odvíjet obrazy a řadily se jako perličky na šňůrce vzpomínek. Aniž odtrhla zrak od knížky, pomalu si sedla na matraci. Nalistovala začátek a začala si číst o životě Eleny Gilbertové.
Když skončila, děsem a hrůzou jí bylo mdlo. Před očima jí tancovaly bílé mžitky. Ty stránky obsahovaly tolik bolesti. Tolik plánů, tolik tajemství, tolik touhy. Byl to příběh dívky, která si připadala ztracená ve vlastním rodišti, ve vlastní rodině. Která hledala… cosi. Cosi, čeho nemohla nikdy úplně dosáhnout. Ale to nebyla příčina té zoufalé paniky, která ji připravila o veškerou energii. To nebyl důvod, proč měla pocit nekonečného pádu, i když seděla tak klidně, jak jen dokázala. Tu hrůzu v ní vzbuzovalo to, že si vzpomněla.
Teď už si vzpomněla na všechno.
Na most i na zběsilou vodu. Na děs, když jí z plic unikl poslední doušek vzduchu a nedalo se dýchat nic než voda. Na to, jak to bolelo. A na ten poslední okamžik, kdy to bolet přestalo, kdy přestalo úplně všechno. Kdy všechno… skončilo.
Ach Stefane, měla jsem takový strach, pomyslela si. A stejný strach pociťovala i nyní. Jak se jen mohla v lesích ke Stefanovi chovat tak hrozně? Jak jen na něho mohla zapomenout, zapomenout na všechno, co pro ni znamenal? Co ji nutilo jednat takovým způsobem?
Ale věděla to. V jádru svého vědomí to věděla. Nikdo se neprobudí a neodejde po svých, když se takhle topil. Nikdo se neprobudí a neodejde živý.
Pomalu vstala a šla se podívat k okenicí zakrytému okénku. Tmavá tabulka skla fungovala jako zrcadlo a ukazovala jí její vlastní obraz.
Nebyl to obraz, který vídala ve snu, kdy běžela chodbou plnou oživlých zrcadel. V její tváři nebylo nic záludného ani krutého. Ta tvář vypadala stále stejně, a přece trochu jinak, než byla zvyklá ji vídat. Pleť jí slabě zářila a v očích měla všeříkající prázdnotu. Elena se dotkla konečkem prstu z každé strany svého krku. Tam si Stefan a Damon brali její krev. Doopravdy to stačilo – a doopravdy si vzala od nich dost na oplátku?
Muselo to tak být. A nyní, po zbytek svého života, nebo vlastně po zbytek své existence se bude muset krmit jako Stefan. Bude muset…
Klesla na kolena a přitiskla čelo na holé dřevo. To nemůžu, zoufala si. Ach prosím, to nemůžu; prostě nemůžu.
Nikdy nebyla moc zbožná. Ale z jejích nejniternějších hlubin se vzedmula hrůza a každá částečka jejího bytí teď prosila o pomoc. Ach prosím, volala v duchu. Prosím, prosím, pomoz mi. Neprosila o nic konkrétního; nedokázala natolik soustředit myšlenky. Volala jen: Prosím, pomoz mi, ach prosím, prosím.
Po chvíli se opět zvedla.
Tvář měla stále bledou, ale zároveň děsivě krásnou, jako jemný porcelán osvícený zevnitř. Oči jí stále kalily stíny. Ale byla v nich rozhodnost.
Musí najít Stefana. Pokud pro ni existuje nějaká pomoc, on to bude vědět. A pokud ne… tím víc ho potřebuje. Nechtěla být nikde jinde než u něj.
Opatrně za sebou zavřela dveře půdy a vyšla ven. Alaric Saltzman nesmí objevit její úkryt. Na zdi si všimla kalendáře, kde byly přeškrtnuté všechny dny až do 4. prosince. Od té noci minulou sobotu uplynuly čtyři dny. Čtyři dny prospala.
Když došla ke vstupním dveřím, vyděsilo ji denní světlo venku. Bolelo to. I když bylo tak zataženo, že to každou chvíli vypadalo na dešťovou či sněhovou přeháňku, světlo jí zraňovalo oči. Musela se přinutit, aby opustila bezpečí domu, a i potom cítila hryzavý strach z otevřeného prostranství. Plížila se podél plotů a držela se v blízkosti stromů, stále připravená zmizet mezi stíny. Sama si připadala jako stín – nebo jako duch v dlouhých šatech Honorie Fellové. Každého, kdo by ji potkal, by vyděsila k smrti.
Ale veškerá její opatrnost se zdála být zbytečná. Na ulicích nebyl nikdo, kdo by ji mohl spatřit. Město vypadalo jako po vymření. Procházela kolem zdánlivě opuštěných domů, prázdných dvorků a zavřených obchodů. Nahlížela do zaparkovaných aut podél silnice, ale i ta byla prázdná.
A pak si proti obloze všimla obrysu, který ji přiměl se zastavit. Kostelní věž se bělostně vypínala proti černým mrakům. Eleně se roztřásly nohy a přinutila se připlížit ke kostelu blíž. Znala ten kostel celý svůj život; ten kříž na zdi viděla snad tisíckrát. Ale nyní se k němu blížila obezřetně, jako kdyby to bylo nějaké zvíře v kleci, které se může osvobodit a kousnout ji. Přitiskla jednu ruku na kamennou zeď a posouvala ji blíž a blíž vytesanému symbolu.
Když se její natažené prsty dotkly ramene kříže, zvlhly jí oči a stáhlo se jí hrdlo. Nechala dlaň klouzat dál, dokud celá jemně nespočinula na kříži. Pak se opřela o zeď a nechala slzy kanout.
Nejsem zlá, pomyslela si. Udělala jsem věci, které jsem dělat neměla. Moc jsem si o sobě myslela; nikdy jsem nepoděkovala Bonnii ani Meredith za všechno, co pro mě udělaly. Měla jsem si víc hrát s Margaret a být milejší k tetě Judith. Ale nejsem zlá. Nejsem prokletá.
Když opět dokázala skrze slzy vidět, vzhlédla vzhůru na budovu. Pan Newcastle říkal něco o kostele. Mluvil snad o tomhle kostele?
Vyhnula se hlavnímu vchodu. Našla postranní dvířka, která vedla na kůr, neslyšně vystoupala po schůdkách a shlédla z galerie.
Okamžitě pochopila, proč byly ulice jako vymetené. Zdálo se, že všichni občané Fell’s Church jsou tady. Všechna sedadla byla zaplněná a vzadu bylo ještě nabito stojícími lidmi. Když si Elena prohlédla první řady, zjistila, že tam poznává všechny tváře; byli tu studenti maturitního ročníku, sousedé a přátelé tety Judith. I teta tam byla. Měla na sobě černé šaty, ve kterých šla kdysi na pohřeb Eleniných rodičů.
Ach panebože, pomyslela si Elena a sevřela prsty kolem zábradlí. Až dosud byla příliš zaneprázdněná pozorováním, než aby naslouchala, ale nyní v tichém monotónním hlasu reverenda Bethea rozlišila jednotlivá slova.
„…sdílet vzpomínky na tuto výjimečnou dívku,“ řekl a poodstoupil stranou.
To, co se dělo potom, sledovala Elena s nepřirozeným pocitem, že se snad dívá na divadelní hru. Nebyla nijak angažována v tom, co se dělo dole na scéně; byla pouhým divákem, ale to, co sledovala, byl její vlastní život.
Pan Carson, otec Sue Carsonové, vyšel dopředu a mluvil o ní. Carsonovi ji znali, co se narodila, a tak mluvil o době, kdy si se Sue hrávaly v létě u nich na dvorečku. Hovořil o krásné a vynikající mladé dámě, kterou se stala. Zadrhl se mu hlas a musel se odmlčet a vyčistit si brýle.
Pak přišla Sue Carsonová. Od prvního stupně už nebyly s Elenou blízké přítelkyně, ale měly pořád dobré vztahy. Sue byla jednou z mála dívek, které zůstaly na Elenině straně, když se Stefan dostal do podezření kvůli vraždě pana Tannera. Ale teď Sue plakala, jako by ztratila sestru.
„Hodně lidí se k Eleně po Halloweenu nechovalo hezky,“ řekla, otřela si oči a pokračovala. „A já vím, že ji to bolelo. Ale Elena byla silná. Nehodlala se změnit, jenom aby vyhověla tomu, jaká by měla být podle ostatních. A já jsem si jí za to tolik vážila…“
Sue se zachvěl hlas. „Když se volila královna maturitního plesu, samozřejmě jsem si přála být zvolená, ale věděla jsem, že nebudu a že je to tak v pořádku. Protože pokud střední škola Roberta E. Leea kdy měla královnu, byla to Elena. A myslím si, že teď jí zůstane navždycky, protože tak si ji budeme všichni pamatovat. A jsem přesvědčená, že v následujících letech děvčata, která budou chodit do naší školy, si ji budou připomínat a přemýšlet o tom, jak se držela toho, co pokládala za správné…“ Tentokrát se Sue nepodařilo překonat rozechvění a reverend jí musel pomoci zpět na místo.
Dívky z maturitního ročníku, dokonce i ty nejprotivnější a nejškodolibější, plakaly a držely se za ruce. Dívky, o kterých Elena s jistotou věděla, že ji nenáviděly, popotahovaly. Najednou byla nejlepší přítelkyně všech.
I chlapci plakali. Elena šokovaně přistoupila blíž k zábradlí. Nedokázala se přestat dívat, přestože to byla ta nejhroznější věc, kterou kdy viděla.
Pak vstala Frances Decaturová a obličej měla žalem ještě bledší než jindy. „Změnila svoje zvyky, aby na mě byla milá,“ řekla zastřeně, „obědvaly jsme spolu.“ Kecáš, pomyslela si Elena. Promluvila jsem na tebe jenom proto, žes mi mohla shánět informace o Stefanovi. Ale stejné to bylo se všemi, kdo předstupovali před kazatelnu; nedokázali ani najít slova, jimiž by Elenu vychválili.
„Vždycky jsem ji obdivoval…“
„Chtěla jsem být jako ona…“
„Byla to jedna z mých nejoblíbenějších žaček…“
Když povstala Meredith, Elena ztuhla. Nevěděla, jestli tohle zvládne. Ale tmavovlasá dívka byla jednou z mála lidí, kteří neplakali, ačkoli její tvář a vážný, smutný výraz připomínaly Eleně Honorii Fellovou tak, jak ji viděla v hrobce.
„Když myslím na Elenu, myslím na to dobré, co jsme spolu prožily,“ řekla. Mluvila tiše, s obvyklou sebekontrolou. „Elena vždycky měla spoustu nápadů a dokázala i z té nejnudnější práce udělat legraci. Nikdy jsem jí to neřekla a teď si přeju, abych to bývala udělala. Přála bych si, abych s ní mohla ještě jednou jedinkrát promluvit, jen proto, aby to věděla. A kdyby mě teď Elena mohla slyšet,“ Meredith se rozhlédla po kostele a zhluboka se nadechla, zřejmě, aby se uklidnila, „kdyby mě mohla slyšet, řekla bych jí, jak moc pro mě ty hezké zážitky znamenaly a jak moc bych si přála, aby pokračovaly. Jako když jsme vždycky ve čtvrtek večer sedávaly společně v jejím pokoji a nacvičovaly na diskusní kroužek. Přeju si, aby se to ještě alespoň jedenkrát mohlo zopakovat.“ Meredith se znovu zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou. „Ale vím, že to nejde – a bolí to.“
O čem to mluvíš? pomyslela si Elena a její žal vystřídal údiv. Na diskusní kroužek jsme nacvičovaly vždycky ve středu, ne ve čtvrtek. A nebylo to u mě, ale u tebe. A rozhodně to nebyla legrace; vlastně jsme toho obě nechaly, protože nám to děsně lezlo na nervy…
Jak tak pozorovala Meredithinu usilovně soustředěnou tvář, kde vnější klid skrýval mohutné vnitřní napětí, najednou se jí prudce rozbušilo srdce.
Meredith posílá vzkaz – vzkaz, kterému může rozumět jenom Elena. Což znamená, že Meredith očekává, že Elena je schopná ten vzkaz slyšet.
Meredith to ví.
Řekl jí to Stefan? Elena zkoumala řady truchlících a poprvé si uvědomila, že Stefan mezi nimi není. Ani Matt. Ne, nezdá se pravděpodobné, že by to Stefan Meredith řekl nebo že by si Meredith zvolila tento způsob posílání vzkazu, kdyby to věděla od něj. Pak si Elena vzpomněla, jak se na ni Meredith dívala tu noc, kdy zachránily Stefana ze studny, když Elena žádala, aby ji nechaly se Stefanem o samotě. Vzpomněla si, jak ty pronikavé černé oči v uplynulých měsících mnohokrát studovaly její tvář a jak se Meredith s každým dalším Eleniným požadavkem stávala tišší a zamyšlenější.
Takže Meredith si to domyslela. Elena přemýšlela, kolik z celé pravdy si asi poskládala dohromady.
A už přichází Bonnie a upřímně pláče. To Elenu překvapilo; jestli to Meredith ví, proč to neřekla Bonnii? Ale Meredith má možná jen podezření, něco, s čím se Bonnii nechce svěřovat pro případ, že by se to ukázalo jako falešná naděje.
Zatímco Meredithina řeč byla plná sebeovládání, Bonniin projev byl plný citu. Neustále se jí lámal hlas a pořád si musela stírat slzy z tváří. Nakonec k ní přistoupil reverend Betheo a podal jí cosi bílého, zřejmě kapesníček nebo ubrousek.
„Děkuji,“ řekla Bonnie a otřela si uslzené oči. Zvedla hlavu a pohlédla na strop, buď aby se ovládla, nebo aby získala inspiraci. Přitom si Elena všimla něčeho, co ostatní nemohli postřehnout: viděla, jak z Bonniiny tváře mizí barva i výraz – ne jako u někoho, kdo se chystá omdlít, ale jí velmi dobře známým způsobem.
Eleně přeběhl mráz po páteři. Ne tady. Panebože, kdekoli jinde, ale tady ne.
Ale nic už tomu nemohlo zabránit. Bonnie opět sklonila hlavu a znovu se zadívala na shromáždění. Až na to, že teď se zdálo, že nevidí nikoho z nich – a hlas, který se ozval z jejích úst, nebyl Bonniin.
„Nikdo není tím, kým se zdá. Pamatujte na to. Nikdo není tím, kým se zdá“ A pak tam jen nehybně stála a zírala před sebe nevidoucíma očima.
Lidé se začínali vrtět a pohlížet jeden na druhého. Ozývalo se ustarané mumlání.
„Pamatujte, že… pamatujte… nikdo není tím, kým se zdá…“ Bonnie se náhle zakymácela a reverend se k ní rozeběhl, zatímco další muž přiskočil z druhé strany. Měl plešatou hlavu, která se mu leskla potem – pan Newcastle, uvědomila si Elena. A ze zadní části kostela přibíhal hlavní uličkou Alaric Saltzman. Zachytil Bonnii, právě když omdlela. V tu chvíli Elena uslyšela za sebou na schodech kroky
2024 ©