Bonnie si nikdy přesně nevybavila, jak se následujících pár vteřin vlastně odehrálo. Uslyšela Stefanův výkřik, který téměř otřásl zemí pod jejíma nohama. Viděla, jak se k němu rozeběhl Damon. A pak spatřila záblesk.
Záblesk jako od Klausova blesku, ale nebyl modrobílý. Tenhle byl zlatý.
A tak jasný, že Bonnie měla pocit, jako by jí před očima vybuchlo slunce. Chvíli pak viděla jen vířící barvy. A pak spatřila cosi uprostřed mýtiny, poblíž polorozpadlého komína. Cosi bílého, tvarem to připomínalo ducha, jenom to působilo skutečněji. Cosi malého a schouleného, takže to mohlo být téměř cokoli… kromě toho, co jí vlastní oči říkaly.
Protože to vypadalo jako štíhlá nahá dívka, která se chvěje nočním chladem na lesní půdě. Dívka se zlatavými vlasy.
Vypadalo to jako Elena.
Ne jako ta Elena, která připomínala rozžatou svíci v duchovním světě, ani jako ta nadpozemsky krásná dívka, kterou byla Elena jako upír. Tohle byla Elena, jejíž sametová pleť zrůžověla zimou a které naskočila husí kůže v posledních kapkách odcházejícího deště. Elena, která vypadala naprosto zmateně, když pomalu zvedla hlavu a rozhlédla se kolem – jako by jí všechny důvěrně známé věci připadaly naprosto cizí.
To musí být iluze. Buďto iluze, nebo dostali posledních pár minut, aby se mohli rozloučit. Bonnie si to stále opakovala, ale nedokázala se přimět, aby tomu doopravdy uvěřila.
„Bonnie?“ ozval se nejistý hlas. Hlas, který vůbec nepřipomínal vzdálené zvonky. Hlas vyděšené mladé dívky.
Bonnii nohy vypověděly službu. Divoce se v ní vzmáhal jediný pocit. Pokoušela se ho potlačit, neodvažovala se ho ani pojmenovat. Prostě jen zírala na Elenu.
Elena se dotkla trávy před obličejem. Nejprve váhavě a pak stále odvážněji a rychleji. Vzala neohrabaně do prstů spadlý list, pak ho zase položila a poklepala dlaní na lesní půdu. Pak po něm znovu chňapla. Nabrala plnou hrst mokrého listí, přitiskla si ho na tvář a čichala k němu. Vzhlédla k Bonnii a listy se rozletěly kolem.
Na okamžik jenom klečely proti sobě a dívaly se na sebe. Pak Bonnie roztřeseně vztáhla ruku. Napětím nemohla ani dýchat. Ten pocit v ní rostl a rostl.
Elena jí napřáhla ruku vstříc. Jejich prsty se dotkly.
Skutečné prsty. Ve skutečném světě. Kde se teď nacházejí obě.
Bonnie vyrazila jásavý výkřik a vrhla se Eleně do náručí.
A už ji ohmatávala všude, kam dosáhla, s divokou nevěřící radostí. Elena je skutečná. Byla mokrá od deště a třásla se a Bonniiny ruce neprošly skrz ni. Kousky mokrého listí a hrudky půdy uvázly Eleně ve vlasech.
„Ty jsi tady,“ zavzlykala Bonnie. „Můžu se tě dotknout, Eleno!“
Elena také vzlykala: „Taky se tě dotýkám! Jsem opravdu tady!“ Popadla znovu hrst listí. „Můžu se dotknout země!“
„Vidím, jak se jí dotýkáš!“ Asi by takhle pokračovaly donekonečna, kdyby je nepřerušila Meredith. Stála o pár kroků dál, hleděla na ně obrovskýma očima a tvář měla úplně bílou. Zalykala se pláčem.
„Meredith!“ Elena se k ní otočila a podala jí hrst plnou listí. Pak otevřela náruč. Meredith, která byla schopná se vyrovnat s Eleniným mrtvým tělem, když ji vytáhli z řeky, s tím, když se Elena objevila jako upír, i s tím, když se zjevila na mýtině jako anděl, tu teď prostě stála, třásla se a vypadala, že omdlí.
„Meredith, ona je skutečná! Můžeš se jí dotknout! Vidíš?“ Bonnie nadšeně pumpovala Eleně rukou.
Meredith se ani nepohnula. Zašeptala jen: „To není možné…“
„Je to pravda! Vidíš? Je to pravda!“ Bonnie upadala do hysterie. Uvědomovala si to, ale bylo jí to jedno. Pokud tu dneska má někdo nárok být hysterický, je to ona. „Je to pravda, je to pravda,“ zpívala. „Meredith, pojď se podívat!“
Meredith, která celou tu dobu zírala na Elenu, znovu vzlykla. Pak se jediným pohybem vrhla Eleně do náručí. Dotýkala se jí, zjistila, že její ruce opravdu narazí na odpor živého masa. Pohlédla Eleně do tváře. A pak konečně propukla v neovladatelný pláč.
A plakala a plakala s hlavou opřenou na Elenině nahém rameni.
Bonnie je obě útěšně popleskávala.
„Nemyslíš, že bychom jí měli radši dát něco na sebe?“ ozval se hlas za nimi a Bonnie vzhlédla a uviděla Caroline, jak si svléká šaty. Učinila to klidně a pak tam zůstala stát jen ve spodním prádle, jako by to dělala běžně. Nemá žádnou představivost, pomyslela si Bonnie znovu, ale tentokrát v tom nebyla žádná zášť. Evidentně existují situace, ve kterých je nedostatek představivosti výhodou.
Meredith s Bonnii přetáhly šaty Eleně přes hlavu. Působila v nich drobně, mokře a trochu nepřirozeně, jako by si už odvykla nosit oblečení. Ale alespoň ji trochu chránily před rozmary počasí.
Pak Elena zašeptala: „Stefane.“
Bonnie se otočila. Opravdu tam stál, spolu s Damonem a s Mattem, kousek stranou od dívek. Jenom se na ni díval. Jako by zadržoval nejen dech, ale celou svoji životní energii, jako by celý jeho život strnul a čekal.
Elena vstala a klopýtavě učinila jeden krok k němu – a pak další a další. Ve vypůjčených šatech působila křehce a štíhlounce a mírně vrávorala. Jako malá mořská víla, když se učila chodit, pomyslela si Bonnie. Nechal ji ujít téměř celou vzdálenost, která je dělila, a jen hleděl, než jí konečně vyšel vstříc. Rozeběhli se k sobě, pak spolu klesli k zemi v objetí a svírali jeden druhého vší silou. Ani jeden z nich nepromluvil slova.
Nakonec se Elena odtáhla, aby se na Stefana mohla podívat. Uchopil její tvář do dlaní a také se díval. Elena se z čiré radosti hlasitě rozesmála. Otevírala a svírala dlaně a potěšeně na ně hleděla. Pak je zabořila Stefanovi do vlasů. A pak se políbili.
Bonnie nestydatě přihlížela a cítila, jak se kousek její radosti rozplývá v slzách. Hrdlo se jí svíralo a plakala, ale byly to slzy radosti, ne hořké slzy žalu – a přitom se pořád smála. Byla špinavá a promočená až na kůži, ale nikdy v životě nebyla tak šťastná. Měla chuť tancovat a zpívat.
O něco později k nim Elena vzhlédla a tvář jí zářila skoro stejně, jako když se vznášela nad mýtinou jako přízrak. Zářila jako hvězdný svit. Nikdo už jí nikdy neřekne, že je Ledová královna, pomyslela si Bonnie.
„Moji přátelé,“ zašeptala Elena. Nic víc neřekla, ale ta slova a malý vzlyk, když je vyslovila a vztáhla k nim ruku, dopověděly vše. Okamžitě ji obklopili a pokoušeli se ji všichni najednou obejmout. Dokonce i Caroline.
„Eleno,“ oslovila ji Caroline, „promiň mi…“
„Všechno je už zapomenuto,“ odpověděla Elena a objala ji stejně nadšeně jako všechny ostatní. Pak sevřela mohutnou opálenou ruku a přiložila si ji krátce na tvář: „Matte,“ řekla a on se na ni usmál, modré oči zvlhlé dojetím. Ale ne zoufalstvím nad tím, že ji vidí ve Stefanově náručí, uvědomila si Bonnie. Právě teď Mattova tvář vyjadřovala čirou radost.
Na malou skupinku padl stín, jak kdosi vstoupil mezi ně a měsíční svit.
Elena vzhlédla a znovu vztáhla ruku.
„Damone.“
Jasnému světlu a lásce v jejích očích se nedalo odolat. Nebo by měly být neodolatelné, pomyslela si Bonnie. Ale Damon k ní přistoupil bez úsměvu, tmavé oči stejně bezedné a nečitelné jako vždy. Neodrážel se v nich ani odlesk Elenina hvězdného třpytu.
Stefan se na ně díval bez obav, stejně jako předtím hleděl bez obav do Eleniny bolestně oslepující záře, když byla ještě světelnou bytostí. Pak, aniž uhnul pohledem, také k Damonovi vztáhl ruku.
Damon na ně shlížel, na dvě otevřené nebojácné tváře a na němou nabídku, kterou vyjadřovaly jejich ruce. Nabídku přátelství, vřelosti a lidské blízkosti. Jeho tvář byla uzavřená a ani se nepohnul.
„No tak, Damone,“ pobídl ho Matt tiše. Bonnie se po něm ohlédla a všimla si, že jeho modré oči se teď naléhavě upírají na Damonovu tvář.
Damon se nehnul z místa a řekl: „Já nejsem jako ty.“
„Nelišíš se od nás tolik, jak by sis přál,“ řekl mu Matt. „Podívej,“ začal vykládat s podivně vyzývavým podtónem v hlase, „vím, žes zabil pana Tannera v sebeobraně, protože jsi mi to řekl. A vím, že ses nevrátil do Fell’s Church proto, že by tě sem přivolala Bonnie svým zaklínáním, protože to já jsem třídil ty vlasy a neudělal jsem žádnou chybu. Jsi nám víc podobný, než připouštíš, Damone. Jediná věc, kterou nevím, je, proč jsi nešel do Vickiina domu, abys jí pomohl.“
Damon vyštěkl téměř automaticky: „Protože jsem nebyl pozvaný!“
Bonnii zaplavila vlna vzpomínek. Jak stála před Vickiiným domem a Damon vedle ní. Stefanův hlas: Vickie, pozvi mě dál. Ale Damona nikdo nepozval.
„Ale jak se teda dostal dovnitř Klaus?“ začala přemýšlet nahlas.
„Jsem si jistý, že to byla Tylerova práce,“ odsekl Damon stručně. „Tyler to udělal pro Klause oplátkou za to, že ho naučil, jak aktivovat svoje dědictví. A on taky musel Klause pozvat dovnitř, a to ještě předtím, než jsme začali hlídat dům – pravděpodobně ještě dřív, než jsme se Stefanem přijeli do Fell’s Church. Klaus se velmi dobře připravil. Tu noc se objevil v domě a ta dívka byla mrtvá dřív, než jsem zjistil, že se něco děje.“
„A proč jsi teda nezavolal Stefana?“ zeptal se Matt. Ale v jeho hlase neznělo obvinění, byla to jen prostá otázka.
„Protože už by stejně nemohl nic dělat! Věděl jsem, proti čemu stojíte, jakmile jsem to uviděl. Proti Starobylému. Stefan by se jenom nechal zabít a té dívce už to bylo stejně jedno.“
Bonnie slyšela chladný tón v jeho hlase, a když se Damon znovu otočil ke Stefanovi a k Eleně, tvář mu ztvrdla. Jako by dospěl k nějakému rozhodnutí.
„Vidíš, nejsem jako ty,“ řekl.
„To je jedno.“ Stefan svoji ruku nestáhl. Ani Elena.
„A ti hodní občas opravdu vyhrajou,“ řekl Matt tiše a povzbudivě.
„Damone…“ začala Bonnie. Pomalu, téměř váhavě, se k ní obrátil. Myslela na tu chvíli, kdy spolu klečeli u Stefana a kdy vypadal tak mladě. Kdy byli jenom Damon a Bonnie na hranici světa.
Na maličký okamžik měla dojem, že v těch tmavých očích zahlédla jiskřičky. A vycítila v něm cosi – jakýsi kvas pocitů, jako touha a zmatek a strach a vztek, všechno dohromady. Ale pak se to opět ztratilo. Damon znovu vztyčil obranné valy a Bonnii už její parapsychické schopnosti neodhalily nic dalšího. Ty tmavé oči zůstaly dál neproniknutelné.
Otočil se k páru na zemi zády. Pak si sundal bundu, přešel k Eleně a přehodil jí bundu přes ramena, aniž se jí dotkl.
„Je chladná noc,“ řekl. Na chvíli vyhledal pohledem Stefana a pak se otočil a odkráčel do temnoty mezi duby. V tom okamžiku uslyšela Bonnie šustot křídel.
Stefan a Elena se beze slova vzali opět za ruce a Elena položila svou zlatou hlavu Stefanovi na rameno. Stefan přes její temeno hleděl do tmy, kde zmizel jeho bratr.
Bonnie zavrtěla hlavou a hrdlo se jí zase sevřelo. Udělalo se jí lépe, až když se kdosi dotkl její paže a ona vzhlédla a uviděla Matta. Přestože byl promáčený na kost a špinavý od mechu a kapradí, byl na něj pěkný pohled. Usmála se na něho a cítila, že se jí údiv a radost vracejí. Euforické, omamné vzrušení při pomyšlení na to, co všechno se tu noc odehrálo. I Meredith s Caroline se smály, a tak Bonnie impulzivně popadla Matta za ruce a roztančila se s ním po pasece. Uprostřed mýtiny šlápli do kupky mokrého listí, zamotali se a rozesmáli nahlas. Jsou naživu, jsou mladí a je letní slunovrat.
„Chtělas, abychom byli všichni zas pohromadě!“ křikla Bonnie na Caroline a vtáhla šokovanou dívku do tance. I Meredith zapomněla na svou důstojnost a přidala se k nim.
A pak se pasekou dlouho nesl jásot, radost a smích.
21. června, 7:30
letní slunovrat
Milý deníčku,
ach, je toho tolik, co musím vysvětlit, a ty bys tomu stejně nevěřil, jdu spát.
Bonnie