Z místa, kde Bonnie a Meredith seděly v autě, viděly přímo na Vickiino okno. Kdyby moh být blíž, bylo by to lepší, ale to by si jich mohl někdo všimnout.
Meredith jim rozlila poslední zbytek kafe z termosky a napily se. Pak zívla. Provinile se podívala po Bonnii.
„Taky se ti v noci špatně spí?“
„Jo. Nechápu proč,“ přiznala Meredith.
„Myslíš, že si kluci spolu promluví?“
Meredith, zjevně překvapená, po ní střelila pohledem a pak se usmála. Bonnie si uvědomila, že Meredith nečekala, že jí to dojde. „Doufám,“ přiznala. „Mattovi by to mohlo prospět.“
Bonnie přikývla a uvelebila se zas v sedačce. Mereditino auto jí ještě nikdy nepřipadalo tak pohodlné.
Když se znovu podívala na Meredith, tmavovláska už spala.
No skvělý. Úžasný. Bonnie zírala na sedlinu na dně svého hrnku a zašklebila se. Neodvažovala se zase uvelebit; kdyby obě usnuly, mohlo by to mít katastrofální následky. Štípala se do rukou a zírala na Vickiino osvětlené okno.
Když zjistila, že se jí obraz rozplývá a zdvojuje, věděla, že s tím honem musí něco udělat.
Čerstvý vzduch – to pomůže. Ani se nestarala, jestli způsobí nějaký hluk, odemkla dveře a otevřela je. Ale Meredith zhluboka oddechovala dál.
Musí být opravdu utahaná, pomyslela si Bonnie a vystoupila. Zavřela dveře už opatrněji a zamkla Meredith uvnitř. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že nemá klíč.
No skvělý, bude muset Meredith vzbudit, aby se dostala zpátky dovnitř. Mezitím může zajít zkontrolovat Vickii. Vickie asi bude ještě vzhůru.
Po zamračeném nebi se proháněly přeháňky, ale noc byla teplá. Za Vickiiným domem se zlehka zachvívaly ořešáky. Cvrčkové cvrlikali, ale jejich monotónní píseň jako by jen podtrhovala všeobjímající ticho.
Bonniiny smysly zahltila vůně zimolezu. Zlehka nehty zaklepala na Vickiino okno a zkoušela nakouknout dovnitř škvírou mezi závěsy.
Žádná odpověď. Na posteli zahlédla hromadu dek, ze které čouhal pramen neudržovaných hnědých vlasů. Vickie taky spí.
Jak tam tak Bonnie stála, zdálo se jí, že ticho kolem houstne. Cvrčci ztichli a stromy znehybněly. A přesto měla pocit, že se zoufale snaží zaslechnout něco, o čem věděla, že tu je.
Nejsem tu sama, uvědomila si.
Neřekl jí to žádný z jejích běžných smyslů. Ale onen záhadný šestý smysl jí nyní nahnal husí kůži, až jí zamrazilo u páteře – ten šestý smysl, který se v ní nově probudil a dokázal rozpoznat přítomnost Sil, si byl stoprocentně jistý. Něco tu je… blízko. Něco ji pozoruje.
Pomalu se otočila, aby nezpůsobila žádný hluk. Když bude potichu, možná ji to nedostane, ať je to cokoli. Možná si jí to nevšimne.
Ticho bylo zlověstné, hrozivé. Hučelo jí v uších spolu s šuměním vlastní krve. Nedokázala si pomoct, před duševním zrakem se jí objevovaly různé věci, které se každou chvíli mohou s vřískotem vyřítit z temnoty.
Něco s horkýma vlhkýma rukama, pomyslela si a zírala do tmy v zahradě. Černočerná tma, to bylo vše, co viděla. Každý tvar mohl znamenat naprosto cokoli, vypadalo to, že se všechny stíny hýbou. Cosi s horkýma zpocenýma rukama, které jsou dost silné, aby drtily…
Zapraskání větvičky jí projelo jako žhavá kulka. Otočila se za tím zvukem, oči i uši nastražené. Ale kolem bylo zas jen ticho a tma.
Něčí prsty se jí dotkly vzadu na krku.
Bonnie se znovu otočila tak prudce, až málem spadla. Leknutím skoro omdlela. Byla tak vyděšená, že nedokázala ani vykřiknout. Když uviděla, kdo to je, leknutí zahltilo všechny její smysly a svaly jí vypověděly poslušnost. Skončila by na zemi, kdyby ji nezachytil.
„Vypadáš vyděšeně,“ řekl Damon jemně.
Bonnie jen zavrtěla hlavou. Ještě nenašla hlas. Pořád měla pocit, že omdlí. Přesto se pokusila odtáhnout.
Nezesílil sevření, ale nepustil ji. A bojovat s ním mělo asi stejný smysl, jako kdyby se pokoušela probourat cihlovou zeď holýma rukama. Vzdala to a snažila se zklidnit dech.
„Ty se bojíš mě?“ zeptal se Damon. Káravě se usmál, jako by spolu sdíleli nějaké tajemství. „To přece nemusíš.“
Jak jen Elena dokázala tohle všechno zvládnout? Ale ona to nakonec nezvládla, uvědomila si Bonnie. Elena mu nakonec podlehla. Damon vyhrál a bylo po jeho.
Jednou rukou ji pustil a zlehounka objel prstem křivku jejích rtů. „Předpokládám, že chceš, abych odešel,“ pokračoval, „a už tě neděsil. Opravdu si to přeješ?“
Je to, jako když si had pohrává s králíkem, pomyslela si Bonnie. Takhle se určitě cítí ten králík. Jediný rozdíl je v tom, že mě, doufám, nečeká smrt. Ale možná prostě umřu sama od sebe. Měla pocit, že ji nohy každou chvíli zradí. Uvnitř cítila horké chvění.
Mysli na něco jiného… a rychle. Ty neproniknutelné černé oči jako by teď vyplňovaly celý vesmír. Měla dojem, že v nich vidí hvězdy. Mysli. Honem.
Eleně by se to nelíbilo, pomyslela si přesně v tu chvíli, kdy se jeho boky dotkly jejích. Jo, to je ono. Problém je v tom, že nemá sílu to říct nahlas. Teplo uvnitř roste, proudí do všech jejích údů od špiček prstů až po chodidla nohou. Rty má chladivé jako hedvábí, ale všechno ostatní je tak žhavé. Nemusí se bát; může se tomu prostě poddat a vznášet se. Zalila ji vlna blaženosti…
„Co se to tady sakra děje?“
Ten hlas přerušil ticho a zlomil kouzlo. Bonnie sebou škubla a zjistila, že konečně dokáže odtrhnout pohled. Matt stál na kraji zahrady se zaťatými pěstmi a jeho oči vypadaly jako střípky modrého ledu. Tak ledové, až pálily.
„Vypadni od ní,“ zasyčel Matt.
K Bonniinu překvapení sevření na jejích pažích povolilo. Ustoupila o krok a poněkud bez dechu si narovnala blůzku. Mysl už jí zase fungovala.
„Už je to dobrý,“ řekla Mattovi skoro normálním hlasem. „Já jsem prostě…“
„Jdi zpátky do auta a zůstaň tam.“
Tak to teda počkat, pomyslela si Bonnie. Byla ráda, že Matt přišel; to vyrušení bylo načasované velice příhodně. Ale tohle chování staršího bratra-ochranitele už trochu přehání.
„Podívej, Matte…“
„Prostě jdi,“ přerušil ji a stále tvrdě hleděl na Damona.
Meredith by si určitě nedala takhle poroučet. A Elena stoprocentně ne. Bonnie otevřela pusu, aby řekla Mattovi, že si má jít do toho auta sednout sám, když vtom si něco uvědomila.
Tohle je poprvé za několik měsíců, kdy vidí, že Mattovi skutečně na něčem záleží. V těch modrých očích je zase světlo – ten studený záblesk spravedlivého hněvu, který dokázal zarazit dokonce i Tylera Smallwooda. Matt je právě teď doopravdy naživu a plný energie. Je zase sám sebou.
Bonnie se kousla do rtu. Ještě chvíli bojovala se svou pýchou, ale pak sklopila oči.
„Dík, žes mě zachránil,“ zamumlala a odešla ze zahrady.
Matt měl takový vztek, že se k Damonovi radši nepřiblížil, aby ho rovnou nepraštil. A mrazivá temnota v Damonových očích mu prozrazovala, že to by nebyl zrovna dobrý nápad.
Ale Damonův hlas byl klidný, téměř bez emocí. „Moje chuť na krev není jenom rozmar, to víš. Je to životní nezbytnost, kterou se ty tady snažíš narušit. Já jenom dělám to, co musím.“
Tahle bezohledná lhostejnost už byla na Matta moc. Přemýšlejí o nás jako o jídle, připomněl si. Jsou to šelmy a my jsme jejich kořist. A on měl ve svých spárech Bonnie, Bonnie, která by nepřeprala ani kotě.
Pohrdavě pronesl: „Proč si teda netroufneš na někoho svojí kategorie, co?“
Damon se usmál a vzduch kolem jako by se náhle ochladil. „Jako třeba na tebe?“
Matt na něj jenom vztekle zíral. Cítil, jak se mu na čelisti zatínají svaly. Po chvíli řekl tvrdě: „Zkus to.“
„Můžu udělat víc, než to jenom zkusit, Matte.“ Damon učinil jediný krok směrem k němu, jako panter na stopě. Mattovi se bezděky vybavily kočkovité šelmy z džungle, jejich mocný skok a ostré rvoucí zuby. Vzpomněl si, jak vypadal Tyler v tom skladu, když s ním Stefan skončil. Rudé syrové maso. Jenom syrové maso a krev.
„Jakže se jmenoval ten učitel historie?“ hedvábně se vyptával Damon. Teď vypadal skoro pobaveně, užíval si to. „Pan Tanner, že jo? O něj jsem se víc než jen pokusil.“
„Jsi vrah.“
Damon přikývl, jako kdyby byl právě někomu představen. Neurazilo ho to. „On mě ale bodnul nožem. Neměl jsem v úmyslu ho vypít úplně, ale naštval mě, a tak jsem změnil názor. A ty mě teď taky štveš, Matte.“
Mattovi jako by nohy vrostly do země, nemohl by utéct, ani kdyby chtěl. Bylo v tom víc než jen kočičí ladnost při lovu, bylo v tom víc než jen ty nezemsky černé oči upřené na něj. Přímo uvnitř v Damonovi bylo cosi, co v člověku vyvolávalo panickou hrůzu. Jakási hrozba, která promlouvala přímo k Mattově krvi, k jeho podvědomí, a radila mu udělat cokoli, aby se dostal pryč.
Ale on neuteče. Rozhovor se Stefanem si právě teď vybavoval jenom matně, ale pamatoval si z něj jedno. I kdyby tu měl umřít, utíkat nebude.
„Nebuď hloupý,“ řekl Damon, jako by slyšel každé slovo z Mattových myšlenek. „Tobě ještě nikdy nikdo nevzal krev proti tvé vůli, že ne? Bolí to, Matte. Hodně to bolí.“
Elena, vzpomněl si Matt. Když si tenkrát poprvé brala jeho krev, byl vyděšený k smrti a ten strach byl dost zlý. Ale tenkrát to učinil z vlastního rozhodnutí. Jaké by to asi bylo, kdyby nesouhlasil?
Neuteču. A neuhnu pohledem.
Nahlas řekl Damonovi do očí. „Jestli mě chceš zabít, měl bys radši přestat kecat a udělat to. Možná mě můžeš zabít, ale to je tak jediné, k čemu mě můžeš donutit.“
„Ty jsi snad ještě hloupější než můj bratr,“ konstatoval Damon. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Popadl Matta za košili a pak mu položil ruce kolem hrdla. „A mám dojem, že tě budu muset poučit stejným způsobem.“
Všechno strnulo. Matt cítil pach vlastního strachu, ale neuhnul. Teď už se nemohl pohnout.
Na tom ale nezáleželo. Nevzdal to. Kdyby tady na místě umřel, umřel by s tímhle vědomím.
Damonovy zuby se bíle zableskly ve tmě. Byly ostré jako nože. Matt téměř cítil jejich ostří ještě dřív, než se ho dotkly.
Nedám mu zadarmo vůbec nic, pomyslel si a zavřel oči.
Náraz ho úplně vyvedl z rovnováhy. Prudce otevřel oči, zavrávoral a spadl na záda. Damon ho nechal být a odstrčil ho pryč.
Jeho černé oči na něj hleděly z uzavřené tváře, jak tam sedí na špinavé zemi.
„Pokusím se to říct tak, abys to pochopil i ty,“ řekl Damon. „Nepleť se mi do cesty, Matte, bude to pro tebe lepší, věř mi. Jsem nebezpečnější, než si vůbec dovedeš představit. A teď odsud vypadni. Je to moje hlídka.“
Mat potichu vstal. Narovnal si košili tam, kde ji Damonovy pěsti pomačkaly. A pak odešel, ale neutíkal a neucouvl před Damonovým pohledem.
Vyhrál jsem, pomyslel si. Jsem pořád naživu, takže jsem vyhrál.
A v těch černých očích se nakonec objevil záblesk jakéhosi vzteklého respektu. A to Matta přimělo se nad některými věcmi zamyslet.
Když se vrátil, Bonnie a Meredith seděly v autě. Obě vypadaly ustaraně.
„Byls pryč dlouho,“ řekla Bonnie. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“
Matt si pomalu začínal přát, aby mu lidi přestali klást tuhle pitomou otázku. „Jsem v pohodě,“ odpověděl a dodal: „Fakt.“ Po chvíli si uvědomil, že by měl říct ještě něco. „Omlouvám se, jestli jsem na tebe na té zahradě křičel, Bonnie.“
„To je dobrý,“ řekla Bonnie chladně. Pak roztála a dodala: „Fakticky vypadáš líp. Víš, jako bys to zase byl opravdu ty.“
„Jo?“ Přihladil si znovu svoji pomačkanou košili a rozhlédl se. „Mno, zaplést se s upírama je zjevně dost dobrý zahřívací cvičení.“
„Co jste tam vlastně blbli? Sklonili jste hlavy a rozeběhli se proti sobě z opačných stran dvorku?“ vyzvídala Meredith.
„Něco takovýho. Říkal, že teď bude držet hlídku u Vickie on.“
„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptala se Meredith střízlivě.
Matt se zamyslel. „Asi jo. Je to divný, ale myslím, že se jí nechystá ublížit. A pokud se tu ten zabiják ukáže, mám dojem, že se dočká ošklivého překvapení. Damon dychtí po boji. Klidně můžeme jet zpátky do knihovny pro Stefana.“
Stefana nebylo před knihovnou nikde vidět, ale když projeli párkrát ulicí nahoru a dolů, vynořil se ze tmy. Měl s sebou tlustou knihu.
„Vloupání, nedovolený vstup a velká loupež – kniha z knihovny,“ podotkla Meredith. „K čemu to proboha máš?“
„Jenom jsem si ji vypůjčil,“ odpověděl Stefan dotčeně. „K tomu přece knihovny jsou, ne? A z deníku jsem si okopíroval stránky, které jsou pro nás důležité.“
„Chceš říct, žes to našel? Domyslel sis to správně? Takže nám všecko řekneš, jak jsi slíbil,“ vychrlila Bonnie. „Pojeďme do penzionu.“
Stefana mírně překvapilo, když se dozvěděl, že se objevil Damon a drží hlídku u Vickie, ale nijak to nekomentoval. Matt mu přesně neřekl, jak se Damon objevil, a všiml si, že ani Bonnie to nekomentovala.
„Jsem si skoro jistý, že vím, co se děje ve Fell’s Church. A půlku té hádanky už jsem vyřešil,“ prohlásil Stefan, jakmile se všichni rozsadili v jeho pokoji v podkroví penzionu. „Ale existuje jenom jediný způsob, jak to dokázat, a jenom jediný způsob, jak zjistit tu druhou půlku. Budu potřebovat pomoc, ale nevím, jestli to po vás můžu žádat.“ Když to říkal, díval se přitom na Bonnii a Meredith.
Podívaly se jedna na druhou a pak zpátky na něho. „Ten neřád zabil jednu z našich kamarádek,“ připomněla Meredith. „A druhou pomalu přivádí k šílenství. Jestli potřebuješ naši pomoc, máš ji mít.“
„Ať to stojí, co to stojí,“ přidala se Bonnie.
„Jde o něco nebezpečného, že jo?“ vyptával se Matt. Nemohl se udržet. Jako kdyby si Bonnie už nevytrpěla dost…
„Ano, je to nebezpečné. Ale je to i boj děvčat, nejenom náš.“
„To si piš, že jo,“ vrčela Bonnie. Meredith se evidentně pokoušela potlačit úsměv. Nakonec se musela odvrátit a zubit se do dlaně.
„Tak Matt je zpátky,“ odpověděla, když se jí Stefan zeptal, co je tu k smíchu.
„Chyběls nám,“ dodala Bonnie. Matt nechápal, proč se na něj všichni usmívají, a najednou zčervenal a zrozpačitěl. Raději přešel k oknu a podíval se ven.
„Je to opravdu nebezpečné; nechci vám o tom lhát,“ řekl už vážně Stefan dívkám. „Ale je to jediný způsob, jak to udělat. Celá ta věc je trochu komplikovaná, a tak bych měl radši začít od začátku. Musíme se vrátit zpátky do doby založení Fell’s Church…“
Vyprávěl dlouho do noci.
čtvrtek 11. června, 7:00
Milý deníčku,
včera večer jsem nemohla psát, protože jsem se vrátila domů moc pozdě. Máma byla zas naštvaná. Kdyby věděla, co doopravdy dělám, dostala by z toho záchvat. Poflakuju se s upírama a plánuju akce, při kterých mě můžou zabít. Všechny nás můžou zabít.
Stefan má plán, jak nalákat do pasti toho, kdo zabil Sue. Připomíná mi to některé Eleniny plány a dělá mi to starost. Vždycky totiž zněly skvěle, ale často stejně nevyšly.
Bavili jsme se o tom, kdo dostane tu nejnebezpečnější úlohu, a nakonec jsme rozhodli, že to bude Meredith. Co se mě týče, naprosto souhlasím. Chci říct, ona je silnější a sportovnější typ a v potížích dokáže vždycky zachovat klid. Jenom mi jde na nervy, že pro ni všichni hlasovali tak rychle, zvlášť Matt. Přece nejsem totálně neschopná? Je mi jasné, že nejsem tak bystrá jako ostatní a určitě nejsem dobrá sportovkyně ani klidná v krizových situacích, ale taky nejsem naprostej moula. Na některé věci vlohy mám.
Stejně se do toho pustíme až po maturitě. Čeká nás to všecky kromě Damona, který v tu dobu bude dávat pozor na Vickii. Je to divný, ale všichni mu teď věříme. Dokonce i já. Navzdory tomu, co se mi pokusil udělat včera v noci, myslím, že by nedovolil, aby Vickie někdo ublížil.
Neměla jsem už žádné další sny o Eleně. Myslím, že jestli se vrátí, stane se ze mě totální vřískající cvok. Nebo už nikdy neusnu. Prostě bych toho víc nesnesla.
Tak jo. Radši bych měla jít. Doufejme, že do neděle celé to tajemství vyřešíme a chytíme toho zabijáka. Věřím Stefanovi.
Jenom doufám, že si zapamatuju svoji roli.