Elena se vracela do skutečného světa velmi pomalu a celou dobu se tomu bránila. Zabořila nehty do rukávu Damonovy kožené bundy a na okamžik zapřemýšlela, jestli pomůže, když tu bundu sundá. Pak její pomalý návrat ze světa snů náhle roztříštil opět ten zvuk – ostré, dominantní zaklepání.
Damon zdvihl hlavu a zavrčel.
My jsme skutečně jako pár vlků, pomyslela si Elena. Bojujeme nehty zuby.
Ale jiná část její mysli jí napověděla, že klepání stejně neustane. Přece varoval děvčata...
Děvčata! Bonnie a Meredith! A řekl jim, aby je nevyrušovaly, pokud dům nebude v plamenech!
Ale doktor – ach, něco se určitě přihodilo té ubohé, ztýrané ženě. Umírá!
Damon pořád vrčel a na rtech měl stopu krve. Byla to jen malá skvrnka, protože její druhá rána už byla zahojená skoro stejně dobře jako ta první na tváři. Elena neměla absolutně představu,
kolik času asi uplynulo od chvíle, kdy stáhla Damona k sobě, aby líbal její ránu. Ale teď, když měl v sobě její krev a kdosi přerušil jeho rozkoš, měla pocit, jako by chovala v náručí nezkroceného černého pantera.
Nevěděla, jestli ho dokáže zastavit nebo alespoň zpomalit, aniž by na něho musela použít syrovou Sílu.
„Damone!“ vykřikla nahlas. „Tam venku jsou přece naši přátelé, pamatuješ ? Bonnie, Meredith a léčitel!“
„Meredith,“ opakoval Damon a znovu stáhl rty, takže se objevily hrozivě dlouhé špičáky. Pořád ještě nebyl zpátky v realitě. Kdyby uviděl Meredith teď, nebál by se jí – no jasně, Elena věděla, že Damon se před její logicky uvažující, přemýšlovou kamarádku cítí nejistě. Vnímají svět úplně odlišnýma očima. Lezla mu na nervy jako kamínek v botě. Ale zrovna v tuhle chvíli by to mohl vyřešit jednou pro vždy takovým
způsobem, že by z Meredith nezbylo víc než zohavená mrtvola.
„Nech mě, půjdu se podívat,“ řekla, když se ozvalo další zaklepání – copak toho nemůžou nechat ? Copak už toho nebylo dost, co musela řešit ?
Damon jen zesílil objetí svých paží. Pocítila příval horka, vnímala, že i když jí brání v pohybu, většinu své síly drží zpátky. Nechce jí ublížit, což by se stalo, i kdyby použil jen desetinu síly svých svalů.
Zaplavila ji vlna citů, až na okamžik a zavřela bezmocně oči, ale věděla, že do téhle situace musí vnést rozum.
„Damone! Oni nás určitě varují – nebo možná Ulma zemřela.“
Teprve zmínka o smrti k němu konečně pronikla. Přivřel oči na škvírku, krvavě rudé světlo pronikající skrz okenice vrhalo na jeho tvář
černo-šarlatové pruhy, a vypadal tak mnohem krásnější – a mnohem démoničtěji.
„Ty zůstaneš tady,“ oznámil kategoricky, aniž by uvažoval, zda se chová jako ,pán´nebo jako ,gentleman´. V tu chvíli byl prostě divokou šelmou, zvířetem, které chrání svou družku, jediné stvoření na světě, jež nepovažuje za soka v boji o kořist.
V tomhle stavu nemělo smysl se s ním dohadovat. Elena tu zůstane. A Damon půjde a udělá, cokoliv bude potřeba udělat. A Elena tu zůstane tak dlouho, jak on bude považovat za nutné.
Elena netušila, čí myšlenky tohle doopravdy jsou. Ona a Damon se pořád ještě snažili rozpojit své emoce. Rozhodla se, že bude jen přihlížet a pouze v případě, až by nad sebou skutečně ztratil kontrolu...
Věř mi, nepřála by sis vidět, jako to vypadá, když nad sebou skutečně ztratím kontrolu.
Cítila, jak přepnul ze syrového zvířecího instinktu na dokonale chladnou dominanci rozumu, a byl ještě děsivější než samotná šelma. Netušila, jestli Damon je ten nejeroumnější člověk, kterého kdy potkala, nebo jen nejlépe dokáže skrývat svou divokost.
Přidržela u sebe části roztržené blůzky a sledovala, jak s nenásilnou elegancí tiše vykročil ke dveřím a pak se náhle prudkým pohybem otevřel, že téměř vylétly z pantů.
Nikdo nevpadl dovnitř; nikdo nenaslouchal jejich soukromému rozhovoru. Ale stála tam Meredith, jednou rukou zadržovala Bonnii a druhou měla zdviženou, aby znovu zaklepala.
„Ano ?“ otázal se Damon ledově. „Myslím, že jsem vám řekl...“
„Co jsi řekl, to se stalo,“ přerušila ho Meredith. Což se v tom stavu rovnalo téměř sebevraždě.
„Co se stalo?“ vyštěkl Damon.
„Venku je dav lůzy a hrozí, že vypálí dům do základů. Nevím, jestli se vztekají kvůli Drohzemu nebo kvůli tomu, že jsme odnesli Ulmu, ale kvůli něčemu hrozně zuří – a mají pochodně. Nechtěla jsem přerušit Eleninu – léčbu –, ale doktor Meggar říkal, že jeho neposlechnou. Je jen člověk.“
„Býval otrokem,“ dodala Bonnie a konečně se osvobodila z chvatu, kterým ji Meredith přidržovala na místě. Pohlédla na Damona se slzami v hnědých očích a vztáhla ruce. „Jenom ty nás můžeš zachránit,“ řekla slovy to, co vyjadřoval její pohled – což znamenalo, že situace je skutečně vážná.
„Do dobře, dobře. Půjdu a vyřídím to s nimi. Vy se postarejte o Elenu.“
„Samozřejmě, ale...“
„Ne.“ Damon se možná vlivem krve stal lehkomyslným – ty vzpomínky stále ještě bránily Eleně v utvoření souvislé věty – nebo najednou překonal strach z Meredith. Položil jí ruce na
ramena. Byl jen o kousek větší než ona, takže mu nečinilo potíže hledět jí přímo do očí. „Ty osobně se postaráš o Elenu. V každičkém okamžiku se stávají tragédie – nepředvídatelné, děsivé, smrtící tragédie. A já nechci, aby se jedna z nich stala Eleně.“
Meredith se na něho dlouho dívala a pro jednou se Eleny netázala pohledem, než odpověděla na otázku, která se jí týkala. Odpověděla prostě: „Budu ji chránit.“ Řekla to tichým hlasem, který se přesto nesl daleko. Z jejího postoje i z jejího tónu byl cítit nevyřčený dodatek ,i za cenu života´ – a dokonce to ani nepůsobilo melodramaticky.
Damon ji pustil, vyšel ze dveří a bez ohlédnutí zmizel Eleně z dohledu. Ale v mysli zřetelně slyšela jeho hlas: Jestli existuje způsob, jak ti zajistit bezpečí, pak ti ho zajistím. Přísahám.
Jestli existuje nějaký způsob. Báječně. Elena se pokoušela znovu nastartovat mozek na plný výkon.
Meredith i Bonnie na ni zíraly. Elena se zhluboka nadechla a na okamžik se propadla zpátky do starých časů, kdy děvčata těsně po žhavém rande jedna druhé dlouze svěřovaly veškeré podrobnosti.
Ale jediné, co Bonnie řekla, bylo: „Tvoje tvář – teď vypadá podstatně líp!“
„Ano,“ souhlasila Elena a zavázala si k sobě konce roztržené blůzy jako improvizovaný top. „Ale noha mi dělá starosti. Ještě jsme... ještě jsme se k ní nedostali.“
Bonnie otevřela pusu, ale pak ji odhodlaně sklapla, což se u Bonnie dalo považovat za stejně hrdinský čin jako Meredithin slib Damonovi. Když znovu promluvila, bylo to, jen aby poznamenala: „Vezmi si můj šátek a zavaž si ho kolem nohy. Můžeme ho poskládat po dlouhé straně a uvázat přes zraněné místo tak, aby bylo stlačené.“
Meredith pokračovala: „Mám dojem, že doktor Meggar už Ulmu ošetřil. Možná by se teď mohl podívat na tebe.“
V ošetřovně si doktor Meggar zase myl ruce a pumpoval velkou pumpou vodu do umývadla. Vedle ležela hromádka zakrvácených hadříků a Elena byla vděčná, že doktor zastřel pach krve v ordinaci vonnými bylinami. Ve velikém, pohodlně vyhlížejícím křesle seděla žena, kterou Elena neznala.
Elena věděla, že utrpení a hrůza mohou člověka poznamenat, ale nikdy si neuvědomila natolik – a také nakolik úleva od teroru a bolesti dokáže změnit tvář. Přinesli dovnitř ženu, která se choulila do klubíčka téměř dětské velikosti a jejíž útlá zpustošená tvář zkroucená utrpením vypadala skoro jako abstraktní kresba skřetí baby. Kůži měla nezdravě popelavou a řídké vlasy, že sotva dokázaly pokrývat hlavu, jí vlály kolem ramenou jako trsy mořských chaluh. Všechno na ní křičelo, že je to otrokyně, od železných pout na rukou přes její nahotu a
krvavé tělo až po zašlá holá chodidla. Elena si ani nedokázala vzpomenout na barvu jejích očí, protože jí připadaly stejně popelavé jako celá její osobnost.
Nyní před sebou viděla ženu, které mohlo být něco málo přes třicet. Měla štíhlou, atraktivní, aristokratickou tvář s výrazným patricijským nosem, tmavé zvídavé oči a nádherné obočí klenoucí se jako křídla letícího ptáka. Odpočívala v křesle s nohama zvednutýma na podnožce a pomalu si rozčesávala vlasy, které měly tmavohnědou barvu s občasnými šedivými proužky, jež propůjčovaly nádech důstojnosti jednoduchému tmavomodrému županu, který měla na sobě. Ve tváři se již objevovalo několik vrásek, jež jí dodávaly výrazný charakter, ale celkově působila dojmem toužebné něhy, snad i kvůli jemně vyklenutému bříšku, na němž nyní něžně spočinula rukou. Při tom pohybu se jí radostně začervenala tvář a celá se rozzářila.
Elena si na okamžik pomyslela, že to musí být doktorova žena nebo snad hospodyně, a chtěla
se jí zeptat, jestli Ulma, ta ubohá otrokyně, zemřela.
Pak si všimla toho, co rukáv tmavomodrého županu nedokázal úplně zakrýt: záblesk železného okovu.
Tato štíhlá tmavá aristokratická žena je Ulma. Doktorovi se podařil zázrak.
Sám sebe se nazval léčitelem. Bylo zřejmé, že stejně jako Damon dokáže léčit rány. Nikdo, kdo byl tak zbičovaný jako Ulma, by nemohl být nyní v tak dobrém stavu bez nějaké mocné magie. Jednoduše jen sešít tu krvavou hromádku neštěstí, kterou Elena přinesla dovnitř, bylo zjevně nemožné... a tak ji doktor Meggar vyléčil.
Elena nikdy nezažila takovouhle situaci, takže se opřela o dobré vychování, které sála s mateřským mlékem jako každá dívka z Virginie.
„Jsem ráda, že tě poznávám. Jmenuju se Elena,“ promluvila a podala jí ruku.
Hřeben padl na židli. Žena vztáhla obě ruce, aby uchopila tu Eleninu. Těma zvídavýma tmavýma očima se přímo vpíjela do Eleniny tváře.
„To jsi ty,“ prohlásila a pak stáhla nohy z podnožky a klesla před ní na kolena.
„Ach ne, prosím! Jsem si jistá, že ti doktor nařídil odpočívat. Je pro tebe nejlepší, když budeš klidně sedět.“
„Ale jsi to ty.“ Zdálo se, že žena si z nějakého důvodu žádá, aby jí to potvrdila. A Elena by udělala cokoliv, aby ji uklidnila.
„Ano, jsem to já,“ souhlasila. „A teď myslím, že by sis raději měla znovu sednout.“
Dočkala se okamžitého uposlechnutí, přesto už ve všem, co Ulma udělala, byla patrná radostná jiskra. Elena to pochopila již po několika hodinách otroctví. Poslechnout, když má člověk na výběr, je úplně jiné, než když neposlušnost může znamenat smrt.
Ale i když si Ulma sedla, pořád vztahovala ruce. „Podívej se na mě! Anděli, bohyně, Strážkyně – ať jsi, kdo jsi; podívej se na mě! Po třech letech, kdy jsem živořila jako zvíře, jsem se stala znovu člověkem – a to díky tobě! Přišla jsi jako anděl světla a postavila ses mezi mě a bič.“ Ulma začala plakat, ale zdálo se, že jsou to slzy radosti. Očima znovu vyhledala Eleninu tvář a utkvěla pohledem na její jizvě. „Ale ty nejsi Strážkyně; ty mají kouzla, která je chrání, a nikdy se nevměšují do našich záležitostí. Za celé tři roky nikdy nezasáhly. Viděla jsem, jak všechny moje kamarádky, také otrokyně, podlehly jeho biči a jeho hněvu.“ Zavrtěla hlavou, jako kdyby prostě nedokázala vyslovit Drohzneho jméno.
„Je mi to líto... tak moc líto...“ Elena zápasila se slovy. Ohlédla se a viděla, že Bonnie i Meredith jsou stejně ohromené.
„To je jedno. Slyšela jsem, že tvůj druh ho skolil hned tam na té cestě.“
„Vyprávěla jsem jí to,“ chlubila se Lakšmi. Vešla do místnosti, aniž si jí kdokoliv všiml.
„Můj Druh ?“ Elena znejistěla. „No on to není můj... chci říct, on a já... my...“
„Je to náš pán,“ prohlásila Meredith bez obalu.
Ulma stále hleděla na Elenu vroucím pohledem. „Každý den se budu modlit za tvoji duši, aby se odsud povznesla.“
Elena se překvapeně zeptala: „Duše se odsud mohou povznést?“
„Samozřejmě. Mohou toho dosáhnout pokáním a dobrými skutky a také modlitby druhých velmi pomáhají.“
Ty rozhodně nemluvíš jako otrokyně, podivovala se v duchu Elena. Přemýšlela, jak se na to zdvořile zeptat, ale byla zmatená, noha ji hodně bolela a emoce v ní vřely. „Tvoje řeč nezní – no, není taková, jakou bych čekala od otrokyně,“ řekla nakonec. „Nebo se pletu ?“
Viděla, jak se Ulmě opět vkrádají do očí slzy.
„Ach, bože, zapomeň, že jsem se ptala. Prosím...“
„Ne! Není nikdo, komu bych to řekla raději. Pokud si přeješ slyšet, jak jsem se dostala do tohohle nízkého postavení.“ Ulma čekala a dívala se na Elenu – bylo zřejmě, že Ulma považuje Eleninu poslední větu za příkaz.
Elena pohlédla na Meredith a Bonnii. Neslyšela žádné zvuky z ulice a budova zjevně nevypadala, že by někde hořelo.
Naštěstí v tu chvíli vešel dovnitř opět doktor Meggar. „Tak, všichni už se seznámili ?“ zeptal se a obočí mu teď pracovala každé jinak – jedno nahoru a druhé dolů. V ruce nesl zbytek vína Black Magic.
„Ano,“ potvrdila Elena. „Ale zrovna jsem přemýšlela, jestli bychom se neměl evakuovat nebo tak, když tu byl ten rozzuřený dav...“
„Elenin druh se jim určitě postará o pár témat k přemýšlení,“ prohlásila Lakšmí se zjevným prožitkem. „Všichni se vydali na Shromaždiště, aby tam řešili záležitosti ohledně Drohzneho majetku. Ale on jistě roztříská pár hlav a hned tu bude zpátky,“ dodala vesele a nebylo pochyb, koho tím míní. „Kéž bych byla kluk a mohla se jít podívat.“
„Tys byla statečnější než kluci; to tys nás sem dovedla,“ odpověděla jí Elena. Pak vrhla tázavý pohled po Bonnii a Meredith. Vypadá to, že šarvátka se přesunula jinam, a Damon je mistr šarvátek. Možná také... potřebuje bojovat, zbavit se přebytku energie, kterou získal z Eleniny krve. Boj by mu vlastně mohl prospět, rozhodla se Elena.
Pohlédla na doktora Meggara. „Bude můj... bude náš pán v pořádku, co myslíte ?“
Obočí doktora Meggara znovu zapracovalo. „Pravděpodobně bude muset zaplatit příbuzným starého Drohzneho, krevní daň, ale asi to
nebude až tak vysoká částka,“ odpověděl. „Řekl bych, že nejbezpečnější místo pro vás je zatím tady, mimo Shromaždiště.“ Svůj názor podpořil tím, že jim všem nalil skleničky – likérové skleničky, všimla si Elena – vína Black Magic. „Tohle je dobré na nervy,“ dodal a srkl si.
Ulma se usmála svým vřelým krásným úsměvem a obešla je s tácem. „Děkuji vám – děkuji – a děkuji i vám,“ říkala. „Nebudu vás unavovat svým vyprávěním...“
„Ne, ne, vyprávějte, vyprávějte nám to, prosím!“ Teď, když si byla Elena jistá, že jejím přátelům ani Damonovi nehrozí bezprostřední nebezpečí, hořela nedočkavostí dozvědět se Ulmin příběh. Všichni ostatní přikyvovali.
Ulma se trošku začervenala, ale začala rozvážně vyprávět: „Narodila jsem se za vlády Keleemena II. Jsem si jistá, že pro naše návštěvníky to nic neznamená, ale řekne to hodně těm, kdo znali jeho a jeho... neřesti. Učila jsem se u své matky, která byla velmi oblíbenou módní návrhářkou
látek. A můj otec navrhoval šperky a byl téměř tak slavný jako ona. Měli statek na kraji města a mohli si dovolit skoro stejně velký dům jako mnozí jejich nejbohatší zákazníci – přesto si dávali pozor, aby neukazovali pravou velikost svého jmění. Tehdy jsem bývala mladá lady Ulma, ne Ulma babice. Moji rodiče se snažili, seč mohli, aby mě udrželi mimo zvědavé pohledy, pro moje vlastní dobrou. Ale...“
Ulma – lady Ulma, opravila se Elena, se na chvíli odmlčela a usrkla si vína. Oči se jí rozostřily, viděla před sebou minulost, přesto se snažila nerozrušit své posluchače. Právě ve chvíli, kdy ji Elena chtěla požádat, aby s příběhem počkala, dokud se nebude cítit lépe, vyprávěla dál.
„Ale navzdory jejich starostlivosti mě... kdosi... uviděl a požádal o moji ruku. Nebyl to Drohzne, to byl jen obchodník s kožešinami v Venkova, kterého jsem ještě před třemi lety vůbec neznala. Tohle byl lord, generál, démon s příšernou pověstí – a můj otec jeho žádost odmítl. V noci se na nás vrhli, přepadli nás. Bylo
mi čtrnáct, když se to stalo. A tak jsem se stala otrokyní.“
Elena vnímala citovou bolest přímo z mysli lady Ulmy. Ach, Bože, zase jsem to udělala, pomyslela si a honem utlumila svoje psychické smysly. „Prosím, nemusíš nám to vyprávět, jestli ti to působí bolest. Možná jindy...“
„Ale já to chci vyprávět – tobě – abys pochopila, co jsi vlastně udělala. A raději to vypovím všechno najednou. Ale pokud to nechcete slyšet...“
Nastal souboj zdvořilosti se zdvořilostí. „Ne, ne, pokud si to opravdu přeješ... pokračuj. Já... jenom chci, abys věděla, jak moc s tebou cítím.“ Elena pohlédla na doktora, který trpělivě posedával u stolu s hnědou lahvičkou v dlaních. „A jestli by vám to nevadilo... mohl byste se mi přitom podívat na nohu ? Vyléčit ji ?“ Uvědomovala si, že poslední slova vyslovila s určitým nádechem pochybnosti, divila se, jak může mít jakákoliv bytost moc uzdravit takové
rány, jako měla lady Ulma. Nebyla proto překvapená, když zavrtěl hlavou. „Nebo ji zašít, zatímco budeme poslouchat vyprávění, jestli vám to nevadí ?“ dodala.
Trvalo několik minut, než se jim podařilo zaplašit Ulmino zděšení nad tím, že nechalo její zachránkyni čekat, ale konečně se Elena ocitla na lehátku a doktor jí nabídl ze své lahvičky hlt tekutiny, která voněla jako třešňový sirup proti kašli.
Tak jo, můžu klidně vyzkoušet i zdejší verzi anestetika – zvlášť vzhledem k tomu, že šití bude určitě bolet, pomyslela si Elena. Cucla si z lahvičky a ucítila, jak se s ní místnost točí. Na druhý už si netroufla.
Doktor Meggar odvázal Bonniin zbídačený šátek a pak začal stříhat krví nasáklé džíny nad kolenem.
„Jsi hodná, že mě posloucháš,“ řekla lady Ulma. „Ale já už jsem věděla, že jsi hodná. Ušetřím nás obě bolestných podrobností mojí otrocké služby.
Asi stačí říct, že jsem během let putovala od jednoho pána k druhému, pokaždé jako otrokyně a pokaždé o stupínek níž. Naposledy – jako vtip – kdosi řekl: ,Dej ji starému Drohznovi, jestli z ní ještě někdo dokáže vymáčknout poslední zbytky užitečnosti, je to on.“
„Bože!“ zanaříkala Elena a doufala, že si to všichni vyloží jako reakci na příběh, a ne na zaštípání dezinfekční tinktury, kterou doktor potřel její oteklou tkáň. V tomhle byl Damon o hodně lepší, pomyslela si. Elena se pokoušela nesykat, když se doktor začal ohánět jehlou, ale stiskla pevněji Meredithinu ruku, až se bála, aby jí nezlomila kosti. Pokusila se stisk trochu uvolnit, ale Meredith jí oplatila ještě pevnějším stiskem. Její dlouhá štíhlá ruka byla téměř jako chlapecká. Elena byla ráda, že tu ruku může tisknout tak pevně, jak potřebuje.
„V poslední době mě začínala opouštět síla,“ pokračovala lady Ulma tiše. „Myslela jsem si, že mě...“ - tady použila obzvláště sprosté jméno pro otrokáře – „udře a utluče k smrti. Pak jsem si
ale uvědomila pravdu.“ Najednou se jí rozzářila tvář tak, až Elena úplně viděla, jak asi vypadala jako dívka, kdy byla tak krásná, že si ji démon žádal za ženu. „Pochopila jsem, že se ve mně rodí nový život – a věděla jsem, že Drohzne ho zabije, jestli bude moct...“
Zdálo se, že nepostřehla výrazy překvapeného zděšení na tvářích dívek. Ovšem Elena měla pocit, že se potácí zlou noční můrou, na hraně tmavé trhliny v zemi, kolem zrádných neviditelných puklin v ledu Temné dimenze, dokud nenajde Stefana a neosvobodí ho z tohoto místa. Toto netečné vyprávění o sprostotách tohoto světa nebylo jejím prvním krokem kolem oné trhliny, ale bylo prvním, které si uvědomila.
„Vy, dívky, jste tady ještě úplně nové,“ řekla nakonec lady Ulma, když se ticho nesnesitelně prodlužovalo. „Nechtěla jsem říct nic nemístného...“
„My jsme tady jako otrokyně,“ odpověděla Meredith a zvedla svůj kousek provazu. „Čím víc se toho naučíme, tím líp.“
„Váš pán – ještě jsem neviděla nikoho takhle rychle se vrhnout do boje se starým Drohznem. Hodně lidí pobouřeně kdákalo, ale to bylo taky všechno, co se odvažovali udělat. Ale váš pán...“
„My mu říkáme Damon,“ podotkla Bonnie.
To už bylo mimo chápání lady Ulmy. „Pán Damon – myslíte, že by si mě ponechal ? Až zaplatí krevní daň Drohzneho příbuzným, bude mít jako první na výběr z veškerého Drohzneho majetku. Já jsem jednou z mála otrokyň, které ještě nezabil.“ Naděje v ženině tváři byla téměř víc, než Elena dokázala snést.
Teprve v té chvíli si uvědomila, kolik času už uplynulo od chvíle, kdy naposled viděla Damona. Jak dlouho asi můžou tyhle záležitosti trvat ? Nervózně pohlédla na Meredith.
Meredith přesně pochopila, co ten pohled znamená. Bezmocně zavrtěla hlavou. I kdyby požádaly Lakšmí, aby je dovedla na Shromáždiště, co by mohly dělat ?
Elena pocítila záchvěv bolesti a usmála se na lady Ulmu.
„Vyprávěj nám, jaké to bylo, když jsi byla malá.“ požádala ji.
2024 ©