9. kapitola - Port Angeles

Když jsem se blížil Port Angeles, stále bylo příliš jasno na to, abych mohl vyjít do města. Slunce bylo příliš vysoko, a i když byla skla mého auta zatmavená, bylo zbytečné riskovat. Ještě víc zbytečně riskovat měl bych asi říct.

Byl jsem si jistý, že myšlenky Jessiky uslyším i na velkou dálku, ty její byly hlasitější než Angely, a tak když najdu jednu, najdu i druhou. Když město pohltily stíny, mohl jsem se přiblížit. Z cesty jsem odbočil na zatarasenou příjezdovou cestu, která se očividně již dlouho nepoužívala.

Věděl jsem, kde je mám hledat – v Port Angeles byl jen jeden butik. Netrvalo mi dlouho a našel jsem Jessicu, jak se prohlíží ve třech zrcadlech, přičemž jsem v jejím okrajovém pohledu viděl Bellu, která právě hodnotila černé šaty, co měla Jessica na sobě.

Bella pořád vypadá naštvaně. Ha ha. Angela měla pravdu – určitě je to kvůli Tylerovi. I když stále nemůžu uvěřit tomu, že jí to tak rozčílilo. Aspoň ví, že má na stužkovací slavnost pozvání zajištěné. Co když se Mike nebude bavit a už mě víc nepozve na rande? Co když pozve na ples Bellu? Pozvala by ona sama Mikea, kdybych nic neřekla? Myslí si Mike, že je hezčí než já? A myslí si ona, že je hezčí než já?
"Mně se víc líbí ty modré, zdůrazňují Ti oči."
Jessica se na Bellu falešně usmívala a podezřívavě si ji měřila.
Skutečně si to myslí, nebo jen chce, abych v sobotu vypadala jako kráva?

Už mě unavovalo ji poslouchat. Vyhledal jsem Angelu – och, Angela si právě převlékala šaty, tak jsem rychle odběhl z jejích myšlenek, aby měla soukromí.

Ne, v tomto oddělení se Bella nemohla dostat do potíží. Nechám je v klidu nakupovat a až skončí, dohoním je. Do příchodu tmy už nezbývalo moc času – mraky se začaly objevovat od západu. Přes hustý les jsem je viděl nejasně, ale věděl jsem, že urychlí západ slunce. Přivítal jsem je a byl jsem jim vděčný více, než kdykoliv předtím. Zítra už budu moct sedět vedle Belly ve škole, na obědě s ní znovu mluvit. Můžu se jí zeptat na všechny otázky, co mě až doteď napadly...

Takže zuřila na Tylera. Viděl jsem tu to v hlavě – že když mluvil o plese, doslova si uplatňoval na Bellu nárok. Představil jsem si její výraz z toho odpoledne - rozhořčená nedůvěra – a rozesmál jsem se. Přemýšlel jsem, co by mu na to asi řekla. Nechtěl jsem propást její reakci.

Čas ubíhal hrozně pomalu, zatímco jsem čekal na tmu. Pravidelně jsem kontroloval Jessicu, její duševní hlas bylo velmi lehké vyhledat, ale nerad jsem zůstával v její hlavě. Viděl jsem místo, kam chtěli jít na večeři. V době večeře už bude tma ... možná bych si mohl náhodně vybrat stejnou restauraci. Dotkl jsem se mobilu v kapse, přemýšlel jsem nad tím, že bych pozval Alici. Hrozně by se jí to líbilo, také chtěla mluvit s Bellou. Ale nebyl jsem si jistý, jestli chci Bellu vtáhnout do svého světa ještě víc. Jeden upír snad nestačí?
Opět jsem zkontroloval Jessicu. Ptala se Angely, co si myslí o jejích špercích.

"Možná bych ten náhrdelník měla vrátit. Mám jeden doma, ten by se hodil, plus utratila jsem víc, než jsem měla.... Máma bude zuřit. Na co jsem myslela?"
"Nevadí mi, když se vrátíme. Myslíš, že nás bude Bella hledat?"

A tohle mělo znamenat co? Bella s nimi nebyla? Nejdřív jsem se podíval přes oči Jessiky a potom přes Angelu. Byly na chodníku před řadou obchodů a právě se otáčely zpět. Bella nebyla nikde v jejich dosahu.
Och, koho zajímá Bella? Pomyslela si netrpělivě Jessica ještě předtím, než odpověděla Angele na otázku. "Bude v pohodě. Stihneme dojít do restaurace .... Mimochodem, myslím, že chtěla být o samotě." Na okamžik jsem uviděl knihkupectví, když Jessica přemýšlela nad místem, kam Bella odešla.

"Tak potom rychle," řekla Angela. Doufám, že si Bella nebude myslet, že jsme se jí chtěly zbavit. Byla tehdy v autě na mě tak milá.... Je to opravdu dobrý člověk. Ale celý den se zdála tak smutná. Že by to souviselo s Edwardem Cullenem? Asi proto se ptala na jeho rodinu ...

Měl jsem dávat lepší pozor. Co všechno jsem ještě zmeškal? Bella se někam vydala sama a ještě předtím se na mě ptala? Angela už soustředila pozornost na Jessicu – která neustále mluvila o tom idiotovi Mikeovi – a tak už jsem se nic dalšího nedozvěděl.

Pozoroval jsem stíny. Slunce se již brzy skryje za mraky. Když zůstanu na západní straně cesty, kde budovy clonily slunečnímu světlu ...

Byl jsem nedočkavý. Tohle nebylo něco, co bych předpokládal – Bella, vydávající se do města na vlastní pěst – a tak jsem netušil jak jí najít. Měl jsem to předpokládat.

Port Angeles jsem znal hodně dobře, dojel jsem přímo ke knihkupectví, které jsem viděl v Jessičiných myšlenkách a doufal jsem, že mi nebude trvat dlouho, než ji najdu, i když jsem věděl, že to nebude lehké. Kdy mi Bella něco ulehčila?

Samozřejmě, malý obchod byl úplně prázdný, kromě staromódně oblečené ženy za pultem. Nevypadalo to tu na místo, které by Bellu zaujalo – příliš náboženské pro takovou praktickou osobu. Šla vůbec dovnitř?

Našel jsem kousek stínu, kde jsem mohl zaparkovat, mohl jsem, ukryt ve stínu, dojít až do obchodu. Opravdu bych neměl. Procházka při slunečném světle byla nebezpečná. Co když projíždějící auto odrazí sluneční světlo v nepravou chvíli?
Ale nevěděl jsem, jak jinak Bellu najít!

Zaparkoval jsem a vystoupil, ukrývajíc se hluboko ve stínu. Rychle jsem přešel do obchodu, ale nikde nebyla ani stopa po Belině vůni. Na chodníku byla, ale uvnitř obchodu ne.
"Vítejte! Můžu Vám nějak ... " začala prodavačka, ale já už jsem byl venku.

Následoval jsem Belinu vůni tak daleko, jak mi to jen stíny dovolovaly, zastavil jsem se, až když jsem došel na začátek slunečního světla.

Jak bezmocně jsem se teď cítil – zastavený čarou mezi světlem a tmou, která se rozprostírala na chodníku přímo přede mnou. Měl jsem příliš omezené možnosti.

Mohl jsem se jen domnívat, že přešla přes ulici a vydala se směrem na jih. Tímto směrem téměř nic nebylo. Ztratila se? Hm, to by na ni sedělo.

Vrátil jsem se do auta a pomalu jsem projížděl ulice, snažil jsem se ji najít. Prohledal jsem ještě několik stínu, ale její vůni jsem zachytil už jen jednou a to ve směru, který mě zmátl. Kam chtěla jít?

Párkrát jsem jezdil mezi knihkupectvím a restaurací, doufal jsem, že ji někde uvidím. Jessica a Angela už v restauraci byly, rozhodovaly se, jestli si mají objednat nebo počkat na Bellu. Jessica si chtěla okamžitě objednat.
Bloudil jsem v myslích cizinců, sledoval jsem svět jejich očima. Někdo ji přece musel vidět.

Čím dál tím víc jsem byl znepokojen. Nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, jak je těžké ji najít, pokud je, tak jako právě teď, pryč z mého dohledu nebo z míst, kam běžně chodí. Nelíbilo se mi to.

Mraky začínaly zakrývat horizont, což znamenalo, že za pár minut budu moci následovat pěšky její vůni. Pak už mi nebude trvat dlouho ji najít. Teď mi to stěžovalo slunce. Už jen pár minut a já budu opět ve výhodě, a naopak, lidský svět bude neschopný.
Další a další mysl. Všechny obsahovaly nepodstatné myšlenky.
...,myslím, že to dítě má znovu ušní infekci ....
Bylo to šest – čtyři – nula nebo šest – nula – čtyři?
Znovu má zpoždění. Měla bych mu říct ....
Aha, tady je!
Konečně jsem uviděl její tvář. Nakonec si jí přeci jen někdo všiml!

Úleva netrvala ani setinu sekundy, protože jsem důkladněji prošel myšlenky chlapa, který se, nad obrazem její tváře, samolibě usmíval.
Jeho mysl pro mě byla cizí, ale navzdory tomu, nebyla mi celkem neznámá. Kdysi jsem přesně takovéto mysle zabíjel.

"NE!" zařval jsem. Z mého hrdla se ozývalo trhavé vrčení. Sice jsem stlačil plynový pedál na podlahu, ale kam jsem to vlastně jel?

Věděl jsem, kde přibližně se nachází, ale nebylo to dost konkrétní. Něco, musí tu být něco ... název ulice, obchodu, něco, co by mi ukázalo přesné místo. Jenže Bella byla ukrytá hluboko ve stínu a jeho oči byly zaměřené na její vystrašený výraz. Vyžíval se v jejím strachu.
Její tvář splývala s tváří ostatních. Bella nebyla jeho první oběť.
Moje hlasité vrčení zatřáslo karosérií auta, ale nevěnoval jsem tomu ani nejmenší pozornost.

Na stěnách, které jí obklopovaly, nebyly žádné okna. Pravděpodobně byla někde v průmyslové zóně, pryč od nákupní části. Pneumatiky auta zaskřípaly, když jsem vybíral zatáčku a zároveň se vyhýbal dalšímu vozidlu. Doufal jsem, že jedu správným směrem. Ostatní řidiči na mě zuřivě troubili, ale mě to bylo úplně jedno.
Podívej se, jak se třese! Zasmál se. Její strach ho přitahoval - byla to část, ve které se speciálně vyžíval.
"Držte se ode mě." Její hlas zněl tiše a vyrovnaně, nekřičela.
"Nebuď taková, kočičko."
Díval se na ni, jak sebou trhla, když uslyšela smích, který se ozval z jiného směru. Ten zvuk ho rozčílil - Sklapni, Jeffe! Pomyslel si - ale stále si užíval její zděšení. Vzrušovalo ho to. Představoval si, jak ho prosí, jak žebrá ...

Nevšiml jsem si, že tam není sám, dokud jsem neslyšel hlasitý smích. Sledoval jsem vše jeho očima a toužil jsem, vidět něco, čeho bych se mohl chytit. Pohl se jejím směrem, zatímco si protahoval svaly na rukou.

Mysl ostatních nebyly tak odporné jako ta jeho. Všichni byli v mírně podnapilém stavu, nikdo z nich si neuvědomoval, jak daleko asi muž jménem Lonnie chce zajít. Jenom ho následovali. Slíbil jim, že se trochu pobaví...

Jeden z nich se nervózně podíval dolů ulicí – nechtěl být přichycen při obtěžování dívky – a konečně mi poskytl to, co jsem tak zoufale potřeboval. Tu křižovatku, na kterou se díval, jsem okamžitě poznal.
Projel jsem na červenou a potom se prosmýkl kolem dvou aut, které se rozjely na zelenou ve svém směru. Slyšel jsem troubení.
V kapse mi vibroval mobil, ale ignoroval jsem ho.

Lonnie se pomalu pohnul směrem k ní, prodlužoval napětí – to byla část, která ho speciálně vzrušovala. Čekal, kdy začne křičet, chtěl si to vychutnat.

Jenže Bella zatnula čelist a soustředila se. Překvapilo ho to, protože čekal pokus o útěk. Byl překvapený a mírně zklamaný. Měl rád, když mohl svoji kořist štvát, užíval si ten adrenalin způsobený lovem.
Tahle je odvážná. No, možná je to lepší ... bude víc bojovat.

Byl jsem už jen blok od ní. Ten padouch už musel slyšet zvuk mého auta, ale nepřikládal tomu žádný význam, příliš se soustředil na svojí oběť.
Chtěl bych vidět, jak by si užíval, kdyby on byl ta kořist. Chtěl bych vidět, co by si pomyslel o mém způsobu lovu.

V myšlenkách jsem právě procházel různé způsoby mučení, které jsem kdysi používal na svoje oběti, během let, kdy jsem bral spravedlnost do svých rukou a hledal jsem ten nejbolestivější způsob z nich. Za toto bude trpět. Bude křičet bolestí. Ostatní jen zabiju, ale příšera jménem Lonnie bude prosit o smrt ještě dlouho, velmi dlouho předtím, než ho zabiju.
Přibližoval se k ní.

Ostře jsem zabočil za roh a předními světly jsem osvítil celou scénu. Všichni ztuhli na místě. Mohl jsem Lonnieho jednoduše srazit autem, ale byla by to pro něj příliš milosrdná smrt.

Otočil jsem auto tak, že jsem byl natočený směrem, z kterého jsem přijel, zatímco jsem namířil dveře spolujezdce přímo k Belle. Otevřel jsem je, zatímco ona už běžela k autu.
"Nastup," zuřivě jsem nakázal.
Co to do háje?
Věděl jsem, že je to blbý nápad! Není tu sama.
Neměl bych utéct?
Myslím, že budu zvracet ...
Bella bez zaváhání naskočila dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

A hned potom se na mě podívala tím nejdůvěřivějším výrazem, jaký jsem kdy na lidské tváři spatřil, a v té chvíli se všechny moje dosavadní plány mučit ty darebáky, zhroutily.

Trvalo mi velmi krátce uvědomit si, že jí nemůžu nechat v autě, zatímco já si budu vyřizovat účty s těmi chlapy na ulici. Co bych jí řekl, aby se nedívala? Ha! Kdy udělala něco, o co jsem jí požádal? Kdy udělala vůbec něco bezpečného?

Odtáhl bych je z jejího pohledu a nechal bych jí samotnou v autě? Pochyboval jsem o tom, že ulicemi Port Angeles se plíží další nebezpečný člověk, ale kdysi mě ani nenapadlo, že by tu vůbec nějaký mohl být! Přitahovala všechno nebezpečí jako magnet. Nemůžu ji spustit z očí.

Pravděpodobně si ani nevšimla, že jsem zrychlil a odvážel ji pryč od jejích pronásledovatelů, kteří zírali na moje auto s otevřenými ústy. Asi ani nezaregistrovala ten moment, kdy jsem zaváhal. Předpokládala, že od začátku byl plán utéct.
Dokonce jsem ho ani nemohl srazit autem. Vystrašilo by ji to.

Po jeho smrti jsem tak příšerně toužil, až mi z toho zvonilo v uších a měl jsem zastřený zrak, cítil jsem tu potřebu na jazyku. Svaly se mi napínaly naléhavou a nevyhnutelnou touhou po jeho smrti. Pomalu bych ho celého stáhl z kůže, kousek po kousku bych oddělil jeho kůži od svalů, svaly od kostí ...

Jenže Bella – pro mě jediné děvče na světě – se křečovitě držela sedadla oběma rukama a sledovala mě velkýma očima, ve kterých se zrcadlila bezmezná důvěra. Pomsta bude muset počkat.

"Zapni si pás," přikázal jsem jí. Hlas mi zdrsněl nenávistí a touhou po krvi. Ale ne pro mě přirozenou touhou. Nedovolil bych netvorovi v mém nitru, aby se toho účastnil.

Zapnula si pás a jemně při tom zvuku nadskočila. Nad zvukem zapínajícího pásu nadskočila, ale to, že jsem se hnal městem, ignorujíc všechny dopravní značení, z toho si nic nedělala. Cítil jsem na sobě její pohled. Zdála se, a to bylo zvláštní, uvolněná. Nedávalo mi to smysl - ne po tom, čím právě prošla.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala se mě chraptivým hlasem, který způsobil stres a strach.
Ona chtěla vědět, jestli se já na ni zlobím?
Chvíli jsem nad její otázkou přemýšlel, i když ne natolik dlouho, aby si všimla mého zaváhání.
"Ne," řekl jsem zuřivým hlasem.

Vzal jsem ji přesně na tu stejnou příjezdovou cestu, kde jsem strávil odpoledne tím nejslabším pozorováním, jaké jsem kdy udělal. Ve stínu stromů byla teď už tma.

Byl jsem tak rozzuřený, že jsem v momentě ztuhl. Ruka mi cukala nutkáním zničit toho chlapa, roztrhat jeho tělo na kousky, tak, že by k identifikaci nezbylo už vůbec nic ...
Ale to nikdy neudělám, pokud to bude znamenat, že jí budu muset v této tmě nechat samotnou.
"Bello?" procedil jsem mezi stisknutými zuby.
"Ano?" odpověděla chraptivě. Potom si odkašlala.
"Jsi v pořádku?" Tohle byla ta nejdůležitější věc, kterou jsem potřeboval vědět. Pomsta byla až na druhém místě. Věděl jsem to, ale byl jsem tak plný hněvu, že se mi na to těžko soustředilo.
"Ano," její hlas byl stále ještě chraptivý – nepochybně strachy.
A tak jsem ji nemohl opustit.
I kdyby nebyla v neustálém nebezpečí – nějaký vtip, kterým mi vesmír hrál na moji citlivou strunu – i kdybych si byl jistý, že by byla beze mě úplně v pořádku, nemohl bych ji tu nechat samotnou, ve tmě.
Musela být tak moc vystrašená.

Ale teď jsem nebyl ve stavu, abych ji mohl utěšovat – i kdybych věděl jak na to, což jsem nevěděl. Určitě ze mě cítila tu krutost, bylo to očividné. Vystraším jí ještě víc, pokud neutiším tu vnitřní touhu po zmasakrování toho chlapa.
Potřeboval jsem myslet na něco jiného.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," požádal jsem ji.
"Promiň, cože?"
Snažil jsem se získat dostatek sebekontroly na to, abych jí vysvětlil, co potřebuju.

"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," poručil jsem si se zatnutou čelistí. Potřeboval jsem jenom, aby mě udržela v autě. Slyšel jsem jeho myšlenky, jeho zklamání a hněv ... Věděl jsem, kde ho najdu. Zavřel jsem oči, jako kdybych díky tomu mohl přestat vnímat ty obrazy, co bych mu udělal kdyby...

"Ehm," zaváhala, pravděpodobně přemýšlela nad mým požadavkem. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?" řekla to, jako kdyby to byla otázka.

Ano, to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Samozřejmě, že Bella přijde s něčím nečekaným. Přesně jako předtím, zvuk násilí, který jí unikl ze rtů, byl tak vtipný, tak vtipný, že mě to dokázalo na chvíli vyrušit. Pokud bych nehořel touhou zabíjet, určitě bych se smál.
"Proč?" zeptal jsem se jí, aby začala opět mluvit.

"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou," řekla s tím svým tygro – kočičím pobouřením. "Buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil... no, pamatuješ," prohlásila, "a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru." Pokračovala zamyšleně. "Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou..."

Bylo povzbuzující vidět, že se i Bella občas zmýlila. Tylerova neodbytnost neměla nic společného s nehodou. Asi si ani neuvědomovala, jaký má vliv na chlapce na naší střední škole. Nevšimla si, jaký vliv má na mě?

Ach, fungovalo to. Její zvláštní fungování mysli bylo vždycky tak fascinující. Začínal jsem mít nad sebou kontrolu, konečně jsem byl schopen vidět přes tu touhu po pomstě a mučení ...
"Slyšel jsem o tom," odvětil jsem. Přestala povídat, ale já jsem potřeboval přesný opak.

"Vážně?" nevěřícně se zeptala. Potom byl její hlas rozčilenější než obvykle. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže."

Přál jsem si, aby byl nějaký způsob, kterým by mohla pokračovat ve svých výhrůžkách smrtí a ublížením na zdraví. Nemohla si vybrat lepší způsob, jak mě uklidnit. Její slova – v jejím případě jen sarkasmus a zveličování – bylo přesně to, co jsem právě potřeboval.
Vzdychl jsem a otevřel oči.
"Jsi v pořádku?" nesměle se zeptala.
"Ani ne."

Byl jsem sice klidnější, ale lépe mi nebylo. Přestože jsem si uvědomoval, že nemůžu zabít netvora jménem Lonnie, stále jsem to chtěl téměř víc než cokoliv jiného na světě. Téměř.

Jediná věc, kterou jsem momentálně chtěl víc, než spáchat vraždu, bylo tohle děvče. A to, i přestože jsem ji nemohl mít, už jen představa toho mi znemožňovala jít a způsobit vraždu – nezáleželo na tom, jak moc by se dala ospravedlnit.
Bella si zasloužila někoho lepšího, než byl vrah.

Celých sedmdesát let jsem se snažil být někým jiným než vrahem. Tyhle roky snahy mě nikdy neudělají hodným Belly. Ale kdybych se vrátil k předchozímu stylu života – života vraha – i když jen na jednu jedinou noc, Bella by pro mě byla nedosažitelná. I kdybych se nenapil jejich krve – neměl bych rubínové oči, jako důkaz – neucítila by ten rozdíl?


Snažil jsem se pro ni být dost dobrý. Sice je to nemožné, ale budu se dál snažit.
"Co se děje?" zašeptala.

Do nosu mi zavanul její dech a to mi připomnělo, proč jsem si jí nezasloužil. Po tom všem, i když jsem jí tak strašně miloval.... Pořád se mi na ní sbíhaly sliny.


Byl jsem k ní tak upřímný, jak jsem jen mohl. Dlužil jsem jí to.


"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Díval jsem se z okna, přál jsem si, aby zaslechla ten varovný podtón v mých slovech a zároveň aby si toho nevšimla. U mě zvítězilo to druhé přání. Uteč, Bello, uteč. Zůstaň, Bello, zůstaň. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty..." Už jen ta myšlenka mě málem přinutila vyběhnout z auta. Zhluboka jsem se nadechl a nechal její vůni, aby mi prošla skrz hrdlo. "Alespoň o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha."

Nic víc už nedodala. Kolik si toho přečetla mezi řádky? Kradmo jsem se na ní podíval, ale její tvář byla nečitelná. Pravděpodobně to bylo způsobené tím šokem. Ale aspoň nekřičela. Zatím.

Na chvíli jsem mlčel. Bojoval jsem sám proti sobě, snažil jsem se být tím, kým bych měl být. Ale zároveň tím, kým jsem být nemohl.


"Jessica s Angelou budou mít starost," řekla tiše. Hlas měla velmi klidný, nechápal jsem jak je to možné. Byla v šoku? Anebo si stále ještě neuvědomovala, co se stalo. "Měla jsem se s nimi sejít."

Chtěla být ode mě co nejdále? Nebo se jen bála, že o ní kamarádky budou mít starosti?



Neodpověděl jsem jí, ale nastartoval jsem auto a odvezl ji zpět. Každým metrem, kdy jsem byl blíže městu, bylo těžší se kontrolovat. Byl jsem k němu tak blízko ...

Jestliže bylo moje přání nesplnitelné – jestli si ji stejně nikdy nezasloužím – tam proč bych ho nemohl potrestat? To bych si přeci mohl povolit ...
Ne. Nevzdám se. Ještě ne. Příliš jsem jí chtěl, na to, abych se vzdal.

K restauraci, kde se měla setkat s kamarádkami, jsme dorazili dříve, než jsem si stihl utřídit myšlenky. Jessica a Angela už dojedly a obě byly velmi znepokojené. Rozhodly se, že jí půjdou hledat navzdory tmavým ulicím.
Dnešek nebyl moc dobrý den na vycházky ---

"Jak jsi věděl, kam...?" přerušila mě Bellina nedokončená otázka a já jsem si náhle uvědomil, že jsem opět šlápl vedle. Byl jsem příliš zaneprázdněný, než abych se jí zeptal, kde vlastně se má s kamarádkami sejít.
Ale místo toho, aby otázku dořekla, tak jen potřásla hlavou a jemně se usmála.
A tohle mělo znamenat co?
Neměl jsem dost času nad tím přemýšlet. Otevřel jsem dveře.
"Co to děláš?" zeptala se zmateně.
Nespouštím tě z očí. Snažím se nezůstat dnes večer sám. Asi tak něco. "Beru tě na večeři."

No, tak tohle bude rozhodně zajímavé. Ještě nedávno jsem plánoval zavolat Alici, abych mohl předstírat, že jsem si náhodně vybral stejnou restauraci jako Bela. A najednou, kam jsem se dostal – mám s ní prakticky rande. Tedy pravděpodobně se to úplně nepočítalo, když jsem jí nedal šanci odmítnout.

Obešel jsem auto, ale dveře už měla otevřené – bylo frustrující pohybovat se lidskou rychlostí – místo toho, aby počkala, až jí je otevřu. Bylo to proto, že nebyla zvyklá, aby s ní někdo zacházel jako s dámou, nebo proto, že si o mně myslela, že nejsem gentleman?
Čekal jsem, až se ke mně přidá a byl jsem čím dál víc znepokojený, že děvčata pokračují ve své cestě napříč tmavou ulicí.

"Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat, " rychle jsem jí přikázal. "Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé." Ne, na to jsem nebyl dost silný.

Otřásla se, ale zareagovala rychle. Pohnula se jejich směrem a zavolala na ně, "Jess! Angelo!" Otočily se a Bella zamávala, aby upoutala jejich pozornost.
Bella! Je v pořádku! Pomyslela si s úlevou Angela.

Jde pozdě! Pomyslela si Jessica, ale byla také ráda, že se Bella nikde nezranila ani neztratila. Měl jsem ji za to o trochu radši než předtím.
Spěchaly zpět, ale najednou se jim na tváři odrazilo překvapení, že mě vidí stát vedle ní.


Uh-cože! Ohromeně si pomyslela Jessica. Do háje, to přece není možné!



Edward Cullen? Odešla jsem proto, aby ho mohla jít hledat? Ale proč se tedy ptala, jestli jsou ve městě, kdyby věděla, že je tady ... Na chvíli jsem zahlédl Bellin zahanbený výraz, když se ptala Angely, jestli moje rodina chybí často ve škole. Ne, nemohla to vědět, rozhodla se Angela.
Myšlenky Jessicy přecházely z překvapení na podezření. Bella mi něco zatajila.
"Kde jsi byla?" zeptala se podezřívavě Belly, ale všiml jsem si, že se na mě krátce podívala.

"Ztratila jsem se. A pak jsem narazila na Edwarda," odpověděla jí Bella a přitom na mě ukázala. Její hlas byl pozoruhodně .... Normální. Jako kdyby to tak doopravdy bylo.
Musí být v šoku. To je jediné vysvětlení.


"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" slušně jsem se zeptal, věděl jsem, že už večeřely.


Bože ten je ale sexy..., pomyslela si Jessica a pak se jí myšlenky rozutekly.
Angela na tom byla lépe. Ach, kdybychom už nejedly. Wow. Já jen že, ... Wow.
Proč takhle nemohla reagovat Bella?


"No... jasně že ne," vydechla Jessica.
Angela se zamračila "Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly – promiň," přiznala se Angela.
Co? Buď zticha! Namítala Jessica.
Bella jen bezstarostně pokrčila rameny. Určitě je v šoku. "To nevadí – nemám hlad."

"Myslím, že bys měla něco sníst," nesouhlasil jsem. Potřebovala trochu cukru – i když už i tak voněla hrozně sladce, pomyslel jsem si ironicky. Za chvíli se sesype a určitě by se tomu dalo předejít, kdyby neměla prázdný žaludek. Lehce odpadávala, to už jsem se přesvědčil.
Děvčata nebudou v nebezpečí, když pojedou přímo domů. Je to nepronásledovalo na každém kroku.
A taky bych byl radši s Bellou o samotě – tedy pokud by chtěla se mnou zůstat o samotě ona.

"Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já?" zeptal jsem se dřív, než stačila Bella zareagovat. "Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím..." Jessica se upřeně koukala na Bellu, snažila se z jejího výrazu odhadnout, jestli to chce i ona.
Chtěla bych zůstat ... Ale pravděpodobně ho chce mít pro sebe. Kdo by nechtěl? Pomyslela si. Přesně v tom momentě sledovala Bellu, která na ní zamrkala.
Bella zamrkala?


"Dobře." Řekla rychle Angela, když usoudila, že je to přesně to, co Bella chce. A i to tak vypadalo. "Tak se uvidíme zítra, Bello... Edwarde." Potom chytla Jessicu za ruku a táhla jí pryč.
Budu muset najít způsob, jak Angele poděkovat.

Jessicy auto bylo zaparkované nedaleko, pod jasným světlem pouliční lampy. Bella je pozorně sledovala, dokud nebyly bezpečně v autě, až se jí samým soustředěním vytvořila na čele vráska. Takže si musela uvědomovat nebezpečí, ve kterém se před chvílí ocitla. Když Jessica odjížděla, zamávala a Bella jí také. Když auto zmizelo z dohledu, zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.
"Já ale vážně nemám hlad," řekla mi.


Proč čekala, až odejdou, aby na mě začala mluvit? Opravdu se mnou chtěla být o samotě – dokonce i teď, když byla svědkem mojí neuvěřitelné zuřivosti?
Ale tak nebo tak, něco musí sníst.


"Udělej mi radost,"řekl jsem.
Otevřel jsem dveře restaurace a čekal jsem.
Povzdechla si, ale vešla dovnitř.

S Bellou po boku jsme došli k hostesce. Bella se stále zdála klidná. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, zkontrolovat, jestli nemá horečku. Ale moje chladné ruce by ji určitě odradily, tak jako minule.
Oh, můj ty ... hostesčin hlasitý mentální hlas pronikl do mého podvědomí. Můj ty, och, ty ...

Zdálo se, že dnes jsem měl výjimečné štěstí na takovéto reakce. Nebo jsem si je teď jen víc uvědomoval, když jsem si tak hrozně přál, aby mě takhle vnímala Bella? Pro naši kořist jsme byli atraktivní. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel. Obyčejně, pokud nepočítáme lidy jako Shelly Copová a Jessica Stanleyová, ale pocit počátečního okouzlení vystřídalo zděšení ...
"Stůl pro dva?" zeptal jsem se, protože hosteska stále nic neříkala.
"Oh, em, ano. Vítejte v La Bella Italia." Hmm! Jaký má hlas. "Prosím, následujte mě." Byla úplně zabraná do myšlenek – plánovala.
Možná, že je to jeho sestřenice. Sestra těžko, nejsou si podobní. Ale určitě rodina. On nemůže jít na rande s někým jako je ona.

Lidské oči byly zastřené, nic nevnímaly jasně. Jak si mohla takhle žena myslet o mě, o mém fyzickém vzhledu – mimochodem lákadlu pro kořist – že jsem přitažlivý a přitom nevidět jedinečnost dívky sedící vedle mě?
Hm, v každém případě, .... Pomyslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři uprostřed nejplnější části restaurace. Mohla bych mu podstrčit svoje číslo, i když je tu ona...? Uvažovala.
Z peněženky jsem vytáhl peníze. Lidé vždy začali zázračně spolupracovat, když došlo na peníze.

Bella si sedala za stůl, který nám vybrala hosteska. Zavrtěl jsem hlavou, takže zaváhala a naklonila zvědavě hlavu. Ano, dnes bude velmi zvědavá a přeplněná část není ideální místo na takovýhle rozhovor.

"Neměla byste něco trochu víc stranou?" zeptal jsem se hostesky, zatímco jsem jí podával peníze. Oči se jí překvapením rozšířily a potom zúžily, když si ode mě brala peníze.
"Jistě."
Zatímco nás vedla k odlehlejším boxům, zírala na peníze.

Padesát dolarů za jiný stůl? Tedy, je dost bohatý. To dává smysl – vsadím se, že jeho bunda stála víc, než je moje výplata. Do háje. Proč by chtěl soukromí s někým, jako je ona?

Dovedla nás k boxu, kde nás nikdo nemohl vidět – tedy alespoň reakci Belly na to, co jí dnes řeknu. Neměl jsem ani ponětí, co ode mě bude chtít vědět. Nebo co všechno jí řeknu.
Kolik už toho uhodla? Jak si vysvětlila dnešní události?
"Jak by vám vyhovovalo tohle?" zeptala se hosteska.

"Dokonale." Zeširoka jsem se na ní usmál a ukázal zuby, protože jsem byl už mírně rozčilený jejím přístupem k Belle. Ať mě vidí v pravém světle.
Wow. "Ehm, vaše obsluha tu bude okamžitě." Nemůže být skutečný. Pravděpodobně se mi to zdá. Možná že zmizí ...možná bych mu měla napsat svoje číslo na talíř s kečupem ... uvažovala, když odcházela s hlavou jemně nakloněnou do strany.


Zvláštní. Ještě stále nebyla vystrašená. Náhle jsem si vzpomněl na Emmettovo pošťuchování v jídelně před několika týdny. Vsadím se, že já bych ji vyděsil líp.
Že bych vyměkl?
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," přerušila Bella kritikou moje myšlenky. "To není moc fér."
Sledoval jsem její výraz. Na co myslela? Vždyť jsem tu servírku nevyděsil, i když jsem se o to pokusil. "Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat – ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Hmm. V tomhle se Bella pletla. Servírka právě v kuchyni o mně vyprávěla svojí kolegyni.
"Ale no tak," vyčítala mi Bella, když jsem jí hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
"Oslňuju lidi?" To bylo zajímavé pojmenování. Na dnešní den to sedělo. Přemýšlel jsem, proč ten rozdíl ...
"To sis nevšiml? Zeptala se. "Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
"Oslňuju tebe?" Moji zvědavost jsem tentokrát vyslovil nahlas, a když už byla ta slova venku, nemohl jsem je vzít zpět.
Ale dřív, než jsem mohl začít litovat své otázky, odpověděla. "Často," a tváři jí zčervenaly.
Oslňoval jsem ji.
Moje tiché srdce překypovalo nadějí tak intenzivně, jako ještě nikdy předtím.

"Ahoj," řekla servírka a představila se. Její myšlenky byly hlasité, zřetelnější než ty hostesky, ale nevnímal jsem je. Místo toho jsem se díval na Bellu, sledovala jsem, jak jí na tváři pod kůží proudí krev, nevšímal jsem si ohně v krku. Rozjasňovalo ji to a tak moc to šlo dohromady s její krémovou pokožkou ...


Servírka ode mě cosi čekala. Aha jasně, ptala se, co si dáme k pití. Pokračoval jsem ve sledování Belly, takže se na ní servírka neochotně podívala.
"Já si dám colu," řekla Bella spíše otázkou.
Dvě coly," doplnil jsem ji. Žízeň – ta lidská – byla příznakem šoku. Ujistím se, že se jí do krevního oběhu dostane cukr.
I když vypadala zdravě. Víc než zdravě, ona téměř zářila.


"Co je?" zeptala se, přemýšlela, proč na ní tak zírám, aspoň jsem si to myslel. Ani jsem si neuvědomil, že servírka už odešla.
"Jak ti je?" zeptal jsem se jí.
Zamrkala překvapením nad mojí otázkou. "Jsem v pohodě."
"Není ti na omdlení, špatně, zima...?"
Byla ještě víc zmatená. "Mělo by?"
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Pousmál jsem se, čekal jsem, že bude zapírat. Nechtěla, aby ji někdo opatroval.
Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. Byla mírně nesoustředěná. Občas tak vypadala, když jsem se na ni díval. Byla ... oslněná?
Tak strašně rád bych tomu věřil.
"Pochybuju, že k tomu dojde. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci," odpověděla jemně, bez dechu.
Takže už měla zkušenosti s nepříjemnými věcmi? Byl její život vždy takové nebezpečí?


"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo," řekl jsem jí.

Servírka se vrátila s pitím a košíkem slaných tyčinek. Položila je přímo přede mě a zeptala, jestli si neobjednáme něco dalšího. Snažila se přitom zachytit můj pohled. Naznačil jsem jí, že by se měla obrátit k Belle a potom jsem jí opět ignoroval. Měla nechutnou mysl.
"Hm...," rychle přeběhla pohledem menu, "dám si houbové ravioly."


Servírka se ke mně dychtivě otočila. "A vy?"

"Já nic."
Bella se mírně zakřenila. Hmm. Musela si všimnout, že nikdy nejím. Ona si všímala všeho. A já jsem vždy zapomínal, že vedle ní musím být opatrný.
Počkal jsem, až spolu budeme zase sami.
"Pij," poručil jsem.

Překvapilo mě, že mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila, dokud nevypila celou sklenici a tak jsem před ní postavil i tu svojí a mírně jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?
Trochu se napila a zachvěla se.
"Je ti zima?"

"To je jen tou colou," vysvětlovala, ale znovu se zachvěla a její rty se mírně roztřásly, jako kdyby právě začínala drkotat zuby.

Ta pěkná blůza, co měla na sobě, nevypadala, že by jí dokázala zahřát, padla ji jako ulitá, téměř jako druhá kůže a také byla tak křehká jako ta první. Byla tak jemná, tak ... smrtelná.
"Ty nemáš bundu?"
"Mám," podívala se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé – nechala jsem ji u Jessiky v autě."

Vysvlékl jsem si bundu, a hrozně moc jsem si přál, aby nebyla stejně chladná, jako moje tělo. Bylo by tak krásné, dát jí vyhřátý kabát. Podívala se na mě, červenala se. Nad čím přemýšlela?
Nad stolem jsem jí podal bundu, oblékla si jí a opět se zatřásla.
Ano, bylo by krásné, kdybych měl nějakou tělesnou teplotu.
"Díky," řekla. Zhluboka se nedechla a vyhrnula si rukávy, aby vysvobodila svoje ruce. Znovu se zhluboka nadechla.

Že by už byla v pořádku. Barvu měla stále dobrou, krémovou pokožku a na tváři červeň, která tvořila kontrast s tmavomodrou blůzou.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," vysekl jsem jí poklonu. Vlastně jsem byl jen upřímný.
Začervenala se, což ještě zvýraznilo výsledný efekt.
Vypadala v pořádku, ale nechtěl jsem riskovat. Posunul jsem před ní košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala, když pochopila, o co mi jde.


"Měla bys – normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Hleděl jsem na ní nevěřícně a přemýšlel jsem, proč by nemohla být normální, ale potom mě hned napadlo, jestli bych vůbec chtěl, aby taková byla.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," řekla mi a její oči odrážely bezmeznou důvěru. Důvěru, kterou jsem si nezasloužil.

Její instinkty byly úplně nanic. To musel být ten problém. Pravděpodobně nerozeznala nebezpečí jako každý jiný normální člověk. Reagovala přesně opačně. Místo aby utíkala, zůstávala při něčem, co by ji mělo vystrašit ...
Jak bych ji mohl přede mnou ochránit, když ani jeden z nás to nechtěl?
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal jsem si pro sebe.

Téměř jsem viděl, jak přemýšlí o mých slovech a zajímalo by mě, jak si je vyložila. Vzala si tyčinku a začala ji žvýkat, jako kdyby si nic neuvědomovala. Chvíli ji oždibovala a potom zamyšleně naklonila hlavu.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," konstatovala bezstarostně.
Připomněla to takovým věcným tónem, až mě to šokovalo. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé – tehdy to čekám," pokračovala. "Mám o tom svou teorii."

Takže nakonec přišla na nějaké vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Cítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlel nad tím, jako blízko pravdy asi tentokrát bude.
"Další teorie?"
"Mm-hm." Lhostejně kousala tyčinku. Jako kdyby nevedla rozhovor o příšerách se samotným netvorem.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější..." Lhal jsem, když nepokračovala. To v co jsem opravdu doufal, bylo, aby se pletla, aby byla na míle vzdálená pravdě. "Nebo pořád vykrádáš komiksy?"
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala mírně rozpačitě.
"Takže?" naléhal jsem.
Určitě by nebyla tak v klidu, kdyby se chystala začít křičet strachy.

Kousala si rty a váhala, když se objevila servírka s jídlem. Téměř jsem jí nevnímal, když před ní položila talíř s jídlem a zeptala se mě, jestli si přeji ještě něco.
Odmítl jsem a požádal jí o další colu. Servírka si nevšimla prázdných skleniček na stole. Vzala je a odešla.
"Co jsi říkala?" Když jsme byli znova sama, znepokojeně jsem jí vybídl, aby mi vše vysvětlila.
"Povím ti o tom v autě," řekla potichu. Ajaj, tak to bude zlé. Nechtěla o tom mluvit tady. "Jestli..." náhle dodala.
"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak napnutý, že jsem málem zavrčel.
"Samozřejmě mám pár otázek."