Vickiin dům stál na rohu, takže se k němu vydali z postranní ulice. Zatímco se radili, obloha se zatáhla těžkými nachovými mraky. Světlo mělo téměř podmořský přísvit.
„Vypadá to na bouřku,“ poznamenal Matt.
Bonnie pohlédla na Damona. On ani Stefan nesnášeli prudké světlo. A ona cítila Sílu, která z něj vyzařovala; vnímala ji jako tlumené bzučení vycházející odkudsi těsně pod jeho kůží. Usmál se, aniž na ni pohlédl, a řekl: „Co takhle sníh v červnu?“
Bonnie potlačila zachvění.
Jednou nebo dvakrát na Damona pohlédla, když se radili ve stodole, a zjistila, že celému příběhu naslouchá s výrazem odtažité neutrality. Na rozdíl od Stefana se jeho výraz nezměnil ani v nejmenším, když se zmínila o Eleně nebo když mluvila o Sueině smrti. Co k Eleně skutečně cítil? Jednou vyvolal sněhovou bouři a nechal ji v ní mrznout. Co cítí teď? Záleží mu vůbec na dopadení vraha?
„Támhle je Vickiin pokoj,“ upozornila je Meredith. „To arkýřové okno vzadu.“
Stefan pohlédl na Damona. „Kolik je v domě lidí?“
„Dva. Muž a žena. Žena je opilá.“
Chudák paní Bennettová, pomyslela si Bonnie.
„Potřebuju, aby oba usnuli,“ požádal Stefan.
Navzdory svému názoru na Damona byla Bonnie fascinovaná vlnou Síly, kterou z něj ucítila. Dřív její parapsychické schopnosti nebyly dost silné, aby tuhle surovou sílu vycítila, ale nyní ano. Teď ji cítila tak jasně, jako vnímala barvu podivně nafialovělého světla dopadajícího skrze oblaka nebo vůni zimolezu před Vickiiným oknem.
Damon pokrčil rameny. „Už spí.“
Stefan jemně zaťukal na sklo.
Nedočkal se odpovědi, nebo alespoň ne takové, které by si Bonnie všimla. Ale Stefan s Damonem na sebe pohlédli.
„Je už teď napůl v tranzu,“ řekl Damon.
„Je vyděšená. Udělám to já; zná mě,“ odpověděl Stefan. Opřel se prsty o sklo. „Vickie, tady je Stefan Salvatore,“ oslovil ji. „Přišel jsem ti pomoct. Pojď sem a pusť mě dovnitř.“
Mluvil tichým hlasem, který nemohl být přes okno slyšet. Ale po chvíli se záclony zachvěly a objevila se Vickiina tvář.
Bonnie nahlas zalapala po dechu.
Vickiiny dlouhé světlehnědé vlasy byly rozcuchané a pokožku měla křídově bílou. Pod očima měla výrazné černé kruhy a samotné oči měly skelný rozostřený pohled. Rty měla drsné a rozpraskané.
„Vypadá, jako by se oblékla na roli šílené Ofélie,“ zašeptala Meredith tiše. „Ta noční košile a vůbec.“
„Vypadá, jako posedlá,“ šeptem jí odpověděla Bonnie.
Stefan prostě požádal: „Vickie, otevři okno.“
Mechanicky, jako panenka na klíček, Vickie pootevřela jedno křídlo arkýřového okna a Stefan se zeptal: „Můžu dál?“
Vickie bloudila skelným pohledem po skupince venku. Na okamžik měla Bonnie pocit, že nikoho z nich nepoznává. Ale pak zamrkala a pomalu řekla: „Meredith… Bonnie… Stefane? Vrátil ses. Co tu děláš?“
„Pozvi mě dovnitř, Vickie,“ nabádal ji Stefan hypnotickým hlasem.
„Stefane…“ nastala dlouhá pauza a pak pokračovala: „Pojď dál.“
Ustoupila, když se opřel o parapet a vskočil dovnitř. Matt ho následoval a za ním Meredith. Bonnie, která měla minisukni, zůstala venku s Damonem. Nadávala si, že si dneska nevzala do školy džíny – ale kdo měl vědět, že se vydá na dobrodružnou výpravu.
„Ty bys tady neměl být,“ řekla Vickie Stefanovi klidně. „On si pro mě přijde. A tebe dostane taky.“
Meredith ji objala kolem ramen. Stefan se jen zeptal: „Kdo?“
„On. Přichází za mnou ve snech. On zabil Sue.“ Vickiin věcný tón byl ještě děsivější, než dřívější hysterie.
„Vickie, my jsme ti přišli pomoct,“ oslovila ji Meredith jemně. „Teď už bude všechno v pořádku. Nedovolíme mu, aby ti ublížil, to ti slibuju.“
Vickie se obrátila a podívala se na ni. Prohlížela si Meredith odshora dolů, jako by se najednou změnila v cosi neuvěřitelného. A pak se rozesmála.
Byl to příšerný, drsný výbuch neveselého smíchu, který zněl jako dávivý kašel. Smála se a smála, až Bonnie měla pocit, že si bude muset zakrýt uši. Nakonec Stefan řekl: „Vickie, nech toho.“
Smích přešel v jakési vzlyky, a když Vickie znovu zvedla hlavu, neměla pohled už tolik skelný, zato o to smutnější. „Vy všichni umřete, Stefane,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Nikdo nemůže bojovat s ním a přežít.“
„Musíme se o něm něco dozvědět, abychom s ním vůbec mohli bojovat. Potřebujeme tvoji pomoc,“ vysvětloval Stefan. „Řekni mi, jak vypadá.“
„Já ho v těch snech nevidím. Je to jen stín bez tváře.“ Vickie šeptala a shrbila ramena.
„Ale viděla jsi ho u Caroline v domě,“ naléhal Stefan. „Vickie, poslouchej mě,“ dodal, když se od něj dívka prudce odvrátila. „Já vím, že máš strach, ale tohle je důležité, důležitější, než si umíš představit. Nemůžeme s ním bojovat, dokud se nedozvíme, co je zač, a ty jsi jediný člověk – teď už jediný člověk – kdo má informace, které potřebujeme. Musíš nám pomoct.“
„Já si nevzpomínám.“
Stefanův hlas byl neústupný. „Vím, jak ti pomoct, aby sis vzpomněla,“ řekl. „Dovolíš mi, abych to zkusil?“
Vteřiny míjely, pak si Vickie zhluboka povzdechla a celé tělo jí ochablo. „Dělejte si, co chcete,“ řekla lhostejně. „Mně je to jedno, stejně to nebude nic platné.“
„Jsi statečná dívka. Teď se na mě podívej, Vickie. Chci, aby ses uvolnila. Jenom se na mě dívej a uvolni se.“ Stefan ztlumil hlas do chlácholivého mumlání. To trvalo několik minut a pak se Vickie zavřely oči.
„Posaď se.“ Stefan ji dovedl k posteli, aby si mohla sednout. Posadil se vedle ní a pohlédl jí do tváře. „Vickie, teď se cítíš klidná a uvolněná. Nic, na co si vzpomeneš, ti nemůže ublížit,“ mluvil na ni uklidňujícím hlasem. „Potřebuju, aby ses vrátila k sobotní noci. Jsi nahoře v patře, v ložnici Carolininých rodičů. S tebou je Sue Carsonová a ještě někdo. Chci, aby ses podívala…“
„Ne!“ Vickie se nakláněla sem a tam, jako by se snažila něčemu uniknout. „Ne! Já nemůžu…“
„Vickie, uklidni se. On ti neublíží. Nemůže tě vidět, ale ty můžeš vidět jeho. Poslouchej mě.“
Zatímco Stefan mluvil, Vickie se pomalu uklidňovala. Přesto se stále třásla a trhala sebou.
„Ty ho potřebuješ vidět, Vickie. Pomůžeš nám s ním bojovat. Jak vypadá?“
„Vypadá jako ďábel!“
Byl to téměř výkřik. Meredith se k Vickii posadila z druhé strany a vzala ji za ruku. Podívala se oknem na Bonnii, která na ně zírala velkýma tmavýma očima, a jemně pokrčila rameny. Bonnie neměla ani potuchy, o čem Vickie mluví.
„Řekni mi toho víc,“ naléhal Stefan.
Vickie zkřivila ústa. Nozdry se jí rozšířily, jako by ucítila nějaký odporný puch. Když promluvila, odsekávala každé slovo zvlášť, jako by se jí z nich dělalo špatně.
„Nosí… starý plášť. Vlaje mu ve větru kolem nohou. To on způsobuje, že ten vítr vane. Vlasy má světlé. Téměř bílé. Vlní se mu po celé hlavě. Jeho oči jsou tak modré – elektrizující modř.“ Vickie si olízla rty a polkla. Vypadala, jako by se jí udělalo špatně. „Modrá je barva smrti.“
Venku zahřmělo a oblohu rozčísl blesk. Damon rychle vzhlédl a pak se zamračil a pohled se mu zúžil.
„Je vysoký. A směje se. Natahuje se po mně a pořád se směje. Ale Sue křičí ‚ne, ne‘ a snaží se mě odstrčit do bezpečí. Tak si vezme místo mě ji. Okno je rozbité a hned za ním je balkon. Sue křičí ‚prosím, ne‘. A pak ho vidím… vidím, jak ji shazuje…“ Vickie se zatajil dech a hlas stoupnul do hysterických výšek.
„Vickie, to je v pořádku. Ty tam doopravdy nejsi. Jsi v bezpečí.“
„Ach prosím, ne! Sue, Sue! Sue!“
„Vickie, zůstaň se mnou. Poslouchej mě. Potřebuju už jenom jednu věc. Podívej se na něj. Řekni mi, jestli nosí modrý drahokam…“
Ale Vickie házela hlavou sem a tam, vzlykala a s každou vteřinou upadala do větší hysterie. „Ne! Ne! Já budu další! Já budu další!“ Náhle otevřela oči, jak se sama probudila z tranzu, a ztěžka lapala po dechu. Pak sebou trhla a rozhlédla se.
Na stěně se roztřásl obraz.
K němu se přidalo zrcadlo v bambusovém rámu, pak lahvičky s parfémy a rtěnky na poličce pod ním. Se zvukem, jako když praská popcorn, začaly odlétávat náušnice z věšáčku. Rachocení bylo stále hlasitější. Z věšáku spadl slamák. Z rámu zrcadla se rozlétly fotografie. Kazety a cédéčka se rozletěly ze stojánku na podlahu jako vějíř karet.
Meredith vyskočila, stejně tak Matt se zaťatými pěstmi.
„Ať to přestane! Ať to přestane!“ ječela Vickie divoce.
Ale nepřestávalo to. Matt a Meredith mohli jen přihlížet, jak se další a další předměty přidávají k divokému tanci. Vše, co nebylo připevněno, se třáslo, cinkalo a kývalo. Vypadalo to, jako by v pokoji nastalo zemětřesení.
„Dost! Dost!“ vřískala Vickie a zacpávala si dlaněmi uši.
Přímo nad domem zahřmělo.
Bonnie nadskočila, když zahlédla, jak se zablesklo přes celou oblohu. Instinktivně se natáhla po nějaké opoře. Současně se zablýsknutím se plakát, který měla Vickie na zdi, diagonálně roztrhl, jako by jej rozťal imaginární nůž. Bonnie zdusila výkřik a chytila se pevněji.
A potom, jako by někdo stiskl vypínač, všechen hluk ustal.
Vickiin pokoj byl naprosto tichý. Stínítko na noční lampičce se jemně pohupovalo. Plakát se zkroutil do dvou nepravidelných roliček. Vickie si pomalu sundala ruce z uší.
Matt a Meredith se roztřeseně rozhlíželi.
Bonnie zavřela oči a mumlala cosi jako modlitbu. Teprve když oči opět otevřela, uvědomila si, u koho hledala oporu. Tiskla se k chladivě uklidňující kožené bundě. K Damonově paži.
Neucukl jí. Vůbec se nehýbal. Mírně se nakláněl dopředu a ostrým pohledem zkoumal vnitřek pokoje.
„Podívejte se na zrcadlo,“ řekl.
Všichni se otočili. Bonnie zatajila dech a prsty opět zaťala do Damonovy paže. Neviděla, jak se to stalo – muselo se to objevit ve chvíli, kdy všechno ostatní v pokoji zešílelo.
Na skle zrcadla byla Vickiinou rtěnkou korálové barvy napsána dvě slova.
Goodnight, sweetheart. Dobrou noc, srdíčko.
„Panebože,“ zašeptala Bonnie.
Stefan se obrátil od nápisu zpět k Vickii. Něco v něm se změnilo, pomyslela si Bonnie – je uvolněný, ale připravený k akci, jako voják, který se dozvěděl o nadcházející bitvě. Skoro to vypadalo, jako by přijal nějakou osobní výzvu.
Vytáhl cosi ze zadní kapsy kalhot a rozbalil to – byly to rostlinky s protáhlými zelenými listy a drobnými fialovými kvítky.
„Tohle je sporýš – čerstvý sporýš,“ řekl tiše naléhavým, ale vyrovnaným hlasem. „Nasbíral jsem ho poblíž Florencie; teď tam právě kvete.“ Vzal Vickii za ruku a vtiskl do ní balíček. „Chci, aby sis ho nechala a nosila ho pořád u sebe. Dej trošku do každé místnosti v domě, a pokud to půjde, schovej kousky i v oblečení rodičů, aby ho měli pořád nablízku. Dokud budeš mít u sebe sporýš, nemůže převzít vládu nad tvojí myslí. Může tě vyděsit, Vickie, ale nemůže tě přinutit, abys udělala něco, co nechceš – třeba mu otevřela dveře nebo okno. Poslouchej mě dobře, Vickie, protože tohle je důležité.“
Vickie se třásla a měla stažený obličej. Stefan ji uchopil za obě ruce a přinutil ji se na něj podívat. Pak promluvil pomalu a zřetelně.
„Pokud se nepletu, Vickie, nemůže se dostat dovnitř, dokud mu to nedovolíš. Takže si promluv s rodiči. Řekni jim, že je důležité, aby do domu nezvali žádné cizí lidi. Vlastně můžu říct Damonovi, aby jim tu myšlenku rovnou nasadil do hlavy.“ Pohlédl na Damona, který zlehka pokrčil rameny a přikývl. Vypadal, jako by se soustředil na něco úplně jiného. Bonnie stáhla ruku z jeho bundy.
Vickie sklonila hlavu nad sporýšem. „On si nějakou cestu dovnitř najde,“ řekla tiše a s neotřesitelnou jistotou.
„Ne, Vickie. Poslouchej mě. Od teď budeme hlídat váš dům; budeme na něj čekat.“
„Na tom vůbec nezáleží,“ odpověděla Vickie. „Nemůžete ho zastavit.“ Začala zároveň plakat a smát se.
„Ale pokusíme se o to,“ prohlásil Stefan. Pohlédl na Meredith a Matta, kteří přikývli na souhlas. „Správně. Od teď už nebudeš ani chvíli sama. Venku vždycky bude alespoň jeden z nás a bude na tebe dávat pozor.“
Vickie jen zavrtěla hlavou. Meredith jí povzbudivě stiskla paži a vstala. Stefan pokývl k oknu.
Když tam s Mattem popošli, oslovil je Stefan všechny tichým hlasem. „Nechci ji nechat bez dozoru, ale sám tady teď nemůžu zůstat. Je tu něco, co musím udělat, a potřebuju s sebou jedno z děvčat. Na druhou stranu tu nechci nechávat samotnou ani Meredith, ani Bonnii.“ Obrátil se k Mattovi. „Matte, mohl bys…“
„Já tu zůstanu,“ oznámil Damon.
Všichni na něj překvapeně pohlédli.
„No, je to přece logické řešení, ne?“ bavil se Damon. „Ostatně, co by tak asi mohl někdo z nich proti němu udělat?“
„Můžou zavolat mě. Dokážu sledovat jejich mysl,“ neustoupil Stefan ani o píď.
„Mno,“ opáčil rozmarně Damon. „Já tě taky můžu zavolat, bratříčku, až se dostanu do potíží. Stejně mě to vaše vyšetřování už začíná nudit. Klidně můžu zůstat tady.“
„Vickie ale potřebuje ochraňovat, ne zneužívat,“ otevřeně prohlásil Stefan.
Damon vyslal jeden ze svých okouzlujících úsměvů. „Cože, ji?“ Pokývl k dívce, která seděla na posteli a chovala sporýš. Od rozcuchané hlavy až po bosá chodidla Vickie rozhodně neposkytovala přitažlivý pohled. „Dávám ti svoje slovo, bratříčku, že si umím najít lepší, než je tahle.“ Na nepostřehnutelný okamžik měla Bonnie pocit, že ty tmavé oči sklouzly k ní. „Stejně pořád tvrdíš, jak by sis přál mi věřit,“ dodal Damon. „Tak teď máš šanci.“
Stefan se tvářil, jako by byl v pokušení mu vyhovět. Ale vypadal také podezřívavě. Damon neříkal nic, jenom se usmíval tím svým tajemně výsměšným úsměvem. Prakticky si říká o to, aby se mu nevěřilo, pomyslela si Bonnie.
Bratři se dívali jeden na druhého a ticho i napětí mezi nimi rostly. Právě v tu chvíli si Bonnie uvědomila podobu v jejich tvářích – jedna vážná a naléhavá, druhá uzavřená a lehce výsměšná, ale obě až nelidsky krásné.
Stefan pomalu vydechl. „Tak dobře,“ řekl nakonec potichu. Bonnie, Matt i Meredith na něj zůstali zírat, ale on si toho zřejmě ani nevšiml. Mluvil s Damonem, jako by byli úplně sami. „Zůstaneš tady před domem tak, aby tě nikdo neviděl. Já se vrátím a vystřídám tě, jakmile si vyřídím svoje věci.“
Meredith vyletělo obočí údivem vzhůru skoro až k vlasům, ale neřekla na to nic. Ani Matt. Bonnie se pokoušela potlačit pocit nejistoty. Stefan přece ví, co dělá, opakovala si. No, alespoň by měl.
„Tak už tu neokounějte,“ pronesl Damon tónem krále rozpouštějícího audienci.
A tak ho tam nechali. Damon splynul s temným stínem mohutných ořechů v zahradě a Vickie zůstala v pokoji a stále dokola se kývala a chovala sporýš.
V autě se Meredith zeptala: „A kam teď?“
„Potřebuju si ověřit jeden nápad,“ odpověděl Stefan stručně.
„Že ten zabiják je ve skutečnosti upír?“ napovídal Matt zezadu, kde seděli s Bonnií.
Stefan na něj ostře pohlédl a potvrdil: „Jo.“
„Proto jsi řekl Vickie, aby nikoho cizího nezvala dovnitř,“ přidala se Meredith, která se nechtěla nechat předstihnout v logických dedukcích. Bonnie si připomněla, že upíři nemohou vejít tam, kde přebývají a spí lidé, dokud je někdo nepozve dál. „A proto ses ptal, jestli ten muž měl modrý kámen.“
„Amulet proti slunečnímu světlu,“ potvrdil Stefan a ukázal svoji pravou ruku, kde se na prostředníčku leskl stříbrný prsten s lapisem lazuli. „Bez takového amuletu by nás denní světlo zabilo. Pokud je ten zabiják skutečně upír, nosí někde u sebe takovýhle kámen.“ Stefan instinktivně sáhl kamsi pod tričko. Bonnie si uvědomila, co tam musí mít.
Elenin prsten. Stefan jí ho dal a poté, co zemřela, si ho vzal a začal ho nosit na řetízku kolem krku. Tahle část z ní bude vždycky s ním, jak říkal.
Když Bonnie pohlédla vedle na Matta, všimla si, že má zavřené oči.
„A jak můžeme zjistit, jestli je to upír?“ zeptala se Meredith.
„Znám jenom jediný způsob – a ten není moc příjemný. Ale musí se to udělat.“
Bonnie propadla trudnomyslnosti. Pokud si i Stefan myslí, že to není nic příjemného, byla si jistá, že pro ni to bude ještě horší. „Co to znamená?“ zeptala se bez nadšení.
„Potřebuju se podívat na tělo Sue.“
Nastalo hrobové ticho. Dokonce i Meredith, které se hned tak něco nedotkne, vypadala zděšeně. Matt se odvrátil a opřel si čelo o okýnko.
„To si děláš srandu,“ vyhrkla Bonnie.
„Kéž by.“
„Ale proboha, Stefane, to přece nemůžeme. Nenechají nás. Co bychom jim vlastně řekli? ‚Promiňte, jenom to tělo prohlídnu, jestli nemá kousnutí od upíra?‘“
„Bonnie, nech toho,“ okřikla ji Meredith.
„Nemůžu si pomoct,“ odsekla otřeseně Bonnie. „Je to příšernej nápad. A kromě toho, policie už její tělo prohlížela. Nemělo žádná zranění kromě těch způsobených pádem.“
„Policajti nevědí, po čem se dívat,“ opáčil Stefan a v hlasu se mu ozval ocelový tón. Ten tón Bonnii připomněl jakousi zasutou vzpomínku, něco, co se snažila zapomenout. Stefan je jeden z nich. Je to lovící šelma. Už viděl mrtvé lidi. Možná i některé zabil.
Vždyť on pije krev, pomyslela si se zachvěním.
„Tak co,“ zeptal se Stefan, „pořád jste v tom se mnou?“
Bonnie se pokusila zavrtat do zadního sedadla. Meredith zaťala ruce na volantu. Nakonec promluvil Matt, který se odvrátil od okna.
„Stejně nemáme moc na výběr, že?“ pronesl unaveně.
„V pohřebním ústavu bude tělo vystavené pro truchlící od sedmi do deseti,“ dodala Meredith tichým hlasem.
„Takže budeme muset počkat až po tom. Až pohřební ústav večer zavřou, můžeme s ní být sami,“ uzavřel téma Stefan.
„Tohle je ta nejhroznější věc, kterou jsem kdy musela udělat,“ šeptala Bonnie zoufale. V pohřební kapli byla tma a zima. Stefan otevřel zámky na vstupních dveřích pružným kovovým páskem.
Obřadní síň byla vyložená tlustým kobercem a zdi pokrývalo tmavé dubové ostění. Bylo by to depresivní místo i s rozsvícenými světly. Potmě působilo jako past – stísněné, dusivé a plné podivných tvarů. Jako by se někdo krčil za každou z četných květinových výzdob.
„Já tady nechci být,“ naříkala Bonnie.
„Prostě honem uděláme, proč jsme přišli, ano?“ procedil Matt mezi zuby.
Když rozsvítil baterku, dívala se Bonnie všude jinde než tam, kam mířil paprsek světla. Nechtěla vidět rakev, nevidí rakev. Hleděla na květiny, na srdce z růžových růžiček. Venku zahřmělo a znělo to jako zavrčení nějakého zvířete.
„Ukažte, já to otevřu – už to je,“ řekl Stefan. Navzdory svému rozhodnutí se Bonnie podívala.
Rakev byla bílá a vyložená růžovým saténem. Sueiny světlé vlasy se proti němu odrážely jako vlasy spící Šípkové Růženky z pohádky. Ale Sue nevypadala, jako když spí. Byla příliš bledá, příliš nehybná. Jako z vosku.
Bonnie popošla blíž s očima upřenýma na její tvář.
Tak proto je tu tak chladno, domyslela si. Aby se vosk nerozpouštěl. Trochu to pomohlo.
Stefan se natáhl, aby dosáhl Sue na blůzku s límečkem. Rozepnul horní knoflíček.
„Proboha,“ zašeptala Bonnie vztekle.
„Proč myslíš, že jsme tady?“ zasyčel na ni Stefan. Ale jeho prsty nad druhým knoflíčkem zaváhaly.
Bonnie chvíli přihlížela a pak se rozhodla. „Uhni,“ pobídla ho, a když Stefan hned nereagoval, odstrčila ho stranou. Meredith k ní přistoupila blíž, a tak zastínily Sue před pohledy chlapců. Jejich oči se setkaly v pohledu plném porozumění. Pokud budou muset blůzku skutečně sundat, kluci půjdou ven.
Bonnie rozepínala malé knoflíčky a Meredith držela světlo. Sue měla pokožku na omak stejně voskovou jako na pohled, chladila Bonnii na špičkách prstů. Neohrabaně odhrnula blůzku a odkryla krajkové kombiné. Pak se přinutila odhrnout Sue zářivě zlaté vlasy z bledého hrdla. Vlasy byly tuhé od laku.
„Žádné kousnutí,“ oznámila, když prohlédla Sue hrdlo. Byla hrdá na to, že se jí hlas téměř nechvěje.
„To je pravda,“ přiznal Stefan podivným tónem. „Ale je tu něco jiného. Podívejte se sem.“ Jemně se natáhl kolem Bonnie a ukázal na drobnou ranku, bledou a bez krve stejně jako pokožka kolem, ale přesto viditelnou jako jemná linka od klíční kosti až k prsu. Přes srdce. Stefanův štíhlý prst ukazoval ve vzduchu podél celé linie řezu a Bonnie ztuhla, připravená ruku srazit, pokud by se dotkla kůže.
„Co to je?“ divila se Meredith zmateně.
„Záhada,“ odpověděl Stefan. Stále měl ten divný tón v hlase. „Kdybych viděl takové znamení na upírovi, znamenalo by to, že dával krev člověku. Takhle se to totiž dělá. Lidské zuby nedokážou proniknout naší kůží, takže když chceme s někým sdílet krev, trochu se řízneme. Ale Sue nebyla upír.“
„To teda určitě nebyla!“ rozčílila se Bonnie. Pokoušela se zahnat představu, která jí vyvstala v mysli – Elena se sklání k podobnému řezu na Stefanově hrudi a saje, pije jeho krev…
Otřásla se a uvědomila si, že má zavřené oči. „Potřebuješ vidět ještě něco?“ řekla a otevřela je.
„Ne. To je všecko.“
Bonnie zapnula knoflíčky. Znovu upravila Sue vlasy, pak, zatímco Meredith a Stefan znovu pokládali víko na rakev, vyšla rychle z obřadní síně a ven ze dveří. Tam zůstala stát a objímala se pažemi.
Jejího lokte se zlehka dotkla čísi ruka. Matt.
„Jsi z tvrdšího těsta, než vypadáš,“ řekl.
„No jo…“ pokusila se pokrčit rameny, ale pak najednou zjistila, že pláče, že hrozně pláče. Matt ji objal pažemi.
„Já vím,“ těšil ji. Jenom to. Žádné ‚neplač‘, nebo ‚nic si z toho nedělej‘, nebo ‚všechno bude dobrý‘, jenom ‚já vím‘. V jeho hlase slyšela stejné zoufalství, které cítila v srdci.
„Dali jí na vlasy lak,“ vzlykala. „Sue nikdy nepoužívala lak na vlasy. Je to příšerné.“ Nějak jí v tu chvíli zrovna tohle přišlo na celé věci to nejhorší.
A on ji prostě držel v náručí a čekal.
Po chvíli se Bonnie trochu vzpamatovala. Zjistila, že se Matta drží téměř křečovitě, a uvolnila paže. „Zamokřila jsem ti celou košili,“ řekla omluvně a popotáhla.
„To je fuk.“
Cosi v jeho hlase ji přimělo ustoupit a pořádně si ho prohlédnout. Vypadal stejně jako před pár dny na školním parkovišti. Tak ztracený, tak… bez naděje.
„Matte, co je s tebou?“ zašeptala. „Prosím.“
„Už jsem ti to řekl,“ odpověděl a díval se přitom kamsi do nezměrné dálky. „Sue tam vevnitř leží mrtvá, a to by nemělo být. Řeklas to sama, Bonnie. Co je to za svět, kde se můžou dít takové věci? Kde holky jako Sue někdo zavraždí jen tak pro zábavu, kde děti z Afghánistánu hladoví k smrti a kde se mláďata tuleňů stahují z kůže zaživa? Pokud je svět takový, proč by mělo ještě na něčem záležet? Všechno už je stejně ztraceno.“ Zarazil se a zjevně se trochu vzpamatoval. „Rozumíš, co se ti snažím říct?“
„Nejsem si úplně jistá.“ Bonnie ani nevěděla, jestli tomu chce rozumět. Bylo to příliš děsivé. Ale přemohla ji touha ho nějak utěšit, vymazat ten ztracený výraz z jeho očí. „Matte, já…“
„Už jsme skončili,“ ozval se za nimi Stefanův hlas.
Když se Matt za tím hlasem ohlédl, zdálo se, že onen ztracený výraz ještě zintenzivněl. „Někdy mám pocit, že jsme všichni ztraceni,“ dodal Matt a odstoupil od Bonnie, aniž vysvětlil, co tím vlastně myslel. „Tak pojďme.“
2024 ©