efan se k rohovému domu přibližoval váhavě, téměř se strachem z toho, co zjistí. Napůl očekával, že Damon už opustil stanoviště. Nejspíš se musel zbláznit, když se na Damona spolehl.
Ale když došel na zahradu, postřehl pohyb mezi ořešáky. Jeho zrak, ostřejší než lidský, zrak lovce odhalil temnější stín opírající se o kmen.
„Dal sis pěkně načas.“
„Musel jsem ostatní doprovodit bezpečně domů. A musel jsem se nakrmit.“
„Zvířecí krev,“ odfrkl Damon pohrdavě s očima upřenýma na malou okrouhlou skvrnku na Stefanově tričku. „Podle pachu králík. To je jaksi příhodné, nezdá se ti?“
„Damone, dal jsem sporýš i Bonnii a Meredith.“
„To je rozumné opatření,“ pronesl Damon zřetelně a ukázal zuby.
Stefan pocítil známou vlnu podráždění. Proč Damon vždycky všechno ztěžuje? Mluvit s ním je jako kličkovat minovým polem.
„Už půjdu,“ pokračoval Damon a přehodil si bundu přes rameno. „Mám nějaké vlastní záležitosti k vyřizování.“ Vrhnul přes rameno poslední úsměšek. „Nečekej na mě.“
„Damone.“ Damon se napůl otočil, nepodíval se zpátky, ale poslouchal. „To poslední, co teď potřebujeme, je, aby nějaké děvče z tohohle města začalo vykřikovat něco o upírech,“ domlouval mu Stefan. „Nebo ukazovat kousance. Zdejší lidé už takové věci znají; vědí, o co jde.“
„Budu to mít na paměti.“ Jeho výrok zněl sice ironicky, ale podobal se slibu asi nejvíc ze všeho, co Stefan od bratra za celý život slyšel.
„A – Damone?“
„Co zas?“
„Děkuju ti.“
To už bylo moc. Damon se k němu otočil, v očích chlad a nevoli – byly to oči cizince.
„Nic ode mě nečekej, bratříčku,“ pronesl výhružně. „Protože bys jenom mrhal časem. A nemysli si, že mnou můžeš manipulovat. Ti tři lidi tě možná budou poslouchat, ale já ne. Já tu jsem čistě ze svých vlastních důvodů.“
A byl pryč dřív, než Stefan našel ta správná slova v odpověď. Stejně by slova nic nezměnila. Damon nikdy neposlouchal nic, co mu řekl. Damon ho dokonce ani nikdy neoslovil jménem. Vždycky jen opovržlivě „bratříčku“.
A teď Damon vyrazil kamsi po svých, dokázat, jak je nespolehlivý, pomyslel si Stefan. Paráda. Provede něco obzvlášť zpustlého, jen aby Stefanovi ukázal, že je toho schopen.
Stefan si našel strom, o který se mohl pohodlně opřít, unaveně si k němu sedl a díval se na noční oblohu. Pokoušel se dát dohromady všechna zjištění toho večera. Popis zabijáka, který jim poskytla Vickie. Vysoký blonďák s modrýma očima, vzpomínal – kohosi mu to připomínalo. Ne, nikoho, s kým se skutečně setkal, ale někoho, o kom slyšel…
Nemělo to smysl. Nedokázal se soustředit. Byl unavený a osamělý a zoufale potřeboval útěchu. A drsná pravda byla, že pro něj žádná útěcha neexistuje.
Eleno, pomyslel si, tys mi lhala.
To byla jediná věc, na které trvala, jediná věc, kterou mu vždycky slibovala. „Ať se stane cokoli, Stefane, zůstanu s tebou. Řekni, že tomu věříš.“ A on odpověděl, bezmocný proti jejímu kouzlu „Ach Eleno, věřím ti. Ať se stane cokoli, zůstaneme spolu.“
Ale ona ho opustila. Asi neměla na výběr, ale co na tom teď sejde? Opustila ho a je pryč.
Byly chvíle, kdy jeho jediným přáním bylo ji následovat.
Mysli na něco jiného, na cokoli jiného, říkal si, ale bylo už příliš pozdě. Jednou rozpoutaná fantazie mu přehrávala obrazy Eleny, příliš bolestné, aby je dokázal unést, a příliš krásné, než aby je zaháněl.
Jak ji poprvé políbil. Šok z omamné sladkosti, když se jejich rty setkaly. A pak již jen šok za šokem, ale na jakési hlubší úrovni. Jako kdyby se dotýkala samého jádra jeho bytosti, jádra, na které již téměř zapomněl.
Vyděšeně si uvědomil, že veškeré jeho obranné valy se rozpadají. Veškerá jeho tajemství, jeho sebeobrana, všechny triky, kterými udržoval ostatní v patřičné vzdálenosti. Elena pronikla tím vším a odkryla jeho zranitelná místa.
Odhalila jeho duši.
A nakonec zjistil, že si to vlastně přál. Přál si, aby ho Elena viděla bez obranných valů, bez hradeb a zdí. Chtěl, aby ho poznala takového, jaký skutečně je.
Děsivý? Rozhodně. Když nakonec objevila jeho tajemství, když ho našla, jak se krmí na tom ptákovi, choulil se hanbou. Byl si jistý, že se v hrůze odvrátí od krve na jeho ústech. V hrůze a znechucení.
Ale když tehdy v noci pohlédl do jejích očí, spatřil tam porozumění. Odpuštění. A lásku.
Její láska ho uzdravila.
A tehdy si uvědomil, že už se nikdy nerozdělí.
Vynořovaly se další a další vzpomínky a Stefan se k nim přimkl, přestože mu bolest zatínala své spáry do srdce. Vybavoval si vjemy. Jaké to bylo, cítit Elenu v objetí. Dotek jejích vlasů na jeho tváři, lehounký jako motýlí křídla. Křivku jejích rtů a jejich příchuť. Neuvěřitelnou polední modř jejích očí.
A to vše je ztraceno. Navždy mimo jeho dosah.
Ale ne mimo dosah Bonnie. Elena, Elenin duch, její duše je stále ještě někde blízko.
Kdo jiný než on by měl být schopen ji přivolat? Vládne Silami. A má větší právo než kdokoli jiný ji hledat.
Věděl, jak se to dělá. Zavřít oči. Představit si osobu, kterou chce přivolat. To je snadné. Dokáže v duchu Elenu vidět, cítit její dotek, její vůni. A pak zavolat, nechat touhu vzlétnout do nicoty. Otevřít se a prožít svůj stesk.
To je ještě snadnější. Kašle na veškeré nebezpečí. Soustředil veškerou svou touhu a stesk, všechnu svou bolest, a vyslal je vzhůru jako modlitbu.
A pocítil… vůbec nic.
Jen prázdnotu a svou vlastní osamělost. Jenom ticho.
Jeho Síly nejsou stejné, jako má Bonnie. Nedokáže oslovit tu, kterou nade všechno miluje, to jediné na světě, na čem mu opravdu záleží.
Nikdy v životě se necítil tak sám.
„Cože chceš?“ divila se Bonnie.
„Nějaké záznamy o historii Fell’s Church. Zvlášť o jeho zakladatelích,“ zopakoval Stefan. Všichni seděli v Mereditině autě, které bylo zaparkované v diskrétní vzdálenosti za Vickiiným domem. Byl soumrak dalšího dne a oni se právě vrátili ze Sueina pohřbu – všichni, až na Stefana.
„Má to něco společného se Sue, že ano?“ Meredith si zkoumavě prohlížela Stefana svýma tmavýma inteligentníma očima. „Ty si myslíš, žes na tu záhadu přišel.“
„Možná ano,“ připustil. Strávil celý den přemýšlením. Odložil stranou bolest a stesk minulé noci a opět nad sebou získal kontrolu. I když je Elena mimo jeho dosah, může alespoň dokázat, že její důvěra v něj je oprávněná – může udělat, co si přeje. A v soustředění na práci našel i určitou útěchu. Pomáhalo mu udržet stranou emoce. Dodal: „Mám určitou představu o tom, co se možná stalo, ale je to dost divoký odhad a nechci o tom mluvit, dokud nebudu mít jistotu.“
„Proč ne?“ dožadovala se Bonnie. Je úplný protipól Meredith, pomyslel si Stefan. Vlasy rudé jako oheň a jim odpovídající jiskrná povaha. Jemný obličej do srdíčka a světlá, skoro průsvitná pleť jsou ale zavádějící. Bonnie je chytrá a nápaditá – i když na to teprve teď sama začíná přicházet.
„Protože jestli se pletu, mohl by být zraněný nevinný člověk. Podívejte, je to jenom nápad. Ale slibuju, že pokud dneska večer najdu nějaký důkaz, který ho podpoří, řeknu to vám všem.“
„Mohl by sis promluvit s paní Grimesbyovou,“ navrhla Meredith. „Zastává funkci městské knihovnice a kronikářky a o vzniku města Fell’s Church toho ví opravdu hodně.“
„Nebo je tu Honoria,“ napadlo Bonnii. „Chci říct, ona byla jedním ze zakladatelů.“
Stefan na ni rychle pohlédl. „Myslel jsem, že Honoria Fellová s tebou přestala komunikovat,“ řekl obezřetně.
„Nemám na mysli mluvit s ní. Ona je pryč, ffft, finito,“ pronesla Bonnie otráveně. „Mluvím o jejím deníku. Je v městské knihovně společně s tím Eleniným; paní Grimesbyová je má vystavené blízko svého pultu.“
Stefana to překvapilo. Moc se mu nezamlouvala myšlenka, že Elenin deník je někde vystavený. Ale zápisky Honorie Fellové můžou být přesně to, co hledá. Honoria nebyla jenom moudrá žena; byla také zdatná v oblasti parapsychických sil. Podle dřívějších pojmů čarodějka.
„Ale knihovna už teď bude zavřená,“ upozornila je Meredith.
„To je jenom dobře,“ opáčil Stefan. „Nikdo se nedozví, o jaké informace se zajímáme. Dva z nás se můžou vkrást dovnitř a druzí dva budou hlídat venku. Meredith, kdybys mohla jít se mnou…“
„Radši bych zůstala tady, kdyby ti to nevadilo,“ řekla. „Jsem hrozně unavená,“ dodala, když uviděla jeho výraz. „Takhle budu mít svoji hlídku dřív za sebou a dostanu se brzy domů. Co kdybyste tam zašli s Mattem a já s Bonnií zůstaly tady?“
Stefan ji stále zkoumavě pozoroval. „Tak dobře,“ odpověděl pomalu. „Fajn. Jestli Matt souhlasí.“ Matt pokrčil rameny. „Tak domluveno. Může nám to trvat nějakou hodinu nebo i víc. Vy dvě zůstaňte v autě a zamkněte se. Tak byste měly být celkem v bezpečí.“ Pokud má ve svém podezření pravdu, nějakou dobu teď nedojde k žádným útokům – nejméně několik dní. Bonnie a Meredith by měly být v bezpečí. Ale hlavou mu vrtalo, co je za Mereditiným návrhem. To nebude jenom únava, tím si byl jistý.
„Kde je vlastně Damon?“ zeptala se Bonnie, když se s Mattem chystali odejít.
Stefanovi se sevřel žaludek. „Nevím.“ Čekal, že se na to někdo zeptá. Od včerejšího večera bratra neviděl a neměl nejmenší ponětí, co asi dělá.
„On se nakonec objeví,“ řekl a zavřel dveře za Mereditinou poznámkou: „Toho se právě bojím.“
Kráčeli s Mattem ke knihovně v naprostém tichu, drželi se ve stínu a vyhýbali se osvětleným místům. Nemohl si dovolit, aby ho tu někdo spatřil. Stefan se vrátil, aby pomohl městu Fell’s Church, ale byl si jistý, že Fell’s Church o jeho pomoc nestojí. Už byl pro ně zase cizinec, vetřelec. Jestli ho chytí, ublíží mu.
Zámek knihovny nebylo těžké otevřít, byl to jen jednoduchý západkový mechanismus. A deníky byly přesně tam, kde Bonnie říkala.
Stefan se ovládl, aby nesáhl po Elenině deníku. Uvnitř byly zápisky z posledních dnů jejího života, jejím vlastním písmem. Kdyby o tom teď začal přemýšlet…
Soustředil pozornost na deník vázaný v kůži, který ležel vedle. Vybledlý inkoust na zažloutlých stránkách se dal jen těžko přečíst, ale po chvíli si jeho oči zvykly na hustý drobný rukopis s umnými kudrlinkami.
Byl to příběh Honorie Fellové a jejího muže, kteří společně se Smallwoodovými a s několika dalšími rodinami přišli na tohle místo, když zde byla ještě panenská divočina. Museli čelit nejen odloučení a hladu, ale i divokým šelmám. Honoria vyprávěla příběh jejich boje o přežití jednoduše a přehledně, bez zbytečné sentimentality.
A na těchto stránkách Stefan objevil to, co hledal.
Znovu si pečlivě přečetl onen zápis a ucítil, jak mu vstávají chloupky na krku. Nakonec sklapl deník a zavřel oči.
Tak měl pravdu. Už neměl žádné pochybnosti. A to znamená, že musí mít pravdu i v tom, co se podle něj teď odehrává ve Fell’s Church. Na okamžik ho přemohla vlna nevolnosti a vzteku, který ho nutil vyskočit a něco roztrhat nebo zničit. Sue. Krásná Sue, která byla Eleninou přítelkyní, umřela pro… tohle. Pro krevní rituál, pro obscénní iniciaci. Měl chuť zabít.
Ale pak vztek polevil a nahradilo jej pevné odhodlání zastavit to a dát věci do pořádku.
Slibuju ti to, zašeptal v duchu Eleně. Zastavím to. Nějak. Jedno jak.
Vzhlédl a uvědomil si, že ho Matt pozoruje.
Měl v ruce Elenin deník založený palcem. V tu chvíli měl Matt stejně hluboce modré oči jako Elena. Tak tmavé a plné nepokoje, žalu a snad hořkosti.
„Našels to,“ řekl Matt. „A je to zlé.“
„Ano.“
„Musí to být zlé.“ Matt položil Elenin deník zpátky do vitríny a vstal. V hlase měl tón, který zněl téměř jako uspokojení. Jako když si někdo právě ověří svůj předpoklad.
„Mohl jsem ti ušetřit potíže s cestou sem.“ Matt se rozhlížel po setmělé knihovně a cinkal drobnými v kapse. Nepříliš pozorný pozorovatel by mohl dokonce říct, že je uvolněný, ale hlas ho zradil. Zaznívala v něm surová trýzeň. „Prostě si představ tu nejhorší možnost a vždycky je to pravda,“ pokračoval.
„Matte…“ Stefan o něj náhle pocítil obavy. Od chvíle, kdy se vrátil do Fell’s Church, měl pořád příliš napilno, než aby si Matta pořádně prohlídl. A teď si uvědomil, že byl neodpustitelně pitomý. Něco se s ním děje. Matt měl celé tělo ztuhlé skrývaným napětím. A Stefan dokázal v jeho mysli vycítit utrpení a zoufalství.
„Matte, co je s tebou?“ zeptal se tiše. Vstal a přešel k němu. „Jde o něco, co jsem udělal?“
„Jsem v pohodě.“
„Třeseš se.“ Byla to pravda. Ztuhlými svaly mu probíhaly jemné záchvěvy.
„Řekl jsem, že jsem v pohodě!“ Matt před ním uhnul a podrážděně nahrbil ramena. „Stejně, co bys tak mohl ještě udělat, aby mě to naštvalo? Teda kromě toho, žes mi přebral holku a nechal ji zabít?“
Tahle rána šla Stefanovi přímo do srdce. Stejně jako ostří meče, který ho svého času připravil o lidský život. Pokoušel se to rozdýchat, nevěřil, že by byl v tu chvíli mocen odpovědi.
„Promiň.“ Mattův hlas zněl kovově, a když Stefan vzhlédl, všiml si, že jeho napjatá ramena poklesla. „To bylo ode mě hnusný.“
„Řekls pravdu.“ Stefan chvíli počkal a pak dodal: „Ale to není celý problém, že ne?“
Matt neodpověděl. Zíral do podlahy a posunoval nějaké neviditelné smetí špičkou boty. Když už to Stefan chtěl vzdát, konečně promluvil.
„Jaký je svět ve skutečnosti?“ zeptal se.
„Cože?“
„Svět. Tys z něj viděl pěkný kus, Stefane. Máš před náma náskok čtyři nebo pět století, jestli se nepletu. Tak o co tady vlastně jde? Chci vědět, jestli je svět místo, které stojí za to zachraňovat, nebo je to v zásadě kupa sraček?“
Stefan zavřel oči. „Ach jo.“
„A co lidi, Stefane? Lidi jako lidstvo. Jsme nemoc nebo jenom příznak? Vem si třeba někoho jako… jako Elena.“ Mattovi se na okamžik zachvěl hlas, ale pokračoval. „Elena umřela, aby tohle město bylo bezpečné pro holky jako Sue. A teď je Sue taky mrtvá. A všecko se to děje znova. Nikdy to neskončí. Nemůžeme to vyhrát. Co ti to říká o světě?“
„Matte.“
„To, na co se ve skutečnosti ptám, je, jakej to má smysl? Jde o nějakej kosmickej vtip, kterej mi nedošel? Nebo je to všecko jenom jedna zpropadená obří chyba? Chápeš, o co mi jde?“
„Já ti rozumím, Matte.“ Stefan se posadil a prohrábl si vlasy rukama. „Když na chvíli sklapneš, zkusím ti odpovědět.“
Matt si přitáhl židli a obkročmo se na ni posadil. „Super. Tak to se hodně snaž.“ Měl tvrdý a vyzývavý pohled, ale kdesi vespod Stefan cítil zmatenou zranitelnost, která hrozí propuknout.
„Já jsem viděl hodně zla, Matte, víc, než si umíš představit,“ začal Stefan. „Dokonce jsem ho žil. Vždycky bude mojí součástí, bez ohledu na to, jak s tím bojuju. Občas mám pocit, že celá lidská rasa je prolezlá zlem, natož můj druh. A někdy si myslím, že dost z nás i z vás je tak zlých, že je už pak jedno, co se stane s tím zbytkem.
Ale když si to rozebereš, nevím o nic víc než ty. Nedokážu ti říct, jestli svět má smysl, nebo jestli se nakonec všecko obrátí k dobrému.“ Stefan se Mattovi podíval přímo do očí a pronesl naléhavě: „Ale mám pro tebe jinou otázku. A co má bejt?“
Matt zíral. „A co má bejt?“
„Jo. A co má bejt.“
„Co má bejt, jestli je vesmír zlej a nic, co uděláme, abychom to změnili, ve skutečnosti nemá mít význam?“ Mattův udivený hlas s každým slovem nabýval na hlasitosti.
„Jo. A co má bejt?“ Stefan se naklonil dopředu. „Co teda uděláš, Matte Honeycutte, jestli každá z těch hroznejch věcí, které jsi tu řekl, je pravda? Co ty osobně uděláš? Vzdáš boj a budeš plavat s proudem?“
Matt se chytil za opěradlo židle, na které seděl. „O čem to proboha mluvíš?“
„To můžeš udělat, to přece víš. Damon to tvrdí pořád. Můžeš se přidat na černou stranu, na stranu vítězů. A nikdo by ti to nemohl vyčítat, protože jestli je svět takovej, proč bys neměl bejt takovej i ty?“
„Jdi s tím do prdele!“ vybuchl Matt. Zíral na Stefana svýma modrýma očima a napůl se zvedl ze židle. „To je možná Damonův způsob. Ale to, že jde o marnej boj, přece neznamená, že je v pořádku přestat bojovat. I kdybych věděl, že je to beznadějný, stejně bych se musel aspoň pokusit. Přece se to musí zkusit, sakra!“
„Já vím,“ Stefan se znovu opřel a mírně se usmál. Byl to unavený úsměv, ale byla z něj cítit spřízněnost, kterou v tu chvíli s Mattem cítil. V tom okamžiku poznal z Mattovy tváře, že to Matt pochopil.
„Já vím, protože to cítím stejně,“ pokračoval Stefan. „Není důvod ani omluva vzdát boj jenom proto, že to vypadá na prohru. Musíme to aspoň zkusit – protože druhá možnost je vzdát se.“
„Nejsem ochotnej vzdát nic,“ procedil Matt skrze zuby. Vypadalo to, že si opět probojoval cestu k vnitřnímu ohni, který v něm plál celou tu dobu. „Nikdy,“ dodal.
„No, ‚nikdy‘ je docela dlouhá doba,“ odpověděl Stefan. „Ale jestli to něco znamená, tak já se taky pokusím to nevzdat. Nevím, jestli je to možné, ale pokusím se.“
„To je asi všechno, co člověk může udělat,“ přisvědčil Matt. Pomalu se zvedl ze židle a napřímil se. Napětí ze svalů mu vyprchalo a oči už měl zase tak jasně modré a pronikavé, jak si je Stefan pamatoval.
„Tak jo,“ řekl tiše. „Jestli jsi našel to, po čem jsi pátral, měli bychom se radši vrátit k holkám.“
Stefan přemýšlel a v mysli se mu otáčela kolečka. „Matte, jestli mám pravdu v tom, co se děje, holky by měly být nějakou dobu v bezpečí. Ale jdi tam, a převezmi hlídku. Dokud jsem tu, chtěl bych si něco přečíst o chlapovi, co se jmenoval Gervase z Tilbury a žil na začátku 13. století.“
„Dokonce ještě před tvojí dobou, co?“ zakřenil se Matt a Stefan mu věnoval náznak úsměvu. Na chvíli se zarazili a dívali se jeden na druhého.
„Tak jo, uvidíme se u Vickie.“ Matt se obrátil ke dveřím a pak zaváhal. Náhle se otočil zpět a nabídl Stefanovi ruku. „Stefane – jsem rád, že seš zpátky.“
Stefan ruku stiskl a řekl jen: „Já jsem taky rád,“ ale uvnitř pocítil teplo, které otupilo bodavou bolest.
A také odplavilo část jeho osamělosti.