Elena jen málokdy pocítila takovou úlevu, jako když uslyšela Damonovo klepání na dveře u doktora Meggara.
„Co se přihodilo na Shromaždišti ?“ vyptávala se.
„Ani jsem se tam nedostal.“ Damon vyprávěl o přepadení, zatímco ostatní pozorovali Sageho s různou mírou souhlasu, vděčnosti nebo čiré smyslnosti. Elena zjistila, že vypila příliš mnoho Black Magic, když málem na několika místech vyprávění omdlela – a přesto si byla jistá, že to víno pomohlo Damonovi přežít útok davu, který y ho jinak pravděpodobně zabil.
Na oplátku mu stručně převyprávěli příběh lady Ulmy. Ta na konci vypadala velmi bledě a otřeseně.
„velmi doufám,“ řekla plaše Damonovi, „že až zdědíte majetek starého Drohzneho...“ odmlčela se a polkla, „... rozhodnete si mě ponechat. Já vím, že otrokyně, které jste si přivedl, jsou krásné a mladé... ale já umím být velmi užitečná jako švadlena a podobně. To má záda ztratila sílu, ne má mysl...“
Damon na okamžik strnul. Pak poodešel k Eleně, která stála nejblíž. Natáhl se, odvázal poslední kus provazu, který Eleně visel na zápěstí a prudce jim mrštil přes místnost. Svištěl a vlnil se jako had. „Co se mě týče, kdokoli, kdo tohle nosí, s tím může naložit stejně.“ prohlásil.
„Až na to ohazování,“ dodala rychle Mereith, která si všimla, jak doktorovi vyletělo obočí při pohledu na množství křehkých a skleněných kádinek uložených v policích na zdech. Přesto s Bonnií neztrácely ani okamžik a zbavily se posledních zbytků provazu, které ještě měly na zápěstí.
„Obávám se, že ty moje jsou... natrvalo,“ řekla lady Ulma a vyhrnula rukávy, aby ukázala svařované železné okovy. Vypadala zahanbeně, že není schopná splnit první příkaz svého nového pána.
„Nebude vám vadit trochu chladu ? Myslím, že mám dostatek Sil, abych je zmrazil tak, že zkřehknou a rozpadnou se,“ ptal se Damon.
Lady Ulma vydala tichý vzlyk. Elena měla dojem, že nikdy neslyšela v lidském hlase tolik zoufalství. „Klidně bych stála rok po krk ve sněhu, jen abych ty hrozné věci dostala dolů,“ odpověděla.
Damon položil ruce na pouto a Elena pocítila příval Sil, které z nich vytryskly. Ozval se ostrý praskavý zvuk, Damon odtáhl ruce a držel v nich dva oddělené kusy kovu.
Pak to samé zopakoval na druhé straně.
Výraz v Ulminých očích v Eleně vyvolal spíše pocit hanby než hrdosti. Zachránila jednu ženu z
příšerné potupy. Ale kolik jich ještě zbývalo ? Nikdy se to nedozví, a i kdyby ani, nikdy je všechny nedokáže zachránit. Ne, pokud budou její Síly v takovém stavu jako nyní.
„Myslím, že lady Ulma by si opravdu měla pořádně odpočinout.“ ozvala se Bonnie a třela si čelo pod rozcuchanými zrzavými kudrnami. „A Elena taky. Měl jsi vidět, Damone, kolik stehů potřebovala na noze. Ale co uděláme, půjdeme snad hledat hotel ?“
„Využijte mého pohostinství,“ nabídl se doktor Meggar, který měl nyní jedno obočí nahoře a druhý dole. Zjevně ho tenhle příběh zcela pohltil svou mocí, krásou – i čirou brutalitou. „Jediné, co od vás žádám, je, abyste nic nezničili, a pokud někde uvidíte žábu, nelíbejte ji ani nezabíjejte. Mám tu spoustu pohovek, dek a křesel.“
Nevzal si ani jediný článek masivního zlatého řetězu, který mu Damon nabízel výměnou za jeho pohostinnost.
„Já... správně bych vám všem měla pomoci uchystat se do lože,“ zamumlala lady Ulma slabě směrem k Meredith.
„Vy jste zraněná nejvíc; dostanete nejlepší postel,“ odpověděla Meredith klidně. „A my vám pomůžeme, abyste se do ní bez námahy dostala.“
„Tu nejpohodlnější postel... ta bude v bývalém pokojíku mojí dcery.“ Doktor Meggar se začal hrabat v mohutném svazu klíčů. „Vzala si hrnčíře – strašně nerad jsem ji viděl odcházet. A tady slečna Elena může jít do svatební ložnice.“
Elenu na okamžik zachvátily protichůdné emoce. Bála se – ano, určitě je to strach, co cítí – že ji Damon uchopí do náruče a vyrazí směrem ke svatebnímu pokoji. Ale na druhé straně...
V tu chvíli k ní ještě vzhlédla Lakšmí: „Přeješ si, abych odešla ?“ zeptala se.
„A máš kam jít ?“ oplatila jí Elena otázkou.
„Myslím, že na ulici je místa dost.“
„Zůstaň tady. Půjdeš se mnou; myslím, že svatební lože je dost velká pro dvě – a ty jsi teď jedna z nás.“
Lakšmí jí věnovala pohled plný bouřlivé vděčnosti. Elena pochopila, že to není vděčnost za místo k přenocování, ale za ta slova jsi teď jedna z nás. Elena cítila, že Lakšmí nikdy předtím k nikomu nepatřila.
Vše se uklidnilo, dokud nenastal téměř ,úsvit´dalšího ,dne´, jak tomu říkali obyvatelé města, ačkoliv se ponuré světlo neměnilo ani za dne.
Tentokrát se před doktorovým domem shromáždil jiný dav. Většinou šlo o postarší muže v ošuntělých, ale čistých háitech – a také se tu objevilo několik žen. Vedl je stříbrovlasý muž, který kolem sebe šířil důstojnou atmosféru.
Damon za Sageova doprovodu vyšel ven a promluvil k nim.
Elena již byla oblečená, ale stále ještě se zdržovala nahoře ve svatební ložnici.
Milý deníčku,
Ach, panebože, potřebuju pomoc! Ach, Stefane – potřebuju tebe! Potřebuju, abys mi odpustil. Potřebuju tě, abys mě udržel při zdravém rozumu. Příliš mnoho času společně s Damonem a stává se ze mě emotivní stvoření, chvíli bych ho zabila a chvíli... já, já nevím. Já nevím! Když jsme pohromadě, je to jako jiskra a troud – Bože můj. Jsme jako roznětka a benzín! Prosím tě, vyslyš mě a zachraň mě... přede mnou samotnou. Pokaždé, kdy jenom vysloví moje jméno...
„Eleno.“
Až sebou trhla, když se ten hlas ozval. Zaklapla deník a obrátila se.
„Ano, Damone ?“
„Jak se cítíš ?“
„Skvěle, je mi dobře. Dokonce i ta noha se... Prostě jsem celá v pořádku. Jak je tobě ?“
„Mně... celkem dobře,“ odpověděl a usmál se – a byl to opravdový úsměv, ne zavrčení na poslední chvíli proměněné v úsměv, ani pokus o manipulaci. Byl to prostě úsměv, přestože ustaraný a trochu smutný.
Elena si ten smutek ani neuvědomila, doku na tu chvíli nezačala vzpomínat později. Prostě se najednou cítila jako ve stavu beztíže; jako by nad sebou ztratila vládu a mohla být celé kilometry daleko, něž ji někdo zastaví – celé kilometry, možná až tak daleko, jako jsou měsíce tohohle šíleného místa. Dokázala mu odpovědět také
poněkud roztřeseným úsměvem. „To jsem ráda.“
„Přišel jsem si s tebou promluvit.“ řekl. „Ale … nejdřív...“
V dalším okamžiku se Elena nějakým zázrakem ocitla v jeho náručí.
„Damone, nemůžeme dál...“ Pokusila se jemně odtáhnout. „Přece víš, že v tomhle nemůžeme pokračovat.“
Ale Damon ji nepustil. V tom, jak ji k sobě tiskl, bylo něco, co ji napůl děsilo a napůl nutilo křičet radostí. Polkla slzy.
„To je v pořádku,“ konejšil ji Damon něžně. „Jenom si poplač. Máme situaci ve svých rukou.“
Něco v jeho hlase Elenu vyděsilo. Ne tím napůl šťastným způsobem jako ještě před chvilkou, ale vyděsilo do hloubi duše.
To je tím, že on se bojí, pomyslela si najednou s údivem. Viděla už Damona rozzuřeného,
melancholického, hladného, vysmívajícího se, svůdného – dokonce i poraženého a zahanbeného – ale ještě nikdy nezažila, že by se něčeho bál. Stěží dokázala tu myšlenku přijmout. Damon... se bojí... o ni.
„To kvůli tomu, co jsem udělala včera, že ?“ zeptala se. „Zabijí mě ?“ Byla překvapená, s jakým klidem to vyslovila. Necítila nic než neurčitou tíseň a touhu, aby se Damon už nemusel bát.
„Ne!“ stále ji objímal a upřeně na ni hleděl. „Nebo alespoň dokud nezabijí mě a Sageho – a taky všechny lidi v tomhle domě, jak je znám.“ Odmlčel se, úplně bez dechu – což je fyzicky nemožné, připomněla si Elena. Hraje o čas, pomyslela si.
„Ale chtějí to udělat.“ odpověděla. Nevěděla, proč si je tolik jistá. Možná je to nějaký odraz telepatických vjemů.
„Oni... vyslovili hrozby,“ odpověděl Damon pomalu. „Ve skutečnosti vůbec nejde o starého
Drohzneho; myslím, že tady se vraždí pořád a vítěz bere všechno. Ale zřejmě se pře noc rozneslo, cos udělala. Otroci v okolních statcích odmítají poslouchat své pány. Celá čtvrť slumů vře – a oni se bojí, k čemu by mohlo dojít, kdyby se ty zvěsti roznesly i do jiných oblastí. Něco se musí rychle podniknout, jinak celá Temná dimenze exploduje jako bomba.“
Už během Damonovy řeči Elena slyšela ozvěny toho, co říkali lidé, kteří se shromáždili přede dveřmi doktor Meggara. I oni měli strach.
Možná je tohle začátek něčeho důležitého, pomyslela si Elena a její mysl se odpoutala od drobných soukromých problémů. Ani smrt by nebyla příliš vysokou cenou za osvobození těchto zubožených lidí z područí jejich démonických pánů.
„Ale to se nikdy nestane!“ prohlásil Damon a Elena si uvědomila, že asi vysílá své myšlenky. V Damonově hlasu zaznívalo opravdové utrpení. „Kdybychom naše akce plánovali, kdyby tu byli
vůdci, kteří by tu mohli zůstat a vést revoluci – kdybychom dokázali najít vůdce a dostatečně silné, aby to dokázali –, pak by možná existovala šance něco změnit. Místo toho jsou všichni otroci trestáni, všude, kam ta zvěst doputovala. Jsou mučeni a zabíjeni i při pouhém podezření, že s tebou sympatizují. Jejich pánové z nich dělají odstrašující příklad pro celé město. A bude to jenom horší.“
Elenino srdce, které pookřálo při myšlence, že by skutečně mohla něco změnit, prudce pokleslo a ona jen zděšeně zírala Damonovi do očí. „ Ale tomu musíme udělat přítrž. I kdybych měla zemřít...“
Damon si ji opět přitáhl blízko k sobě. „Ty – a Bonnie – a Meredith,“ hlas mu zněl chraplavě. „Mnoho lidí vidělo vás tři pohromadě. A mnoho lidí teď považuje vás všechny za potížistky.“
Eleně přejel mráz po těle. Asi nejhorší věc z pohledu otrokářské ekonomiky je, když jedna taková nestydatost projde nepotrestána a
pověst o tom se rozšíří... a s každým vyprávěním o něco vzroste...
„Přes noc jsme se stali slavnými. A zítra z nás už budou legendy.“ zamumlala. A v duchu se jí promítala řada dominových kostek, jak postupně narážejí jedna do druhé, až konečně celá dlouhá řada padne a vytvoří slovo ,hrdinka´.
Ale ona nechce být hrdinkou. Přišla sem, jenom aby dostala Stefana zpátky. Ale i když by dokázala obětovat svůj život, aby už žádní otroci nebyli mučeni a zabíjeni, sama by zabila každého, kdo by se pokusil vztáhnout ruku na Bonnii a Meredith.
„Ony to cítí stejně,“ řekl Damon. „Slyšely, co nám kongregace přišla říct.“ Držel ji pevně za paže, jako by se ji snažil bránit v pohybu. „Mladá dívka jménem Helena byla dnes ráno zabita a oběšena, protože se její jméno podobalo tvému. Bylo jí patnáct.“
Eleně vypověděly nohy službou, jako se jí to už častokrát přihodilo v Damonově náručí... ale
nikdy z takového důvodu. Klesl spolu s ní a dál si povídali na holé prkenné podlaze. „To není tvoje vina, Eleno! Jsi, kdo jsi! Lidé tě milují pro to, jaká jsi!“
Eleně zběsile bušilo srdce. Všechno je tu tak zlé... a ona to učinila ještě horší. Tím, že nepřemýšlela. Tím, že si namlouvala, že v sázce je jenom její život. Tím, že jednala dřív, než zvážila důsledky.
Ale kdyby se znovu ocitla ve stejné situaci, udělala by to stejně. Nebo... se zahanbením si přiznala, něco podobného. Kdybych věděla, že uvedu všechny, které miluji, do nebezpečí, prosila bych Damona, aby s tím otrokářským červem vyjednával. Koupil lady Ulmu za nějakou příšernou cenu... kdybychom na to měli peníze. Kdyby mi naslouchal... Kdyby další úder bičem nezabil lady Ulmu...
Najednou se jí přemýšlení chladně a tvrdě zostřilo.
Ti všechno je minulost.
Ale tohle je přítomnost.
Vyrovnej se s ní.
„Co můžeme dělat ?“ Pokusila se uvolnit a setřást Damona; až tak byla zoufalá. „Musí přece existovat něco, co teď můžeme udělat! Nemůžou zabít Bonnii a Meredith – a Stefan umře, jestli ho nenajdeme!“
Damon ji jen přidržel těsněji u sebe. Elena si uvědomila, že před ní zavírá svou mysl. To mohlo být dobře i špatně. Možná ví o nějakém řešení, které jí váhá svěřit. Nebo to znamená, že jediným řešením, které jsou představení města ochotní akceptovat, je smrt všech tří ,revoltujících otrokyň´.
„Damone.“ Držel ji pevně, aby se nemohla osvobodit, takže mu neviděla do tváře. Ale dokázala si ji představit a také se mohla pokusit ho oslovit přímo, z mysli do mysli.
Damone, pokud existuje něco – cokoliv –, jak bychom mohli zachránit Bonnie a Meredith, musíš mi to říct. Musíš! Poroučím ti to!
Ani jeden z nich nebyl v rozpoložení, aby je situace pobavila nebo aby si všimli, že ,otrokyně´udílí příkazy ,pánovi´. Ale nakonec se Elena dočkala Damonovy telepatické odpovědi.
Říkají, že když tě přivedu zpátky k mladému Drohznemu a ty se mu omluvíš, pak tě nechají jít jen s šesti ranami tímhle.
Damon odkudsi vylovil pružnou rákosku z jakéhosi světlého dřeva. Asi z jasanu, napadlo Elenu a samotnou ji překvapilo, jak je klidná. Jasanové dřevo je stejně účinné na každého, i na upíry – dokonce i na Prvorozené, kteří se tu nepochybně také vyskytují.
Ale musí to být provedeno veřejně, aby mohli rozšířit fámy opačného druhu. Myslí si, že to vření mezi otroky utichne, pokud ty, která jsi začala s neposlušností, přijmeš svůj status otrokyně.
Damonovy myšlenky byly trudné a stejně tak i Elenino srdce. Kolik ze svých zásad poruší, když tohle udělá ? A kolik otroků odsoudí k životu v nevolnictví ?
Najednou se Damonův vnitřní hlas rozčílil. Nepřišli jsme se, abychom prováděli v Temné dimenzi revoluci, připomněl jí takovým tónem, až ucukla. Damon s ní lehce zatřásl. Přišli jsme vysvobodit Stefana, pamatuješ ? A snad není nutné říkat, že k tomu nikdy nedostaneme příležitost, pokud budeme zkoušet hrát si na Spartaka. Pokud začneme válku, o které víme, že jí nemůžeme vyhrát. Ani strážci ji nedokážou vyhrát.
Eleninou myslí probleskla naděje.
„Ale jistě,“ zajásala. „Proč mě to nenapadlo dřív ?“
„Co tě nenapadlo dřív ?“ zeptal se Damon zoufale.
„Nepustíme se do války – ne teď. Ještě jsem ani nezvládla svoje základní Síly, natož Sílu Křídel. A tak je ani nenapadne o nich uvažovat.
„Eleno?“
„Vrátíme se,“ vysvětlovala Elena vzrušeně. „Až se naučím ovládat svoje Síly. A přivedeme s sebou spojence – silné spojence, které najdeme v lidském světě. Může to trvat léta, ale jednoho dne se vrátíme a dokončíme to, co jsme začali.“
Damon na ni zíral, jako kdyby se úplně zbláznila, ale to jí bylo v tu chvíli jedno. Elena cítila, jak v ní kolují Síly. Tohle je slib, který dodrží, i kdyby ji to mělo stát život.
Damon polkl. „Mohli bychom mluvit – mohli bychom teď mluvit chvíli o přítomnosti ?“ požádal ji.
Trefa do černého.
Přítomnost. Nyní.
„Ano. Ano, samozřejmě.“ Elena pohrdavě pohlédla na jasanovou rákosku. „Samozřejmě, že to udělám Damone. Nechci, aby kvůli mně přišel k úrazu ještě někdo další, než budu připravená k boji. Doktor Meggar je dobrý léčitel. Pokud mi tedy dovolí se k němu vrátit.“
„Upřímně řečeno, to opravdu nevím,“ odpověděl Damon a upřeně jí hleděl do očí. „Ale jednou věcí jsem si jistý. Neucítíš jediné švihnutí, to ti slibuji.“ dodal chvatně a naléhavě a jeho tmavé oči potvrzovaly, co právě řekl. „Postarám se o to, všechnu bolest odvedu jinam. A do rána neuvidíš ani stopy po nějakém zranění. Ale,“ dokončil pomaleji, „budeš si muset kleknout a omluvit se mně, svému pánovi, a tomu oplzlému, zkaženému, odpornému...“ Damon se nechal unášet kletbami do rodné italštiny.
„Komuže ?“
„Šéfovi slumů a pravděpodobně bratrovi Drohzneho, mladému Drohznemu.“
„Dobře. Řekni jim, že se omluvím tolika Drohznům, kolika budou chtít. A řekni jim to rychle, než tuhle šanci ztratíme.“
Elena si všimla, jaký pohled jí věnoval, ale ona měla mysl soustředěnou na svoje vlastní nitro. Dovolila by Bonnii nebo Meredith tohle udělat ? Ne. Dovolila by, aby se to stalo Caroline, kdyby měla nějakou možnost, jak tomu zabránit ? Zase ne. Ne, ne, ne. Eleniny pocity ohledně krutosti k ženám a dívkám byly vždycky velmi silné. A její pocity ohledně druhořadosti žen kdekoliv na světě se naprosto vyjasnily od té doby, co se vrátila ze života po životě. Jestliže její návrat na zem má nějaký účel, pak usoudila, že pomáhat osvobodit ženy a dívky z otroctví je jeho součástí.
Ale tohle se netýkalo jen krutých otrokářů a bezjmenných utiskovaných žen a mužů. Jde o lady Ulmu a zajištění bezpečí pro ni a její děťátko... a jde o Stefana. Pokud to vzdá, bude z ní jenom drzá otrokyně, která vyvolala malou
výtržnost na ulici, ale úřady jí přísně ukázaly, kde je její místo.
Jinak, pokud podrobí jejich skupinku bedlivému zkoumání... pokud si někdo uvědomí, že tu jsou aby osvobodili Stefana... pokud kvůli Eleně přijde rozkaz: „Přestěhujte ho někam s větší ostrahou a zrušte celou tu věc s klíči kitsune...“
V mysli se jí vyrojilo tisíce obrazů, jak by Stefan mohl být potrestán, odvezen nebo ztracen, kdyby tento incident ve slumech přerostl do přílišných rozměrů.
Ne. Neopustí Stefana, aby se teď pustila do války, kterou nemůže vyhrát. Ale také nezapomene.
Vrátím se pro vás všechny, slíbila v duchu. A pak tenhle příběh dostane odlišný konec.
Všimla si, že Damon pořád ještě neodešel. Hleděl na ni pronikavým pohledem jako sokol. „Poslali mě, abych tě přivedl,“ řekl tiše. „Nikdy nečekali, že bys mohla odpovědět ne.“ Elena na
okamžik pocítila, jak je zuřivostí rozpálený do běla, a vzala ho za ruku a stiskla ji.
„Jednou se sem s tebou vrátím ty otroky osvobodit,“ řekl jí. „Víš to, že ano ?“
„Samozřejmě,“ souhlasila Elena a z rychlého polibku, který mu věnovala, se stal polibek dlouhý. Neuvědomila si úplně, co to Damon říkal o odvedení bolesti. Prostě jen měla pocit, že za to, co ji čeká, si jeden pořádný polibek zaslouží; pak ji Damon pohladil po vlasech a čas pro ně ztratil význam až do okamžiku, než Meredith zaklepala na dveře.
Krvavě rudý soumrak nabyl bizarní, až téměř snové podoby, když Elenu vedli na otevřené prostranství, kde na hromadách kdysi krásných, nyní však ošuntělých podušek seděli vůdci slumů, kteří vládli v této oblasti. Podávali si mezi sebou lahve a čutory zdobené drahokamy s
vínem Black Magic, které jediné si dokáží upíři opravdu vychutnat, pokuřovali vodní dýmky a občas si odplivli do temných stínů. Kromě toho se zde shromáždilo široké publikum lidí z ulice, které lákala vyhlídka na potrestání krásné mladé ženy.
S Elenou již nacvičili, co má říkat. Vedli ji spoutanou s roubíkem v ústech před zírající a odplivující vůdce. Mladý Drohzne trůnil poněkud nepohodlně na zlaté pohovce a mezi ním a vůdci stál Damon a vypadal napjatě. Elena ještě nikdy v životě nebyla v takovém pokušení zaimprovizovat svůj výstup odlišné od scénáře od dob vystoupení na základní škole, kdy hodila květináčem po Petruciovi a zbořila dům v poslední scéně Zkrocení zlé ženy.
Ale tohle byla smrtelně vážná věc. Stefanova svoboda a životy Bonnie a Meredith můžou záviset na jejím výkonu. Elena si přejela jazykem úplně suché rty.
Vyhledala Damonův pohled – a kupodivu muže s rákoskou ji povzbuzovaly. Jako by jí říkaly odvahu a nezúčastněnost, aniž bylo třeba telepatie. Elena zapřemýšlela, jestli se on sám snad někdy nacházel v podobné situaci.
Jeden z jejích strážců ji nakopl, takže si okamžitě uvědomila, kde je. Půjčili jí ,vhodný´oděv z vyřazených šatů vdané dcery doktora Meggara. Uvnitř v domě měly perlovou barvu, takže venku v neměnném karmínovém světle vypadaly světle fialové. A co bylo nejdůležitější, vzala si je bez hedvábné košilky, takže výstřih, který se vzadu otvíral až k pasu, odhaloval Eleně úplně nahá záda. Nyní podle zvyku poklekla před staršími a poklonila se, až se dotkla čelem zdobeného a velmi špinavého koberce u nohou starších, ale o několik schodů níže. Jeden z nich na ni plivl.
Ozývalo se vzrušené pochvalné mumlání, oplzlosti a někteří na pí dokonce házeli předměty, většinou odpadky. Ovoce zde bylo příliš vzácné, než aby jím někdo plýtval. Ovšem uschlé výkaly nikoliv a Elena ucítila, jak se jí do
očí derou první slzy, když pochopila, čím to po ní házejí.
Odvahu a nezúčastněnost, zopakovala si a neodvažovala se ani střelit pohledem po Damonovi.
Po chvíli, kdy bylo davu dopřáno se trochu vydovádět, jeden ze starších povstal od vodní dýmky.
Z pomačkaného svitku četl slova, kterým Elena nerozuměla. Zdálo se jí, že to trvá celou věčnost. Jak tam klečela s čelem na zaprášeném koberci, měla dojem, že se snad udusí.
Konečně byl svitek dočten a mladý Drohzne vyskočil a začal popisovat vysokým, téměř hysterickým hlasem a plamenou mluvou příběh otrokyně, která napadla svého vlastního pána (to asi bude Damon, doplnila si v duchu Elena), aby se oprostila od jeho dohledu, a poté napadla hlavu jeho rodiny (tím asi myslí starého Drohzneho), jeho ubohý prostředek obživy – tedy vůz – a jeho beznadějně nevychovanou a
línou otrokyni, a jak to všechno vedlo ke smrti jeho bratra. Elenině sluchu to nejprve znělo, jako by Drohzne z celého incidentu vinil především lady Ulmu, protože padla pod svým těžkým břemenem.
„Vy všichni víte, o jakém druhu otrokyň tu mluvím – je tak líná, že by se ani neobtěžovala odehnat mouchu, která by jí padla do oka,“ vřískal a snažil se strhnout dav, který reagoval dalšími urážkami a házením po Eleně, protože lady Ulma tu nebyla, aby ji mohli také ztrestat.
Konečně mladý Drohzne dokončil svoji řeč a shrnul, jak tahle uličnice s drzou tváří (Elena), která ještě k tomu nosí kalhoty jako muž, chytila bratrovu nemožnou otrokyni (Ulmu) a odvlekla toto cenné vlastnictví osobně pryč (to všechno já sama samotinká ? divila se Elena ironicky) a vzala ženu do domu vysoce podezřelého léčitele (doktora Meggara), který nyní odmítá tuto otrokyni vydat zpět.
„Když jsem to všechno slyšel, věděl jsem, že už nikdy neuvidím svého bratra a jeho otrokyni,“ křičel vřískavým hlasem, který se mu kupodivu podařilo udržet po celé vyprávění.
„Jestli ta otrokyně byla tak šíleně líná, měl bys být vlastně rád.“ ozval se vtipálek z davu.
„Nicméně,“ převzal slovo tlustý muž, jehož hlas Eleně neodolatelně připomínal Alfreda Hitchcocka: ponurý přednes, stejné pauzy před důležitými slovy, které ten ponurý dojem ještě umocňují a činí z celé věci ještě vážnější záležitost, než si všichni předtím mysleli. To mluví muž, který má moc, uvědomila si Elena. Oplzlosti a bombardování smetím, dokonce i pliváním a zíráním, to vše nyní přestalo. Ten veliký muž je bezpochyby pro zdejší ubohé obyvatele slumů obdobou ,Kmotra´. Jeho slovo určí Elenin soud.
„Od té doby,“ hovořil pomalu a za každým třetím slovem chroupal jakési cukrovinky nepravidelného tvaru a zlaté barvy z mísy,
kterou měl jen pro sebe, „mladý upír Damien provedl náhradu – velmi štědrou náhradu – škody na majetku.“ Nastala další dlouhá pauza, kdy hleděl na mladého Drohzneho. „Proto tedy jeho otrokyně, Aliana, která zapříčinila tuto újmu, nebude zkonfiskována a vydražena ve veřejné aukci, nýbrž se zde pokorně skloní a podrobí se z vlastní vůle trestu, o kterém ví, že si jej zasluhuje.“
Elena si připadala jako omámená. Nevěděla, jestli je to z dýmu, který se k ní snášel dolů, než se rozplynul kolem, ale slova ,vydražena ve veřejné aukci´ji tak šokovala, že téměř na místě omdlela. Neměla ani ponětí, že by se mohlo stát tohle – a představy, jež to v její mysli vyvolávalo, byly víc než nepříjemné. Také si všimla, že oba dva s Damonem dostali nové přezdívky. To bylo nakonec celkem dobře, protože by bylo opravdu fajn, kdyby se Šiniči a Misao o tomhle malém dobrodružství nic nedozvěděli.
„Přiveďte otrokyni před nás,“ zakončil svoji řeč tlustý muž a usedl zpět na vysokou hromadu podušek.
Elenu zvedli na nohy a drsně vytáhli nahoru, až uviděla mužovy pozlacené sandály a překvapivě čistá chodidla, protože poslušně držela oči sklopené, jak se na otrokyni patří.
„Slyšela jsi celý tento proces ?“ Kmotr stále přežvykoval svoje cukrátka a závan větru k Eleně donesl božskou vůni, takže najednou měla dost slin, kterými si mohla navlhčit hrůzou vyschlé rty.
„Ano, sire.“ odpověděla, protože si nebyla jistá, jaký titul mu přísluší.
„Budeš mě oslovovat Vaše Excelence. Chceš něco dodat na svoji obranu ?“ zeptal se muž k Elenině překvapení. Na rtech jí zamrzla spontánní odpověď ,Proč se ptáte, když už je stejně všecko předem rozhodnuto ?´Tento muž byl jakýsi významnější než ostatní, které potkala v Temné dimenzi a vlastně i v celém svém životě.
Naslouchal lidem. Naslouchal by mi, kdybych mu pověděla o Stefanovi ? Napadlo Elenu najednou. Ale pak opět nabyla duševní rovnováhy a řekla si, co by s tím tak mohl udělat ? Nic, pokud nemůže udělat něco dobrého plus mít z toho zisk nebo dosáhnout větší moci nebo porazit nepřítele.
Přesto by se jí hodil za spojence, až se sem vrátí dát věci do pořádku a osvobodit otroky.
„Ne, Vaše Excelence. Nechci nic dodat.“ odpověděla.
„A jsi ochotná padnout přede mnou tváří k zemi a prosit o odpuštění mne i pána Drohzneho ?“
To byla první replika, kterou Elenu naučili předem. „Ano.“ odpověděla a podařilo se jí prokousat předem připravenou omluvou zřetelně, jen s jedním zajíknutím na konci. Z této blízkosti viděla zlaté drobky na mužově tváři, v jeho klíně i ve vousech.
„Velmi dobře. Na tuto otrokyni se uvaluje trest deseti ran jasanovou holí jako odstrašující příklad pro všechny další pachatele nezdárností. Trest vykoná můj synovec Clewd.“
2024 ©