VD (Soumrak) 10. kapitola

Geopatogenní zóny.Stefan o nich tenkrát mluvil,a vzhledem k tomu,že na ni stále ještě působil vliv duchovního světa,je viděla,aniž se o to musela snažit.A teď,jak tam ležela na boku,se pokusila veškeré zbytky Sil koncentrovat do zraku a podívala se na zem.
A právě to ji
naplnilo takovou hrůzou.
Jak daleko jen dohlédla,ze všech směrů se linie geopatogenních zón sbíhaly sem.Mohutné,studeně fosforeskující linie,středně silné,které matně zářily jako sklepní houba,i drobné linky,které vypadaly jako dokonale rovné praskliny na svrchní vrstvě světa.Vypadalo to jako žíly a cévy a nervy těsně pod povrchem mýtiny - šelmy.
Není divu,že jí připadala jako živá.Leží na mohutné křižovatce geopatogenních zón.A jestliže byl hřbitov ještě horší než tohle - vůbec si nedokázala představit,jak to tam asi mohlo vypadat.
Jestli Damon přišel na nějaký způsob,jak se na tyto Síly napojit…není divu,že se chová jinak,arogantně,neporazitelně.Od chvíle,kdy jí přestal věnovat pozornost a začal pít Mattovu krev,potřásala hlavou a snažila se setřást omámení a pocit ponížení.Ale teď s tím konečně přestala a pokoušela se vymyslet,jak těchto Sil využít.Musí existovat nějaký způsob,jak to udělat.
Stále ještě ji neopouštěly mžitky před očima.Elena si konečně uvědomila,že to není kvůli mdlobám,ale že se začíná stmívat - mimo mýtinu už je soumrak a pomalu se tam plíží temnota.
Znovu se pokusila pohnout a tentokrát se jí to podařilo.Téměř okamžitě se k ní natáhla čísi ruka a ona se jí automaticky chytila a nechala se vytáhnout na nohy.
Dívala se do tváře - ať už to byl kdo byl,Damon,nebo kdosi využívající jeho tělo.Navzdory téměř noční tmě měl ještě stále na očích sluneční brýle.A ze zbytku jeho tváře nedokázala vyčíst nic.
"Teď,"řekla ta věc v brýlích, "půjdeš se mnou,"
Byla už skoro úplná tma a stáli na mýtině,která byla ve skutečnosti šelmou.
Tohle místo je nezdravé.Bála se té mýtiny víc,než se kdy bála nějakého člověka nebo bytosti.Přímo rezonovalo zlovůlí a ona to nedokázala vytěsnit ze svých smyslů.
Nesmím přestat přemýšlet,rozumně přemýšlet,táhlo jí hlavou.
Zoufale se bála o Matta;bála se,že Damon si vzal příliš mnoho krve a nebo si se svou hračkou hrál příliš drsně,až ji rozbil.
A bála se téhle "damonovité"věci.A taky se bála,jaký vliv by mohlo mít tohle místo na skutečného Damona.Lesy kolem by neměly mít na upíry žádný vliv,nebo jim možná mohly ublížit.Je možné,že Damon tam někde uvnitř útočníka trpí?A pokud dokáže vnímat alespoň něco z toho,co se děje,dokáže taky rozlišit tuto bolest od své vlastní bolesti a vzteku na Stefana?
Něvěděla.Věděla jen,že když Stefan vykázal Damona z penzionu,měl Damon v očích strašný pohled.A věděla,že v lese jsou ta stvoření,malachové,kteří dovedou ovlivňovat mysl.Měla strach,měla veliký strach,že malachové využívají Damona právě teď,prohlubují jeho nejtemnější touhy a mění ho v cosi příšerného,v cosi,čím nikdy nebyl ani ve svém nejhorším rozpoložení.
Ale jak si může být jistá?Jak by mohla zjistit,zda existuje ještě někdo kromě malachů,někdo,kdo je ovládá?Srdce jí říkalo,že tomu tak je,že Damon naprosto neví,co jeho tělo dělá,ale také to mohlo být jenom zbožné přání.
Jediné,co kolem sebe cítila,byla malá,zlá stvoření.
Cítila,jak obkličují mýtinu;podivní;hmyzu podobní tvorové,jako ten,který napadl Matta.Byli šíleně vzrušení,švihali tykadly do kruhu,což vyvolávalo zvuk skoro jako letící helikoptéra.
Ovlivňují Damona zrovna teď?Určitě,nikdy předtím neublížil nikomu z lidí,které znala,takovým způsobem jako dnes.Musí je všechny tři odsud dostat.Tohle místo je nemocné,kontaminované.Znovu pocítila nával stesku po Stefanovi,který by určitě věděl,co si v téhle situaci počít.
Pomalu se otočila a pohlédla na Damona.
"Můžu zavolat někomu,kdo by pomohl Mattovi?Bojím se ho tady nechat;bojím se,že ho dostanou oni."Jen ať vidí,že ona ví o těch tvorech,kteří se skrývají v podrostu cesmíny a rododendronů všude kolem.
Damon zaváhal;zdálo se,že to zvažuje,Pak zavrtěl hlavou.
"Přece jim nechceme nechat tolik stop,aby zjistili,kde vlastně jsi,"pronesl vesele. "Bude to zajímavý pokus zjistit,jestli ho malachové dostanou - a jak to udělají."
"Pro mě to nebude zajímavý pokus,"odpověděla Elena bezbarvým hlasem. "Matt je můj přítel."
"Přesto ho tu zatím necháme.Nevěřím ti - ani kdybys nechala mě vyřídit vzkaz pro Meredith nebo Bonnii,abych ho poslal ze svého telefonu."
Elena neodpověděla.Ve skutečnosti měl pravdu,když jí nedůvěřoval,protože si s Bonnií a Meredith vytvořily důmyslné šifry z neškodně znějících frází hned,jak se dozvěděly,že Damon pronásleduje Elenu.Zdálo se jí to jako v jiném životě - vlastně doslova - ale pořád si je pamatovala.
Tiše následovala Damona k Ferrari.
Má zodpovědnost za Mantovo bezpečí.
"Tentokrát se ani moc neubráníš;to by mě zajímalo,co asi chystáš,"nadhodil Damon.
"Chystám akorát to,že už bych to všechno chtěla mít z krku - pokud mi teda řekneš,co vlastně to ,to všechno'obnáší,"odsekla mnohem statečněji,než se cítila.
"No,co to přesně znamená,to záleží na tobě."Damon cestou uštědřil Mattovi pěkný kopanec do žeber.Obcházel nyní v kruhu kolem mýtiny,která se najednou zdála menší než dřív - v kruhu,ze kterého ji vynechal.Udělala několik kroků směrem k němu - a uklouzla.Nechápala,co se stalo.Možná velká šelma vydechla.Možná to bylo jen kluzké jehličí pod jejíma nohama.
Ale v jednom okamžiku mířila k Mattovi a v dalším jí ujela noha a mířila k zemi,aniž se měla čeho zachytit.
A pak se ocitla,hladce a neuspěchaně,v Damonově náručí.Století virginské výchovy k etiketě ji přiměly automaticky říct: "Děkuji."
"Bylo mi potěšením."
Ano,pomyslela si.To je všechno,o co tady jde.O jeho potěšení,to je všechno,na čem záleží.
Teprve v tu chvíli si uvědomila,že míří k jejímu jaguáru.
"Ale ne,mým nejedeme,"prohlásila.
"Ale ano,jedeme - pokud se mi zlíbí,"odpověděl.
"Pokud tedy zase nechceš svého přítele Matta vidět trpět.Nakonec to jeho srdce přece jenom nevydrží."
"Damone."Vyvinula se mu z náručí a postavila se zase na vlastní nohy. "Já to nechápu.Tohle se ti nepodobá - prostě si vzít,co chceš,a zmizet."
Intenzivně na ni hleděl. "Dělal jsem přesně tohle."
"Nemusíš…" - za živý svět nedokázala potlačit chvění v hlase - "…mě brát na nějaké zvláštní místo,když si chceš vzít moji krev.A Matt to neuvidí,omdlel."
Na dlouhé okamžiky se na mýtině rozhostilo ticho.
Naprosté ticho.Noční ptáci i cvrčci přestali vyluzovat svoje melodie.Elena měla najednou pocit,jako by svištěli po nějaké horské dráze.která se začala řítit dolů a její žaludek jaksi zůstal ještě nahoře.Pak to Damon vyslovil.
"Já chci
tebe.Jen já sám."
Elena se vzmužila a snažila se udržet si čistou hlavu navzdory mlze,která se zmocňovala jejího myšlení.
"Ty víš,že to není možné."
"Vím,že to bylo možné pro Stefana.Když jsi byla s ním,nemyslela na nic jiného než na něho.Neslyšelas,neviděla,necítila nic jiného než jeho."
Eleně po celém těle vyrazila husí kůže.Opatrně promluvila,i když měla v krku knedlík,a řekla: "Damone,ty jsi Stefanovi něco udělal?"
Elena velmi tiše odpověděla: "My oba víme proč."
"Chceš tím říct,"Damon začal mluvit ležérně,ale jeho hlas postupně zesiloval,a stiskl jí ramena, "že proto,abys neviděla nic než mě a nemyslela na nic jiného než na mě?"
Stále ještě tiše,stále ještě ovládajíc svůj děs,Elena odpověděla: "Damone,sundej si ty brýle."
Damon pohlédl vzhůru a dokola,jakoby se chtěl ujistit,že žádný poslední paprsek slunce nepronikne tím zelenošedým světlem kolem nich.Pak si jednou rukou brýle sundal.
Elena zjistila,že hledí do očí,které jsou tak černočerné,že nevidí rozdíl mezi zorničkou a duhovkou.
Ona…přepnula vypínač v mozku,naladila všechny své smysly na Damonovu tvář,na jeho výraz,na Síly vířící kolem nich.
Oči měl stále černé jako hlubiny neprozkoumané jeskyně.Žádná rudá.Ale tentokrát měl čas se na ni připravit.Věřím tomu,co jsem viděla předtím,rozhodla se Elena.Vlastníma očima.
"Damone,udělám cokoliv,cokoliv si řekneš.Ale musíš mi to říct.Udělal jsi něco Stefanovi?"
"Stefan byl stále ještě hluboko v rauši z tvojí krve,když tě opustil,"připomněl jí,a než to stihla popřít,doplnil: "A abych na tvojí otázku odpověděl přesně,nevím,kde je.Na to máš moje slovo.Ale na každý pád je pravda to,co sis myslela předtím,"dodal,když se Elena pokusila ustoupit a vymanit se z jeho sevření. "Já jsem jediný,Eleno.Jediný,kohos nedobyla.Jediný,koho nedokážeš ovládat.Zajímavé,že ano?"
Najednou místo strachu dostala vztek. "Tak proč ubližovat Mattovi?Je to jenom kamarád.Co on s tím má společného?"
"Jenom kamarád."Damon se rozesmál stejným způsobem jako předtím.Děsivě.
"No,alespoň vím,že on rozhodně neměl nic společného s tím,že Stefan odešel,"vyštěkla Elena.
Damon se k ní otočil,ale na mýtině už bylo takové šero,že vůbec neviděla jeho výraz. "A kdo říká,že já ano?Ale to neznamená,že se nechystám využít příležitosti."Jednou rukou popadl Matta a druhou rukou vytáhl cosi stříbrného.
Její klíčky.Z kapsy jejích džínů.Bezpochyby ukradené,když ležela v bezvědomí na zemi.
Z jeho hlasu nepoznala nic,snad kromě toho,že zněl hořce a zasmušile - jako vždycky,když mluvil o Stefanovi. "Bratr měl v sobě tvoji krev,když jsem ho naposled viděl - nedokázal bych ho zabít,i kdybych to zkusil,"dodal.
"A zkusil?"
"Ve skutečnosti ne.Na to máš taky moje slovo."
"A nevíš,kde teď je?"
"Ne."Zvedl Matta.
"Co to sakra děláš?"
"Beru ho s námi.Jako záruku,že se budeš chovat způsobně."
"Ale ne,"odmítla Elena bezvýrazným hlasem a zrychlila tempo. "Tohle je mezi tebou a mnou.Mattovi už jsi ublížil dost."Mrkla a znovu málem vykřikla,když zjistila,že je Damon opět úplně u ní,příliš blízko a příliš rychle. "Udělám,co budeš chtít.Cokoliv.Ale ne tady venku a ne,když se kouká Matt."
No tak,seber se,Eleno,pomyslela si.Kde máš to svoje svůdné chování,když ho potřebuješ?Dokázalas svést kteréhokoliv kluka;a teď,jenom proto,že je upír,bys to nedokázala?
"Vezmi mě někam pryč,"řekla jemně a propletla svou dlaň s jeho, "ale ve ferrari.Nechci jet ve svém autě.Odvez mě ve ferrari."
Damon přešel ke kufru ferrari,odemkl ho a nahlédl dovnitř.Pak pohlédl na Matta.Bylo jasné,že vysoký,dobře stavěný chlapec se do kufru nevejde…alespoň ne se všemi údy na místě.
"Ani na to nepomysli,"prohlásila Elena. "Prostě ho strč do jaguára i s klíčkama,tam snad bude v bezpečí - a zamkni ho tam."Elena se modlila,aby to,co říká,byla pravda.
Damon na okamžik neříkal nic a pak vzhlédl s tak zářivým úsměvem,že ho dokázala rozeznat i ve tmě.
"Tak dobře,"souhlasil a hodil Matta zase na zem. "Ale jestli se pokusíš utéct,než prohodím auta,přejedu jeho."
Damone,Damone copak to nikdy nepochopíš?Lodi se takhle ke svým přátelům nechovají,pomyslela si Elena,zatímco Damon přeparkovával ferrari,aby mohl projet s jaguárem a uložit do něj Matta.
"Dobře,"řekla ustrašeným hláskem,když byl hotový.Bála se na Damona podívat. "Takže - co chceš?"
Damon se velmi elegantně uklonil od pasu dolů a ukázal k ferrari.Zajímalo ji,co se asi stane,jakmile nasedne dovnitř.Kdyby to byl jakýkoliv normální útočník - kdyby nemusela myslet na Matta - kdyby se nebála lesa ještě víc,než se bála jeho…
Zaváhala a pak nastoupila do Damonova auta.
Uvnitř si vytáhla košilku z džín,aby skryla skutečnost,že si nezapnula pás.Pochybovala o tom,že Damon vůbec pás nosil nebo zamykal dveře nebo cokoliv takového.Prevence nebyla jeho silnou stránkou.A teď se modlila,aby měl v hlavě jiné věci.
"Vážně,Damone,kam to jedem?"zeptala se,jakmile nasedl i on.
"Nejdřív,co kdybychom si dali jednu na cestu?"navrhl Damon s falešným veselím v hlase.
Elena něco takového očekávala.Pasivně seděla,zatímco Damon vzal její bradu do dlaní a zvedl nahoru.Zavřela oči a ucítila bodnutí,jako kousnutí od hada,když jí ostré špičáky proťaly kůži.Držela oči zavřené,i když se útočník přisál ke krvácející ráně a začal zhluboka pít.Damonova představa "jedné na cestu"byla asi taková,jak mohla očekávat:tolik,aby je to oba ohrozilo.Ale teprve ve chvíli,kdy začala mít doopravdy pocit,že každou chvíli omdlí,strčila mu do ramene.Držel se ještě několik bolestných sekund,jen aby ukázal,kdo je tu pánem.Pak ji pustil a dychtivě si olizoval rty.Oči mu doslova zářily skrze sluneční brýle.
"Znamenité,"prohlásil. "Neuvěřitelné.Proč jsi…"
Jasně,řekni mi,že jsem lepší než láhev jednosladové skotské,pomyslela si.To je cestička k mému srdci.
"Můžeme už jet?"zeptala se sarkasticky.A pak,když si připomněla Damonovy návyky při řízení vozu,dodala záměrně: "A buď opatrný;tahle cesta má hodně zákrut a zatáček."
Mělo to přesně ten účinek,ve který doufala.Damon šlápl na plyn a vyrazili z mýtiny jako závodníci.Střihali ostré zatáčky Starým lesem rychleji,než Elena kdy zažila;rychleji,než se s ní na sedadle spolujezdce kdokoliv dřív odvážil.
Ale přesto,tohle jsou její cesty.Hrávala si tu od
dětství.Jenom jedna rodina bydlí v oblasti Starého lesa,ale příjezdová cesta k nim je vpravo od silnice - na její straně - a ona se na ni připravovala.Bude prudce zatáčet vlevo těsně před odbočkou,kde ústí Dunstanových příjezdová cesta - a tam ona vyskočí.
Podél Old Wood Road nebyl samozřejmě žádný chodník,ale v tom místě byl hustý podrost tvořený houštím rododendronů a dalších keřů.Mohla se jenom modlit,aby to dopadlo dobře.Modlit,aby si při dopadu nezlomila vaz.Modlit,aby si nepolámala nohu nebo ruku,než se dobelhá těch pár metrů lesem k příjezdové cestě.Modlit,aby byli Dunstanovi doma,až jim zabouchá na dveře a aby ji vyslechli,až je požádá,aby nepouštěli dál upíra,který přijde po ní.
Uviděla tu zatáčku.Nevěděla,proč ta "damonovitá"věc nečte její myšlenky,ale zjevně to nedokázala.Nemluvil a jediným prostředkem,kterým jí bránil vystoupit,byla zjevně rychlost vozu.
Určitě se zraní,to věděla.Ale nejhorší částí každé bolesti je strach z ní - a ona se nebála.
Když Damon projížděl zatáčku,zatáhla za kličku a otevřela dveře,jak nejvíc to šlo.Zároveň se prudce odrazila nohama.Dveře se rozlétly,ale rychle se jich zmocnila odstředivá síla,stejně jako Eleniných nohou…stejně jako Eleny.
Odraz ji dostal z auta jen napůl.Damon po ní hrábl,ale podařilo se mu popadnout jen chumáč jejích vlasů.Na okamžik se lekla,že se mu podaří ji udržet
vevnitř,ale to už byla venku.Otáčela se stále dokola ve vzduchu,vznášela se asi půl metru nad zemí a snažila se zachytit větví,listů a keřů - čehokoliv,co by zmírnilo její rychlost.A v tomto místě,kde se zákony fyziky a magie prolínají,toho byla schopná - zpomalit,přestože se stále vznášela působením Damonovi moci,ačkoli ji to zaneslo dál od Dunstanových příjezdové cesty,než původně chtěla.Pak dopadla na zem,odrazila se a snažila se co nejlépe otočit ve vzduchu,aby přistála na zadku,na zádech,nebo na rameni,ale nevyšlo jí to a kotník to schytal první - bože!Schoulila se a skončila kotoulem.Kolenem narazila do betonu - au,au - ještě jednou se otočila,až konečně přistála na pravé paži tak tvrdě,až měla dojem,že se jí zarazila do ramene.
Při prvním nárazu si vyrazila dech a při druhém a třetím se zmohla jen na syknutí.Navzdory otáčejícímu se a letícímu vesmíru si všimla jedné věci - neobvyklé jedle,která vrůstala do vozovky tam,kde vyrazila z auta.Z očí jí neovladatelně tryskaly slzy,když tahala za větve,které uvěznily její kotník.Slzy jí zamlžily zrak a začala se bát - stejně jako při dvou posledních výbuších bolesti - že by mohla omdlít.Ale byla venku na cestě,zrak se jí vyjasnil a přímo před sebou uviděla tu jedli a západ slunce - byla plně při vědomí.A to znamenalo,že když zamíří v úhlu pětačtyřiceti stupňů doprava vůči západu,nemůže minout Dunstanovy - příjezdová cesta,dům,stodola i kukuřičné pole jsou jen asi pětadvacet kroků směrem do lesa.
Sotva se přestala kutálet,zachytila se keře,který jí
zkřížil plány a zvedla se na nohy.Vytahala si poslední větvičky z vlasů a okamžitě si propočítala,jak se dostane k Dunstanovým.Když se otočila,uviděla za sebou vyrytou rýhu,jak projela zelení…a také krev na silnici.Nejdříve se překvapeně podívala na svoje sedřené ruce;ty přece nemohly zanechat takovou krvavou stopu.A taky nezanechaly.Jedno koleno měla sedřené - vlastně z něj měla úplně strženou kůži - tam,kde se jí roztrhly džíny.Druhou nohu měla vážně pochroumanou.Sice méně krvácela,ale pokaždé,když se s ní pokusila pohnout,jí vysílala do mozku blesky oslepující bolesti.Paže měla také hodně odřené.
Nebyl čas zjišťovat,nakolik si pochroumala rameno.Zpředu se ozvalo ječivé brždění vozu.Bože,ten je pomalej - ne,to já jsem rychlá,pohání mě bolest a hrůza.Využiju toho!
Poručila svým nohám,aby ji rychle odnesly do lesa.
Pravá noha poslechla,ale když se pokusila pohnout levou a položila ji na ze,zajiskřilo se jí bolestí před očima.
Byla ve stavu zvýšeného vybuzení,viděla tu větev už ve chvíli,kdy padala.Jednou nebo dvakrát se překulila,až se jí bolestí udělaly rudé mžitky před očima,a pak už ji měla v ruce.Vypadala,jako by už vyrostla do tvaru berle - sahala jí zhruba do podpaží,na jednom konci byla zaoblená a na druhém ostrá.Strčila si ji pod levou paži a nějak se dokázala opět zvednout ze země.Odrazila se pravou nohou a opřela se o berli,takže se její levá noha skoro nedotkla země.
Při pádu se zase přetočila,takže se musela znovu zorientovat - ano,támhle jsou poslední paprsky zapadajícího slunce za silnicí.Otočit se o pětačtyřicet stupňů doprava od slunce.Ještě štěstí,že ji bolí pravá paže,takhle se alespoň může levičkou podpírat o berli.Stále bez sebemenšího zaváhání,aniž by Damonovi poskytla jedinou milisekundu navíc,se ponořila do lesa zvoleným směrem.
Do Starého lesa.