Damon by si nikdy nemyslel, že sadistický starý blázen, který rozbičuje ženu na cucky za to, že nedokáže utáhnout vůz určený pro koně, bude mít nějaké přátelé. A starý Drohzne asi skutečně žádné neměl. Ale v tom problém nebyl.
Kupodivu nebyl problém ani ve vraždě. Ve slumech byly vraždy na denním pořádku a
skutečnost, že Damon vyvolal souboj a vyhrál ho, obyvatele těchto nebezpečných končin nikterak nepřekvapovala.
Problém byl v tom, že odvedl otrokyni. Nebo možná sahal ještě hlouběji. Problém spočíval v tom, jako Damon zachází se svými vlastními otrokyněmi.
Dav mužů – samých mužů a žádných žen, jak si Damon povšiml – se opravdu shromáždil před doktorovým domem a opravdu byl vyzbrojen loučemi.
„Šílený upír! Volně tu pobíhá šílený upír!“
„Vyžeňte ho ven, ať na něm může být vykonána spravedlnost!“
„Jestli ho nevydají, vypalte to tu do základů!“
„Starší vzkazují, ať jim ho předvedeme!“
Zdálo se, že tohle je výrok, po kterém dav toužil. Z ulic zmizeli slušnější lidé a zbyla pouze krvelačná cháska, která se jen tak bezprizorně
potloukala a vítala jakokouliv rvačku. Většinu z nich, samozřejmě, tvořili samotní upíří. A většinou to byli upíří ve výborné kondici. Ale žádný z nich nemá tu motivaci, že na ně závisejí životy tří mladých lidských dívek., pomyslel si Damon a věnoval přibližujícímu se davu svůj pověstný oslnivý úsměv – a že jednou z těch dívek je klenot na koruně lidství, Elena Gilberotvá.
Pokud se on, Damon, nechá v tomhle souboji roztrhat na cucky, ty tři dívky nečeká nic než život v pekle a ponížení.
Ovšem ani tyto argumenty nepřevážily, když Damona začali kopat, kousat, bít a bodat dřevěnými dýkami – takovými, které dokáží poranit upíří tkáň. Nejdřív měl dojem, že má určitou šanci. Několik nejmladších a nejzdatnějších upírů padlo za oběť jeho útokům o rychlosti kobřího uštknutí a náhlým úderům Silou. Ale je pravda, že jich je na mě mnoho, pomyslel si Damon a zlomil krk démonovi, jehož dva dlouhé kly mu předtím prokously paži téměř
naskrz. A tamhle se blíží veliký upír, zjevně školený v soubojích, jehož aura na Damona působí tak, až mu stoupá žluč do hrdla. Damonho srazil kopnutím do obličeje, ale nezůstal ležet – vztyčil se, znehybnil Damonovi jednu nohu, a umožnil tak několika menším upírům s dřevěnými dýkami, aby se přikradli blíž a přeřízli mu podkolení šlachu. Damon pocítil temný děs, když zjistil, že ho noha zradila.
„Ať vás rozpráší svit slunce,“ zaklel ústy plnými krve, když mu další démon s kly uštědřil pořádnou ránu do zubů. „Proklínám vás všechny do nejhlubších pekel...“
K ničemu to nebylo. Damon ze setrvačnosti stále bojoval, stále usmrcoval nepřátele výrony Sil, ale uvědomoval si to. A pak se s ním všechno zatočilo jako ve snu. Ne jako v jeho snu o Eleně, kterou, jak mu připadalo, viděl stále svým periferním zrakem plakat. Ale jako ve zlém horečnatém snu, v noční můře, kdy se dokáže pohybovat jenom velmi pomalu. Zároveň mu cosi v mysli našeptávalo, aby si už konečně
odpočinul. Prostě si odpočinout... a bude všemu konec...
Nakonec ho početní převaha udolala a znovu se objevil kdosi s oštěpem.
„Dobrý způsob, jak se zbavit nového smetí,“ prohlásil ten s oštěpem. Dech mu páchl po zvětralé krvi, měl bizarní, lascivní tvář a leprózně vyhlížejícími prsty rozepínal Damonovi košili, aby nemusel udělat díru v kvalitním černém hedvábí.
Damon po něm plivl a vysloužil si tím kopanec do obličeje.
Na okamžik ztratil vědomí, pak se pomalu probral a začal vnímat bolest.
A hluk. Škodolibý dav upírů a démonů, zpitý krutostí, nyní kolem Damona provozoval jakýsi dupavý rytmický improvizovaný tanec; řičeli smíchem, když vrhali imaginární oštěpy, a pomalu se hecovali do šíleného transu.
Teprve v tu chvíli si Damon doopravdy uvědomil, že zemře.
Bylo to šokující poznání, přestože věděl, o kolik nebezpečnější je tento svět oproti tomu, který nedávno opustil – a to i v lidském světě několikrát unikl smrti jen o vlásek. Ale nyní nemá žádné mocné přátele, nelze využít žádnou slabost davu. Najednou mu vteřiny začaly připadat jako minuty a každá z nich měla nedocenitelnou hodnotu. Co je nyní důležité ? Říct Eleně...
„Nejdřív ho oslepíme! Rozpalte ten oštěp!“
„Já si vezmu jeho uši! Pomozte mi někdo podržet mu hlavu!“
Říct Eleně... něco... něco je mi líto...
Vzdal to. Jakási další myšlenka se mu tlačila do vědomí.
„Nezapomeňte mu vyrazit zuby! Slíbil jsem svojí holce novej náhrdelník!“
Myslel jsem, že jsem na tohle připravený, uvažoval Damon pomalu; každé slovo přicházelo zvlášť. Ale... ne tak brzy.
Myslel jsem, že jsem smířený sám se sebou... ale ne s osobou, na které mi záleží... ano, na které mi nejvíce záleží...
Nedopřál si čas o tom uvažovat dále.
Stefan, vyslal potají nejmocnější vlnu Sil, jaké byl v tomto zuboženém stavu schopen. Stefane, poslouchej mě! Elena pro tebe přišla – zachrání tě! Má Síly, které se mojí smrtí uvolní. A já jsem... já jsem...
V tu chvíli cosi porušilo rytmus tance kolem něj. Mezi zpitými prostopášníky se rozhostilo ticho. Někteří z nich honem sklopili hlavy nebo hleděli stranou.
Damon znehybněl a uvažoval, co asi mohlo zastavit ten zfanatizovaný dav uprostřed šílených radovánek.
Kdosi k němu kráčel. Nově příchozí měl dlouhé bronzové vlasy, které mu splývaly v neupravených pramenech až k pasu. A také byl od pasu nahý, ukazoval tělo, které by mu i ten
nejsilnější démon mohl závidět. Hruď jako vytepaná z lesklého bronzu. Dokonale vypracované svaly. Na břiše vystupují mohutně se rýsující svaly. Na celé té lví postavě ani gram zbytečného tuku. Oblečený do prostých černých kalhot, které mohutné svaly napínají při každém kroku.
Po celé délce jedné paže vytetovaný drak požírající srdce.
A nebyl sám. Neměl řádnou šňůru, přesto se mu u nohy držel nádherný a záhadně inteligentně vypadající černý pes, který se postavil do střehu, kdykoliv pán zastavil. Musel vážit téměř sto kilo, ale ani na něm nebyl gram zbytečného tuku.
Na rameni cizince spočíval veliký sokol.
Neměl čepičku, jako to bývá běžně u lovných dravců, když jsou mimo lovné území. A také se nedržel na vyměkčené podložce, svíral přímo nahé rameno bronzového muže a zatínal tři přední spáry přímo do jeho masa, takže muži kanuly na hruď malé stroužky krve. Zdálo se, že
to nevnímá. Vedle čerstvých bylo vidět i zaschlé stružky, bezpochyby z předchozích cest. Na zádech mu poslední spár vyrýval osamocenou červenou stopu.
V davu se rozhostilo naprosté ticho a posledních několik démonů mezi vysokým mužem a zakrvácenou ležící postavou se rychle klidilo z cesty.
Na okamžik stál lví muž klidně. Nedělal nic, neříkal nic, nevysílal Síly. Pak kývl na psa, který vyrazil dopředu a očichal Damonovu krvácející tvář a ruce. Když přičichl k Damonovým ústům, zježily se mu chlupy na hřbetě.
„Hodný pes,“ řekl Damon ospale, když se studený psí čumák dotkl jeho tváře.
Damon tohle zvíře znal a dobře věděl, že nenaplňuje běžné představy o tom, co to je ,hodný pejsek´. Byl to pekelný pes, vycvičený, aby se upírům zakousl do hrdla a třásl jimi, dokud nebude krev z tepen stříkat metr vysoko.
Něco takového dokáže zaujmout vaši pozornost natolik, že vám ani nedojde, že vám kopí projelo srdcem, přemítal Damon a zachovával dokonale nehybnou pozici.
„Arretez-le!“ pronesl bronzový mladík.
Pes se poslušně stáhl, ale nespouštěl své lesklé oči z Damona, který také neodvrátil pohled, dokud se pes neocitl několik metrů od něj.
Mladík se krátce rozhlédl po davu a pak bez zvláštního důrazu řekl: „Laissez-le seul.“ Upíři zjevně nepotřebovali žádný překlad a okamžitě se začali trousit pryč. Smůlu měli ti, kteří neodešli dost rychle a byli stále poblíž, když se mladík znovu zvolna rozhlédl. Všude, kam pohlédl, ho čekaly sklopené pohledy a zděšené postavy napůl na odchod, náhle ztuhlé hrůzou, aby neupoutaly jeho pozornost.
Damon se uvolnil. Síly se mu vracely, což mu umožňovalo začít se léčit. Sledoval, jak pes obchází od jednoho ke druhému a se zájmem každého očichává.
Když Damon opět dokázal zvednout hlavu, chabě se na muže usmál. „Sage. Výmysl samotného ďábla.“
Mladý muž se zlehka, zasmušile usmál. „Skládáš mi komplimenty, mon cher. Vidíš ? Červenám se.“
„Měl jsem vědět, že bys tu mohl být.“
„Existuje nekonečný prostor pro toulání, mon petit tyran. Přestože se musím toulat sám.“
„Ach, škoda... jemné tóny houslí hrají...“ Damon najednou nedokázal pokračovat ve starém stylu. Prostě to nešlo. Možná proto, že byl předtím s Elenou. Možná proto, že tenhle ohyzdný svět ho nevýslovně deprimoval. Ale když znovu promluvil, jeho hlas zněl úplně jinak. „Nevěděl jsem, že dokážu pocítit takovou vděčnost. Aniž to tušíš, zachránils pět životů. I když, jak jsi na nás vůbec narazil...?“
Sage si k němu dřepl a starostlivě na něho pohlédl. „Co se ti vlastně stalo ?“ tázal se
vážným hlasem. „Nespadl jsi na hlavu ? Víš, novinky se tady šíří rychle. Slyšel jsem, že jsi přicestoval s harémem...“
„To je pravda! Přesně tak!“ Damonův bystrý sluch zachytil šepot z té strany ulice, kde ho přepadli. „Kdybychom vzali ty dívky jako rukojmí... mučili je...“
Sageho oči se krátce střetly s Damonovýma. Bylo zřejmé, že ten šepot slyšel také. „Sabere,“ řekl psovi. „Toho, kdo mluvil.“ A jednou trhl hlavou směrem, odkud zazněl šepot. Pes okamžitě vystartoval a rychleji, než Damon stihl zaregistrovat, zanořil zuby do hrdla šeptala, jednou jím pohodil, přičemž se ozvalo slyšitelné prasknutí, a už uháněl zpátky a tělo táhl mezi nohama.
Ozvala se slova: Je vous ai informé au sujet de ceci! Na takové vlně Sil, až Damon bolestně zamrkal a pomyslel si – ano, říkal jim to, ale nezmínil se o tom, jaké budou následky.
Laissez lui et ses amis dans la paix! Mezitím se Damon pomalu sbíral ze země a vděčně přijal Sageho ochranu pro sebe a své přátele.
„No, tohle by tedy rozhodně mělo zapůsobit,“ řekl. „Nechceš jít se mnou a připít si společně na přátelství ?“
Sage na něho zíral, jako kdyby se zbláznil. „Přece víš, že odpověď zní NE.“
„Proč ne ?“
„Řekl jsem: ne.“
„To není důvod.“
„Důvodem, proč nepůjdu připíjet na přátelství... mon ange... je, že my dva nejsme přátelé.“
„Provedli jsme společně nějakých pár skopičin.“
„Il y a longtemps.“ Sage prudce popadl Damona za ruku. Měl na ní hluboký škrábanec, který si ještě nenašel čas zahojit. Pod Sageho pohledem se rána zavřela, tkáň zrůžověla a nakonec se úplně uzdravila.
Damon chvíli dovolil Sagemu držet ho za ruku a pak ji pomalu stáhl.
„Není to zase až tak dávno,“ odpověděl.
„Pro tebe ?“ Na Sageho rtech se objevil sarkastický úsměv. „My dva počítáme čas rozdílně, mon petit tyran.“
Damon překypoval zmatenou radostí. „Co změní jeden drink ?“
„Společně s tvým harémem ?“
Damon se pokusil představit si Sageho pohromadě s Meredith, ale jeho mysl žalostně selhala. „Stejně jsi za ně převzal odpovědnost,“ prohlásil kategoricky. „A pravda je, že žádná z nich není moje. Dal jsem na to své slovo.“ Při pomyšlení na Elenu se mu sevřelo srdce, ale řekl pravdu.
„Převzal za ně zodpovědnost ?“ zdálo se, že Sage si to rozmýšlí. Takže jsi musel přísahat, že je zachráníš. A já jen zdědím tvou přísahu, jestliže
zemřeš. Ale jestliže zemřeš...“ Vysoký muž učinil bezmocné gesto.
„Musíš žít, musíš zachránit Stefana a Elenu a ostatní.“
„Odpověděl bych ne, ale ty bys proto byl nešťastný. Takže řeknu ano...“
„A jestli nedodržíš slovo, přísahám, že tě přijdu strašit.“
Sage ho chvíli zamyšleně pozoroval. „Myslím, že ještě nikdy mě nikdo neobvinil, že bych nebyl schopen dodržet slovo,“ odpověděl. „Ale to bylo samozřejmě předtím, než jsem se stal un vampire.“
Ano, pomyslel si Damon, setkání Sageho s harémem bude bezpochybně zajímavé. Tedy alespoň v případě, že dívky zjistí, kdo Sage doopravdy je.
Ale možná jim to nikdo nepoví.
2024 ©