16. kapitola

Napsal Jinny (») 4. 6. 2012 v kategorii Upíří Deníky - Zajetí, přečteno: 2847×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Damon se evidentně rozhodl vydat se na milost a nemilost soudu – zatvářil se zkroušeně a poněkud rozháraně, co snadno dokázal, kdykoliv se mu zachtělo. „Opravdu jsem se tě nepokouše ovlivňovat,“ zopakoval a pak chvatně dodal:

„Třeba bychom mohli na chvíli změnit téma – řeknu ti víc o hvězdných perlách.“

„To bych opravdu považovala za dobré řešení,“ odpověděla Elena mrazivým hlasem.

„No, hvězdné perly provádějí záznam přímo z tvých neuronů, chápeš ? Z neuronových spojení ve svém mozku. Všechno, co jsi kdy zažila, je uloženo někde ve tvojí mysli a perly to prostě vytáhnou na světlo.“

„Takže si to můžeš zapamatovat napořád a kdykoliv si to přehrávat jako film, je to tak ?“ vyptávala se Elena a pohrávala si se závojem, aby před Damonem ukryla svoji tvář. Napadlo ji, že by mohla dát hvězdnou perlu Meredith a Alaricovi, až se budou brát.

„Ne,“ odpověděl Damon. „Není to tak. Zaprvé, ta vzpomínka se ztratí z tvojí paměti – jde o hračky kitsune, nezapomínej. Jakmile hvězdná perla načte vzpomínku z tvých neuronů, ty zapomeneš úplně všechno, co se té události týká. A zadruhé, ,záznam´ na perle postupně

bledne – používáním, během času i vlivem dalších faktorů, kterým nikdo pořádně nerozumí. Ale nahrávka je pořád zamženější, prožitky slabší a nakonec zbude jen prázdná kulatá věc.“

„Ale – ten ubohý muž prodával den ze svého života. A byl to nádherný den! Myslela bych, že zrovna takové vzpomínky si bude chtít uchovat.“

„Vždyť jsi ho viděla.“

„Ano.“ Elena si opět vybavila zavšiveného, otrhaného bledého muže. Mráz jí přejel po zádech při pomyšlení, že kdysi býval tím rozesmátým, radostným, mladým Johnem, kterého si pamatuje z perly. „To je tak strašně smutné,“ řekla a nemluvila přitom o vzpomínkách.

Ale Damon tentokrát nesledoval tok jejích myšlenek. „Ano,“ souhlasil. „Je tu spousta starých a chudých. Odpracovali si propuštění z otroctví nebo jejich velkorysý majitel zemřel... a pak skončili takhle.“

„Ale co ty hvězdné perly ? Vyrábějí se jenom pro chudé ? Bohatí prostě můžou cestovat po světě a sami si zažít takové letní dny, ne ?“

Damon se nevesele zasmál. „Ale ne, to nemůžou. Většina z nich je s tímto místem svázaná.“

Řekl slovo svázaná tak divně. Elena si tipla: „Jsou tak zaneprázdnění, že nejezdí na dovolené ?“

„Příliš zaneprázdnění a příliš mocní, než aby mohli projít strážemi, které před nimi chrání Zemi, příliš se obávají, co by mohli provést jejich nepřátelé, zatímco oni budou pryč, jsou také příliš fyzicky sešlí, příliš nechvalně proslulí, příliš mrtví.“

„Mrtví?“ Děs u tunelu a pachu rozkladu mrtvých těl hrozil Elenu znovu pohltit.

Damon blýskl jedním ze svých zlých úsměvů. „Zapomněla jsi, že tvůj chlapec je de mortius ? Nemluvě o tvém pánovi ? Většina lidí, když zemře, přechází do jiné sféry – o mnoho vyšší

nebo o mnoho nižší. Tohle je místo pro ty špatné, ale pořád je to ještě vyšší úroveň. Níže – no, tam nikdo nechce chodit.“

„Jako že tady je Peklo ?“ vydechla Elena. „My jsme v Pekle ?“

„Spíš v Předpeklí – teda alespoň kde jsme teď my. Pak existuje ještě Druhá strana.“ Kývl směrem k obzoru, nad kterým sedělo zapadající slunce. „To druhé město, které by snad mohlo být tím místem, kde jsi trávila svoji ,dovolenou´ v životě po životě. Tady mu prostě říkají ,Druhá strana´. Ale můžu ti říct pár informací, které se ke mně donesly od mých informátorů. Tady tomu říkají Nebeský soud. Je tam blankytně modrá obloha a slunce neustále vychází.“

„Nebeský soud...“ Elena zapomněla, že mluví nahlas. Tušila, že jde o soud, kde zasedají královny, rytíři a čarodějky, ne o soud právní. Bude to něco jako Kamelot. Jenom vyslovit to jméno v ní budilo bolestnou nostalgii a... ne snad úplně vzpomínky, ale takový ten pocit, že

stačí málo a vzpomínky si vybavíte, schovávají se hned za dveřmi. Ovšem jsou to dveře, které jsou pevně zamčené, a všechno, co Elena dokázala spatřit klíčovou dírkou, byly šiky žen podobných Strážkyním – vysoké, zlatovlasé, modrooké... A mezi nimi jedna odlišná – malá dívka mezi dospělými ženami –, která vzhlédla a navzdory nekonečné vzdálenosti se podnikavým pohledem zadívala Eleně přímo do očí.

Nosítka se pohybovala pryč od bazaru mezi další slumy a Elena sledovala scenerii tak, že vrhla rychlé pohledy na obě strany zpod svého závoje. Vypadaly jako kterékoliv pozemské slumy, brlohy a chudinské čtvrti – jenom horší. Děti s vlasy vyrudlými sluncem se sbíhaly kolem Eleniných nosítek a natahovaly ruce v univerzálně srozumitelným gestu.

Eleně rvalo srdce, že jim nemůže dát nic, co by mělo opravdovou hodnotu. Přála by si tady postavit domy, zajistit těm dětem jídlo a čerstvou vodu, vzdělání a budoucnost, na kterou by se mohly těšit. Jenže neměla ponětí, jak jim

některou z těchto věcí opatřit, a tak jen sledovala, jak mizí s takovými poklady, jako je její žvýkačka, hřeben, kosmetický štěteček, lesk na rty, láhev na vodu a náušnice.

Damon jen vrtěl hlavou, ale nezastavil ji, dokud nezačala sahat po náhrdelníku s diamantem a lapisem lazuli, který jí dal Stefan. Plakala a bojovala se zapínáním, když v tom pocítila, jak se jí zbytek provazu na zápěstí zkrátil.

„To stačí,“ prohlásil Damon. „Vůbec ničemu nerozumíš. Ještě jsme ani doopravdy nevešli do města. Proč radši nesleduješ architekturu, místo aby sis dělala starosti s bezvýznamnými spratky, kteří pravděpodobně stejně umřou ?“

„To je kruté,“ odpověděla Elena, ale nedokázala přijít na žádný způsob, jak ho přimět k porozumění. A také na něj měla příliš velký vztek, než aby se o to pokoušela.

Přesto se přestala pokoušet rozepnout si náhrdelník a pohlédla za slumy, jak jí navrhl Damon . Uviděla tam úchvatné panorama

kamenných budov, které vypadaly, jako by přetrvaly celou věčnost, jako egyptské a mayské pyramidy – ovšem v době, kdy byly nové. Všechny byly zbarveny odstíny červené a černé od slunce, které se nyní schovávalo za hradbou nevlídných karmínových mraků. To veliké rudé slunce – dodává vzduchu různou atmosféru pro různé nálady. Občas působí téměř romanticky, jako když se odráželo na široké řece, kterou Elena s Damonem přejeli, a zdůrazňovalo každičkou z tisíců drobných vlnek na líně plynoucí vodě. Jindy prostě vypadá cizí a zlověstné , jasně se rýsuje nad obzorem jako obří osudové znamení a barví všechny budovy, bez ohledu na jejich velikost , barvou krve. Když tento výhled zmizel, protože nosítka zahnula a nosiči vstoupili do města mezi veliké budovy, viděla Elena před nimi jejich vlastní dlouhé a hrozivé temné stíny.

„No, tak co myslíš ?“ zdálo se, že se ji Damon snaží usmířit.

„Pořád si myslím, že to vypadá jako Peklo,“ odpověděla Elena pomalu. „Nenáviděla bych každý den, kdybych tu měla žít.“

„Ach, ale kdo říká, že budeme žít tady, moje Princezno temnot ? Vrátíme se zpátky domů, kde je noc sametově temná a kde měsíc všechno postříbří svým svitem.“ Damon jí začal pomalinku přejíždět jedním prstem od dlaně vzhůru po předloktí až k rameni. Už to stačilo, aby se vnitřně rozechvěla.

Pokoušela se využít jako ochranu před ním svůj závoj, ale byl příliš průhledný. Stále viděla jeho oslňující úsměv, který ji omamoval i skrze diamanty posetou bělostnou barvu – vlastně růžovou, samozřejmě, kvůli tomu podivnému světlu –, jíž se pyšnila vnitřní strana jejího závoje.

„Mají na tomhle místě měsíc ?“ zeptala se, aby ho přivedla na jiné myšlenky. Bála se – bála se jeho – a bála se sama sebe.

„Ale ano, myslím, že tři nebo čtyři. Ale jsou velmi malé, a protože slunce samozřejmě nikdy nezapadne, nemůžeš je vidět. Nejsou... romantické.“ Znovu se na ni usmál, tentokrát pomalu, a Elena musela odvrátit pohled.

Přitom zahlédla před sebou cosi, co plně upoutalo její pozornost. V boční uličce se převrátila dvoukolka a vysypaly se zní veliké balíky kůží a kožešin. Ke dvoukolce byla jako zvíře připoutaná hubená, hladově vyhlížející žena, která nyní ležela na zemi, a nad ní stál jakýsi rozzuřený muž a zasypával její nechráněné tělo sprškou ran bičem.

Tvář té ženy byla obrácená směrem k Eleně. Byla stažená v grimase utrpení, jak se neúčinně pokoušela svinout do klubíčka a rukama si krýt břicho. Od pasu nahoru byla nahá, a jak ji bič švihal do masa, měla již tělo pokryté krví.

Elena cítila, jak se v ní vzmáhá Síla Křídel, ale kupodivu nepropukla na plno. Celou svou bytostí a celou intenzitou své nově probuzené životní

síly si přála, aby jí něco – cokoliv – vyrašilo z ramen, jako tehdy, ale nic se nestalo. Možná to mělo co do činění s tím zbytečkem otrockého provazu na jedno zápěstí. Možná to byl Damon vedle ní, který ji naléhavým hlasem upozorňoval, ať do situace nezasahuje.

Pro Elenu jeho slova neznamenala víc než jen doprovod k hučení krve v uších. Prudce mu vytrhla provaz z rukou a vyskočila z nosítek. Několika skoky se ocitla vedle muže s bičem.

Byl to upír a při pohled na všechnu tu krev se mu prodloužily špičáky, přesto nepřestal se zuřivým bičováním. Byl příliš silný, než aby ho Elena dokázala přemoci, ale...

Jedním dalším krokem se Elena postavila nad nebohou ženu a vymrštila obě ruce v obranném gestu. Z jednoho zápěstí ji visel provaz.

Na otrokáře to neudělalo pražádný dojem. Už se rozmáchl k další ráně bičem, který udeřil Elenu přes tvář, a zároveň jí rozčísl dlouhou trhlinu v letní halence až na kůži pod ní. Zalapala po

dechu a bič rozřízl i pevnou džínovinu jejích kalhot, jako by to bylo máslo.

Eleně bezděčně vstoupily do očí slzy, ale ignorovala je. Dokázala nevydat jediný zvuk, kromě onoho počátečního zalapání po dechu. Zůstala stát přesně na tom místě, kam se postavila na obranu té ubožačky. Cítila, jak jí vítr provívá roztrhanou blůzku, zatímco závoj zůstal nedotčený, jako kdyby chtěl chránit ubohou otrokyni, která se vzepřela o zničenou dvoukolku.

Elena se stále zoufale snažila vyvolat jakýkoliv druh Křídel. Chtěla bojovat skutečnými zbraněmi a také je měla, ale nedokázala je vyvolat ať již na ochranu svou nebo té zbité otrokyně za sebou. Ale i bez nich si Elena byla jistá jedním – ten lump před ní už na svoji otrokyni ani nesáhne, pokud nejdřív nerozseká Elenu na cucky.

Kdosi se zastavil v chůzi, aby mohl dění přihlížet, a někdo jiný vyběhl z nedalekého obchodu. Když ji obklopily děti, které předtím běžely s jejími

nosítky, a začaly naříkat, shromáždil se i dav urozených.

Vidět obchodníka, jak tluče svoji sedřenou otrokyni, to byl téměř každodenní výjev, ale vidět tuhle překrásnou novou dívku, jak si nechává rozbičovat šaty, dívku s vlasy jako zlatavé hedvábí pod zlatobílým závojem, jejíž oči možná některým připomenou dávnou vzpomínku na modrá nebesa – to bylo něco úplně jiného. Navíc ta dívka byla evidentně čerstvě ulovenou divokou otrokyní, která zahanbila svého pána tím, že mu vytrhla vodící provaz z rukou a z posvátného závoje učinila výsměch.

Úžasná pouliční podívaná.

A navzdory tomu všemu se otrokář chystal k dalšímu úderu, zvedal paži s bičem a připravoval se do švihu vložit celou svou sílu. Několik lidí v davu zalapalo po dechu, jiní pohoršeně reptali. Elenin nový zostřený sluch dokázal jejich šepot rozeznat. Taková dívka určitě není určena pro

slumy; jistě ji doručí někam do centra města. To se pozná už ze samotné její aury. S těmi svými zlatými vlasy a modrýma očima by to vlastně mohla být a Strážkyně z Druhé strany. Kdo ví...?

Zvednutý bič nedopadl. Než k tomu mohlo dojít, vyšlehl černý záblesk čiré Síly, který přinutil polovinu davu l útěku. Mladý upír oblečený podle módy horního světa, Země, se postavil mezi otrokáře a zlatovlasou dívku – nebo se spíše vynořil před náhle přikrčeným otrokářem. Těm několika osobám v davu, kterými nepohnul pohled na dívku, se okamžitě rozbušilo srdce při pohledu na něho. Určitě to je majitel té dívky a teď přišel situaci vyřešit. V tom okamžiku dorazily na scénu Bonnie a Meredith. Vykláněly se ze svých nosítek půvabně zahalené v závojích – Meredith v temné modří půlnoční hvězdné oblohy a Bonnie v odstínu světle zelené. Vypadaly jako ilustrace z Tisíce a jedné noci.

Když zastavily vedle Eleny, Meredith zalapala po dechu. Bonnie doširoka otevřela oči. Elena věděla, co asi vidí. Z rány na tváři jí volně

proudila krev a blůza se jí ve větru neustále rozevírala, až byla vidět rozervaná zakrvácená košilka vespod. Také jedna nohavice džín rychle měnila barvu doruda.

Ale v Elenině stínu se krčila ještě daleko politováníhodnější postava. Když Meredith zvedla Elenin průhledný závoj, aby jí pomohla zahalit její vnady, ona žena zvedla hlavu a pohlédla na dívky němým pohledem štvané zvěře.

Za nimi Damon tiše pronesl: „Tohle si celkem užiju.“ Zvedl mohutného otrokáře jednou rukou do vzduchu a zaútočil mu na hrdlo s rychlostí kobry. Ozval se příšerný výkřik, který neustával.

Nikdo se nepokusil do dění zasáhnout ani nepovzbuzoval otrokáře k boji.

Elena, která si prohlížela tváře v davu, pochopila proč. Ona a její kamarádky byly na Damona zvyklé – nebo alespoň tak zvyklé, jak jen je možné si zvyknout na pocit poloochočené dravosti, jenž kolem sebe šířil. Ale tito lidé ho

vidělo poprvé v životě: mladého muže štíhlé střední postavy, oděného v černém, který vynahrazoval nedostatek vyboulených svalů pružnou a smrtící elegancí. Tento dojem ještě podtrhoval Damonův dar podmanit si celý prostor kolem sebe, takže se bez vědomého úsilí stával ústředním bodem kteréhokoliv obrázku – stejně jako se věrný panter stává středem pozornosti, když se líně prochází přeplněnou městskou ulicí.

Dokonce i tady, kde jsou hrozby a otevřené zlo běžné, vzbuzoval tento mladý muž pocit nebezpečí, pro nějž se mu lidé radši drželi nejen z cesty, ale i z dohledu.

Mezitím se Elena, Meredith a Bonnie rozhlížely po nějaké zdravotní pomoci nebo alespoň po něčem čistém, čím by se dalo zastavit krvácení. Zhruba po minutě si uvědomily, že nic takového prostě neobjeví, a tak Elena oslovila dav.

„Nezná tu někdo doktora ? Nebo léčitele ?“ zavolala. Dav jen civěl. Zjevně se jim nechtělo

zaplést se s děvčetem, které se vzepřelo černě oděnému démonovi, jenž zrovna kroutil krkem otrokáři.

„Takže vy si všichni myslíte, že je to v pořádku,“ křičela Elena vztekle a slyšela ve vlastním hlase znechucení a zuřivost, „když takovýhle všivák bičuje vyhladovělou těhotnou ženu ?“

Několik pohledů se sklopilo k zemi, ozvalo se pár roztroušených odpovědí typu ,vždyť to byl její majitel, ne?´, ale jeden mladší muž, který se opíral o zastavený vůz, se napřímil. „Těhotnou ?“ zopakoval. „Nevypadá na těhotnou.“

„Ale je!“

„No,“ pokračoval mladý muž pomalu, „pokud je to pravda, pak poškozuje svůj obchod.“ Nervózně pohlédl směrem, kde Damon postával nad nyní mrtvým otrokářem, jehož tvář byla zkroucená v příšerné smrtelné agonii.

Přesto Elena pořád ještě nenašla pomoc pro ženu, která, jak se obávala, by mohla umřít.

„Copak tu nikdo neví, kde můžu najít doktora ?“ Z davu se nyní ozývalo nejrůznější mumlání.

„Asi pochodíme líp, když jim zkusíme nabídnout nějaké peníze,“ navrhla Meredith. Elena okamžitě sáhla po svém přívěsku, ale Meredith byla rychlejší. Odepnula si módní ametystový náhrdelník a zdvihla ho nad hlavu.

„Tohle dostane ten, kdo nám první ukáže dobrého doktora.“

Nastala chvíle ticha, v níž každý zvažoval rizika obchodu. „Nemáte nějaké hvězdné perly ?“ ozval se sípavý hlas, ale jiný, mladší hlas zavolal: „Pro mě je tohle dobré dost!“

Malé děcko – pravý pouliční rošťák – vyskočilo z davu, popadlo Elenu za ruku a ukazovalo dopředu se slovy: „Doktor Meggar je hned kousek dál tady na ulici. Je to jenom pár bloků; můžeme tam dojít pěšky.“

Dítě bylo oblečené do otrhaných starých šatů, ale to mohlo být jenom kvůli zimě, protože pod

nimi mělo také kalhoty. Elena nedokázala poznat, jestli je to kluk, nebo děvče, dokud jí děcko nevěnovalo překvapivě hezký úsměv a představilo se: „Já jsem Lakšmí.“

„A já jsem Elena,“ odpověděla Elena.

„Radši bychom si měli pospíšit, Eleno,“ řekla Lakšmí.

„Brzy tady budou Strážci.“

Meredith a Bonnie zvedl napůl omdlelou otrokyni na nohy, ale zdálo se, že má příliš velké bolesti, než aby dokázala rozpoznat, zda jí chtějí ublížit nebo pomoci.

Elena si vzpomněla, jak se žena choulila ve stínu jejího těla. Položila ruku na ženinu zakrvácenou paži a zašeptala: „Teď jsi v bezpečí. Bude to v pořádku. Ten muž – tvůj... tvůj pán – je mrtvý a já ti slibuju, že už ti nikdo neublíží, Přísahám.“

Žena na ni hleděla v nevěřícném údivu, jako kdyby to, co Elena řekla, bylo naprosto nemožné. Jako kdyby život bez neustálého bití –

i přes všechnu tu krev dokázala Elena na ženině kůži rozeznat staré jizvy, některé i od pout – byl tak vzdálený od reality, že nebylo možné si ho ani představit.

„Já ti to přísahám.“ Tentokrát Elena promluvila během úsměvu, vážně. Chápala, že to je břemeno, které na sebe bere doživotně.

Bude to v pořádku, pomyslela si a uvědomila si, že už nějakou dobu svoje myšlenky vysílá k Damonovi. Vím, co dělám. Jsem připravená za tohle přijmout zodpovědnost.

Jsi si jistá ? Uslyšela v hlavě Damonův hlas. Poprvé v životě v něm zazněla nejistota. Protože já si naprosto jistě nejsem ochotný vzít na starost nějakou starou škebli, až tě začne unavovat. Ani si nejsem jistý, jestli jsem připravený si poradit s tím, co mě čeká za zabití toho prasete s ičem.

Elena se obrátila a pohlédla na něho. Myslel to vážně. No tak proč jsi ho zabil ? Zeptal se vyzývavě.

Děláš si legraci ? Damon ji šokoval intenzitou a záští obsaženou v té myšlence. On ti ublížil. Měl jsem ho zabít pomaleji, dodal a ignoroval jednoho z nosičů, který před ním poklekl a ptal se, co má dělat dál. Damon ovšem nespouštěl oči z Eleniny tváře, z krve, která jí stále proudila z rány. Il figlio de cafone, pomyslel si Damon a při pohledu na mrtvolu stáhl rty a odhalil zuby, takže i onen nosič hrůze prchl po čtyřech z jeho dosahu.

„Damone, nenech ho odejít! Svolej je sem honem všechny...,“ začala Elena a pak, když uslyšela, jak všichni okolo překvapeně zalapali po dechu, pokračovala telepaticky. Nedovol těm nosičům utéct. Potřebujeme nosítka, aby aby dopravila tuhle ubohou ženu k doktorovi. A proč na mě všichni zírají ?

Protože jsi otrokyně a právě jsi udělala něco, co žádný otrok nikdy nesmí udělat – dáváš mně, svému pánovi, příkazy. Damonův telepatický hlas zněl ponuře.

Není to příkaz. Je to jen – podívej, každý gentleman by přece pomohl dámě v nesnázích, ne ? No, a tady nás máš hned čtyři a minimálně jedna je v mnohem větších nesnázích, než by sis přál. Ne, vlastně tři. Myslím, že já budu potřebovat pár stehů a Bonnie asi omdlí. Elena metodicky útočila na jeho slabá místa a věděla, že Damon ví, co dělá. Přesto přikázal jedné skupině nosičů, aby přišli a naložili otrokyni, a druhé, aby vzali jeho děvčata.

Elena nasedla do nosítek ke zraněné a zatáhla všechny záclonky. Cítila měděný pach krve až na jazyku, až se jí chtělo plakat. Ani jí se nezamlouvalo dívat zblízka na ženina zranění, ale krev se řinula všude po nosítkách. Sundala si oblečení z horní části těla, znovu si oblékla jen blůzku a košilkou se pokusila obvázat dlouhou ránu napříč hrudí ubohé otrokyně. Pokaždé, když k ní ta žena zvedla své tmavohnědé vyděšené oči, pokoušela se na ni povzbudivě usmát. Nacházely se na takové úrovni

komunikace, kde pohledy a dotyky znamenaly víc než slova.

Neumírej, prosila v duchu Elena. Neumírej zrovna teď, když máš pro co žít. Žít pro svoji svobodu a pro své děťátko.

A něco z toho, na co myslela, se možná doneslo až k ženě, která se konečně uvolněně opřela o podušky v nosítkách a chytila se Eleny za ruku.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a sedm