Elena s Damonem čekali v temné komoře. Stefan vnímal jejich přítomnost v malé předsíňce, když otevřel dveře do fotokomory a zavedl Matta dovnitř.
„Tyhle dveře by měly být zamčené,“ poznamenal Matt, když se Stefan natáhl po vypínači.
„Taky byly,“ odpověděl. Nevěděl, co ještě říct, aby Matta připravil na to, co přijde. Ještě nikdy se záměrně neodhalil před člověkem.
Tiše stál, dokud se Matt neotočil a nepohlédl na něho. Místnost byla studená a tichá a zdálo se, že v ní ztěžkl vzduch. Chvíle ticha se protahovala a Stefan sledoval, jak se Mattův výraz zvolna mění: otupění žalem vystřídal zmatek a pak nejistota.
„Nerozumím,“ řekl Matt tiše.
„Já vím, že ne.“ Díval se na Matta a záměrně odhazoval masku a boural zdi, které skrývaly Síly před lidským vnímáním. Zároveň si všiml, že nejistotu na Mattově tváři vystřídal strach. Matt zamrkal a zavrtěl hlavou, dech se mu zrychlil.
„Co to…?“ začal přiškrceným hlasem.
„Pravděpodobně existuje mnoho věcí, které tě na mně udivily,“ promluvil Stefan. „Proč nosím při silném světle sluneční brýle. Proč nejím. Proč mám tak silné reflexy.“
Matt stál nyní zády ke vchodu do temné komory. Zachvěl se mu ohryzek, jako by se marně snažil polknout. Stefan svými zostřenými dravčími smysly dokonce slyšel, jak mu tluče srdce.
„Ne,“ vydechl Matt.
„Muselo ti to připadat divné, musel ses sám sebe ptát, proč se tak liším od všech ostatních.“
„Ne – teda, chci říct… nezáleží mi na tom. Nestrkám nos do věcí, do kterých mi nic není.“ Matt se sunul ke dveřím, zalétl k nim na téměř nepostřehnutelný okamžik očima.
„Nedělej to, Matte. Nechci ti ublížit, ale nemůžu tě teď nechat odejít.“ Vnímal stěží ovládanou potřebu, kterou vyzařovala Elena ze svého úkrytu. Ještě počkej, oslovil ji.
Matt strnul a vzdal jakýkoli pokus o únik. „Pokud jsi mě chtěl vyděsit, podařilo se ti to,“ odpověděl tiše. „Co ještě chceš?“
Teď, pokynul Stefan Eleně. Mattovi řekl: „Otoč se.“
Matt poslechl. A vykřikl.
Stála tam Elena, ale ne ta Elena, kterou si pamatoval z odpoledne, kdy ji viděl naposledy. Teď byla pod lemem šatů bosa a husté záhyby bílého mušelínu, které jí splývaly podél boků, byly pocukrované ledovými krystalky, které se na světle třpytily. Vždycky měla bledou pleť, ale teď se mrazivě leskla a zdálo se, jako by světlé vlasy měla pokryté stříbrným třpytem. Ale skutečný rozdíl spočíval v její tváři. Ty temně modré oči měly zasněný výraz, ze kterého přesto čišela nepřirozená živost. V tváři jí četl jakési smyslné očekávání a kolem úst se jí usídlil hladový výraz. Byla ještě krásnější než zaživa, ale byla to děsivá krása.
Zatímco Matt ohromeně zíral, Elena si růžovým jazýčkem olízla rty.
„Matte,“ oslovila ho a zdůraznila první hlásku jeho jména. Pak se usmála.
Stefan uslyšel, jak Matt nevěřícně zalapal po dechu, i vzlyk, který mu unikl, když se od ní odvrátil.
To je v pořádku, uklidňoval ho Stefan pomocí svých Sil. Matt sebou škubl a pohlédl na něj očima rozšířenýma údivem. Stefan dodal: „Tak, teď to víš.“
Mattův výraz napovídal, že si nepřeje vědět. Stefan viděl naprosté popření v jeho tváři. Avšak vedle Eleny se objevil Damon a posunul se malinko doprava. Jeho přítomnost ještě zvýšila napětí v místnosti.
Matt byl obklíčen. Všichni tři se k němu blížili, nadpozemsky krásní, ale hroziví.
Stefan cítil Mattův strach. Byl to bezmocný děs králíka před liškou, myši před hadem. A Matt měl právo se bát. Oni byli predátoři, lovci, a on byl kořist. Jejich životním údělem bylo zabíjet lidi.
A právě teď se všechny jeho instinkty vymykaly kontrole, nutily ho v panice prchat, což u Stefana spouštělo lovecký reflex. Když kořist prchá, šelma ji pronásleduje; takhle prosté to je. Všichni tři predátoři byli napjatí na nejvyšší míru a Stefan cítil, že jestli Matt vyrazí na úprk, nedokáže nést odpovědnost s následky.
Nechceme ti ublížit, našeptával mu. Elena tě potřebuje – a to, co od tebe chce, ti nezpůsobí trvalé následky. Ani to nemusí bolet, Matte. Ale Matt měl stále svaly napjaté k útěku a Stefan si uvědomil, že jejich trojice ho vlastně loví: přibližují se, připraveni zmařit každý pokus o únik.
Říkal jsi, že pro Elenu uděláš cokoli, připomněl Mattovi zoufale a viděl, jak přece jen nakonec dospěl k rozhodnutí.
Matt zhluboka vydechl a napětí v jeho těle povolilo. „Máš pravdu, to jsem říkal,“ zašeptal. Bylo vidět, jak sbírá síly, než se odhodlal pokračovat. „Co přesně potřebuje?“
Elena se naklonila, položila Mattovi prst na hrdlo a sledovala jím pružně vystupující cévu.
„Ne, tuhle ne,“ zasáhl Stefan rychle. „Nechceš ho přece zabít. Vysvětli jí to, Damone.“ Když se Damon k ničemu neměl, zopakoval: „Vysvětli jí to!“
„Zkus to tady nebo tady,“ ukazoval Damon s klinickou přesností a zvedl Mattovi bradu. Byl natolik silný, že by se mu Matt nedokázal vykroutit, a Stefan opět cítil, jak chlapcův strach roste.
Věř mi, Matte. Přistoupil k němu zezadu. Ale musí to být tvoje rozhodnutí, dodal, náhle přemožen soucitem. Můžeš si to rozmyslet.
Matt zaváhal a pak procedil skrze zaťaté zuby. „Ne, pořád jí chci pomoct. Chci ti pomoct, Eleno.“
„Matte,“ zašeptala a hypnotizovala ho očima modrýma jako drahokamy za závojem hustých řas. Pak je sklopila k jeho hrdlu a dychtivě pootevřela rty. Po nejistotě, kterou pociťovala, když ji Damon vybízel ke krmení na záchranářích, už nebylo ani stopy. „Matte,“ usmála se znovu a pak udeřila. Rychle jako dravý pták.
Stefan podepřel Mattovi záda, aby mu ulevil. V okamžiku, kdy mu Eleniny zuby pronikly kůží, pokusil se Matt ucuknout, ale Stefan mu rychle poradil: Nebojuj s tím, jinak tě to bude bolet.
Když se Matt pokoušel uvolnit, nečekaně mu pomohla Elena – čišela z ní vřelá radost štěněte krmícího se u matky. Tentokrát se dokázala správně zakousnout hned napoprvé, což ji naplňovalo nevinnou pýchou a rostoucím uspokojením, jak tišila nejhorší hlodání hladu. A také vděčností a uznáním vůči Mattovi, uvědomil si Stefan s náhlým přívalem žárlivosti. Necítila k Mattovi nenávist ani ho nechtěla zabít, protože nepředstavoval žádnou hrozbu pro Damona. Má Matta ráda.
Stefan ji nechal krmit, dokud to bylo bezpečné, a pak ji zarazil. Už dost, Eleno, jinak mu ublížíš. Ale vyžadovalo to společné úsilí jeho, Damona i vyčerpaného Matta, aby se ji podařilo odtrhnout.
„Teď potřebuje odpočívat,“ řekl Damon. „Vezmu ji někam, kde bude v bezpečí.“ Neptal se Stefana, jen mu to oznamoval.
Když odcházeli, dodal v duchu jen pro Stefanovy uši: Nezapomněl jsem, že jsi mě napadnul, bratříčku. Později si o tom popovídáme.
Stefan za nimi hleděl. Všiml si, jak Elenin zrak zůstává přikovaný k Damonovi, jak ho následuje bez jakýchkoli otázek. Ale hlavně, že je nyní mimo nebezpečí; z Mattovy krve získá tolik potřebnou sílu. To je to zásadní, čeho se Stefan musí držet – neustále si připomínal, že to je taky to jediné, na čem záleží.
Otočil se a zaznamenal Mattův omámený výraz. Chlapec klesl do jedné z plastových židlí a zíral před sebe.
Pak pozvedl oči ke Stefanovi a zarputile si jeden druhého měřili.
„Takže,“ připomněl mu Matt, „teď to vím.“ Zavrtěl hlavou a lehce se poodvrátil. „Ale pořád tomu nemůžu uvěřit,“ mumlal si. Nesměle si přitiskl prsty ze strany ke krku a cukl sebou. „Až na tohle.“ Pak se zamračil. „Ten kluk – Damon. Kdo je to?“
„Je to můj starší bratr,“ odpověděl Stefan bez jakýchkoli emocí. „Jak to, že znáš jeho jméno?“
„Minulý týden byl u Eleny doma. Prskalo po něm kotě.“ Matt se zarazil a evidentně si vzpomněl ještě na něco dalšího. „A Bonnie měla nějaký paranormální záchvat.“
„Předpovídala budoucnost? Co přesně říkala?“
„Říkala… říkala, že v domě je Smrt.“
Stefan pohlédl ke dveřím, kudy odešli Damon s Elenou. „Mluvila pravdu.“
„Stefane, co se to děje?“ Do Mattova hlasu se vloudil prosebný tón. „Pořád tomu nerozumím. Co se to Eleně stalo? Takhle už zůstane navždycky? Copak s tím nemůžeme nic dělat?“
„Jak – takhle?“ surově opáčil Stefan. „Dezorientovaná? Nebo jako upír?“
Matt uhnul pohledem. „Obojí.“
„Co se týče toho prvního, snad se trochu vzpamatuje, teď když se nakrmila. Nebo alespoň Damon si to myslí. A co se týče toho druhého, existuje jenom jediná věc, která může změnit její stav.“ Mattovi zaplály oči nadějí, ale Stefan nemilosrdně pokračoval: „Pořídit si dřevěný kolík a proklát jí srdce. Pak už nebude upírem. Bude jen mrtvá.“
Matt vstal a přešel k oknu.
„Ale nezabil bys ji tím, protože to už se stalo. Utopila se v řece, Matte. Ale protože v sobě měla dost krve ode mě,“ zarazil se, aby překonal chvění v hlase, „a zdá se, že i od mého bratra, proměnila se, místo aby zemřela. Probudila se jako šelma, jako my. A odteď už jí bude pořád.“
Matt, stále ještě obrácený zády, odpověděl: „Vždycky jsem věděl, že s tebou není něco v pořádku. Namlouval jsem si, že je to tím, že jsi cizinec.“ Zavrtěl nad sebou hlavou. „Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že je v tom něco víc. Jenže něco mi pořád našeptávalo, že ti můžu věřit, tak jsem to udělal.“
„Jako tenkrát, když jsi se mnou jel pro ten sporýš.“
„Ano, jako tenkrát.“ A dodal: „A můžeš mi teď prosím tě říct, k čemu vlastně byl?“
„Měl Elenu ochránit. Chtěl jsem, aby se od ní Damon držel dál. Ale teď to vypadá, že ona si to nakonec nepřála.“ Nedokázal potlačit hořkost a pocit kruté zrady, které mu zaznívaly v hlase.
Matt se konečně otočil. „Nesuď ji, dokud se nedozvíš všechna fakta, Stefane. To je jediná věc, kterou jsem si jistý.“
Stefan byl zaskočený; pak se smutně usmál. Teď jsou oba ve stejném postavení – Elenini bývalí. Byl zvědavý, jestli i on dokáže být ohledně této skutečnosti tak velkorysý, jako byl Matt.
Ale měl takový dojem, že ne.
Zvenku se ozval hluk. Pro lidské ucho ještě nebyl slyšitelný a i Stefan ho téměř přeslechl – dokud do jeho vědomí nepronikl význam slov.
Pak si uvědomil, co tady ve škole spáchal před pouhými několika hodinami. Úplně zapomněl na Tylera Smallwooda a jeho drsné kamarádíčky.
Teď se mu ovšem vzpomínky vrátily. Zalila ho vlna hrůzy a hanby, až se mu sevřelo hrdlo. Byl úplně mimo sebe žalem nad ztrátou Eleny a veškeré rozumné myšlení se mu zhroutilo. Ale pro to, co udělal, neexistuje žádná omluva. Jsou všichni mrtví? Je možné, že on, který přísahal, že již nikdy nebude zabíjet, zavraždil dnes šest lidí?
„Stefane, počkej. Kam jdeš?“ Když neodpověděl, Matt se vydal za ním. Musel napůl utíkat, aby mu stačil, ven na asfaltové parkoviště. Na druhé straně viděli pana Shelbyho, jak stojí u skladu.
Školník měl tvář šedivou a zbrázděnou hrůzou. Vypadalo to, že se snaží křičet, ale z úst mu vycházely jen tiché přiškrcené zvuky. Stefan se protlačil kolem něj a pohlédl do místnosti. Přitom měl podivný pocit, že už tohle kdysi zažil.
Vypadalo to jako místnost Šíleného vraha z dobročinné akce Strašidelný dům. S tím rozdílem, že tohle nebyla scéna připravená pro návštěvníky. Tohle byla skutečnost.
Všude se válela těla poházená mezi kusy dřeva a střepy skla z rozbitého okna. Všechno kolem bylo pokryto rudohnědou a zlověstnou zasychající krví. Na jediný pohled bylo poznat proč – každé tělo mělo dvě rudě krvácející rány na hrdle. Kromě Caroline: její hrdlo bylo nedotčené, ale v očích měla vytřeštěný nepřítomný pohled.
Za Stefanem supěl rozčilený Matt. „Stefane… Elena tone… ona ne…“
„Buď zticha,“ okřikl ho Stefan. Ohlédl se na pana Shelbyho, ale školník právě klopýtal ke svému vozíku s mopy a smetáky, aby se o něj opřel. Když Stefan vykročil, aby poklekl k Tylerovi, pod nohama mu křupalo sklo.
Není mrtvý. Při tom poznání Stefana zalila vlna úlevy. Tylerův hrudník se maličko zdvíhal, a když mu Stefan zvedl hlavu, pootevřel oči a věnoval mu skelný nevidoucí pohled. Nic si nepamatuješ, přikázal mu Stefan v duchu. Sám se divil, proč se s tím vůbec obtěžuje. Měl by prostě z Fell’s Church odejít, jednoduše zmizet a nikdy se sem nevrátit.
Ale neudělá to. Ne, dokud je tu Elena.
Vyhledal podvědomí ostatních obětí, mentálně je uchopil a přikázal jim totéž, vetkl tu myšlenku hluboko do jejich podvědomí. Nepamatuješ si, kdo tě napadl. Z celého odpoledne si nepamatuješ vůbec nic.
Přitom si uvědomil, jak se jeho mentální Síla chvěje jako přepjaté svaly. Blížil se vyhoření.
Venku konečně pan Shelby našel hlas a začal křičet. Stefan nechal Tylerovu hlavu opět klesnout na podlahu a otočil se.
Matt cenil zuby ve vzteklém šklebu. Nozdry měl rozšířené, jako by právě ucítil něco nechutného. Díval se na něj jako na úplně cizího člověka. „To nebyla Elena,“ zašeptal. „Tos udělal ty.“
Buď zticha! Stefan se kolem něj protlačil ven do chladivé náruče noci, toužil mít mezi sebou a tou místností co největší vzdálenost. Cítil ledový vzduch na žhnoucí pokožce. Zvuk běžících kroků odněkud od jídelny mu napověděl, že školníkovy výkřiky nakonec někdo uslyšel.
„Tos udělal ty, že jo?“ Matt následoval Stefana ven. Z jeho hlasu bylo znát, jak se zoufale snaží porozumět.
Stefan se k němu otočil. „Ano, to jsem byl já,“ zavrčel. Shlížel na Matta a neskrýval nic z hrozivého hněvu, který cítil. „Říkal jsem ti, Matte, že jsme lovci. Šelmy. Vy jste ovce; my jsme vlci. A Tyler si o to říkal každý den od chvíle, kdy jsem sem přijel.“
„Jasně, říkal si o jednu do nosu. Jakous mu dal za vyučenou tenkrát. Ale… tohleto?“ Matt se k němu blížil a hleděl mu beze strachu do očí. Má odvahu, to mu Stefan musel přiznat. „A ani toho nelituješ? Ani tě to nemrzí?“
„Proč by mělo?“ odpověděl mu Stefan chladně. „Tobě snad přijde líto, když sníš moc velký steak? Lituješ snad krávu?“ Viděl Mattův výraz znechucené nevíry a pokračoval, prohluboval tak bolest, která mu svírala hruď. Bude lepší, když se od něj Matt bude držet dál, hodně daleko. Nebo by mohl skončit jako ta těla ve skladu. „Jsem to, co jsem, Matte. A pokud se s tím nedokážeš vyrovnat, měl by ses radši ode mě držet dál.“
Matt na něj ještě chvíli zíral a znechucená nevíra pomalu přešla do znechuceného zklamání. Vystoupily mu svaly na čelisti. A pak se beze slova otočil a odešel.
Elena byla na hřbitově.
Damon ji tu nechal a nakázal jí, aby čekala, až se pro ni vrátí. Ale ona nechtěla tiše čekat. Cítila se unavená, ale ne vyloženě ospalá. Čerstvá krev na ni působila jako povzbuzení kofeinem. Chtěla se vydat na průzkum.
Hřbitov byl plný utajené aktivity, přestože v dohledu nebyli žádní lidé. Mezi stíny se k potoku plížila liška. Malí hlodavci se hemžili pod dlouhou zplihlou trávou okolo náhrobků, pištěli a cupitali. Sova pálená téměř neslyšně proletěla směrem ke zřícenině kostela, kam se snesla se strašidelným zvoláním.
Elena vstala a vydala se za ní. Tohle bylo mnohem lepší, než se schovávat v trávě jako myš nebo hraboš. Se zájmem se rozhlédla po zříceném kostele a použila své zostřené smysly, aby ho prozkoumala. Většina střechy se zřítila dovnitř a stát zůstaly jen tři zdi, ale zvonice se stále tyčila vzhůru jako jediný osamělý monument uprostřed hromady trosek.
Na jedné straně viděla hrobku Thomase a Honorie Fellových. Vypadala jako veliká kamenná krabice nebo snad rakev. Elena si soustředěně prohlížela bílé mramorové tváře soch vytesaných na víku. Spočívaly v pokojné harmonii, se zavřenýma očima a rukama složenýma na hrudi. Thomas Fell vypadal vážně a poněkud přísně, zatímco Honoria působila jen smutně. Elena nepřítomně pomyslela na vlastní rodiče, odpočívající bok po boku na moderním hřbitově.
Půjdu domů; tam bych přece měla jít, pomyslela si. Teprve teď si vzpomněla na domov. Dokonce si ho dokázala vybavit: svůj krásný pokoj s modrými závěsy, s nábytkem z třešňového dřeva a s malým krbem. A s čímsi důležitým pod prknem v šatníku.
Spíš instinktem než po paměti našla cestu do Maple Street. Nechala nohy, ať ji tam samy dovedou. Byl to prastarý dům s velikou verandou a přední okna sahala od stropu až k podlaze. Na příjezdové cestě stálo Robertovo auto.
Elena se vydala k předním dveřím, ale pak se zarazila. Existuje jakýsi důvod, proč by ji lidé neměli vidět, ačkoli si zrovna nemůže vzpomenout, jaký. Zaváhala a pak hbitě vyšplhala po kdouloni až k oknu do svého pokoje.
Ale dovnitř se nedostane, aniž by si jí někdo všiml. Na posteli totiž seděla žena, která držela na klíně Elenino červené kimono a hleděla na něj. Teta Judith. Robert stál u toaletky a mluvil na ni. Elena zjistila, že rozumí mumlání jeho hlasu i přes zavřené okno.
„…ven zase zítra,“ říkal zrovna. „Tedy pokud nebudou pokračovat bouřky. Projdou každý metr těch lesů a najdou ji, Judith. Uvidíš.“ Teda Judith neříkala nic a on pokračoval ještě zoufaleji. „Nesmíme se vzdávat naděje, bez ohledu na to, co říkají ta děvčata…“
„To nemá smysl, Bobe.“ Teta Judith konečně zvedla hlavu. Oči měla zarudlé, ale suché. „Nemá to smysl.“
„Práce záchranářů? Takhle nesmíš mluvit.“ Přistoupil těsně k ní.
„Ne, to ne… já jen, že někde v srdci vím, že ji nenajdeme živou. Myslím tím… všecko. Nás. To, co se dneska stalo, je naše vina…“
„To není pravda. Byla to prostě nešťastná nehoda.“
„Ano, ale došlo k ní kvůli nám. Kdybychom na ni nebyli tak přísní, nikdy by takhle neodjela a nechytla by ji ta bouřka. Ne, Bobe, nesnaž se mě přerušit; chci, abys mě poslouchal.“ Teta Judith se zhluboka nadechla a pokračovala. „Nejde jenom o dnešek. Elena měla potíže už delší dobu, od té doby, co začala škola, ale já jsem si těch náznaků moc nevšímala. Protože jsme měla příliš plnou hlavu sama sebe – nás, než abych jim věnovala pozornost. Teď si to uvědomuji. A teď, když je Elena… pryč… nechci, aby se to samé opakovalo s Margaret.“
„Co to říkáš?“
„Říkám, že si tě nemůžu vzít, alespoň ne tak brzy, jak jsme plánovali. A možná nikdy.“ Aniž na něj pohlédla, tiše pokračovala. „Margaret toho už ztratila příliš. Nechci, aby měla pocit, že ztrácí i mě.“
„Ale ona tě neztratí. Pokud se něco změní, tak jen to, že získá někoho dalšího, protože tu budu častěji. Přece víš, co k ní cítím.“
„Je mi to líto, Bobe; já to tak prostě nevidím.“
„To nemůžeš myslet vážně. Potom, kolik času jsem tu strávil… po tom, co všechno jsem udělal…“
Hlas tety Judith zněl suše a neústupně. „Myslím to vážně.“
Ze své pozorovatelny za oknem Elena Roberta zvědavě pozorovala. Na čele mu naběhla žíla a zrudl ve tváři.
„Zítra na to změníš názor,“ prohlásil.
„Nezměním.“
„Nemyslíš to tak…“
„Ale myslím. Neříkej mi, že změním názor, protože to se nestane.“
Na okamžik se Robert jen bezmocně rozhlížel kolem sebe, pak mu však tvář potemněla hněvem. Promluvil nekompromisně chladným hlasem: „Chápu. No, pokud je to tvoje poslední slovo, měl bych raději odejít ihned.“
„Bobe,“ teta Judith se zaskočeně otočila za ním, ale on už byl ze dveří pryč. Váhavě povstala, jako by si nebyla jistá, jestli se má vydat za ním. V prstech hnětla rudou látku. „Bobe!“ zavolala znovu, naléhavěji, a otočila se, aby položila kimono Eleně na postel a mohla jít za ním.
Pak zalapala po dechu a ruka jí vylétla k ústům. Strnula. Její oči hleděly přímo do Eleniných skrze stříbřitou okenní tabulku. Dlouhou chvíli tak nehnutě hleděly jedna na druhou. Pak si teta Judith odkryla ústa a začala křičet.
2024 ©