VD (Temné Shledání) 4. kapitola

Meredith věnovala Mattovi ironický pohled. „Hmm,“ zamyslela se. „Koho by tak Elena mohla volat na pomoc, kdyby se ocitla v nesnázích?“

Bonniin úsměv se rychle vytratil, když si povšimla Mattova výrazu. Nebylo fér ho škádlit na tohle téma. „Elena řekla, že ten vrah je na nás příliš silný protivník, a proto potřebujeme pomoc,“ vysvětlila Mattovi. „A napadá mě jenom jediná osoba, kterou Elena zná a která by mohla soupeřit s vrahem ze světa stínů.“

Matt pomalu přikývnul. Bonnie nedokázala odhadnout, jaké pocity se v něm sváří. Bývali se Stefanem přátelé, dokonce i poté, co Elena dala přednost Stefanovi před Mattem. Ale to bylo dřív, než se Matt dozvěděl, kdo Stefan opravdu je a jakého násilí je schopen. Šílený hněvem a žalem nad ztrátou Eleny Stefan téměř zabil Tylera Smallwooda a pět jeho kamarádů. Skutečně by Matt dokázal na tohle zapomenout? Dokázal by se vyrovnat s tím, kdyby se Stefan vrátil do Fell’s Church?

Z Mattovy hranaté tváře s výraznou čelistí se nedalo nic vyčíst. Pak promluvila znovu Meredith: „Takže jediné, co potřebujeme, je trocha krve a nějaké vlasy. Nebudeš plakat pro nějakou tu kudrnu, že ne, Bonnie?“

Bonnie byla natolik ponořená v myšlenkách, že ji skoro přeslechla. Pak ale zavrtěla hlavou: „Ne, ne, ne, nepotřebujeme naše vlasy a krev. Potřebujeme získat vlasy a krev osoby, kterou chceme přivolat.“

„Cože? Ale to je přece nesmysl. Kdybychom měli Stefanovy vlasy a krev k dispozici, už bychom ho přece nepotřebovali přivolávat, že jo?“

„To mě nenapadlo,“ připustila Bonnie. „U přivolávacích zaříkávání si většinou opatříte potřebné přísady předem a pak je použijete, když chcete danou osobu přivolat zpátky. Co budeme dělat, Meredith? Tohle přece nedokážeme.“

Meredith svraštila obočí. „Proč by nás o to Elena žádala, kdybychom to nedokázaly?“

„Elena vždycky žádala spoustu nemožných věcí,“ odpověděla Bonnie chmurně. „Nedívej se tak, Matte; sám to víš nejlíp. Nebyla žádný svatoušek.“

„To máš možná pravdu, ale tohle není nemožné,“ prohlásil Matt. „Napadá mě jedno místo, kde musí být Stefanova krev, a pokud budeme mít štěstí, i nějaké jeho vlasy. V kryptě.“

Bonnie sebou trhla, ale Meredith přikývla. „No jasně,“ přitakala. „Když tam Stefan ležel svázaný, musel to tam zakrvácet. A při tom souboji určitě ztratil i nějaký ten vlas. Jenom jestli tam dole všechno zůstalo, jak to bylo…“

„Myslím, že tam nikdo nechodí od té doby, co Elena umřela,“ řekl Matt. „Policajti to tam vyšetřovali, ale pak už se tam nevrátili. Existuje jenom jeden způsob, jak se můžeme přesvědčit.“

Spletla jsem se, pomyslela si Bonnie. Dělala jsem si starosti, jestli se Matt vyrovná se Stefanovým návratem, ale on nám všemožně pomáhá ho přivolat. „Matte, za tohle ti snad dám pusu!“ prohlásila.

Na okamžik v Mattově pohledu problesklo cosi, co nedokázala zařadit. Samozřejmě překvapení, ale bylo tam ještě něco. Najednou Bonnie začala být zvědavá, co by asi udělal, kdyby ho skutečně políbila.

„To říkají všechny,“ usmál se nakonec a pokrčil rameny v hrané rezignaci. To byl jediný okamžik za celý den, kdy se skoro rozveselil.

Ale Meredith zůstala vážná. „Tak pojďme. Máme toho spoustu, a to poslední, co potřebujeme, je uvíznout v kryptě po setmění.“

Krypta byla pod zříceninou kostela, který stál na hřbitově na kopci. Bonnie si celou cestu nahoru musela pořád opakovat, že je teprve odpoledne a všude je ještě dost světla. Přesto jí na pažích naskakovala husí kůže. Nový hřbitov vedle byl už sám o sobě dost hrozný, ale starý hřbitov u kostela byl i navzdory dennímu světlu vyloženě strašidelný. Tolik rozpadajících se náhrobků, naklánějících se jako v bláznivém tanci mezi přerostlou travou, které označují hroby mladých mužů padlých v občanské válce. Ani nemusíte mít nadpřirozené schopnosti, abyste cítili jejich přítomnost.

„Neklidné duše,“ zamumlala.

„Hmmm?“ tázavě zamručela Meredith a překročila hromadu suti, která kdysi bývala jednou ze zdí zříceného kostela. „Podívejte, víko hrobky je stále ještě otevřené. To je dobře; nevím, jak bychom ho dokázali zvednout.“

Bonnie teskně přejela očima bílé mramorové sochy, vytesané na odloženém víku. Honoria Fellová tu odpočívá vedle svého muže, paže mírně složené na hrudi, a vypadá stejně něžně a smutně jako vždy. Ale Bonnie ví, že z její strany se už žádné pomoci nedočkají. Honoria své povinnosti ochránkyně města, které pomáhala zakládat, již splnila.

A nechala v tom Elenu, pomyslela si Bonnie chmurně, když pohlédla do obdélníkového otvoru, který vedl dolů do hrobky. Železné příčle žebříku se ztrácely ve tmě.

Dokonce i s pomocí Mereditiny baterky bylo dost těžké sestupovat do podzemních prostor. Dole byla jen tma a ticho a zdi obložené leštěným mramorem. Bonnie se snažila ubránit třesu.

„Podívejte,“ upozornila je Meredith tiše. Matt nasměroval světlo baterky na železnou bránu, která oddělovala předpokoj od hlavní krypty. Kámen dole u podlahy byl na několika místech pokrytý skvrnami zaschlé krve. Z pohledu na kalužiny a stružky sedlé krve se Bonnii dělalo nevolno.

„Víme, že Damon byl zraněný nejvážněji,“ řekla Meredith a postoupila dopředu. Mluvila vyrovnaně, ale Bonnie v jejím hlase rozpoznala tvrdou sebekontrolu. „Takže musel ležet na téhle straně, tady je nejvíc krve. Stefan říkal, že Elena byla uprostřed. To znamená, že on sám musel být… tady,“ sehnula se k podlaze.

„Já to udělám,“ nabídl se Matt chraplavě. „Ty podrž světlo.“ Vzal plastový piknikový nožík, který přinesli od Meredith z auta, a oškrábal jím krustu z kamene. Bonnie ztěžka polkla a pocítila vděčnost, že si k obědu dala jenom čaj. Krev byla v pohodě jako abstraktní pojem, ale pokud je člověk zblízka konfrontován s takovým množstvím – a zvlášť pokud je to krev mučených přátel…

Bonnie se odvrátila, dívala se raději do kamenné zdi a myslela na Katherine. Oba bratři, Stefan i Damon, do ní byli zamilovaní – kdysi ve Florencii v patnáctém století. Ale to ještě nevěděli, že dívka, kterou milují, není člověk. Upír v její domovské vsi v Německu ji proměnil, aby jí zachránil život v těžké nemoci. A Katherine pak proměnila v upíry i oba bratry.

A pak, vzpomínala Bonnie, narafičila vlastní smrt, aby o ni Stefan a Damon přestali bojovat – ale nefungovalo to. Začali se nenávidět ještě vášnivěji než dřív. A ona kvůli tomu začala nenávidět je. Vrátila se zpátky k upírovi, který ji kdysi proměnil, a během let se z ní vyvinula ďábelsky zlá bytost. Až nakonec měla jen jediné přání – zničit bratry, které kdysi milovala. Oba je nalákala do Fell’s Church, kde je plánovala zabít. A v této místnosti se jí to téměř podařilo. Elena zemřela, aby ji zastavila.

„Tady to je,“ řekl Matt a Bonnie zamrkala a vrátila se zpátky do současnosti. Matt držel v ruce papírový kapesníček plný vloček Stefanovy zaschlé krve. „Teď ještě ty vlasy,“ vyzval je.

Pročesávali podlahu holými prsty, probírali prach a uschlé listí a různé kousky, které se Bonnie raději nepokoušela identifikovat. Mezi tím vším smetím objevili dlouhé světlé vlasy. Eleniny – nebo Katherininy, pomyslela si Bonnie. Byly si hodně podobné. Našli také kratší tmavé vlasy, jemné a mírně zvlněné. Ty budou Stefanovy.

Byla to pomalá, úmorná práce, probrat se tím vším a vysbírat ty správné vlasy do dalšího papírového kapesníčku. Většinu zastal Matt. Když skončili, byli všichni utahaní a světlo, které dopadalo vstupním otvorem, už mělo přídech soumraku. Ale Meredith se na ně usmála jako lvice po úspěšném lovu.

„A máme to,“ prohlásila. „Jestli Tyler chce Stefana zpátky, tak mu ho přivedeme.“

A Bonnie, která si jen napůl uvědomovala, co se děje kolem, protože byla stále ještě ztracená ve vzpomínkách, najednou strnula.

Myslela na úplně jiné věci, které neměly nic společného s Tylerem, ale při zmínce toho jména jí cosi zablikalo v mysli. Něco, co ji napadlo už na tom parkovišti a co pak zapomněla ve víru hádky. Mereditina slova to teď přivolala zpět. Jak jen to mohl vědět? podivila se a srdce jí splašeně bilo.

„Bonnie? Co je s tebou?“

„Meredith,“ odpověděla potichoučku, „řeklas policii, kde přesně jsme se v domě schovávaly, když se to stalo Sue?“

„Ne, myslím, že jsem jenom říkala, že jsme byly v přízemí. Proč se ptáš?“

„Protože já jim to taky neřekla. A Vickie jim to říct nemohla, protože už je zas mimo realitu a Sue je mrtvá a Caroline už v tu chvíli byla venku. Ale Tyler to věděl. Vzpomeň si, přece říkal: ‚Kdybyste se neschovávaly v obýváku, viděly byste, co se stalo.‘ Jak to mohl vědět?“

„Bonnie, pokud se tím snažíš naznačit, že Tyler je vrah, tak to prostě nesedí. Není dost chytrý, aby zorganizoval takový vražedný útok,“ oponovala Meredith.

„Ale je tu ještě něco, Meredith. Loni na plese mi Tyler sáhl na holé rameno a já na to nikdy nezapomenu. Měl velkou, masitou, horkou a vlhce upocenou ruku.“ Bonnie se při té vzpomínce otřásla. „Stejnou, jako ta ruka, co mě vlekla pryč včera v noci.“

Ale Meredith jen vrtěla hlavou a dokonce ani Matt nevypadal příliš přesvědčeně.

„V tom případě Elena jenom plýtvá časem, když po nás chce, abychom přivolali zpátky Stefana,“ prohlásil. „O Tylera se dokážu postarat sám několika pravými háky.“

„Jenom se nad tím zamysli, Bonnie,“ přidala se Meredith. „Copak má Tyler takové schopnosti, aby dokázal ovlivnit spiritistickou tabulku nebo se ti objevit ve snu? Co myslíš?“

To tedy nemá. Co se týče parapsychických schopností, je Tyler stejný ignorant jako Caroline, to Bonnie nemůže popřít. Ale taky nemůže popřít svoji intuici. Vůbec to nedává smysl, ale přesto má pořád pocit, že Tyler včera v noci v tom domě byl.

„Radši bychom sebou měli hodit,“ připomněla Meredith. „Stmívá se a tvůj táta bude pěkně naštvanej.“

Celou cestu domů byli potichu. Bonnie ještě pořád přemýšlela o Tylerovi. Jakmile dojeli k nim domů, začali se prohrabávat Bonniinými knihami o druidské a keltské magii. Od té doby, co se Bonnie dozvěděla, že pochází z prastarého rodu zaklínačů, se začala živě zajímat o druidy. A v jedné ze svých knih také brzy objevila rituál přivolávání.

„Musíme koupit svíčky,“ prohlásila. „Pak budeme potřebovat čistou vodu – radši nějakou balenou,“ obrátila se k Meredith. „A taky křídu, abychom mohli nakreslit na zemi kruh, a něco, v čem můžeme rozdělat malý ohýnek. Tyhle věci asi dokážu najít v domě. Není žádný spěch; přivolávání se musí vykonat o půlnoci.“

A do půlnoci bylo ještě hodně daleko. Meredith zaběhla pro potřebné věci do nejbližšího obchodu. Navečeřeli se s Bonniinými rodiči, i když nikdo neměl moc chuti k jídlu. V jedenáct už měla Bonnie namalovaný kruh křídou na dřevěné podlaze ve svém pokoji a všechny ostatní věci připravené na malé stoličce uprostřed kruhu. S úderem dvanácté zahájila přivolávání.

Matt a Meredith přihlíželi, jak rozdělala malý oheň v keramické míse na květiny. Za ni postavila tři zapálené svíčky; do jedné z nich zabodla přesně do poloviny špendlík. Pak rozložila ubrousek a pečlivě vymetla vločky zaschlé krve do sklenice vody. Voda se zbarvila rezavě rudou barvou.

Pak rozbalila druhý ubrousek a vhodila tři tmavé vlasy do ohně, kde zasyčely a shořely za příšerného puchu. Do ohně kápla tři kapky zbarvené vody, které se okamžitě vypařily.

Pak našla očima slova v otevřené knize:

Rychle pospěš z dálek země

třikrát volán kouzlem mým

třikrát spálen ohněm mým

bez váhání chvátej ke mně.

Tato slova přečetla nahlas třikrát dokola. Pak si sedla na paty a čekala. Oheň se mihotal a čadivě hořel. Plameny svíček tancovaly po zdech.

„A co teď?“ zeptal se nakonec Matt.

„Já nevím. Píše se tam, že máme počkat, až prostřední svíčka dohoří k tomu špendlíku.“

„A co se stane pak?“

„Myslím, že si na to prostě musíme počkat, a uvidíme.“

Ve Florencii svítalo.

Stefan sledoval, jak dívka schází po schodech a jednou rukou se zlehka přidržuje zábradlí, aby neztratila rovnováhu. Pohybovala se pomalu a jaksi snově, jako by se vznášela.

Náhle se zapotácela a chytila se zábradlí pevněji. Stefan k ní rychle přistoupil a chytil ji za loket.

„Jsi v pořádku?“

Vzhlédla k němu omámeným pohledem. Byla velice hezká. Měla drahé oblečení podle poslední módy a umně rozcuchaný účes jejích blond vlasů by se vyjímal v kterémkoli žurnálu. Věděl, že je Američanka, ještě předtím, než promluvila.

„Ano… aspoň myslím…“ nedokázala zaostřit své krásné hnědé oči.

„Víš, jak se dostaneš domů? Kde bydlíš?“

„Na Via dei Conti, poblíž kaple Medicejských. Jsem tu na studentském výměnném programu.“

Do háje, není to turistka, ale studentka. A to znamená, že to, co se jí přihodilo, bude vyprávět doma, až se vrátí. Spolužáci si určitě rádi poslechnou o krásném italském klukovi, s kterým se včera večer seznámila. Který měl tmavé oči a vzal ji do svého luxusního domu na Via Tornabuoni a pak ji opil a večeřeli spolu a pak, za svitu měsíce, možná ve svém pokoji, nebo snad v uzavřených zahradách, jí pohlédl do očí a…

Stefan odvrátil pohled o dívčina hrdla, kde se rýsovaly dvě červené ranky. Taková znamení viděl až příliš často – jak je možné, že ho stále znepokojují? Ale je to tak; dělá se mu z nich špatně a zároveň v něm rozpalují oheň.

„Jak se jmenuješ?“

„Rachael. S ‚a‘ uprostřed.“ Hláskovala mu to.

„Tak dobře, Rachael. Podívej se na mě. Půjdeš zpátky do svého penzionu a z minulého večera si nebudeš pamatovat vůbec nic. Nebudeš tušit, ani kam jsi šla, ani kohos viděla. Ani že ses setkala se mnou. Zopakuj to.“

„Nepamatuju si nic ze včerejšího večera,“ drmolila poslušně, neschopná odvrátit pohled. Stefan neměl tolik Sil, jako kdyby pil lidskou krev, ale na tohle bohatě stačily. „Nevím, kam jsem šla a s kým jsem se setkala. Nikdy jsem tě neviděla.“

„Dobře. Máš peníze na zpáteční cestu? Vem si tohle,“ Stefan jí podal hrst pomačkaných lir, většinou padesátitisícové a stotisícové bankovky, a odvedl ji před dům.

Když byla bezpečně v taxíku, vrátil se do domu a zamířil rovnou do Damonova pokoje.

Damon se povaloval v lenošce u okna, loupal si pomeranč a ještě nebyl ani oblečený. Když Stefan vešel, podrážděně vzhlédl.

„Je slušnost zaklepat,“ upozornil ho.

„Kde ses s ní setkal?“ zeptal se Stefan. Pak, když na něj Damon obrátil nechápavý pohled, dodal: „S tou dívkou, s Rachael.“

„Tak se jmenovala? Myslím, že jsem se neobtěžoval jí na to zeptat. V baru Gilli. Nebo možná v baru Mario. Proč?“

Stefan se snažil ovládnout hněv. „To není jediná věc, se kterou ses neobtěžoval. Ty ses ani neobtěžoval jí vyčistit mysl, aby na tebe zapomněla. Ty chceš, aby tě chytili, Damone?“

Damon rozvlnil rty v úsměvu a v prstech zkroutil proužek pomerančové kůry. „Mě nikdy nechytí, bratříčku,“ odpověděl.

„Co teda budeš dělat, až si pro tebe přijdou? Až si někdo uvědomí: proboha, na Via Tornabuoni žije nestvůra, co pije lidskou krev? Zabiješ je všechny? Počkáš, až vylomí vstupní dveře, a pak zmizíš v temnotách?“

Damon čelil jeho pohledu zpříma a vyzývavě a onen lehký úsměv mu stále pohrával na rtech.

„A proč ne?“ opáčil.

„Čert tě vem!“ vztekal se Stefan. „Poslouchej mě, Damone. Tohle musí přestat.“

„Jsem dojat tvojí péčí o mé bezpečí.“

„To není fér, Damone. Vzít si tímhle způsobem dívku, aniž by chtěla…“

„Ale ona chtěla, bratříčku. Strašně moc chtěla strávit večer se mnou.“

„Copak jsi jí řekl, co se chystáš udělat? A varovals ji před následky výměny krve s upírem? Že může mít noční můry nebo parapsychické vidění? Copak opravdu chtěla tohle?“

Damon se zjevně neměl k odpovědi, a tak pokračoval: „Ty víš, že to není správné.“

„Když se to tak vezme, vím to.“ Damon ta slova doprovodil jedním ze svých náhlých znepokojivých úsměvů, který zase okamžitě zmizel.

„A je ti to jedno,“ dopověděl Stefan otupěle a sklopil pohled.

Damon odhodil pomeranč. Promluvil hedvábným, přesvědčivým hlasem. „Můj mladší bratříčku, celý svět je plný toho, čemu ty říkáš ‚špatné‘,“ odpověděl. „Proč se prostě neuvolníš a nepřidáš se na vítěznou stranu? Je to mnohem větší zábava, to tě ujišťuju.“

Stefan pocítil žhavý vztek. „Jak něco takového vůbec můžeš říct?“ vyštěkl. „Copak ses vůbec nic nenaučil od Katherine? To ona si vybrala, jak ty říkáš, ‚vítěznou stranu‘.“

„Katherine umřela příliš rychle,“ odpověděl Damon. Opět se usmíval, ale oči měl chladné.

„A ty teď dokážeš myslet jenom na pomstu.“ Stefan pohlédl na svého bratra a sám pocítil zdrcující tíhu smutku. „Na pomstu a na vlastní potěšení,“ dodal.

„A co jiného zbývá? Potěšení je jediná skutečnost, bratříčku – potěšení a moc. A ty jsi od přírody lovec, stejně jako já,“ odpověděl Damon a dodal: „Nevzpomínám si, že bych tě pozval, abys jel do Florencie se mnou. Když se tu nebavíš, tak proč prostě neodejdeš?“

Bolest ve Stefanově hrudi náhle neúnosně vzrostla, ale pohledem Damonovi neuhnul. „Ty víš proč,“ řekl tiše. Konečně se dočkal toho, že Damon uhnul pohledem.

Stefan v duchu jasně slyšel Elenina slova. To už umírala a hlas měla slabý, ale slyšel ji zřetelně. Teď se budete muset postarat jeden o druhého. Stefane, slíbíš mi to? Slíbíš mi, že se postaráte jeden o druhého? A on to slíbil a svoje slovo dodrží. Ať se stane cokoli.

„Ty víš, proč neodejdu,“ zopakoval Damonovi, který se stále díval jinam. „Můžeš předstírat, že je ti to jedno. Můžeš oblbnout celý svět. Ale já vím, jaká je pravda.“ V tuto chvíli by bylo nejohleduplnější nechat Damona o samotě, ale Stefan nebyl v ohleduplné náladě. „Znáš tu dívku, kterou sis včera vybral, tu Rachael?“ dodal. „Barvu vlasů měla správnou, ale barvu očí ne. Eleniny byly modré.“

S těmito slovy se otočil a nechal Damona přemýšlet nad svými slovy – pokud tedy Damon bude ochotný něco takového udělat. Ale ke dveřím už nedošel.

„Už je to tady!“ šeptla Meredith ostře a upírala oči na plamen svíčky, který se dopracoval až ke špendlíku.

Bonnie zatajila dech. Před ní se cosi otvíralo jako stříbrné vlákno, stříbrný spojovací tunel. Rozběhla se jím, aniž se dokázala zastavit nebo kontrolovat svoji rychlost. Panebože, pomyslela si, co když na konci narazím…

Záblesk energie se ve Stefanově mysli objevil bez zvuku či světla, ale přesto mocně jako úder hromu. V tentýž okamžik pocítil prudký škubavý tah. Pobídku k následování. Tohle nebylo Katherinino záludné podvědomé nabádání někam odjet; tohle byl parapsychický výkřik, příkaz, který nelze neposlechnout.

Uprostřed té vlny energie vycítil něčí přítomnost, ale sotva dokázal uvěřit, kdo to je.

Bonnie?

Stefane! Jsi to ty! Funguje to!

Bonnie, cos to udělala?

Elena mi to přikázala. Opravdu, Stefane, je to tak. Máme potíže a potřebujeme…

A konec. Komunikace se přerušila, příliv energie se zúžil na tenký pramínek, až úplně vyschnul. Vše bylo pryč, jen pokoj vibroval prošlou Silou.

Stefan a jeho bratr na sebe jen mlčky zírali.

Bonnie dlouze vydechla všechen vzduch, který předtím nevědomky zadržela v plicích. Otevřela oči – ani si nepamatovala, kdy je zavřela. Ležela na zádech. Matt a Meredith se nad ní skláněli a vypadali vyděšeně.

„Co se stalo? Fungovalo to?“ vyzvídala Meredith.

„Fungovalo.“ S jejich pomocí se posadila. „Navázala jsem kontakt se Stefanem. Mluvila jsem s ním. Teď už nezbývá než čekat a uvidíme, jestli přijede, nebo ne.“

„Zmínila ses o Eleně?“ zeptal se Matt.

„Jasně.“

„Tak to určitě přijede.“