8. kapitola – Duch

Jasperovy hosty jsem za ty dva slunečné dny co již byli ve Forks moc často neviděl. Domů jsem chodil jen proto, aby se o mě Esme nebála. Kromě toho stejně jsem spíše vypadal jako přelud než jako upír. Vznášel jsem se neviditelně ve stínu, odkud jsem pozoroval objekt mé lásky a posedlosti – odkud jsem ji mohl vidět a slyšet ji v myšlenkách těch šťastných lidí, kteří mohli být okolo ní ve slunečním světle, kteří se mohli náhodně dotýkat hřbetu její ruky. Nikdy na takovýto kontakt nezareagovala, její ruce byly totiž stejně teplé jako jejich.

Toto vynucené odloučení od školy mi ještě nikdy předtím nepůsobilo takové trápení. Ale zdálo se, že ji sluníčko dělá šťastnou, takže jsem se ho nemohl nesnášet. Byl jsem vděčný všemu, co ji rozveselovalo.

V pondělí ráno jsem poslouchal rozhovor, který by byl schopný zničit moji sebedůvěru a udělat z času stráveného bez ní hotové peklo. Jenže když skončil, můj den byl opět šťastný.

Mika Newtona bych měl alespoň trochu ocenit, nevzdal se tak rychle a neodplazil se, aby si mohl lízat rány. Byl odvážnější, než jsem si myslel. Chystal se vyzkoušet svoji šanci znovu.

Bella přišla do školy o něco dříve, chtěla si užívat svítící slunce. Sedla si na piknikové lavičky na jižní straně jídelny, zatímco čekala až zazvoní. Její vlasy vypadaly na slunečním světle tak zvláštně, měla v nich načervenalý odstín, který jsem nečekal.

Mike ji tam našel, jak si čmárala něco do sešitu, potěšený tím, že má tolik štěstí. Bylo strašné jen tak bezmocně přihlížet, ukrytý v lese, spoutaný slunečním žárem.
Přivítala ho s dostatečným nadšením, které ho povzbudilo a mě způsobilo bolest.
Vypadá to, že se jí líbím. Vsadím se, že by se mnou bývala chtěla jít na ples. Co může být tak důležitého v Seattlu...
Všiml si změny v jejích vlasech. "Nikdy jsem si toho nevšiml – máš ve vlasech červený odstín."
Když chytil pramen vlasů mezi svoje prsty, bezděčně jsem vytrhl i s kořenem malý smrček, na kterém jsem měl položenou ruku.
"Jenom na slunci," odpověděla. K mému hlubokému uspokojení se od něj mírně odtáhla, když jí pramínek zastrčil za ucho.

Mike si při rozhovoru dodával odvahu. Připomněla mu esej, kterou jsme měli odevzdat do středy. Z jejího mírně samolibého výrazu jsem pochopil, že ona má tu svojí už napsanou. Úplně na to zapomněl a to dost ohrozilo jeho volný čas.
A sakra, hloupá esej.

Nakonec se přeci jen dostal k jádru věci – a já jsem zaťal zuby tak silně, že bych mohl rozdrtit i žulu, ale přeci jen se nedokázal zeptat přímo.
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha", řekla.
Na chvíli ztichla.
Aha? Co to mělo znamenat? Bude souhlasit? Počkat, myslím, že jsem se jí vlastně ani nezeptal.
Ztěžka polkl, "No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco... a na eseji bych mohl zapracovat později."
Hlupáku, ani tohle nebyla otázka.
"Miku..."

Bolest a zuřivost mojí žárlivosti byla tak silná jako minulý týden. Zlomil jsem další strom ve snaze se ovládnout. Hrozně moc jsem toužil přeběhnout přes školní areál, příliš rychle pro lidské oči a unést ji pryč od toho chlapce, kterého jsem momentálně nenáviděl tak, že bych si užíval, když bych ho mohl zabít.
Řekne mu ano?
"Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad."
Vydechl jsem a uvolnil se.
Takže nakonec byl Seattlu přeci jen výmluva. Neměl jsem se jí ptát. Co jsem si myslel. Určitě za tím bude ten magor, Culen...
"Proč?" mrzutě se zeptal.
"Myslím...," zaváhala. " a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti."
Vybuchl jsem smíchy nad její výhružkou smrti. Sojka, která seděla vedle mě, vylekaně zakřičela a odletěla.
"Ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."
Jessičiny?" Cože? Ale... Oh. Okay. Hádám... Takže... Huh.
Jeho myšlenky byly naprosto nesouvislé.
"Vážně, Miku, copak jsi slepý?"

Připomněl jsem si její uvažování. Neměla by očekávat, že každý bude tak bystrý jako ona, i když tohle bylo vážně očividné. S tolika problémy, které měl Mike, když sbíral odvahu, aby se Belly zeptal, se vůbec nezamyslel nad tím, že by o něj Jessica mohla stát? Muselo to být sobectví, že si vůbec nevšímal pocitů druhých.Ale Bella byla nesobecká, ona viděla všechno.
Jessica. Huh. Wow. Huh. "Oh," nakonec z něho vypadlo.
Bella využila jeho zmatku ke svému úniku.
"Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě."

Od té doby pro mě už Mike nebyl spolehlivý. Zjistil, že když znovu a znovu přemýšlel nad Jessiccou, že se mu moc líbí myšlenka, že ji přitahuje. Bylo to sice podřadné, ne tak pěkné, kdyby to k němu cítila Bella..
Ale co, je milá. A má pěkné tělo. Ptáček v hrsti ....

Potom si začal představovat stejně vulgární představy, jaké měl dříve i o Belle, ale tentokrát mě spíš otravovaly, než rozčilovaly. Nezasloužil si žádné děvče, pro něj se daly dívky lehce měnit. Po tomhle už jsem v něm měl jasno.

Když mi Bella zmizela z dohledu, sedl jsem si, opřel se o studený kmen obrovského stromu a přeskakoval jsem z mysli do mysli, abych ji pořád viděl a byl jsem moc rád, když jsem se na ni mohl dívat očima Angely Weberové. Přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, abych jí mohl poděkovat za to, že je tak milá osoba. Bylo mi hned lépe, když jsem věděl, že Bella má alespoň jednu skutečnou přítelkyni.

Sledoval jsem tvář Belly z každého možného úhlu a zaznamenal jsem, že je opět smutná. To mě překvapilo – myslel jsem si, že jí sluníčko bude stačit na to, aby se usmívala. Při obědě jsem ji viděl, jak se čas od času dívá po prázdném stole Cullenů a to mě nadchlo. Dalo mi to naději. Možná jí také chybím.

Dnes si měla vyrazit s děvčaty – automaticky jsem začal plánovat svůj dozor – ale tyhle plány byly přeloženy na jindy, protože Mike pozval Jessicu na rande, místo Belly.

Takže namísto toho jsem šel rovnou k ní domů, abych rychle odstranil stopy v lese, abych se ujistil, že nikdo nebezpečný nebude procházet příliš blízko ní. Věděl jsem, že Jasper varoval svého někdejšího bratra, aby se vyhýbal městu – zdůraznil jim moje šílenství jako vysvětlení a zároveň varování – ale nechtěl jsem riskovat. Petr a Charlotta neměli v úmyslu jakkoliv ohrozit přátelství s naší rodinou, ale úmysly se mění ...
No tak dobře, přeháním to. Vím.

Jako kdyby věděla že ji pozoruji, jako kdyby cítila slitování s bolestí,kterou cítím, když jí nevidím, vyšla Bella na zadní dvůr poté, co strávila dlouhé hodinu uvnitř domu. V ruce si nesla knihu a deku.
Tiše jsem vylezl do koruny nejvyššího stromu, který byl nejblíže ke dvoru, takže jsem měl dobrý výhled.

Rozprostřela přikrývku na vlhký trávník, lehla si na břicho a začala listovat ošuntělou knihou, jako kdyby hledala nějaký útržek. Četl jsem jí přes rameno.
Ach, opět klasika. Fanynka Jane Austenové.

Rychle si četla, kmitala překříženýma nohama ve vzduchu. Sledoval jsem, jak jí vítr a slunce hrají ve vlasech, když náhle ztuhla a ruka jí zamrzla na stránce. Všechno, co jsem věděl bylo, že stihla dojít ke třetí kapitole, když hrubě popadla část stránek a otočila je.
Podíval jsem se na titulní stranu – Mansfieldské panství. Začetla se o dalšího příběhu – kniha byla svazek děl. Přemýšlel jsem nad tím, proč některé romány tak náhle přeskočila.

O chvíli později rozzlobeně zaklapla knih. Se zamračeným výrazem knihu odložila a převrátila se na záda. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se chtěla uklidnit, vyhrnula si rukávy a zavřela oči. Ten román jsem si pamatoval, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic, co by ji mohlo rozrušit. Další záhada, povzdechl jsem si.

Ležela klidně, pohnula se jen, aby si odhrnula vlasy s tváře. Rozprostřely se jí nad hlavou, jako řeka plná kaštanů. A znovu ležela nehybně.
Dýchání se jí zpomalilo. O několik minut později se jí začaly pohybovat rty. Mluvila ze spaní.
Dvě polévkové lžíce mouky ... pohár mléka ...
No tak! Hoď to do toho koše! Hej, no tak!
Červená, nebo modrá... nebo bych si měla obléct něco méně formálního...
Ani náznak něčeho zajímavého. Jemně jsem seskočil na zem, dopadl jsem tiše na prsty.

Nebylo to správné. Velmi riskantní. Jak povýšeně jsem kdysi soudil Emmetta za jeho nepromyšlené činy a Jaspera za nedostatek jeho sebeovládání – a já jsem teď překročil úmyslně všechny pravidla tak bezohledně, že jejich chyby oproti tomu byly ničím. Obyčejně jsem byl já ten zodpovědný.
Vzdychl jsem si a přiblížil se slunečnímu světlu.

Vyhýbal jsem se pohledu na sebe sama ve slunečním žáru. Bylo už tak dost zlé, že moje pokožka byla kamenná a v záři vypadala nelidsky, nechtěl jsem, abych se viděl vedle Belly, když svítí sluníčko. Ten rozdíl byl už i tak nepřekonatelný, už dost bolestivý, nemusel jsem to zhoršovat ještě tímto obrazem.

Ale nemohl jsem si nevšimnou jiskry duhy, která se jí odrážela na pokožce, když jsem k ní přišel blíže. Čelist mi nad tím pohledem ztuhla. Můžu být ještě větší blázen? Představil jsem si její zděšení, kdyby teď otevřela oči ...
Začal jsem ustupovat, ale zamumlala, což mě zastavilo.
"Hmm... Hm..."
Opět nesrozumitelné. Nevadí, chvíli počkám.

Opatrně jsem jí vzal knihu tak, že jsem se natáhl k její ruce a pro jistotu jsem zadržel dech, když jsem byl tak blízko. Znovu jsem začal dýchat až tehdy, když jsem byl od ní pár metrů, cílil jsem její vůni smíchanou s čerstvým vzduchem a ovlivněnou sluníčkem. Teplo ji ještě osladilo. Hrdlo mě pálilo touhou, oheň byl divoký a bolestivý, protože jsem byl od ní vzdálený příliš dlouho.

Chvíli jsem strávil snahou získat opět sebekontrolu a potom – soustředil jsem se na dýchání nosem – jsem otevřel knihu. Začala u prvního příběhu ... rychle jsem nalistoval třetí kapitolu Rozumu a citu, hledajíc něco urážlivé v próze Jane Austenové.
Moje oči se zastavily na mém jméně – poprvé představili postavu Edwarda Ferrarsa – když Bella znovu promluvila.
"Mmm. Edwarde." Povzdechla si..

Tentokrát jsem se nelekl, že by se probudila. Její hlas byl tichý, jen melancholický šepot. Žádný vyděšený křik, který by následoval, kdyby mě uviděla.
Bojovala ve mně radost s odporem k sobě samému. Koneckonců, stále se jí o mě zdálo.
"Edmund. Ach. Příliš... blízko..."
Edmund?

Ha! Nakonec se jí nezdálo o mě, uvědomil jsem si ponuře. Odpor se znovu vrátil. Snila o fiktivních postavách. Jak jsem byl jenom domýšlivý.
Vrátil jsem jí knihu a odkradl se zpět do stínu stromů, kam jsem patřil.

Hodiny utíkaly a já jsem bezradně sledoval, jak slunce klesá a jak se stíny plazí po trávníku rovnou k ní. Chtěl jsem je zastavit, ale byly nevyhnutelné. Když na ní nesvítilo sluníčko, její kůže vypadala opět příliš bledě – jako kdyby byla duch. Její vlasy byly opět tmavé, proti tváři působily téměř černě.

Bylo to strašidelné – jako kdyby se Alicina vize stávala skutečnou. Bellin pravidelný, silný tep byl mojí útěchou, byl to zvuk, díky kterému takhle chvíle nevypadala jako noční můra.
Ulevilo se mi, když její otec přišel domů.
Něco jsem od něj slyšel, když přicházel domů. Jakási zlost ... něco pravděpodobně z práce.

Očekávání smíšené s hladem – pravděpodobně se těšil na večeři. Ale jeho myšlenky byly tak tiché, že jsem si nemohl být jistý, jestli mám pravdu, zachytil jsem jich jen část.
Přemýšlel jsem nad tím, jak by asi zněla její máma – co za genetickou kombinaci Bella měla, když je teď tak jedinečná.

Bella se probudila a rychle se posadila, když slyšela otcovo auto na příjezdové cestě. Začala se kolem sebe rozhlížet, zmatená náhlou tmou. Na krátkou chvíli se její oči zastavily na stínu, ve kterém jsem se ukrýval, ale rychle se odvrátila.
"Charlie?" tiše se zeptala, pohledem stále sledovala stromy, které obklopovaly dvůr.

Bouchly dveře Charlieho auta a Bella se otočila za zvukem. Rychle se postavila, posbírala svoje věci a ještě jednou se podívala mezi stromy.

Přesunul jsem se ke stromu, který byl nejblíže kuchyňskému oknu a naslouchal jsem jejich večeru. Bylo zajímavé porovnat Charlieho slova s jeho myšlenkami. Jeho láska a starost o svoji jedinou dceru byla ohromná, ale jeho slova byla strohá a nenucená. Většinou byly ukryty v přátelském tichu.

Slyšel jsem je, jak mluví o jejích plánech jít zítra večer do Port Angeles, a když jsem je tak poslouchal, tak jsem přepracovával svůj program. Jasper nevaroval Petra a Charlottu, aby nelovili v Port Angeles. I když nedávno jedli a pravděpodobně neměli v úmyslu jít lovit v blízkosti našeho domu, přesto na ni budu dávat pozor. Jen pro případ. Přeci jen tu byli i jiný z našeho druhu. A také další lidská nebezpečí, kterých jsem si předtím nevšímal.

Slyšel jsem její starost o otce, že si bude muset připravit večeři sám. Pousmál jsem se nad dalším důkazem mojí teorie – ano, byla to ošetřovatelka.
Odešel jsem s vědomím, že se vrátím, až bude spát.

Neporuším její soukromí, tak jak by to udělal nějaký slídil. Byl jsem tu pro její ochranu, ne abych ji sledoval tak, jak by to určitě udělal Mike Newton, i když nebyl dost svižný na to, aby se pohyboval v korunách stromů tak jako já. Nebudu s ní zacházet takto necitlivě.

Když jsem se vrátil, můj dům byl prázdný, což bylo jen dobře. Nechyběly mi ty zmatené nebo pohrdavé myšlenky, které zpochybňovaly moje duševní zdraví. Emmett mi nechal k zábradlí přilepený vzkaz.
Fotbal na Rainier field - no tak! Prosím?
Našel jsem pero a pod jeho vzkaz jsem napsal slovíčko Promiň. Týmy byly i beze mě dost vyrovnané.

Šel jsem na jeden ze svých nejkratších lovů, spokojil jsem se s menšími zvířaty, které sice nebyly tak dobré, ale stačily na žízeň. Potom jsem se převlékl do čistých šatů a vrátil se zpět do Forks.

Bella dnes nespala moc dobře. Byla zamotaná do přikrývky, tvář měla znepokojenou a potom smutnou. Přemýšlel jsem, jaká noční můra ji straší ... A potom jsem si uvědomil, že to vlastně ani radši nechci vědět.

Když začala mluvit ze spaní, většinou to byly nepěkné výrazy na adresu Forks. Jen jednou když vydechla slova "Vrať se" a natáhla ruce – němá prosba – dostal jsem šanci doufat, že se jí zdá o mě.

Další školní den – poslední, kdy mě slunce drželo jako svého vězně – byl téměř stejný, jako den předtím. Bella se zdála ještě smutnější než včera a já jsem přemýšlel, jestli by zrušila plány, protože neměla dobrou náladu.
Ale protože to byla Bella, pravděpodobně upřednostní radost kamarádek, než svoji vlastní.
Dnes měla na sobě tmavomodrou blůzu, její barva jí perfektně seděla k pokožce a vypadala jako smetana.
Škola skončila a Jessica souhlasila, že vyzvedne ostatní děvčata – Angela jela také, za což jsem byl vděčný.

Šel jsem domů, abych si vzal auto. Když jsem zjistil, že Petr a Charlotta jsou zde, rozhodl jsem se, že děvčatům dám hodinku náskok. Nikdy bych nemohl jet rovnou za nimi – povolenou rychlostí – hrozná představa.
Přešel jsem přes jídelnu, matně jsem přikývl na Emmettův a Esmin pozdrav, když jsem je míjel a sedl si za klavír.
Aha, je zpět. Rosalie, samozřejmě.
Ach, Edward. Velmi nerada ho vidím trpět. Esminu radost kazily starosti. Měla by být více znepokojená. Ten příběh lásky, který si pro mě představovala se každou chvíli více a více řítil do záhuby.
Užij si dnešek v Port Angeles, vesele poznamenala Alice. Dej mi vědět, až budu moc mluvit s Bellou.
Jsi patetický. Nedokážu uvěřit tomu, že jsi zmeškal hru jenom proto abys mohl sledovat jak spí, postěžoval si Emmett.

Jasper mi nevěnoval pozornost, i když jsem píseň zahrál bouřlivěji než jsem chtěl. Byla to stará píseň, s důvěrně známým tématem: netrpělivost. Jasper se rozloučil se svými přáteli, kteří si mě zvědavě měřili.
Takové divné stvoření se z něho stalo, pomyslela si Charlotte, blonďatá, vysoká asi jako Alice. A to byl tak normální a příjemný, když jsme se naposledy potkali.
Petrovy myšlenky byly stejné jako Charlottiny, jako vždy..

To bude těmi zvířaty. Nakonec se z toho nedostatku lidské krve zblázní, usoudil. Jeho vlasy byly také světlé, stejně jako Charlottiny a téměř stejně dlouhé. Byli si velmi podobní – pokud nepočítáme výšku, byl stejně vysoký jako Jasper – ve vzhledu i myšlenkách. Velmi dobře sehraná dvojice, vždycky jsem si to myslel.
Každý, kromě Esme o mě po chvíli přestal přemýšlet, a já jsem hrál víc tlumeně, abych na sebe nepřitahoval pozornost.

Dál už jsem je nevnímal, nechal jsem hudbu, aby mě rozptýlila. Bylo velmi těžké dostat ji z očí a mysli. K jejich rozhovoru jsem se vrátil až když se Petr a Charlotta loučili.
"Jestli znovu uvidíte Mariu," řekl ostražitě Jasper, "vyřiďte, že jí přeji jen to nejlepší."

Maria byla upírka, která stvořila Jaspera i Petra – Jaspera v polovině devatenáctého století, Petra o něco dříve. Jaspera vyhledala jen jednou, když jsme bydleli v Calgary. Byla to dost rušná návštěva – museli jsme se okamžitě přestěhovat. Jasper ji slušně požádal, aby se nám v budoucnu vyhýbala.

"Nemyslím, že ji brzy uvidím," řekl Petr se smíchem. Maria byla určitě nebezpečná a mezi ní a Petrem nebylo moc náklonnosti. Petr byl vlastně hybnou silou Jasperova odchodu. Jasper byl vždycky Mariin oblíbenec, to že ho chtěla jednou zabít, považovala za naprostou bezvýznamnost. "Ale jestli ji uvidím, vyřídím jí to."
Potom si podali ruce na znamení odchodu. Ke své nelibosti jsem musel nechat hry a rychle jsem se postavil.
"Charlotto, Petře," řekl jsem a přikývl.
"Bylo milé tě znovu vidět, Edwarde," řekla Charlotta pochybovačně. Petr jen mírně pokýval rukou.
Blázen, pomyslel si Emmett.
Idiot, pomyslela si Rosalie ve stejném momentě.
Chudáček, Esme.
A Alice, plísnícím tónem. Jdou přímo do Seattlu, nebudou v blízkosti Port Angeles. A jako důkaz mi ukázala svoji vizi.
Předstíral jsem, že jsem to neslyšel. Moje výmluvy byly už tak dost chatrné.

V aute jsem se víc uvolnil, to hluboké předení motoru, které mi Rosalie pomohla oživit – ještě minulý rok, když měla lepší náladu – bylo uklidňující. Byla útěcha být v pohybu, vědět, že s každým dalším kilometrem jsem byl blíž Belle