Stefan pohlédl na Elenu a vločky se mu pomalu usazovaly ve vlasech. „Co je s Mattem?“
„Na něco jsem si vzpomněla. Nejasně. Ale ten první večer, když jsem nebyla sama sebou… viděla jsem se tehdy s Mattem? Udělala jsem…?“
Strach a ochromující pocit hrůzy jí stáhly hrdlo a zabránily pokračovat dál. Ale nemusela dokončit větu – a Stefan nemusel odpovídat. Přečetla si odpověď v jeho očích.
„Byla to jediná možnost, Eleno,“ řekl pak. „Bez lidské krve bys zemřela. Copak bys radši zaútočila na někoho, kdo se brání, zranila ho a možná i zabila? Hlad tě k tomu může dohnat. To bys chtěla?“
„Ne,“ bránila se Elena prudce. „Ale musel to být zrovna Matt? Ne, neodpovídej; ani mě nenapadá nikdo jiný.“
Rozechvěle se nadechla. „Ale teď si o něj dělám starosti, Stefane. Od té noci jsem ho neviděla. Je v pořádku? Co ti říkal?“
„Nic moc,“ odpověděl Stefan a sklopil zrak. „Dalo by se to shrnout jednou větou – nech mě na pokoji. Taky popřel, že se ten večer něco odehrálo, a tvrdí, že jsi mrtvá.“
„To zní jako ty oběti, co se s tím nedokážou vyrovnat,“ poznamenal Damon.
„Proboha, sklapni!“ vybuchla Elena. „Do tohohle se nepleť, a když už jsme u toho, můžeš přemýšlet o ubohé Vickii Bennettové. Jak myslíš, že se s tím vyrovnává ona?“
„Možná by pomohlo, kdybyste mi konečně řekli, kdo je Vickie Bennettová. Pořád o ní mluvíte, ale já jsem ji nikdy neviděl.“
„Ale viděl. Nehraj si se mnou, Damone – na hřbitově, vzpomínáš? V tom zříceném kostele? To děvče, které jsi nechal potom potulovat jenom ve spodničce?“
„Lituju, ale nevzpomínám si. A já si obvykle pamatuju dívky, které pak nechám potulovat jenom ve spodničce.“
„Takže to musel udělat Stefan,“ opáčila sarkasticky Elena.
V Damonových očích se zblýsklo hněvem, ale rychle ho skryl za svým znepokojivým úsměvem. „Možná, že jo. Možná jsi to byla ty. Mně je to úplně jedno, jenom už mě unavuje to vaše obviňování. A teď…“
„Počkej,“ zarazil ho Stefan překvapivě mírně. „Nechoď ještě. Měli bychom si promluvit…“
„Obávám se, že už mám svoje závazky.“ Zavířila křídla a Stefan s Elenou osaměli.
Elena si zakryla pusu. „Sakra, nechtěla jsem ho naštvat. Navíc potom, co se celý večer choval skoro civilizovaně.“
„To už je jedno,“ odpověděl Stefan. „On je rád naštvanej. Cos to říkala o Mattovi?“
Elena si uvědomila únavu ve Stefanově tváři a objala ho kolem ramen. „Teď o tom nebudeme mluvit, ale myslím, že bychom za ním měli zítra zajít. Říct mu…“ Elena bezmocně rozhodila druhou rukou. Nevěděla, co chce Mattovi říct; věděla jenom, že musí něco udělat.
„Myslím,“ řekl Stefan zvolna, „že bys za ním měla jít ty. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale nechtěl mě poslouchat. Chápu ho, ale ty to možná dokážeš líp. A taky si myslím…“ zaváhal a pak rozhodně pokračoval, „… myslím, že bys s ním radši měla mluvit sama. Možná bys za ním mohla jít teď.“
Elena si ho zpytavě prohlížela. „Jseš si jistý?“
„Ano.“
„Ale – budeš v pořádku? Měla bych zůstat s tebou…“
„Bude to dobré, Eleno,“ ujistil ji Stefan něžně. „Jenom jdi.“
Elena zaváhala a pak přikývla. „Nebudu tam dlouho,“ slíbila mu.
Elena nepozorovaně proklouzla kolem rohu hrázděného domu, kterému se už loupala barva a který měl na dveřích pokroucenou poštovní schránku s nápisem Honeycutt. Matt neměl zajištěné okno. Ty jsi ale lehkomyslný, pomyslela si Elena káravě. Copak nevíš, že se něco může vkrást dovnitř? Zlehka okno otevřela, ale samozřejmě dál nemohla. V cestě jí bránila neviditelná bariéra, kterou vnímala jako pružnou vrstvu hustého vzduchu.
„Matte,“ zašeptala. V pokoji byla tma, ale rozeznávala neurčitý obrys na posteli. Zelenkavé číslice na digitálním budíku ukazovaly 00:15. „Matte,“ zkusila to znovu.
Postava se zavrtěla. „Hmmm?“
„Matte, nechci tě vyděsit,“ mluvila na něj konejšivým hlasem a pokoušela se ho probudit něžně, aby ho nevytrhla ze sna. „To jsem já, Elena, a chci s tebou mluvit. Jenom mě předtím musíš pozvat dovnitř. Smím dál?“
„Hmmm, pojď dál.“ Elenu překvapilo, že v jeho hlase neslyší žádné překvapení. Teprve když překročila parapet, pochopila, že ještě spí.
„Matte. Matte,“ šeptala, ale bála se přijít příliš blízko. V pokoji bylo horko a nedýchatelno, radiátor běžel naplno. Viděla jeho bosou nohu, která vykukovala zpod přikrývek na jednom konci a kštici blond vlasů na druhém.
„Matte?“ Váhavě se nad ním sklonila a dotkla se ho. Tohle už ho přimělo zareagovat. S mohutným zavrčením se Matt posadil a divoce se rozhlížel. Když se jejich pohledy setkaly, zůstal prostě zírat.
Elena se pokoušela vypadat drobně a neškodně, aby ho nevyděsila. Ustoupila ke zdi. „Nechtěla jsem tě polekat. Vím, že je to šok. Ale jsi ochotný si se mnou promluvit?“
Zíral na ni dál. Vlasy měl zpocené a zacuchané jako peří zmoklého kuřete. Viděla, jak mu na krku tepe puls. Bála se, že uteče z pokoje.
Pak se uvolnil, svěsil ramena a pomalu zavřel oči. Dýchal zhluboka, ale nepravidelně. „Elena.“
„Ano,“ zašeptala.
„Ty jsi mrtvá.“
„Ne. Jsem tady.“
„Mrtví se nevracejí. Můj táta se nevrátil.“
„Já jsem ve skutečnosti neumřela. Jenom jsem se proměnila.“ Matt měl stále zavřené oči, ztělesněné popření. Elena pocítila studený příval beznaděje. „Ale ty si přeješ, abych byla mrtvá, že? Já zase půjdu,“ zašeptala.
Matt zkřivil tvář a rozplakal se.
„Ne. To ne. Matte, prosím neplač.“
Najednou zjistila, že ho objímá a bojuje s vlastním pláčem. „Matte, je mi to líto; vůbec jsem sem neměla chodit.“
„Neodcházej,“ vzlykal. „Nechoď pryč.“
„Nepůjdu.“ Elena vzdala boj s pláčem a slzy jí kanuly na Mattovy vlhké vlasy. „Nikdy jsem ti nechtěla ublížit,“ vzlykala. „Nikdy v životě, Matte. Všechny ty věci, co jsem kolikrát dělala… nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Opravdu…“ Pak přestala mluvit a jenom ho držela v náručí.
Po chvíli se jeho dech uklidnil a on si odsedí a otřel si tvář prostěradlem. Vyhýbal se jejímu pohledu. Na tváři měl výraz nejen zahanbení, ale i nedůvěry, jako by se připravoval na něco, čeho se bál.
„Dobře, takže jsi tady a jsi naživu,“ řekl hrubě. „A co chceš?“
Elena zaraženě mlčela.
„No tak, něco určitě. Co je to?“
Eleně se draly do očí další slzy, ale potlačila je. „Myslím, že si tohle zasloužím. Vím, že ano. Ale pro jednou, Matte, nechci vůbec nic. Přišla jsem se ti omluvit, říct ti, že je mi líto, že jsem tě využívala – nejenom v ten večer, ale vždycky. Záleží mi na tobě a vadí mi, když se trápíš. Myslela jsem, že bych ti to snad mohla usnadnit.“ Padlo těžké ticho. Po chvíli dodala: „Myslím, že teď přece jen půjdu.“
„Ne, počkej. Počkej chvilku.“ Matt si znovu otřel tvář do prostěradla. „Poslyš, choval jsem se hloupě, jsem pitomec…“
„Řekl jsi pravdu a jsi gentleman. Jinak bys mě poslal do háje už dávno.“
„Ne, jsem pitomec. Měl bych tlouct hlavou o zeď radostí, že nejsi mrtvá. A za chvíli to i udělám. Poslouchej,“ popadl ji za zápěstí a Elena na něj překvapeně pohlédla. „Je mi úplně fuk, co se z tebe stalo, i kdybys byla Příšera z černé laguny, E. T. nebo Godzilla a Frankenstein dohromady. Já prostě…“
„Matte,“ Elena si vyděšeně položila druhou ruku přes pusu.
„Já vím. Zasnoubila ses s klukem v černém hábitu. Neboj; nezapomněl jsem na to. Dokonce ho mám i docela rád, i když sám nevím proč.“ Matt se nadechl a trochu se uklidnil. „Podívej, nevím, jestli ti to Stefan řekl. Mně navykládal spoustu věcí – o tom, že je zlý a že je mu jedno, co udělal Tylerovi. Víš, o čem mluvím?“
Elena zavřela oči. „Od té noci skoro nejedl. Myslím, že byl na lovu jenom jednou. Dneska ho skoro zabili, protože byl příliš slabý.“
Matt přikývl. „Takže to byly samé nesmysly. Měl jsem to vědět.“
„No, byly a nebyly. Ta potřeba je silná – silnější, než si dovedeš představit.“ Eleně pomalu docházelo, že ani ona se dneska nekrmila a že měla hlad už předtím, než šli k Alarikovi. „Vlastně, Matte – radši bych měla jít. Jenom ještě jedna věc – pokud se zítra bude konat ten ples, nechoď tam. Něco se tam stane, něco zlého. Chceme tam být a dávat pozor, ale nevím, jestli něco zmůžeme.“
„Kdo – my?“ zeptal se Matt zostra.
„Stefan a Damon – teda, myslím, že Damon taky – a já. Přijde i Meredith a Bonnie… a Alaric Saltzman. Na Alarika se neptej, to by bylo na dlouho.“
„Ale proti čemu budete na stráži?“
„Zapomněla jsem, že to nevíš. To je taky na dlouho, ale… ve zkratce řečeno, proti tomu, co mě zabilo. Proti tomu, co přinutilo psy zaútočit na lidi na mojí zádušní mši. Je to něco hrozně zlého, Matte, a už je to ve Fell’s Church delší dobu. A my tomu chceme zabránit, aby to zítra večer nenapáchalo další škody.“ Ze všech sil se teď snažila nesvíjet hlady. „Podívej, mrzí mě to, ale opravdu bych měla už jít.“ Navzdory svému úsilí stočila pohled k široké modré žíle na jeho krku.
Když se od ní konečně dokázala odtrhnout a pohlédla mu do tváře, všimla si, že v ní šok vystřídalo pochopení. A pak ještě něco dalšího – přijetí. „To je v pořádku,“ odpověděl Matt.
Nebyla si jistá, jestli správně slyšela. „Matte?“
„Říkám, že je to v pořádku. Minule mi to neublížilo.“
„Ne. To ne, Matte, opravdu. Nepřišla jsem kvůli tomuhle…“
„Já vím. A proto to chci udělat. Chtěl bych ti dát něco, o co sis neřekla.“ A po chvilce dodal: „Kvůli starému přátelství.“
Stefan, vzpomněla si Elena. Stefan jí řekl, aby sem šla a aby šla sama. Stefan to věděl, uvědomila si. A to je v pořádku. Je to jeho dar Mattovi i jí.
Ale já se k tobě vrátím, Stefane, pomyslela si.
Když se k němu naklonila, Matt ještě řekl: „Víš co, zítra tam přijdu a pomůžu vám. I když nejsem pozvaný.“
Pak se rty dotkla jeho hrdla.
pátek 13. prosince
Milý deníčku,
Dneska je ta noc.
Vím, že tohle jsem už jednou napsala, nebo jsem si to alespoň myslela. Ale dneska je ta noc, ta velká noc, kdy se všechno stane. Je to tak.
Stefan to taky cítí. Dneska za mnou přišel přímo ze školy s tím, že ples se přece jen koná. Ředitel nechtěl vyvolávat paniku tím, že by ho zrušil, nebo co. Ale akce bude ‚zabezpečená‘, což zřejmě znamená, že budou mít venku policejní hlídku. A možná i pana Smallwooda a pár jeho kamarádů s puškama. Ať už se přihodí cokoli, nemyslím si, že by to dokázali zastavit.
Nevím ani, jestli to dokážeme my.
Sněžilo celý den. Průsmyk je zavalený, což znamená, že se nikdo na čtyřech kolech nedostane do města ani z něj. Dokud nepřijede sněžný pluh, což určitě do rána nebude, a to už bude příliš pozdě.
A vzduch má takovou divnou příchuť – není to jen sníh, ale jako by někde čekalo něco ještě mnohem studenějšího. Stáhlo se to, jako se stahuje oceán před přílivem. A až se to přivalí…
Dneska jsem přemýšlela o svém druhém deníku, o tom, který je schovaný pod prkny v mém šatníku. Pokud ještě něco vlastním, je to on. Přemýšlela jsem, že bych si ho vyzvedla, ale nechci jít znovu domů. Myslím, že bych to nezvládla, a vím, že teta Judith by se určitě nevyrovnala s tím, kdyby mě zahlídla. Vlastně se divím, že se s tím vůbec někdo dokáže vyrovnat. Meredith a Bonnie. Zvlášť Bonnie. A vlastně i Meredith, vzhledem k tomu, čím si prošla jejich rodina. A Matt.
Jsou to dobří a věrní přátelé. Je legrační, že jsem si někdy mohla myslet, že bych nepřežila bez celé plejády kamarádů a obdivovatelů. Teď mi úplně stačí ke štěstí tři, děkuju. Protože jsou to opravdoví přátelé.
Dřív jsem si ani neuvědomovala, jak moc mi na nich Záleží. Nebo na Margaret a dokonce i na tetě Judith. A na všech ve škole… vím, že před pár týdny jsem tvrdila, že jsou mi všichni ze střední školy Roberta E. Leea úplně ukradení, ale není to pravda. Dneska večer udělám všechno, co je v mých silách, abych je ochránila.
Vím, že skáču od tématu k tématu, ale prostě píšu o věcech, které mi připadají důležité. Připomínám si je. Jenom pro jistotu.
No, už je čas. Stefan čeká. Dopisu tenhle poslední řádek a půjdu.
Myslím, že vyhrajeme. Doufám v to.
Rozhodně se pokusíme.
Učebna dějepisu byla vyhřátá a jasně osvětlená. Na druhé straně školy ještě víc zářila jídelna vyzdobená jako taneční sál, všude vánoční světýlka a ozdoby. Elena si ji z dálky důkladně prohlédla, sledovala páry, jak přijíždějí a procházejí kontrolou šerifových mužů u dveří. Ucítila za sebou tichou Damonovu přítomnost a ukázala mu dívku s dlouhými, světle hnědými vlasy.
„Vickie Bennettová,“ oznámila.
„Budu ti to věřit,“ odpověděl jí.
Teď se rozhlížela po jejich provizorním útočišti pro tuto noc. Alaric uklidil na katedře a teď se skláněl nad plánem školy. Meredith se k němu přidala, tmavé vlasy jí spadaly až na jeho rukáv. Matt a Bonnie byli venku, vmísili se mezi návštěvníky plesu na parkovišti, a Stefan s Damonem prozkoumávali školní pozemky. Budou se střídat.
„Ty bys radši měla zůstat vevnitř,“ upozornil Alaric Elenu. „To poslední, co teď potřebujeme, je, aby tě někdo zahlídnul a začal tě pronásledovat s kolíkem.“
„Chodila jsem po městě celý týden,“ řekla Elena pobaveně. „Když nechci být vidět, tak mě prostě neuvidíš.“
Ale souhlasila, že zůstane v učebně a bude koordinovat akci.
Je to jako bránit hrad, pomyslela si, když sledovala Alarika, jak vyznačuje na mapě stanoviště šerifových mužů a stráží domobrany. Bráníme ho, já a mí věrní rytíři.
Hodiny na zdi odtikávaly minuty. Elena je sledovala, když vpouštěla lidi dovnitř a ven. Nalévala kávu z termosky těm, kdo na ni měli chuť. Poslouchala hlášení.
„Na severní straně školy je klid.“
„Caroline byla právě korunovaná na Sněhovou královnu. Jaké překvapení.“
„Máme pár výtržníků na parkovišti. Šerif je právě zadržel.“
Půlnoc nastala a minula.
„Možná jsme se spletli,“ prohlásil Stefan asi o hodinu později. Bylo to poprvé, co se od začátku večera v učebně ocitli spolu.
„Možná se to stane někde jinde,“ řekla Bonnie, vyklepala si botu a pohlédla do ní.
„Neexistuje způsob, jak zjistit, kde se to stane,“ prohlásila Elena rozhodně. „Ale v tom, že se to stane, jsme se nespletli.“
„Možná,“ prohlásil Alaric zvolna, „že jeden způsob existuje. Myslím, jak zjistit, kde se to stane.“ Všechny hlavy se tázavě zvedly a on dodal: „Potřebujeme médium.“
Všechny zraky se obrátily k Bonnii.
„Ale ne,“ bránila se Bonnie. „S tímhle už jsem skončila. Nenávidím to.“
„Je to velký dar…“ začal Alaric.
„Je to velká nepříjemnost. Podívej, ty tomu nerozumíš. Už obyčejné předpovídání je dost hrozné. Většinou se dozvídám věci, které vědět nechci. Ale když se tě ty síly zmocní – to je teprve děs. Potom si ani nepamatuju, co jsem říkala. Je to příšerné.“
„Zmocní se tě síly?“ zopakoval Alaric. „Co to znamená?“
Bonnie si povzdechla. „To je to, co se mi přihodilo v kostele,“ vysvětlovala trpělivě. „Umím různé druhy předpovědí, jako čtení z vody nebo z ruky“ – pohlédla na Elenu a rychle odvrátila pohled – „a takové věci. Ale občas se stane, že… se mě zmocní… někdo a prostě mě použije, abych za něj mluvila. Je to, jako by v mém těle byl někdo jiný.“
„Jako na tom hřbitově, když jsi tvrdila, že tam na mě něco čeká,“ připomněla Elena. „Nebo když jsi mě varovala, abych se nepřibližovala k mostu. Nebo když jsi k nám přišla na večeři a tvrdila, že Smrt, moje smrt, je v domě.“ Automaticky se ohlédla po Damonovi, který jí pohled netečně vracel. Ale stejně to bylo špatně, pomyslela si. Damon nebyl její smrt. Tak co vlastně ta předpověď znamenala? Na maličký okamžik se jí něco vybavilo, ale než to stačila zachytit, ozvala se Meredith.
„Je to, jako by skrze Bonnie promlouval nějaký jiný hlas,“ vysvětlovala Alarikovi. „Dokonce i vypadá jinak. Možná jsi v kostele nebyl dost blízko, aby sis toho všimnul.“
„Ale proč jste mi o tom neřekli?“ divil se Alaric vzrušeně. „Tohle by mohlo být důležité. Tahle – entita – nebo co to je, nám může poskytnout významné informace. Může nám objasnit tajemství cizí Síly nebo nám alespoň napovědět, jak s ní bojovat.“
Bonnie stále vrtěla hlavou. „Ne. To prostě nemůžete jen tak přivolat. A neodpovídá to na otázky. Prostě se mi to stane. A já to nesnáším.“
„Tím chceš říct, že tě nenapadá nic, co to většinou přivolá? Něco, co k tomu třeba předtím vedlo?“
Elena i Meredith, které velmi dobře věděly, co k tomu vede, na sebe pohlédly. Elena se kousla do jazyka. Tohle je Bonniina volba. Tohle si musí rozhodnout Bonnie sama.
Bonnie si držela hlavu v dlaních a střelila po Eleně pohledem skrze rusé vlasy. Pak zavřela oči a zúpěla.
„Svíčky,“ řekla.
„Cože?“
„Svíčky. Plamen svíčky. Nemusí to vyjít, chápeš; nemůžu nic slíbit…“
„Někdo by měl jít vyplenit chemickou laboratoř,“ prohlásil Alaric.
Celá scéna připomínala ten den, kdy Alaric nastoupil k nim na školu – když je požádal, aby uspořádali židle do kroužku. Elena se rozhlédla po kruhu tváří tajemně ozářených plamenem svíčky. Támhle je Matt s odhodlanou bradou. Vedle něj Meredith, její řasy vrhají nahoru stíny. A Alaric, jak se dychtivě předklání. Pak Damon, světlo a stín si pohrávají na jeho tvářích. A Stefan, kterému se podle Eleny nyní příliš ostře rýsují lícní kosti. A nakonec Bonnie, která vypadá křehká a bledá dokonce i ve zlatavém světle svíčky.
Jsme spolu spojení, pomyslela si Elena a přemohl ji stejný pocit, jako tehdy v kostele, když spojila ruce se Stefanovými a Damonovými. Nezapomněla na ten tenký kroužek z vosku, vznášející se v misce vody. Dokážeme to, pokud budeme držet pohromadě.
„Budu se prostě dívat do plamene,“ řekla Bonnie a hlas se jí lehce chvěl. „A nebudu na nic myslet. Pokusím se… zůstat tomu otevřená.“ Začala zhluboka dýchat a hleděla do plamene svíčky.
A pak se to stalo, stejně jako předtím. Bonniin obličej se vyprázdnil, zmizel z něj všechen výraz. Oči zmrtvěly, stejně jako u kamenného anděla na hřbitově.
Neřekla ani slovo.
Teprve v tu chvíli si Elena uvědomila, že se nedomluvili, na co se budou ptát. Pátrala v mysli po správné otázce, kterou by položila, než Bonnie ztratí kontakt. „Kde můžeme najít cizí Sílu?“ zeptala se přesně ve chvíli, kdy Alaric vyhrknul: „Kdo jste?“ Jejich hlasy se smísily a otázky propletly.
Bonnie zvedla tvář a přejela jejich kroužek nevidoucím pohledem. A pak hlas, který nebyl Bonniin, řekl: „Pojďte a uvidíte.“
„Počkat,“ vyhrkl Matt, když se Bonnie zvedla a stále v tranzu zamířila ke dveřím. „Kam to jde?“
Meredith hmátla po kabátu. „Jdeme s ní?“
„Nedotýkejte se jí!“ varoval je Alaric, který vyskočil, když se Bonnie vydala ke dveřím.
Elena pohlédla na Stefana a pak na Damona. Jednomyslně se rozhodli následovat Bonnii prázdnou chodbou, kde se jejich kroky nesly hlasitou ozvěnou.
„Kam jdeme? Na kterou otázku to odpovídá?“ dožadoval se Matt. Elena jen zavrtěla hlavou. Alaric poklusával, aby stačil Bonniinu ostrému tempu.
Když vyšli do sněhu, zpomalila a k Eleninu překvapení vyrazila k Alarikovu autu na parkovišti pro zaměstnance a zůstala stát vedle něj.
„Všichni se tam nevejdeme; já pojedu s Mattem,“ rozhodla Meredith rychle. Elena měla husí kůži nejen z chladu, ale také z očekávání. Nasedla dozadu a Damon se Stefanem se posadili k ní, každý z jedné strany. Bonnie se posadila dopředu. Dívala se rovně před sebe a nemluvila. Ale když Alaric vyjel z parkoviště, zvedla bledou ruku a ukázala. Doprava po Lee Street a pak vlevo po Arbor Green. Rovně k Eleninu domu a pak vpravo na Thunderbird. A směrem na Old Creek Road.
V tu chvíli si Elena uvědomila, kam to jedou.
Přejeli druhý most, který vedl na hřbitov a kterému všichni říkají ‚nový most‘, aby ho odlišili od Wickery Bridge, který je teď už minulostí. Přijížděli ze strany, kde byla brána. Z té strany, kudy jel i Tyler, když vedl Elenu do zříceného kostela.
Alaric zastavil auto přesně na stejném místě, kde zaparkoval i Tyler. Meredith zaparkovala za nimi.
S nepříjemným pocitem, že tohle už někdy zažila, Elena vystoupala na kopec, prošla branou a následovala Bonnii až k místu, kde se tyčila zřícenina kostela a ukazovala svou zvonicí jako prstem k bouřlivé obloze. U prázdné díry, kde kdysi bývaly dveře, couvla.
„Kam nás to vedeš?“ zeptala se. „Poslouchej mě. Prozradíš nám alespoň, na kterou otázku to odpovídáš?“
„Pojďte a uvidíte.“
Elena bezradně pohlédla na ostatní. A pak překročila práh. Bonnie zvolna mířila k bělostné mramorové hrobce, kde se zastavila.
Elena pohlédla na hrobku a pak se vrátila pohledem k Bonniině přízračné tváři. Všechny chlupy jí vstávaly hrůzou. „Ale ne…“ zašeptala. „To ne.“
„Eleno, o čem to mluvíš?“ zeptala se Meredith.
Elena omámeně pohlédla dolů na mramorové tváře Thomase a Honorie Fellových, které strážily kamenné víko hrobky. „Tahle věc jde otevřít,“ zašeptala.
2024 ©