15. kapitola

Napsal Jinny (») 4. 6. 2012 v kategorii Upíří Deníky - Zajetí, přečteno: 1685×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Elena spěchala za Damonem a snažila se nedívat na pravo a nalevo. Dokázala vidět až příliš mnoho z toho, co Meredith a Bonnii muselo připadat jako neproniknutelná temnota.

Na každé straně byly jakési sklady – místa, kam zjevně byli přiváděni otroci předtím, než je prodají, koupí nebo transportují dále. Elena slyšela, jak děti v temnotě natahují moldánky, a kdyby sama nebyla tak vyděšená, vyrazila by ty plačící děti hledat.

Ale to nemůžu udělat, protože teď jsem otrokyně, pomyslela si v šoku, který ji najednou

zasáhl až do konečků prstů. Už nejsem opravdová lidská bytost. Jsem kus majetku.

Znovu se přistihla, že zírá na Damonův zátylek a přemítá, jak se, proboha, mohla k tomuhle propůjčit. Chápala, co to znamená být otrokyně – vlastně se zdálo, že tomu intuitivně rozumí tak hluboce, až ji to samotnou překvapilo.

Není dobré být otrokyní. Znamená to, že by ji mohli... no, mohlo by se jí stát cokoliv a nikoho by to nezajímalo, kromě jejího vlastníka. A její majitel (jak ji k tomu jen mohl přesvědčit ?) byl ze všech lidí zrovna Damon.

Může prodat všechny tři dívky – Elenu, Meredith i Bonnii – a vypadnout odsud do hodiny s tučným ziskem.

Pospíchali mezi sklady a dívky klopily oči k zemi, aby náhodou nezakoply.

A tak vystupovali až na vrchol kopce. Po nimi, v jakémsi kráterovitém údolí, leželo město.

Na okrajích se rozprostíraly chudinské čtvrti přeplněné téměř až k místu, kde stáli. Ale kousek před nimi byl plot z drátěného pletiva, který je od města izoloval, přestože umožňoval pohled z ptačí perspektivy. Kdyby se pořád ještě nacházeli v jeskyni, byla by to ta největší podzemní prostora, kterou je možné si představit – ale oni už nebyli pod zemí.

„Stalo se to někdy během jízdy přívozem,“ řekl Damon. „Prožili jsme... no... řekněme, zakřivení prostoru.“ Pokoušel se situaci vysvětlit a Elena se snažila jí rozumět. „Vešly jste do Brány démonů, ale když jste z ní vyšly, už nejste v Pozemské dimenzi, ale v nějaké úplně jiné.“ Eleně stačilo pohlédnout na oblohu, aby mu uvěřila. Souhvězdí byla naprosto jiná; neviděla Velký a Malý vůz ani Polárku.

A pak to slunce. Bylo mnohem větší, ale také mnohem matnější než na Zemi a nikdy nemizelo z obzoru. V kterémkoliv okamžiku ho byla vidět alespoň polovina, ve dne i v noci – což, jak poznamenala Meredith – jsou pojmy, které zde

pozbývají svého logického významu. Když se přiblížili k bráně z ostnatého drátu, již se konečně dostanou z oblasti pro otroky, zastavil je tvor, o němž se Elena později dozvěděla, že je to Strážce.

A také se dozvěděla, že Strážci jsou svým způsobem vládci Temné dimenze, ačkoliv sami pocházejí z jiného, velmi vzdáleného místa. V podstatě trvale osídlili tento malý kousek Pekla a pokoušejí se ovládat krále slumů a feudální pány, kteří se město mezi sebou rozdělili.

Tímto Strážcem byla vysoká žena, která měla vlasy stejné zlatavé barvy jako Elena, rovně zastřižené akorát na ramena. Nevěnovala žádnou pozornost Damonovi, ale okamžitě se zeptala Eleny, která stála hned za ním: „Proč tu jsi ?“

Elena byla šťastná – velmi šťastná –, že ji Damon naučil ovládat auru. Soustředila se na to, zatímco její mysl uháněla nadzvukovou rychlostí

a vymýšlela, jaká je správná odpověď na takovou otázku. Odpověď, která jim dovolí jít dále.

Damon nás na tohle nepřipravil, napadlo ji jako první. A jako druhé: nepřipravil, protože tu sám nikdy dřív nebyl. Neví, jak tu všechno chodí, zná jenom některé věci.

A jestliže to vypadá, že se tahle žena pokouší plést do jeho záležitostí, mohl by se prostě rozzuřit a napadnout ji, ozval se tichý hlásek z Elenina podvědomí. Elena zdvojnásobila rychlost svých úvah. Kdysi bývalo kreativní lhaní jednou u jejích specialit, a tak teď řekla první věc, která ji napadla: „Vsadila jsem se s ním a prohrála.“

No, zní to dobře. Lidé přicházejí hazardní hrou o spoustu věcí: o půdu, talismany, koně, hrady, lehce s úslužnými džiny... A pokud se ukáže, že to jako důvod nestačí, vždycky může říct, že to je jenom začátek jejího smutného příběhu. A nejlepší je, že to je svým způsobem pravda. Kdysi dávno obětovala svůj život pro Damona, stejně jako pro Stefana, a Damon tak úplně

neobrátil list, jak od něj žádala. Možná tak půl listu. Lísteček.

Strážkyně na ni zírala se zmateným výrazem v hluboce modrých očích. Lidé na Elenu zírali celý její život – je mladá a velice krásná, což znamená, že jí spíš vadilo, když lidé nezírali. Ale ta zmatenost je trochu důvod k obavám. Čte snad ta vysoká žena v její mysli ? Elena se pokusila dodat další vrstvu zrnění kolem svých myšlenek – a vyšlo z toho několik verš§ písničky od Britney Spears. V duchu zvýšila zvuk na maximum.

Vysoká žena si přiložila dva prsty na čelo jako člověk, kterého přepadl náhlý záchvat migrény. Pak pohlédla na Meredith.

„Proč... jsi tady ty ?“

Meredith obvykle vůbec nelhala, ale pokud se k tomu rozhodla, dokázala to povýšit na intelektuální umění. Naštěstí také neměla ve zvyku opravovat to, co není rozbité. „Se mnou je to stejné,“ pronesla smutně.

„A ty ?“ obrátila se žena k Bonnii, která vypadala, že se jí znovu udělá špatně.

Meredith Bonnii dloubla loktem a upřeně na ni hleděla. Elena na ni hleděla ještě upřeněji, protože věděla, že jediné, co Bonnie musí udělat, je vykoktat: „Já taky.“ A Bonnie je vycvičená přitakat, když Meredith vytyčí směr.

Jenže problém byl v tom, že Bonnie byla v transu, nebo tak blízko transu, že jí bylo všechno jedno.

„Stinné duše,“ pronesla.

Žena zamrkala, ale ne tak, jako zamrkáte, když váš protějšek řekne něco naprosto nečekaného. Zamrkala překvapeně.

Ach, Bože, pomyslela si Elena. Bonnie má jejich heslo nebo co. Předpovídá budoucnost nebo věští nebo něco takového.

„Stinné... duše ?“ opakovala Strážkyně a bedlivě Bonnii sledovala.

„Město je jich plné,“ pokračovala Bonnie nešťastně.

Prsty Strážkyně nyní tancovaly po čemsi, co vypadalo jako palmtop. „To my víme. Tohle je místo, kam přicházejí.“

„Pak byste to měli zastavit.“

„Máme jenom omezenou pravomoc. Temné dimenzi vládne tucet frakcí absolutních vládců, kteří mají k ruce krále slumů, aby vykonávali jejich příkazy.“

Bonnie, intenzivně v duchu vysílala Elena a snažila se tak prorazit mentální zamžení i za cenu, že ji Strážkyně uslyší. Tohle je policie.

V ten samý okamžik se do toho vložil Damon. „Je na tom stejně jako ostatní,“ vysvětloval, „jenom má parapsychické nadání.“

„Na tvůj názor se nikdo neptal,“ vyštěkla Strážkyně směrem k Damonovi, aniž na něj vůbec pohlédla. „Je mi jedno, co za papaláše jsi tam,“ a trhnutím hlavy naznačila směr k

osvětlenému městu, „za tímhle plotem jsi v mém rajonu. A já se ptám téhle malé zrzky: je pravda, co říkal ?“

Elena na okamžik zpanikařila. Pokud po tom všem, čím prošli, Bonnie něco vybreptá...

Tentokrát zamrkala Bonnie. Ať už umí komunikovat s čímkoli, je stejná jako Meredith a Elena. A je pravda, že má parapsychické nadání. Bonnie byla neuvěřitelně špatná lhářka, pokud měla čas o věcech přemýšlet, ale na tohle dokázala bez zaváhání odpovědět: „Ano, je to pravda.“

Strážkyně se upřeně zahleděla na Damona.

Damon jí pohled vracel, jako by to klidně mohl dělat celou noc. Je přece šampionem v nehybném vracení pohledů.

Strážkyně mávla, že mohou pokračovat.

„Předpokládám, že i parapsychicky nadaní můžou mít svůj špatný den,“ ušklíbla se a dodala směrem k Damonovi. „Pořádně se o ně postarej.

Víš o tom, že všichni s parapsychickým nadáním musejí mít licenci ?“

Damon svým nejvytříbenějším velkopanským způsobem odpověděl: „Madam, tohle nejsou profesionální věštkyně. Jsou to mé osobní asistentky.“

„A já zase nejsem ,madam´ oslovuj mě ,Vaše Ctihodnosti´. A mimochodem, lidé závislí na hazardu tady obvykle končí hodně ošklivě.“

Ha ha, pomyslela si Elena. Kdyby tak věděla, jakou hazardní hru tu zrovna teď všichni hrajeme... no, asi bychom na tom byl hůř než zrovna teď Stefan.

Před plotem se rozkládal velký dvůr. Postávali tu nosiči s nosítky, vozíky sikšů a malé vozíky. Žádné kočáry, žádní koně. Damon najal dvoje nosítka, jedny pro sebe s Elenou a druhé pro Meredith a Bonnii.

Bonnie, stále ještě se zmateným výrazem ve tváři, hleděla na slunce. „Copak nikdy nepřestane vycházet ?“

„Ne,“ odpověděl jí Damon trpělivě. „A zapadá, nevychází. Nekonečný západ slunce v samotném Městě temnot. Uvidíš z něho víc, až pojedeme dál. Nesahej na to,“ zarazil Meredith, která začala Bonnii rozvazovat pouta, než nasednou do nosítek. „Můžete si obě sundat pouta, až budete v nosítkách, pokud si zatáhnete záclonky, ale neztraťte je. Pořád jste otrokyně a musíte nosit něco symbolického kolem zápěstí, co o tom vypovídá – i kdyby to měly být jenom stejné náramky. Jinak se dostanu do potíží. Jo, a ve městě musíte chodit zahalené závojem.

„cože?“ Elena po něm vrhla nevěřícný pohled.

Damon jí odpověděl svým slnivým úsměvem, a než stihla říct cokoliv dalšího, vytáhl ze své černé tašky průsvitné jemné kusy látky a podal jim je. Závoje byly tak velké, že zahalovaly celé tělo.

„Ale stačí, když si je prostě dáte na hlavu nebo uvážete na vlasy,“ dodal Damon nepřítomně.

„Z čeho vlastně jsou ?“ zeptala se Meredith a osahávala lehounký hedvábný materiál, který byl průhledný a tak tenký, že jí ho vítr málem odnesl z prstů.

„Jak to mám vědět ?“

„Z druhé strany mají jinou barvu!“ zjistila Bonnie a dovolila větru, aby její bledě zelený závoj obrátil v třpytivě stříbrný. Meredith rozložila dramaticky temně nachové hedvábí a objevila tajemnou tmavomodrou barvu posetou miliony hvězd. Elena, který čekala, že dostane modrý závoj, vzhlédla k Damonovi. Držel malý složený balíček v zaťaté pěsti.

„tak se podíváme, jak ses zlepšila,“ zamumlal a pokývl jí, aby přistoupila blíž. „Hádej, jakou má barvu.“

Jiná dívka by určitě viděla jenom trnkově tmavé oči a čisté antické linie Damonovy tváře, nebo

možná divoký, hříšný úsměv – který se zde stal ještě divočejším a omamnějším, jako duha uprostřed hurikánu. Ale Elena zaznamenala také jeho ztuhlý krk a ramena – místa, která vyjadřují napětí. Temná dimenze si na něm už vybírá svoji daň i fyzicky, přestože si z toho tropí legraci.

Přemítala, kolik sond Silami od okolních zvědavců musí každou vteřinu odrážet. Chystala se mu nabídnout pomoc a otevřít se tomu tajuplnému světu, když vyštěkl tónem, který nepřipouštěl odpor: „Hádej!“

„Zlatá,“ odpověděla Elena okamžitě a samotnou ji to překvapilo. Když se natáhla, aby si vzala zlatý balíček z jeho dlaně, pocítila, jak jí z dlaně paží vzhůru projel intenzivní slastný elektrizující pocit, který jako by jí pronikl přímo do srdce. Damon na okamžik stiskl její prsty, když si brala závoj, a Elena stále ještě cítila pulzující chvění z konečků z jeho prstů.

Druhá strana jejího závoje bila bílá a třpytila se jako posetá diamanty. Bože, možná to

doopravdy jsou diamanty, pomyslela si. U Damona člověk nikdy neví.

„Možná je to tvůj svatební závoj ?“ zamumlal Damon rty těsně u jejího ucha. Pouta kolem Eleniných rukou se značně uvolnila a ona se jen bezmocně dotýkala hebounké tkaniny a cítila v prstech chlad drobounkých drahokamů.

„Jak jsi věděl, že budeš všechno tohle potřebovat ?“ zeptala se. „Nevíš sice všechno, ale zdá se, žes toho zjistil poměrně dost.“

„Ale, pátral jsem v barech a na dalších místech. Našel jsem pár lidí, co tu byli a dokázali se zas dostat ven – nebo je odtud vyhodili.“ Damonův divoký úsměv se ještě prohloubil. „V noci, když jsi spala, jsem v jednom dobře ukrytém krámku sehnal tohle,“ pokývl k závojům a dodal: „Nemusíte to nosit přes obličej. Přitiskněte si je k vlasům a ony samy přilnou.“

Elena poslechla a vzala si závoj zlatou stranou nahoru. Spadal jí až k patám. Pohladila ho jemně prsty, už si začínala uvědomovat jeho potenciál

svádět i odmítat. Kdyby jen mohla sundat ten zatracený provaz ze zápěstí....

Po chvíli Damon obnovil svoji pózu chladnokrevného pána a prohlásil: „V zájmu nás všech musíme být v těchhle věcech důslední. Králové slumů a šlechta, kteří vládou tomuhle odpornému chaosu, kterému se říká Temná dimenze, si uvědomují, že v každém okamžiku se nacházejí na pokraji revoluce, a pokud porušíme rovnováhu, udělají z nás ,exemplární příklad´.“

„Tak dobře,“ souhlasila Elena. „Podrž mi provaz a já nasednu do nosítek.“

Ale sotva se ocitli v nosítkách, provaz už neměl smysl. Nosítka nesli čtyři muži – nebyli velcí, ale šlachovití, a všichni stejně vysocí, takže se pohybovali úplně hladce.

Kdyby byla Elena svobodnou občankou, nikdy by nedovolila, aby ji nosili čtyři jiní lidé, kteří, jak předpokládala, jsou otroci. Určitě by kolem toho udělala pěkně hlučnou scénu. Ale ten malý rozhovor, který vedla sama se sebou ve

skladech, přinesl své ovoce. To ona je otrok, přestože Damon za ni nikomu nezaplatil. Nemá právo dělat hlučné scény kvůli čemukoliv. V tomhle soumračném, ohavně páchnoucím místě by její hysterie jenom způsobila problémy samotným nosičům – a jejich majitel, nebo kdo provozuje tohle podnikání, aby je potrestal, jako by to byla jejich vina.

Prozatím nejlepší plán A zní: Držet pusu na zámek.

Stejně bylo hodně na co se dívat, když nyní přejeli most nad odporně páchnoucími slumy a uličkami plnými polorozpadlých domů. Začínaly se objevovat obchody, nejdřív se silnými mřížemi a z neomítnutého kamene, později však i důstojnější budovy a pak si už najednou klestili cestu trništěm. Ale i zde zanechala chudoba a ošuntělost svou stopu. Elena očekávala chladné, temné, hrozivé město s bezcitnými upíry a divokými démony v ulicích. Místo toho všichni, které viděla, vypadali jako lidé a prodávali

nejrůznější věci – léky, jídlo, nápoje – které upíři nepotřebují.

No, možná je potřebují kitsune a démoni, přemítala Elena a otřásla se při pomyšlení, čím se asi živí takový démon. Na nárožích ulic postávali spoře odění chlapci a děvčata a také otrhaní vychrlí lidé s patetyckými cedulemi VZPOMÍNKU ZA JÍDLO.

„Co to znamená ?“ zeptala se Elena Damona, ale ten jí hned neodpověděl.

„Takhle svobodní obyvatelé města tráví většinu svého času,“ řekl nakonec. „Takže si to pamatuj, než zase vyrazíš na nějakou z těch svých křížových výprav...“

Elena ho neposlouchala. Zírala na jednoho z těch, kdo drželi takovou ceduli. Muž byl zoufale hubený, měl prořídlé vousy a zkažené zuby, ale ze všeho nejhorší byl jeho výraz bezduchého zoufalství. Chvíli co chvíli vztáhl roztřesenou ruku, na jejíž dlani spočívala malá průhledná kulička, a mumlal: „Letní den, když jsem byl

mladý. Letní den za deset geldů.“ Často ta slova vyslovoval, i když v okolí zrovna nikdo nebyl.

Elena si sundala prsten s lapisem lazuli, který jí daroval Stefan, a ukázala ho nebožákovi. Nechtěla dráždit Damona vystupováním z nosítek a tak řekla: „Pojď sem, prosím,“ a natáhla ruku s prstenem k vousatému muži.

Uslyšel ji a přiběhl k nosítkům. Elena viděla, že se mu ve vousech cosi hemží – asi vši –, a přinutila se hledět na prsten, když říkala: „Vem si ho. Rychle, prosím.“

Stařec hleděl na prsten, jako by to byl stůl prostřený k hostině. „Nemám drobné zpátky,“ zaúpěl, zvedl ruku a otřel si ústa rukávem. Vypadal, že na místě padne do mdlob. „Nemám drobné zpátky!“

„Nechci drobné zpátky!“ odpověděla Elena sevřeným hrdlem. „Vezmi si ten prsten. Honem, nebo ho upustím.“

Vyškubl jí ho z prstů ve chvíli, kdy nosiči vyrazili na další cestu. „Kéž ti Strážci požehnají, paní,“ volal a snažil se držet krok s klusem nosičů. „Slyš mě, kdo můžeš! Kéž ti Oni požehnají!“

„Tos neměla,“ řekl Damon Eleně, když hlas zmizel v dálce za nimi. „Víš, on si za to nekoupí jídlo.“

„Trpěl hladem,“ zdůraznila Elena tiše. Nedokázala se přiznat, že jí připomněl Stefana. „A byl to můj prsten,“ dodala na svou obranu. „Předpokládám, že mi teď řekneš, že si za to koupí drogy nebo alkohol.“

„Ne, ale ani si nekoupí jídlo. Uspořádá hostinu.“

„No tak vidíš...“

„Ve své fantazii. Koupí si zaprášenou kouli se vzpomínkou na římskou hostinu od nějakého starého upíra nebo novodobou hostinu od někoho z města. Pak si ji bude přehrávat znovu a znovu a pomalu přitom vyhladoví k smrti.“

Elena se zděsila. „Damone! Rychle! Musím se vrátit a najít ho...“

„Obávám se, že to nejde.“ Damon líně zvedl ruku, ve které svíral provaz. „Kromě toho je už dávno pryč.“

„Jak tohle může udělat ? Jak tohle může kdokoliv udělat ?“

„Jak může kuřák s rakovinou plic odmítnout přestat kouřit ? Ale souhlasím, že tyhle koule jsou asi nejnávykovější drogou ze všech. Můžou za to kitsune, protože sem přinesli svoje hvězdné perly a učinili z nich nejoblíbenější formu posedlosti.“

„Hvězdné perly ? Hoši no tama ?“ Elena zalapala po dechu.

Damon se na ni zahleděl se stejně zjevným překvapením. „Ty o nich víš ?“

„Vím jenom to, co zjistila Meredith. Řekla mi, že kitsune se často nechávali portrétovat se svými klíči,“ - zdvihla na něj obočí – „nebo s hvězdnými

perlami. A že podle legendy mohou uložit část nebo i všechnu svoji moc do té perly, takže pokud ji najdeš, můžeš kitsune ovládat. Chtějí s Bonnií najít hvězdné perly Misao a Šiničiho a získat nad nimi kontrolu.“

„Utiš se, mí tlukoucí srdce,“ pronesl Damon dramaticky, ale v příštím okamžiku už se plně věnoval plánování. „Vzpomínáš, co říkal ten stařík ? Letní den za jídlo ? To mluvil o tomhle.“ Damon zvedl malý kousek mramoru, který stařík upustil do jejich nosítek, a přiložil ho Eleně ke spánku.

Svět zmizel.

Damon byl pryč. Obrazy, zvuky – a ani, i pachy – tržiště zmizely. Seděla na zelené louce, kterou povíval lehký vánek, a dívala se na smuteční vrbu, jež se skláněla nad potokem velmi tmavě zelené barvy. Ve vzduchu cítila jakousi sladkou vůni – snad zimolez nebo frézie ? Prostě příjemná vůně, která Elenu dojímala, zatímco

hleděla na dokonalá oblaka plující po blankytně modré obloze.

Cítila – cosi, co nedokázala vyjádřit. Cítila se mladě, ale někde hluboko uvnitř věděla, že je ve skutečnosti mladší než tahle cizí osobnost, která se jí zmocnila. Přesto cítila radostné vzrušení nad tím, že je jaro – a zdálo se jí, že každý zlatavě zelený lístek, každé malé svěží stéblo trávy, každý beztížný bílý obláček se raduje s ní.

Najedou se jí rozbušilo srdce. Zachytila za sebou zvuk běžících nohou. V jediném nádherném radostném okamžiku vyskočila a vztahovala náruč vstříc své lásce s hlubokou dokonalostí, kterou cítila vůči...

...vůči této dívce ? Cosi v mozku uživatelky perly se zarazilo úžasem. Ovšem jeho větší část byla plně zaujata dokonalostí dívky, která přicházela lehounkým krokem mezi rozvlněnou trávou: pramínky tmavých kudrn na jejím krku, blýskavé zelené oči pod klenutými obloučky obočí, když

se smála na svého milence a předstírala, že prchá na nožkách lehkých jako laňka...!

Pronásledovatel i pronásledovaná spolu klesli v objetí na měkounký koberec dlouhé trávy... a pak se brzy začaly dít tak žhavé věci, že Elena – t vzdálená mysl v pozadí – začala přemýšlet, jak tuhle bláznivou věc zastavit. Pokaždé, když si přiložila ruku ke spánku a tápala po perle, zjistila, že je objímána a líbána až do bezvědomí...

Allegrou... to je ta dívka, Allegra. A Allegra je určitě krásná, zvlášť v očích tohohle diváka. Ta její smetanová pleť...

A pak s leknutím stejně velkým, jako když zmizelo tržiště, zjistila, že se svět znovu vynořil. Ona je Elena; jede v nosítkách s Damonem; kolem zní kakofonie zvuků – a také se mísí tisíce nejrůznějších pachů. Ale dýchala zrychleně a část z ní stále ještě rezonovala ozvěnou Johnovy – ano, tak se jmenoval ten muž – Johnovy lásky k Allegře.

„Já tomu pořád nerozumím,“ zanaříkala.

„Je to jednoduché,“ odpověděl jí Damon. „Přiložíš si prázdnou hvězdnou perlu zvolené velikosti ke spánku a v mysli se vrátíš do doby, kterou chceš zaznamenat. A hvězdná perla už se postará o zbytek.“ Mávnutím zastavil její otázky a naklonil se k ní s rošťáckým pohledem v těch svých bezedných očí. „Že bys dostala obzvlášť horký letní den ?“ vyzvídal a navrhl: „Tahle nosítka mají záclonky, které se dají zatáhnout.“

„Nehloupni, Damone,“ usměrnila ho Elena, ale Johnovy pocity roznítily její vlastní touhu jako křesadlo troud. Nechceš se přece líbat s Damonem, napomínala se přísně. Chceš se líbat se Stefanem. Ale od toho okamžiku před chvílí, kdy líbala Allegru, jí připadalo, že to není tak silný argument, jak by měl být.

„Myslím, že nechci...,“ začala, stále ještě bez dechu, když ji Damon objal, „není to dobrý...“

Jediným hladkým švihnutím provazu jí Damon úplně rozvázal ruce. Chystal se stáhnout jí

provaz z obou zápěstí, ale Elena se okamžitě napůl odvrátila a volnou rukou se podepřela. Potřebovala se opřít.

Za těchto okolností ovšem neexistovalo nic smysluplnějšího – ani nic... smyslnějšího... než to, co Damon právě udělal.

Nezatáhl záclonky, ale Bonnie a Meredith byly za jejich nosítky, a tudíž mimo dohled. A rozhodně mimo Eleniny myšlenky. Cítila kolem sebe žhavé Damonovo objetí a instinktivně se v něm schoulila. Pocítila příliv čisté lásky a uznání l Damonovi za to, že porozuměl, že by tohle nikdy nemohla udělat jako otrokyně a s pánem.

Oba jsme neovladatelní a neovládnutí, slyšela hlas ve své hlavě a uvědomila se, že i když utlumila většinu svých psychických schopností, zapomněla nastavit hlasitost této své myšlenky na nulu. No co, třeba se to zrovna hodí...

Ale oba milujeme obdiv, odpověděla telepaticky a ucítila jeho smích na svých rtech, když uznal, že má pravdu. V tu chvíli nebylo v jejím životě

nic sladšího než Damonovy polibky. Dokázala by se takhle vznášet na věky a zapomenout na zbytek světa. A to bylo dobře, protože měla pocit, že ostatní svět je plný smutku a chybí v něm štěstí. Ale pokud se vždycky dokáže vrátit k téhle vřelé, sladké extázi...

Elena sebou v nosítkách škubla a ucukla dozadu tak silně, že nosiči málem popadali na jednu hromadu.

„Ty darebáku,“ zašeptala jedovatě. Stále ještě byli psychicky propojeni a byla ráda, že dokáže vnímat Damonovýma očima to, že vypadá jako Afrodita toužící po pomstě: zlaté vlasy jí vlají jako v bouři a oči fialkově blýskají živelnou zuřivostí.

A to nejhorší, co se mohlo stát: tato bohyně od něho odvracela svou tvář. „Ani jediný den,“ prohlásila, „nedokážeš dodržet svůj slib, ani jediný den!“

„Neudělal jsem to! Neovlivňoval jsem tě, Eleno!“

„To mi neříkej. Od teď máme profesionální vztah. Já ti říkám ,pane´ a ty mi říkáš ,otroku´ nebo ,pse´ nebo jakkoliv chceš.“

„Pokud spolu máme profesionální vztah pána a otrokyně,“ odpověděl Damon a v očích mu nebezpečně blýskalo, „pak ti prostě můžu přikázat...“

„Jen to zkus!“ Elena zdvihla rty ve výrazu, který se rozhodně nedal nazvat úsměvem. „Jen to zkus a uvidíš, co se stane!“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a sedm