9 Teorie

"Můžu položit jen jednu další otázku?" zaprosila jsem, když zprudka vyrazil po tiché silnici. Zdálo se, že řízení vůbec nevěnuje pozornost.
Povzdechl si.
"Jednu," souhlasil. Semknul rty pevně k sobě do obezřetné linky.
"No... říkal jsi, že jsi věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal."
Podíval se stranou a rozvažoval.
"Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou," zamručela jsem.
Téměř se usmál.
"Tak dobře. Šel jsem za tvou vůní." Podíval se na silnici, takže jsem měla čas ovládnout emoce. Nedokázala jsem vymyslet přijatelnou odpověď, takže jsem to odložila na pozdější promyšlení. Snažila jsem se znovu soustředit. Nechtěla jsem, aby teď přestal, když konečně začal věci vysvětlovat.
"A pak jsi nezodpověděl mou první otázku..." zdržovala jsem.
Podíval se na mě nesouhlasně. "Kterou?"
"Jak to funguje – to čtení v mysli? Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny...?" Připadala jsem si hloupě, když jsem předstírala, že stojím o objasnění.
"To je víc než jedna," poukázal. Jednoduše jsem zaklesla prsty do sebe a vyčkávavě jsem se na něj zadívala.

"Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů," odmlčel se zamyšleně. "Je to trochu jako být ve
velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné.
Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně," při tom slově se zamračil, "aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova."
"A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?" zeptala jsem se zvědavě.
Podíval se na mě s nevyzpytatelným pohledem.
"Nevím," zamumlal. "Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké." Široce se na mě usmál, jak ho to najednou pobavilo.
"Moje mysl nefunguje správně? Jsem divná?" Ta slova mě znepokojovala víc, než by měla – pravděpodobně proto, že jeho spekulace trefily do černého. Vždycky jsem něco takového tušila, a bylo mi nepříjemné, že se mi to potvrzuje.
"Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál se. "Neboj, to je jenom teorie..." Jeho obličej se napjal. "Což nás přivádí zpátky k tobě."
Povzdechla jsem si. Jak začít?
"Nejde veškerá vyhýbavost stranou?" připomněl mi tiše.
Poprvé jsem se podívala jinam než na jeho obličej, jak jsem se snažila najít vhodná slova. Náhodou jsem si všimla tachometru.
"Panebože!" zakřičela jsem. "Zpomal!"
"Co se děje?" vyděsil se. Ale auto nezpomalilo.
"Jedeš stošedesátkou!" pořád jsem křičela. Vrhla jsem zpanikařený pohled z okna, ale byla moc tma, abych něco viděla. Silnice byla vidět jenom v modravém kuželu jasu světlometů. Les po obou stranách silnice byl jako černá zeď – a tvrdý jako zeď z oceli, kdybychom v téhle rychlosti vylétli ze silnice.
"Klídek, Bello." Obrátil oči v sloup, ale pořád nezpomaloval.
"Chceš nás zabít?" zeptala jsem se.
"Nikam nenarazíme."
Snažila jsem se zklidnit hlas. "Proč tolik spěcháš?"
"Vždycky jezdím takhle." Otočil se, aby se na mě pokřiveně usmál.
"Dívej se na silnici!"
"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu," zakřenil se a zaťukal si na čelo. "Vestavěný detektor radarů."
"Moc vtipné," zuřila jsem. "Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš."
"Pravděpodobně," souhlasil a krátce, tvrdě se zasmál. "Ale ty ne." Povzdechl si a já se dívala s úlevou, jak ručička tachometru postupně klesá na sto třicet. "Spokojená?"
"Skoro."
"Nesnáším pomalou jízdu," zamumlal.
"Tohle je pomalé?"
"Dost poznámek o mém řízení," odsekl. "Pořád čekám na tvou nejnovější teorii."
Kousala jsem se do rtu. Podíval se na mě, jeho medové oči byly nečekaně něžné.
"Nebudu se smát," slíbil.
"Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit."
"Je to tak zlé?"
"Dost, jo."
Čekal. Prohlížela jsem si svoje ruce, abych neviděla jeho výraz.
"Tak do toho." Jeho hlas byl klidný.
"Nevím, jak začít," přiznala jsem.
"Tak začni od začátku... říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama."
"Ne."
"Co tě nastartovalo – knížka? Film?" povzbuzoval mě.
"Ne – bylo to v sobotu, na pláži." Dovolila jsem si podívat se mu do obličeje. Tvářil se nechápavě.
"Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka," pokračovala jsem. "Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství."
Pořád se tvářil nechápavě.
"Jeho táta je jedním z quileutských starších." Pozorně jsem se na něj podívala. Jeho zmatený výraz okamžitě ztuhl. "Šli jsme se projít –" o svém flirtování jsem radši pomlčela – "a on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu..." zaváhala jsem.
"Pokračuj," řekl.
"O upírech." Uvědomila jsem si, že šeptám. Teď jsem se mu do tváře podívat nedokázala. Ale viděla jsem, jak křečovitě svírá volant, až mu kotníky prstů zbělely.
"A okamžitě jsi pomyslela na mě?" Pořád klidný.
"Ne. On... zmiňoval tvou rodinu."
Mlčel, zíral na silnici.
Najednou jsem měla starosti, starosti, abych Jacoba ochránila.
"Podle něj je to jenom hloupá pověra," řekla jsem rychle. "Nečekal, že tomu budu věřit." To mu nestačilo; musela jsem se přiznat. "Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl."
"Proč?"
"Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat. A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj," přiznala jsem se s hlavou svěšenou.
Vyrušil mě smíchem. Zírala jsem na něj. Smál se, ale jeho oči byly zuřivé, dívaly se dopředu.
"Jak jsi to z něj vytáhla?" zeptal se.
"Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala." Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, jak jsem na to vzpomínala.
"To bych rád viděl." Temně se zachechtal. "A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black."
Začervenala jsem se a vyhlédla ze svého okna do noci.
"Co jsi dělala pak?" zeptal se po chvilce.
"Hledala jsem na internetu."
"A to tě přesvědčilo?" Z jeho hlasu zazníval pramalý zájem. Ale rukama pořád silně svíral volant.
"Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak..." odmlčela jsem se.
"Co?"
"Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží," zašeptala jsem.
"Že na tom nezáleží?" Jeho tón mě přiměl vzhlédnout – konečně jsem prolomila tu jeho pečlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl nevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.
"Ne," řekla jsem tiše. "Nezáleží mi na tom, co jsi."
Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. "Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"
"Ne."
Zmlkl, zase se díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.
"Ty se zlobíš," vzdychla jsem. "Neměla jsem nic říkat."
"Ne," odporoval, ale jeho tón byl stejně tvrdý jako jeho obličej. "Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené."
"Takže se zase pletu?" provokovala jsem.
"To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!" citoval a skřípal přitom zuby.
"Mám pravdu?" vydechla jsem.
"Záleží na tom?"
Zhluboka jsem se nadechla.
"Vlastně ne." Odmlčela jsem se. "Ale jsem zvědavá." Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.
Najednou se zatvářil odevzdaně. "Na co jsi zvědavá?"
"Kolik je ti let?"
"Sedmnáct," odpověděl okamžitě.
"A jak dlouho je ti sedmnáct?"
Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. "Už nějakou dobu," připustil posléze.
"Dobře." Usmála jsem se, měla jsem radost, že je ke mně pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.
"Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"
Stejně se zasmál. "Mýtus."
"Slunce tě nespálí?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus." Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivný tón. "Nemůžu spát."
Chviličku mi trvalo, než jsem to strávila. "Vůbec?"
"Nikdy," odpověděl a jeho hlas nebylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.
"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.
Zamrkala jsem, stále omámená. "Která to je?"
"Nezajímá tě, co jím?" zeptal se sarkasticky.
"Aha," zamumlala jsem, "tohle."
"Ano, tohle." Jeho hlas byl drsný. "Nechceš vědět, jestli piju krev?"
Trhla jsem sebou. "No, Jacob o tom něco říkal."
"Co Jacob říkal?" zeptal se příkře.
"Říkal, že vy... nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."
"Říkal, že nejsme nebezpeční?" Jeho hlas byl hluboce skeptický.
"Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."
Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.
"Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?" Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.
"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal.
Brala jsem to jako potvrzení.
"Ale nenech se tím ukolébat," varoval mě. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."
"Nerozumím."
"Snažíme se," vysvětloval pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."
"To je chyba?" Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.
"Velmi nebezpečná," zamumlal.
Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být – povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat ani minutu z těch, které mi ještě zbývaly.
"Pověz mi víc," žádala jsem zoufale a nestarala jsem se, co říkal, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.
Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. "Co víc chceš vědět?"
"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla jsem a hlas jsem stále měla zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct.
"Protože nechci být stvůra." Jeho hlas byl velmi tichý.
"Ale zvířata nestačí?"
Odmlčel se. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při
síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Jeho tón nabral zlověstný nádech. "Někdy je to obtížnější než jindy."
"Teď je to pro tebe moc obtížné?" zeptala jsem se.
Povzdechl si. "Ano."
"Ale hlad nemáš," řekla jsem přesvědčeně – bylo to tvrzení, ne otázka.
"Proč si to myslíš?"
"Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad."
Zachechtal se. "Ty jsi všímavá, viď?"
Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti.
"Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?" zeptala jsem se, když bylo zase ticho.
"Ano." Na vteřinku se odmlčel, jako kdyby se rozhodoval, jestli něco dodá, nebo ne. "Nechtěl jsem odjet, ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň."
"Proč jsi nechtěl odjet?"
"Jsem z toho... nervózní... když tě nemám nablízku." Jeho oči byly něžné, ale naléhavé, a zdálo se, že mi pod jejich pohledem měknou kosti v těle. "Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev." Zavrtěl hlavou a pak se zdálo, že si na něco vzpomněl. "No, vlastně ne tak docela."
"Cože?"
"Tvoje ruce," připomněl mi. Podívala jsem se dolů na své dlaně a na téměř zahojené škrábance přes kotníky. Jeho očím nic neušlo.
"Upadla jsem," povzdechla jsem si.
"Myslel jsem si to." Jeho rty se v koutcích zvedly vzhůru. "Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to
velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy." Smutně se na mě usmál.
"Tři dny? Copak ses nevrátil až dnes?"
"Ne, vrátili jsme se v neděli."
"Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?" Byla jsem frustrovaná, skoro rozzlobená, když jsem pomyslela na to, kolik zklamání jsem si vytrpěla kvůli jeho nepřítomnosti.
"No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět."
"Proč?"
"Někdy ti to ukážu," slíbil.
Na chvilku jsem se nad tím zamyslela.
"Mohl jsi mi zavolat," usoudila jsem.
Byl zmatený. "Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku."
"Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –" zaváhala jsem a sklopila oči.
"Co?" Jeho sametový hlas byl neodolatelný.
"Nelíbilo se mi to. Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní." Začervenala jsem se, když jsem to vyslovila nahlas.
Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, že má bolestný výraz.
"Á," zasténal tiše. "Tohle je zlé."
Nerozuměla jsem jeho odpovědi. "Co jsem řekla?"
"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného." Obrátil své najednou ztrápené oči na silnici a jeho slova plynula tak rychle, že jsem jim skoro nerozuměla. "Nechci slyšet, že to takhle cítíš," jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to."
"Ne." Velmi silně jsem se snažila nepůsobit jako tvrdohlavé dítě.
"Myslím to vážně," zasténal.
"Já taky. Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě."
Jeho hlas práskl, hlasitý a hrubý. "To nikdy neříkej."
Kousla jsem se do rtu a byla jsem ráda, že neví, jak moc to bolelo. Zírala jsem na silnici. Teď už musíme být blízko. Jel hodně rychle.
"Na co myslíš?" zeptal se, hlas stále hrubý. Jenom jsem zavrtěla hlavou, nebyla jsem si jistá, jestli můžu mluvit. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji, ale upírala jsem oči dopředu.
"Ty pláčeš?" Znělo to poplašeně. Neuvědomila jsem si, že vlhkost v mých očích přetekla. Rychle jsem si otřela rukou tvář, a samozřejmě, zrádné slzy tam byly, prozradily mě.
"Ne," odpověděla jsem, ale hlas se mi zlomil.
Viděla jsem, jak ke mně váhavě napřáhl pravou ruku, ale pak se zarazil a pomalu ji položil zpátky na volant.
"Promiň." Jeho hlas hořel lítostí. Věděla jsem, že se neomlouvá jenom za slova, která mě rozrušila.
Temnota ubíhala tiše kolem nás.
"Pověz mi něco," požádal po další minutě a já jsem slyšela, jak moc se snaží použít lehčí tón.
"Ano?"
"Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš."
"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka – víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku." Pomyslela jsem na tmavovlasého chlapa s návalem nenávisti.
"Ty ses s nimi chtěla prát?" To ho rozrušilo. "Nenapadlo tě utíkat?"
"Hodně padám, když běžím," přiznala jsem.
"A co křičet?"
"K tomu jsem se dostávala."
Zavrtěl hlavou. "Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu."
Povzdechla jsem si. Zpomalovali jsme, přijížděli jsme k Forks. Trvalo to necelých dvacet minut.
"Uvidíme se zítra?" zeptala jsem se.
"Ano – taky musím zítra odevzdat úkol," usmál se. "Budu ti držet místo u oběda."
Bylo to pošetilé, po tom všem, čím jsme si dnes večer prošli, jak mi ten malý slib rozechvěl žaludek a slova mi uvázla v krku.
Byli jsme před Charlieho domem. Světla v domě svítila, můj náklaďáček stál na svém místě, všechno naprosto normální. Bylo to jako probudit se ze sna. Zastavil auto, ale já jsem se nehýbala.
"Slibuješ, že tam zítra budeš?"
"Slibuju."
Chvíli jsem to zvažovala, pak jsem přikývla. Stáhla jsem si jeho sako a dopřála si ještě jedno poslední vdechnutí.
"Můžeš si ho nechat – nemáš bundu na zítra," připomněl mi.
Podala jsem mu ho zpátky. "Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu."
"Aha, jasně." Široce se usmál.
Zaváhala jsem s rukou na klice dveří ve snaze prodloužit ten okamžik.
"Bello?" zeptal se jiným tónem – vážným, ale váhavým.
"Ano?" otočila jsem se horlivě zpátky k němu.
"Slíbíš mi něco?"
"Ano," vyhrkla jsem a okamžitě jsem litovala svého bezpodmínečného souhlasu. Co když mě požádá, abych se od něj držela dál? Takový slib jsem nemohla splnit.
"Nechoď sama do lesa."
Zírala jsem na něj v čirém zmatení. "Proč?"
Zamračil se a jeho oči byly napjaté, když zíral prese mě ven z okna.
"Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější. Tahle odpověď ti teď musí stačit."
Lehce jsem se zachvěla z náhlé zlověstnosti v jeho hlase, ale ulevilo se mi. Tenhle slib jsem alespoň mohla snadno dodržet. "Když to říkáš."
"Uvidíme se zítra," povzdechl si a já jsem věděla, že chce, abych už šla.
"Tak tedy zítra." Neochotně jsem otevřela dveře.
"Bello?" Otočila jsem se a on se skláněl ke mně, jeho bledý půvabný obličej byl jenom pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít.
"Spi sladce," řekl. Jeho dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Byla to ta samá jemná vůně, kterou vonělo jeho sako, ale v koncentrovanější formě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Odklonil se.
Nebyla jsem schopná se pohnout, dokud se můj mozek nějak nesrovnal. Pak jsem nemotorně vystoupila z auta, musela jsem se opřít o dveře. Měla jsem dojem, že slyším, jak se zahihňal, ale ten zvuk byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá.
Počkal, až doklopýtám k domovním dveřím, a pak jsem slyšela, jak motor tiše naskočil. Otočila jsem se a dívala se, jak jeho stříbrné auto mizí za rohem. Uvědomila jsem si, že je velká zima.
Mechanicky jsem sáhla pro klíč, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.
Charlie zavolal z obývacího pokoje. "Bello?"
"Jo, tati, to jsem já." Vešla jsem, abych ho viděla. Díval se na baseballový zápas.
"Jsi doma brzy."
"Vážně?" Byla jsem překvapená.
"Ještě není ani osm," řekl mi. "Užily jste si to s děvčaty?"
"Jo – byla spousta legrace." Hlava se mi točila, jak jsem se snažila vzpomenout si na celou tu dámskou jízdu, která byla na dnešek v plánu. "Obě si vybraly hezké šaty."
"Jsi v pořádku?"
"Jsem jenom unavená. Hodně jsem se nachodila."
"No, možná by sis měla jít lehnout," pronesl ustaraně. Napadlo mě, jak se asi tvářím.
"Jenom napřed zavolám Jessice."
"Copak jsi s ní zrovna nebyla?" zeptal se překvapeně.
"Ano – ale zapomněla jsem si u ní v autě bundu. Chci mít jistotu, že mi ji zítra přinese."
"No, napřed jí dej šanci dojet domů."
"Správně," souhlasila jsem.
Šla jsem do kuchyně a vyčerpaně padla na židli. Vážně jsem se teď cítila na omdlení. Přemítala jsem, jestli nakonec po tom všem neupadnu do toho šoku. Seber se, řekla jsem si.
Najednou zazvonil telefon, až mě to vyděsilo. Strhla jsem ho z vidlic.
"Haló?" zeptala jsem se udýchaně.
"Bello?"
"Ahoj, Jess, zrovna jsem ti chtěla zavolat."
"Dostala ses domů?" Na hlase bylo znát, že se jí ulevilo... a že je překvapená.
"Ano. Nechala jsem si u tebe v autě bundu – mohla bys mi ji zítra přinést?"
"Samozřejmě. Ale pověz mi, co se stalo!" žádala.
"Hm, zítra – na trigonometrii, ano?"
Rychle pochopila. "Aha, máš tátu doma?"
"Ano, to ano."
"Dobře, tak si popovídáme zítra. Čau!" Slyšela jsem jí na hlase, že už se nemůže dočkat.
"Čau, Jess."
Pomalu jsem stoupala do schodů, mysl mi zatemňovala těžká otupělost. Chystala jsem se do postele automaticky, vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, co dělám. Až když jsem byla ve sprše – voda byla příliš horká, pálila mě na kůži – jsem si uvědomila, že mrznu. Divoce jsem se několik minut třásla, než kouřící sprška konečně dokázala uvolnit mé ztuhlé svaly. Pak jsem stála, příliš unavená, abych se pohnula, dokud jsem nevypotřebovala všechnu horkou vodu.
Vyklopýtala jsem ven a pevně jsem se zabalila do osušky ve snaze udržet si teplo z vody, aby se bolestivá třesavka nevrátila. Rychle jsem se převlékla na spaní a vlezla si pod deku, stočila se do klubíčka a objala si kolena, abych se udržela v teple. Roztřáslo mě pár malých záchvěvů.
Mysl mi pořád omámeně vířila, plná obrazů, kterým jsem nerozuměla, i takových, které jsem se ze všech sil snažila potlačit. Zpočátku se nic nezdálo jasné, ale jak jsem postupně upadala do nevědomí, pár věcí mi jasně došlo.
Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti – a já jsem nevěděla, jak silná je to část – žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.