6. kapitola - Krevní skupina

Celý den jsem ji pronásledoval očima jiných lidí, svoje vlastní okolí jsem téměř nevnímal.

Ovšem ne přes oči Mikea Newtona, protože jsem nedokázal snést jeho pohoršující představy a také ne přes oči Jessicy Stanleyové, protože její nenávist k Belle, mě tak rozčilovala, až to bylo pro tuto bezvýznamnou dívku nebezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokud mi tedy její oči byly k dispozici – byla milá, v její hlavě bylo vše příjemné. A potom ještě učitelé, ti mi poskytovali nejlepší výhled.

Byl jsem překvapený - když jsem sledoval její den, jak zakopla o dlažební kostky na chodníku nebo když si někde zapomněla učebnice, nebo a to se stávalo častěji – když zakopla o svoje nohy – že ji lidé, kterým jsem poslouchal myšlenky, považovali za nemotornou.

Přemýšlel jsem nad tím. Byla pravda, že měla občas problémy zůstat vzpřímeně. Vybavil jsem si, jak první den ve škole zakopla o stůl, jak pomalu našlapovala na ledě v den její nehody, včerejší zakopnutí o práh dveří. Zvláštní, měli pravdu. Opravdu je nemotorná.

Nevěděl jsem, co mi přišlo k smíchu, ale když jsem odcházel z hodiny historie Ameriky na angličtinu, třásl jsem se smíchy, až se na mě lidé divně dívali. Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Možná proto, že v její mlčenlivosti bylo něco elegantního, způsob jakým držela hlavu, klenba jejího krku ...
Teď tak ovšem nepůsobila. Pan Varner ji pozoroval, když špičkou boty zakopla o koberec a doslova dopadla na svoji židli.
Znovu jsem se rozesmál

Čas utíkal hrozně pomalu, když jsem čekal na příležitost vidět ji na vlastní oči. Nakonec zazvonilo. Pospíšil jsem si do jídelny, abych si zarezervoval stůl. Byl jsem tam první. Vybral jsem si stůl, který byl většinou prázdný, a byl jsem si jistý, že to tak bude i nadále.
Když vešla moje rodina, nikdo z nich nebyl překvapený, že mě vidí sedět samotného u stolu. Alice je na to musela upozornit.
Rosalie přešla kolem mě, aniž by mi věnovala jediný pohled.
Idiot.

Můj vztah s Rosalií nikdy nebyl bezproblémový – urazil jsem jí, když jsem s ní poprvé mluvil - a od té doby to s námi šlo z kopce. A zdálo se, že poslední dobou je to ještě horší a horší.
Když mě míjel Jasper, pousmál se.
Hodně štěstí, pomyslel si pochybovačně.
Emmett zakroutil očima a potřásl hlavou.
Chudák, ztratil rozum.
Alice doslova zářila, dokonce i zuby se jí příliš moc leskly.
Už si konečně můžu popovídat s Bellou?
"Nepleť se do toho," zašeptal jsem.
Úsměv jí zmizel z tváře, ale za chvíli se opět rozzářila.
Jak chceš. Hraj si na tvrdohlavého. Ale je to jen otázka času.
Opět jsem si povzdechl.
Nezapomeň na dnešní hodinu biologie, připomněla mi.
Přikývl jsem. Ne, na to jsem nezapomněl.

Zatímco jsem čekal na Bellu, sledoval jsem ji očima studenta, který šel do jídelny za Jessicou. Ta tlachala o plese, ale Belle jí neodpovídala. Ne, že by dostala šanci něco říct.

Když vešla Bella do místnosti, její oči se stočily ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Na chvíli se na ně dívala, potom nakrčila čelo a oči sklopila k podlaze. Nevšimla si mě.

Vypadala tak... smutně. Cítil jsem strašnou potřebu vstát a jít k ní, nějak ji utěšit, ale nevěděl jsem jak. Neměl jsem ani ponětí, proč byla najednou tak smutná. Jessica stále mlela něco o plese. Byla Bella smutná, protože o něj přijde? To se mi zdálo nepravděpodobné ...
Ale mohl jsem to napravit, kdyby si to přála.

K obědu si koupila jen flašku limonády. Nepotřebovala něco výživnějšího než jen limonádu? Nikdy předtím jsem lidskému jídlu nevěnoval takovou pozornost.
Lidi byli tak příšerně křehcí. Bylo tu ještě milion dalších věcí, které mi dělaly starosti.
"Edward Cullen už na tebe zase zírá" slyšel jsem konstatovat Jessicu. "Tak si říkám, proč dneska sedí sám."

Byl jsem jí za to vděčný – i když ji to rozčililo ještě víc – protože Bella okamžitě zvedla hlavu a pátrala svýma očima, dokud se její pohled nestřetl s mým.

Ne její tváři už nebyla ani stopa po smutku. Doufal jsem, že byla smutná, protože si myslela, že jsem dnes odešel ze školy dřív. Tahle naděje mě přinutila usmát se.
Ukazováčkem jsem jí pokynul, aby si ke mně přisedla. Byla tak překvapená, že jsem dostal chuť začít si jí znovu dobírat.
Když jsem na ní mrkl, spadla jí čelist.
"Vážně myslí tebe?" zeptala se Jessica s urážlivým tónem v hlase.
"Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie," řekla tichým, nejistým hlasem.
Tohle bylo další "ano".

Než došla k mému stolu, dvakrát zakopla a to měla v cestě jen linoleum. Opravdu, jak jsem to mohl přehlídnout? Asi jsem se soustředil jen na její myšlenky ... Co dalšího jsem ještě přehlídl?
Buď upřímný, ber to s nadhledem, opakoval jsem si.
Nejistě se postavila za židli naproti mně. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát přes nos.
Pocítil jsem to pálení.
"Co kdyby sis dneska sedla se mnou?" zeptal jsem se s úsměvem.
Pozorovala mě, když si odtáhla židli a posadila se. Zdála se nervózní, ale to že se posadila, bylo další "ano".
Čekal jsem, jestli něco řekne.
Chvíli to trvalo, ale nakonec řekla. "Tohle je jiné."
"No..." zaváhal jsem. "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to."

Proč jsem jí tohle řekl? Ale aspoň to bylo upřímné. A možná i slyšela to zřetelné varování skryté v mých slovech. Možná si uvědomí, že by měla vstát a co nejrychleji odejít.
Nevstala. Sledovala mě a čekala, jako kdybych měl ještě něco dodat.
"Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš," řekla, když jsem již nic nedodal.
To byla úleva. Usmál jsem se.
"Vím."
Bylo velmi těžké ignorovat myšlenky, které jsem všude okolo ní slyšel. A kromě toho, chtěl jsem změnit téma.
"Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem tě jim ukradl."
Nezdálo se, že by jí to dělalo starosti. "Oni to přežijou."

"Já tě ale možná nevrátím." Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsem chtěl být upřímný nebo jsem si ji znovu dobíral. Být blízko ní bylo velmi těžké, takže mi moje vlastní myšlenky nedávaly smysl.
Bella nahlas polkla.
Usmál jsem se jejímu výrazu. "Vypadáš ustaraně." Opravdu by tohle nemělo byt vtipné. Měla by být ustaraná.

"Ne." Neuměla lhát a už vůbec jí nepomohlo, že se jí zlomil hlas. Ve skutečnosti jsem překvapená... proč to všechno tak najednou?"

"Vždyť jsem ti to povídal," připomněl jsem jí – "Už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám." Snažil jsem se udržet úsměv. Moc to nefungovalo – být zároveň upřímný a nenucený.
"Vzdáváš?" zmateně opakovala.

"Ano – vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí." Tohle bylo dostatečně upřímné. Ať vidí, jaký jsem sobec. Ať jí to varuje.
"Zase jsem mimo."
Byl jsem dost sobecký na to, aby mě potěšilo, jak to dopadlo. "Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou – to je jeden z problémů."
Dost bezvýznamný problém s ohledem na ty ostatní.
"Neboj se," ujistila mě, "Já ničemu z toho nerozumím.
Dobře. Takže zůstane. "S tím počítám."
"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?"
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. "Přátelé..." Nelíbilo se mi, jak to znělo. Chtěl jsem být víc než přítel.
"Nebo ne," rozpačitě zamumlala.
Opravdu to vypadá, že ji tak moc nesnáším?
Usmál jsem se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel."

Čekal jsem, jak na to zareaguje a myslel na dvě opačné věci – přál jsem si, aby konečně porozuměla mému varování, ale zároveň jsem si říkal, že bych asi umřel, kdyby to tak bylo. Jak melodramatické. Jako bych byl člověk.
Její tep se zrychlil. "To říkáš často."
"Ano, protože mě neposloucháš, " řekl jsem horlivě. "Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat."
Ale dovolil bych jí to, kdyby to zkusila?
Přimhouřila oči. "Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu."
Nebyl jsem si tak úplně jistý, jak to myslela, ale omluvně jsem se usmíval. Asi jsem ji nechtěně urazil.
"Takže," řekla pomalu. "Protože nemám... rozum, tak se budeme snažit být přáteli?"
"Tak nějak."
Podívala se na ruce, ve kterých držela limonádu.
Stará zvědavost se ve mně opět rozhořela.
"Na co myslíš?" Zeptal jsem se. Byla úleva, vyslovit to nahlas.
Když se mi podívala do očí, dech se jí zrychlil a tváře se jí začaly zbarvovat do růžova. Nadechl jsem se.
"Snažím se přijít na to, co jsi zač."
Snažil jsem se dál usmívat, ale tělem mi proběhlo zděšení.
Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla hloupá. Nemohl jsem věřit, že by si nevšimla něčeho tak zřejmého.
"A daří se ti to aspoň trochu?" zeptal jsem se ledabyle.
"Moc ne," přiznala.
Uchechtl jsem se v náhlé úlevě. "Jaké máš teorie?"
Nemůže být nic horšího než pravda, bylo jedno, s čím přijde.
Začervenala se, ale nic neřekla. Cítil jsem tu horkost ve vzduchu.
Zkusil jsem na ni svůj přesvědčivý tón. Na většinu lidí to zabíralo celkem dobře.
"Ty mi to nepovíš?" povzbudivě jsem se usmál.
Zakroutila hlavou. "To je moc trapné."
Ach. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji to mělo ztrapňovat? Nemohl jsem se s tím smířit, musím to vědět.
"To je vážně frustrující, víš."
Moje stěžování jí rozzlobilo. V očích se jí zablýsklo a z úst se jí řinuly slova rychleji než obvykle.

"Ne, nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující – že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat... co je na tom prosím tě frustrujícího?"
Zamračil jsem se na ní, byl jsem příliš rozrušený, abych přiznal, že má pravdu. Nebyl jsem k ní fér.

Pokračovala. "Anebo třeba se ten člověk chová podivně – jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího."
Byla to asi nejdelší řeč, jakou jsem od ní slyšel, a tak mi přibyla nová vlastnost do mého seznamu.
"Ty ses nějak rozjela, co?"
"Nemám ráda dvojí měřítka."
Měla plné právo na svoji zlost.
Zíral jsem na ni a přemýšlel, jestli s ní udělám vůbec něco správně, dokud mě nevyrušil tichý křik myšlenek Mikea Newtona.
Byl tak naštvaný, až jsem se musel zasmát.
"Co je?"zeptala se.

"Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý – debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku." Znovu jsem se uchechtl.
"Nevím, o čem to mluvíš," odsekla mrazivě. "Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš."
Zaradoval jsem se nad způsobem, jakým tuhle větu vyslovila.
"Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst."
"Kromě mě, samozřejmě."

"Ano. Kromě tebe." Musí být výjimkou pro všechno? Nebylo by alespoň trochu spravedlivé – vzhledem k tomu, co všechno musím teď zvládat, abych mohl, slyšel alespoň něco z jejích myšlenek? Chtěl jsem tak moc? "Zajímalo by mě, proč to tak je."
Znovu jsem se jí zadíval do očí, snažil jsem se něco přečíst ...
Odvrátila pohled. Otevřela limonádu, usrkla z ní, stále očima sledovala stůl.
"Ty nemáš hlad?" zeptal jsem se zmateně.
"Ne." Podívala se na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
"Ne, nemám hlad." To jsem rozhodně nebyl.
Se sevřenými rty stále sledovala stůl. Čekal jsem.
"Můžeš mi prokázat laskavost?" Zeptala se a najednou se mi podívala do očí.

Co by ode mě mohla chtít? Bude se mě ptát na pravdu, kterou jsem jí nemohl říct, na pravdu, kterou nechci, aby se vůbec někdy v životě dozvěděla?
"To záleží na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," ujišťovala mě.
Zvědavě jsem čekal.

""Jenom jsem si říkala..." řekla pomalu, přitom sledovala limonádu a malíčkem objížděla kolo otvoru. " Jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená."
Chtěla varování? To, že jsem jí ignoroval, pro ni muselo být hodně obtížné ... Usmál jsem se.
"To zní fér." Souhlasil jsem.
"Díky," podívala se na mě. Ve tváři měla vepsanou obrovskou úlevu, téměř srovnatelnou s mojí vlastní.
"A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?" zeptal jsem se hlasem plným naděje.
"Dobře."
"Pověz mi jednu teorii."
Začervenala se. "Tuhle ne."
"Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď," domáhal jsem se.
"Tys taky porušil svoje sliby," připomněla mi.
Byl jsem v pasti.
"Jenom jednu teorii – nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Zdála se tím být naprosto přesvědčená, ale já jsem si nedokázal představit nic, co by mohlo být vtipné.

Opět jsem jí zkusil přesvědčit. Zadíval jsem se jí hluboko do očí – bylo to lehké, když samotné její oči byly hluboké a zašeptal jsem, "Prosím!"
Zamrkala a prázdně se na mě dívala. To nebyla reakce, kterou jsem očekával.
"Ehm, cože?" Zeptala se. Vypadala omámeně. Co to s ní bylo?
Nevzdával jsem se.
"Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii." Prosil jsem ji jemným, tichým hlasem, pohledem jsem držel její oči v zajetí.
K mému překvapení a radosti to zabralo.
"Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? Už se ani nedivím, proč si myslela, že se budu smát.
"To není moc kreativní," jemně jsem se poškleboval a snažil jsem se zakrýt úlevu.
"Je mi líto, nic jiného nemám," uraženě odsekla.
Teď se mi ulevilo ještě víc. Znova jsem si ji mohl začít dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Zatraceně," povzdechla si.

"Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl jsem se rychle, než se mohla začít dál vyptávat. Musel jsem se zasmát její představě o mě jako superhrdinovi.
"Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"
Stiskl jsem rty, snažíc se nesmát.
"Já na to stejně nakonec přijdu," varovala mě.
A jakmile na to přijde, uteče.
"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Všechno dobírání bylo rázem fuč.
"Protože...?"

Dlužil jsem jí upřímnost. Snažil jsem se usmát, aby moje slova nezněla tak hrozivě. "Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?"
Oči se jí na setinu vteřiny rozšířily. "Aha," řekla a pak dodala, "chápu."
Konečně mi rozuměla.
"Vážně?" zeptal jsem se, abych zakryl tu neskutečnou bolest.
"Ty jsi nebezpečný?" hádala. Dýchaní i tep se jí zrychlil.

Nemohl jsem jí odpovědět. Byla tohle moje poslední chvíle v její společnosti? Uteče pryč? Budu schopný jí říct, že jí miluju, ještě než uteče? Nebo by jí to vystrašilo ještě víc?
"Ale ne zlý," zašeptala a potřásla hlavou. V očích neměla žádný strach. "Ne, já nevěřím, že jsi zlý."
"To se pleteš," také jsem zašeptal.

Samozřejmě, že jsem byl zlý. Je to radost, co právě teď cítím, když mě vidí lepšího, než jsem a než si zasloužím? Kdybych byl hodný, držel bych se od ní dál.

Natáhl jsem ruku nad stůl pro víčko od její limonády. Neodtáhla se, ani když se moje ruka dostala příliš blízko její. Opravdu se mě nebála. Zatím.
Začal jsem jím otáčet v prstech a pro jistotu jsem sledoval víčko než sledovat ji. Moje myšlenky byly zmatené.
Uteč, Bello, uteč. Nedokázal jsem ty slova vyslovit nahlas.

Vyskočila od stolu. Přijdeme pozdě," řekla přesně v tu chvíli, kdy jsem se začal obávat, že nějak rozuměla mému tichému varování.
"Já dneska na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny."

Abych byl přesný, bylo pro lidi bezpečnější, když se upíři neúčastnili vyučovacích hodin, při kterých bude téct krev. Pan Banner chce dnes určovat krevní skupiny. Alice už kvůli tomu ráno nešla na svojí hodinu.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapilo mě to. Byla zodpovědná – vždy udělala to, co bylo správné.
Byla můj přesný opak.
"Tak zatím ahoj," snažil jsem se rozloučit nenuceně, stále jsem se soustředil na rotující víčko. A jen tak mimochodem, zbožňuju tě ... takovým děsivým a nebezpečným způsobem.
Na chvíli zaváhala a já jsem doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale když zazvonilo, rychle odešla.

Seděl jsem v jídelně, dokud neodešla, potom jsem si vložil víčko do kapsy – důkaz o tomto velmi důležitém rozhovoru – a šel jsem skrz déšť do auta.

Pustil jsem si svoje oblíbené CD, které mě vždy dokázalo spolehlivě uklidnit – stejné, které jsem poslouchal i ten první den – ale Debussyho se mi příliš dlouho poslouchat nepodařilo. Hlavou mi probíhaly úplně jiné noty, noty, které mě potěšily a zaujaly. Ztišil jsem přehrávač a soustředil jsem se na píseň ve své hlavě, která se rodila po částech a postupně splynula do jedné skladby. Instinktivně jsem začal prsty hýbat po imaginárním klavíru.
V hlavě mi vznikala nová skladba, dokud mě něčí myšlenky nepřerušily. Snažil jsem se najít, čí že myšlenky to byly.
Omdlí? Co budu dělat, když omdlí? Mike začal panikařit.

Nějakých sto metrů ode mně Mike Newton položil Bellino ochablé tělo na chodník. Bezvládně se na něj sesunula, oči zavřené, ve tváři bledá jako mrtvola.
Téměř jsem vyrazil dveře auta.
"Bello?" zakřičel jsem z dálky.
Její tvář stále vypadala úplně bez života, navzdory tomu, že jsem volal její jméno.
Moje tělo bylo najednou chladnější než led.

Uvědomoval jsem si Mikeovo rozčílení, když jsem se probíral jeho myšlenkami. Myslel jen na to, že je na mě naštvaný, takže jsem se nemohl dozvědět, co je s Bellou. Jestli jí něco udělal, zabiju ho.

"Co se jí stalo – je zraněná?" dožadoval jsem se odpovědi a přitom se soustředil na jeho myšlenky. Bylo příšerné, že jsem se musel pohybovat lidskou chůzí. Ale neměl bych na sebe zbytečně přitahovat pozornost.

Hned na to jsem uslyšel tep jejího srdce a její pravidelné dýchání. Když jsem jí upřeně pozoroval, sevřela oči ještě silněji. Trochu mě to uklidnilo.

V Mikeově hlavě se míhaly obrazy z hodiny biologie. Bellina zelená tvář položená na stole. Kapka krve na identifikačním papíře ...
Určování krevní skupiny.
Náhle jsem se zastavil, nedýchal jsem. Jedna věc byla její vůně, ale její tekoucí krev byla něco naprosto odlišného.
"Myslím, že omdlela," konstatoval Mike znepokojeně a zároveň rozčileně." Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."

Celé tělo mi zaplavila úleva, znovu jsem se nadechl a ochutnal vzduch. Ach, zacítil jsem jemný proud krve z Mikeova prstu. Kdysi by se mi to líbilo.
Klekl jsem si vedle ní, zatímco Mike vedle mě přešlapoval z nohy na nohu, rozzuřený, že jsem si dovolil zasáhnout.
"Bello, slyšíš mě?"
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."
Úleva byla tak povznášející, až jsem se tomu musel zasmát. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."
"Já ji tam vezmu, můžeš se vrátit do třídy." Povýšeně jsem rozhodl.
"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
Nechtěl jsem se s tím ubožákem hádat.

Rozechvěle a zároveň vystrašeně, napůl vděčný a napůl ztrápený touto krizovou situací, která rozhodla o nevyhnutelnosti dotyku s jejím tělem, jsem jemně Bellu zvidl z chodníku a nesl ji na rukách tak, že jsem se dotýkal jen jejích šatů a udržoval mezeru mezi našimi těly, jak to jenom nejvíce šlo. Vykročil jsem rychlým, jistým krokem, abych jí zachránil život – jinými slovy, daleko ode mě.
Šokovaně otevřela oči.
"Postav mě na zem!", rozkázala mi slabým rozpačitým hlasem. Nerada ukazovala slabost.
Ignoroval jsem Mikeův protest.

Vypadáš hrozně," řekl jsem a začal se na ní usmívat. Zjistil jsem, že jí vlastně nic není – kromě motající hlavy a slabého žaludku.
"Postav mě zpátky na chodník," její rty byly úplně bílé.
"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" Může být tato situace ještě víc ironická?
Opět zavřela oči a tiskla rty k sobě.
"A to ani nejde o tvou vlastní krev," dodal jsem, úsměv na tváři se mi ještě prohloubil.
Vešel jsem do kanceláře. Dveře nebyly dovřené, tak jsem do nich jen mírně kopl.
Slečna Copová vystrašeně vyskočila. "Propána," povzdychla si, když zahlédla bílou dívku v mých rukách.
"Omdlela při biologii," vysvětlil jsem jí dřív, než si mohla začít představovat bůhví co.

Slečna Copová utíkala otevřít dveře k ošetřovně. Bella měla otevřené oči a pozorovala ji. Slyšel jsem úžas v myšlenkách starší sestřičky, když jsem Bellu opatrně položil na starou postel. Hned potom jsem se okamžitě postavil na druhou stranu místnosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš dychtivé, svaly jsem měl napnuté a jed mi proudil ústy. Byla tak teplá a voňavá.
"Je jenom trochu bledá," ujišťoval jsem paní Hammondovou. "Zjišťují si při biologii krevní skupiny."
Sestřička vědoucně přikývla. "Vždycky se někdo najde."
Přidušeně jsem se zasmál. Samozřejmě. Bella musí být jednou z nich.
"Jenom si na minutku lehni, drahoušku;" řekla jí paní Hammondová "To přejde."
"Já vím," vzdychla Bella.
"Stává se ti to často?" zeptala se sestřička.
"Občas," připustila Bella.
Zakašlal jsem, abych zakryl další smích.
V tom si mě sestřička všimla. "Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mi.
Podíval jsem se jí přímo do očí a dokonale přesvědčivě jsem zalhal. "Já s ní mám zůstat."
Hmm. Co já vím ... tak dobře. Pani Hammondová přikývla.
Na ní to fungovalo perfektně. Proč to muselo být s Bellou tak těžké?

"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla sestřička, mírně znepokojená pohledem mých očí – tak by měl reagovat každý člověk – a odešla z místnosti.
"Měl jsi pravdu," zasténala Bella a zavřela oči.
Co tím chtěla říct? Myslel jsem na nejhorší – pochopila moje varování.

"To já obvykle mívám," snažil jsem, aby můj hlas zněl pobaveně, ale nakonec to znělo mírně kysele. "Ale v čem konkrétně tentokrát?"
"Ulejvání vážně neškodí." povzdychla si.
Ach, znova úleva.

Odmlčela se, bylo slyšet jen její pomalý dech. Do rtů se jí vracela barva. Když jsem se díval na její ústa, cítil jsem se zvláštně. Chtěl jsem se k ní přiblížit, ale nebyl by to ten nejlepší nápad.

"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," řekl jsem, abych oživil konverzaci a znovu slyšel její hlas. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."
"Ha ha," odpověděla.

"Upřímně – viděl jsem mrtvoly s lepší barvou." Tak tohle byla opravdu pravda. "Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu." To bych i udělal.
"Chudák Mike." Opět si povzdychla si. "Vsadím se, že je naštvaný."
Zachvátila mě zlost, ale zase rychle přešla. Jen ho litovala. Byla milá. Nic víc.
"Naprosto mě nenávidí," řekl jsem jí vesele.
"To nemůžeš vědět."

"Viděl jsem jeho obličej – bylo to poznat." Byla pravda, že tohle se mu dalo vyčíst i z tváře. Cvičením s Bellou jsem se zdokonaloval ve čtení lidských výrazů
"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Vypadala lépe – zelený odstín z její kůže zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko."
Vypadalo to, že ji moje obyčejná odpověď překvapila.
Když se vrátila paní Hammondová se studeným obkladem, otevřela oči.
"Tady máš, drahoušku." Položila Belle ruku čelo. "Vypadáš líp," dodala.
"Myslím, že už je mi dobře," sedla si a odložila obklad. Samozřejmě. Nechtěla, aby se o ni někdo staral.

Paní Hammondová se opět natáhla k Belle, jako kdyby ji chtěla zatlačit zpět na postel, ale v té chvíli paní Copová otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. Spolu s ní se objevil i závan čerstvé krve.
Stále rozzlobený Mike Newton nesl tělo dalšího spolužáka a moc si přál, aby v náručí místo něj nesl Bellu.
"Máme tu dalšího," oznámila slečna Copová.
Bella okamžitě vyskočila, ráda, že už není středem pozornosti.
"Tady máte, já už to nepotřebuju." Podala obklad sestřičce.
Mike zavrčel, když přišel do místnosti stále podpírající Leeho Stephensa. Krev mu stále ještě stékala dolů po ruce
"Ach ne," Tohle byl moment, kdy bych měl odejít. A myslím, že i Bella. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Zmateně se na mě podívala.
"Věř mi – běž."

Otočila se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila z ošetřovny. Byl jsem hned za ní. Její poletující vlasy se dotkly mojí pokožky ...
Otočila se ke mně, oči doširoka otevřené.
"Ty jsi mě opravdu poslechla." To bylo poprvé.
Nakrčila nos. "Cítila jsem krev."
Překvapeně jsem na ní zíral. "Lidé krev nedokážou cítit."
"No, já to dokážu – právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez... a sůl."
Ztuhl jsem a stále na ní zíral.

Byla skutečně člověk? Vypadala tak. Byla křehká jako člověk. Voněla jako člověk – vlastně mnohem líp. Chovala se jako člověk ... občas. Ale nemyslela jako člověk, ani se tak nechovala.
Ale jaká jiná možnost by tu ještě byla?
"Co je?" zeptala se.
"To nic."
Mike Newton nás v té chvíli přerušil, když vešel do místnosti spolu s jeho podrážděnými myšlenkami.
"Ty vypadáš líp," drze poznamenal.

Trhl jsem sebou, měl jsem nutkání naučit ho slušným způsobům. Musel jsem dávat pozor, nebo by to mohlo skončit zabitím tohohle nesnesitelného kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse," řekla Bella. Na chvíli jsem si myslel, že mluví o mně.
"Už to nekrvácí," zamručel. "Jdeš zpátky do třídy?"
"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."

To bylo perfektní. Myslel jsem, že ztratím tuto hodinu s ní, místo toho jsem dostal nějaký čas navíc. Nedokázal jsem se jí nasytit, začal jsem být pořádně lakomý.
"Jo, to asi jo..." zamumlal. "Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?"

Ach, měli plány. Hněv mě přikoval na místě. I když to byl skupinový výlet. Viděl jsem ho v hlavě několika studentů. Nešli jen oni dva. Ale i tak jsem byl rozzuřený. Nehybně jsem se opíral o pult a snažil se na sobě nedat nic znát.
"Jasně, říkala jsem, že jsem pro," slíbila.
Takže jemu taky řekla "ano". Hořela ve mně žárlivost, mnohem bolestivěji než žízeň.
Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jen chtěla strávit den s přáteli, to bylo všechno.
"Máme sraz v deset v tátově obchodě." A Cullenovi NEJSOU pozvaní.
"Budu tam," slíbila.
"Tak se uvidíme na tělocviku."
"Zatím čau."

Odešel zpět do svojí třídy, plný naštvaných myšlenek. Co vidí na tom chudákovi? Jasně, je bohatý. Ženské si myslí, že je sexy, ale já to tak nevidím. Je příliš ... perfektní. Vsadím se, že jejich otec na nich dělá nějaké pokusy s plastickou chirurgií. Proto jsou všichni tak bílí a pěkní. To není normální. A vypadá tak trochu ... děsivě. Občas když se na mě dívá, přísahal bych, že přemýšlí, že mě zabije ... Magor ...
Mike nebyl až tak nevnímavý.
"Tělák," zasténala Bella potichu.

Podíval jsem se na ní, zdálo se, že je opět smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na další hodinu s Mikem a já jsem naprosto souhlasil s tímto názorem.

Přišel jsem k ní, a naklonil se blíž k její tváři. Cítil jsem teplo, které jí vyražovalo z kůže, jak mě prostupuje skrz moje rty. Neodvážil jsem se dýchat.
"To můžu zařídit." zašeptal jsem jí do ucha. "Posaď se a vypadej bledě."

Sedla si na jednu ze židlí a opřela hlavu o stěnu, zatímco slečna Copová vyšla ze zadní místnosti a sedla si zpátky za svůj stůl. Se zavřenýma očima Bella vypadala, jako by měla znovu omdlít. Barva se jí ještě nevrátila.
Otočil jsem se k sekretářce. Doufám, že se Bella dívá. Takhle by měl reagovat člověk.
"Paní Copová?" zeptal jsem se jí, opět používajíc můj starý známý přesvědčivý tón.
Zamrkala řasami a tep se jí zrychlil. Je příliš mladý, kontroluj se! "Ano?"

Zajímavé. Když se zrychlil tep Shlelley Copové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by se mě bála. Mezi lidskými ženami jsem na to byl zvyklý ... ale neuvažoval jsem nad tím, jako vysvětlení pro Bellino bušící srdce.
Líbilo se mi to. Ve skutečnosti se mi to hodně líbilo. Usmál jsem se a dech slečny Copové byl slyšet hlasitěji.

"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Díval jsem se jí do očí a užíval si zmatek, který jsem způsobil v jejích myšlenkách. Bylo by možné, že Bella ...?
Slečna Copová hlasitě polkla předtím, než mi odpověděla. "Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?"
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
Už jsem jí nevěnoval pozornost. Zvažoval jsem svoji novou úvahu.


Hmm. Rád bych věřil, že se Belle líbím, tak jako ostatním lidem, ale kdy Bella reagovala tak jako ostatní? Radši bych neměl doufat.
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello."
Bella slabě přikývla – mírně přeháněla.

"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" zeptal jsem se, pobavený jejím chabým hereckým výkonem. Věděl jsem, že půjde po svých – nechtěla být slabá.
"Půjdu sama," odpověděla.
Opět jsem měl pravdu. Zlepšoval jsem se.
Vstala, na chvíli zaváhala, jako kdyby zvažovala, jestli se udrží na nohou. Podržel jsem jí dveře a vyšli jsme ven do deště.

Sledovala jsem ji, jak nastavila dešti tvář, jemný úsměv na rtech. Nad čím přemýšlela? Něco se mi zdálo divné a hned jsem si uvědomil co a proč. Normální lidské děvče by nenastavilo tvář mrholení, normální lidská děvčata totiž nosila make-up, i v tomto vlhkém městě.

Bella nikdy neměla make-up, ne že by musela. Kosmetický průmysl vydělal biliony dolarů na ženách, které chtěly mít pokožku jako ona.
"Díky," řekla a usmála se na mě. "To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku."
Díval jsem se na školní areál a přemýšlel nad tím, jak prodloužit můj čas strávený s ní. "Kdykoliv," řekl jsem.
"Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" zněla optimisticky.

Ach, její naděje byla tak uklidňující. Chtěla, abych s ní šel já, ne Mike Newton. A já jsem jí chtěl říct "ano". Ale byly tu další věci, které jsem musel zvážit. Zaprvé, tuhle sobotu bude svítit slunce ...
"Kam přesně vlastně všichni jedete?" snažil jsem se znít, jako kdyby na tom moc nezáleželo. Mike řekl pláž. Tam se slunci nevyhnu.
"Dolů do La Pus, k přístavu."
A je to v tahu. Je to nemožné.
Kromě toho, Emmett by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány.
Ironicky jsem se na ní usmíval. "Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."
Rezignovaně si povzdechla. "Právě jsem tě pozvala já."

"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." Přemýšlel jsem nad možností, že se s ním poperu a velmi jsem se u této představy pobavil.
"Mika vzal čert," řekla bez zájmu. Zeširoka jsem se usmál.
A potom se otočila a chtěla odejít.
Bez přemýšlení jsem se k ní natáhl a popadl ji za větrovku. Strhl jsem ji zpět.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Byl jsem naštvaný, že už mě opouští. Nestrávil jsem s ní tolik času, kolik bych chtěl. Ještě nemohla odejít, ne teď.
"Jedu domů," řekla zmateně, přemýšlela nad tím, co by mě na tom mohlo tak vytočit.

"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?" Věděl jsem, že se jí to nebude líbit – to, že jsem nadhodil její slabost. Ale i tak, potřeboval jsem se procvičit před cestou do Seattlu. Zjistit, jestli snesu její blízkost v uzavřeném prostoru. Takhle cesta byla o dost kratší.
"V jakém stavu? A co moje auto?"
"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Opatrně jsem ji dotlačil zpět k autu, věděl jsem, že chůze dopředu je pro i tak dost náročná.

"Pusť!" řekla naléhavě a hned na to klopýtla. Natáhl jsem jednu ruku, že ji podepřu, ale narovnala se. Neměl bych si hledat výmluvy, abych se jí mohl dotknout. To mě donutilo opět se zamyslet nad reakcí slečny Copové na mě, ale úvahy jsem odložil na později. Bylo tu víc věcí, nad kterými jsem musel uvažovat.
U auta jsem ji pustil, ale narazila do dveří. Co se týkalo její špatné rovnováhy, příště musím být víc opatrný ...
"Ty jsi tak neodbytný!"
"Je otevřeno,"

Přešel jsem na svoji stranu, nastartoval auto, zatímco ona tvrdohlavě stála venku na dešti. Věděl jsem, že nesnáší vlhko a chlad. Voda jí promočila vlasy, byly teď téměř černé.
"Jsem naprosto schopná jet domů sama!"
Samozřejmě, že byla. Ale já jsem nebyl schopný nechat ji jít.
Spustil jsem okýnko a naklonil se k ní přes sedadlo. "Nastup si, Bello."
Přimhouřila oči a já jsem z toho usoudil, že zvažuje možnost útěku.

"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil jsem jí a bavil jsem se zlostným výrazem její tváře, když zjistila, že jsem odhalil její záměr.
Brada jí ztuhla, otevřela dveře a nastoupila. Z vlasů jí kapala voda na kožené sedadlo a boty jí vrzly jedna o druhou.
"Tohle naprosto není nutné," řekla upjatě. Vypadala mírně rozpačitě.

Zapnul jsem topení, aby se necítila nepříjemně a ztišil hudbu na pozadí. Vyjeli jsme z parkoviště a já jí sledoval koutkem oka. Tvrdohlavě našpulila pusu. Sledoval jsem její rty a zkoumal svoje pocity... přemýšlel jsem nad reakcí sekretářky.
Najednou se podívala na rádio, usmála se a její oči se rozšířily. "Měsíční svit?" Zeptala se překvapeně.
Obdivovatelka klasiky? "Ty znáš Debussyho?"
"Moc ne," přiznala. Máma hraje doma spoustu klasické hudby – znám jenom svoje oblíbené."

"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral jsem ven do deště a přemýšlel nad tím. Takže přece jen máme něco společného. Začínal jsem si myslet, že jsme úplně odlišní.
Zdála být se teď víc uvolněná, sledovala déšť, přesně jako já. Využil jsem této chvíle, abych začal experimentovat s dechem
Opatrně jsem se přes nos nadechl.
Příliš voňavé.

Silněji jsem sevřel volant. Po dešti voněla ještě lépe. Nikdy bych si nemyslel, že je to možné. Najednou jsem si začal představovat, jak by asi chutnala.
Snažil jsem se ignorovat oheň v mém krku, tím, že budu myslet na něco jiného.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal jsem se, abych se rozptýlil.
Bella se usmála. "Vypadá hodně jako já, ale je hezčí."
Pochybuju.
"Já mám v sobě příliš z Charlieho", pokračovala. "Ona je víc společenská a odvážnější."
Opět pochybuju.

Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Její hlas byl teď melancholický.
Znova zněla více jako rodič než jako dítě.

Zastavil jsem před jejím domem, příliš pozdě jsem začal přemýšlet nad tím, jestli bych měl vědět, kde bydlí. Ne, v tak malém městě to nebylo podezřelé, obzvlášť když její otec byl veřejně známý ...

"Kolik je ti, Bello?" Musí být starší než její vrstevníci. Možná šla do školy později nebo propadla ... i když to nebylo moc pravděpodobné.
"Je mi sedmnáct," odpověděla, trochu zmatená.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Zasmála se.
"Co je?"

"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Opět se zasmála a pak si povzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý."

Tím se všechno vysvětluje. Teď už jsem tomu rozuměl ... jak nezodpovědná matka pomohla Belle dospět. Musela brzy dospět, aby se o ni mohla starat. Proto se jí nelíbí, když se o ní někdo stará – cítí, že to je její práce.
"Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," vytrhla mě z přemýšlení.
Udělal jsem obličej. Vždy, když jsem si na ní všiml něčeho nového, u ní se stalo to samé. Změnil jsem téma.
"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"

Před odpovědí zaváhala. "Moje matka... je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen," shovívavě zavrtěla hlavou.
"Ty to schvaluješ?" divil jsem se.
"Záleží na tom?" opáčila. "Chci, aby byla šťastná... a ona chce jeho."
Nesobeckost, která z toho byla patrná by mě překvapila, kdybych toho už tolik nevěděl o jejím charakteru.
"To je velmi nesobecké... myslím."
"Cože?"
"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?"

Byla to hloupá otázka, při které jsem nedokázal udržet nenucený tón. Bylo dost hloupé jenom přemýšlet nad tím, že by někdo přijal mě, jako vhodného pro svoji dceru. Bylo stupidní si myslet, že by si Bella vybrala mě.
"Asi ano," zajíkla se. Byla to reakce na můj pohled. Strach ... nebo přitažlivost?
"Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."
Ironicky jsem se usmál. "Takže nikoho příliš děsivého."
Zakřenila se na mě. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"
"To je jedna definice, předpokládám." Pro mě nic děsivého.
"Jaká je tvoje definice?"
Vždy pokládala špatné otázky. Nebo možná přesně ty správné. Takové, na které jsem v žádném případě nechtěl odpovídat.
"Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" zeptal jsem se jí a mírně jsem se při tom usmíval.
Předtím, než mi vážným hlasem odpověděla, se zamyslela. "Hmm... myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."
Také jsem zvážněl. "Teď se mě bojíš?"
Odpověděla okamžitě, nepřemýšlela nad tím. "Ne."

Usmál jsem se. Nemyslel jsem si, že mi říká úplnou pravdu, ale zároveň jsem nemohl říct, že mi lže. Ale nebyla vystrašená natolik, aby utekla. Přemýšlel jsem nad tím, jak by se zachovala, kdybych jí řekl, že právě mluví s upírem. Zděsil jsem se její možné reakce.
"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině? To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."
Tak strašidelnější určitě.
"Co chceš vědět?" zeptal jsem se opatrně.
"Cullenovi tě adoptovali?"
"Ano."
Na chvíli zaváhala a potom se potichu zeptala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
Nebylo to tak těžké, dokonce jsem jí ani nemusel lhát. "Zemřeli před mnoha lety."
"To je mi líto," zamumlala, strachujíc se, aby se mě nedotkla.
Ona se bála o mě.
"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."
"A ty je máš moc rád," konstatovala.
Usmál jsem se. "Ano, nedokázal bych si představit dva lepší lidi."
"Máš velké štěstí."
"Já vím, že mám." Za těchto okolností jsem to nemohl popřít.
"A tvůj bratr a sestra?"

Jestli bude zacházet do detailů, budu jí muset lhát. To jsem nechtěl. Podíval jsem se na hodiny, litoval jsem, že můj čas s ní vypršel.
"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."
"A jo, promiň, asi musíš jet."
Nepohnula se. Ani ona nechtěla, aby tahle chvilka skončila. Moc, moc se mi to líbilo.

"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Usmál jsem se nad vzpomínkou na její zahanbený výraz, když jsem ji nesl v náručí.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Jméno města vyslovila s očividným znechucením.

Zasmál jsem se jejím slovům. Skutečně, žádná tajemství. "Užij si to na pláži..." Zadíval jsem se na liják, věděl jsem, že nakonec pršet přestane, ale přál jsem si, aby nepřestalo. "Přeju ti dobré počasí na opalování." Vlastně v sobotu krásně bude. Užije si to.
"Zítra se neuvidíme?"
To zklamání v jejím hlase mě potěšilo.

"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív." Byl jsem naštvaný sám na sebe, že už jsem si zajistil program. Mohl jsem to zrušit ... ne, teď jsem se musel soustředit hlavně na lov, nemluvě o tom, že moje rodina sleduje moje chování ...
"Co budete dělat?" zeptala se nešťastným hlasem.
Super.
"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier." Emmett už se nemohl dočkat sezóny medvědů.
"No, tak si to užij." vlažně poznamenala. Její nedostatek nadšení mě znovu potěšil.

Když jsem se na ni díval, byl jsem zoufalý z toho, že jí musím říct sbohem, i když jen dočasně. Byla tak křehká a zranitelná. Bylo dost nerozumné, že bude na chvíli z mého dosahu, že se jí může něco stát. I když největší nebezpečí pro ni byla právě moje přítomnost.
"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Vážně jsem se jí zeptal.
Přikývla, oči měla velké a zmatené intenzitou mého pohledu.
Udržuj lehkou konverzaci.

"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže... snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?"

Šibalsky jsem se na ní usmíval a doufal jsem, že nevidí ten smutek v mých očích. Tak moc jsem si přál, aby pro ni nebylo lepší držet se ode mě dál.
Uteč, Bello, uteč. Příliš tě miluju, uteč, pro svoje nebo pro moje dobro.

Moje dobírání ji urazilo. Nasupeně se na mě podívala. "Uvidím, co budu moct dělat," vyběhla do deště a zabouchla za sebou dveře tak silně, jak jenom dokázala.
Přesně jako rozzuřené koťátko, které si o sobě myslí, že je tygr.

V dlani jsem obracel klíč, který jsem jí sebral z kapsy větrovky, a když jsem odjížděl, usmíval jsem se.