12.kapitola - 1.část

Potichu jsme s Bellou kráčeli na biologii. Snažil jsem se soustředit na ten moment, na tu dívku vedle mě, na to reálné a pevné, na cokoliv, co by mi z hlavy vyhnali Aliciny zrádné, nesmyslné vize.
Prošli jsme kolem Angely Weberové, která stála na chodníku, a s klukem z trigonometrie probírali nějaký úkol. Povrchně jsem jí prohledal myšlenky, očekávajíc další zklamání a byl jsem překvapen jejich toužebným obsahem.
Aha, takže existovalo něco, co Angela chtěla. Bohužel to nebylo nic, co by se dalo snadno dárkově zabalit.
Poslech Angelina beznadějného TOUŽENÍ pro mě na chvíli bylo podivnou útěchu. Proběhl mnou pocit spřízněnost, o kterém se Angela nikdy nedozví a v té sekundě jsem byl na stejné vlně jako ta milá lidská dívka.
Bylo zvláštně utěšující vědět, že nejsem jediný, kdo prožívá tragický milostný příběh. Zlomené srdce bylo všude.
V další sekundě jsem byl náhle a totálně naštvaný. Protože Angelin příběh nemusel být tragický. Ona byla člověk, on byl člověk a ten rozdíl, který v její hlavě vypadal takový nepřekonatelný, byl směšný, skutečně směšný v porovnání s mou situací. Nedávalo smysl, aby měla zlomené srdce. Jaké plýtvání smutkem, když neexistoval žádný rozumný důvod, proč by neměla být s tím, koho chtěla. Proč by neměla mít, co chtěla? Proč by tento jeden příběh neměl mít šťastný konec?
Chtěl jsem jí dát dárek ... No, tak jí dám, co chce. Podle toho, co vím o lidské povaze, by to ani nemělo být moc těžké. Přeletěl jsem podvědomí toho chlapce vedle ní, toho objektu její náklonnosti a nezdál se být proti, jen ho zbrzdila stejná překážka. Stejně jako ona cítil beznaděj a rezignoval.
Stačí ho trochu postrčit ...
Ten plán se vytvořil snadno, scénář se napsal sám, ani jsem se o to nemusel snažit. Budu potřebovat Emmettovu pomoc - jediný skutečný problém bude donutit ho, aby spolupracoval.
Byl jsem spokojen se svým řešením, se svým dárkem pro Angelu. Bylo to pěkné rozptýlení od mých vlastních problémů. Bodejť by se i ty daly tak snadno vyřešit.
Nálada se mi trochu zlepšila, když jsme si s Bellou sedli. Možná bych měl být pozitivnější. Možná i pro nás existovalo nějaké řešení, které mi unikalo, přesně tak, jak Angela neviděla to své. Nepravděpodobné ... Ale proč ztrácet čas skleslostí? Když šlo o Bellu, neměl jsem času nazbyt. Záleželo na každé sekundě.
Vstoupil pan Banner a táhl s sebou starý televizor a video. Přeskakoval část, která ho nějak zvlášť nezajímala - genetické poruchy - tím, že následující tři dny pustí video. Lorenzo olej nebyl velmi příjemný kousek, ale to nenarušilo vzrušení ve třídě. Žádné poznámky, žádný materiál na test. Tři dny volna. Lidé jásali.
Mně to bylo v podstatě jedno. I tak jsem neplánoval věnovat pozornost ničemu jinému kromě Belly.
Dnes jsem si od ní židli neodtáhl, abych měl prostor na dýchání. Místo toho jsem si sedl vedle ní, jako by to udělal každý normální člověk. Seděli jsme k sobě blíže než v mém autě, tak blízko, že levou stranu mého těla zaplavilo teplo, vycházející z její pokožky.
Byla to zvláštní zkušenost, příjemná i vyčerpávající zároveň, ale líbilo se mi to více, než sedět naproti ní. Bylo to víc, než jsem byl zvyklý, ale rychle jsem si uvědomil, že mi to i tak nestačí. Nebyl jsem spokojen. Být u ní tak blízko mě jen nutilo chtít být ještě blíže. Čím jsem byl blíže, tím více mě přitahovala.
Obvinil jsem ji, že je magnet na nebezpečí. Právě teď se mi zdálo, jako by to byla doslovná pravda. Já jsem byl nebezpečím, a čím blíže jsem si u ní dovolil být, tím její přitažlivost sílila.
A pak pan Banner zhasl světlo.
Bylo zvláštní, jaký v tom byl rozdíl, berouc v úvahu to, že nedostatek světla pro moje oči nepřinesl téměř nic. Viděl jsem stejně perfektně jako předtím. Každičký detail místnosti.
Tak proč se ve vzduchu náhle objevil elektrický náboj, v téhle tmě, která pro mě vlastně tmou nebyla? Bylo to kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že jsem jediný, kdo dokáže vidět jasně? Že jsme s Bellou byly pro ostatní neviditelní? Jakoby jsme byli sami, jen my dva, skrytí v tmavé místnosti, usazeni tak blízko sebe ...
Ruka se mi bez mého svolení pohnula směrem k ní. Jen aby se dotkla její ruky, aby ji ve tmě držela. Byla by to taková strašná chyba? Pokud by jí byla moje kůže odporná, jen by se odtáhla ...
Skloubil jsem ruku zpět, pevně jsem si obě založil na hrudi a sevřel do pěstí. Žádné chyby. Slíbil jsem sám sobě, že neučiním žádné chyby bez ohledu na to, jak minimální se budou zdát. Pokud bych ji držel za ruku, jen bych chtěl víc - další zanedbatelný dotyk, další pohyb blíže k ní. To jsem cítil. Rostl ve mně nový druh touhy, pracoval na převýšení mé sebekontroly.
Žádné chyby.
Bella si bezpečně založila ruce na své hrudi a ty se jí zabalili do pěstí, přesně jako moje.
Na co myslíš? umíral jsem touhou zašeptal k ní ty slova, ale třída byla příliš tichá na to, aby mi prošel dokonce i šeptající rozhovor.
Začal film, trošku osvětlil tu temnotu. Bella ke mně letmo vzhlédla. Všimla si jak strnule sedím - přesně jako ona - a usmála se. Rty se jí mírně rozdělily a její oči mi připadali plné teplých pozvání.
Nebo jsem možná viděl to, co jsem vidět chtěl.
Úsměv jsem jí opětoval; dech se jí zasekl a rychle se podívala jinam.
To to ještě zhoršilo. Neslyšel jsem její myšlenky, ale najednou jsem si byl jistý, že předtím jsem měl pravdu a ona chtěla, abych se jí dotknul. Cítila stejnou nebezpečnou touhu jako já.
Mezi našimi těly to jiskřilo.
Za celou hodinu se ani nepohnula, držela si svou strnulou, kontrolovanou pozici jako já tu moji. Občas po mně znovu pokukovala a ta jiskra mnou proběhla jako elektrický šok.
Hodina plynula - pomalu a přece ne dosti pomalu. To bylo tak nové, mohl jsem s ní takto sedět i dny, jen abych si naplno vychutnal ten pocit.
Jak minuty plynuly, měl jsem sám se sebou tucet různých debat - rozumem jsem bojoval proti touze, když jsem se snažil omluvit to, že bych se jí dotknul.
Konečně, pan Banner opět rozsvítí.
V jasné záři se atmosféra místnosti zase vrátila k normálu. Bella vydechla a natáhla se, uvolňovala si před sebou prsty. Pro ni to muselo být nepohodlné, sedět tak dlouho v jedné pozici. Pro mě to bylo lehčí - nehybnost byla přirozená.
Zachichotal jsem se k úlevě v jejím výrazu. "No, to bylo zajímavé."
"Uhmm," zamumlala, přesně chápala, o čem mluvím, ale nekomentovala to. Co bych dal za to, vědět na co myslí právě teď.
Povzdechl jsem si. Jakkoli silné přání mi v tomto nepomůže.
"Půjdeme?" Zeptal jsem se, vstávajíc.
Udělala grimasu a kývavě se postavila, ruce měla roztažené, jakoby se bála, že spadne.
Mohl jsem jí nabídnout ruku. Nebo jsem ji mohl umístit pod její loket - jen zlehka - a podpírat ji. Určitě by to nebylo tak strašné porušení pravidel ...
Žádné chyby.
Byla velmi tichá, jak jsme kráčeli k tělocvičně. Mezi její očima se zjevila ta vráska, znamení, že je zabraná v myšlenkách. A i já jsem úporně přemýšlel.
Jeden dotyk jí neublíží, bojovala moje sobecká část.
Tlak mé ruky jsem dokázal snadno zmírnit. Dokud jsem se úplně kontroloval, to vlastně nebylo ani tak těžké. Můj hmat byl lépe vyvinut jako lidský; mohl jsem žonglovat s tuctem křišťálových sklenic, aniž by jsem jedinou z nich rozbil; mohl jsem pohladit mýdlovou bublinu tak, aby nepraskla. Dokud jsem se úplně kontroloval ...
Bella byla jako mýdlová bublina; křehká a těkavá. Dočasná.
Jak dlouho budu schopen omlouvat svou přítomnost v jejím životě? Kolik mám času? Budu mít další takovou šanci, jako v této chvíli, v této sekundě? Nebude vždy na dosah ruky ...
Bella se přede dveřmi tělocvičny ke mně otočila a oči se jí při pohledu na můj výraz rozšířily. Nepromluvila. Podíval jsem se na sebe odrážejíc se v jejích očích a viděl jsem ten boj v mých vlastních. Sledoval jsem, jak se mi změnil výraz, když moje lepší stránka ten spor prohrála.
Moje ruka se vzedmula bez vědomého příkazu, aby to udělala. Tak jemně jakoby byla z toho nejtenčího skla, jako by byla křehká bublina, moje prsty pohladili tu teplou pokožku, která pokrývala lícní kost. Pod mým dotekem se zahřívala a cítil jsem, jak jí pod průhlednou pokožkou rychle pulzuje krev.
Dost, přikázal jsem, i když moje ruka se toužila zformovat kolem té půlky její tváře. Stačilo.
Bylo náročné tu ruku odtáhnout, zastavit sebe sama od pohybu ještě blíže k ní. V tom okamžiku mi hlavou proběhlo tisíc různých možností - tisíc různých způsobů, jak se jí dotknout. Špička mého prstu obkreslující tvar jejích rtů. Moje dlaň nadzdvihující její bradu. Vytáhnout jí tu sponku z vlasů a nechat je zalít mi ruku. Moje ruce obtočené kolem jejího pasu, držící ji oproti celé délce mého těla.
Dost.
Nutil jsem se otočit, pohnout se od ní. Tělo se mi pohybovalo strnulé - neochotně.
Mysl jsem nechal za sebou, sledoval jsem ji, jak jsem rychle kráčel pryč, téměř jsem utíkal před tím pokušením. Zachytil jsem myšlenky Mika Newtona - ty byly nejhlasitější - když pozoroval Bellu, jak kolem něj nepřítomně procházela, její oči nesoustředěné a tváře červené. Zamračil se a moje jméno se v jeho myšlenkách najednou spojovalo s nadávkou; nemohl jsem si pomoci - trochu jsem se zakřenil.
Ruka mě pálila. Spustil jsem ji a pak sevřel do pěsti, ale stále mě v ní bezbolestně bodalo.
Ne, neublížil jsem jí - ale dotýkat se jí bylo stále chybou.
Bylo to jako oheň - jakoby se mi to pálení žízně v hrdle rozšířilo do celého těla.
Když u ní budu příště tak blízko, budu schopen zabránit sám sobě, abych se jí znovu dotknul? A pokud se jí jednou dotknu, budu schopen zůstat jen u toho?
Žádné další chyby. V tom to bylo. Uchovej si tu vzpomínku Edwarde, řekl jsem si tvrdě, a ruce držel u těla. Buď to, nebo se budu muset donutit odejít ... nějak. Protože jsem si nemohl dovolit být u ní, když jsem trval na dělaní chyb.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Emmett se ke mně před anglickou budovou přidal.
"Čau, Edwarde." Vypadá lépe. Zvláštně, ale lépe. Šťastný.
"Čau, Emme." Vypadal jsem být šťastný? Předpokládal jsem - navzdory tomu chaosu v hlavě - že se tak cítím.
Raději ani neotvírej ústa, kámo. Rosalie ti chce vytrhnout jazyk.
Povzdechy jsem si. "Promiň, že se tím kvůli mně musíš zabývat. Si na mě naštvaný? "
"Né. Rose se přes to dostane. I tak to k tomu směřovalo. "Podle toho, co vidí Alice ...
Tak právě v té chvíli jsem nechtěl myslet na Aliciny vize. Zíral jsem před sebe a zatínal zuby.
Když jsem si hledal nějaké rozptýlení, zachytil jsem pohled Bena Cheneyho, který se před námi vlekl do učebny španělštiny. Aha - moje šance dát Angele její dárek.
Zastavil jsem se a chytil Emmettovu ruku. "Počkej sekundu."
Co se děje?
"Vím, že si ji nezaslouží, ale uděláš mi laskavost?"
"O co jde?" Ptal se zvědavě.
Polohlasně - a rychlostí, která by ty slova udělala nesrozumitelná pro lidi bez ohledu na to, jak hlasitě by byly mluvené - jsem mu vysvětlil, co chci.
Když jsem skončil, zůstal na mě prázdně civět, myšlenky měl stejně mlhavé jako obličej.
"Takže?" Povzbuzoval jsem. "Pomůžeš mi s tím?"
Trvalo mu minutu odpovědět. "Ale proč?"
"Ale no tak, Emmette. Proč ne? "
Kdo si a co si udělal s mým bratrem?
"Nejsi ty ten, kdo si stěžuje, že škola je vždy o tomtéž? To je něco alespoň trochu jiného, ne? Ber to jako experiment - experiment s lidskou povahou. "
Ještě chvíli na mě zíral před tím, než ustoupil. "No, je to něco jiného, to uznávám ... OK, dobře." Odfrkl si a pak pokrčil rameny. "Pomohu ti."
Ušklíbl jsem se, svým plánem jsem byl ještě nadšenější, když v něm byl on. Rosalie byla otravná, ale vždy jí budu vděčný za to, že si vybrala Emmetta; nikdo neměl lepšího bratra než já.
Emmet nepotřeboval trénink. Jak jsme vcházeli do třídy, jednou jsem zašeptal jeho repliky.
Ben už byl na svém místě za mým, shromažďoval si roli, aby ji mohl předat. I s Emmettem jsme se usadili a udělali totéž. Třída ještě nestichla; mumlání potkávacích rozhovorů bude trvat dokud paní Goffová nepožádá o pozornost. Nepožádala, hodnotila zkoušení z minulé hodiny.
"Takže," promluvil Emmett hlasitějším hlasem než bylo třeba - pokud by skutečně mluvil pouze se mnou. "Už si pozval Angelu Webberovou ven?"
Šustění papírů za mnou se náhle zastavil, Ben ztuhnul, jeho pozornost se zaměřila na náš rozhovor.
Angela? Vyprávějí si o Angele?
Dobře. Měl jsem jeho zájem.
"Ne," řekl jsem, pomalu kroutíc hlavou, aby to vypadalo lítostivě.
"Proč ne?" Improvizoval Emmett. "Co si to za zbabělce?"
Udělal jsem na něj grimasu. "Ne. Slyšel jsem, že se zajímá o někoho jiného. "
Edward Cullen se chystal pozvat Angelu ven? Ale ... Ne. To se mi nelíbí. Nechci, aby se k ní přiblížil. On je ... není pro ni tím pravým. Není ... bezpečný.
Nečekal jsem rytířskost, ochranitelský instinkt. Pracoval jsem na žárlivosti. Ale cokoliv fungovalo.
"To se tím necháš zastavit?" Zeptal se Emmett pohrdavě, zase improvizoval. "Co soutěžit?"
Provrtával jsem ho pohledem, ale využil jsem, co mi nabídl. "Podívej, myslím, že má toho Bena vážně rada. Nehodlám ji přesvědčovat. Jsou i jiné dívky. "
Reakce na židli za mnou byla elektrizující.
"Koho?" Ptal se Emmet, zpět ve scénáři.
"Moje partnerka na laborky říkala, že je to nějaké děcko jménem Cheney. Nejsem si zcela jistý, zda vím, kdo to je. "
Zastavil jsem úsměv. Jen nafoukaní Cullenovi mohli uspět s předstíráním, že v této malinké škole neznají každého studenta.
Benovi v hlavě vířil šok. Mě? Vedle Edwarda Cullena? Ale proč by měla ráda mě?
"Edwarde," zamumlal Emmett tišeji, převracejíc očima směrem k tomu chlapci. "Je přímo za tebou," naznačil ústy, tak očividně, že si ty slova mohl přečíst i ten člověk.
"Ou," naznačil jsem i já.
Otočil jsem se na židli a letmo jsem se podíval na kluka za mnou. Na sekundu byly ty černé oči za brýlemi vystrašené, ale potom se vzpamatoval a upravuje svá úzká ramena, uražený mým zřetelný podceňujícím hodnocením. Brada se mu vystrčila a jeho zlato-hnědá pokožka ztmavla vztekle červenou.
"Uf," řekl jsem arogantně, když jsem se otočil zpět k Emmettovi.
Myslí si, že je lepší než já. Ale Angela ne. Ukážu mu ...
Perfektní.
"Ale neříkal si, že na ples bere toho Yorka?" Zeptal se Emmett a při vyslovení jména toho kluka si odfrkl, jakoby se posmívá jeho nešikovnosti.
"To bylo podle všeho skupinové rozhodnutí." Chtěl jsem si být jistý, že to Ben chápe. "Angela je stydlivá. Pokud B - no, pokud ten kluk nemá nervy pozvat ji ven, ona jeho nikdy nepozve. "
"Ty máš rád stydliví dívky," řekl Emmett, zpět v improvizaci. Tiché dívky. Dívky jako ... hmm, nevím. Možná Bella Swanová?
Ušklíbl jsem se na něj. "Přesně." Pak jsem se vrátil k té představě. "Možná Angelu čekání omrzí. Možná ji pozvu na stužkovanou. "
Ne, nepozveš, pomyslel si Ben a upravoval se na své židli. No a co, že je ode mne o tolik vyšší? Pokud to nevadí jí, tak mně také ne. Ona je nejmilejší, nejmoudřejší, nejkrásnější dívka na této škole ... a chce mě.
Ten Ben se mi líbil. Vypadal být bystrý a s dobrými úmysly. Možná dokonce hodný dívky jako Angela.
Ukázal jsem Emmettovi pod lavicí zdvižené palce, když paní Goffová vstala a uvítala třídu.
OK, uznávám - byla to celkem sranda, myslel si Emmet.
Pousmál jsem se, potěšen, že jsem dopomohl ke šťastnému konci alespoň jednomu milostnému příběhu. Byl jsem si jistý, že Ben to dotáhne a Angela dostane můj anonymní dárek. Můj dluh byl splacen.
Lidé jsou takoví sprostí - dovolí, aby jim šestipalcový výškový rozdíl mařil jejich štěstí.