Tak, dámy a pánové, představuji vám absolventy roku 1992!“
Bonnie spolu s ostatními vyhodila svůj baret do vzduchu. Zmákli jsme to, pomyslela si. Ať už se dneska večer stane cokoli, Matt, Meredith a já jsme to dotáhli až k maturitě. V tomhle školním roce byly chvíle, kdy opravdu pochybovala, že se jim to podaří.
Vzhledem ke smrti Sue Bonnie očekávala, že maturitní oslavy budou nezáživné nebo zasmušilé. Místo toho se dostavilo až frenetické vzrušení – jako by všichni slavili, že jsou naživu… než bude příliš pozdě.
Když rodiče odešli a maturitní třída střední školy Roberta E. Leea se rozprchla všemi směry, zvrhly se oslavy ve výtržnictví, všichni povykovali a vyváděli. Bonnie si došla pro svoji čapku a pak vzhlédla přímo do objektivu foťáku svojí mámy.
Chovej se normálně, to je ze všeho nejdůležitější, opakovala si. Zahlédla Eleninu tetu Judith a Roberta Maxwella, muže, kterého si teta Judith nedávno vzala, jak stojí po straně. Robert držel Eleninu mladší sestřičku Margaret za ruku. Když uviděli, že si jich všimla, statečně se na ni usmáli, ale přesto cítila rozpaky, když k ní přistoupili.
„Ale slečno Gilbertová – chci říct, paní Maxwellová – to jste neměli,“ bránila se, když jí teta Judith podala malou kytici růžových růží.
Teta Judith se usmála skrze slzy v očích. „Tohle by byl pro Elenu výjimečný den,“ odpověděla. „Přála bych si, aby byl výjimečný i pro tebe a Meredith.“
„Ach, teto Judith,“ Bonnie ženu impulsivně objala. „Je mi to všechno tak líto,“ zašeptala. „Vy víte, jak moc.“
„Všem nám chybí,“ povzdechla si teta Judith. Pak se odtáhla, usmála se a všichni tři odešli. Bonnie se odvrátila a ucítila knedlík v krku, když uviděla divoce slavící dav.
Támhle je Ray Hernandez, kluk, se kterým byla na maturitním plese, a zve všechny na mejdan dneska večer u nich doma. A támhle je Tylerův kámoš Dick Carter, který ze sebe dělá blázna jako vždycky. Tyler se bezostyšně zubí a jeho táta dělá fotku za fotkou. Matt s nezaujatým výrazem poslouchá jakéhosi fotbalového lovce talentů z James Mason University. Meredith stojí poblíž, drží kytku růžových růží a tváří se zadumaně.
Vickie nepřišla. Její rodiče ji nechali doma a tvrdili, že není v tak dobrém stavu, aby mohla ven. Ani Caroline tu nebyla. Zůstala ve svém apartmá v hotelu Heron. Její máma tvrdila Bonnii, že má chřipku, ale Bonnie si domyslela pravdu. Caroline se mezi ně bojí.
A možná má pravdu, pomyslela si Bonnie a popošla k Meredith. Caroline možná bude jediná z nás, která přežije příští týden.
Musíš vypadat normálně a chovat se normálně. Připojila se ke skupince kolem Meredith. Ta právě odmotávala červenočernou stužku ze svého baretu, svazovala jí kytici a nervózně ji kroutila mezi prsty.
Bonnie střelila pohledem okolo. Super. Tady je to správné místo a teď přišel ten správný čas.
„Dej pozor, vždyť tu stužku zničíš,“ upozornila ji hlasitě.
Meredith neztratila svůj výraz přemýšlivé melancholie. Dál zírala na stužku a pak na ní zavázala uzlík. „Nepřipadá mi to fér,“ prohlásila. „Že my jsme je dostali a Elena ne. Není to správné.“
„Já vím, je to hrůza,“ souhlasila Bonnie, ale držela se lehkého tónu. „Přála bych si, abychom s tím mohly něco udělat, ale to prostě nejde změnit.“
„Všechno je to špatně,“ vedla si dál svou Meredith, jako kdyby ji vůbec neslyšela. „My si tu užíváme letního sluníčka, slavíme maturu a ona je tam pod tím… šutrem.“
„Já vím, já vím,“ těšila ji Bonnie. „Meredith, zbytečně se kvůli tomu trápíš. Mysli radši na něco jiného. Podívej, teď tě čeká večeře s rodiči a pak bychom spolu mohly jít na mejdan k Raymondovi? Sice nejsme pozvané, ale prostě se tam vnutíme.“
„Ne!“ odmítla Meredith s rostoucí vehemencí. „Já nechci jít na žádný mejdan. Jak jen můžeš mít v hlavě takové věci, Bonnie? Jak můžeš být tak povrchní?“
„No, musíme přece nějak strávit večer…“
„Já ti řeknu, jak strávím večer. Po večeři půjdu nahoru na hřbitov. A dám tuhle kytku se stužkou Eleně. Stejně si ji ona zaslouží nejvíc.“ Meredith měla úplně bílé klouby, když potřásala kyticí.
„Meredith, nebuď pitomá. Nemůžeš jít tam nahoru – a vůbec ne v noci. To je úplná blbost. Matt by ti určitě řekl to samé.“
„No jenže já na Mattův názor nejsem zvědavá. Nejsem zvědavá na ničí názory. Půjdu tam klidně sama.“
„To nemůžeš. Panebože, Meredith, vždycky jsem si o tobě myslela, že máš mozek…“
„A já jsem si o tobě vždycky myslela, že máš soucit. Ale ty zjevně nechceš na Elenu ani pomyslet. Nebo je to proto, že chceš jejího bývalého kluka pro sebe?“
Bonnie jí vrazila facku.
A byla to pořádná mlaskavá facka, pěkně energická. Meredith se zprudka nadechla a jednou rukou se chytila za rudnoucí tvář. Všichni kolem na ně zírali.
„Tak tím jsme spolu skončily, Bonnie McCulloughová,“ řekla Meredith po chvíli s chladnou rozhodností v hlase. „Nikdy v životě už s tebou nepromluvím.“ Otočila se na patě a odkráčela.
„Nikdy v životě je ještě pořád moc brzy, pokud jde o mě!“ štěkla Bonnie za jejími mizejícími zády.
Když se Bonnie rozhlédla, všichni rychle odvraceli pohledy. Ale nebylo pochyb o tom, že se s Meredith staly středem pozornosti. Bonnie se kousla zevnitř do tváře, aby udržela odpovídající bolestný výraz, a přešla k Mattovi, který se mezitím zbavil svého náboráře.
„Jaká jsem byla?“ zamumlala.
„Výborná.“
„Nemyslíš, že jsem to s tou fackou přehnala? To jsme neplánovaly; prostě to vyplynulo ze situace. Možná to bylo až moc nápadné.“
„Ne, bylo to skvělé, prostě skvělé.“ Matt vypadal zamyšleně. Už neměl ten apatický, otupělý a do sebe obrácený výraz jako v posledních pár měsících, ale momentálně byl lehce duchem nepřítomen.
„Co je? Něco jde špatně s naším plánem?“
„Ne, to ne. Poslouchej, Bonnie, přemýšlel jsem o tom. To tys objevila tělo pana Tannera při té dobročinné akci o Halloweenu, že jo?“
Bonnie se zarazila a nechtíc se otřásla nechutí. „Jo, já jsem si jako první uvědomila, že je mrtvý – doopravdy mrtvý, že nehraje jenom svoji roli. Ale proč se proboha chceš teď bavit zrovna o tomhle?“
„Protože mi možná můžeš odpovědět na jednu otázku. Myslíš, že pan Tanner mohl bodnout Damona?“
„Cože?“
„No myslíš, že je to možné?“
„No…“ Bonnie zamžikala a zamračila se. Pak pokrčila rameny. „Myslím, že jo. Určitě. Nezapomeň, že to byla scéna o druidském obětování, a nůž, který jsme použili, byl opravdický. Mluvili jsme o tom, že použijeme falešný, ale protože měl nakonec pan Tanner ležet hned vedle něj, mysleli jsme, že to bude bezpečné i tak. Vlastně ve skutečnosti…“ Bonnie se zamračila ještě víc. „…mám dojem, že když jsem našla jeho tělo, byl ten nůž jinde, než kam jsme ho na začátku naaranžovali. Ale mohly ho přesunout nějaký děcka. Proč se na to ptáš, Matte?“
„Jde o něco, co mi řekl Damon,“ odpověděl Matt a zase se tvářil nepřítomně. „Zajímalo mě, jestli by to mohla být pravda.“
„Aha.“ Bonnie čekala, že ještě něco dodá, ale on nic víc nevysvětlil. „No dobře,“ řekla nakonec, „pokud sis to ujasnil, mohl by ses prosím vrátit zpátky na zem? A nemyslíš, že bys mě mohl alespoň obejmout kolem ramen? Prostě ukázat, že seš na mojí straně, aby nikoho ani nenapadlo, že by ses mohl u Elenina hrobu s Meredith dneska večer objevit ty?“
Matt si odfrkl, ale z očí mu vymizel nepřítomný výraz. Na okamžik položil Bonnii paži kolem ramen a povzbudivě ji stiskl.
Déjà vu, pomyslela si Meredith, když došla ke hřbitovní bráně. Jenom měla problém rozlišit, který z minulých zážitků na tomhle hřbitově ji dnešní noc připomíná. Bylo jich tolik.
Svým způsobem všechno začalo tady. Tady Elena přísahala, že se nevzdá, dokud Stefan nebude patřit jí. Přiměla přísahat i Bonnii a Meredith, že jí budou pomáhat – a to vlastní krví. To teda sedne, pomyslela si teď Meredith.
Na tomhle místě Tyler napadl Elenu tu noc po maturitním plese. Stefan jí přišel na pomoc, a tím to mezi nimi všechno začalo. Tenhle hřbitov už toho viděl mnoho.
Dokonce viděl i celou jejich partu minulý prosinec stoupat nahoru ke zřícenině kostela, když hledali úkryt Katherine. Sedm jich sešlo dolů do krypty: Meredith, Bonnie, Matt, Alaric a Elena se Stefanem, Damonem. Ale jen šest se vrátilo v pořádku. Když odtamtud vynesli Elenu, bylo to už jen k pohřbu.
Tenhle hřbitov viděl, jak to všechno začalo i jak to skončilo. A možná dneska v noci zažije další ukončení.
Meredith vstoupila dovnitř.
Kéž bys tu tak byl se mnou, Alariku, pomyslela si. Přišel by mi vhod tvůj optimismus i praktické vědomosti o nadpřirozenu – a je fakt, že ani tvoje svaly nejsou k zahození.
Elena měla samozřejmě náhrobek na novém hřbitově. Tam byla tráva úpravně zastřižená a hroby ozdobené květinovými věnci. Náhrobek byl velmi jednoduchý, vypadal téměř prostě, jen se stručným nápisem. Meredith se sklonila a položila na něj svoji kytici růží. Pak pomalu přidala i černočervenou stužku ze svého baretu. V šeru vypadaly obě barvy stejně, jako zaschlá krev. Poklekla a tiše sepjala ruce. Čekala.
Hřbitov kolem byl úplně tichý. Zdálo se, jako by čekal spolu s ní a očekáváním tajil dech. Z obou stran se kolem ní tyčily řady bílých náhrobků a svítily do tmy. Meredith napínala uši na každý zvuk.
A pak to uslyšela. Těžké kroky.
Zůstala zticha se skloněnou hlavou a předstírala, že si ničeho nevšimla.
Kroky se ozvaly blíž, dotyčný se ani nesnažil přikrást potichu.
„Čau, Meredith.“
Meredith se rychle ohlédla. „Ach, Tylere,“ odpověděla. „Tys mě vyděsil. Myslela jsem, že to je… ale to je fuk.“
„Kdo?“ Tyler stáhl rty do zneklidňujícího úsměvu. „No, je mi líto, že seš zklamaná. Ale jsem to já – jenom já a nikdo jinej.“
„Co tu děláš, Tylere? Žádný mejdan ti nepřišel dost dobrý?“
„Moh’ bych se tě zeptat na to samý.“ Tyler střelil očima po náhrobku a stužce a obličej se mu zachmuřil. „Ale myslím, že už znám odpověď. Seš tu kvůli ní. Elena Gilbertová, světlo v temnotách,“ přečetl sarkasticky.
„To máš pravdu,“ potvrdila Meredith klidně. „Elena znamená světlo, to snad víš. A rozhodně byla obklopená samou temnotou. Skoro ji ta temnota porazila, ale nakonec nad ní zvítězila.“
„Možná,“ odpověděl Tyler, přemýšlivě přežvykoval a prohlížel si ji přivřenýma očima. „Ale víš, Meredith, temnota je zvláštní věc. Za zády ti vždycky číhá ještě horší.“
„Jako dneska večer,“ řekla Meredith a podívala se na oblohu. Byla jasná a posetá vzdálenými hvězdami. „Dneska je velmi temno, Tylere. Ale naštěstí dřív nebo později slunce vyjde.“
„Jo, ale dřív vyjde měsíc.“ Tyler se náhle přidušeně sám pro sebe zasmál, jako by právě udělal vtip, kterému rozumí jen on sám. „Hele, Meredith, vidělas už někdy Smallwoodovic rodinnou hrobku? Pojď, já ti ji ukážu. Není to daleko.“
Stejně jako jsi ji chtěl ukázat Eleně, pomyslela si Meredith. Svým způsobem si tenhle slovní souboj vychutnávala, ale ani na chvíli nezapomínala na to, proč sem hlavně přišla. Prochladlými prsty sáhla do kapsy a našla tam jemnou snítku sporýše. „Tylere, děkuju, ale radši bych zůstala tady.“
„Seš si tím jistá? Hřbitov je nebezpečný místo pro osamělý holky.“
Neklidné duše, pomyslela si Meredith. Podívala se mu zpříma do očí: „Já vím.“
Už se zase křenil a ukazoval zuby veliké jak menhiry. „Vlastně ji můžeš vidět i odsud, když máš dobrý oči. Podívej se támhle, ke starému hřbitovu. A teď, vidíš uprostřed něco, co jakoby rudě září?“
„Ne.“ Nad stromy na východě se objevila lehká záře. Meredith se vytrvale dívala tím směrem.
„Ale no tak, Meredith, ty se nesnažíš. Jakmile vyjde měsíc, uvidíš to líp.“
„Tylere, nemůžu tu ztrácet čas – už půjdu.“
„Ne, nepůjdeš,“ oponoval. Ale pak dodal lichotivým hlasem: „Chci říct, přece nepůjdeš, dokud ti nepovím historii toho náhrobního kamene, že ne? Je to skvělý příběh. Víš, ten náhrobní kámen je z červeného mramoru, jediný takový na celém hřbitově. A ta koule nahoře – vidíš ji? – musí vážit aspoň tunu. A hýbá se. Prý se vždycky otočí, když má některý ze Smallwoodů umřít. Můj děda tomu nevěřil; udělal na ni shora dolů rýhu a pak tam chodil a kontroloval ji asi tak každý měsíc. A pak jednou přišel a našel tu rýhu vzadu. Koule se otočila úplně na druhou stranu. Snažil se ji vrátit do původní pozice, ale nešlo to. Byla moc těžká. A tu noc ve svojí posteli umřel. A pod tou koulí je teď pohřbený.“
„Asi dostal srdeční záchvat z té námahy,“ odsekla Meredith kousavě, ale dlaně se jí chvěly.
„Ty seš divná, víš to? Vždycky tak chladná. Vždycky se tak ovládáš. Chce to hodně velkej šok, abys začala vřískat, co?“
„Odcházím, Tylere, už toho mám dost.“
Nechal ji poodejít pár kroků a pak řekl. „Ale tu noc u Caroline jsi vřískala, že jo?“
Meredith se k němu obrátila zpátky: „Jak to víš?“
Tyler obrátil oči v sloup. „Proboha, přiznej mi aspoň trochu inteligence, jo? Já toho vím spoustu. Například vím, co to máš v kapse.“
Mereditiny prsty strnuly. „Co tím chceš říct?“
„Sporýš, Meredith. Verbena oficinalis. Mám kámoše, co těmhle věcem rozumí.“ Tyler byl teď naprosto soustředěný. Úsměv se mu rozšiřoval a sledoval její tvář, jako by byla herečka v jeho oblíbeném televizním seriálu. Stejně jako kočka, která si chce hrát s myší, se pomalu přibližoval. „A taky vím, k čemu je dobrý.“ Vrhl přehnaně opatrný pohled kolem a položil si prst na rty. „Pššššt, upíři,“ zašeptal. Pak zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál.
Meredith o krok ustoupila.
„Ty si fakt myslíš, že ti to pomůže, co? Ale já ti prozradím jedno tajemství.“
Meredith očima odhadovala vzdálenost, která jí zbývala k cestě. Na tváři dokázala udržet klidný výraz, ale uvnitř začínala panikařit. Nevěděla, jestli tohle zvládne.
„Nikam nejdeš, kotě,“ prohlásil Tyler a popadl ji za zápěstí. Měl horkou a vlhkou dlaň. „Zůstaneš pěkně tady a počkáš si na překvápko.“ Tělo měl teď nahrbené, hlavu vysunutou a na rtech vítězný úsměšek.
„Nech mě bejt, Tylere. To bolí!“ Meredith projel nával paniky, když ucítila Tylerovo tělo na svém. Ale on ji jen popadl pevněji, až měla pocit, že jí drtí zápěstí.
„Kotě, tohle je tajemství, který nikdo jinej nezná,“ vrčel Tyler a přitáhl si ji tak blízko, až cítila jeho horký dech na tváři. „Přišlas sem vyzbrojená od hlavy až k patě proti upírům. Ale já nejsem upír.“
Meredith zběsile tlouklo srdce. „Pusť!“
„Nejdřív chci, aby ses podívala támhle. Teď už ten náhrobek uvidíš,“ prohlásil a otočil ji tak, aby se nemohla dívat jinam, než kam ukazoval. A měl pravdu. Viděla ho – rudý monument se zářící kupolí nahoře. Vlastně ne kupolí. Ta mramorová koule vypadala jako… vypadala jako…
„A teď se podívej k východu. Co tam vidíš, Meredith?“ Tyler pokračoval a hlas mu zdrsněl vzrušením.
Byl úplněk. Měsíc vyšel, zatímco s ní mluvil, a teď visel nad vrchovinou: dokonale kulatý a nezvykle veliký jako obří rudá koule.
A přesně stejně vypadala i koule na náhrobku. Jako krvavý úplněk.
„Přišlas chráněná proti upírům, Meredith,“ ozval se za ní Tyler ještě drsnějším hlasem. „Ale Smallwoodovi vůbec nejsou upíři. Jsme něco úplně jiného.“
Pak zavrčel.
Takový zvuk nedokáže vydat žádné lidské hrdlo. Nebylo to napodobení zvířete – bylo to doopravdy. Kruté hrdelní vrčení, které stále trvalo, když Meredith leknutím otočila hlavu a podívala se na něj v nevěřícím údivu. To, co uviděla, bylo tak děsivé, že to její mysl odmítala přijmout…
Meredith vykřikla.
„Říkal jsem ti, že to je překvápko. Jak se ti líbí?“ řekl Tyler. Měl vlhce uslintaný hlas a rudý jazyk se mu houpal mezi řadami dlouhých psích zubisek. Jeho tvář už nebyla lidskou tváří. Groteskně se protáhla v dlouhý čumák, nad kterým se blýskaly žluté oči se štěrbinovými zorničkami. Nazrzlá písková kštice se mu rozšířila i na tváře a dolů po krku. Srst. „Můžeš si křičet, jak chceš, tady tě stejně nikdo neuslyší,“ dodal.
Meredith v těle ztuhl každičký sval touhou od něj prchnout. Byla to instinktivní reakce, které by nedokázala zabránit, ani kdyby chtěla. Měl horký dech, který páchl jako zvířecí. Nehty, které jí zatínal do zápěstí, se změnily na tmavé drápy. Už neměla sílu ani křičet.
„I jiná stvoření než upíři mají chuť na krev,“ pokračoval Tyler svým novým slintavým hlasem. „A já jsem mlsný na tu tvoji. Ale nejdřív si trochu užijem.“
Ačkoli pořád ještě stál na dvou nohách, tělo se mu shrbilo a podivně změnilo proporce. Meredith vzdorovala jen chabě, když ji strhl k zemi. Byla to silná dívka, ale on byl daleko silnější – pod košilí se mu nadouvaly provazce svalů, jak ji pod sebou tiskl k zemi.
„Nikdy jsem ti nebyl dost dobrý, co? No teď rozhodně budeš mít příležitost zjistit, o cos přišla.“
Nemůžu dýchat, běželo Meredith divoce hlavou. Paži měl položenou přes její hrdlo a blokoval jí tak přístup vzduchu. Začaly ji obestírat mrákoty. Jestli teď omdlí…
„Budeš si přát, abys umřela stejně rychle jako Sue.“ Tylerův obličej se nad ní vznášel, rudý jako ten úplněk, a obrovský jazyk se mu houpal. Druhou paží jí přidržoval ruce nad hlavou. „Znáš pohádku o Červené karkulce?“
Šedivé mrákoty se rychle měnily v černočernou tmu bezvědomí, před očima jí tancovaly tisíce malinkých hvězdiček. Padala kamsi mezi hvězdy…
„Tylere, sundej z ní ty svoje pracky! Ale okamžitě!“ zařval Mattův hlas.
Tylerovo slintavé vrčení přešlo do překvapeného zakňučení. Stisk na Mereditině hrdle se uvolnil a do plic se jí konečně dostal vzduch.
Slyšela kolem sebe dusající kroky. „Na to, co teď udělám, jsem se těšil už dlouho, Tylere,“ oznámil Matt a popadl Tylera za rezavě pískovou srst na temeni. A pak jeho pěst dopadla na Tylerův nově vyrostlý čumák. Z vlhkého zvířecího nosu se spustila krev.
Tyler vydal zvuk, který Meredith zmrazil krev v žilách. Vymrštil se, zaútočil na Matta a uprostřed skoku se otočil a vytasil drápy. Pod divokým náporem toho útoku Matt padl na záda. Meredith se omámeně pokusila zvednout ze země. Ale nešlo to; všechny svaly se jí neovladatelně třásly. Vtom se objevil ještě někdo a sundal Tylera z Matta, jako by nevážil víc než hadrová panenka.
„Jako za starých časů, Tylere,“ řekl Stefan a postavil ho na nohy čelem k sobě.
Tyler chvíli jen zíral a pak se pokusil utéct.
Byl bleskurychlý, se zvířecí hbitostí se proplétal mezi náhrobky. Ale Stefan byl rychlejší a odřízl mu cestu.
„Meredith, ublížil ti? Meredith?“ Bonnie k ní přiklekla. Meredith přikývla – pořád ještě nemohla mluvit a nechala Bonnii, aby jí podepřela hlavu. „Já říkala, že ho máme zastavit dřív. Já to říkala,“ ustaraně opakovala Bonnie.
Stefan vlekl Tylera zpátky. „Vždycky jsem věděl, že jsi pitomec,“ řekl a srazil Tylera k nejbližšímu náhrobku, „ale netušil jsem, že až takhle velký. Člověk by si myslel, že už ses odnaučil přepadávat holky na hřbitově, ale ty ne. A ještě jsi musel vykecat, cos udělal Sue, ty chvástale. To od tebe vůbec nebylo chytré.“
Meredith sledovala, jak proti sobě stojí. Jsou tak odlišní, pomyslela si. Přestože jsou svým způsobem oba temné bytosti. Stefan byl bledý a zelené oči mu hrozivě blýskaly hněvem, ale byla v něm určitá důstojnost, až ryzost. Vypadal jako nějaký krutý anděl vytesaný z nepoddajného mramoru. Tyler vypadal prostě jako zvíře v pasti. Krčil se a ztěžka dýchal, na hrudi se mu mísily sliny s krví. Ve žlutých očích se mu usadila nenávist a strach. Pohyboval prsty, jako by se chystal do něčeho zatnout drápy. Z hrdla mu vyšel hluboký zvuk.
„Žádný strach, tentokrát se nechystám tě zmlátit,“ pokračoval Stefan. „Aspoň dokud se nepokusíš utéct. Všichni teď půjdeme nahoru ke kostelu a tam si trochu popovídáme. A ty budeš hlavní vypravěč, Tylere; povíš mi pěkně dopodrobna svoji pohádku.“
Tyler po něm skočil – vyrazil přímo ze země Stefanovi po krku. Ale Stefan na to byl připravený. Meredith se zdálo, že jak Stefan, tak Matt si příštích pár minut dost užili a zbavili se tak nahromaděné agrese – ale ona si to neužívala ani trochu a radši se dívala jinam.
Tyler nakonec skončil svázaný nylonovou šňůrou. Mohl sice chodit, nebo se alespoň šourat, ale Stefan ho držel vzadu za košili a vedl ho nepříliš šetrně nahoru ke kostelu.
Když byli uvnitř, Stefan posadil Tylera na zem poblíž otevřené hrobky. „A teď,“ prohlásil, „si popovídáme. A ty budeš spolupracovat, Tylere, jinak budeš hodně, ale opravdu hodně litovat.“
2024 ©