Vickie ječela; úplně nad sebou ztratila kontrolu. I Bonnie cítila, jak se jí zmocňuje panika. „Vickie, přestaň! No tak, musíme odsud pryč!“ Meredith musela křičet, aby ji bylo slyšet. „Je to váš dům, Caroline. Všichni se vezmeme za ruce a ty nás odvedeš k východu.“
„Dobře,“ souhlasila Caroline. Nevypadala tak vyděšeně jako ostatní. To je výhoda, když člověk nemá žádnou představivost, pomyslela si Bonnie. Nedokáže si představovat všechny ty hrůzné věci, které se můžou přihodit.
Cítila se mnohem líp, když stiskla Mereditinu štíhlou chladnou ruku. Hmatala na druhé straně tak dlouho, až našla Caroline a ucítila její dlouhé nehty.
Neviděla vůbec nic. Teď už by její oči měly být zvyklé na tmu, ale přesto nedokázala rozlišit ani náznak stínu či světla, když je Caroline vedla domem. Ani okny z ulice nedopadalo žádné světlo; zřejmě vypadl proud v celé čtvrti. Caroline zaklela, jak se uhodila o jakýsi kus nábytku a Bonnie do ní vrazila.
Vickie vzadu tiše naříkala. „Vydrž,“ šeptala jí Sue. „Vydrž, Vickie, zvládneme to.“
Pomalu a šouravě postupovaly tmou. Pak Bonnie ucítila pod chodidly dlaždice. „Jsme ve vstupní hale,“ řekla Caroline. „Vydržte chvíli, než najdu dveře.“ Její prsty vyklouzly Bonnii z dlaně.
„Caroline! Nepouštěj se – kde jsi? Caroline, dej mi ruku!“ volala Bonnie a zoufale šátrala kolem jako slepec.
Z temnoty se vynořilo něco velkého a vlhkého a sevřelo její dlaň. Byla to ruka. Ale nepatřila Caroline.
Bonnie zavřeštěla.
Vickie se okamžitě přidala a začala ječet. Horká vlhká ruka vlekla Bonnii kamsi vpřed. Kopala a bránila se, ale nebylo to nic platné. Pak ucítila, jak ji Meredith uchopila oběma rukama kolem pasu a škubla zpět. Její ruka se konečně vytrhla té velké.
A pak se otočila a pelášila pryč, prostě utíkala a matně tušila, že Meredith běží vedle ní. Vůbec si neuvědomovala, že pořád křičí, dokud nevrazila do velkého křesla, které zastavilo její úprk.
„Ticho, Bonnie, přestaň!“ třásla s ní Meredith. Sklouzly za křeslo k zemi.
„Něco mě drželo! Něco mě popadlo, Meredith!“
„Já vím. Ale buď zticha! Pořád to tu je,“ upozornila ji Meredith. Bonnie zabořila tvář Meredith do ramene, aby potlačila touhu vřískat. Co když je to zrovna teď s nimi v pokoji?
Vteřiny ubíhaly a kolem bylo hrobové ticho. Ať Bonnie napínala uši, jak chtěla, neslyšela nic jiného než jejich dech a tupé údery svého srdce.
„Poslyš, musíme najít zadní východ. Teď jsme určitě v obýváku. To znamená, že kuchyň je přímo za náma. Musíme se tam dostat,“ prohlásila Meredith potichu.
Bonnie nešťastně přikývla, aniž si uvědomila, že to není vidět, ale pak prudce zvedla hlavu. „Kde je Vickie?“ zašeptala vyděšeně.
„Nevím, musela jsem ji pustit, abych tě vytrhla té věci ze spárů. Pojďme odsud.“
Bonnie ji ještě zadržela. „Ale proč nekřičí?“
Meredith se zachvěla. „Já nevím.“
„Ach panebože. Panebože. Nemůžeme ji tady nechat, Meredith.“
„Musíme.“
„Ale to nemůžeme. Meredith, to já jsem přinutila Caroline, aby ji pozvala. Nebýt mě, nebyla by tu. Musíme ji dostat ven.“
Nastala chvíle ticha a pak Meredith zasyčela: „Tak dobře. Ale vybíráš si opravdu ty nejhorší příležitosti kdy projevit šlechetnost, Bonnie.“
Někde bouchly dveře, až obě nadskočily. Pak uslyšely skřípání, jako když jde někdo po schodech, pomyslela si Bonnie. A pak krátký výkřik.
„Vickie, kde jsi? Nedělej to – Vickie, ne! Ne!“
„To je Sue,“ zalapala po dechu Bonnie a vyskočila. „Nahoře!“
„Proč jenom nemáme baterku?“ vztekala se Meredith.
Bonnie věděla, co tím myslí. Byla moc velká tma, než aby slepě bloudily po cizím domě; a bylo to příliš děsivé. Mozkem jí vířila primitivní panika. Potřebuje světlo, jakékoli světlo. Nemůže se vydat poslepu znovu do té tmy, ze všech stran vystavená čemukoli, co tam číhá. To prostě nedokáže.
Přesto udělala jeden roztřesený krok od křesla.
„No tak,“ vydechla a Meredith se vydala za ní, krok za krokem, znovu do tmy.
Bonnie každým okamžikem očekávala vlhkou horkou ruku, která se po ní natáhne a znovu ji popadne. Každý centimetr kůže ji svrběl očekáváním toho doteku – zvláště na ruce, kterou tápala před sebou.
Pak udělala tu chybu, že si vzpomněla na svůj sen.
Okamžitě ji zahltil onen nasládlý pach odpadků. Představila si všelijaká vylézající stvoření a vzpomněla si na Eleninu zšedlou tvář bez vlasů a jak její rty odhalily zuby v úšklebku. Kdyby ji tahle věc popadla…
Už nemůžu ani o krok dál; nemůžu, prostě nemůžu, pomyslela si. Je mi Vickie líto, ale nemůžu jít dál. Prosím, nechte mě tady.
Tiskla se k Meredith a skoro plakala. A pak se shora ozval ten nejděsivější zvuk, který kdy slyšela.
Vlastně to byla celá série zvuků, ale šly tak těsně za sebou, že se slévaly v jedinou příšernou vlnu hluku. Nejdřív křik, Sue křičela: „Vickie, Vickie ne!“ Pak se ozval hlasitý třesk a zvuk rozbíjeného skla, jako by se tisíc oken vysypalo najednou. A nad tím vším táhlý výkřik vyjadřující čirou intenzivní hrůzu.
Pak všecko přestalo.
„Co to bylo? Co se stalo, Meredith?“
„Něco zlého.“ Meredith měla napnutý, přidušený hlas. „Něco hodně zlého. Bonnie. Nech mě, jdu se podívat, o co jde.“
„Ne, sama tam nepůjdeš,“ prohlásila Bonnie rozhodně.
Našly schodiště a vystoupily nahoru. Když došly na podestu, zaslechla Bonnie zvláštní, podivně ohavný zvuk, jako cinkání padajících střepů.
Vtom se rozsvítila světla.
Stalo se to tak náhle, až Bonnie bezděky vykřikla. A když se otočila k Meredith, málem vykřikla znovu.
Meredith měla rozcuchané vlasy, vystouplé lícní kosti a její obličej byl bledý a zbrázděný strachem.
Cink, cink.
S rozsvícenými světly to bylo ještě horší. Meredith vyrazila k posledním dveřím v chodbě, odkud přicházely ty zvuky. Bonnie šla za ní, ale najednou celým svým srdcem věděla, že nechce vidět, co je v tom pokoji.
Meredith otevřela dveře. A Bonnie za ní.
„Ach panebože, nechoď ani o krok dál!“
Bonnie nezaváhala ani na okamžik, vrazila do dveří a teprve tam se zarazila. Na první pohled to vypadalo, jako by někdo urval celou východní stranu domu. Francouzská okna, která oddělovala ložnici rodičů od balkonu, byla vyražená ven, dřevo rozštípané a sklo roztříštěné. Tu a tam nejistě visely malé kousíčky skla ze zbytků dřevěných rámů. Občas některý spadl a zacinkal.
Průsvitné bílé závěsy povlávaly zející dírou dovnitř a ven. A za nimi Bonnie zahlédla siluetu Vickie. Stála s rukama svěšenýma, nehybně, jako zkamenělá.
„Vickie, jsi v pořádku?“ Bonnie pocítila takovou úlevu, že ji vidí živou, až to bolelo. „Vickie?“
Vickie se neotočila ani neodpověděla. Bonnie se k ní opatrně přibližovala, aby se jí mohla podívat do tváře.
Vickie zírala přímo před sebe a zorničky měla zúžené na velikost špendlíkové hlavičky. Lapala po dechu malými sípavými nádechy a hruď se jí dmula.
„Já budu další. Řekl, že já budu další,“ šeptala stále dokola, ale zdálo se, že nemluví k Bonnii. Vypadalo to, že Bonnii vůbec nevidí.
Bonnie se zachvěla a ustoupila zpátky. Meredith stála na balkoně. Když se Bonnie natáhla, aby odhrnula závěsy, obrátila se k ní a pokusila se jí zastoupit cestu.
„Nedívej se tam, Bonnie. Nedívej se dolů,“ varovala ji.
Kam dolů? Bonnie náhle pochopila. Protlačila se kolem Meredith, která ji chytila za paži a v poslední chvíli ji zastavila na samotné hranici děsivého pádu. Zábradlí balkonu bylo proražené stejně jako francouzské okno a Bonnie viděla přímo dolů na osvětlený dvůr. Dole ležela zkroucená postava, která vypadala jako polámaná panenka: údy rozhozené nakřivo, šíji ohnutou v groteskním úhlu a světlé vlasy rozhozené po tmavé půdě. Byla to Sue Carsonová.
Ze všeho toho zmatku, který pak vypukl, Bonnii zůstaly v mysli především dvě vzpomínky. Že teď se už Caroline svojí dívčí čtyřky nedočká a že není fér, aby se takové věci děly zrovna na Mereditiny narozeniny. Prostě to není fér.
„Je mi to líto, Meredith, ale myslím, že se na to zrovna teď necítí.“
Bonnie zaslechla tátův hlas od vstupních dveří, když apaticky míchala sladidlo v hrnku heřmánkového čaje.
Okamžitě odložila lžičku. Jediné, na co se necítí, je posedávat tady v kuchyni byť jen o jedinou minutu déle. Potřebuje ven.
„Hned tam budu, tati.“
Meredith vypadala skoro stejně hrozně jako předchozí večer – rysy jí ostře vystupovaly, pod očima měla kruhy a ústa pevně semknutá.
„Jenom se chvilku projedeme,“ řekla Bonnie tátovi. „Možná se na chvíli u někoho stavíme. Vždyť jsi sám říkal, že tohle není nebezpečné, ne?“
Co se na to dalo říct? Pan McCullough shlédl na svoji drobnou dceru, která vysunula bradu v tvrdohlavém gestu, jež zdědila po něm, a čelila zpříma jeho pohledu. Rozhodil rukama a nechal ji jít.
„Jsou už skoro čtyři. Vraťte se, než bude tma,“ řekl jen.
„Nechápou to,“ řekla Bonnie Meredith cestou k autu. Jakmile nasedly, okamžitě se uvnitř zamkly.
Meredith nastartovala a věnovala Bonnii pohled plný smutného porozumění.
„Takže ani tvoji rodiče ti nevěří.“
„Ale jo, věří všemu, co jsem jim řekla – až na ty důležité věci. Jak jenom můžou být tak hloupí?“
Meredith se krátce zasmála. „Musíš se na to podívat z jejich hlediska. Našlo se jedno mrtvé tělo bez viditelných známek násilí, kromě těch, které způsobil pád.
Zjistilo se, že světla zhasla v celé čtvrti následkem výpadku ve Virginia Electric. Našli nás v hysterickém stavu, jak odpovídáme na jejich otázky způsobem, který jim musel připadat hodně podivný. Kdo to udělal? Příšera s upocenýma rukama. Jak to víme? Řekla nám to naše mrtvá kamarádka Elena prostřednictvím spiritistické tabulky. A ty se divíš, že mají pochybnosti?“
„Jako kdyby nic podobného nezažili už dřív,“ vztekala se Bonnie a uhodila pěstí do dveří auta. „Ale oni to už zažili. Copak můžou tvrdit, že jsme si vymyslely ty psy, kteří útočili loni na vánočním plese? Nebo že Elenu zabila nějaká představa?“
„Už začínají zapomínat,“ odpověděla tiše Meredith. „Ty sama jsi to předpověděla. Život se vrátil zpátky do normálu a všichni ve Fell’s Church se takhle cítí bezpečněji. Všichni mají pocit, že se probudili z nějakého zlého snu, a to poslední, co by si přáli, je nechat se do něčeho podobného zatáhnout znovu.“
Bonnie jen zavrtěla hlavou.
„Takže je jednodušší věřit tomu, že parta dospívajících dívek zjančila při hře se spiritistickou tabulkou, a když zhasla světla, tak se prostě vyděsily a utekly. A jedna z nich byla tak zpanikařená a zmatená, že proběhla oknem.“
Chvíli bylo ticho a pak Meredith dodala: „Přála bych si, aby tu byl Alaric.“
Normálně by ji Bonnie šťouchla pod žebra a pronesla chlípným hlasem něco jako: „To si piš, že já taky.“ Alaric byl jeden z nejhezčích chlapů, které kdy viděla, přestože to byl věkovitý dvaadvacátník. Ale teď jenom zoufale stiskla Mereditinu ruku. „Nemůžeš mu nějak zavolat?“
„Do Ruska? Vždyť já ani nevím, kde tam teď je.“
Bonnie si kousala ret.
Pak se vzpřímila na sedadle. Meredith zrovna projížděla po Lee Street, odkud mohly vidět dav na parkovišti u školy.
Vyměnily si s Meredith pohled a Meredith přikývla. „To bychom mohly. Uvidíme, jestli jsou chytřejší než jejich rodiče.“
Bonnie zaznamenala překvapené obličeje, když jejich auto pomalu vjelo na parkoviště. Když s Meredith vystoupily, dav se rozestoupil, aby mohly projít.
Uprostřed stála Caroline se založenými pažemi a vystrašeně potřásala kaštanovou hřívou.
„Nebudeme v tom domě bydlet, dokud se to zas neopraví,“ říkala právě a třásla se ve svém bílém svetříku. „Táta říkal, že si najmeme apartmá v hotelu Heron, dokud se to nevyřeší.“
„Jaký je v tom rozdíl? Může to za tebou přijít i do Heronu, tím jsem si jistá,“ prohlásila Meredith.
Caroline se k ní obrátila, ale přímo do očí se jí nepodívala. „Co?“ zeptala se nechápavě.
„Ale Caroline, snad ne i ty!“ vybuchla Bonnie.
„Já prostě chci pryč,“ prohlásila Caroline. Zvedla pohled a Bonnie na okamžik zahlédla, jak moc je vystrašená. „Už toho víc nesnesu.“ Jako kdyby chtěla na místě prokázat, že to myslí vážně, prodrala se davem ven.
„Nech ji jít, Bonnie,“ řekla Meredith. „Je to k ničemu.“
„Ona je k ničemu,“ vztekala se Bonnie. Pokud se Caroline, která byla u toho, chová tímhle způsobem, co asi udělají ostatní spolužáci?
Odpověď si mohla přečíst ve tvářích kolem. Všechny byly vyděšené – tak vyděšené, jako by s Meredith přinesly s sebou nějakou odpornou nákazu. Jako by ona a Meredith byly ten problém.
„Já tomu nevěřím,“ mumlala Bonnie.
„Ani já tomu nemůžu uvěřit,“ řekla Deanna Kennedyová, kamarádka Sue. Stála vepředu a nevypadala tak nejistě jako ostatní. „Mluvila jsem se Sue včera odpoledne a měla tak dobrou náladu, byla tak šťastná. Ona prostě nemůže být mrtvá.“ Deanna začala vzlykat. Její přítel ji objal a rozplakalo se i několik dalších dívek. Kluci strnule přešlapovali.
Bonnie pocítila malý plamínek naděje. „Ale ona nebude jedinou obětí,“ prohlásila. „Elena nám řekla, že v nebezpečí je celé město. Elena tvrdí…“ Navzdory svému přesvědčení Bonnie cítila, jak se jí láme hlas. Viděla, jak se na ni podívali, když zmínila Elenino jméno. Meredith měla pravdu; zazdili všechno, co se stalo minulou zimu. Už nevěří.
„Co to s váma se všema je?“ zeptala se bezmocně a měla chuť do něčeho praštit. „Přece opravdu nevěříte, že Sue z toho balkonu skočila?“
„Lidi říkají…“ začal Deannin chlapec, ale pak zahanbeně pokrčil rameny. „No – řekly jste policii, že v tom pokoji stála Vickie Bennettová, ne? A ona je už zase úplně mimo. A chvíli předtím jste přece slyšely Sue křičet ‚Ne, Vickie, ne‘?“
Bonnie měla pocit, jako by si vyrazila dech. „Ty si myslíš, že Vickie – panebože, ty ses úplně zbláznil! Poslouchej mě. V tom domě mě někdo popadl za ruku a nebyla to Vickie. Vickie Sue z balkonu neshodila.“
„Ani na to nemá dost síly,“ zdůraznila Meredith. „Váží pětačtyřicet kilo i s postelí.“
Kdosi vzadu v davu mrmlal něco o tom, že nepříčetní můžou mít neuvěřitelnou sílu. „Vickie má psychiatrický záznam…“
„Elena nám řekla, že to je chlap!“ téměř už křičela Bonnie, která pomalu ztrácela sebekontrolu. Tváře, které se k ní obrátily, byly uzavřené a zarputilé. Pak zahlédla jednu, která ji uklidnila. „Matte! Řekni, že nám věříš!“
Matt Honeycutt stál na kraji s rukama v kapsách a skloněnou hlavou. Nyní vzhlédl a to, co Bonnie zahlédla v jeho očích, ji přimělo zadržet dech. Neměl oči tvrdé a nepřátelské jako všichni kolem, ale plné hlubokého zoufalství, což bylo ještě horší. Pokrčil rameny, aniž vyndal ruce z kapes.
„Jestli to k něčemu je, tak vám věřím,“ řekl. „Ale jaký je v tom rozdíl? Stejně to na výsledku nic nezmění.“
Bonnie snad poprvé v životě nebyla mocná slova. Matt od Eleniny smrti nebyl ve své kůži, ale tohle…
„Takže on tomu věří,“ prohlásila Meredith rychle, aby využila příležitosti. „Ale co musíme udělat, abychom přesvědčily i vás ostatní?“
„Zkus nás telepaticky spojit s Elvisem,“ ozval se hlas, který Bonnie z duše nesnášela. Tyler. Tyler Smallwood. Křenil se v nóbl svetru od Perryho Ellise jako přerostlá opice a cenil na ně svoje silné bílé zuby.
„Možná to není stejně fajn jako spiritistický e-mail od mrtvé královny maturiťáku, ale pro začátek by to stačilo,“ rozvíjel myšlenku Tyler.
Matt vždycky tvrdil, že Tylerův škodolibý úsměv si přímo říká o ránu do nosu. Ale ačkoli byl jediný kluk v davu, který se silou mohl s Tylerem měřit, teď jen tupě hleděl do země.
„Zmlkni, Tylere! Ty nemáš ponětí, co se v tom domě stalo,“ štěkla po něm Bonnie.
„No, to zjevně ani ty ne. Možná kdyby ses neschovávala v obýváku, viděla bys, co se stalo. Pak by ti možná někdo uvěřil.“
Bonnii odumřela odpověď na jazyku. Zírala na Tylera, otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Tyler čekal. Když ze sebe nedostala ani slovo, promluvil znovu.
„Pokud jde o mě, udělala to Vickie,“ prohlásil a mrkl na Dicka Cartera, Vickiina bývalého přítele. „Je to silná malá potvůrka, že jo, Dicku? Dokázala by to udělat.“ Otočil se a přes rameno záměrně zasadil poslední úder: „Anebo se ten Salvatore vrátil do města.“
„Ty šmejde!“ vyštěkla Bonnie a dokonce i Meredith vykřikla vzteky. Samozřejmě, při zmínce o Stefanovi vypukla vřava, což Tyler musel vědět. Všichni se navzájem překřikovali v hrůze či vzrušení. Vzrušená byla hlavně děvčata.
Tím celá diskuse okamžitě skončila. Lidi se kradmo vytráceli už předtím a teď se odpojovali po dvojicích či trojicích a odcházeli zabraní do hašteření.
Bonnie za nimi naštvaně hleděla.
„Předpokládejme, že by ti uvěřili. Ale stejně, co by tak mohli udělat?“ zeptal se Matt. Ani si nevšimla, kdy si stoupl vedle ní.
„Já nevím. Něco jiného, než jenom postávat a čekat, až si vybere další oběť.“ Pohlédla mu do očí. „Matte, jsi v pořádku?“
„Já nevím – co ty?“
Bonnie se zamyslela. „Ne. Chci říct, na jednu stranu mě překvapuje, že to zvládám tak, jak to zvládám, protože když Elena umřela, prostě jsem se s tím nedokázala smířit. Vůbec. Ale se Sue jsme si nebyly tak blízké a kromě toho… já prostě nevím!“ Zase už měla sto chutí do něčeho praštit. „Je toho na mě prostě moc!“
„Máš vztek.“
„Jo, mám vztek.“ Bonnie najednou pochopila pocity, které se v ní vzmáhaly už celý den. „Zabít Sue nebylo jenom špatné, bylo to vyloženě zlé. Hluboké zlo. A ten, kdo to udělal, nemůže zůstat bez trestu. To by bylo… jestli je svět skutečně takový, jestli takové věci můžou projít bez potrestání… pokud je to skutečně pravda…“ Zjistila, že nedokáže větu dokončit.
„Pak co? Už nebudeš chtít žít? A co když svět je opravdu takový?“
V očích měl hluboké zoufalství a hořkost. Bonnií to hluboce otřáslo. Ale sebejistě prohlásila: „Já nedovolím, aby byl takový. Ani ty to nedovolíš.“
Díval se na ni, jako by byla dítětem, které trvá na tom, že Santa Claus existuje.
Pak promluvila Meredith. „Jestliže od ostatních chceme, aby nás brali vážně, měly bychom to i my samy brát vážně. Elena s námi komunikovala. Chtěla, abychom něco udělaly. A pokud tomu opravdu věříme, měly bychom přijít na to, co po nás chce.“
Matt při zmínce o Eleně stáhl tvář. Ubohý Matte, jsi do ní pořád blázen, stejně jako předtím, pomyslela si Bonnie. Zajímalo by mě, jestli na ni někdy zapomeneš. Zeptala se: „Pomůžeš nám, Matte?“
„Pomůžu,“ odpověděl Matt tiše. „Ale pořád ještě nevím, co vlastně chcete dělat.“
„Chceme zastavit toho vraždícího cvoka, než zabije ještě někoho dalšího,“ prohlásila Bonnie. Poprvé si skutečně uvědomila, že přesně to hodlá udělat.
„Sama? Protože na to jsi sama, uvědomuješ si to?“
„Jsme samy,“ opravila ho Meredith. „Ale právě to se nám Elena snažila říct. Řekla, že máme vykonat jakési přivolávací kouzlo a zavolat si pomoc.“
„Jednoduché zaříkání s pouhými dvěma přísadami,“ připomněla si Bonnie svůj sen. Začalo se jí zmocňovat vzrušení. „A tvrdila, že prý mi už ty přísady řekla – ale neřekla.“
„Poslední, co říkala, bylo, že jí komunikaci znemožňují nějaké rušivé vlivy,“ vzpomínala Meredith. „To mi připomíná, jak jsi mi vyprávěla o svém snu. Myslíš, že jsi ten čaj skutečně pila s Elenou?“
„To jo,“ ujistila ji Bonnie. „Chci říct – je mi jasné, že jsme ve skutečnosti neměly bláznivý čajový dýchánek ve Warm Springs, ale myslím, že mi Elena předávala nějaké sdělení. A v polovině do toho najednou vstoupil kdosi jiný a vytlačil ji. Ale bojovala s tím a na konci se jí na krátký okamžik podařilo opět získat spojení.“
„Dobře. To znamená, že se musíme soustředit na počátek toho snu, kdy s tebou skutečně komunikovala Elena. Ale co když její slova už byla narušená těmi negativními vlivy? Možná to nevyznělo tak, jak mělo. Možná nešlo o to, co skutečně řekla, ale o něco, co udělala…“
Bonnii vylétla ruka ke kučeravé hlavě. „Vlasy!“ zvolala.
„Cože?“
„Vlasy! Ptala jsem se jí, kdo jí dělal vlasy, mluvily jsme o tom chvíli a ona řekla, že vlasy jsou velice důležité. A Meredith, když se nám včera večer pokoušela ty přísady zopakovat, první písmeno jedné z nich bylo právě V!“
„To bude ono!“ Meredith se zablýskalo v černých očích. „Teď už nám jenom zbývá přijít na tu druhou přísadu.“
„Ale tu přece taky znám!“ rozesmála se Bonnie. „Řekla mi ji hned potom, co jsme se bavily o těch vlasech, a já jsem si myslela, že mluví divně. Říkala, že krev je taky důležitá.“
Meredith soustředěně zavřela oči. „A včera večer spiritistická tabulka opakovala dokola ‚krevkrevkrev.‘ Myslela jsem, že nám vyhrožuje ta druhá síla, ale nebylo to tak,“ řekla a otevřela oči. „Bonnie, myslíš si, že jsme to pochopily správně? Jde skutečně o tyhle přísady, nebo máme začít přemýšlet o bahně, sendvičích, myších a čaji?“
„Jsou to ty přísady, jsem si jistá,“ potvrdila jednoznačně Bonnie. „U přivolávacího zaříkávání dávají takovéhle přísady smysl. Jsem si jistá, že v některé ze svých knih o keltské magii dokážu vyhledat přivolávací rituál s těmihle přísadami. Jenom musíme ještě přijít na to, koho vlastně chtěla, abychom přivolaly…“
„Celou dobu čekám, kdy vás to napadne,“ ozval se Matt poprvé po dlouhé době. „Ještě pořád vám to nedošlo, že ne?“
2024 ©