1. kapitola

„Milí deníčku,“ zašeptala Elena, „je to tak frustrující. Nechala jsem tě v kufru jaguára a jsou dvě hodiny ráno.“ Bodla prstem do podolku své noční košile, jako by držela vruce pero a právě udělala tečku. Pak zašeptala ještě tišeji a opřela čelo o okno: „A já se bojím jít ven – do tmy – a přinést si tě. Bojím se!“ Znovu bodla prstem a pak, zatímco cítila jak jí slzy stékají po tváři, váhavě stiskla na mobilu tlačítko nahrávání. Bylo to hloupé plýtvání baterií, ale nemohla si pomoct. Potřebuje to.

„Tak jsem tady,“ řekla tiše, „sedím na zadním sedadle auta.Tohle musí být pro dnešek můj deníkový zápis. Mimochodem, pro tuhle cestu jsme si daly pravidlo – já spím na zadních sedadlech jaguára a Matt a Damon pod širákem.

Zrovna teď je venku taková tma, že Matta nikde nevidím... Ale pomalu z toho blázním – pláču a cítím se ztracená – a tolik se mi stýská po Stefanovi...

Musíme se tohohle jaguára zbavit – je příliš velký, příliš červený, příliš křiklavý a příliš zapamatovatelný , právě když se snažím, aby si nás nikdo nevšiml, zatímco cestujeme do místa, kde budeme moci osvobodit Stefana. Až auto prodáme, budou lapis lazuli a diamantový přívěsek, které mi Stefan dal den předtím, než zmizel, těmi nejcennějšími věcmi , které mi zůstaly. Den předtím, než byl Stefan podvodně odlákán pryč v domění, že se může zase stát obyčejným člověkem. A teď...

Jak můžu nemyslet na to, co s ním asi oni dělají, zrovna v tuhle chvíli – ať už jsou kýmkoliv ? Pravděpodobně jsou to kitsune, zlí liškodlačí duchové ve vězení, kterému se říká Ši-ne-Ši.“

Elena se odmlčela, aby si mohla otřít nos do rukávu noční košile.

„Jak jsem se, proboha, dostala do téhle situace?“ Zavrtěla hlavou a udeřila do opěradla zaťatou pěstí.

„Možná, že kdybych tomu dokázala přijít na kloub, dokázala bych taky vymyslet plán A. Já mám vždycky plán A. A moje přátelé navíc mívají plán B a plán C, aby mi pomohly.“ Když Elena pomyslela na Bonnii a Meredith, zamrkala, aby zaplašila slzy. „Ale teď se bojím, že je už nikdy neuvidím. A bojím se o celé město Fell's Church.“

Chvíli je tan seděla, zaťatou pěst na koleni. Tichý hlásek někde uvnitř jí našeptával: „Tak přestaň kňourat, Eleno, a mysli. Mysli. Začni od začátku.“

Začátek? Kde by vlastně začátek? Stefan ?

Ne, žila přece ve Fell's Church dlouho předtím, než Stefan přišel.

Pomalu, skoro ospale, mluvila dál do mobilu. „Zaprvé: kdo jsem? Jsem Elena Gilbertová a je mi osmnáct.“ Ještě o něco pomaleji pokračovala:

„Já... myslím, že není domýšlivé, když řeknu, že jsem krásná. Kdybych o to nevěděla, nesměla bych se nikdy dívat do zrcadla ani poslouchat komplimenty. Není to něco, na co bych měla být pyšná - je to prostě něco, co jsem podědila po mámě a tátovi.

Jak vypadám ? Mám blond vlasy, které mi ve vlnách spadají na ramena, a modré oči, o nichž někteří lidé tvrdí, že mají barvu lapisu lazuli – tmavě modré se zlatavými skvrnkami.“ Uniklo jí napůl zdušené zasmání. „Možná proto se líbím upírům.“

Pak sevřela rty a s pohledem do okolních temnot pokračovala vážným tónem.

„Hodně kluků mi říkalo, že jsem ta nejandělštější dívka na světě. A já jsem si s nimi pohrávala. Prostě jsem je využila – kvůli popularitě, kvůli pobavení, už ani nevím. Jsem upřímná, jo ? Pokládala jsem je za hračky nebo trofeje.“ Odmlčela se. „Ale bylo v tom ještě něco jiného. Celý život jsem čekala, že něco přijde, ale

nevěděla jsem, co to má být. Měla jsem pocit, jako bych hledala něco, co rukama nikdy najít nemůžu. Žádné moje intriky a hrátky s nimi se nikdy nedotkly mého... nejhlubšího nitra... dokud nepřišel jeden velice výjimečný chlapec.“ Odmlčela se, polkla a zopakovala to znovu: „Jeden velmi výjimečný chlapec.

Jmenoval se Stefan.

A ukázalo se, že není tím, čím se zdál být, normálním – i když úžasným – klukem ve čtvrťáku na střední, s rozcuchanými tmavými vlasy a očima zelenýma jako smaragdy.

Ukázalo se, že Stefan Salvatore je upír.

Skutečný upír.“

Elena se musela odmlčet a několikrát se roztřeseně nadechla, než byla schopná pokračovat.

„A stejně tak úžasným jako jeho bratr Damon.“

Skousla si ret a uplynula hodně dlouhá doba, než znovu promluvila. „Byla bych se zamilovala do Stefana, kdybych od začátku věděla, že je upír? Ano! Ano! Ano! Zamilovala bych se do něj bez ohledu na cokoliv! Ale změnilo to situaci – a změnilo to mě.“ Elena po paměti obkreslovala prstem vzorek své noční košile. „ Víš, deníčku, upíři dávají najevo lásku tak, že si vzájemně vyměňují krev. Problém byl v tom... že jsem sdílela krev i s Damonem. Ne dobrovolně, ale protože mě ve dne v noci pronásledoval.“

Povzdechla si. „Damon tvrdí, že ze mě chce udělat upíra a svojí Princeznu noci. Ve skutečnosti má na mysli, že mě chce jenom pro sebe. Ale já bych Damenovi nevěřila vůbec nic, pokud by mi na to nedal své slovo. Má takovou libůstku, že nikdy neporuší dané slovo.“

Elena cítila, jak se jí na rty vkrádá neveselí úsměv, ale teď už mluvila klidně a plynule, na mobil skoro zapomněla.

„Děvče zapletené se dvěma upíry... No, to přece musí skončit potížemi, že ? Takže jsem si možná zasloužila to, co se mi stalo.

Umřela jsem.

Ne jenom tak, jako umírají lidé, kterým se zastaví srdce a pak se vrátí zpátky a mluví o tom, že skoro vešly do světla. Já jsem vešla do světla.

Umřela jsem.

A když jsem se vrátila zpátky – jaké překvapení! Byla jsem upír.

Damon byl ke mně... myslím vlastně milý, když jsem se poprvé probudila jako upír. Možná to je důvod, proč mám pořád... pro něj slabost. Nezneužil mojí situace, i když to mohl snadno udělat.

Ale ve svém životě upíra jsem stihla udělat jenom málo věcí. Stihla jsem si vzpomenout na Stefana a milovat ho víc než kdy dřív – protože už jsem věděla, jak to měl těžké. Musela jsem vyslechnout svojí vlastní zádušní mši. Chm!

Každý byl měl mít možnost to udělat. Naučila jsem se nosit vždycky – vždycky – lapis lazuli, aby se ze mě nestal uškvařený upír. \musela jsem se rozloučit se svojí mladší čtyřletou sestřičkou Margaret a navštívit Bonnii a Meredith... “

Slzy Eleně klouzaly po tvářích, ale tiše pokračovala.

„A pak... jsem umřela znovu.

Umřela jsem tak, jako umírají upíři, když nemají lapis lazuli a ocitnou se na slunci. Nerozpadla jsem se na prach: bylo mi teprve sedmnáct. Ale slunce mi stejně ublížilo. Umírání bylo téměř... pokojné. Tehdy jsem Stefana přinutila slíbit, že se postará o Damona, a myslím, že Damon také v duchu přísahal, že se postará o Stefana. A tak jsem zemřela, Stefan mě držel v náručí a Damon byl u mě... prostě jsem odplula do nikam, jako když člověk usíná.

Pak jsem měla sny, které si nepamatuju, a pak jednoho dne byli všichni hrozně překvapení, protože jsem k nim mluvila skrze Bonnii, která

má velké parapsychické nadání, chudinka. Myslím, že jsem se ujala ochranného ducha Fell's Church. Městu hrozilo nebezpečí. Museli s ním bojovat a nějak záhadně, právě ve chvíli, kdy si mysleli, že prohrály, jsem byla vražena zpátky do světa živých, abych jim pomohla. A – no, když byla válka vyhraná, zůstaly mi podivné schopnosti, kterým nerozumím. Ale byl tu taky Stefan! Byli jsme zase spolu!“

Elena se pevně objala pažemi, jako kdyby k sobě tiskla Stefana, a představovala si jeho teplou náruč. Držela zavřené oči, dokud se jí nezklidnil dech.

„A když se podíváme na ty moje schopnosti, tak to máme telepatii, kterou můžu používat, pokud je telepaticky vnímavá i osoba, se kterou se chci spojit – což jsou všichni upíři, ale jen do určitě míry, pokud si s vámi zrovna v tu chvíli nevyměňují krev. A pak jsou tu moje Křídla.

Je to pravda – já mám Křídla! A ta Křídla mají moc, které by nikdo neuvěřil – jediný problém

je, že nemám nejmenší potuchy, jak ji používat. Někdy ji cítím, jako třeba zrovna teď, jak se ze mě snaží vytrysknout, jak se pokouší přimět moje rty, aby ji pojmenovaly, pokouší se přimět moje tělo, aby zaujalo správný postoj. Jsou to Křídla ochrany – což zní jako věc, kterou bychom na naší cestě opravdu využili. Ale já si ani nedokážu vzpomenout, jak jsem přiměla fungovat ta stará Křídla – natož abych přišla na to, jak používat tahle nová. Omílám ta slova, dokud si nezačnu připadat jako pitomec – ale vůbec nic se neděje.

Takže jsem znovu lidská bytost – stejně lidská jako Bonnii. Ach, panebože, kdybych se s ní a s Meredith tak mohla zrovna teď vidět! Ale celou dobu si opakuju, že se každou minutu blížím ke Stefanovi. Teda pokud budeme brát v úvahu, že nás Damon honí sem a tam a všude možně, abychom setřásly ze stopy každého, kdo by nás snad mohl sledovat.

Proč by nás měl vůbec někdo sledovat ? No, víš, deníčku, když jsem se vrátila zpátky ze života po

životě, nastal přitom tak velký výron Sil, že to vnímal každý tvor na světě, který dokáže vnímat Síly.

Jak bych jenom mohla vysvětlit Síly ? Je to něco, co má úplně každý, ale co lidé – a zvlášť parapsychicky nadaní lidé jako Bonnii – vůbec nevnímají. Upíři rozhodně mají Síly a používají je k ovlivňování lidí, kteří pak mají upíry rádi nebo si myslím, že věci jsou jiné, než ve skutečnosti jsou – třeba jako když Stefan ovlivnil sekretářku na naší střední, aby si myslela,, že má všechny papíry v pořádku, když 'přestoupil' na naší školu. Nebo používají Síly, aby omráčily jiné upíry nebo tvory temnoty – nebo lidi.

Ale mluvila jsem o výronu Sil, ke kterému došlo, když jsem byla vrácená z nebes na zem. Byl tak veliký, že přivábil dva příšerné tvory z druhé strany světa. Rozhodli se přijít a prozkoumat, co ten výron Sil způsobil a jestli by ho nějak nemohli využít pro sebe.

Nepřeháním, když mluvím o tom, že jsou z druhé strany světa. Byli to kitsune, zlí liškodlakové z Japonska. Jsou něco jako naši vlkodlaci – ale mnohem mocnější. Jsou tak mocní, že využily malachy, což jsou ve skutečnosti rostliny, ale vypadají jako hmyz a mohou být malí jako špendlíková hlavička, nebo tak velcí, že vám uhryznou ruku. Malachové se usadí v nervovém systému jedince, rozprostřou se v něm a nakonec se toho dotyčného zmocní zevnitř.“

Elena se nyní třásla a mluvila tlumeným hlasem.

„A to se stalo Damonovi. Jeden malý se dostal do něj a zmocnil se ho zevnitř, takže Damon se stal pouhou Šiničiho loutkou. Zapomněla jsem říct, že ti kitsune se jmenovaly Šiniči a Misao. Misao je holka. Oba mají červené vlasy s rudými konečky, ale Misao je má dlouhé. A měly by být bratr a sestra – ale rozhodně se podle toho nechovají.

A jak mile byl Damon posedlý, Šiniči donutil jeho tělo... dělat hrozné věci. Donutil ho mučit Matta

a mě a vím, že dokonce ještě teď ho za to Matt občas má chuť zabít. Ale kdyby viděl to, co jsem viděla já – celé to hubené, vlhké a bílé druhé tělo, které jsem nehty musela Damonovi vytáhnout z páteře – až Damon nakonec omdlel bolestí - , pak by to Matt snad pochopil lépe. Já nedokážu vinit Damona toho, co ho přinutil udělat Šiniči. Nedokážu. Damon byl... Nedokážeš si představit, deníčku, jak byl jiný. Byl zlomený. Plakal. On byl...

To je jedno, nečekám, že ho ještě takhle uvidím. Ale pokud ještě někdy dostanu zpátky moc svých křídel, bude mít Šiniči velké potíže.

Myslím, že posledně to byla naše chyba, víš. Nakonec jsme se dokázaly postavit Šiničimu a Misao – ale nezabili jsme je. Byli jme příliš normální nebo ušlechtilí nebo co. A to byla vážně chyba.

Protože Damon nebyl jediný, koho posedl Šiničiho malach. Byly tu i dívky, malá děvčata – čtrnáct, patnáct let, i mladší. A několik kluků.

Chovali se... jako šílení. Zraňovali se i svoje rodiny. Nevěděli jsme, jak je to zlé, dokud nebyla smlouva se Šiničim uzavřená.

Možná jsme byli anormální, když jsem uzavřeli smlouvu s ďáblem. Ale oni unesli Stefana – a Damon, který byl tehdy posedlý, jim při tom pomáhal. Jakmile jsme Damona posedlosti zbavili, jediné, co si přál, bylo se od Šiničiho a Misao dozvědět, kde Stefan je a pak je navěky vyhnat z Fell's Church.

Výměnou za to vypustil Damon Šiničiho do své mysli.

Jestli že upíři mají vášeň pro Síly, kitsune mají vášeň pro vzpomínky. A Šiniči chtě Damonovy vzpomínky na posledních pár dnů – na dobu, kdy byl Damon posedlý a týral nás... a na dobu, kdy moje Křídla přimněla Damona, aby si uvědomil, že to udělal on. Myslím si, že se Damon si ty vzpomínky ani nechtěl uchovat , ani na to, co udělal, ani na to, jak se změnil, když tomu musel čelit. A tak dovolil Šiničimu, aby si ty vzpomínky

vzal výměnou za to, že mu Šiniči vloží do mysli obraz místa, kde je vězněn Stefan.

Problém je v tom, že jsme věřili Šiničiho slovu, když slíbil, že pak odejde – a Šiničiho slovo neznamená vůbec nic.

Kromě toho od té doby využívá telepatický kanál, který vznikl mezi jeho a Damonovou myslí, a bere si víc a víc Damonových vzpomínek, aniž by o tom Damon vůbec věděl.

Zrovna včera v noci – zastavil nás policista, kterého zajímalo, co dělají tři teenageři v drahém autě tak pozdě v noci. Damon ho ovlivnil, aby nás nechal být. Ale jen o pár hodin na něho Damon úplně zapomněl.

Damona to děsí. A všechno, co děsí Damona – ne že by to někdy přiznal - , děsí mě k smrti.

Také by ses, deníčku, mohl zajímat o to, co tři teenageři opravdu dělali uprostřed ničeho, v Union County v Tennessee – tedy posle

posledního značení, které jsem viděla. Míříme k jakési bráně do Temné dimenze... kde Šiniči a Misao zanechali Stefana ve vězení, kterému se říká Ši-ne-Ši. Šiniči uložil tuto informaci pouze do Damonovy mysli a já nedokážu přimět Damona, aby mi řekl víc o tom, jaké to místo vlastně je. Ale je tam Stefan a já se k němu dostanu, i kdyby mě to mělo zabít. I kdybych se měla naučit zabíjet.

Už nejsem tou líbeznou dívenkou z Virginie, kterou jsem bývala.“

Elena se odmlčela a vydechla. Pak se objala pažemi a pokračovala.

„A proč jde s námi Matt? No, kvůli Caroline Forbesové, která byla mojí kamarádkou od dětství. Ale minulý rok... když do Fell's Church přišel Stefan, chtěly jsme ho obě. Ale Stefan si nevybral Caroline. A z ní se pak stala moje největší nepřítelkyně.

Caroline se taky stala šťastnou výherkyní, pokud jde o první návštěvu Šiničiho u dívek z Fell's

Church. Ale k věci: byla dost dlouho přítelkyní Tylera Smallwooda, než se stala jeho obětí. Zajímalo by mě, jak dlouho vlastně spolu byli a kde je Tyler teď. Jediné, co vím, je, že Caroline se spřáhla se Šiničim, protože se 'musela vdávat'. Tak to alespoň sama vysvětlovala. Takže předpokládám – no, to, co předpokládá i Damon. Že bude... mít štěňátka. Mláďata vlkodlaka, víš, deníčku ? Protože Tyler je vlkodlak. Damon říká, že mít děťátko s vlkodlakem člověka změní na vlkodlaka ještě rychleji, než kdyby byl kousnutý – a že v určitou chvíli během těhotenství získá moc být plně člověkem nebo plně vlkodlakem, ale než ta chvíle nastane, je jenom zmateným křížencem.

Smutné je, že Šiniči Caroline nevěnoval už ani pohled, když mu to všechno řekla.

Ale ještě předtím byla Caroline tak zoufalá, že obvinila Matta, že ji – že ji znásilnil – během rande, které se nepovedlo. Musela tušit alespoň něco o tom, co Šiniči dělá, protože prohlašovala, že k tomu jejímu 'rande' s Mattam do šlo zrovna

ve chvíli, kdy ho napadl jeden z obřích malachů a zanechal na jeho paži zranění, která vypadala přesně jako škrábance od dívčích nehtů.

Proto Matta začala hledat policie, a to důkladně. Takže jsem ho v zásadě přinutila, aby odjel s námi. Carolinin táta je jednou z nejvýznamnějších osob ve Fell's Church – a k tomu se ještě přátelí s okresním prokurátorem v Ridgemontu a s vůdcem jednoho z těch pánských klubů, které mají tajné pozdravy a další věci, jež z člověka dělají 'prominentní osobnost'.

Kdybych nepřesvědčila Matta, aby radši utekl, než čelil Carolininým obviněním, Forbesovi by ho zlynčovali. A cítím v sobě hněv jako stravující oheň – není to jenom zlost a ublíženost kvůli Mattovi, ale zloba a pocit, že Caroline zostudila všechny dívky. Protože většina holek nejsou patologické lhářky a neobvinily by kluka takhle neprávem. Tím, co udělala, zahanbila všechny dívky.“

Elena se opět odmlčela, dávala se chvíli na své ruce a pak dodala: „Občas když dostanu vztek na Caroline, třesou se hrníčky nebo se tužky kutálejí ze stolu. Damon říká, že to působí moje aura, moje životní síla, že od té doby, co jsem se vrátila ze života po životě, jsem jiná. A především to činí každého, kdo pije mou krev, neuvěřitelně silným.

Stefan byl tak silný, že by ho ten lišák nikdy nedokázal vlákat do pasti, kdyby ho Damon nejdřív neoklamal. Dokázali si s ním poradit jenom tehdy, když byl oslabený a obklopený železem. Železo nesvědčí žádnému z tajemných tvorů, a kromě toho se upíři potřebují krmit alespoň jednou denně, jinak zeslábnou. Vsadila bych se – ne, jsem si jistá, že právě tohle proti němu použili.

Proto nedokážu myslet na to, v jakém stavu Stefan asi je právě teď. Ale nesmím si dovolit být příliš vystrašená nebo rozezlená, nebo ztratím kontrolu nad svojí aurou. Damon mi ukázal, jak uchovat auru z převážné části v sobě, jako

normální lidská dívka. Je zlatavá a krásná, ale nepředstavuje signální oheň pro tvory, jako jsou upíři.

Protože existuje ještě jedna další věc, kterou moje krev – a možná dokonce jenom moje aura – dokáže způsobit. Dokáže... no, tobě, deníčku, můžu říct všechno, co chci, že ? Teď moje aura dokáže vyvolat v upírech touhu po mně... takovou, jakou prožívají lidští kluci. Nejenom touhu kousnout, chápeš ? Ale líbat se a všechno to ostatní. A tak se přirozeně stahují ke mně, když ji ucítí. Je to, jako kdyby byl celý svět plný včel a já jsem byla jediným květem.

Takže musím trénovat, jak udržet svojí auru skrytou. Pokud se sotva projevuje, můžu být považována za obyčejnou dívku, ne za někoho, kdo umřel a vrátil se zpátky. Ale je těžké neustále pamatovat na to, abych jí skrývala – a hodně to bolí, když ji chci najednou stáhnout ve chvíli, kdy zapomenu!

A pak cítím – tohle je jen mezi námi, ano? Jestli si tohle poslechneš, Damone, tak tě prokleju. Ale právě při tom cítím touhu, aby mi Stefan zabořil špičáky do hrdla. Uvolní to napětí, a to je dobře. Kousnutí upíra bolí, jenom pokud se mu bráníš nebo pokud upír chce, aby to bolelo. Jinak je to prostě skvělí pocit – a pak se dotkneš mysli upíra, který to udělal a... ach, mně se po Stefanovi tolik stýská!“

Teď už se Elena třásla. Přestože se usilovně snažila krotit svoji představivost, nedokázala přestat myslet na to, co asi se Stefanem dělají jeho věznitelé. Zasmušila opět uchopila telefon a nechala na něj kanout slzy.

„Nesmím přemýšlet o tom, co mu asi dělají, protože bych se z toho mohla doopravdy zbláznit. Stává se ze mě takovéhle neužitečné, třesoucí se, pomatené stvoření, které chce prostě jenom křičet a nikdy už nepřestat. Každou vteřinu se musím snažit, abych na to nemyslela. Protože jenom klidná a rozvážná Elena, která má plán A a B a C, mu dokáže

pomoci. Až bude bezpečně v mojí náruči, pak se teprve budu moct třást a plakat – a taky křičet.“

Elena zmlkla, napůl s úsměvem, opřela hlavu o opěrku a hlas měla chraplavý vyčerpáním.

„Teď už jsem unavená. Ale mám alespoň plán A. Potřebuju z Damona dostat víc informací o místě, kam jdeme, o Temné dimenzi a o čemkoli, co ví o těch dvou vodítkách, které mi Misao dala ohledně klíče, který odemkne Stefanovu celu.

Myslím... myslím, že jsem se o tom ještě vůbec nezmínila. Ten klíč, liščí klíč, který potřebujeme, abychom Stefana dostali z cely, je rozlomený na dva kusy, jež jsou ukryté na dvou různých místech. A když se mi Misao pošklebovala ohledně toho, jak málo o těch místech vím, poskytla mi úplná vodítka o tom, kde jsou. Nikdy ji ani nenapadlo, že skutečně půjdu do Temné dimenze; prostě se předváděla. Ale já si ta vodítka pořád pamatuju, první polovina klíče je 'uvnitř nástroje stříbrného slavíka' a druhá 'ukrytá v Blodweddově plesovém sále'.

Potřebuju zjistit, jestli o tom má Damon nějaké ponětí. Protože to vypadá, že jakmile se dostaneme do Temné dimenze, budeme se muset dostat do domu nějakých lidí a na další místa. Aby člověk mohl prohledat plesový sál, bude nejlepší získat pozvání na ples, ne ? To zní dost jednoduše, ale ať už to bude stát cokoliv, udělám to. Tak snadné to je.“

Elena odhodlaně vztyčila hlavu, strnula a zašeptala: „Věřil bys tomu? Zrovna jsem vzhlédla a vidím na obloze první známky úsvitu: světle zelenavou, krémově oranžovou a tu nejjemnější akvamarínovou... Propovídala jsem celou noc. Je tu takový mír. Zrovna teď se slunce vyhouplo...

Co to, sakra, bylo ? Něco zrovna udeřilo o střechu Jaguára. A to pořádně hlasitě.“

Elena vypnula diktafon v mobilu. Byla vyplašená: taková rána – a teď ještě škrábavé zvuky na střeše... Musí se co nejrychleji dostat z auta.