21. kapitola

Napsal Jinny (») 4. 6. 2012 v kategorii Upíří Deníky - Zajetí, přečteno: 3502×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Vypukla vřava. Elena prudce zdvihla hlavu, zmatená, zda má nadále předstírat kajícnou otrokyni. Vůdci slumů cosi blekotali, ukazovali prsty a hrozili pěstmi. Damon fyzicky zabránil v odchodu Kmotrovi, který svou roli v procesu zjevně pokládal za ukončenou.

Dav hučel a radoval se. Zdálo se, že dojde k dalšímu souboji, tentokrát mezi Damonem a Kmotrovými muži, zvláště tím, kterému říkali Clewd.

Eleně se zatočila hlava. Dokázala zachytit jen kusy vět.

„...jen šest ran a slíbil mi, že je mohu vykonat...,“ křičel Damon.

„...skutečně myslíš, že tihle mrňaví patolízalové říkají pravdu ?“odpovídal křikem kdosi další, patrně Clewd.

Ale není to samé také Kmotr ? Jen větší, děsivější a nepochybně mnohem výkonnější patolízal, který se zodpovídá komusi nad sebou, a neobloudil si zatím mysl kouřením drog ? přemýšlela Elena a honem sklopila hlavu, když Kmotr pohlédl jejím směrem.

„Co se mě týče, mohu upustit od účasti mého synovce Clewda. Diarmunde, nebo jak se jmenuješ, můžeš potrestat svoji otrokyni vlastním náčiním.“

Náhle a překvapivě si tlusťoch oprášil drobky z vousů a promluvil přímo k Eleně. Oči měl prastaré, unavené, ale kupodivu pronikavé. „Víš,

Clewd je mistrem v bičování. Má svůj vlastní malý vynález. Říká mu kočičí vousky a jedním jeho švihem dokáže rozetnout kůži od krku po pás. Po deseti úderech zahyne většina mužů. Ale obávám se, že dnes bude zklamaný.“ Pak Kmotr vycenil neočekávaně bílé a rovné zuby v úsměvu. Natáhl k Eleně mísu zlatými cukrovinkami, které mlsal. „Klidně si můžeš před svým trestem jednu vzít, dej si.“

Elena se bála přijmout a také se bála odmítnout – vzala si jeden nepravidelný kousek a vložila ho do pusy. Příjemně křupl. Půlky vlašských ořechů! Tak to byly ty tajemné sladkosti. Výborné vlašské ořechy nemočené v jakési sladké citronové polevě a posypané kousky pálivé papriky nebo něčeho podobného, to všechno pozlacené jakousi jedlou substancí. Hotová ambrózie!

Kmotr řekl Damonovi: „Proveď tedy sám trest, chlapče. Ale nezapomeň to děvče naučit, jak zakrývat své myšlenky. Má příliš mnoho důvtipu, než aby ho promarňovala tady v tom bordelu ve

slumech. Tak proč si myslím, že si vlastně nepřeje stát se slavnou kurtizánou ?“

Než se Damon zmohl na odpověď a Elena stihla vstát z pokleku, byl pryč – nosiči ho v palankinu odnesli k jedinému vozu taženému koňmi, který Elena ve slumech viděla.

V tu chvíli vztekající se a gestikulující vůdcové lidu odněcování mladým Drohznem dospěli k rozmrzelému souhlasu.

„Deset ran, nemusí se svlékat a můžeš je udělit ty,“ prohlásil. „Ale naše konečné slovo je deset. Muž, který s tebou vyjednával, již nemá naše zmocnění.“

Téměř nedbale jeden zdvihl za chumáč vlasů hlavu bez těla. Absurdné byla ještě ozdobená zaprášenými listy v očekávání hostiny po procesu.

Damonovi plály oči zuřivým hněvem tak, že se předměty v jeho blízkosti začaly chvět. Elena cítila jeho Síly, jako když se zkrocený panter opře

do vodícího řemenu. Měla pocit, jako když se pokouší mluvit proti hurikánu, který jí zaráží každé slovo zpátky do hrdla.

„Já s tím souhlasím.“

„Cože ?“

„Je po všem, Da – pane Damone. Už žádné hádky. Souhlasím.“

Nyní, když se položila tváří k zemi před Drohzneho, ozval se náhle žalozpěv žen a dětí a salva se tentokrát snesla na domýšlivě se choulícího otrokáře.

Rozprostřeli za ní vlečku jejích šatů jako nevěstě a perlová barva se v rudém světle tetelila odstínem burgundského. Vlasy se jí uvolnily z přísného drdolu a udělaly jí kolem hlavy nadýchaný oblak, který Damon musel rozdělit rukama. Třásl se. Hněvem. Elena se neodvažovala na něho pohlédnout , protože věděla, že by se jejich mysli okamžitě spojily. To ona si vzpomněla, že má vyslovit formální projev

před ním a mladým Drohznem, aby se celá ta fraška nemusela znovu opakovat.

Vyslovujte s citem, zdůrazňovala vždy třídě paní Courtlandová, učitelka dramatické výchovy. Pokud v tom, co říkáte, nebude cit, neprobudíte cit ani v publiku.

„Pane!“ vykřikla Elena tak hlasitě, aby ji bylo slyšet přes naříkání žen. „Pane, nejsem nic než otrokyně a nejsem hodna tě oslovit. Avšak zhřešila jsem a přijímám svůj trest nedočkavě – ano, nedočkavě, jestliže ti navrátí byť jen o píď nazpět tu úctu, které ses těšil před mým zavrženíhodným skutkem. Prosím tě, potrestej tuto poníženou otrokyni, která tu leží jako vyhozené shnilé maso v cestě tvým ušlechtilým krokům.“

Řeč, již volala zvučným neměnným hlasem člověka, který se učil každé slovo nazpaměť, ve skutečnosti nemusela být delší než pět slov: „Pane, prosím o tvé odpuštění.“ Ale nikdo si zřejmě neuvědomil tu ironii, kterou do ní

Meredith vložila, ani ji neshledala zábavnou. Kmotr ji přijal; mladý Drohzne už ji jednou slyšel a nyní byla řada na Damonovi.

Ale mladý Drohzne ještě neskončil. Domýšlivě se na Elenu usmál a řekl: „Tady se to ukáže, slečinko. Ale já chci vidět tu jasanovou hůl, než ji použiješ!“ a škobrtal k Damonovi. Teprve pár cvičných švihů a úderů do okolních podušek (které naplnily vzduch karmínovým prachem) ho uspokojilo a přesvědčilo, že hůl je, jak má být.

Usalašil se na zlaté pohovce, viditelně slintal nadšením a hltal Elenu očima od hlavy k patě.

Pak konečně nastal ten okamžik. Damon to nemohl déle odkládat. Pomalu, jako kdyby každý krok byl ve scénáři hry, kterou nestihl řádně nacvičit, přešel Eleně po bok, aby rány dopadaly na její záda ve správném úhlu. Konečně, když shromážděný dav už začínal být neklidný a ženy spíš značně podnapilé než lkající, si vybral správné místo.

„Žádám o odpuštění, můj pane.“ prohlásila Elena svým bezvýrazným hlasem. Kdyby to bylo jen na něm, ani by si nepamatoval veškeré náležitosti, pomyslela si Elena.

A přišel čas. Elena věděla, co jí Damon slíbil. Také věděla, že toho dne bylo porušeno mnoho slibů. A deset je skoro dva krát šest.

Na tohle se tedy opravdu netěšila.

Ale když přišel první úder, zjistila, že Damon nepatří mezi ty, kdo porušují sliby. Ucítila tupou ránu a zabrnění a pak už jen jakési vlhko, které ji přimělo hledat skrze laťoví nad shromaždištěm známky dešťových mraků. Se znepokojením zjistila, že ona vlhkost pochází od její vlastní krve, prolité bez bolesti, a že jí stéká po boku.

„Poruč jí, ať je počítá,“ mumlavě vrčel mladý Drohzne a Elena automaticky řekla: „Jedna,“ aby se Damon nepustil do šarvátky.

Elena pokračovala v počítání stejně jasným, nezúčastněným hlasem. V duchu se úplně

odpoutala od světa, vůbec už nebyla v téhle hnusné páchnoucí stoce. Ležela na břiše, podpírala si hlavu dlaněmi a shlížela do očí Stefanovi – do těch očí zelených jako samo jaro, které nikdy nezestárnou, bez ohledu na to, kolik staletí uplyne. Ospale počítala, protože na deset oba vyskočí a budou spolu závodit. Jemně mrholí, ale Stefan jí nechá naskok a brzo, už brzo se z něj skutálí a vyrazí bujnou zelenou trávou. Bude závodit doopravdy, s plnou silou, ale Stefan ji samozřejmě dohoní. A pak spolu klesnou do trávy a budou se smát a smát, jako by neměli nikdy přestat.

Co se týče těch nezřetelných vzdálených zvuků připomínajících vlčí vytí a opilé bručení, i ty se postupně mění. Všechno to nějak souvisí s jakýmsi hloupým snem o Damonovi a jasanové holi. V tom snu Damon švihá holí dostatečně tvrdě, aby uspokojil a ty nejnáročnější diváky, a zvuky těch ran, které Elena slyší v rostoucím tichu, znějí více než tvrdě a působí jí lehkou nevolnost, když si uvědomí, že slyší, jak její

vlastní kůže praská... přesto necítí víc než tupá žuchnutí nahoře i dole na zádech. A Stefan teď zvedá ruku, aby ji políbil!

Vždycky budu tvůj, říká Stefan. Patříme k sobě pokaždé, když sníš.

Já vždycky budu tvoje, odpovídá mu Elena tiše a ví, že ta slova k němu doletí. Nemůžu o tobě snít pořád, ale pořád jsem s tebou.

Vždycky budeš můj andílek, čekám na tebe, šeptá Stefan.

Elena slyší vlastní hlas, jak říká „deset“, a Stefan ji políbí do dlaně a je pryč. Zmateně zamrká poplašená náhlým výpadem hlučných hlasů, opatrně se posadí a rozhlíží se.

Mladý Drohzne je schoulený do sebe, slepý vzteky a zklamáním, a má v sobě tolik vína, že sotva dokáže vstát. Lkající ženy již dávno ve zděšeném úžasu zmlkly. Jedině děti ještě dělaly hluk, lezly nahoru a dolů po laťoví, šeptaly si

mezi sebou, a když Elena pohlédla jejich směrem, daly se na útěk.

A pak, naprosto bez obřadností, bylo po všem.

Když se Elena pokusila postavit, svět se s ním zatočil a nohy jí vypověděly službu. Damon ji zachytil a zavolal na několik mladých mužů, kteří se ještě nezpili do němoty a byli ochotní se na něho podívat. „Dejte mi plášť.“ Nebyla to prosba a nejlépe oblečený z mužů mu hodil těžký černý plášť a řekl: „Nech si ho. To představení bylo vynikající. Je snad v hypnóze ?“

„To není představení.“ zavrčel Damon hlasem, který ostatním ve skupince zabránil mu dál nabízet vizitky.

„Vezmi si je.“ zašeptala Elena.

Damon vizitky nepřívětivě popadl jednou rukou. Ale Elena se přinutila odhodit vlasy z tváře a pomalu se přivřenými víčky na mladé muže usmát. Trochu plaše se na ní usmívali v odpověď.

„Až budeš... mít další... ehm, vystoupení...“

„Dozvíte se o tom,“ zavolala na ně Elena. Damon ji už mezitím odnášel k doktoru Meggarovi, obklopený nevyhnutelný doprovodem smečky děcek tahajících je za kabáty. Teprve v tu chvíli Elenu napadlo podivit se nad tím, proč Damon žádá o plášť cizí lidi, když on přece má sám jeden na sobě.

* * *

„Někde budou pořádat obřady, když jich je teď tolik,“ prohlásila lehce rozrušeně paní Flowersová, zatímco s Mattem popíjeli bylinkový čaj v salonku jejího penzionu. Byl čas večeře, ale venku bylo pořád ještě docela vidět.

„A co budou při těch obřadech dělat ?“ vyptával se Matt. Od chvíle, kdy před více než týdnem opustil Damona a Elenu, aby se vrátil do Fell's Church, se ještě neukázal doma. Nejdřív se

zastavil u Meredith, která bydlela na kraji města, a ona ho přesvědčila, aby zašel nejdřív za paní Flowersovou. Po rozhovoru, který pak měli s Bonnií, se Matt rozhodl, že pro něho bude nejlepší, když se stane ,neviditelným´. Jeho rodina bude ve větším bezpečí, pokud nikdo nebude vědět, že je zpátky ve městě. Bude žít v penzionu, ale nikdo z těch, kdo působí ve městě potíže, se o tom nedozví. Později, když byly Bonnie a Meredith bezpečně na cestě za Damonem a Elenou, mohl Matt působit jako jakýsi ,pouliční detektiv´.

Teď si téměř přál, aby byl odešel s děvčaty. Snažit se o detektivní činnost v místě, kde všichni vaši nepřátelé vidí a slyší líp než vy a také se umějí rychleji pohybovat, je přesně tak užitečné, jak to zní. Většinu času trávil na internetu čtením blogů, které mu označila Meredith, a hledal vodítka, která by jim mohla nějak pomoci .

Ale nedočetl se nic o tom, že jsou zapotřebí nějaké obřady. Obrátil se na paní Flowersovou, která přemýšlivě upíjela svůj čaj.

„Co budou při těch obřadech dělat ?“ opakoval.

Paní Flowersová se svými bílými vlasy, jemným obličejem a rozostřeným vlídným pohledem vypadala jako ta nejneškodnější stará dáma na světě. Ale nebyla. Rodem čarodějka a povoláním zahradnice věděla stejně tolik o rostlinných jedech v černé magii jako o hojivých tinkturách v magii bílé.

„Ach, velmi nepříjemné a ošklivé věci,“ odpověděla smutně a hleděla do čajových lístků, které ji zbyly v šálku. „Je to částečně jako při manifestacích, chápeš, všichni se nabudí. A taky tam pravděpodobně budou praktikovat černou magii. Kromě toho přimíchají trochu vydírání a vymývání mozků – budou říkat nově příchozím, že už jsou vinni, protože se zúčastnili setkání, takže už se klidně můžou nechat plně zasvětit... takovéhle věci. Velmi nepříjemné.“

„Jak nepříjemné ?“ vyptával se dál Matt.

„To já opravdu nevím, drahý. Nikdy jsem na žádném takovém obřadu nebyla.“

Matt se zamyslel. Bylo skoro sedm večer, což byl čas, odkdy platil zákaz vycházení pro mládež do osmnácti let.

Samozřejmě, že nešlo o oficiální zákaz vycházení. Vypadalo to, že šerifův úřad nemá ani potuchy, jak si poradit s tou podivnou chorobou, která zachvacuje mladé dívky Fell's Church. Říci to přímo a vyděsit je k smrti ? I policie byla vyplašená. Jeden mladý policista se vyřítil z Ryanovic domu, aby se mohl vyzvracet poté, co viděl, jak Karen Ryanová ukousla hlavy svým domácím myškám a jak naložila s jejich zbytky.

Zamykat je ? Rodiče by o tom nechtěli ani slyšet, bez ohledu na to, jak se jejich děti chovají a nakolik je zřejmě, že potřebují pomoc. Děti, které rodiče odvlekli do vedlejšího města na psychiatrické vyšetření, plaše seděly a hovořily jasně a logicky... po celých padesát minut

vyšetření. Pak se na cestě zpátky mstily, dokonale napodobovaly všechno, co rodiče říkali, a do toho dělaly znepokojivě věrné zvířecí zvuky, mluvily sami se sebou v asijských jazycích nebo se držely známé, ale stále ještě děsivé mluvy pozpátku.

Ani běžné tresty, ani běžná medicína evidentně neposkytovaly odpovědi na problém dětí.

Ale co rodiče děsilo nejvíc, bylo že jejich syn nebo dcera mizejí. Nejdříve se předpokládalo, že odcházejí na hřbitov, ale když se je dospělí pokusili na jedno jejich tajné setkání sledovat, nalezli hřbitov prázdný – dokonce i kryptu Honorie Fellové. Zdálo se, že děti prostě... zmizely.

Matt byl přesvědčený, že na tenhle hlavolam zná odpověď. Kus houští Starého lesa zbyl jen pár kroků od hřbitova. Buďto Eleniny očistné Síly nedosáhly až tam, nebo je to místo natolik zlovolné, že bylo schopné jejímu očistnému působení odolat.

A jak Matt dobře ví, Starý les je nyní už úplně pod nadvládou kitsune. Stačí dva kroky do houští a strávíte zbytek svého života snahou najít cestu ven.

„Možná, že já jsem ještě dost mladý na to, abych je tam mohl následovat,“ řekl paní Flowersové. „Vím, že s nimi chodí Tom Pierler, a ten je stejně starý jako já. A stejně i ti, kdo to všechno začali – Caroline, která nakazila Jima Bryce, a ten zas Isobel Saitouovou.“

Paní Flowersová měla nepřítomný výraz: „Měli bychom požádat Isobelinu babičku o víc těch zbraní požehnaných zaklínáním Šinto proti zlu,“ řekla. „Myslíš, že bys to časem mohl zařídit, Matte ? Obávám se, že brzy se budeme muset připravit na obléhání.“

„Tohle říkají čajové lístky ?“

„Ano, drahý, a jenom tak potvrzují, co mi říká i moje stará hlava. Možná bys to mohl taky vyřídit doktorce Alpertové, aby měla čas odvézt dceru a vnoučata z města, něž bude příliš pozdě.“

„Vyřídím jí ten vzkaz, ale bojím se, že bude hodně těžké odtrhnout Tyrona od Deborah Kollové. Je na ni úplně jak přilepený – možná by doktorka Alpertová mohla vzít s sebou pryč i Kollovy.“

„To by možná mohla. Znamenalo by to o pár dětí méně, o které není třeba dělat si starosti,“ odpověděla paní Flowersová, vzala si Mattův hrníček a zahleděla se do něj.

„Udělám to.“

To je pěkně divné, přemýšlel Matt. Mám teď ve Fell's Church tři spojence a všechno jsou to ženy přes šedesát. Jednou je paní Flowersová, která je pořád ještě dost čilá na to, aby každé ráno chodila na procházku a zahradničila; další je Obasaan – upoutaná na lůžko, křehká jako panenka, červené vlasy svázané do drdolu – která má vždy po ruce nějakou radu z let, jež strávila jako chrámová kněžka; a poslední je doktorka Alperová, místní lékařka s kovově šedými vlasy, opálenou tmavohnědou pletí a s

totálně pragmatickým názorem na všechno, včetně magie. Na rozdíl od policie odmítla popřít vše, co se kolem ní děje, a dělá to nejlepší, co umí, aby ulevila dětem od strachu o poradila vyděšeným rodičům.

Čarodějka, kněžka a doktorka. Matt si řekl, že je ze všech stran krytý, zvlášť vzhledem k tomu, že také zná Caroline, první pacientku v tomhle případu – ať už je posedlá liškodlaky nebo vlkodlaky nebo obojím, případně něčím dalším.

„Dneska večer půjdu na jejich setkání,“ prohlásil kategoricky. „Děti si šeptaly a domlouvaly se celý den. Schovám se někde tak, abych viděl, kudy půjdou do houští. Pak je budu sledovat, pokud Caroline nebo – Bože, chraň, Šiniči a Misao – nebudou s nimi.“

Paní Flowersová mu nalila další hrnek čaje. „Dělám si o tebe veliké starosti, drahý Matte. Zdá se mi, že dnešek je plný špatných znamení. Není to den, kdy by člověk měl riskovat.“

„Říká o tom něco i vaše matka ?“ ptal se Matt s upřímným zájmem. Matka paní Flowersové zemřela někdy počátkem prvých let dvacátého století, ale to jí nezabránilo v komunikaci s dcerou.

„No a to je taky jedna z těch věcí. Celý den jsem od ní neslyšela jediné slovo. Ještě jednou se o spojení s ní pokusím.“ Paní Flowersová zavřela oči a Matt viděl, že se jí pohybují víčka, pravděpodobně jak se rozhlíží po své matce nebo se snaží přejít do transu. Matt si vypil čaj a pak začal hrát hru na mobilu.

Konečně paní Flowersová znovu otevřela oči a povzdychla si. „Drahá máma (vždycky to říkala takhle, s přízvukem na druhé slabice) je dneska nějaká podrážděná. Prostě ji nedokážu přimět, aby mi dala jasnou odpověď. Říká, že to setkání bude velmi hlučné a pak velmi tiché. A je jasné, že má taky pocit, že to bude velmi nebezpečné. Myslí, že bych měla raději jít s tebou, drahý.“

„Ne, ne! Jestli si vaše matka myslí, že je to nebezpečné, tak se o to nebudu ani pokoušet,“ odpověděl Matt. Děvčata by mě stáhla za živa z kůže, kdyby se paní Flowersové něco stalo, pomyslel si. Radši hrát na jistotu.

Paní Flowersová se opřela v křesle se zjevnou úlevou. „Dobře,“ řekla pak. „V tom případě bych se asi měla vrátit ke svému pletení. A taky musím nařezat a nasušit pelyněk. I borůvky už by teď měly být zralé. Jak ten čas letí.“

„No, vy pro mě vaříte a všechno,“ ozval se Matt, „přál bych si, abyste mě nechala za ubytování a stavu zaplatit.“

„To bych si nikdy neodpustila! Jsi můj host, Matte. A také můj přítel, jak alespoň doufám.“

„Samozřejmě. Bez vás bych byl ztracený. Půjdu se projít, potřebuji spálit energii. Přál bych si...“ Náhle se odmlčel. Zjistil, že se mu dere na jazyk přání zahrát si basketbal a dát si pár košů s Jimem Brycem. Ale Jim už nebude dávat koše – už nikdy. Ne s těma zmrzačenýma rukama.

„Prostě půjdu ven a trochu se projdu.“

„Ano,“ odpověděla paní Flowersová. „Ale, prosím tě, drahý Matte, buď opatrný. A nezapomeň si vzít bundu.“

„Ano, madam.“ Byl časný srpen a bylo dost horko a vlhko, aby se venku dalo chodit v plavkách. Ale Matta doma učili, aby se ke starým dámám choval určitým způsobem – dokonce i když jsou to čarodějky a ve většině věcí mají mysl ostrou jako nůž, který si vsunul do kapsy, když odcházel z penzionu.

Vyšel ven a vyrazil postranní cestou ke hřbitovu.

No, kdyby jenom prošel tamhle tudy, kde se půda svažuje k houští, měl by dobrý výhled na každého, kdo by mířil do posledního zbytku Starého lesa, a přitom by ho nikdo dole na pěšině nemohl zahlédnout.

Neslyšně zamířil ke zvolenému úkrytu, schovával se za náhrobky a bedlivě naslouchal, zda se nezmění cvrlikání ptáků, což by mohlo

znamenat, že se někdo blíží. Ale jediným ,cvrlikáním´byl chraplavý hlas vran v houští a jinak neviděl vůbec nikdo...

...dokud nevklouzl do svého úkrytu.

Pak zjistil,že se dívá přímo do hlavně pušky a za ní na něho hledí šerif Rich Mossberg.

První slova, která vypustil u úst, zněla tak naprosto mechanicky, jako kdyby někdo natáhl klíček mluvící panence.

„Mathewe Jeffrey Honeycutte, zatýkám tě za napadení a ublížení na těle Caroline Beule Forbesové. Máš právo nevypovídat...“

„A vy stejně tak...,“ zasyčel Matt. „Ale ne na dlouho. Slyšíte ty vrány, jak se všechny najednou rozkrákaly a odletěly ? Děti přicházejí do Starého lesa! A jsou blízko!“

Šerif Mossberg byl jedním z těch lidí, kteří nikdy nepřestanou hovořit, dokud nedokončí větu, takže mezitím říkal: „Rozumíte svým právům ?“

„Ne, pane! Mi ne komprenas blbounštině!“

Mezi šerifovýma očima se objevila vráska. „To na mě zkoušíš italštinu, nebo co ?“

„To je esperanto – a není čas! Už jsou tady... a Bože, je s nimi Šiniči!“ Tu poslední větu Matt jen tiše zašeptal a sklonil hlavu, aby mohl sledovat dění mezi stvoly vysoké trávy na kraji hřbitova, aniž jimi pohnul.

Ano, byl to Šiniči a vedl se za ruku s dívenkou asi dvanáctiletou. Matt ji mlhavě poznával – bydlí nahoře, poblíž Ridgemontu. Jak se jenom jmenuje ? Betsy, Becca...?

Šerif Mossberg vydal chabý zmučený zvuk. „To je moje neteř,“ vydechl, až Matta překvapilo, jak něžně dokáže promluvit. „Tamhle je opravdu moje neteř Rebecca!“

„Dobře, tak prostě zůstaňte klidně ležet a nehýbejte se,“ zašeptal Matt. Za Šiničim následovala dlouhá řada dětí, jako kdyby byl nějaký démonický pestrobarevný pištec, rudě

lemované vlasy mu zářily a zlatavé oči se smály v pozdním odpoledním slunci. Děti se chichotaly a zpívaly, některé ještě sladkými hlásky předškoláků, velmi překroucenou verzi písně. ,Sedm malých králíčků´. Matt cítil, jak mu vyschlo v puse. Bylo utrpení sledovat, jak jeden po druhém mizí v pralesním houští – jako vidět jehňátka hnaná na jatka.

Musel šerifovi přičíst k oboru, že se nepokusil Šiničiho na místě zastřelit. Pak by skutečně vypuklo peklo. Ale když poslední dítě zmizelo v houští, šerif Mossberg se chystal vstát.

„Ne!“ Matt ho popadl za zápěstí.

Šerif se mu vytrhl. „Já tam musím jít! On má moji neteř!“

„On ji nezabije. Oni děti nezabíjejí. Nevím proč, ale nedělají to.“

„Přece jsi slyšel, co za ohavnosti je učí. Však on zazpívá jinačí písničku, až uvidí poloautomat Glock, jak mu míří na čelo.“

„Poslouchejte,“ přesvědčoval ho Matt, „Přece musíte zatknout mě, ne ? Žádám, abyste mě zatkl. Ale nechoďte do toho lesa!“

„Já tu žádný pořádný les nevidím,“ prohlásil šerif s pohrdáním. „V té skupince dubů je sotva místo, aby si tam všechny ty děti sedly. Pokud z tebe má v životě něco být, popadneš pár nejmenších děcek, až vyběhnou ven.“

„Vyběhnou ven ?“

„Až mě uvidí, rozprchnou se. Pravděpodobně se rozeběhnou do všech směrů, ale některá použijí stejnou cestu, jakou tam vešla. Tak pomůžeš mi, nebo ne ?“

„Ne, sire,“ odpověděl mu Matt pomalu a rozhodně. „A – a – podívejte, já vás prosím, nechoďte tam! Věřte mi, já vím, o čem mluvím!“

„Nevím, co fetuješ, kluku, ale já fakt nemám čas tady s tebou diskutovat. A jestli se mě ještě jednou pokusíš zastavit...,“ zamířil zbraň na

Matta „... obviním tě ještě z maření služebního výkonu. Jasné ?“

„Ano, jasné,“ odpověděl Matt unaveně. Skrčil se zpátky do úkrytu, zatímco šerif Mossberg překvapivě nehlučně vyklouzl ven a plížil se k houští. Pak vykročil mezi stromy a ztratil se Mattovi z dohledu.

Matt se schovával a potil v úkrytu dobrou hodinu. Dělalo mu potíže zůstat vzhůru a už skoro usínal, když se houští zachvělo, vyšel z něj Šiniči a vedl za sebou rozesmáté a zpívající děti.

Ale šerif Mossberg s nimi nebyl.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
ola z IP 85.71.164.*** | 29.8.2012 12:16
tenhle blog je fakt super, seriál upíří deníky mám moc ráda a chtěla bych si přečíst všechny díly, a tak bych se chtěla zeptat, kdy sem dáš další díly, hlavně 9. (před půnocí), protože už vyšel ale ještě jsem ho nikde nenašla
díky mocsmilesmilesmilesmile

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a dvanáct