VD (Soumrak) 5. kapitola

"Ve skutečnosti to dává až hrozivý smysl,"prohlásila Meredith.
Byly u Isobel v obýváku a čekaly na doktorku Alpertovou.
Meredith seděla u nádherného psacího stolu vyrobeného z jakéhosi černého dřeva se zlacenými ornamenty a pracovala na počítači.
"Dívky ze Salemu obviňovaly ostatní lidi,že je zraňují - byly to samozřejmě čarodějnice.Říkaly,že je štípou a bodají jehlicemi."
"Stejně jako Isobel obviňuje nás,"přikývla Bonnie.
"A taky měly záchvaty a dokázaly zkroutit těla do nemožných pozic,"
"Caroline tenkrát u Stefana rozhodně vypadala,že má nějaký záchvat,"vzpomněla si Bonnie. "A jestli plazení jako ještěrka není ,kroucení těla do nemožných pozic',tak nevím…no,můžu to zkusit."

Klekla si na podlahu a pokusila se vystrčit lokty a kolena tak,jako předtím Caroline.Nešlo to.

"Vidíš?"
"Panebože!"ozval se Jim,který zrovna přinášel - a skoro upustil - z kuchyně tác s občerstvením.Vůně asijské polévky miso se vznášela ve vzduchu a Bonnie si nebyla jistá,jestli dostává hlad nebo jestli jí je tak špatně,že už nikdy hlad mít nebude.
"To je v pohodě,"uklidňovala ho honem. "Já jsem jenom…něco zkoušela."
Meredith se také postavila. "To je pro Isobel?"
"Ne,to je pro Obasaan - teda jako pro Isobelinu babičku - babí Saitou…"
"Říkala jsem ti,ať klidně jmenuješ každého,jak jsi zvyklý.Obasaan je v pohodě,stejně jako Isa-chan,"utěšovala ho Meredith.
Jim se trošku uvolnil. "Pokoušel jsem se přimět Isa-chan k jídlu,ale hází tácy na zeď.Tvrdí,že nemůže jíst,že jí někdo škrtí."
Meredith významně pohlédla na Bonnii.Pak se obrátila zpátky k Jimovi. "Já jí to klidně zanesu,ty jsi vyčerpaný.Kde je?"
"V podkroví,druhé dveře zleva.Pokud - pokud bude říkat něco zvláštního,prostě to ignoruj."
"Dobře,ty zůstaň s Bonnií."
"Ale to ne,"bránila se Bonnie spěšně. "Bonnie půjde s tebou."

Nevěděla jestli je to pro její bezpečí nebo Meredithino,ale hodlala se jí držet jako klíště.
V podkroví Meredith opatrně rozsvítila lokterm světlo na chodbě.Našly druhé dveře zleva,za kterými se skrývala stará paní,která připomínala panenku.Byla přesně uprostřed pokoje a ležela přesně uprostřed pohovky.Když vešly,posadila se a usmála.Ten úsměv proměnil její vrásčitou tvář téměř v obličeji šťastného dítěte.

"Megumi-chan,Beniko-chan,vy jste mě přišly navštívit!"zvolala a vsedě se uklonila.
"Ano,"potvrdila Meredith obezřetně a položila tác vedle staré paní. "Přišly jsme za vámi…paní Saitouová."
"Nedělejte si ze mě legraci,pro vás jsem přece Inari-chan!Nebo se na mě zlobíte?"
"To je samý chan - myslela jsem,že Chan je čínské jméno.A Isobel je snad Japonka ne?"šeptala Bonnie zpoza Meredith.

Babí Saitou byla sice stará,ale rozhodně nebyla hluchá.Vyprskla smíchy a pak si zakryla oběma rukama ústa jako dívenka.

"Ach,nerozesmívejte mě,dokud jsem nejedla.Itadakimasu!"Zvedla misku polévky a začala jí pít.
"Myslím,že chan se připojuje za jméno někoho,s kým jste přátelé,stejně jako Jimmy říká Isa-chan,"vysvětlila Meredith nahlas. "A eeta-daki-mass-u je slovo,které se říká,než začneš jíst.Víc toho nevím."

Částí ,mysli Bonnie zaznamenala,že je babí Saitou oslovila jmény přítelkn,která začínala také na Ma na B.A další část odhadovala,v jaké poloze se asi tato místnost nachází vůči spodním pokojům,zvláště vůči Isobelinu pokoji.
Byl přesně nad ním.
Drobná stařenka přestala jíst a bedlivě ji sledovala.

"Ne,vy nejste Beniko-chan a Megumi-chan.Já to vím.Ale ony mě občas navštěvují,stejně jako můj drahý Nobuhiro.I jiné věci mě
navštěvují,nepříjemné věci,ale já jsem byla vychovaná jako kněžka ve svatyni - vím,jak se o ně postarat."Přes nevinnou tvář přeletěl výraz vědoucího uspokojení. "Tenhle dům je posedlý zlem,víte?"dodala. "Kore ni wa kitsune ga karande isou da ne."
"Omlouvám se,paní Saitouová - ale co to znamená?"zeptala se Meredith.
"Říkala jsem,že je v tom nějaký zapletený kitsune."
"Kit-sú-ne?"opakovala Meredith tázavě.
"Liška,ty hloupá,"prohlásila stařenka vesele. "Můžou se proměňovat v cokoliv se jim zamane,tos nevěděla?Dokonce i v lidi.Jeden by se klidně mohl proměnit v tebe a tvoje nejlepší kamarádka by ten rozdíl nepoznala."
"Takže - je to teda něco jako liškodlak?"ptala se dál Meredith,ale babí Saitou se nyní pohupovala vpřed a vzad a upřeně hleděla na zeď za Bonnií. "Hrávaly jsme takovou hru v kruhu,"pokračovala. "Všechny jsme si stouply do kruhu a jedna byla uprostřed se zavázanýma očima.
K tomu jsme zpívaly písničku.Ushiro no snouben daare?
Kdo to stojí za tebou?Naučila jsem to svoje děti,ale musela jsem jim tu písničku přeložit do angličtiny."
A začala zpívat,hlas měla velmi starý nebo možná velmi mladý a celou dobu hleděla nevinně na Bonnii.

"Liška s želvou závodí
Kdopak je to za tebou?
A kdo druhý doběhne
Kdopak je to za tebou?
Vaří oběd pro vítěze
Kdopak to je blízko za tebou?
Výtečnou želví polévku
Kdopak je to těsně za tebou?"

Bonnie ucítila vzadu na krku horký dech.Vyděšeně se otočila - a vykřikla.A vřískala.
Byla to Isobel a krev jí kapala na koberečky na podlaze.Nějak se jí podařilo proklouznout Jimovi a protáhnout se do zšeřelého podkroví,aniž by ji kdo viděl nebo slyšel.Nyní tu stála jako jakási bohyně piercingu nebo jako ohavné ztělesnění noční můry piercerů.Měla na sobě jen velmi titěrný spodek od bikinek.Jinak byla úplně nahá,až na krev a různé druhy kroužků,cvočků a jehel,které si protáhla probodnutými dírkami.Propíchala si všechna místa vhodná pro piercing,o kterých Bonnie kdy slyšela,i pár těch,o kterých by ji to ani nenapadlo.
A všechny ty rány krvácely.
Dech měla horký,páchnoucí a nechutný - jako shnilá vejce.
Isobel zakmitala růžovým jazykem.Ten nebyl propíchaný.Bylo to ještě horší.Jakýmsi ostrým nástrojem si prořízla dlouhý sval na dvě poloviny,takže měla nyní rozeklaný jazyk jako had.
A ta rozeklaná růžová věc olízla Bonnii čelo.
Bonnie omdlela.

…………………………………………

Matt pomalu projížděl téměř nerozeznatelnou cestičkou.Uvědomil si,že nikde nezahlédl cedulku s názvem ulice,podle které by si ji mohl zařadit.Vyjeli na malé návrší a pak následovalo prudké klesání na mýtinu.

"Vyhýbej se kouzelným kruhům víl,"upozornila ho Elena tiše,jako by z něčeho citovala. "A starým dubům…"
"O čem to mluvíš?"
"Zastav auto."Když poslechl,Elena se postavila doprostředka mýtiny.Nemáš pocit,že to tady dýchá vílími kouzly?"
"Nevím.Kam se poděla ta zrzavá věc?"
"Je někde tady.Viděla jsem ji!"
"Já taky - a vidělas,že to bylo větší než liška?"
"Ano,ale ne tak velké jako vlk."
Matt si oddychl úlevou. "Bonnie mi prostě nebude věřit.A vidělas,jak rychle se to pohybovalo…?"
"Příliš rychle,než aby to bylo něco přirozeného."
"Chceš říct,že ve skutečnosti jsme nic neviděli?"ohradil se Matt skoro až bojovně.
"Ne,chci říct,že jsme viděli něco nadpřirozeného.Jako byl ten brouk,co na tebe zaútočil.Nebo jako ty stromy,když už jsme u toho.Něco,co se neřídí zákonitostmi tohoto světa."

Ale ať hledali,jak hledali,nedokázali to zvíře najít.Křoviska se mezi stromy zdvihala již těsně od země v hustém kruhu.Ale mezi hustým mlázím nikde nebyla žádná stopa po noře nebo úkrytu nebo mezeře.Slunce klouzalo po obloze k západu.Mýtina byla krásná,ale pro ně na ní nebylo nic zajímavého.Matt se zrovna otočil,aby to řekl Eleně,když si všiml,že poplašeně vstala.

"Co se to…?"Sledoval její pohled a zarazil se.

Cestu zpět k silnici jim blokovalo žluté ferrari.Cestou sem žádné žluté ferrari nemíjeli.Na cestičce bylo místo sotva pro jedno auto.
Přesto tam to ferrari stálo.
Za Mattem zapraskaly větvičky.Prudce se obrátil.

"Damone!"
"A koho jste čekali?"Široké tmavé sluneční brýle Ray-Ban Damonovi úplně zakrývaly oči.
"Nečekali jsme nikoho,"odsekl naštvaně Matt. "Akorát jsme se tu zastavili."

Eleně věděla,že naposled,když Matt viděl Damona - když byl Damon vykázán ze Stefanova pokoje jako zpráskaný pes - strašně chtěl dát mu pěstí.A cítila,že to samé hrozně chce i teď.
Ale tohle nebyl ten stejný Damon,který odcházel ze Stefanova pokoje.Elena vnímala aureolu nebezpečí,která ho obklopovala jako žhavé vlny.

"Aha,chápu.Tohle je vaše soukromé místečko…pro soukromé zkoumání,"vyložil si to Damon a v jeho hlase zazněl spiklenecký tón,který se Eleně vůbec nelíbil.
"Ne!"vyštěkl Matt.Elena pochopila,že ho bude muset krotit.Bylo nebezpečné odporovat Damonovi,když je v takovéhle náladě.

"Jak vůbec můžeš něco takového říct?"pokračoval Matt. "Elena patří Stefanovi."
"No,patříme jeden druhému,"získávala čas Elena.
"Samozřejmě,že ano,"souhlasil Damon. "Jedno tělo,jedno srdce,jedna duše."

Na okamžik měla pocit,že se v přítmí slunečních brýlí objevil jakýsi záblesk výrazu,který by se dal nazvat jedině jako vražedný.

Přesto se najednou Damonův tón změnil v bezvýrazné mumlání: "Ale proč jste teda potom vy dva tady?"

Otáčel hlavu,aby stihl sledovat Mattův pohyb a vypadal přitom jako predátor sledující svoji kořist.V jeho postoji bylo cosi ještě více zneklidňujícího než obvykle.

"Viděli jsme cosi zrzavého,"vypadlo z Matta,než ho stihla Elena zarazit. "Něco,jako ta věc,kterou jsem viděl,když jsem měl nehodu."

Eleně se zježily chloupky na rukou.Z nějakého důvodu si přála,aby o tom Matt nic neřekl.Uprostřed téhle zšeřelé tiché mýtiny mezi stále zelenými lesy najednou dostala veliký strach.
Napjala své nové smysly na maximum - cítila,jak se rozpínají jako pavučinky babího léta všude kolem ní;cítila zlo a také cítila,jak uniká z dosahu její mysli.Ve stejný okamžik si uvědomila,že ptáci široko daleko ztichli.
Co však ji nejvíc znepokojovalo,bylo,že ve stejnou chvíli,kdy ptáci utichli,se Damon otočil a pohlédl přímo na ni.Sluneční brýle jí bránily poznat,co si myslí a zbytek jeho obličeje byl jako maska.
Stefane pomyslela si s bezmocnou touhou.
Jak mě jen mohl nechat - tímhle?Bez varování,bez jediné zmínky o tom,kam míří,bez jediné možnosti ho kdy znovu kontaktovat…Možná to dávalo smysl jemu,v jeho zoufalé touze neproměnit ji v to,čím on sám u sebe nejvíce opovrhoval.
Ale zanechat ji tu s Damonem v téhle náladě a všechny její předchozí schopnosti jsou pryč…
Je to moje chyba,pomyslela si a utnula vlnu sebelítosti,která ji hrozila pohltit.To já jsem pořád mluvila o bratrském chování a já jsem Stefana přesvědčila,že Damonovi se dá věřit.A teď si musím poradit s následky.

"Damone,"oslovila ho. "Já jsem tě hledala.Chtěla jsem se tě zeptat - na Stefana.Ty víš,že mě opustil."
"Samozřejmě.Myslím,že podle jakéhosi starého rčení,že je to pro tvoje vlastní dobro.A chce,abych ti dělal ochránce."
"Takže jsi ho viděl předevčírem v noci?"
"Samozřejmě."

A samozřejmě ses ho nepokusil zastavit.Věci se pro tebe nemohly vyvinout líp,pomyslela si Elena.Nikdy víc si nepřála mít ony schopnosti,které mívala jako duchovní bytost,dokonce ani v té chvíli ne,kdy zjistila,že Stefan je skutečně pryč a mimo její lidské možnosti kontaktu.

"No,já mu prostě nedovolím,aby mě opustil,"prohlásila rozhodně. "Ať už pro moje vlastní dobro nebo z jiného důvodu.Půjdu za ním - ale nejdřív potřebuju vědět,kam mohl jít."
"A to se ptáš mě?"
"Ano.Prosím,Damone,já ho musím najít,potřebuju ho.Já…"málem se rozvzlykala,ale musela na sebe být přísná.

Ale v tu chvíli si uvědomila,že Matt ji potichounku šeptá.

"Eleno,nech toho,jenom ho tím štveme.Podívej na oblohu."

Elena to cítila sama.Zdálo se,jako by se kruh stromů kolem nich svíral,temnější než předtím a výhružný.Elena pomalu zvedla hlavu a podívala se nahoru.Přesně nad nimi se stahovaly těžké šedivé mraky,cirry přes kumuly,a začínaly tvořit bouřkové
mračno - se středem přesně nad místem,kde stáli.
Na zemi se začínaly objevovat drobné větrné vírky,které zvedaly hrsti borových jehliček a čerstvé zelené letní lístky a semenáčky.
Něco takového nikdy dřív neviděla.
Mýtinu naplnila sladká živočišná vůně připomínající exotické oleje a dlouhé temné zimní noci.
Zatímco se větrné vírky zdvihaly výše a sladká aromatická vůně pryskyřice ji obklopovala,vsakovala se jí do oblečení a snad i do samotné kůže,pohlédla na Damona a uvědomila si,že se přecenila.
Nedokáže ochránit Matta.
Stefan mi v deníčku napsal,že mám Damonovi věřit.Stefan o něm ví víc než já,uklidňovala se zoufale.Ale oba víme,co Damon chce.Co vždycky chtěl.Moji krev…

"Damone,"začala tiše - ale přerušil ji.Aniž by se na ni podíval,zvedl ruku dlaní k ní.
Počkej.
"Je tu něco,co musím udělat,"zamumlal.Sklonil se a zvedl menší zlomenou větev,která vypadala jako z obyčejné borovice - každý pohyb přitom prováděl mimoděk elegantně a ekonomicky jako panter.Zkusmo potěžkal větev v ruce,aby cítil její tíhu a vyvážení.Vypadala spíš jako vějíř než větev.Elena zatím hleděla na Matta a pokoušela se mu sdělit očima všechno,co cítí - hlavně,že je jí líto,že ho do téhle situace dostala,že se o ně vůbec začala zajímat,že ho přivedla do party,která je tak úzce propojená s nadpřirozenem.
Teď si už alespoň trochu dovedla představit,co asi musela ten poslední rok cítit Bonnie,pomyslela si - mít schopnost předpovídat události a ani tu nejmenší možnost jim předejít.
Matt ukázal hlavou a už se kradmo šinul k lesu.
Ne,Matte.Ne.Ne!
Nechápal to. A vlastně ani ona,jenom měla naléhavý pocit,že stromy se od nich drží jen díky Damonově přítomnosti.Pokud se s Mattem odváží do lesa,pokud opustí mýtinu nebo dokonce i jen zůstanou příliš dlouho…Matt si šiml strachu na její tváři a jeho vlastní obličej odpověděl výrazem zasmušilého pochopení.Jsou v pasti.
Pokud ovšem…
"Příliš pozdě,"ozval se Damon ostře. "Řekl jsem,že je tu něco,co musím udělat."
Zjevně našel klacek,který hledal.Nyní ho zdvihl,zlehka jim potřásl a náhle ho jediným pohybem prudce zarazil do země.
A Matt se zhroutil v agonii.
Byla to bolest,jakou nikdy předtím nezažil:bolest,která jako by vycházela zevnitř a odevšad,z každého orgánu těla,jako by každý sval,každý nerv a každá kost vysílaly jiný druh bolesti.Svaly ho bolely v křečích,jako když jsou maximálně napjaté a přesto je něco dále napíná za nejzazší mez.Vnitřní orgány měl jako v ohni.V břiše jako by ho bodalo tisíc nožů.V kostech měl stejný pocit,jako když měl v devíti letech rozdrcenou paži,když kdosi naboural bokem auto jeho táty.A nervy - kdyby existoval spínač nervů,který přepíná mezi "slast" a "bolest",ten jeho by byl nastavený na "utrpení".Dotyk šatů na těle byl pro něj najednou nesnesitelný.Poryvy větrů mu působily agonii.Vydržel to patnáct vteřin
a omdlel.

"Matte!"Elena stála jako přimražená,celou věčnost nemohla pohnout ani svalem.Náhle se probrala a běžela k Mattovi,přitáhla si jeho hlavu do klína a pohlédla mu do tváře.
Pak vzhlédla.

"Damone,proč?Proč?"Najednou si uvědomila,že ačkoliv Matt není při vědomí,stále se svíjí bolestí.Musela se vší silou ovládat,aby nezačala na Damona vřískat a promluvila jen důrazně. "Proč tohle děláš?Damone!Přestaň!"
Vzhlížela k mladíkovi,který byl celý v černém:černé džíny s černým opaskem,černé boty,černá kožená bunda,černé vlasy a ty zatracené černé sluneční brýle.
"Říkal jsem ti,"odpověděl Damon nevzrušeně. "Je to něco,co musím udělat.Dívat se na smrt v bolestech."
"Smrt!"Elena zírala na Damona v nevěřícném údivu.
A pak začala sbírat veškeré svoje Síly způsobem,který pro ni byl ještě před pár dny,kdy byla němá a mimo zákony pozemské tíže,tak snadný a intuitivní a který ji nyní připadal tak obtížný a cizí.
Odhodlaně prohlásila: "Jestli ho nenecháš být - teď hned - zasáhnu tě vším,čeho jsem schopná."
Rozesmál se.Ještě nikdy neviděla Damona se doopravdy smát - ne jako teď. "A ty myslíš,že si vůbec všimnu tvých titěrných Sil?"
"Ne až tak titěrných."Elena to zasmušile zvažovala.
Nemá nic víc než vnitřní Sílu společnou všem lidským bytostem - Sílu,kterou si upíři berou od lidí spolu s krví,kterou se živí - ale od té doby,kdy se stala duchovní bytostí,věděla,jak tuto Sílu používat. "Myslím,že to cítíš,Damone.Nech ho být - HNED!"
"Proč si lidi vždycky myslí,že hlučnost pomůže tam,kde došla logika?"zamumlal Damon.
Elena mu to tedy bude muset nandat.
Začala se na to připravovat.Zhluboka se nadechla,uklidnila svoje vnitřní já a představila si samu sebe,jak drží kouli žhavě bílého plamene a pak…
Matt vyskočil na nohy.Vypadal jako by ho něco vytáhlo na nohy a drželo ho jako loutku,oči mu samovolně slzely - ale rozhodně to bylo lepší než Matt svíjející se na zemi.
"Mám to u tebe,"řekl Damon Eleně nonšalantně. "Vyberu si to později."
Mattovi řekl tónem oblíbeného strýčka a s jedním z oněch letmých úsměvů,u kterých si nikdy nejste jistí,jestli jste je opravdu viděli: "Tak to mám štěstí,že seš z tvrdého těsta,co?"
"Damone,"Elena už Damona viděla v náladě,kdy měl chuť si pohrávat se slabšími tvory,a hnusila se jí. Ale dneska bylo něco jinak;něco,čemu nerozuměla. "Pojďme k věci,"pokračovala a chloupky po celém těle se jí ježily.
"Co vlastně doopravdy chceš?"
Ale nedostala odpověď,kterou očekávala.
"Byl jsem oficiálně ustanoven jako tvůj ochránce.Oficiálně tě mám na starost.A myslím,že bys neměla být bez mé ochrany a společnosti,dokud je můj bratr pryč."
"Umím se o sebe postarat,"prohlásila Elena rozhodně a mávla rukou,aby se konečně dostali k jádru věci.
"Jsi velmi pěkná dívka.Různé nebezpečné a" - bleskový úsměv - "odporné živly se o tebe zřejmě zajímají.Trvám na tom,abys měla bodyguarda."
"Damone,momentálně nejvíc ze všeho potřebuju ochránit před tebou.A ty to víš.Tak o co opravdu jde?"
Mýtina…pulzovala.Skoro jako by to bylo něco organického,živého.Elena měla pocit,že pod jejíma nohama - pod starými obnošenými turistickými botami po Meredith - se země maličko pohybuje jako obrovské spící zvíře a stromy okolo jsou jako tlukoucí srdce.
Ale čeho?Lesa?V okolí je mnohem víc suchých stromů než živých.
A přísahal by,že zná Damona natolik dobře,aby mohla říct,že nijak zvlášť nemiluje stromy nebo lesy.
Ve chvílích jako tahle si Elena přála,aby jí zůstala ta křídla.Křídla a vědění - pohyby rukou,slova Bílé magie,bílý plamen uvnitř,který jí umožňoval spatřit pravdu,aniž by se musela snažit si ji domyslet - nebo prostě odvát otrapy do Stonehenge.
Zdá se,že jediné,co jí zůstalo,je větší přitažlivost pro upíry než kdy dřív…a vlastní rozum.
Rozum už vyburcovala na nejvyšší míru.Možná,že když nedá Damonovi najevo,jak moc má strach,dokáže pro ně vyzískat odklad popravy.
"Damone,díky že si o mě děláš starosti.Vadilo by ti,kdybys mě teď nechal s Mattem,abych se mohla přesvědčit,že ještě dýchá?"
Měla dojem,že v přítmí pod slunečními brýlemi se jednou rudě zablísklo.
"Nějak mě napadlo,že něco takového řekneš,"odpověděl Damon.
"A samozřejmě máš nárok na nějakou tu útěchu,když jsi byla tak věrolomně opuštěna.Třeba dýchání z úst do úst…"
Elena měla sto chutí zaklít. Ale odpověděla opatrně.
"Damone,jestliže tě Stefan ustanovil mým ochráncem,sotva se dá říct,že mě ,věrolomně opustil',nemám pravdu?Nemůžeš mít obojí…"
"Vyhovíš mi v jedné věci,ano?"prohlásil Damon hlasem,který napovídal,že bude následovat něco jako a dej si pozor nebo opovaž se udělat něco proti mojí vůli.
Následovalo dlouhé ticho.Větrné vírky se přestaly točit.Vůně sluncem rozehřáté pryskyřice na tomhle šerém místě ji činila mdlou a malátnou.
I půda byla prohřátá.
A borové jehličky se všechny srovnaly,jako kdyby tvořily srst nějakého dřímajícího zvířete.Elena pozorovala smítka prachu,jak se točí a jiskří v jediném zlatavém pruhu slunečního svitu.Uvědomovala si,že se momentálně necítí zrovna na vrcholu svých sil;ani fyzických ani duševních.Když si konečně byla jistá,že se jí nebude třást hlas,zeptala se: "Co chceš?"
"Polibek."