Stefan zaslechl tichý, šeptající hlas ztlumený bolestí: „Ach, ne.“
Hlas, o kterém si myslel, že už ho nikdy neuslyší, a který nikdy nezapomene. Naskočila mu husí kůže a cítil, jak se uvnitř začíná chvět. Obrátil se za tím hlasem a jeho mysl se okamžitě zaměřila na ni – málem odmítl přijímat další vjemy, protože nedokázal unést tolik rozbouřených emocí najednou.
Pohled se mu rozmazal a dokázal vnímat jen oblak bílé záře, jako od tisíce svící. Ale na tom nezáleželo. Cítil její přítomnost. Stejně jako onoho prvního dne, kdy přijel do Fell’s Church – zlatobílé světlo, které mu prozařovalo vědomí. Plné klidné krásy, spalující vášně a pulzujícího života. Lákalo ho, aby přišel a zapomněl na všechno ostatní.
Elena. Opravdu to je Elena.
Její přítomnost ho prostoupila, naplnila ho až po konečky prstů. Všechny jeho hladové smysly se zaměřily na ten oblak záře a hledaly ji. Toužily po ní.
A pak vystoupila vpřed.
Pohybovala se pomalu, váhavě. Jako by se k tomu stěží dokázala přinutit. Stefana se zmocnilo stejné ochromení.
Elena.
Vnímal každý její rys, jako by to bylo poprvé. Bledě zlaté vlasy splývající podél obličeje na ramena jako svatozář. Světlá, dokonalá pleť. Štíhlé pružné tělo, které se právě teď odtahovalo od něj, jednu ruku zvednutou v odmítavém gestu.
„Stefane,“ zašeptala – a byl to její hlas. Její hlas šeptá jeho jméno. Ale bylo v něm tolik bolesti, že měl chuť se k ní rozeběhnout a držet ji v objetí, slibovat, že všechno bude zase v pořádku. „Stefane… prosím… já nemůžu…“
Teď už viděl i její oči. Temně modré oči barvy lapisu lazuli, kterým světlo svící propůjčovalo zlaté odlesky. Oči rozšířené bolestí a mokré od nešetřených slz. Rvalo mu to srdce.
„Ty mě nechceš vidět?“ Hlas měl suchý a řezavý.
„Já nechci, abys ty viděl mě. Ach, Stefane, on může udělat cokoliv. A on nás najde. Přijde sem…“
Stefana zaplavila úleva a radost až k pláči. Stěží se dokázal soustředit na její slova, ale na tom nezáleželo. To, jak vyslovila jeho jméno, mu stačilo. Její „ach, Stefane“ mu řeklo všechno, co potřeboval vědět.
Tiše k ní přistoupil a vzal ji za ruku. Viděl, jak vrtí hlavou a jak se jí rozevřely rty zrychleným dechem. Zblízka její pleť vydávala jakousi vnitřní tlumenou záři, jako když plamen prozařuje průsvitný vosk svíce. Na řasách jí uvízly slzičky jako drahokamy.
Přestože dál vrtěla hlavou a protestovala, nestáhla ruku pryč. Nataženými prsty se dotkl jejích a přitiskl dlaň na dlaň, jako by byli z opačných stran skleněné tabule.
Na tuhle vzdálenost už se mu nemohla vyhýbat očima. Dívali se jeden na druhého, z duše do duše. Až nakonec přestala šeptat „ne“ a šeptala už jen jeho jméno.
Nedokázal přemýšlet. Připadalo mu, že mu srdce snad vyskočí z hrudi. Nezáleželo na ničem, jen na tom, že ona je tady a že jsou spolu. Nevnímal podivné okolí a bylo mu jedno, kdo by se snad mohl dívat.
Zvolna, tak pomalu sevřel ruku kolem její dlaně a propletl prsty s jejími, tak jak to mělo vždycky být. Druhou ruku zvedl k její tváři.
Při tom dotyku zavřela oči a naklonila tvář k jeho dlani. Cítil na prstech její slzy a v hrdle mu zabublal smích. Snové slzy. Ale ony jsou skutečné. Ona je skutečná. Elena.
Zaplavil ho slastný pocit. Rozkoš tak silná, až bolela, jen z toho, jak jí palcem stíral slzy z tváří.
Všechna ta zoufalá něha posledních šesti měsíců, všechny city, které držel tak dlouho pod zámkem, vyrazily na povrch jako vodopád a zaplavily jeho vědomí. Topili se v nich oba. Stačil jen malý pohyb a už ji držel v objetí.
Jako anděl v jeho náručí, chladivá a vzrušující, zářící životem a krásou. Bytost z éteru a plamene. Chvěla se v jeho objetí a pak, stále se zavřenýma očima, k němu zvedla rty.
V tom polibku nebylo nic chladivého. Ve Stefanovi vyvolával jiskřivé víření, přestal vnímat cokoli kromě ní. Cítil, jak se jeho sebeovládání hroutí, sebeovládání, na kterém tak tvrdě pracoval od chvíle, kdy ji ztratil. Všechno se v něm uvolnilo, všechna stavidla se otevřela. Cítil své vlastní slzy, když ji těsně objímal a pokoušel se s ní splynout v jediné tělo a jedinou bytost. Aby je už nikdy nic nemohlo rozdělit.
Oba plakali, aniž se přestali líbat. Eleniny štíhlé paže ho teď objímaly kolem krku, každý centimetr jejího těla přilnul k němu, jako by bylo pro něj stvořené a patřilo jen tam a nikam jinam. Cítil na rtech slanou chuť jejích slz. Zaplavila ho blaženost.
Neurčitě si uvědomoval, že existuje ještě něco, na co by měl myslet. Ale první elektrizující dotek její pleti ho připravil o veškerý rozum. Nacházeli se ve středu ohnivého víru; ať si klidně celý vesmír exploduje nebo shoří na popel, to je mu jedno, dokud je ona bezpečně v jeho náručí.
Ale Elena se roztřásla.
Nejen přemírou citů tak intenzivních, až měl pocit, že je opilá rozkoší. Ale strachem. Cítil ho v její mysli. Chtěl ji chránit, bránit ji a pečovat o ni a zabít všechno, co by se opovážilo ji děsit. Se zavrčením zvedl hlavu a rozhlédl se kolem.
„Co se děje?“ zeptal se a slyšel ve vlastním hlase chraplavý tón šelmy. „Cokoli by se odvážilo ti ublížit…“
„Mně nemůže ublížit nic.“ Stále se k němu tiskla, ale zaklonila hlavu, aby mu viděla do tváře. „Já se bojím o tebe, Stefane, bojím se, co by ti mohl udělat. A co by tě mohl donutit vidět…“ Zachvěl se jí hlas. „Ach, Stefane, odejdi dřív, než přijde on. Dokáže tě najít skrze mě. Prosím, prosím jdi…“
„Popros mě o cokoli jiného a já to udělám,“ odpověděl Stefan. Ten vrah ho bude muset rozcupovat na kousky, nerv po nervu, sval po svalu, buňku po buňce, jestli ho chce donutit, aby ji opustil.
„Stefane, je to jenom sen,“ prosila Elena zoufale s novým přívalem slz. „Nemůžeme se doopravdy dotýkat, nemůžeme být spolu. To není dovoleno.“
Stefanovi to bylo jedno. Nepřipadalo mu to jako sen.
Měl pocit, že všechno je skutečné. A dokonce ani ve snu se Eleny nehodlá vzdát, pro nic na světě. Žádná síla na nebi ani na zemi ho nedonutí…
„Chyba, frajere. Překvápko!“ ozval se nový hlas. Hlas, který Stefan ještě neslyšel, ale instinktivně v něm rozpoznal hlas zabijáka. Šelma mezi šelmami. A když se otočil, vzpomněl si, co říkala Vickie, ubohá Vickie.
Vypadá jako ďábel.
Pokud je tedy ďábel krásný a blonďatý.
Měl na sobě ošuntělý plášť, přesně jak říkala Vickie. Špinavý a rozedraný. Vypadal jako kterýkoli vandrák z nějakého velkého města, až na to, že byl tak vysoký a že měl tak jasný a pronikavý pohled. Elektrizující modrá jako zimní obloha. Vlasy měl téměř bílé a vstávaly mu, jako by je rozfoukal poryv větru. Z jeho širokého úsměvu se Stefanovi dělalo zle.
„Stefan Salvatore, předpokládám,“ parodoval úklonu. „A samozřejmě, krásná Elena. Krásná mrtvá Elena. Chceš se k ní připojit, Stefane? Vy dva jste prostě stvoření jeden pro druhého.“
Vypadal mladě – jen o málo starší než Stefan. Ale nebyl.
„Stefane, odejdi už,“ zašeptala Elena. „Mně nemůže ublížit, ale s tebou je to jiné. Může vyvolat něco, co tě bude pronásledovat i potom, co sen skončí.“
Stefan ji nepřestával objímat.
„Bravo!“ zatleskal muž v plášti a rozhlížel se kolem, jako by povzbuzoval neviditelné obecenstvo, aby se k němu přidalo. Lehce se zapotácel, a kdyby to byl člověk, Stefan by si myslel, že je opilý.
„Stefane, prosím,“ šeptala Elena.
„Bylo by nezdvořilé odejít, když jsme ještě nebyli náležitě představeni,“ poškleboval se blonďák. Vrazil ruce do kapes kabátu a pokročil blíž. „Ty nechceš vědět, kdo jsem?“
Elena zavrtěla hlavou – nikoli na znamení nesouhlasu, ale porážky – a pak ji položila Stefanovi na rameno. Pohladil ji po vlasech, jako by chtěl chránit každičkou její část před tímhle šílencem.
„Chci to vědět,“ odpověděl a pohlédl na muže přes její hlavu.
„Nechápu, proč ses na to nezeptal rovnou mě,“ odsekl muž a poškrábal se prostředníčkem na tváři. „Místo obíhání kdekoho jiného. Já jsem ten jediný, kdo ti to řekne. Jsem tu na světě už dlouhou dobu.“
„Jak dlouhou?“ zeptal se Stefan, na kterého to neučinilo žádný dojem.
„Hodně dlouhou dobu…“ na tváři se mu objevil zasněný výraz, jako by se probíral uplynulými lety. „Rval jsem nádherná bílá hrdla, už když tví předkové stavěli Colosseum. Zabíjel jsem s armádou Alexandra Velikého. Bojoval jsem v Trojské válce. Já jsem starý, Salvatore. Jsem jeden z Prvních. Ve svých nejstarších vzpomínkách jsem nosil bronzovou sekeru.“
Stefan pomalu přikývl.
O Starobylých už slyšel. Mezi upíry se o nich šeptalo, ale nikdo, koho Stefan znal, se s žádným z nich skutečně nesetkal. Každého upíra udělal jiný upír výměnou krve. Ale kdysi pradávno byli První ti, které nikdo neudělal. Tam někde linie končí. Nikdo neví, jak se oni sami stali upíry. Ale jejich neuvěřitelné Síly byly pověstné.
„Pomáhal jsem rozložit Římskou říši,“ pokračoval světlovlasý zasněně. „Nazývali nás barbary – prostě ničemu nerozuměli! Válka, Salvatore! Nic se jí nevyrovná. Tenkrát bývala Evropa vzrušující. Rozhodl jsem se zůstat na venkově a trochu se bavit. Víš, je to divné, ale lidi se v mé přítomnosti nikdy necítili dobře. Utíkali vztyčovat kříže.“ Zavrtěl hlavou. „Ale přišla jedna žena a prosila mě o pomoc. Byla služebnou u barona a její mladá paní byla nemocná. Prý umírá. Chtěli, abych s tím něco udělal. A tak…“ Na tvář se mu vrátil úsměv a zvolna se rozšiřoval, „…jsem jim vyhověl. Byla to roztomilá malá kočička.“
Stefan si předtím stoupl před Elenu, aby ji ochránil, a teď na okamžik odvrátil hlavu. Měl to vědět, měl to uhodnout. Všechno se mu to vrátilo. Vickiina smrt i smrt Sue nakonec tedy padají na jeho hlavu. Nastartoval řetězec událostí, které skončily tady.
„Katherine,“ řekl a zvedl hlavu, aby se na muže znovu podíval. „Ty jsi ten upír, který udělal Katherine.“
„Abych jí zachránil život,“ opáčil světlovlasý, jako by byl Stefan tupý žák, který se nedokáže naučit látku. „Který jí vzal tady tvůj malý drahoušek.“
Jméno. Stefan v duchu hledal to jméno. Věděl, že mu ho Katherine řekla, stejně jako věděl, že mu tohoto muže kdysi popisovala. V duchu slyšel její slova: Probudila jsem se uprostřed noci a uviděla toho muže, kterého přivedla Gudren, moje děvečka. Byla jsem vyděšená. Jmenoval se Klaus a lidi ve vsi říkali, že je zlý…
„Klaus,“ řekl světlovlasý nevzrušeně, jako kdyby něco potvrzoval. „Nebo alespoň tak mi říkala ona. Vrátila se ke mně, když ji dva italští kluci pustili k vodě. Udělala pro ně všecko, proměnila je na upíry, dala jim věčný život, ale oni byli nevděční a vyhnali ji. Velmi podivné.“
„Takhle to nebylo,“ procedil Stefan mezi zuby.
„A co bylo ještě podivnější, nikdy na tebe nezapomněla, Salvatore. Zvlášť na tebe. Vždycky nás srovnávala a výsledky pro mě dopadaly nelichotivě. Pokoušel jsem se do ní natlouct trochu rozumu, ale nikdy to pořádně nefungovalo. Možná jsem ji měl prostě zabít sám, nevím. Ale pak jsem si na ni zvykl. Nikdy nebyla z nejbystřejších. Byla pěkná na pohled a uměla se bavit. Ukázal jsem jí to, naučil jsem ji užívat si lov. Nakonec se trochu zcvokla, no a co? Kvůli rozumu jsem ji doma neměl.“
Ve Stefanově srdci už nezůstalo sebemenší stopy po lásce ke Katherine, ale zjistil, že pořád ještě dokáže nenávidět muže, který z ní udělal to, čím se nakonec stala.
„Já? Já, frajere?“ Klaus nevěřícně ukázal na sebe. „To ty jsi udělal z Katherine to, co je zrovna teď. A ta tvoje kočička taky. Právě teď je z ní jenom prach. Žrádlo pro červy. Ale tvoje zlatíčko je momentálně poněkud mimo můj dosah. Přebývá ve vyšších sférách, neříkají to tak mystikové, Eleno? Proč nesestoupíš z výšin sem k nám?“
„Kdybych tak jenom mohla,“ zašeptala Elena. Zvedla hlavu a pohlédla na něj s nenávistí v očích.
„Tak dobře. Ještě tu jsou tví přátelé. Sue prý byla tak sladká dívenka.“ Olízl si rty. „A Vickie přímo k nakousnutí. Delikátní, ale šťavnatá s výtečným buketem. Spíš jako devatenáctka než sedmnáctka.“
Stefan vyrazil o krok dopředu, ale Elena ho zadržela.
„Stefane, ne! Tohle je jeho území a jeho mentální síly jsou mocnější než naše. Všechno ovládá.“
„Přesně tak. Tohle je moje území. Neskutečnost.“ Klaus se opět zazubil svým šíleným smíchem. „Tady se naplňují tvoje nejhorší noční můry úplně zdarma. Například,“ pokračoval a pohlédl na Stefana, „jak by se ti líbilo vidět, jak tvoje kočička teď vypadá doopravdy? Bez toho make-upu?“
Elena vzdychla, téměř zaskučela. Stefan ji objal těsněji.
„Jak dlouho už je mrtvá? Asi šest měsíců? Víš, co se stane s tělem, když je půl roku pod zemí?“ Klaus si znovu olízl rty jako pes.
Teď Stefan konečně porozuměl. Elena se otřásla, sklonila hlavu a pokusila se mu vykroutit, ale on ji dál objímal.
„To nic,“ šeptal jí jemně. Klausovi odpověděl: „Ty jsi tak starý, že zapomínáš. Já nejsem člověk, který se děsí stínů a pohledu na krev. Já znám smrt, Klausi. A neděsí mě.“
„Ne, ale vzrušuje tě?“ Klus teď mluvil hlubokým, podmanivým hlasem. „Není to vzrušující, ten puch, hniloba a šťávy z rozkládajícího se těla? Není to vzrůšo!“
„Stefane, nech mě odejít. Prosím.“ Elena se chvěla, odstrkovala ho oběma rukama a přitom odvracela hlavu, aby jí neviděl do tváře. Podle hlasu neměla daleko k slzám. „Prosím.“
„Jediná Síla, kterou zde máš, je síla iluze,“ řekl Stefan Klausovi. Přitáhl si Elenu blíž a přitiskl tvář k jejím vlasům. Už cítil změny na těle, které objímal. Vlasy na jeho tváři zhrubly a Elena se jakoby scvrkávala do sebe.
„V určitém typu půdy se pokožka může vyčinit jako zvířecí kožka,“ vysvětloval mu Klaus, blýskal očima a zubil se.
„Stefane, nechci, aby ses na mě díval…“
Stefan upíral oči na Klause, jemně odhrnul zdrsnělé bílé vlasy a pohladil Eleně tvář, přičemž ignoroval drsný pocit na konečcích prstů.
„Ale většinou se samozřejmě prostě rozloží. Fantastický způsob, jak opustit tento svět. Přijdeš o všechno, kůži, maso, svaly, vnitřní orgány – všechno se vrátí zpátky do země…“
Tělo ve Stefanově náručí se dál scvrkávalo. Zavřel oči a sevřel je pevněji. Plála v něm zuřivá nenávist ke Klausovi. Iluze, všechno je to jen iluze…
„Stefane…“ Byl to suchý šepot, slabý jako šustění papíru hnaného větrem po opuštěné ulici. Chvíli se vznášel ve vzduchu a pak zmizel. Stefan zjistil, že drží jen hromadu kostí.
„A nakonec to skončí takhle. Přes dvě stovky jednotlivých, snadno oddělitelných součástek. Nabízíme včetně elegantního kufříčku…“ Ze vzdálenější strany osvětleného kruhu se ozval skřípavý zvuk. Bílá rakev se sama od sebe otevřela. „Proč se neujmeš té čestné služby, Salvatore? Jdi a polož Elenu, kam patří.“
Stefan klesl na kolena. Třásl se a hleděl na štíhlé bělostné kosti ve svých rukou. Všechno to byla jen iluze – Klaus prostě převzal kontrolu nad Bonniiným tranzem a ukazoval Stefanovi to, co chtěl, aby viděl. Ve skutečnosti Eleně nijak neublížil, ale Stefanův žhavý vztek a potřebu Elenu chránit to nijak neovlivnilo. Stefan jemně položil křehké kosti na zem a ještě jednou se jich něžně dotkl. Pak pohlédl opět na Klause s pohrdavě sevřenými rty.
„Tohle není Elena,“ řekl.
„Samozřejmě, že je. Poznal bych ji kdekoli.“ Klaus rozhodil ruce a zadeklamoval. „Znával jsem ženu, šarmantní kost…“
„Ne.“ Stefanovi se na čele perlil pot. Přestal vnímat Klausův hlas a soustředil se, pěsti zaťaté a svaly k prasknutí napjaté úsilím. Bojovat s Klausovým vlivem bylo jako valit balvan do prudkého kopce. Avšak ty křehké kosti se na zemi počaly chvět a kolem nich se rozprostřela jemná zlatavá záře.
„… samý hadřík a křivka a lokny se vlní… a blázen ten, kdo zval by ji svou krásnou paní…“
Záře se chvěla a blikotala, až kosti svázala dohromady. Svinula se kolem nich, teplá a zlatavá, oděla je svým leskem, když se zdvihly ve vzduchu. Najednou tu stála nejasná postava vyzařující jemné světlo. Stefanovi stékal do očí pot a měl pocit, že mu plíce snad prasknou.
„Hlína jen mrtva leží, ale krev jak tulák běží…“
Nad zářícími rameny se objevily dlouhé, hedvábně zlaté Eleniny vlasy. Na obličeji se začaly vynořovat nejprve nejasně a později naprosto zřetelně Eleniny rysy. Stefan s láskou rekonstruoval každičkou drobnost. Husté řasy, malý nosík, rty pootevřené jako okvětní lístky růže.
Bílé světlo se dál vinulo kolem postavy, až vytvořilo jemnou řízu.
„A prasklý pohár rozzívnul vstup do země zesnulých…“
„Ne.“ Stefana se zmocňovaly mrákoty, když ucítil, jak ho opouští poslední kapka Sil. Ale ňadra oné postavy se zachvěla a zdvihla a oči barvy lapisu lazuli se otevřely.
Elena se usmála a on ucítil, jak ho objímá žár její lásky. „Stefane.“ Hlavu nesla vysoko a hrdě jako královna.
Stefan se otočil ke Klausovi, který přestal recitovat a jen mlčky přihlížel.
„Tohle,“ řekl mu důrazně, „je Elena. Ne nějaká prázdná schránka, kterou po sobě zanechala na zemi. Tohle je Elena a nic z toho, co uděláš, ji nikdy nezasáhne.“
Natáhl ruku, Elena ji uchopila a přistoupila k němu. Když se jejich dlaně dotkly, bylo to jako elektrický šok: cítil, jak ho prostupují její Síly a obnovují jeho životní energii. Stáli tam spolu bok po boku a čelili pohledu světlovlasého. Stefan nikdy v životě nezažil tak divoký pocit vítězství a síly jako v tuhle chvíli.
Klaus na ně asi dvacet vteřin hleděl a pak se nepříčetně rozzuřil.
Tvář se mu zkřivila nenávistí. Stefan cítil, jak proti nim vysílá vlny zhoubné Síly, a vší silou se snažil odolat. Vír temné zloby se je pokoušel od sebe odtrhnout, vyl jako uragán a ničil vše, co mu stálo v cestě. Svíce zhasly, vyletěly do vzduchu a vířily jako lapené v tornádu. Sen všude kolem nich se hroutil a rozpadal na kusy.
Stefan uchopil Elenu i za druhou ruku. Vichr jí cuchal vlasy a vháněl jí je do obličeje.
„Stefane!“ snažila se překřičet vytí větru. Pak uslyšel její hlas ve své mysli: „Stefane, poslouchej mě! Existuje jediná věc, která ho může zastavit. Potřebuješ oběť, Stefane – najdi jednu z jeho obětí. Jen jeho oběť bude vědět…“
Hladina hluku neúnosně vzrostla, jako by se samotné pletivo času a prostoru kolem nich trhalo na kusy. Stefan ucítil, jak se mu Eleniny ruce vytrhly. Se zoufalým výkřikem se po ní znovu natáhl, ale hmatal už jen do prázdna. Byl příliš vyčerpaný svým soubojem s Klausem a nedokázal zůstat při vědomí. Temnota ho strhla s sebou do hlubin.
Bonnie to všechno viděla.
Bylo to podivné, ale jakmile ustoupila stranou, aby Stefan mohl být s Elenou, vypadalo to, jako by ve vlastním snu ztratila svou fyzickou podobu. Jako by už dál nebyla účastníkem dění, ale jenom jevištěm, na kterém se právě hraje. Mohla přihlížet, ale jinak nic.
Na konci dostala strach. Nebyla dost silná, aby udržela vizi pohromadě, a ta nakonec explodovala, až ji to vytrhlo z tranzu a ocitla se zpátky ve Stefanově pokoji.
Ležel na podlaze a vypadal dočista mrtvý. Byl bílý a nehybný. Ale když s ním Bonnie zatřásla a snažila se ho dostat na postel, zvedl se mu hrudník a uslyšela, jak lapá po dechu.
„Stefane? Jsi v pořádku?“
Divoce se rozhlížel po pokoji, jako by něco hledal. „Eleno!“ zvolal a pak se zarazil, když si uvědomil, co byl sen a co realita.
Tvář se mu zrůznila emocemi. Na jeden strašlivý okamžik si Bonnie myslela, že se rozpláče, ale on jen zavřel oči a spustil hlavu do dlaní.
„Ztratil jsem ji. Nedokázal jsem ji udržet.“
„Já vím.“ Bonnie ho chvíli pozorovala, pak sebrala odvahu, klekla si k němu a dotkla se jeho ramene. „Je mi to hrozně líto.“
Prudce zvedl hlavu. Zelené oči měl suché, ale tak rozšířené, že se zdály až černé. Zprudka dýchal rozšířenými nozdrami a odhalil zuby v zuřivém výkřiku:
„Klaus!“ Vyštěkl to jméno jako kletbu. „Vidělas ho?“
„Jo,“ odpověděla Bonnie a stáhla se o kousek dál. Zhluboka se nadechla a cítila, jak se jí svírají vnitřnosti. „On je šílený, že jo, Stefane?“
„To je.“ Stefan vstal. „A proto ho musíme zastavit.“
„Ale jak?“ Od chvíle, kdy Bonnie uviděla Klause, měla ještě větší strach než předtím – a míň si věřila. „Co by ho mohlo zastavit, Stefane? Nikdy jsem necítila nic, co by se podobalo jeho Síle.“
„Ale copak jsi…?“ Stefan se k ní rychle obrátil. „Bonnie, tys neslyšela, co Elena říkala úplně nakonec?“
„Ne. Co myslíš? Neslyšela jsem vůbec nic; v tu dobu jsme tam měli něco jako menší tornádo.“
„Bonnie…“ Stefanovy oči dostaly nepřítomný výraz, jak se zhluboka zamyslel a mluvil sám k sobě. „To znamená, že on to asi neslyšel taky. Takže to neví a nebude nám bránit.“
„Bránit v čem? Stefane, o čem to tu mluvíš?“
„V tom, abychom našli jeho oběť. Poslouchej, Bonnie – Elena mi řekla, že pokud dokážeme najít Klausovu oběť, která přežila jeho útok, dozvíme se způsob, jak ho zastavit.“
Bonnie byla totálně zmatená. „Ale… jak to?“
„Protože upíři a jejich dárci – jejich kořist – při výměně krve na krátkou chvíli spojí své mysli. Občas se tak dárce může o upírovi ledacos dozvědět. Ne vždycky, ale občas se to stává. K tomu muselo dojít a Elena to ví.“
„To je všechno moc hezký – až na jednu drobnost,“ upozornila ho Bonnie sarkasticky. „Můžeš mi prosím tě říct, kdo by vůbec mohl přežít útok Klause?“
Čekala, že Stefana usadí, ale mýlila se. „Upír,“ odpověděl jednoduše. „Člověk, ze kterého Klaus udělal upíra, se určitě může počítat za jeho oběť. A po celou dobu, kdy si vyměňovali krev, se jejich mysli dotýkaly.“
„Ach… aha. Takže… pokud dokážeme najít upíra, kterého udělal Klaus… ale proboha kde?“
„Možná v Evropě.“ Stefan začal přecházet po pokoji se soustředěným výrazem v očích. „Klaus toho má za sebou hodně a někteří z jeho upírů nutně musejí existovat. Možná bych se měl pokusit nějakého najít.“
Bonnie byla naprosto konsternovaná. „Ale Stefane, nemůžeš nás přece opustit! To nejde!“
Stefan se zarazil na druhém konci pokoje a chvíli tam nehybně stál. Pak se konečně otočil k ní. „To nechci,“ odpověděl tiše. „Zkusíme nejdřív vymyslet nějaké jiné řešení – možná bychom se dokázali znovu zmocnit Tylera. Počkám týden – do příští soboty. Ale pak možná budu muset odjet, Bonnie. Víš to stejně dobře jako já.“
Rozhostilo se mezi nimi velmi dlouhé ticho. Bonnie bojovala se slzami, které se jí draly do očí, a snažila se chovat dospěle a zodpovědně. Už přece není malá holka a teď to musí dokázat jednou provždy. Podívala se Stefanovi do očí a pomalu přikývla.
2024 ©