12.kapitola - 2.část

Ze svého úspěchu jsem měl dobrou náladu. Znovu jsem se usmál, když jsem se pohodlněji usadil na židli a připravil se na zábavu. Konec konců, jako Bella na obědě poukázala, na tělocviku jsem ji ještě v akci neviděl.
V té bublině myšlenek, které se hemžili po tělocvičně, se daly nejsnáze určit myšlenky Mika Newtona. Jeho mysl se pro mě za poslední týdny stala až moc známou. S rezignovaným povzdechem jsem se chystal naslouchat přes něj. Alespoň jsem si mohl být jistý, že svou pozornost bude věnovat Belle.
Slyšel jsem akorát jeho nabídku, že bude jejím badmintonovým partnerem; jak jí to navrhoval, myslí mu proběhly další možné partnerství. Úsměv mi pohasl, zuby se zaťali a musel jsem si připomenout, že zavraždit Mika Newtona nebyla přijatelná možnost.
"Díky, Miku - víš, že to nemusíš dělat."
"Neboj, budu se ti držet z dosahu."
Ušklíbli se na sebe a záblesky četných nehod - vždy nějakým způsobem spojené s Bellou - prolétávaly Mikovou hlavou.
Mike hrál nejprve sám, zatímco Bella váhala v zadní části kurtu, opatrně držela raketu, jakoby to byla nějaká zbraň. Potom se kolem procházel trenér Clapp a přikázal Mikovi, aby nechal hrát i Bellu.
O-ou, pomyslel si Mike, když se s povzdechem pohnula kupředu, držení raketu v dost nevhodném úhlu.
Jennifer Fordová myšlenkami jinde vyslala košík rovně k Belle. Mike sledoval, jak se za ním naklonila, švihala raketou na míle daleko od jejího cíle a vpadl jí do toho ve snaze zachránit ten úder.
S obavami jsem pozoroval trajektorii Belliny rakety. Jasně, narazila do natažené sítě a odskočila zpět k ní, praštila ji do čela dříve, než se stočila a s dunivým zvukem praštila Mikovu ruku.
Au. Au. Jau. Z toho bude modřina.
Bela si TŘELA čelo. Bylo těžké zůstat na místě, kam jsem patřil, když jsem věděl, že je zraněná. Ale co bych mohl dělat, kdybych tam byl? A nezdálo se to být vážné ... Váhavě jsem sledoval. Pokud by se i nadále snažila hrát, chystal jsem se vymyslet si nějakou záminku, abych ji z té třídy vytáhl.
Trenér se rozesmál. "Sorry, Newtone." To děvče je největší smolař, jakého jsem kdy viděl. Neměla by ohrozit ostatní ...
Záměrně se otočil a odešel se dívat na někoho jiného, takže Bella se mohla vrátit ke své předchozí pozorovatelské roli.
Au, pomyslel si opět Mike a masíroval si ruku. Obrátil se k Belle. "Si v pohodě?"
"Jo, a ty?" Zeptala se zahanbeně, červenajíc se.
"Myslím, že to zvládnu." Nechci znít jako ufňukanec. Ale člověče, to bolí!
Mike pohupoval rukou do kruhu, trhal sebou.
"Já raději zůstanu tady vzadu," řekla Bella, v obličeji měla spíše zahanbenost a starost než bolest. Možná Mike schytal to nejhorší. Rozhodně jsem doufal, že to bylo v tom. Alespoň už nehrála. Držela raketu tak opatrně za zády, oči rozšířené výčitky svědomí ... musel jsem zakrývat smích kašlem.
Co je tak směšné? chtěl vědět Emmett.
"Pak ti to řeknu," zamumlal jsem.
Bella se již neodvážila hrát. Trenér ji ignoroval a nechal Mika hrát samotného.
Prolétl jsem test na konci hodiny a paní Goffová mě pustila dříve. Upřeně jsem poslouchal Mika, jak jsem kráčel přes školní pozemek. Rozhodl se, vyptávatť se na mne Belly.
Jessika přísahala, že spolu randí. Proč? Proč si musel vybrat právě ji?
Neuvědomoval si ten skutečný fenomén - že si ona vybrala mě.
"Takže?"
"Takže, co?" Zajímalo ji.
"Ty a Cullen, hm?" Ty a ten šílenec. Myslím, pokud je pro tebe bohatý kluk tak důležitý ...
Zaťal jsem zuby při jeho hanebnému předpokladu.
"To není tvoje věc, Miku."
Obrana. Takže to je pravda. Blbost. "Nelíbí se mi to."
"Nemusí," odsekla.
Jak to, že nevidí, jaký je to cirkusant? Jací jsou vlastně všichni. Jak na ni civí. Mrazí mě při tom. "Dívají se na tebe jako ... jako by si byla něco k jídlu."
Přikrčil jsem se, čekal jsem, co odpoví.
Její tvář nabrala jasně červený odstín a stiskla rty jakoby zadržela dech. Potom jí přes ně náhle uniklo zachichotání.
Ještě se mi směje. Super.
Opřel jsem se o stěnu tělocvičny a snažil se posbírat.
Jak se mohla Mikovu obvinění zasmát - trefil se tak přesně, že jsem se začínal bát, že toho Forks ví až příliš ... Jak se může smát komentáři, že bych ji mohl zabít, když ví, že je to čistá pravda ? Co na tom bylo vtipné?
Co s ní bylo?
Měla morbidní smysl pro humor? To mi nesedělo do mého názoru na povahu, ale jak jsem si mohl být jistý? Nebo bylo asi moje snění o neopatrném andělu v tomto jednom ohledu pravdivé a ona absolutně nepoznala pocit strachu. Odvahu - to bylo to správné slovo. Jiní by mohli říci fakt, ale já jsem věděl, jaká je statečná. Ať už byl důvod jakýkoli, tento nedostatek strachu pro ni nebyl dobrý. To kvůli tomuto zvláštnímu nedostatku se věčně dostávala do problémů? Možná mě u sebe bude potřebovat navždy ...
Už jen proto jsem měl povznesenou náladu.
Pokud se prostě dokážu vycvičit, být pro ni bezpečný, pak pro mě možná bude správné s ní zůstat.
Jak procházela dveřmi tělocvičny, ramena měla strnulé a spodní ret opět mezi zuby - známka znepokojení. Ale jakmile její oči našli moje, ztuhlé ramena se uvolnily a na tváři se jí objevil široký úsměv. Byl to zvláštní klidný výraz. Namířila si to bez váhání rovnou ke mně, zastavila se až když byla tak blízko, že teplo jejího těla se na mne přelilo jako přílivová vlna.
"Ahoj," zašeptala.
Štěstí, které jsem v té chvíli pocítil, znovu nemělo obdoby.
"Ahoj," řekl jsem a pak - protože kvůli své náhle povznesené náladě jsem nedokázal odolat podpíchnut ji - jsem přidal, "Jak bylo na tělocviku?"
Úsměv se jí trochu zakolísal. "Fajn."
Byla ubohý lhář.
"Vážně?" Zeptal jsem se, chystal jsem se trvat na té záležitosti - ještě jsem si dělal starosti o její hlavu; bolela ji? - Ale myšlenky Mika Newtona byly tak hlasité, že narušilo moji koncentraci.
Nesnáším ho. Kéž by umřel. Doufám, že s tím svým nablýskaným autem sejde rovnou z útesu. Proč ji prostě nemůže nechat na pokoji? Ať se přilepí na vlastní druh - na strašidla.
"Co?" Žádala Bella.
Moje oči se opět zaměřili na její obličej. Podívala se na Mikova vzdalující se záda a pak zase na mne.
"Newton mi leze na nervy," přiznal jsem.
Ústa se jí otevřely a úsměv zmizel. Musela zapomenout, že jsem měl moc, sledovat její katastrofální poslední hodinu, nebo doufat, že jsem ji nevyužil. "Že si zase poslouchal?"
"Jak se má hlava?"
"Ty jsi neuvěřitelný!" Řekla přes zuby a pak se ode mne obrátila a rozzuřeně kráčela k parkovišti. Pokožka jí na tvářích tmavě zčervenala - byla zahanbena.
Držel jsem s ní krok a doufal, že ji ten hněv brzy přejde. Obvykle mi rychle odpustila.
"To ty sis vzpomněla, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně," vysvětloval jsem. "Vzbudila si mou zvědavost."
Neodpověděla; svraštila obočí.
Na parkovišti se najednou zastavila, když zjistila, že cesta k mému autu je zablokovaná hloučky mužských studentů.
Zajímalo by mě jakou mu dali rychlost ...
Podívejte na ty SMG posuvné opěrky. Nikde mimo časopisů jsem takové v životě neviděl ...
Pěkné boční mřížky ...
Jaj, kdyby jsem tak někdy měl jen tak pohodlných šedesát tisíc dolarů ...
Přesně kvůli tomuto bylo lepší, aby Rosalie to auto používala mimo města.
Dral jsem se přes tlačenici žádostivých kluků ke svému autu; po sekundě zaváhání mě Bella následovala.
"Nápadné," zamumlal jsem, jak lézla dovnitř.
"Co je to za auto?" Zajímalo ji.
"M3."
Zamračila se. "Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Převrátit jsem oči a poté se soustředil na couvání, abych nikoho nepřejel. Musel jsem se trochu pozorněji zahledět na kluky, kterým se jaksi nechtělo uhnout z cesty. Půl sekundové setkání s mým pohledem je zdá se přesvědčilo.
"Stále se zlobíš?" Zeptal jsem se jí. Už se nemračila.
"Rozhodně," odpověděla mi krátce.
Povzdechy jsem si. Možná jsem to neměl vytahovat. Ach, dobře. Myslím, že se mohu pokusit o odškodné. "Odpustíš mi, pokud se omluvím?"
Chvíli o tom přemýšlela. "Možná ... pokud to budeš myslet vážně," rozhodla se. "A pokud mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš."
Nemínil jsem jí lhát, ale s tím jsem nijak neplánoval souhlasit. Možná když jí navrhnu jinou výměnu.
"Co když bych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" V duchu jsem se při té myšlence přikrčil.
Objevila se vráska, když zvažovala tento nový obchod. "Dohodnuto," promluvila po chvíli přemýšlení.
Teď na mou obranu ... nikdy předtím jsem se úmyslně nesnažil Bellu okouzlit, ale teď se mi zdálo, že by se to mohlo hodit. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, než jsem odcházel od školy, zvědavý, zda to dělám dobře. Použil jsem svůj přesvědčovací tón.
"Tak mě tedy velmi mrzí, že tě zlobím."
Srdce jí bilo hlasitěji a jeho rytmus byl náhle sto tepový. Oči se jí rozšířily, vypadaly trochu omráčeně.
Pousmál jsem se. Tuším jsem to udělal dobře. Samozřejmě, že i já jsem měl trochu problém odtrhnout pohled od jejích očí. Stejně očarovaný. Ještě že jsem tuto cestu znal nazpaměť.
"A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni," přidal jsem, ukončující dohodu.
Rychle zamžourala a potřásla hlavou, jakoby si ji chtěla něco objasnit. "Ehm," řekla. "Nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, odkud se na naší příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Ach, jak málo mě stále poznala. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -" začala se ptát.
Přerušil jsem ji. Ta odpověď by se těžko vysvětlovala bez názorné ukázky a nyní je asi těžko ten správný čas. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta. "
Naklonila hlavu na stranu a na sekundu vypadala, jakoby se na mě šla tisknout, ale pak zřejmě změnila názor.
"Už je později?" Zeptala se, připomínala mi náš dnešní nedokončený rozhovor v jídelně; pustila se jedné těžké otázky jen na to, aby se vrátila k další, která byla ještě horší.
"Myslím, že ano," přisvědčil jsem neochotně.
Zaparkoval jsem před jejím domem, napjatý, jak jsem se snažil vymyslet, jak jí to vysvětlit ... bez toho, aby se naplno projevila moje obludná přirozenost, bez toho, abych ji zase vystrašil. Nebo to bylo zlé? Minimalizovat mou temnou stránku?
Čekala s toutéž maskou zdvořilého zájmu, kterou měla na tváři při obědě. Pokud bych nebyl tak nervózní, ten její absurdní klid by mě rozesmál.
"Stále chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zeptal jsem se.
"No, hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci," řekla.
"Vystrašil jsem tě?" Ptal jsem se a byl jsem si jistý, že to popře.
"Ne."
Pokusil jsem se neusmát - neúspěšně. "Je mi líto, že jsem tě vyděsil." A pak mi ten momentální úsměv z tváře zmizel. "To mě jen rozhodilo pomyšlení na to, že by si tam byla ... dokud bychom lovili."
"To by bylo zlé?"
Ten vnitřní obrázek byl již příliš mnoho - Bella, taková zranitelná v prázdné tmě; já mimo kontrolu ... snažil jsem se to vypudit z hlavy. "Mimořádná."
"Nebo ...?"
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se soustředil na tu tepelnou destrukci tkáně žízeň. Cítil jsem ho řídit, zkoušel svou převahu nad ním. Už mě nikdy neovládne - strašně jsem chtěl, aby to byla pravda. Budu pro ni bezpečný. Hleděl jsem na mraky, ale neviděl jsem je, přál jsem si, abych mohl věřit tomu, že moje odhodlání by něco změnilo, kdybych při lovu zachytil její pach.
"Když lovíme ... nechávám se řídit našimi smysly," řekl jsem jí, a každé slovo jsem důkladně zvážil, než jsem ho vyslovil. "Které jsou méně ovládané myslí. Hlavně čichem. Kdyby si byla kdekoli blízko mě, když takhle ztratím kontrolu ... "
Utrápeně jsem zakroutil hlavou při pomyšlení na to, co by se - nikoli co by se mohlo, ale co by se - tehdy určitě stalo.
Slyšel jsem zadrhnutí v jejím srdečním tepu a nedočkavě se otočil, abych jí mohl číst v očích.
Bellina tvář byla klidná, její výraz vážný. Rty měla jen mírně našpulené - hádal jsem, že zájmem. Ale co ji zajímalo? Její vlastní bezpečnost? Nebo moje trápení? Dále jsem na ni civěl, snažil jsem se rozluštit její dvojsmyslný výraz.
Ona mi pohled oplácala. Po chvíli se její oči zvětšily a zorničky rozšířily, i když světlo se nezměnilo.
Dech se mi zrychlil a to ticho v autě se najednou znovu zdálo elektrizující, přesně jako v té potemnělé biologické učebně dnes odpoledne. Opět mezi námi přeskočila jiskra a moje touha dotknout se jí byla dokonce ještě silnější než požadavky žízně.
Ta pulzující energie způsobila, jako bych jsem měl opět tep. Moje tělo ním zpívalo. Jako by jsem byl člověk. Více než cokoliv na tomto světě jsem chtěl cítit to teplo jejích rtů na svých. Sekundu jsem zoufale bojoval, najít v sobě tu sílu, tu kontrolu, abych se natolik dokázal ústy přiblížit k její pokožce ...
Trhavě se nadechla a já jsem si až tehdy uvědomil, že když se mně dech zrychlil, ona přestala dýchat úplně.
Zavřel jsem oči, pokoušel jsem se zlomit to spojení mezi námi.
Žádné další chyby.
Bellina existence závisela na tisícovce jemně vyvážených chemických procesů - všechny se daly tak snadno přerušit. Rytmické stahování jejích plic, přívod kyslíku - to bylo pro ni životně důležité. Třepotající tempo jejího křehkého srdce mohlo být zastaveno tolika různými, blbý nehodami nebo chorobami nebo ... mnou.
Nevěřil jsem tomu, že kterýkoli člen mé rodiny by váhal, kdyby mu nabídli šanci vrátit se zpět - pokud by ten dotyčný mohl nesmrtelnost vyměnit opět za smrtelnost. Kdokoli z nás by kvůli tomu skočil do ohně. Hořel by tolik let nebo století, kolik by bylo třeba.
Většina z našeho druhu stavěla nesmrtelnost nad vše ostatní. Existovaly dokonce lidé, kteří po ní dychtili, kteří v tmavých koutech hledali ty, kteří jim mohli dát ten nejčernější z darů ...
My ne. Ne moje rodina. Vyměnili bychom cokoliv za to, být lidmi.
Ale ani jeden z nás nikdy tak netouží po způsobu, jak se vrátit, jako já v té chvíli.
Zíral jsem na mikroskopické trhlinky a vady na předním skle, jakoby v něm bylo skryto nějaké řešení. To jiskření neopadlo a já jsem se musel soustředit, abych ruce nechal na volantu.
V ruce mě znovu začalo bezbolestně píchat z toho, jak jsem se jí předtím dotknul.
"Bello, myslím, že by si už měla jít dovnitř."
Hned mě bez komentáře poslechla, vystoupila a zabuchla za sebou dveře. Cítila, že se blíží katastrofa tak jasně jako já?
Bolelo ji odejít, jak mě bolelo nechat ji jít? Jedinou útěchou mi bylo, že ji brzy uvidím. Dříve než uvidí ona mne. Na tom jsem se usmál, pak jsem stáhl okno a naklonil se, abych k ní ještě jednou promluvil - teď to bylo bezpečnější, s teplem jejího těla mimo auta.
Otočila se, aby zjistila, co chci - zvědavá.
Stále zvědavá, přesto, že se mě dnes vyptávala na tolik otázek. Moje vlastní zvědavost nebyla uspokojena vůbec; dnešní odpovídání na otázky odhalilo jen moje tajemství - od ní jsem dostal jen vlastní dohady. To nebylo fér.
" Bello?"
"Ano?"
"Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
"V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohla. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní ...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jakoby jsem věčně vyběhl k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat.