8 Port Angeles

Jess jezdila rychleji než pan policejní ředitel, takže jsme v Port Angeles byly kolem čtvrté. Už to bylo dávno, co jsem naposledy vyrazila někam s holkami na dámskou jízdu, a nával estrogenu byl osvěžující. Poslouchaly jsme ufňukané rockové ploužáky, zatímco Jessica brebentila o klukách, s kterými chodíme. Její večeře s Mikem se velmi vydařila, a tak doufala, že se v sobotu večer dostanou až k první puse. Usmála jsem se pro sebe, měla jsem radost. Angela se prostě jenom těšila na ples a o Erika se nijak vážně nezajímala. Jess se z ní snažila vytáhnout přiznání, kdo je její typ, ale já jsem ji po chvilce přerušila otázkou o šatech, abych Angelu ušetřila. Vrhla na mě vděčný pohled.
Port Angeles byla krásná malá past na turisty, mnohem upravenější a malebnější než Forks. Ale Jessica a Angela ho znaly dobře, takže neměly v plánu plýtvat časem na romantickou procházku po pobřeží zálivu. Jess jela přímo k velkému obchodnímu domu ve městě, který byl pár ulic od turisticky atraktivních míst.
Ples byl na plakátech oznamován jako poloformální a žádná z nás si nebyla přesně jistá, co to znamená. Jak Jessica, tak Angela byly překvapené a téměř nevěřily, když jsem jim řekla, že jsem ve Phoenixu nikdy na plese nebyla.
"Copak tys nikdy nešla na ples s klukem nebo tak?" zeptala se Jess pochybovačně, když jsme vstupovaly do obchodu.
"Vážně," snažila jsem se ji přesvědčit, protože jsem se nechtěla svěřit s tím, jaké problémy mi dělá tancování. "Nikdy jsem neměla kluka nebo tak. Nechodila jsem moc mezi lidi."
"Proč ne?" ptala se Jessica.
"Nikdo mě nepozval," odpověděla jsem upřímně.
Zatvářila se skepticky. "Lidi tady tě zvou," připomněla mi, "a ty je odmítáš." Teď jsme byly v oddělení mladé módy a hledaly regály se společenskými šaty.
"No, až na Tylera," doplnila Angela tiše.
"Prosím?" zalapala jsem po dechu. "Co jsi říkala?"
"Tyler všem oznámil, že tě bere na stužkovací slavnost," informovala mě Jessica s podezíravým pohledem.
"To že povídal?" zalapala jsem po dechu, jako bych se dusila.
"Říkala jsem ti, že to není pravda," zašeptala Angela Jessice.
Mlčela jsem, pořád v šoku, který se rychle měnil v podrážděnost. Ale našly jsme regály s šaty, a tak jsme měly práci.
"Proto tě Lauren nemá ráda," zahihňala se Jessica, zatímco jsme se probíraly oblečením.
Zaskřípala jsem zuby. "Myslíte, že kdybych ho přejela autem, přestal by mít výčitky kvůli té nehodě? Že by se třeba konečně přestal snažit to napravit a považoval by to za vyrovnané?"
"Možná," uchechtla se Jessica. "Jestli to ovšem dělá kvůli tomu."
Výběr šatů nebyl velký, ale každá našla pár kousků, které si chtěla vyzkoušet. Seděla jsem v převlékací kabině na nízké židličce vedle dvoukřídlého zrcadla a snažila se ovládnout svou zuřivost.
Jess váhala mezi dvěma modely – jedny šaty byly dlouhé bez ramínek, prosté černé, druhé ke kolenům, elektricky modré se špagetovými ramínky. Povzbuzovala jsem ji, ať jde do těch modrých; proč ne, když jí jdou dobře k očím? Angela si vybrala bledě růžové šaty, které pěkně obepínaly její vysokou postavu a vytvářely medové odlesky v jejích světle hnědých vlasech. Oběma jsem je mohutně chválila a pomohla jim tím, že jsem odmítnuté věci vracela zpátky na stojany. Celý ten proces byl mnohem kratší a jednodušší než podobné výlety, které jsem podnikala doma s Renée. Tak si říkám, že omezený výběr má něco do sebe.
Namířily jsme si k oddělení bot a doplňků. Zatímco si ty dvě zkoušely různé věci, já jsem se jenom dívala a kritizovala, neměla jsem náladu sama si něco koupit, ačkoliv nové boty bych opravdu potřebovala. Nadšení z dámské jízdy vyprchávalo vinou toho, že jsem byla rozzlobená na Tylera, a vytvářelo tak prostor pro to, aby se mohl vrátit smutek.
"Angelo?" začala jsem váhavě, zatímco si zkoušela jedny růžové páskové boty na vysokém podpatku – byla přešťastná, že má konečně kluka, který je dost vysoký, aby vedle něho mohla chodit na podpatcích. Jessica se přesunula k pultu se šperky a my dvě jsme teď byly samy.
"Ano?" Držela nohu nataženou, kroutila kotníkem, aby na botu lépe viděla.
Zbaběle jsem vycouvala. "Ty se mi líbí."
"Myslím, že si je vezmu – ačkoliv se nikdy nebudou hodit k ničemu jinému než k těm jedněm šatům," přemítala.
"Ale, jdi do toho – jsou ve slevě," povzbuzovala jsem ji. Usmála se a vrátila víko na krabici, která obsahovala praktičtěji vypadající šedobílé boty.
Zkusila jsem to znovu. "Ehm, Angelo..." Zvědavě vzhlédla.
"Je normální, že... Cullenovi," oči jsem měla sklopené na ty boty, "často ve škole chybí?" Zoufale jsem neuspěla ve svém pokusu o nonšalantní tón.
"Ano, když je pěkné počasí, tak celou dobu trampují – i doktor. Vážně milují outdoorové sporty," řekla mi tiše a taky si prohlížela svoje boty. Nepoložila jedinou otázku, natož pak stovky, které by ze sebe vychrlila Jessica. Angela se mi začínala opravdu líbit.
"Aha." Dál už jsem to nerozebírala, protože Jessica se vrátila, aby nám ukázala štrasovou bižuterii, která se bude hodit k jejím stříbrným botám.
Plánovaly jsme, že půjdeme na večeři do malé italské restaurace na pobřeží, ale nakupování šatů netrvalo tak dlouho, jak jsme čekaly. Jess s Angelou si chtěly odnést šaty zpátky do auta a pak se projít po zálivu. Řekla jsem jim, že se s nimi za hodinu sejdu v restauraci – chtěla jsem se podívat po nějakém
knihkupectví. Obě byly ochotné jít se mnou, ale já jsem je pobízela, ať se jdou bavit po svém – nevěděly, jak zabraná umím být, když jsem obklopená knihami; knížky jsem nejradši nakupovala sama. Odcházely do auta s radostným brebentěním a já jsem si to namířila směrem, který mi Jess ukázala.
Nečinilo mi žádné potíže knihkupectví najít, ale to nebylo to, co jsem hledala. Výlohy byly plné krystalů, lapačů snů a knih o duchovním léčitelství. Ani jsem nešla dovnitř. Přes sklo jsem viděla asi padesátiletou ženu s dlouhými šedými vlasy, které jí splývaly po zádech, oblečenou v šatech ještě z šedesátých let, jak se vstřícně usmívá zpoza pultu. Usoudila jsem, že tuhle konverzaci si ušetřím. Ve městě musí být i normální knihkupectví.
Kličkovala jsem mezi ulicemi, které se zaplňovaly vlivem podvečerní dopravní špičky, a doufala, že jdu směrem do centra. Nedávala jsem takový pozor na cestu, jak bych měla; potýkala jsem se s zoufalstvím. Tak usilovně jsem se snažila nemyslet na něj a na to, co říkala Angela... a hlavně jsem se snažila potlačit svoje naděje ohledně soboty, protože jsem se obávala zklamání bolestnějšího než to ostatní. Když jsem vzhlédla a uviděla něčí stříbrné Volvo zaparkované na ulici, všechno to na mě dolehlo. Hloupý, nespolehlivý upír, pomyslela jsem si.
Šla jsem dál směrem k jihu, k nějakým proskleným obchodům, které vypadaly slibně. Ale když jsem k nim došla, zjistila jsem, že v jednom nic není a druhý je jenom opravna bot. Pořád jsem měla moc času, abych už šla hledat Jess a Angelu, a rozhodně jsem potřebovala dostat svou náladu pod kontrolu, než se s nimi zase setkám. Prsty jsem si párkrát prohrábla vlasy a zhluboka jsem se nadechla, než jsem pokračovala za roh.
Jak jsem přešla další silnici, začínala jsem si uvědomovat, že jdu špatným směrem. Těch pár chodců, které jsem potkala, šlo na sever, a vypadalo to, že budovy tady jsou většinou skladiště. Rozhodla jsem se, že na příštím rohu zatočím na východ, pak
udělám po pár blocích zase otočku a zkusím štěstí na jiné ulici cestou na pobřeží.
Za rohem, ke kterému jsem mířila, se objevila čtveřice mužů, oblečených příliš neformálně na to, aby šli domů z kanceláře, ale taky byli příliš špinaví, aby to byli turisté. Jak se ke mně přibližovali, všimla jsem si, že nejsou o moc straší než já. Hlasitě mezi sebou vtipkovali, odvázaně se smáli a plácali se vzájemně po pažích. Uhnula jsem na chodníku co nejvíc stranou, abych jim udělala místo, zrychlila jsem krok a dívala se přes ně k rohu.
"Hej, ty!" zavolal jeden z nich, jak mě míjeli, a musel mluvit na mě, protože kolem nikdo jiný nebyl. Automaticky jsem vzhlédla. Dva z nich se zastavili, druzí dva zpomalovali. Oslovil mě asi ten nejbližší, podsaditý tmavovlasý muž něco přes dvacet. Měl na sobě rozepnutou flanelovou košili a pod ní špinavé tričko, ustřižené džíny a sandály. Udělal půlkrok ke mně.
"Ahoj," zamumlala jsem bezděčně. Pak jsem se rychle podívala jinam a spěchala jsem na roh. Slyšela jsem je, jak se za mnou smějí na plné kolo.
"Hej, počkej!" zavolal za mnou jeden z nich zase, ale já jsem držela hlavu skloněnou a s úlevným vydechnutím jsem zatočila za roh. Pořád jsem je slyšela, jak se za mnou řehtají.
Ocitla jsem se na chodníku, který vedl kolem zadních stran několika skladišť natřených ponurými barvami, každé mělo velká široká vrata na vykládání kamionů, na noc zavřená na visací zámek. Jižní strana ulice neměla žádný chodník, jenom plot z pletiva navrchu s ostnatým drátem, chránící nějaké skladiště motorových součástek. Zatoulala jsem se daleko za tu část Port Angeles, která byla určená pro návštěvníky městečka. Uvědomila jsem si, že se stmívá, protože mraky se nakonec zase vrátily, kupily se na západním obzoru a vytvářely tak předčasný západ slunce. Východní nebe bylo stále jasné, ale šedivělo, protkané pramínky růžové a oranžové. Bundu jsem si nechala v autě a najednou mě roztřásl chlad, tak jsem zkřížila
paže pevně na prsou. Kolem mě projela osamělá dodávka a pak byla ulice zase prázdná.
Nebe najednou ještě víc potemnělo, a jak jsem se ohlížela přes rameno, abych se podívala na útočící mrak, uvědomila jsem si šokovaně, že deset metrů za mnou jdou tiše dva muži.
Byli ze stejné skupinky, kterou jsem minula na rohu, ačkoliv žádný z nich nebyl ten tmavovlasý, který na mě promluvil. Okamžitě jsem otočila hlavu dopředu a zrychlila krok. Chvění, které mě roztřáslo, tentokrát nemělo nic společného s počasím. Kabelku jsem měla na řemínku přes rameno a měla jsem ji přehozenou kolem těla, tak jak se to má nosit, aby vám ji zloděj nevyškubl. Věděla jsem přesně, kde mám svůj pepřový sprej – pořád v cestovní tašce pod postelí, ještě nevybalený. Neměla jsem s sebou moc peněz, jenom dvacku a nějaké drobné, a napadlo mě, že kabelku "náhodou" upustím a uteču. Ale malý, vystrašený hlásek vzadu v mysli mě varoval, že může být něco horšího než zloději.
Úzkostlivě jsem poslouchala jejich tiché kroky, které byly mnohem tišší v porovnání s hlučností, kterou dělaly předtím, a neznělo to, že by zrychlovaly nebo se ke mně přibližovaly. Dýchej, musela jsem si připomenout. Nevíš, jestli tě sledují. Šla jsem dál, co nejrychleji jsem mohla, aniž bych doopravdy běžela, soustředila jsem se na odbočku doprava, která teď byla jen pár metrů ode mě. Slyšela jsem je, drželi se stejně zpátky jako předtím. Z jihu zabočilo na ulici modré auto a rychle projelo kolem mě. Napadlo mě, že mu skočím do cesty, ale zaváhala jsem, měla jsem zábrany, nebyla jsem si jistá, jestli mě skutečně pronásledují, a pak už bylo pozdě.
Došla jsem na roh, ale rychlý pohled mi odhalil, že je to jenom slepá ulička k zadní straně nějaké budovy. Byla jsem pootočená tím směrem; musela jsem se spěšně obrátit a přeběhnout přes úzkou uličku zpátky na chodník. Ulice končila na příštím rohu stopkou. Soustředila jsem se na slabé kroky za sebou a rozhodovala se, jestli mám nebo nemám běžet. Kroky zněly víc vzadu, já jsem ovšem věděla, že bych jim stejně neutekla. Byla jsem si jistá, že zakopnu a upadnu, když se budu
snažit jít rychleji. Zvuky kroků se teď rozhodně vzdalovaly. Riskla jsem rychlý pohled přes rameno a s úlevou jsem viděla, že už jsou ode mne aspoň dvanáct metrů. Ale oba na mě zírali.
Zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost, než jsem se dostala na roh. Šla jsem pořád stejným tempem, ti chlápci za mnou se s každým krokem o malinko opožďovali. Možná si uvědomili, že mě vystrašili, a teď je to mrzí. Viděla jsem dvě auta jedoucí na sever, jak přejela křižovatku, ke které jsem měla namířeno, a vydechla jsem úlevou. Jakmile se jednou dostanu z této opuštěné ulice, už budou kolem lidé. Zatočila jsem za roh s vděčných vydechnutím.
A zastavila jsem se.
Ulice byla po obou stranách lemována bílými zdmi bez dveří, bez oken. O dvě odbočky dál jsem v dálce viděla pouliční lampy, auta a víc chodců, ale všichni byli moc daleko. Protože u západní budovy uprostřed ulice postávali druzí dva chlapi ze skupinky a oba se dívali se vzrušeným úsměvem, jak jsem na chodníku ztuhla. Najednou mi došlo, že mě nesledovali.
Nadehnali si mě.
Zaváhala jsem jenom na vteřinu, ale připadalo mi to jako velmi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější.
"Tady jsou!" Halasný hlas toho podsaditého tmavovlasého muže rozřízl napjaté ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě.
"Jo," zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. "Vzali jsme to jenom trochu oklikou."
Musela jsem trochu zpomalit. Příliš rychle jsem zkracovala vzdálenost mezi sebou a postávající dvojicí. Uměla jsem křičet pěkně nahlas a nabírala jsem vzduch, připravena to předvést, ale v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, na jakou hlasitost se zmůžu. Rychlým pohybem jsem přehodila kabelku přes hlavu, popadla řemínek do jedné ruky, připravená se kabelky buď vzdát, nebo ji použít jako zbraň, podle potřeby.
Když jsem se opatrně zastavila, ten pořízek se odlepil ode zdi a šel pomalu po ulici.
"Držte se ode mě," varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně. Ale měla jsem pravdu s tím vyschlým krkem – žádná hlasitost.
"Nebuď taková, kočičko," zavolal a za mnou se zase ozval hurónský smích.
Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co jsem znala. Bříškem dlaně udeřit vzhůru a snad mu zlomím nos nebo ho praštím do čela. Prst do očního důlku – snažit se zaháknout a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci proti jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! poručila jsem hlasu, než mě hrůza mohla úplně ochromit. Nevzdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.
Najednou za rohem vylétly světlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo ho uskočit k chodníku. Vskočila jsem do silnice – tohle auto buď zastaví, nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře spolujezdce.
"Nastup," poručil zuřivý hlas.
Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí – i když jsem ještě stála na ulici – jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky. Pneumatiky zakvílely, jak zabočil směrem na sever, příliš rychle přidal plyn a stočil to k ohromeným chlapům na ulici. Zachytila jsem pohledem, jak uskakují na chodník, zatímco my jsme vyrovnali směr a spěchali k přístavu.
"Zapni si pás," poručil a já jsem si uvědomila, že křečovitě svírám sedadlo oběma rukama. Rychle jsem poslechla; pás se v
té tmě zapnul s hlasitým zacvaknutím. On nabral ostře doleva a uháněl vpřed, proletěl přes několik stopek bez zastavení.
Ale já jsem si připadala naprosto v bezpečí a na chvíli mi bylo úplně jedno, kam jedeme. Dívala jsem se na jeho obličej s hlubokou úlevou, úlevou, která byla větší než moje nečekané vysvobození. Pozorovala jsem jeho nepohnuté rysy ve sporém světle a čekala, až se mi dech vrátí k normálu. Vtom jsem si všimla, že jeho výraz je vražedně rozzlobený.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala jsem se, překvapená, jak ochraptěle můj hlas zní.
"Ne," řekl stroze, ale jeho tón byl rozzuřený.
Seděla jsem mlčky, dívala se na jeho obličej, zatímco jeho žhnoucí oči zíraly přímo před sebe, až se auto náhle zastavilo. Rozhlédla jsem se kolem, ale byla příliš tma, abych viděla něco jiného než neurčité obrysy tmavých stromů lemujících silnici. Už jsme nebyli ve městě.
"Bello?" zeptal se, jeho hlas byl napjatý, ovládaný.
"Ano?" Můj hlas byl pořád hrubý. Snažila jsem se potichu si odkašlat.
"Jsi v pořádku?" Ještě se na mě nepodíval, ale vztek byl na jeho obličeji jasně vidět.
"Ano," zaskřehotala jsem tiše.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," poručil.
"Promiň, cože?"
Ostře vydechl.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," vysvětlil, zavřel oči a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu.
"Ehm," hledala jsem v mysli něco triviálního. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?"
Pořád měl oči pevně zavřené, ale koutek úst mu zacukal.
"Proč?"
"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou – buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil... no, pamatuješ, a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o
napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru. Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou..." plácala jsem.
"Slyšel jsem o tom." Znělo to trochu vyrovnaněji.
"Vážně?" zeptala jsem se nevěřícně, moje předchozí podráždění vzplálo. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže," zamumlala jsem, jak jsem vylepšovala svůj plán.
Edward si povzdechl a konečně otevřel oči.
"Jsi v pořádku?"
"Ani ne."
Čekala jsem, ale už nepromluvil. Opřel si hlavu o sedadlo a zíral na strop. Jeho obličej byl nehybný.
"Co se děje?" Můj hlas vyšel jako zašeptání.
"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Taky šeptal a díval se z okna, jeho oči se zúžily na štěrbiny. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty..." Nedokončil větu, podíval se stranou, chviličku mu trvalo, než zase ovládl svůj hněv. "Alespoň," pokračoval, "o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha." To slovo se zdálo neadekvátní, ale lepší odpověď mě nenapadla.
Zase jsme seděli mlčky. Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. Bylo po půl sedmé.
"Jessica s Angelou budou mít starost," zamumlala jsem. "Měla jsem se s nimi sejít."
Bez dalšího slova nastartoval motor, hladce se otočil a spěchal zpátky do města. Za okamžíček jsme byli pod pouličními lampami, pořád jsme jeli moc rychle, zlehka jsme kličkovali mezi auty, která pomalu plula po nábřeží. Zaparkoval podélně u obrubníku na místě, kam by se podle mě Volvo nemohlo vejít, ale bez námahy tam vklouzl na jediný pokus. Podívala jsem se z okna a viděla světla restaurace La Bella Kalia a Jess s Angelou, které právě odcházely, ustaraně šly v opačném směru, než jsme přijeli.
"Jak jsi věděl, kam...?" začala jsem, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vystupuje.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Beru tě na večeři." Zlehka se usmál, ale v očích měl tvrdý výraz. Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Zatápala jsem po bezpečnostním pásu a pak jsem taky honem vystupovala z auta. Čekal na mě na chodníku.
Promluvil dřív než já. "Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat. Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé."
Otřásla jsem se z hrozby v jeho hlase.
"Jess! Angelo!" zakřičela jsem za nimi a zamávala, když se otočily. Spěchaly zpátky ke mně, na tvářích jim bylo vidět znatelnou úlevu, která se současně změnila v překvapení, když viděly s kým stojím. Zaváhaly pár kroků od nás.
"Kde jsi byla?" Jessičin hlas byl podezíravý.
"Ztratila jsem se," přiznala jsem zkroušeně. "A pak jsem narazila na Edwarda." Ukázala jsem k němu.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" zeptal se svým hedvábným, neodolatelným hlasem. Viděla jsem z jejich zaražených výrazů, že na ně nikdy předtím svůj talent neuplatnil.
"No... jasně že ne," vydechla Jessica.
"Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly – promiň," přiznala se Angela.
"To nevadí – nemám hlad," pokrčila jsem rameny.
"Myslím, že bys měla něco sníst." Edwardův hlas byl tichý, ale plný autority. Pohlédl na Jessiku a promluvil trochu hlasitěji. "Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já? Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím..." Kousala si ret, snažila se odhadnout z mého výrazu, jestli to tak chci. Zamrkala jsem na ni. Nechtěla jsem nic víc než být sama se svým ustavičným zachráncem. Měla jsem tolik otázek, kterými jsem ho nemohla zahrnout, dokud nebudeme sami.
"Dobře." Angela byla rychlejší než Jessica. "Tak se uvidíme zítra, Bello... Edwarde." Popadla Jessicu za ruku a táhla ji k autu, které jsem viděla kousek stranou, zaparkované naproti První ulici. Jak nastupovaly, Jess se otočila a zamávala, obličej jí hořel zvědavostí. Zamávala jsem jim zpátky, počkala jsem, až odjedou, a pak jsem se otočila k němu.
"Já ale vážně nemám hlad," trvala jsem na svém a vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje. Jeho výraz byl nečitelný.
"Udělej mi radost."
Šel ke dveřím restaurace a s umanutým výrazem je podržel otevřené. Samozřejmě, žádná další diskuse nebude. Prošla jsem kolem něho dovnitř s rezignovaným povzdechem.
Restaurace nebyla plná – v Port Angeles ještě nezačala sezóna. Ke stolu nás uvedla žena a já jsem z pohledu v jejích očích pochopila, že se jí Edward líbí. Přivítala ho o trošku vřeleji, než bylo nutné. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo. Byla o pár centimetrů vyšší než já, odbarvená blondýna.
"Stůl pro dva?" Jeho hlas byl svůdný, ať to tak zamýšlel, nebo ne. Viděla jsem, jak po mně ta žena rychle šlehla pohledem. Zřejmě byla spokojená, když viděla, že jsem úplně obyčejná holka a že Edward stojí kousek ode mě a nijak se mě nedotýká. Odvedla nás ke stolu dost velkému pro čtyři v nejzaplněnější části restaurace.
Chtěla jsem si sednout, ale Edward na mě zavrtěl hlavou.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" naléhal tiše na hostitelku. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako by jí nenápadně podal tuzér. Nikdy jsem nikoho neviděla odmítnout stůl, snad jenom ve starých filmech.
"Jistě." Byla stejně překvapená jako já. Otočila se a vedla nás kolem přepážky k malému kroužku boxů – všechny byly prázdné. "Jak by vám vyhovovalo tohle?"
"Dokonale." Zablýskl svým zářivým úsměvem a na chvíli ji tak omámil.
"Ehm," zavrtěla hlavou a zamrkala, "vaše obsluha tu bude okamžitě." Nejistě odkráčela.
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," vytýkala jsem mu. "To není moc fér."
"Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat – ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Zdál se zmatený.
"Ale no tak," řekla jsem pochybovačně. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
Naklonil hlavu k jedné straně, jeho oči byly zvědavé. "Oslňuju lidi?"
"To sis nevšiml? Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
Ignoroval moje otázky. "Oslňuju tebe?"
"Často," přiznala jsem.
A pak přišla naše servírka s nedočkavým výrazem. Hostitelka určitě nemlčela a tahle nová holka nevypadala zklamaně. Zasunula si pramen krátkých černých vlasů za ucho a usmála se s přehnanou vřelostí.
"Dobrý večer, jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?" Neušlo mi, že mluví jenom k němu.
Podíval se na mě.
"Já si dám colu." Znělo to jako otázka.
"Dvě coly," řekl.
"Hned je přinesu," ujistila ho s dalším přeochotným úsměvem. Ale on ho neviděl. Díval se na mě.
"Co je?" zeptala jsem se, když odešla.
Jeho oči zůstávaly upřené na můj obličej. "Jak ti je?"
"Jsem v pohodě," odpověděla jsem, překvapena jeho starostí.
"Není ti na omdlení, špatně, zima...?"
"Mělo by?"
Uchechtl se nad mým zmateným tónem.
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Jeho obličej se zkroutil do toho dokonalého pokřiveného úsměvu.
"Pochybuju, že k tomu dojde," řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat. "Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci."
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo."
V tu chvíli se objevila servírka s našimi nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila se zády ke mně, jak je pokládala na stůl.
"Jste připraveni si objednat?" zeptala se Edwarda.
"Bello?" zeptal se. Neochotně se ke mně otočila.
Vybrala jsem si první věc, kterou jsem viděla na jídelním lístku. "Hm... dám si houbové ravioli."
"A vy?" otočila se s úsměvem zpátky k němu.
"Já nic," odpověděl. Samozřejmě. Jak jinak.
"Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel." Stále měla na tváři ten upejpavý úsměv, ale on se na ni nedíval, a tak nespokojeně odešla.
"Pij," poručil.
Usrkla jsem poslušně své limonády a pak jsem se napila víc zhluboka, překvapená, jakou mám žízeň. Uvědomila jsem si, že jsem všechno vypila, když přede mě postrčil svoji skleničku.
"Dík," zamumlala jsem; pořád jsem měla žízeň. Ledová limonáda mě studila v útrobách a já jsem se zatřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala jsem a znovu jsem se zachvěla.
"Ty nemáš bundu?" Jeho hlas byl káravý.
"Mám," podívala jsem se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé – nechala jsem ji u Jessiky v autě," došlo mi.
Edward se vysoukal ze svého saka. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevšimla, jak chodí oblékaný – nejen dnes večer, ale vůbec. Prostě jsem asi nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Teď jsem si ho soustředěně prohlédla. Sundával si světle béžové kožené sako; pod ním měl rolák barvy slonové kosti. Dokonale mu padnul, zdůrazňoval, jakou má svalnatou hruď.
Podal mi sako a přerušil tak moje okukování.
"Díky," řekla jsem znovu a vklouzla jsem rukama do saka. Bylo studené – tak jako studí bunda, kterou si na sebe beru ráno
poprvé a která přes noc visela v chodbě, kde je průvan. Znovu jsem se zachvěla. Sako nezvykle vonělo. Zhluboka jsem vdechla a snažila se tu příjemnou vůni identifikovat. Nevonělo to jako kolínská. Rukávy mi byly moc dlouhé; vyhrnula jsem si je, abych měla volné ruce.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," řekl a díval se na mě. Byla jsem překvapená; sklopila jsem oči a samozřejmě jsem se začervenala.
Postrčil přede mne košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala jsem.
"Měla bys – normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Připadal mi neklidný. Díval se mi do očí a já jsem viděla, jak jasné jsou jeho oči, jasnější než jsem je kdy viděla, zlatě medové jako karamelky.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," svěřila jsem se, jako kdyby mě hypnotizoval, abych řekla pravdu.
To ho nepotěšilo; jeho alabastrové obočí se naježilo. Zavrtěl hlavou a zamračil se.
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal si pro sebe.
Vzala jsem si tyčinku a začala jsem oždibovat koneček, přitom jsem zkoumala jeho výraz. Přemítala jsem, kdy se ho budu moct začít vyptávat.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," poznamenala jsem a snažila se ho rozptýlit od té myšlenky, kvůli které se mračil a byl vážný.
Ohromeně na mě zíral. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé – tehdy to čekám," pokračovala jsem. "Mám o tom svou teorii."
Přimhouřil oči. "Další teorie?"
"Mm-hm." Kousala jsem tyčinku a snažila se vypadat lhostejně.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější... nebo pořád vykrádáš komiksy?" Jeho slabý úsměv byl výsměšný; oči měl stále napjaté.
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala jsem.
"Takže?" naléhal.
Ale v tu chvíli servírka přinesla moje jídlo. Uvědomila jsem si, že jsme se bezděčně nakláněli k sobě přes stůl, protože jsme se oba napřímili, když se přiblížila. Položila přede mě talíř – vypadalo to dost dobře – a rychle se otočila k Edwardovi.
"Nerozmyslel jste si to?" zeptala se. "Nemohla bych vám něco nabídnout?" Možná jsem si jenom představovala, že ta slova zněla dvojsmyslně.
"Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda." Pokynul dlouhou bílou rukou k prázdným sklenicím přede mnou.
"Jistě." Sebrala prázdné sklenice a odkráčela.
"Co jsi říkala?" zeptal se.
"Povím ti o tom v autě. Jestli..." odmlčela jsem se.
"Ty máš podmínky?" Zvedl jedno obočí a jeho hlas byl zlověstný.
"Samozřejmě mám pár otázek."
"Samozřejmě."
Číšnice byla zpátky s dvěma dalšími sklenicemi coly. Tentokrát je postavila beze slova a zase odešla.
Usrkla jsem.
"No, pokračuj," nutil mě a hlas měl stále tvrdý.
Začala jsem s tím nejlehčím. Alespoň tak jsem si to myslela. "Proč jsi v Port Angeles?"
Sklopil oči, pomalu sepjal své velké ruce položené na stole. Jeho oči ke mně blýskly zpod řas, na tváři měl náznak úsměvu.
"Další."
"Ale to je ta nejlehčí," namítla jsem.
"Další," zopakoval.
Nespokojeně jsem sklopila oči. Vybalila jsem si příbor, vzala vidličku a opatrně jsem napíchla jeden kousek těstovin. Pomalu jsem si ho vložila do úst, oči stále sklopené, kousala jsem a přitom přemýšlela. Houby byly dobré. Polkla jsem a dala si další doušek coly, než jsem vzhlédla.
"Tak dobře," podívala jsem se na něj a pomalu pokračovala. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by... někdo... dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš – až na pár výjimek."
"Až na jednu výjimkou," opravil mě, "hypoteticky."
"Dobře, tak tedy až na jednu výjimku." Byla jsem vzrušená, že nekazí hru, ale snažila jsem se tvářit uvolněně. "Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by... ten dotyčný... dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?" Přemítala jsem, jestli moje spletité otázky vůbec dávají smysl.
"Hypoteticky?" zeptal se.
"Jasně."
"No, kdyby... ten dotyčný..."
"Říkejme mu Joe," navrhla jsem.
Zatrpkle se usmál. "Tak tedy Joe. Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl hlavou a zakoulel očima. "Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
"Mluvili jsme o hypotetickém případu," připomněla jsem mu mrazivě.
Zasmál se na mě s hřejivým pohledem.
"Ano, mluvili," souhlasil. "Budeme ti říkat Jane?"
"Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se, neschopná udržet emoce na uzdě. Uvědomila jsem si, že se k němu znovu nakláním.
Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem. Vpíjel se do mě pohledem a já jsem si říkala, že asi právě v tu chvíli dělá rozhodnutí, jestli mi poví pravdu, nebo ne.
"Můžeš mi věřit, to víš," zamumlala jsem. Bezděky jsem se natáhla dopředu, abych se dotkla jeho složených rukou, ale on je stáhl, tak jsem zase ucukla.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," odpověděl skoro šeptem. "Mýlil jsem se – jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel."
"Měla jsem dojem, že t