VD (Zášť) 1. kapitola

Elena vyšla na mýtinu.

Cáry podzimního listí pod jejíma nohama zamrzaly do bahna. Zešeřilo se, a ačkoli už bouřka ustávala, v lese bylo citelně chladněji. Elena však zimu necítila.

Ani tma jí nevadila. Zorničky se jí široce otevřely, aby dokázaly vnímat částečky světla, pro lidské oko nepostřehnutelné. Viděla dva bojující stíny pod velikým dubem docela zřetelně.

Jeden měl husté tmavé vlasy, které mu vítr čeřil jako rozvlněné moře. Byl o něco vyšší než ten druhý, a ačkoli mu Elena neviděla do tváře, věděla, že má zelené oči.

Druhý z nich měl také tmavou kštici, ale jeho vlasy byly jemné a rovné, skoro jako srst zvířat. Rty měl stažené zlobou, až odhalovaly bílé zuby. Jeho obvyklá líná elegance se změnila v číhavé přikrčení šelmy. Oči měl černé.

Elena je několik minut nehnutě sledovala. Zapomněla, proč sem přišla, proč ji vábila ozvěna jejich souboje. Takhle zblízka byly jejich hněv, nenávist a bolest téměř ohlušující, jako by od nich vycházely neslyšné výkřiky. Byli zaklesnuti v souboji na život a na smrt.

Zajímalo by mě, který z nich zvítězí, pomyslela si. Oba byli zraněni a krváceli, paže toho vyššího visela v nepřirozeném úhlu. Přesto právě dokázal praštit soupeřem o sukovitý kmen dubu. Zmítala jím tak silná zášť, že ji Elena nejen slyšela, ale i cítila a chutnala, a poznala, že právě zášť mu dodává neuvěřitelnou sílu.

A pak si Elena vzpomněla, proč přišla. Jak jen mohla zapomenout? On je zraněn. Jeho mysl ji sem přivolala, zraňovala ji vlnami zloby a bolesti. Přišla mu pomoci, protože k němu patří.

Obě postavy se nyní zmítaly na zledovatělé zemi a bojovaly jako vlci, za mohutného vrčení. Hbitě a tiše k nim zamířila. Ten s vlnitými vlasy a zelenýma očima byl nahoře – Stefan, napověděla jí mysl – a prsty drásal tomu druhému hrdlo. Elenou projela vlna hněvu; hněvu a ochranitelské touhy. Hmátla mezi soupeře ve snaze zadržet onu škrtící ruku, odtrhnout drásající prsty. Ani ji nenapadlo, že třeba nebude dost silná, aby se jí to podařilo. Prostě byla silná. Uskočila ke straně a kroucením odtrhla svého zajatce od soupeře. Pro jistotu ho pořádně udeřila do zraněné paže a srazila ho tváří na listím pokrytou zem. Pak ho začala zezadu rdousit.

Její útok ho zastihl nepřipraveného, ale nebyl ani zdaleka poražen. Vrátil jí úder a zdravou rukou jí šátral po hrdle. Zaryl jí palec do průdušnice.

Elena bez přemýšlení chňapla po ruce svými zuby. Její mysl ničemu nerozuměla, ale tělo vědělo, co dělat. Její zuby jsou zbraň a právě je zaťala do masa a ochutnala krev.

Ale byl silnější než ona. Škubnutím ramen se vyprostil z jejího sevření, otočil se a srazil ji pod sebe. Najednou se tyčil nad ní s obličejem staženým zvířecí zlobou. Zasyčela na něj a nehty mu zaútočila na oči, ale srazil jí ruku.

Chystal se ji zabít. Přestože byl zraněný, byl daleko silnější. Stáhl rty a ukázal zuby, které již byly potřísněné krví. Jako kobra připravená zaútočit.

Pak se zarazil a výraz v obličeji se mu naprosto změnil.

Elena pozorovala, jak se mu zelené oči rozšířily údivem. Zorničky, které měl předtím vzteky stažené do velikosti špendlíkových hlaviček, se doširoka rozevřely. Zíral na ni, jako by si teprve nyní uvědomil, koho to vlastně vidí.

Proč se na mě tak dívá? Proč to prostě neskončí? Ale železná paže, svírající její rameno, najednou povolila.

Zvířecí výraz zmizel a vystřídalo ho překvapení a zmatek. Odvalil se, pomohl jí se posadit a celou tu dobu jí hleděl do tváře.

„Eleno,“ zašeptal a hlas se mu zlomil. „Eleno, jsi to ty?“

Tak to jsem já? pomyslela si. Elena?

Vlastně na tom vůbec nezáleželo. Zalétla pohledem ke starému dubu. On tam pořád byl, stál mezi vzdouvajícími se kořeny, těžce oddychoval a opíral se rukou o strom. On se na ni díval bezednýma černýma očima a lehce se mračil.

Žádný strach, pomyslela si. O tohohle se dokážu postarat. Je hloupý. Znovu se na zelenookého vrhla.

„Eleno!“ vykřikl, když ho srazila na záda. Zdravou rukou ji odstrkoval od sebe. „Eleno, to jsem já, Stefan! Eleno, podívej se na mě!“

Podívala se. A vnímala jen odhalený kousek kůže na jeho hrdle. Znovu zasyčela, stáhla horní ret a ukázala mu zuby.

Strnul úlekem.

Cítila, jak mu tělem projel šok jako blesk, a viděla, jak se mu rozostřil pohled. Zbledl, jako by mu někdo uštědřil ránu do žaludku. Lehce vrtěl hlavou na bahnité zemi.

„Ne,“ zašeptal. „To ne…“

Vypadalo to, že mluví sám k sobě, jako by nečekal, že ho uslyší. Vztáhl ruku k její tváři, ale srazila ji.

„Ach, Eleno…“ zašeptal.

Poslední stopy zášti a zvířecí krvežíznivosti mu vymizely z tváře. V jeho pohledu se mísilo ohromení, bolest z náhlého poznání a žal.

A zranitelnost. Elena využila příležitosti a vrhla se mu po hrdle. Zvedl paži, aby se bránil a odtlačil ji pryč, ale pak ji nechal klesnout.

Okamžik na ni hleděl, bolest v jeho očích dosáhla vrcholu, a pak se jednoduše vzdal. Úplně přestal bojovat.

Cítila, co se děje, jak jeho odpor mizí. Ležel na zledovatělé zemi s cáry listů ve vlasech a díval se za ni, na temnou, zamračenou oblohu.

Skonči to, zaslechla jeho vyčerpaný hlas ve své mysli.

Elena na okamžik zaváhala. V těch očích bylo něco, co v ní vyvolávalo vzpomínky. Cosi o měsíčním svitu a sezení v podkroví… Ale ty vzpomínky byly příliš neurčité. Nedokázala je zachytit, to úsilí ji vyčerpávalo a mátlo ji.

Tenhle musí zemřít, tenhle zelenooký, kterému říkají Stefan. Protože zranil jeho, toho druhého, toho, pro kterého se Elena narodila. Jeho nesmí nikdo zranit ani přežít.

Zaťala Stefanovi zuby do hrdla a hluboce se zakousla.

Okamžitě poznala, že to nedělá úplně správně. Nezasáhla žádnou žílu ani tepnu. Trápila se na jeho hrdle a zuřila nad svou vlastní nezkušeností. Byl to skvělý pocit, zakousnout se, ale nezískala mnoho krve. Zklamaně odtrhla hlavu a zakousla se znovu. Ucítila, jak sebou škubl bolestí.

Tohle je mnohem lepší. Tentokrát našla žílu, ale nepronikla do ní dost hluboko. Takové malé škrábnutí nestačí. Potřebuje ji rozervat tak, aby se krev vyřinula ven.

Její oběť se roztřásla, když na tom začala usilovně pracovat, zuby trhala a žvýkala holé hrdlo. Právě když ucítila, jak tkáň povoluje, něčí ruce ji odtáhly, prostě ji zezadu zvedly.

Elena zavrčela, aniž pustila hrdlo. Ale ty ruce nepovolily. Něčí paže ji objala kolem pasu a prsty se jí vpletly do vlasů. Bojovala, držela se své kořisti zuby nehty.

Pusť ho. Nech ho být!

Ten hlas byl ostrý a rozkazovačný jako závan ledového větru. Elena jej poznala a přestala bojovat s těma rukama, které ji táhly pryč. Když ji opět postavily na zem, vzhlédla a uviděla ho – a konečně si vybavila to jméno. Damon. Jmenuje se Damon. Vzpurně na něj hleděla. Byla rozmrzelá, že ji odtrhl od kořisti, ale poslechla.

Stefan se posadil, hrdlo měl zalité vlastní krví. Stékala mu na košili. Elena si olízla rty a ucítila záchvěv čehosi jako hladu, který snad přicházel z každého vlákna její bytosti. Byla opět jako omámená.

„Mám dojem,“ řekl Damon nahlas, „žes říkal, že je mrtvá.“

Hleděl na Stefana, který byl snad ještě bledší než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Ta bílá tvář byl plná nekonečné beznaděje.

Řekl pouze: „Jen se na ni podívej.“

Damon vzal Elenu za bradu a zvedl jí hlavu. Pohlédla mu zpříma do očí. Pak se dlouhými štíhlými prsty dotkl jejích rtů a zkoumal, co se skrývá za nimi. Elena se instinktivně pokusila kousnout, ale jen náznakem. Damon nahmatal ostré dravčí zuby a Elena nyní opravdu kousla – tedy, spíš štípla jako kotě.

Damon nasadil neproniknutelný výraz a pohled mu ztvrdl.

„Víš, kde zrovna jsi?“ zeptal se jí.

Elena se rozhlédla. Uviděla stromy. „V lese,“ odpověděla vychytrale a obrátila oči zpátky k němu.

„A kdo je to támhle?“

Podívala se, kam ukazoval. „Stefan,“ odpověděla netečně. „Tvůj bratr.“

„A kdo jsem já? Pamatuješ si, kdo jsem?“

Usmála se na něj a ukázala mu své dravčí zuby. „Samozřejmě, že ano. Ty jsi Damon a já tě miluju.“