17. Hra

Zrovna začínalo mžít, když Edward zabočil do naší ulice. Až do té chvíle jsem neměla pochyby, že zůstane se mnou, zatímco já zatím strávím pár hodin ve skutečném světě.

A pak jsem uviděla, jak na Charlieho příjezdové cestě parkuje černé auto, omšelá fordka – a uslyšela jsem, jak Edward zamumlal něco nesrozumitelného tichým, hrubým hlasem.

Pod mělkou přední verandou, která jim poskytovala ochranu před deštěm, se schovávali Jacob Black a jeho otec sedící na vozíku. Jacob se díval dolů s pokořeným výrazem.

Edwardův tichý hlas byl zuřivý. "Tohle už překračuje všechny meze."

"Přijel varovat Charlieho?" hádala jsem, spíš zděšená než rozzlobená.

Edward jenom přikývl a s přimhouřenýma očima si Billyho změřil přes padající déšť.

Ulevilo se mi, že Charlie ještě není doma.

"Já to vyřídím," navrhla jsem. Edwardův černý pohled ve mně vzbuzoval úzkost.

K mému překvapení souhlasil. "To je asi nejlepší. Ale buď opatrná. To dítě o tom nemá ponětí."

Trochu jsem se zarazila při slově dítě. "Jacob není zas o tolik mladší než já," připomněla jsem mu.

Tehdy se na mě podíval, jeho hněv najednou vyprchával. "No jo, já vím," ujistil mě s úsměvem.

Povzdechla jsem si a položila ruku na kliku dveří.

"Vezmi je dovnitř," nařizoval, "abych mohl odjet. Vrátím se kolem setmění."

"Chceš moje auto?" nabídla jsem mu a mezitím jsem přemýšlela, jak bych nepřítomnost náklaďáčku vysvětlila Charliemu.

Vykulil oči. "Dokážu jít rychleji, než tahle kára jede."

"Nemusíš odcházet," řekla jsem toužebně.

Usmál se nad mým smutným výrazem. "Ale musím. Až se jich zbavíš," – vrhl temný pohled směrem k Blackovým – "ještě budeš muset připravit Charlieho na seznámení se svým novým přítelem." Široce se usmál a ukázal všechny zuby.

Zasténala jsem. "Moc díky."

Usmál se tím pokřiveným úsměvem, který jsem milovala. "Brzy se vrátím," slíbil. Jeho oči bleskly zpátky k verandě, pak se naklonil, aby mě rychle políbil těsně pod hranu čelisti. Srdce mi freneticky bouchalo a taky jsem se podívala k verandě. Billy už se netvářil lhostejně; rukama svíral opěrky vozíku.

"Brzy," zdůraznila jsem, jak jsem otvírala dveře a vystoupila do deště.

Cítila jsem jeho oči na svých zádech, jak jsem napůl běžela lehkou sprškou k verandě.

"Dobrý den, Billy. Ahoj, Jacobe." Pozdravila jsem je tak vesele, jak jen jsem dokázala. "Charlie je celý den pryč – doufám, že nečekáte dlouho."

"Dlouho ne," řekl Billy tlumeně. Jeho černé oči mě probodávaly "Jenom jsem tu chtěl nechat tohle," ukázal na hnědý papírový sáček, který mu ležel na klíně.

"Díky," řekla jsem, ačkoliv jsem neměla ponětí, co to může být. "Co kdybyste šli na chvilku dovnitř a osušili se?"

Předstírala jsem, že nevnímám jeho upřené pohledy, jak jsem odemykala dveře, a pokynula jim, aby šli dovnitř.

"Počkejte, já to vezmu," nabídla jsem se a otočila se, abych zavřela dveře. Dovolila jsem si jeden poslední pohled na Edwarda. Čekal, úplně bez pohnutí, oči vážné.

"Asi to bude chtít dát do ledničky," poznamenal Billy, jak mi podával balíček. "Jsou to domácí opečené ryby od Harryho Clearwatera – Charlie je má rád. V ledničce to tolik nezvlhne." Pokrčil rameny.

"Díky," opakovala jsem, ale tentokrát jsem to myslela upřímně. "Už mi docházela inspirace, jak nově upravit rybu, a on dneska určitě nějaké přinese."

"Zase na rybách?" zeptal se Billy s lehkým zábleskem v oku. "Tam na obvyklém místě? Možná se stavím, abych ho viděl."

"Ne," lhala jsem rychle, můj obličej ztvrdl. "Měl namířeno někam na nové místo... ale nemám ponětí, kam."

Všiml si mého změněného výrazu a byl z toho zamyšlený.

"Jacobe," řekl a pořád si mě měřil. "Co kdybys přinesl z auta ten nový obrázek Rebeky? Nechám ho tu taky pro Charlieho."

"Kde je?" zeptal se Jacob otráveně. Pohlédla jsem na něj, ale on se díval na podlahu, obočí stažené k sobě.

"Myslím, že jsem ho viděl v kufru," řekl Billy. "Možná to tam budeš muset prohrabat."

Jacob se odloudal ven do deště.

Stáli jsme s Billym mlčky proti sobě. Po pár vteřinách začalo být mlčení nepříjemné, tak jsem se otočila a vydala se do kuchyně. Slyšela jsem, jak jeho mokrá kola kvílí na linoleu, jak mě následoval.

Nacpala jsem sáček do přeplněné horní police ledničky a otočila se, abych se na něj podívala. Jeho hluboce zvrásněný obličej byl nečitelný.

"Charlie se ještě dlouho nevrátí." Můj hlas byl téměř hrubý.

Přikývl na souhlas, ale nic neříkal.

"Ještě jednou díky za ty pečené ryby," nadhodila jsem.

Zase přikývl. Vzdychla jsem a založila si ruce na prsou.

Zdálo se, že vycítil, že jsem vzdala společenskou konverzaci. "Bello," řekl a pak zaváhal.

Čekala jsem.

"Bello," řekl znovu, "Charlie je jeden z mých nejlepších přátel."

"Ano."

Vyslovoval každé slovo pečlivě svým rachotivým hlasem. "Všiml jsem si, že trávíš čas s jedním z Cullenových."

"Ano," zopakovala jsem krátce.

Jeho oči se přimhouřily. "Možná mi do toho nic není, ale nemyslím, že je to tak dobrý nápad."

"Máte pravdu," souhlasila jsem. "Nic vám do toho není."

Povytáhl své šedivějící obočí. "Ty to asi nevíš, ale Cullenova rodina má v rezervaci nepříjemnou pověst."

"To pro mě není žádná novinka," informovala jsem ho tvrdým hlasem. To ho překvapilo. "Ale tu reputaci si zasloužili neprávem, viďte? Protože Cullenovi do rezervace nikdy nejezdí, že ne?" Viděla jsem, že moje méně než jemná připomínka dohody, která jak vázala, tak chránila jeho kmen, ho zaskočila.

"To je pravda," souhlasil, v očích obezřetný pohled. "Zdá se... že jsi o Cullenových dobře informovaná. Informovanější, než jsem čekal."

Měřila jsem si ho pohledem. "Možná jsem dokonce informovanější než vy."

Našpulil tlusté rty, zatímco to zvažoval. "Možná," uznal, ale v očích mu zablýsklo. "Je Charlie také tak informovaný?"

Našel slabý článek v mém brnění.

"Charlie má Cullenovy hodně rád," ohradila jsem se. Jasně pochopil můj únik. Jeho výraz byl nešťastný, ale nepřekvapený.

"Nic mi do toho není," řekl. "Ale Charliemu možná ano."

"A neměla by to taky být moje starost, jestli si myslím, nebo nemyslím, že do toho Charliemu něco je, co říkáte?"

Přemítala jsem, jestli vůbec porozuměl mojí zmatené otázce, jak jsem se snažila, abych neřekla nic kompromitujícího. Ale zdálo se, že porozuměl. Přemýšlel o tom chvíli, zatímco déšť bubnoval do střechy – jediný zvuk, který prolamoval ticho.

"Ano," vzdal to nakonec. "Asi je to taky tvoje věc."

Vydechla jsem úlevou. "Díky Billy."

"Jenom mysli na to, co děláš, Bello," nabádal mě.

"Dobře," souhlasila jsem rychle.

Zamračil se. "Chtěl jsem tím říct, abys v tom, co děláš, nepokračovala."

Podívala jsem se mu do očí, naplněných jenom starostí o mě, a nevěděla jsem, co na to říct.

V tu chvíli nahlas bouchly dveře a já jsem při tom zvuku nadskočila.

"V autě žádná fotka není," slyšeli jsme Jacobův žalující hlas, ještě než se Jacob objevil. Ramena měl promočená deštěm a z vlasů mu kapalo, když se objevil za rohem.

"Hmm," zamručel Billy, najednou netečný, a otočil svůj vozík, aby synovi viděl do tváře. "Tak jsem ji asi nechal doma."

Jacob dramaticky zakoulel očima. "Skvělé."

"No, Bello, pověz Charliemu..." odmlčel se Billy, než pokračoval, "že jsme se tu zastavili, no."

"Povím," zamumlala jsem.

Jacob byl překvapený. "To už jedeme?"

"Charlie bude dlouho venku," vysvětloval Billy, jak projížděl kolem Jacoba.

"Aha." Jacob vypadal nespokojeně. "No, tak se snad uvidíme jindy, Bello."

"Jasně," souhlasila jsem.

"Dávej na sebe pozor," varoval mě Billy. Neodpověděla jsem.

Jacob pomáhal otci ven ze dveří. Zamávala jsem jim krátce, rychle jsem pohlédla na svůj už prázdný náklaďáček a pak jsem zavřela dveře, ještě než odjeli.

Stála jsem na minutku v chodbě a poslouchala zvuk jejich auta, jak couvalo a odjíždělo. Nehýbala jsem se a čekala, až podrážděnost a úzkost opadnou. Když napětí konečně trochu odeznělo, šla jsem nahoru, abych se převlékla ze slavnostních šatů.

Vyzkoušela jsem si pár různých triček, nebyla jsem si jistá, co mám večer očekávat. Jak jsem se soustředila na to, co nadcházelo, to, co se právě stalo, jsem skoro pustila z hlavy. Teď, když jsem byla z dosahu Jasperova a Edwardova vlivu, musela jsem se přemáhat, abych předem nepodlehla zděšení. S výběrem oblečení jsem byla rychle hotová – hodila jsem na sebe starou flanelovou košili a džíny – protože jsem věděla, že stejně strávím celý večer v pršiplášti.

Zazvonil telefon a já jsem sprintovala dolů, abych ho zvedla. Existoval jenom jediný hlas, který jsem chtěla slyšet; cokoliv jiného bude zklamáním. Ale věděla jsem, že kdyby on chtěl se mnou mluvit, pravděpodobně by se prostě zjevil u mě v pokoji.

"Haló?" zeptala jsem se a popadala dech.

"Bello? To jsem já," ohlásila se Jessica.

"Ach, ahoj, Jess." Trvalo mi chvilku, než jsem se vrátila do reality. Připadalo mi to jako měsíce, a ne dny, kdy jsem s Jess naposledy mluvila. "Jaký byl ples?"

"To byla taková legrace!" horovala Jessica. Protože nepotřebovala nijak pobízet, spustila výčet toho, co se stalo včera večer, minutu po minutě. Já jsem dělala jenom hmmm a ááá na správných místech, ale nebylo snadné se soustředit. Jessica, Mike, ples, škola – všichni mi teď připadali podivně irelevantní. Pohledem jsem pořád střílela k oknu a snažila se odhadnout stupeň světla za těžkými mraky.

"Slyšela jsi, co jsem říkala, Bello?" zeptala se Jessica nevrle.

"Promiň, cože?"

"Říkala jsem, že mě Mike políbil! Věřila bys tomu?"

"To je nádhera, Jess," řekla jsem.

"A co jsi včera dělala ty?" vyzvídala Jessica, stále otrávená z nedostatku mé pozornosti. Nebo se možná zlobila, protože jsem se nevyptávala na podrobnosti.

"Nic, vážně. Prostě jsem byla venku a užívala si sluníčko."

Uslyšela jsem v garáži Charlieho auto.

"Ozval se ti Edward Cullen?"

Přední dveře bouchly a já jsem slyšela, jak Charlie hlučí pod schody se svým rybářským náčiním.

"Hm." Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, co jí mám vykládat.

"Ahoj, děvenko!" zavolal Charlie, jak vstoupil do kuchyně. Zamávala jsem mu.

Jess slyšela jeho hlas. "Jo tak, ty tam máš tátu. To nic – promluvíme si zítra. Uvidíme se na matice."

"Ahoj, Jess." Zavěsila jsem telefon.

"Ahoj, tati," pozdravila jsem ho. Omýval si ruce ve dřezu. "Kde máš ryby?"

"Vyndal jsem je do mrazáku."

"Vezmu si pár kousků, než zmrznou – Billy ti tady dnes odpoledne nechal pár opečených ryb od Harryho Clearwatera," oznámila jsem naoko nadšeně.

"Vážně?" Charliemu se rozzářily oči. "Ty mám moc rád."

Charlie se šel umýt, zatímco já jsem chystala večeři. Netrvalo dlouho a seděli jsme u stolu a mlčky jedli. Charliemu jídlo chutnalo. Zoufale jsem přemýšlela, jak splním svůj úkol, snažila jsem se přijít na způsob, jak to téma nakousnout.

"Co jsi dneska dělala?" zeptal se a vytrhl mě z mého snění.

"No, dneska odpoledne jsem byla venku kolem domu..." Vlastně jenom kousek odpoledne. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vesele, ale žaludek se mi svíral. "A dnes dopoledne jsem byla na návštěvě u Cullenových."

Charlie upustil vidličku.

"U doktora Cullena doma?" zeptal se udiveně.

Předstírala jsem, že jsem si nevšimla jeho reakce. "Jo."

"Co jsi tam dělala?" Nezvedl svou vidličku.

"No, mám dnes večer tak trochu rande s Edwardem Cullenem a on mě chtěl představit svým rodičům... tati?"

Zdálo se, že Charlie má infarkt.

"Tati, jsi v pořádku?"

"Ty jdeš ven s Edwardem Cullenem?" zahřměl.

Jejda. "Myslela jsem, že máš Cullenovy rád."

"Je pro tebe moc starý," reptal.

"Oba chodíme do třeťáku," opravila jsem ho, ačkoliv kdyby tušil, jakou má pravdu, tak ho trefí šlak.

"Počkej..." zarazil se. "Který z nich je Edwin?"

"Edward je nejmladší, ten s nazrzle hnědými vlasy." Ten nejkrásnější, ten božský...

"Aha, no, tak to je..." – snažil se – "lepší, myslím. Nelíbí se mi, jak vypadá ten veliký. Jsem si jistý, že je to milý chlapec a tak, ale pro tebe mi přijde příliš... zralý. Takže ten Edwin s tebou chodí?"

"Je to Edward, tati."

"Chodí s tebou?"

"Asi jo."

"Včera večer jsi říkala, že tě žádný kluk z města nezajímá." Ale zase zvedl svou vidličku, takže jsem viděla, že to nejhorší máme za sebou.

"No, Edward nebydlí ve městě, tati."

Věnoval mi přezíravý pohled, zatímco žvýkal.

"A stejně," pokračovala jsem, "je to ještě na začátku, víš. Takže mě neuváděj do rozpaků s těmi řečmi o chození, jo?"

"Kdy má přijít?"

"Bude tu za pár minut."

"Kam půjdete?"

Hlasitě jsem zasténala. "Ty jsi jako španělská inkvizice. Budeme hrát baseball s jeho rodinou."

Jeho obličej se svraštil, ale pak se konečně zachechtal. "Ty budeš hrát baseball?"

"No, já se asi budu většinou jen dívat."

"To musíš mít toho kluka vážně ráda," podotkl podezíravě.

Povzdechla jsem si a zvedla oči v sloup.

Uslyšela jsem řev motoru, jak před naším domem zastavilo auto. Vyskočila jsem a začala po sobě uklízet nádobí.

"Nech to, já to dneska umyju. Ty mě moc rozmazluješ."

Ozval se zvonek u dveří a Charlie se odloudal, aby otevřel. Byla jsem půl kroku za ním.

Neuvědomila jsem si, jak silně venku leje. Edward stál v záři světla na verandě a vypadal jako manekýn v reklamě na pláště do deště.

"Pojď dál, Edwarde."

Vydechla jsem úlevou, že Charlie řekl jeho jméno správně.

"Děkuju, pane řediteli," řekl Edward uctivým hlasem.

"Běž dál a říkej mi Charlie. Ukaž, vezmu ti bundu."

"Díky, pane."

"Posaď se, Edwarde."

Ušklíbla jsem se.

Edward se plynule posadil na židli, čímž mě přinutil sednout si vedle pana ředitele Swana na pohovku. Rychle jsem po něm vrhla zamračený pohled. Zamrkal Charliemu za zády.

"Takže jsem slyšel, že bereš mou holčičku podívat se na baseball." Jenom ve Washingtonu skutečnost, že leje jako z konve, nemá vůbec žádný dopad na hraní venkovních sportů.

"Ano, pane, tak to máme v plánu." Nevypadal překvapeně, že jsem otci řekla pravdu. Ovšem možná nás poslouchal.

"No, to pro vás bude posila."

Charlie se zasmál a Edward se přidal.

"Dobře." Vstala jsem. "Dost humoru na můj účet. Půjdeme." Šla jsem zpátky do haly a natáhla si bundu. Šli za mnou.

"Ne moc pozdě, Bell."

"Nebojte se, Charlie, přivedu ji domů brzy," slíbil Edward.

"Dávej na mou holčičku pozor, ano?"

Zasténala jsem, ale oni mě ignorovali.

"Se mnou bude v bezpečí, slibuju, pane."

Charlie nemohl pochybovat o Edwardově upřímnosti, zněla z každého slova.

Vykradla jsem se ven. Oni se oba ještě zasmáli a Edward pak vyšel za mnou.

Na verandě jsem zůstala stát jako přimrazená. Vedle mého náklaďáčku stál obrovský Jeep. Jeho pneumatiky mi sahaly výš než do pasu. Přes přední i zadní světlomety měl kovové zábrany a čtyři obrovské světlomety byly namontované na ochranném rámu. Kapota byla zářivě červená.

Charlie dlouze zahvízdal.

"Zapněte si pásy," zajíkl se.

Edward obešel auto ke dveřím na mé straně a otevřel mi. Odhadla jsem vzdálenost k sedadlu a připravila se, že budu muset skákat. Povzdechl si a pak mě jednou rukou zvedl. Doufala jsem, že si toho Charlie nevšiml.

Zatímco se normálním, lidským krokem vracel na místo řidiče, snažila jsem se zapnout si pás. Ale bylo tam příliš mnoho sponek.

"K čemu to všechno je?" zeptala jsem se, když otevřel dveře.

"To jsou popruhy na jízdu v terénu."

"Jejda."

Snažila jsem se najít správná místa, aby všechny přezky zapadly, ale moc rychle mi to nešlo. Zase si povzdychl a natáhl se, aby mi pomohl. Byla jsem ráda, že déšť je tak hustý, že Charlieho na verandě nebylo jasně vidět. To znamenalo, že ani on neviděl, jak mi Edward rukama přejíždí po krku, hladí mě po klíční kosti. Vzdala jsem snahu pomoct mu a soustředila jsem se na to, aby mi stačil dech.

Edward otočil klíčkem a motor s řevem nastartoval. Odjeli jsme od domu.

"Ty máš teda ale... velký džíp."

"To je Emmettův. Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít celou cestu utíkat."

"Kde tohle parkujete?"

"Přestavěli jsme jednu z venkovních budov na garáž."

"Ty si nezapneš pás?"

Vrhl po mně nevěřícný pohled.

Pak mi něco docvaklo.

"Utíkat celou cestu? To znamená, že kus cesty stejně budeme muset běžet?" Hlas mi stoupl o několik oktáv.

Usmál se napjatě. "Ty utíkat nebudeš."

"Mně jen bude špatně."

"Drž oči zavřené a budeš v pohodě."

Kousla jsem se do rtu, abych potlačila paniku.

Naklonil se ke mně, aby mě políbil na temeno hlavy, a pak zasténal. Zmateně jsem se na něj podívala.

"Ty v dešti tak hezky voníš," vysvětlil mi.

"A to je dobře, nebo špatně?" zeptala jsem se obezřetně.

Povzdechl si. "Obojí, vždycky obojí."

Nevím, jak našel cestu v té tmě a lijáku, ale najednou jsme se ocitli na vedlejší silnici, která nebyla ani tak silnice, jako spíš horská stezka. Konverzace byla na dlouho nemožná, protože já jsem se natřásala na sedadle jako sbíječka. On si, zdá se, jízdu užíval, protože se celou cestu zeširoka usmíval.

A pak jsme dojeli na konec silnice; stromy obestoupily džíp jako zelená stěna. Déšť se změnil v pouhé mrholení, které s každou vteřinou ustávalo, nebe se rozjasňovalo skrz mraky.

"Promiň, Bello, odsud musíme po svých."

"Víš co? Tak já tady prostě počkám."

"Co se stalo s tvou odvahou? Dnes ráno jsi byla mimořádná."

"Ještě jsem nezapomněla na posledně." Je možné, že to bylo teprve včera?

Obešel auto k mým dveřím jako žíznivá čára. Začal mě rozepínat.

"Já to udělám, ty jdi napřed," protestovala jsem.

"Hmmm..." zauvažoval, jak to rychle dokončil. "Zdá se, že ti budu muset napravit vzpomínku."

Než jsem mohla zareagovat, vytáhl mě z džípu a postavil mě na zem. Teď už sotva mžilo; Alice bude mít pravdu.

"Napravit mou vzpomínku?" zeptala jsem se nervózně.

"Něco takového." Pozorně se na mě zadíval, ale v očích mu vesele jiskřilo. Položil ruce na kapotu po obou stranách mé hlavy, naklonil se dopředu a přinutil mě tak přitisknout se zády na dveře. Naklonil se ještě blíž, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Neměla jsem kam uhnout.

"Teď mi řekni," vydechl a jenom jeho vůně narušovala můj myšlenkový proces, "čeho přesně se bojíš?"

"No, ehm, že narazím do stromu –" polkla jsem "– a umřu. A pak že mi bude špatně."

Potlačil úsměv. Pak sklonil hlavu dolů a svými chladnými rty se měkce dotkl důlku dole na mém krku.

"Pořád se ještě bojíš?" zašeptal mi do kůže.

"Ano," snažila jsem se soustředit. "Že narazím do stromu a že mi bude špatně."

Jeho nos si razil cestu po kůži mého krku ke špičce brady. Jeho studený dech mě šimral.

"Stromy," lapala jsem po dechu. "Nevolnost z pohybu."

Zvedl obličej, aby mě políbil na víčka. "Bello, snad si vážně nemyslíš, že bych narazil do stromu, viď že ne?"

"Ty ne, ale já bych mohla." V mém hlasu nebylo žádné přesvědčení. Zavětřil snadné vítězství.

Pomalu mě líbal dolů po tváři a zastavil se zrovna v koutku úst.

"Copak bych dovolil, aby ti strom ublížil?" Jeho rty se sotva otíraly o můj chvějící se spodní ret.

"Ne," vydechla jsem. Věděla jsem, že moje skvělá obrana má i druhý hlas, ale nějak jsem si ho nedokázala vybavit.

"Vidíš," jeho pootevřené rty se hýbaly na mých, "není čeho se bát, že ne?"

"Ne," vzdychla jsem a vzdala to.

Pak vzal můj obličej do svých rukou téměř hrubě a líbal mě doopravdy, jeho neústupné rty se tiskly k mým.

Pro moje chování skutečně neexistovala žádná omluva. O tom už jsem věděla svoje. A přesto jsem se nedokázala udržet a reagovala jsem přesně jako poprvé. Místo abych držela bez pohnutí, jsem natáhla paže, pevně mu je ovinula kolem krku a přitiskla jsem se k jeho tělu, které vzápětí zkamenělo. Povzdychla jsem si, rty pootevřené.

Zavrávoral dozadu a bez námahy prolomil mé sevření.

"Zatraceně, Bello!" lapal po dechu. "Ty budeš moje smrt, to přísahám."

Naklonila jsem se dopředu a opřela se rukama o kolena, abych neupadla.

"Ty jsi nezničitelný," zamumlala jsem a snažila se popadnout dech.

"To jsem si mohl myslet, než jsem potkal tebe. Teď odsud pojďme, dřív než udělám něco opravdu hloupého," zabručel.

Hodil si mě na záda jako předtím, a já jsem viděla mimořádné úsilí, které ho to stálo, aby byl tak něžný. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a zasekla mu paže v kravatovém sevření kolem krku.

"Nezapomeň zavřít oči," varoval přísně.

Rychle jsem zabořila obličej do jeho lopatky, pod svou paži, a pevně zavřela oči.

A sotva jsem poznala, že se pohybujeme. Cítila jsem, jak pode mnou klouže vpřed, ale stejně tak se mohl procházet po chodníku, protože ten pohyb byl tak plynulý. Byla jsem v pokušení se kouknout, jenom abych viděla, jestli skutečně letí lesem tak jako předtím, ale odolala jsem. Za tu strašnou mdlobu to nestálo. Spokojila jsem se s tím, že jsem poslouchala jeho dech, jak se vyrovnaně nadechuje a vydechuje.

Nebyla jsem si zcela jistá, že jsme zastavili, dokud nesáhl dozadu a nedotkl se mých vlasů.

"Už je konec, Bello."

Odvážila jsem se otevřít oči a opravdu, stáli jsme na místě. Ztuhle jsem povolila sevření jeho těla a sklouzla na zem. Přistála jsem na zadku.

"Au!" zasupěla jsem, jak jsem padla na mokrou zem.

Zíral na mě nevěřícně, evidentně si nebyl jistý, jestli vážně není blázen, když mu připadám zábavná. Ale můj udivený výraz ho postrčil a on propukl v šílený smích.

Zvedla jsem se a dělala, že si ho nevšímám, zatímco jsem si ometala bláto a kapradí z bundy. Tím víc se smál. Otrávená jsem se loudala do lesa.

Ucítila jsem jeho paži kolem pasu.

"Kam jdeš, Bello?"

"Dívat se na baseballový zápas. Tebe, zdá se, hra už nezajímá, ale jsem si jistá, že ostatní se budou bavit i tak."

"Jdeš špatným směrem."

Otočila jsem se dokola, aniž bych se na něj podívala, a vydala se opačným směrem. Zase mě dohonil.

"Nezlob se, nemohl jsem si pomoct. Měla bys vidět, jak ses tvářila." Zachechtal se, nemohl přestat.

"Ach tak, takže ty jsi jediný, kdo se tady smí zlobit?" zeptala jsem se a zvedla obočí.

"Já jsem se na tebe nezlobil."

"Bello, ty budeš moje smrt?" citovala jsem kysele.

"To bylo prosté konstatování."

Snažila jsem se zase se od něj otočit, ale držel mě pevně.

"Ty ses zlobil," stála jsem si na svém.

"Ano."

"Ale zrovna jsi řekl –"

"Že jsem se nezlobil na tebe. Copak to nechápeš, Bello?" Byl najednou naléhavý, všechny stopy žertování byly pryč. "Nechápeš?"

"Co mám chápat?" zeptala jsem se, zmatená jeho náhlou změnou nálady stejně jako jeho slovy.

"Já se nikdy nezlobím na tebe – jak bych mohl? Jsi tak statečná... důvěřivá, vřelá."