Meredith se posadila na nízkou zídku kolem zříceniny kostela. „Říkals, že to bude nebezpečné, Stefane, ale neprozradil jsi mi, že ho necháš, aby mě uškrtil.“
„Promiň. Doufal jsem, že z něj vypadne ještě něco – zvlášť po tom, co přiznal, že byl u toho, když Sue umřela. Ale neměl jsem to nechat zajít tak daleko.“
„Já jsem nepřiznal vůbec nic! Nic nemůžeš dokázat,“ vztekal se Tyler. V hlase mu opět zaznívalo ono zvířecí kňučení, ale cestou nahoru se mu tělo i tvář vrátily do normální podoby. Nebo spíš do lidské podoby, pomyslela si Meredith. Ty otoky, modřiny a zaschlá krev rozhodně normální nejsou.
„Tohle není zákonný soud, Tylere,“ řekla. „Teď ti tvůj táta nepomůže.“
„Ale i kdyby byl, měli bychom dost silný důkaz,“ dodal Stefan. „Dost silný na to, aby tě odsoudili za zločinné spolčení za účelem vraždy.“
„Teda pokud by se někdo mezitím nerozhodl roztavit stříbrné lžičky po babičce a vyrobit pro tebe stříbrnou kulku,“ přisadil si Matt.
Tyler jezdil pohledem od jednoho k druhému. „Neřeknu vám nic.“
„Tylere, víš, co seš? Seš srab, kterej zastrašuje druhý,“ rozohnila se Bonnie. „A srabi vždycky mluvěj.“
„Nevadí ti srazit holku na zem a vyhrožovat jí,“ přidal se Matt, „ale když se objeví její kámoši, to seš podělanej strachy.“
Tyler na ně jen zíral.
„No, když nechceš mluvit, budu to muset obstarat já,“ oznámil Stefan. Sklonil se a vytáhl velkou knihu, kterou si předtím půjčil z knihovny. Jednu nohu si opřel o obrubník hrobky, položil si knihu na koleno a otevřel ji. V tu chvíli napadlo Meredith, jak je znepokojivě podobný Damonovi.
„Tuhle knihu napsal Gervase z Tilbury, Tylere,“ oznámil. „Vznikla někdy kolem roku 1210 a jedním z témat, o kterých se tu píše, jsou vlkodlaci.“
„Nemůžete dokázat vůbec nic! Nemáte žádný důkaz…“
„Sklapni, Tylere!“ houknul na něj Stefan. „Nepotřebuju nic dokazovat. Já to vidím, dokonce i teď. Copak jsi zapomněl, s kým máš co do činění?“ Nastala chvíle ticha a pak Stefan pokračoval. „Když jsem před pár dny přijel, čekalo mě tajemství. Mrtvá dívka. Ale kdo ji zabil? A proč? Vodítka, která jsem měl k dispozici, ukazovala zdánlivě různými směry.
Nebyla to obyčejná vražda, nebyl to žádný magorský zabiják odněkud z ulice. Na to jsem měl slovo někoho, komu věřím – a taky objektivní důkazy. Normální zabiják nedokáže ovládat spiritistickou tabulku prostřednictvím telekineze. Normální zabiják nedokáže způsobit, aby vyletěly pojistky v elektrárně stovky kilometrů daleko.
Ne, byl to někdo s neuvěřitelnou fyzickou i psychickou silou. Ze všeho, co mi vyprávěla Vickie, jsem měl dojem, že jde o upíra.
Až na to, že Sue Carsonová nepřišla ani o kapku krve. Upír by upil alespoň trochu. Žádný upír nedokáže takové příležitosti odolat, a zvlášť ne upír zabiják. Ten se z toho dostává do extáze a kvůli té extázi zabíjí. Ale policejní lékař nenašel žádná poranění žil a jen malé krvácení odpovídající charakteru zranění. Nedávalo to smysl.
A pak tu byla ještě jedna věc. Tys byl v tom domě, Tylere. Udělals chybu, když jsi ten večer popadl Bonnii za ruku, a pak jsi udělal další chybu, když sis druhý den pustil pusu na špacír a roztruboval věci, které jsi nemohl vědět, pokud bys u toho nebyl.
Tak co tu teda řádí? Ostřílený upír a krutý vrah s nadbytkem parapsychických sil? Nebo malý středoškolský tyran, který nedokáže zorganizovat exkurzi na záchod, aniž by předtím zakopl o vlastní nohu? Který z nich? Důkazy směřovaly oběma směry a já jsem se nedokázal rozhodnout.
Tak jsem vyrazil do márnice, abych si sám prohlídl Sueino tělo. A tam jsem to našel. Největší tajemství ze všech – řez tady.“ Stefan prstem naznačil ostrou linii dolů od klíční kosti. „Typický tradiční řez, který si dělají upíři, pokud chtějí sdílet svou krev. Ale Sue nebyla upír a ten řez si neudělala sama. Někdo ji říznul, když umírala na zemi.“
Meredith zavřela oči a slyšela, jak Bonnie vedle ní polkla. Natáhla ruku, našla tu Bonniinu a pevně se chytila, ale přesto poslouchala dál. Stefan jim předtím nevysvětloval všechno do takových podrobností.
„Upíři nepotřebují svoje oběti takhle pořezat; používají svoje ostré zuby,“ pokračoval Stefan. Mírně nadzvedl svůj horní ret a ukázal špičáky. „Ale pokud upír chce krev nabídnout někomu jinému, musí místo kousnutí provést řez. Pokud chce upír pro někoho uspořádat první a jedinou ochutnávku, může postupovat tímhle způsobem.
A proto jsem začal přemýšlet o krvi. Krev je důležitá, jak víš. Upírům prodlužuje život a je zdrojem Síly. Potřebujeme ji k přežití a někdy přicházejí chvíle, kdy z touhy po ní šílíme. Ale je taky dobrá k jiným věcem. Například… k zasvěcení.
Zasvěcení a Síly. Pak už jsem přemýšlel jen o těchhle dvou věcech a dával jsem si to dohromady s tím, co jsem se dozvěděl o tobě, Tylere, když jsem byl ve Fell’s Church poprvé. Malé drobnosti, kterých jsem si dřív nevšímal. Vzpomněl jsem si na něco, co mi Elena vyprávěla o vaší rodinné historii, a rozhodl jsem se ověřit si to v deníku Honorie Fellové.“
Stefan zvedl kus papíru, kterým měl založenou stránku v knize. „A tam to bylo, Honoriiným vlastním písmem. Tu stránku jsem si ofotil, abych ti ji mohl přečíst. Malé tajemství rodiny Smallwoodových, pokud člověk dovede číst mezi řádky.“
Pohlédl dolů na papír a začal číst:
„12. listopadu. Dokončili jsme výrobu svíček a spřádání lnu. Nemáme dostatečné zásoby kukuřičné mouky a soli, ale myslím, že zimu zvládneme. Minulou noc jsme měli poplach, Jacoba Smallwooda napadli vlci, když se vracel z lesa. Ošetřila jsem mu rány borůvčím a žlutou kůrou, ale jsou hluboké a já mám obavy. Po návratu domů jsem vrhala runy. Výsledek jsem neřekla nikomu, jenom Thomasovi.“
„Vrhání run je prorocké,“ dodal Stefan a vzhlédl. „Honoria byla to, co tenkrát nazývali čarodějnicí. I dál mluví o ‚potížích s vlky‘ v různých částech obce. Zdá se, že z ničeho nic začalo docházet k častým útokům, zvláště na mladá děvčata. Vypráví, jak si s manželem dělali stále větší starosti. A nakonec přichází následující zápis:
20. prosince. Potíže s vlky zase u Smallwoodů. Před pár minutami jsme zaslechli výkřiky a Thomas řekl, že přišel čas. Kulky vyrobil včera. Nabil si pušku a vyrážíme tam. Pokud přežiju, dopíšu zbytek.
21. prosince. Včera v noci jsme šli ke Smallwoodům. Jacob byl vážně zraněn. Vlk zabit.
Pohřbíme Jacoba na malém hřbitůvku u úpatí kopce. Kéž jeho duše po smrti dojde pokoje.“
„V oficiálních záznamech o historii Fell’s Church,“ pokračoval Stefan ve vyprávění, „se tenhle zápis interpretuje tak, že Thomas Fell a jeho žena šli ke Smallwoodům, kde viděli, jak vlk opět napadl Jacoba Smallwooda a zabil ho. Ale to je špatně. Tady se ve skutečnosti nepíše, že vlk zabil Jacoba Smallwooda, ale že Jacob Smallwood, vlk, byl zabit.“
Stefan sklapl knihu. „Byl to vlkodlak, ten tvůj pra-pra-pra-pra-děd, Tylere. Stalo se to, když jeho samotného napadl vlkodlak. A on to dědictví předal svému synovi, který se narodil osm a půl měsíce po jeho smrti. Stejně jako ho tvůj otec předal tobě.“
„Vždycky jsem věděla, že s tebou není něco v pořádku, Tylere,“ ozvala se Bonnie a Meredith otevřela oči.
„Nikdy jsem si nebyla jistá, co mi vadí, ale moje podvědomí mi prostě tvrdilo, že z tebe mám mít husí kůži.“
„Dělávaly jsme o tom mezi sebou vtipy,“ potvrdila Meredith stále ještě zastřeným hlasem. „O tvojí ‚zvířecí přitažlivosti‘ a velkých bílých zubech. Jenom jsme netušily, jak blízko jsme pravdě.“
„Parapsychicky nadaní tyhle věci někdy dokážou vycítit,“ připustil Stefan. „Někdy to dokážou i obyčejní lidé. Já jsem si toho měl všimnout, ale soustředil jsem se na jiné věci. Přesto to není omluva. Ale někdo jiný – ten parapsychicky neuvěřitelně obdařený zabiják – si všiml hned, že jo, Tylere? Přišel za tebou muž v ošuntělém plášti. Byl vysoký, měl blond vlasy a modré oči a uzavřel s tebou jakousi dohodu. Výměnou za – něco – ti ukáže, jak naplnit svoje dědictví. Jak se stát skutečným vlkodlakem.“
„Protože podle Gervase z Tilbury,“ Stefan poklepal na zavřenou knihu, „vlkodlak, který se nestal vlkodlakem tak, že byl sám pokousán, musí podstoupit iniciaci – obřad zasvěcení. To znamená, že můžeš být dědičně vlkodlakem klidně celý život, ale ani o tom nemusíš vědět, protože to dědictví se prostě neaktivuje. Celé generace Smallwoodů žily a umíraly a to dědictví v nich dřímalo, protože neznali tajemství, jak ho aktivovat. Ale ten muž v plášti to věděl. Věděl, že musíš zabít a ochutnat čerstvou krev. Pak se při prvním úplňku můžeš proměnit,“
Stefan vzhlédl a Meredith sledovala jeho pohled k bílému měsíčnímu kotouči na obloze. Teď už vypadal čistý a dvojrozměrný, už ne jako krvavě rudá koule.
Tylerovým masitým obličejem probleskl podezřívavý záchvěv a pak se znovu zkřivil do zuřivé grimasy. „Tys mě napálil! Vy jste si to všecko naplánovali!“
„Chytrej kluk,“ pochválila ho Meredith a Matt dodal: „To si piš.“ Bonnie si naslinila prst a nakreslila na imaginární tabuli velikou jedničku.
„Věděl jsem, že neodoláš a budeš pronásledovat jedno z děvčat, když budeš přesvědčený, že bude samo,“ potvrdil Stefan. „Že hřbitov ti bude připadat jako ideální místo pro zabíjení; budeš mít naprosté soukromí. A taky jsem věděl, že neodoláš a rozkecáš se o tom, co jsi spáchal. Doufal jsem, že Meredith řekneš víc o tom druhém vrahovi, o tom, kdo Sue opravdu z toho okna shodil, o tom, kdo ji pořezal, aby ses mohl napít čerstvé krve. Ten upír, Tylere. Kdo je to? Kde se schovává?“
Tylerův výraz čiré nenávisti se změnil v úšklebek. „Myslíte, že vám to povím? Je to můj kámoš.“
„On není tvůj kámoš, Tylere. Využívá tě. A je to vrah.“
„Nenech se do toho zatáhnout ještě víc, Tylere,“ přidal se Matt.
„Už teď máš na krku spoluvinu. Dneska v noci ses pokusil zabít Meredith. Za chvíli už nedokážeš hodit zpátečku, i kdybys nakrásně chtěl. Nebuď blázen a zastav to. Řekni nám, co víš.“
Tyler ukázal zuby. „Neřeknu vám vůbec nic. Jak byste mě chtěli přinutit?“
Vyměnili si pohledy. Atmosféra se změnila: když se obrátili zpátky k Tylerovi, jiskřila napětím.
„Ty to fakt ještě nechápeš, že jo?“ odpověděla mu Meredith tiše. „Tylere, tys pomáhal zabít Sue. Umřela kvůli nějakému obscénnímu rituálu, aby ses mohl proměnit v tu odpornou věc, kterou jsme před chvílí viděli. Plánovals, že zabiješ mě a taky Bonnii a Vickii, tím jsem si jistá. Ty si myslíš, že s tebou budeme mít nějaký soucit? Myslíš, že jsme tě sem přivedli, abychom se k tobě chovali mile?“
Rozhostilo se ticho. Úšklebek zvolna mizel z Tylerova obličeje. Očima přejížděl z jedné tváře na druhou. Všechny byly stejně nemilosrdné. Dokonce i Bonniin obličejík sálal nesmiřitelností.
„Gervase z Tilbury se zmiňuje o jedné zajímavé věci,“ navázal Stefan téměř milým tónem. „Pro vlkodlaky existuje ještě jeden lék vedle tradiční stříbrné kulky. Poslouchejte.“ Za svitu měsíce zase začal předčítat z velké knihy. „Často se říká a je to potvrzeno i věhlasnými a učenými doktory, že pokud je vlkodlak zbaven jednoho ze svých údů, zaručeně nabude své původní podoby. Gervase dál pokračuje příběhem jakéhosi Raimbauda z Auvergne, vlkodlaka, který byl vyléčen, když mu tesař usekl jednu ze zadních tlap. Samozřejmě to muselo příšerně bolet, ale v tom příběhu se píše, že Raimbaud tesaři vděčně děkoval za to, že ho ‚zbavil navěky oné proklaté podoby hodné zatracení‘.“ Stefan zvedl hlavu. „Myslím si, že pokud nám Tyler nebude ochotný pomoct s informacemi, to nejmenší, co můžeme udělat je, že se postaráme, aby už znova nezabíjel. Co myslíte?“
Matt se ozval první: „Myslím, že je naše povinnost ho vyléčit.“
„Jediné, co pro to musíme udělat, je zbavit ho jednoho z údů,“ souhlasila Bonnie.
„Jeden mě rovnou napadá,“ zavrčela Meredith.
Tyler vyvalil oči. Pod vší tou špínou a zaschlou krví mu obličej, normálně brunátný, strašlivě zbledl. „Vy blafujete!“
„Dojdi pro tu sekeru, Matte,“ řekl Stefan. „Meredith, sundej mu jednu botu.“
Když se do toho pustila, Tyler se pokoušel kopnout ji do obličeje. Matt přistoupil a sevřel mu hlavu do kleští. „Nedělej si to ještě horší, Tylere.“
Chodidlo, které Meredith obnažila, bylo obrovské a stejně upocené jako Tylerovy dlaně. Na palcích měl drsné chlupy. Meredith se z toho dělalo zle.
„Tak už to skoncujeme,“ řekla.
„To si děláte srandu!“ zavyl Tyler a mlátil sebou tak, že ho Bonnie musela popadnout za druhou nohu a kleknout si na ni. „To nemůžete udělat! To nemůžete!“
„Přidržte ho, ať se nehýbe,“ přikázal Stefan. Společně Tylera natáhli – Matt mu přidržel hlavu, nohy si vzala na starost děvčata. Stefan opřel o obrubník hrobky pěkně tlustou větev a tak, aby Tyler viděl, co dělá, zvedl sekeru a jedním úderem ji přesekl.
„Ostrá je dost,“ oznámil. „Meredith, vyhrň mu kalhoty a pak mu uvaž kus té šňůry nad kotníkem co nejtěsněji jako škrtidlo, jinak vykrvácí.“
„To nemůžete udělat!“ vřeštěl Tyler. „To nemůůůůáůůžete udělat!“
„Řvi si, jak chceš, Tylere. Tady nahoře tě nikdo neuslyší – říkám to správně?“ ujišťoval se Stefan.
„Nejsi o nic lepší než já!“ ječel Tyler, až mu vyprskly sliny. „Taky zabíjíš!“
„Já vím přesně, co jsem zač,“ odpověděl mu Stefan. „Věř tomu, Tylere, že to vím. Jsou všichni připravení? Dobře. Pevně ho držte; až to udělám, tak sebou pořádně trhne.“
Tyler už jen beze slov vřískal. Matt ho držel tak, aby viděl, jak si Stefan kleká a zaměřuje ránu – potěžkával ostří nad kotníkem, aby dobře odhadl sílu a vzdálenost.
„Teď,“ vykřikl Stefan a zvedl vysoko sekeru.
„Ne! Ne! Já vám to řeknu! Budu mluvit!“ zavřeštěl Tyler.
Stefan po něm střelil pohledem. „Pozdě,“ odsekl a máchl sekyrou.
Odrazila se od kamenné podlahy s jasným zazvoněním, až vylétly jiskry, ale všecky zvuky přehlušovalo Tylerovo ječení. Tylerovi trvalo několik dlouhých minut, než si uvědomil, že ostří neťalo do jeho chodidla. Konečně se nadechl, zakuckal se a valil oči na Stefana.
„Tak mluv,“ vyzval ho Stefan mrazivým, nemilosrdným tónem.
Tylerovi unikalo z hrdla tiché pofňukávání a na rtech měl pěnu. „Nevím, jak se jmenuje,“ zalapal po dechu. „Ale vypadal přesně, jak jsi říkal. A máš pravdu; je to fakt upír! Viděl jsem, jak vypil obrovskýho jelena, kterej ještě kopal. A lhal mi,“ dodal Tyler kňučivým hlasem. „Říkal, že budu silnější než všichni ostatní, stejně silný jako on sám. A že prý budu moct mít každou holku, které se mi zachce, a tak, jak se mi zachce. Ten neřád lhal.“
„Nakecal ti, že můžeš zabíjet a projde ti to,“ upřesnil to Stefan.
„Řek mi, že to bude Caroline, tenkrát v noci. Měla to jasný po tom, jak mě pustila k vodě. Plánoval jsem, že ji nechám škemrat – ale ta mrcha se nějak dostala z domu. Prej budu mít Caroline a Vickii. Jediný, co za to chtěl, byly Bonnie a Meredith.“
„Ale ty ses právě pokusil Meredith zabít.“
„Ale to bylo teď. Teď je všechno jinak. Řekl, že je to v pohodě, že můžu.“
„Ale proč?“ zeptala se Meredith potichu Stefana.
„Možná proto, že už jsi posloužila svému účelu,“ odpověděl. „Přivedlas mě sem.“ Pak pokračoval nahlas. „Tak dobře, Tylere, ukaž nám, že spolupracuješ. Řekni nám, jak ho můžeme dostat.“
„Dostat jeho? Vy jste se úplně zbláznili!“ Tyler propukl v ohavný smích a Matt o něco zesílil sevření na jeho krku. „Hele, škrť mě, jak chceš; prostě je to pravda. Tvrdil mi, že je jedním ze Starobylých, jedním z Prvních, ať už to znamená, co chce. Tvrdil, že dělá z lidí upíry už od dob starších než pyramidy. Že má smlouvu s ďáblem. Můžete mu vrazit kůl do srdce a neudělá to s ním vůbec nic. Nemůžete ho zabít.“ Tyler se neovladatelně rozesmál.
„Kde se schovává, Tylere?“ vyštěkl Stefan. „Každý upír potřebuje místo k spánku. Kde to je?“
„Zabil by mě, kdybych vám to řekl. On by mě snědl. Bože, kdybych vám vyprávěl, co udělal s tím jelenem, než ho zabil…“ Tylerův smích přešel v cosi hodně podobného vzlykům.
„Tak bys nám měl pomoct ho zničit dřív, než si tě sám najde, ne? Jaké má slabé místo? Kde je zranitelný?“
„Bože, ten ubohej jelen…“ blábolil Tyler.
„A co Sue? Plakal jsi snad nad ní?“ odsekl Stefan ostře. Zvedl zase sekeru. „Myslím,“ dodal, „že tu jen marníme čas.“
Sekera se zdvihla.
„Ne! Ne! Budu mluvit; řeknu vám alespoň něco. Existuje jeden druh dřeva, který ho dokáže zranit – nezabije ho, ale ublíží mu. Přiznal to, ale neřekl mi, co to je za dřevo! Přísahám, že mluvím pravdu!“
„To nestačí, Tylere,“ hrozil Stefan.
„Proboha živýho – řeknu vám, kde bude dneska v noci. Jestli se tam dostanete dost rychle, možná ho dokážete zastavit.“
„Co tím chceš říct? Kde bude dneska v noci? Mluv, ale rychle!“
„Chystá se k Vickii, jasný? Prej dneska v noci budeme mít každej jednu. Tohle už je něco, ne? Pokud si pospíšíte, možná přijdete ještě včas!“
Stefan ztuhl a Meredith si uvědomila, jak se jí splašeně rozeběhlo srdce. Vickie. Ani nepomysleli na útok proti Vickii.
„Damon ji hlídá,“ řekl Matt. „Že jo, Stefane? Hlídá ji, je to tak?“
„Měl by,“ potvrdil Stefan. „Střídali jsme se tam, když se smrákalo. Kdyby se něco stalo, měl mě zavolat…“
„Kluci,“ zašeptala Bonnie. Měla velké oči a rty se jí třásly. „Já myslím, že bychom tam měli vyrazit hned.“
Chvíli na ni zírali a pak se všechno dalo do pohybu. Sekera zazvonila o zem, jak ji Stefan upustil.
„Hej, přece mě tady nemůžete takhle nechat! Nemůžu řídit! On se pro mě vrátí! Vraťte se a aspoň mi rozvažte ruce,“ vřískal Tyler. Nikdo mu neodpověděl.
Běželi celou cestu z kopce a nacpali se k Meredith do auta. Meredith odstartovala a nabírala rychlost. Nebezpečně řezala zatáčky, smykem dojížděla ke stopkám, ale celou tu dobu jí něco uvnitř našeptávalo, že k Vickiinu domu vlastně nechce, že si nepřeje vidět, co tam najdou. Že by nejradši otočila a vyrazila úplně opačným směrem.
Jsem klidná; já jsem přece vždycky klidná. Ale to je jenom navenek. Meredith věděla moc dobře, jak člověk může navenek vypadat klidně, zatímco uvnitř se všecko hroutí.
Zahnuli kolem posledního rohu do Birch Street a Meredith dupla na brzdy.
„Proboha!“ vykřikla Bonnie ze zadního sedadla. „Ne! To ne!“
„Rychle,“ zvolal Stefan. „Možná máme ještě šanci.“ Otvíral dveře ještě dřív, než auto zastavilo. Ale Bonnie se rozvzlykala.
2024 ©