Ty myslíš, že se máme podívat dovnitř?“ zeptal se Matt.
„Já nevím,“ odpověděla Elena nešťastně. Nechtěla vidět, co se skrývá uvnitř hrobky o nic víc než tehdy, když Tyler navrhoval, že ji otevřou a znesvětí. „Možná ji ani nedokážeme otevřít,“ dodala. „Tylerovi a Dickovi se to nepodařilo. Začala se otevírat, až když jsem se o víko opřela já.“
„Tak se opři znovu; možná to má nějaký skrytý mechanismus,“ navrhl Alaric. Když to Elena zkusila a nedočkala se výsledku, dodal: „Tak dobře, vezmeme za to všichni a pořádně zabereme – takhle. Pojďte…“
Shrbil se k víku, odkud pohlédl na Damona, který nehybně stál u vedlejší hrobky a tvářil se lehce pobaveně. „Dovolte,“ prohlásil Damon a Alaric zamračeně ustoupil. Damon a Stefan popadli kamenné víko každý z jedné strany a zabrali.
Víko se se zaskřípěním zvedlo a Damon se Stefanem ho položili vedle hrobky.
Elena nedokázala přistoupit blíž.
Místo toho bojovala s nevolností a soustředila se na Stefanovu tvář. Z ní vyčte, co se dole skrývá. Myslí jí probíhaly obrazy mumií barvy pergamenu, zahnívajících těl a rozšklebených lebek. Pokud se Stefan zatváří zděšeně nebo zhnuseně nebo…
Ale když Stefan pohlédl do otevřené hrobky, ve tváři se mu zrcadlila jenom nejistota a překvapení.
Elena už to nevydržela. „Co je tam?“
Věnoval jí pokřivený úsměv, mrknul na Bonnii a odpověděl: „Pojď a uvidíš.“
Elena přistoupila k hrobce a pohlédla dolů. Pak prudce zvedla hlavu a užasle zírala na Stefana.
„Co je to?“
„Já nevím,“ odvětil. Obrátil se k Meredith a Alarikovi. „Má někdo z vás v autě baterku? A nějaký provaz?“
Pohlédli do kamenné rakve a oba zamířili k vozům. Elena zůstala na místě, zírala dolů a namáhala zostřený zrak. Stále tomu nemohla uvěřit.
Nebyla to ve skutečnosti hrobka, ale průchod.
Teď už chápala, proč odsud cítila studený průvan, když se víko tenkrát v noci odsunulo. Hleděla dolů do jakési krypty nebo sklepení. Viděla jenom jednu stěnu – tu, která klesala pod ní přímo dolů. A byly na ní železné příčle jako žebřík.
„Tady to je,“ oznámila Meredith Stefanovi, když se vrátila. „Alaric má ještě jednu baterku. A tady je provaz, který mi Elena dala do kufru, když jsme tě tenkrát jeli hledat.“
Úzký paprsek Meredithiny baterky zkoumal temnotu dole. „Nevidím moc daleko, ale vypadá to, že je prázdná,“ prohlásil Stefan. „Půjdu dolů první.“
„Ty půjdeš dolů?“ divil se Matt. „Hele, a jseš si jistý, že vůbec máme jít dolů? Bonnie, co máme dělat?“
Bonnie se nehýbala. Ještě stále tu stála s tím svým absolutně nepřítomným výrazem, jako by nic kolem sebe nevnímala. Beze slova přehodila nohu přes okraj krypty, otočila se a začala sestupovat.
„No tohle,“ ulevil si Stefan. Zastrčil baterku do kapsy u bundy, opřel se o okraj krypty a skočil.
Elena neměla čas vychutnat si Alarikův výraz; naklonila se nad hrobku a zavolala: „Jsi v pořádku?“
„Jasně.“ Baterka na ni pomrkávala zdola. „A Bonnie bude taky v pořádku, ty příčle vedou až dolů. Ale stejně s sebou radši vemte ten provaz.“
Elena pohlédla na Matta, který byl nejblíž. Bezradně a s určitou rezignací zachytil její pohled a přikývl. Nadechla se a opřela o okraj hrobky jako předtím Stefan. Ale cizí ruka ji najednou chytila za zápěstí.
„Právě mě něco napadlo,“ řekla Meredith příkře. „Co když ta Bonniina entita je sama cizí Síla?“
„To už mě napadlo dřív,“ odpověděla Elena. Poplácala Meredith po ruce, sundala ji a skočila.
Dole ji zachytil Stefan. Rozhlédla se. „Panebože…“
Bylo to podivné místo. Stěny byly obložené kamenem. Byly hladké a vypadaly skoro jako naleštěné. V pravidelných rozestupech v nich byly rozmístěny železné svícny, v některých ještě zůstaly zbytky vosku. Elena nedohlédla na druhou stranu místnosti, ale baterka jí odhalila nedaleko bránu z tepaného železa, která vypadala podobně jako ty, kterými v některých kostelech oddělují oltářní prostor.
Bonnie právě sestupovala z posledních příčlí kovového žebříku. Tiše čekala, než dorazí ostatní – nejdřív Matt, pak Meredith a nakonec Alaric s další baterkou.
Elena vzhlédla. „Damone?“
Zahlédla siluetu proti světlejšímu obdélníku, kde se hrobka otevírala k nebi. „Ano?“
„Jsi s náma?“ zeptala se. Ne jdeš s náma. Věděla, že ten rozdíl pochopí.
V tichu, které následovalo, čekala a počítala údery srdce. Šest, sedm, osm…
Pak zavířil vzduch a Damon elegantně přistál. Ale na Elenu nepohlédl. V očích měl podivně vzdálený výraz a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Je to krypta,“ prohlásil Alaric udiveně, zatímco jeho baterka kroužila po místnosti. „Podzemní komora pod kostelem, která se využívala jako pohřební místo. Obvykle se stavěly pod většími kostely.“
Bonnie se vydala přímo ke kovové bráně, položila na ni ruku a otevřela ji. Křídlo se rozevřelo do temnoty.
Eleně nyní bušilo srdce tak, že by jeho údery už nespočítala. Nějak donutila nohy, aby ji nesly vpřed, a následovala Bonnii. Zostřené smysly měla téměř bolestivě nastražené, přesto jí neprozradily nic o tom, kam se vydává. Paprsek Stefanovy baterky byl příliš úzký a osvětloval jenom kamennou podlahu a Bonniinu tajemnou postavu.
Bonnie se zastavila.
Tak tady to je, pomyslela si Elena a dech se jí zadrhl v hrdle. Panebože, tady to je, tady to skutečně je. Přepadl ji náhlý, intenzívní pocit, že je uprostřed živého snu, takového, kdy si člověk uvědomuje, že sní, ale nedokáže nic změnit ani se probudit. Svaly jí ztuhly.
Cítila strach ostatních, cítila i Stefana těsně vedle sebe. Baterkou přejížděl po předmětech za Bonnií, ale Eleniny oči je nejprve nedokázaly rozpoznat. Viděla jakési rohy, plochy a linie, teprve pak zaostřila na celý předmět. Bělostný obličej, groteskně nakloněný ke straně…
Chtělo se jí vykřiknout, ale nevydala ani hlásku. Je to jen socha, uvědomila si, socha s povědomými rysy. Je stejná jako ta na víku hrobky. Tenhle sarkofág byl dvojčetem toho, kterým vešli dovnitř. Až na to, že tenhle byl vypleněný, kamenné víko bylo na dva kusy, které ležely u zdi krypty. Po zemi bylo cosi poházené, vypadalo to jako drobné střípky slonoviny. Kousky mramoru, přesvědčovala se Elena zoufale; je to jen mramor, kousky mramoru.
Byly to lidské kosti, roztříštěné a rozdrcené.
Bonnie se otočila.
Její obličej ve tvaru srdíčka se natáčel, jako kdyby si ty prázdné oči prohlížely jejich skupinku. Nakonec pohlédla přímo na Elenu.
Pak se zachvěla, zavrávorala a náhle spadla jako loutka, které někdo přestřihl provázky.
Elena ji sotva stačila zachytit, sama přitom napůl upadla. „Bonnie? Bonnie?“ Dívaly se na ni hnědé oči, rozšířené a dezorientované, ale už to byly opět oči Bonnie. „Co se to stalo?“ dožadovala se Elena vysvětlení. „Kam to odešlo?“
„Já jsem zde.“
Nad zpustošenou hrobkou se vznášelo matné světlo. Ne, to není světlo, pomyslela si Elena. Vnímala jej očima, ale nebylo to světlo běžného spektra. Tohle bylo něco podivnějšího než infračervené nebo ultrafialové záření, něco, co nebylo určeno lidským očím. A jí to bylo zjeveno, vnuceno do mozku jakousi vnější silou.
„Cizí Síla,“ zašeptala a krev jí ztuhla v žilách.
„Ne, Eleno.“
Ten hlas nebyl běžným zvukem, stejně jako to světlo nebylo běžným světlem. Byl klidný jako svit hvězd a smutný. Něco jí připomínal.
Máma? pomyslela si zmateně. Ale to nebyl mámin hlas. Záře nad sarkofágem zavířila a Elena na okamžik zachytila tvář, něžnou a smutnou. A pak pochopila.
„Čekala jsem na tebe,“ řekl tiše hlas Honorie Fellové. „Tady k tobě alespoň mohu mluvit ve své vlastní podobě a ne skrze Bonniina ústa. Poslouchej mě. Tvůj čas je krátký a nebezpečí je veliké.“
Elena konečně našla slova. „Ale co je tohle za místo? Proč jsi nás sem přivedla?“
„Požádali jste mě o to. Nemohla jsem se vám zjevit, dokud jste o to nepožádali. Tohle je váš svět, vaše bojiště.“
„Tomu nerozumím.“
„Tuhle kryptu mi postavili lidé z Fell’s Church. Jako místo odpočinku pro mé tělo. Jako tajné místo pro někoho, kdo měl zaživa tajemnou moc. Stejně jako Bonnie jsem věděla věci, které nevěděl nikdo jiný. Viděla jsem věci, které ostatní vidět nemohli.“
„Byla jste médium,“ zašeptala Bonnie chraptivě.
„V těch dobách tomu říkali čarodějnictví. Ale já jsem své schopnosti nikdy nepoužila ke škodě. Když jsem zemřela, postavili mi tuto hrobku, abychom zde mohli s manželem v míru odpočívat. Ale potom, po mnoha letech, byl náš odpočinek narušen.“
Tajuplné světlo vířilo a měnilo se, Honoriina postava se mihotala. „Cizí Síla vstoupila do Fell’s Church, plná nenávisti a touhy ničit. Znesvětila místo mého odpočinku a roztříštila mé kosti. Usídlila se zde. A vychází ven, aby škodila mému městu. Proto jsem procitla.
Pokoušela jsem se tě před ní varovat od počátku, Eleno. Žije zde pod hřbitovem. Čekala na tebe a pozorovala tě. Někdy v podobě sovy…“
Sova. Eleně se v hlavě rozvířily vzpomínky. Sova… jako ta sova, kterou viděla ve zvonici kostela ve městě. Jako ta sova, která byla s ní ve stodole, jako ta sova v tmavém stromě u jejich domu…
Bílá sova… dravý pták… masožravec, pomyslela si. A pak si vzpomněla na veliká bílá křídla, která se zdála rozpjatá od horizontu k horizontu. Veliký pták z mlhy a sněhu, který ji pronásledoval, zaměřil se na ni, plný touhy po krvi a zvířecké nenávisti…
„Ne!“ vykřikla, když ji pohltily vzpomínky.
Cítila Stefanovy ruce, jak ji objímají kolem ramen, prsty ji svíral téměř bolestivě. To ji přivedlo zpět do skutečnosti. Honoria Fellová hovořila dál.
„A tebe, Stefane – sledovala i tebe. Tebe nenáviděla ještě předtím, než začala nenávidět Elenu. Mučila tě a hrála si s tebou jako kočka s myší. Nenávidí ty, které miluješ. Sama je plná otrávené lásky.“
Elena se bezděčně ohlédla za sebe. Viděla Meredith, Alarika a Matta, jak stojí jako přimražení. Bonnie a Stefan stáli vedle ní. Ale Damon… kde je Damon?
„Její nenávist narostla tak, že ji potěší každá smrt, každá prolitá krev jí udělá radost. Právě teď se zvířata, nad kterými má vládu, kradou z lesů. Míří k městu, ke světlu.“
„Na vánoční ples!“ zvolala Meredith ostře.
„Ano. A tentokrát budou zabíjet, dokud poslední z nich nepadne.“
„Musíme ty lidi varovat,“ prohlásil Matt. „Každého na tom plese…“
„Nebudete nikdy v bezpečí, dokud ta mysl, která je řídí, nebude zničena. Zabíjení bude pokračovat. Musíte zničit Sílu, která nenávidí; to je důvod, proč jsem vás sem přivedla.“
Světlo se opět změnilo a zdálo se, že mizí. „Máš k tomu odvahu, pokud ji v sobě nalezneš. Buď silná. To je jediná pomoc, kterou ti mohu nabídnout.“
„Počkejte, prosím…“ začala Elena.
Hlas neoblomně pokračoval a nedbal na její slova. „Bonnie, ty máš před sebou volbu. Tvé tajné schopnosti znamenají odpovědnost. Je to dar, ale může být odejmut. Chceš se svých schopností vzdát?“
„Já…“ Bonnie zavrtěla vyděšeně hlavou. „Já nevím. Potřebuju čas…“
„Není už čas. Vyber si.“ Světlo ubývalo a zavíjelo se do sebe.
Bonnie zmateně a nejistě pohlédla na Elenu, jako by hledala radu. „To je tvoje volba,“ zašeptala Elena. „To si musíš rozhodnout sama.“
Nejistota pomalu zmizela Bonnii z tváře a ona přikývla. Vykročila od Eleny a bez podpory ostatních se obrátila ke světlu. „Ponechám si svoje schopnosti,“ prohlásila chraplavě. „Nějak se s nimi naučím zacházet. Moje babička to dokázala.“
Světlo vyzařovalo cosi jako pobavení. „Zvolila sis moudře. Stejně moudře je i užívej. Tohle je naposledy, co s vámi mluvím.“
„Ale…“
„Zasloužila jsem si svůj odpočinek. Boj je na vás.“ Záře pohasla jako uhlíky dohasínajícího ohně.
Když byla pryč, uvědomila si Elena napětí všude kolem. Něco se brzy stane. Míří k nim nějaká ničivá síla, možná se už nad nimi vznáší. „Stefane…“
Stefan to také cítil, to poznala. „Dělejte,“ zvolala Bonnie v panice. „Musíme odsud vypadnout.“
„Musíme honem na ples,“ zalapal po dechu Matt. Měl úplně bílý obličej. „Musíme jim pomoct…“
„Oheň,“ zvolala Bonnie překvapeně, jako by ji ta myšlenka právě napadla. „Oheň je nezabije, ale zastraší…“
„Copak jste neslyšeli? Musíme se cizí Síle postavit. A ona je tady, právě tady a právě teď. Nemůžeme odejít!“ křičela Elena. V rozbouřené mysli jí probíhaly obrazy, vzpomínky a neblahá předtucha. Touha po krvi… cítí ji…
„Alariku,“ Stefan pronesl rozhodným tónem. „Ty se vrátíš. Vezmi ostatní a udělejte, co budete moci. Já tu zůstanu…“
„Myslím, že bychom měli jít všichni!“ vykřikl Alaric. Musel křičet, aby ho bylo slyšet přes rostoucí hluk, který je obklopoval.
Světlo jeho baterky Eleně ukázalo něco, čeho si předtím nevšimla. Ve stěně vedle ní zel otvor, jako by kamenné obložení bylo vyrváno. A za ním se otvíral tunel do syrové země, černý a nekonečný.
Kam asi vede? přemýšlela Elena, ale ta myšlenka se ztratila ve vřavě ostatních myšlenek plných strachu. Bílá sova… dravý pták… masožravec… havran, vzpomněla si a náhle věděla s naprostou jistotou, z čeho má strach.
„Kde je Damon?“ vykřikla a táhla Stefana s sebou, když se rozhlížela po místnosti. „Kde je Damon?“
„Všichni ven!“ zvolala Bonnie a v hlase měla čirou hrůzu. Vrhla se k bráně právě ve chvíli, kdy ten zvuk rozřízl temnotu.
Bylo to zavrčení, ale ne psí. Tohle by si se psem nikdo nespletl. Bylo hlubší, silnější, výraznější. Byl to mohutný zvuk, který připomínal džungli a krvežíznivost dravce. Znělo ozvěnou Eleně v hrudi a rozechvívalo jí kosti.
Úplně ji paralyzovalo.
Ten zvuk se ozval znovu, hladově a zuřivě, ale přitom jaksi skoro lenivě. Natolik si to zvíře věřilo. A zároveň se z tunelu ozvaly těžké kroky.
Bonnie chtěla křičet, ale z hrdla jí vyšel jenom tenký hvízdavý zvuk. Z temnoty tunelu cosi přicházelo. Postava se pohybovala plavnými ženskými kroky. Elena teď to vrčení poznávala. Bylo to vrčení největší kočkovité šelmy, větší než lvice. Tygří oči žlutě zářily, když se konečně objevila na konci tunelu.
A pak se odehrálo všechno najednou.
Elena ucítila, jak se ji Stefan snaží strhnout dozadu, šelmě z cesty. Ale její paralyzované svaly mu kladly odpor a ona si uvědomila, že je příliš pozdě.
Skok tygřice byl dokonale elegantní, mocné svaly ji vynesly vysoko do vzduchu. V ten okamžik ji viděla, jako by zamrzla ve světle baterky – dlouhé lesklé tesáky a pružná páteř. Ale její hlas křičel sám od sebe.
„Damone, ne!“
Teprve když černý vlk vyrazil z temnot, uvědomila si, že tygřice je úplně bílá.
Vlk odvrátil útok a Stefan konečně odtáhl Elenu stranou. Měla pocit, že její svaly tají jako sněhové vločky, a ochromeně zůstala opřená o zeď, kam ji Stefan postavil. Mezi ní a vrčící tygřicí leželo teď kamenné víko, ale železná brána byla naproti, za bojujícími.
Elenu zaplavila z části hrůza a z části zmatek. Nerozuměla vůbec ničemu; zmatená vřava jí vířila kolem uší. Před okamžikem si ještě byla jistá, že si s nimi Damon celou dobu pohrával, že to on byl cizí Silou. Avšak zášť a krvežíznivost, které vyzařovaly z tygřice, byly nezaměnitelné. Tohle ji pronásledovalo tu noc na hřbitově a pak od penzionu k říčce, kde našla smrt. Tahle bílá Síla, se kterou teď vlk bojoval na život a na smrt.
Byl to naprosto nerovný souboj. Černý vlk, přestože byl útočný a agresivní, prostě neměl šanci. Jedno máchnutí obrovských tygřích drápů mu rozseklo rameno na kost. Pak tygřice rozevřela čelisti a pokusila se mu prokousnout hrdlo.
Ale to už tu byl Stefan, mířil jí baterkou do kočičích očí a odstrčil raněného vlka z cesty. Elena si přála, aby mohla křičet, aby dokázala udělat něco, co by ji osvobodilo od toho přívalu bolesti, který se v ní vzmáhal. Nerozuměla tomu; nerozuměla vůbec ničemu. Stefan je v nebezpečí. Ale nedokázala se ani pohnout.
„Vypadněte!“ zařval Stefan na ostatní. „Okamžitě; běžte už!“
Rychleji, než by dokázal člověk, uskočil z cesty bílé pracce a stále svítil tygřici do očí. Meredith teď už byla za branou. Matt napůl táhl a napůl nesl Bonnii. Alaric už byl taky venku.
Tygřice vyskočila a brána se s třeskem zavřela. Stefan odletěl stranou a uklouzl, když se pokoušel znovu získat rovnováhu.
„My vás neopustíme…“ volal Alaric.
„Běžte!“ zařval Stefan ještě jednou. „Běžte na ples a udělejte, co můžete! Tak běžte!“
Vlk znovu zaútočil, navzdory krvácející ráně na hlavě a poraněnému ramenu, kde mu prosvítaly odhalené svaly a lesklé šlachy. Tygřice útok odrazila. Zvířecí zvuky dosáhly takové intenzity, že to Elena už nemohla snést. Meredith a ostatní už byli pryč; světlo Alarikovy baterky zmizelo.
„Stefane!“ vykřikla, když uviděla, jak se znovu připravuje k boji.
Jestli umře, umřu taky. A pokud mám umřít, tak chci být s ním.
Konečně se mohla zase pohnout. Klopýtala k němu, vzlykala a natáhla se, aby ho pevně objala. Ucítila, jak ji objal jednou paží a držel ji tak, aby byl štítem mezi ní a tygřicí. Ale byla tvrdohlavá, stejně tvrdohlavá jako on. Vykroutila se mu a pak čelili šelmě společně.
Vlk byl opět na zemi. Ležel na zádech, a ačkoli v jeho tmavé srsti se krev ztrácela, pod ním se už rozlévala rudá kaluž. Bílá kočka stála nad ním, zuby vyceněné nad odkrytým černým hrdlem.
Ale smrtící rána nepřišla. Místo toho tygřice zvedla hlavu a pohlédla na Stefana a Elenu.
S podivným klidem Elena zaznamenávala i ty nejmenší detaily v jejím vzhledu.
Vousy měla rovné a dlouhé jako stříbrné drátky. Srst čistě bílou s jemnými zlatavými znaky. Bílá a zlatá, pomyslela si a vzpomněla si na sovu ve stodole. A to jí připomnělo jinou vzpomínku… na něco, co viděla dřív… nebo o tom slyšela…
Mohutným úderem kočka vyrazila baterku Stefanovi z ruky. Elena slyšela, jak zasyknul bolestí, ale potmě už neviděla nic. Tam, kde není vůbec žádné světlo, je i šelma slepá. Přitiskla se ke Stefanovi a čekala smrtící úder.
Najednou se jí zatočila hlava; mysl měla plnou šedé svíjející se mlhy a už se nedokázala Stefana držet. Nemohla ani myslet; ani promluvit. Zdálo se, že jí podlaha ujíždí pod nohama. Matně si uvědomila, že proti ní byly použity Síly a že se zmocňují jejího vědomí.
Cítila, jak se Stefanovo tělo poddává, klesá a vzdaluje od ní, a už nedokázala dál vzdorovat té mlze. Padala celou věčnost a náraz na podlahu už nevnímala.
2024 ©